Marija Gimbutas a kultura uctívající Bohyni

Spondylus
VÝROČÍ VÝZNAMNÉ ARCHEOLOŽKY A ZAKLADATELKY ARCHEOMYTOLOGIE: Narodila se 23.ledna 1921, zemřela 2.února 1994. 
Byla uznávanou archeoložkou, odbornicí na záhadný problém našich indoevropských předků. Vedla stovky vykopávek na evropských nalezištích, přednášela na universitách a konferencích, její práce o době bronzové ve střední a východní Evropě byly citovány a ctěny. Pak jednoho dne řekla NE – a překročila tabu archeologie. Odmítla pouhý popis nálezů a začala je interpretovat. Jaká drzost! Rázem byla vysmívána, kritizována a odmítána mnoha akademickými odborníky. Marija Gimbutas, litevsko-americká vědkyně, však svůj životní a profesní obrat nepřestala obhajovat až do konce svého života.
Narodila se do rodiny litevských lékařů a vědců v roce 1921. Její matka byla první ženou – lékařkou v Litvě. „Díky mamince jsem nikdy nemusela být aktivní feministkou. Od mala jsem pocit svobody a rovnosti měla zcela přirozeně,“ svěřila se v rozhovoru. Od mládí se vášnivě zajímala o folklor, rituály, tradice a víru litevských rolníků pracujících se zemí. Studovala archeologii, etnologii a historii náboženství. Ve dvaceti letech se vdala, během těžkých let války se jí narodily dvě dcery. Po válce odešla s rodinou do Německa, kde si na universitě v Tuebingenu dodělala doktorát. V roce 1949 se vystěhovala do USA. Až do konce svého života pracovala na universitách v Harvardu a v Los Angeles. Kromě toho se vracela do Evropy vést vykopávky a komunikovat s kolegy. Přenášela tak důležité informace o vývoji oboru a nálezech skrze železnou oponu.
Téma Indoevropanů, které si na začátku akademické kariéry zvolila, bylo zatíženo nacistickou pseudovědeckou deformací, zvláště zneužitím termínu Arijci, árijský (původně sanskrtské sebeoznačení Indoevropanů, později jazykový termín). Vedle vykopávek bylo pro jejich zkoumání klíčové studium jazyka a mytologie. Díky svému širokému vzdělání Gimbutas zvládala interdisciplinární přístup – a omezení tradiční archeologie jí postupně začala vadit. Ke konci života tuto svoji akademickou etapu okomentovala slovy: „Patnáct let jsem psala o zbraních. Teď se na ty knihy nemůžu ani podívat……“
Při vykopávkách narážela na skutečnost, že vrstva osídlení indoevropských obyvatel je svrchní vrstvou. Pod ní se skrývá jiná civilizace. Na základě svých celoživotních zkušeností z vykopávek, studia jazyků, symbolických systémů mýtů a folkloru a klasifikace více než dvou tisíc nálezů symbolických předmětů z nejstarších neolitických sídlišť Evropy (7000 – 3500 před o.l.), označila tuto civilizaci „Stará Evropa“ (Old Europe) a udělala to, co si archeologové netroufají: předložila odvážné teorie o společenské struktuře, hodnotách, náboženství a kultovním životě jejích obyvatel. Na kritiku reagovala ještě usilovnější prací, pečlivou analýzou, předkládáním dalších důkazů. A v kruhu přátel svůj přístup obhajovala slovy: „Nemohla jsem dělat archeologii, která se zastaví u tvrzení, že lidem kdysi stačily ke spokojenému životu sekery a šípy. Prostě jsem to nedokázala. Jako by úkolem archeologie bylo vykopat díru a popsat, co v ní je. A udělat to velmi vědecky, používat statistiku… Dělala jsem to dvacet, třicet let, jenom tohle, a začalo mne to nudit. Musela jsem odejít z téhle společnosti techniků, jak jsem jim v duchu říkala. A přitom mnozí z nich jsou velmi dobří! Musela jsem odejít, protože nejsem technik.“
Ne, nebyla technik. Pro mnoho lidí se stala originální vizionářkou, která dokázala spojit hlubokou vědeckou erudici, pozorování, cit a intuici. Podle jejího názoru byla Stará Evropa, oblast osídlená od Černého moře podél Dunaje hlouběji do vnitrozemí kontinentu, mírumilovnou společností (téměř chybí nálezy zbraní a opevnění se objevuje až v dobách indoevropského ohrožení), která se věnovala umění, rituálům a práci se zemí. Uctívala Bohyni Matku – Stvořitelku všeho živého, muži a ženy v ní měli stejná práva, byla matrilineární a rovnostářská, nikoli hierarchická (neměla vládce ani duchovního vůdce, který by shromažďoval majetek). Ohromující archeologické nálezy dokazují vysokou úroveň symbolického myšlení a řemeslné dovednosti. Doporučuji  otevřít si její knihy psané srozumitelným jazykem, plné fotografií a kreseb:   „The Goddesses and Gods of Old Europe“ (1974)„The Language of the Goddess“ (1989) a „The Civilization of the Goddess“ (1991). Uvidíte evropskou minulost, o které jste neměli ani ponětí.
To, co známe, je totiž až další vrstva. Nomádské vlny Indoevropanů z černomořských stepí a Zakavkazí začaly staroevropskou civilizaci obsazovat od 6.tisíciletí před o.l. Jejich společenská struktura byla hierarchická, patriarchální, adorující sílu, odvahu a soutěživost. Vládl v ní muž a mužský Bůh blesku – jeho vstup do mytologií sledujeme jak na Blízkém Východě, tak v Řecku. Stará Evropa neměla šanci se ubránit.
Ač to neměla v úmyslu, Gimbutas svojí prací zásadně podpořila a inspirovala mnoho nekonformních duchovních i uměleckých proudů především v USA, od hnutí nové spirituality New Age a znovuzrození náboženství Bohyně přes nové psychoterapeutické směry až po umění pracující s archetypálními obrazy, sny a mýty. Na reálný kontakt se světem, který popisovala, si její obdivovatelé museli počkat: teprve po rozpadu sovětského bloku mohly být neolitické předindoevropské nálezy vyvezeny a vystaveny v západní Evropě (Německo 1993/94) a USA (nedávná ostře sledovaná a s velikou pozorností připravená výstava v Institutu pro studium starověku při New York University nazvaná příznačně „The Lost World of Old Europe: the Danube Valley, 5000-3500 B.C.“ ). Výstavy opět vzbudily o téma vědecký zájem.
Mariju Gimbutas už bohužel potěšit nemůže – zemřela v roce 1994 v Los Angeles, aniž by ji mainstreamový akademický svět vzal na milost. „Byla příliš excentrická“, nechal se slyšet její kolega archeolog. Patrně eufemismus pro ženu s odvážnou vizí. Koneckonců, jiná kolegyně jí kdysi řekla: „Myslím, že jedním z problémů, které leží v základech kritiky tvých názorů, je strach. Tvoje práce představuje hrozbu celé struktuře naší civilizace, která je založena na indoevropských hodnotách – zbraních, válce, síle.“  Gimbutas jí na to odpověděla: „Teprve když nějaká kultura vyvine zbraně, nazýváme ji civilizace. Je to pro nás vyšší stupeň vývoje. To je tedy pěkná civilizace.“
Gimbutas řekla „ne“ tomu, abychom tuto skutečnost brali jako přirozenou a jedinou možnost bez alternativy.
 O MARIJI GIMBUTAS, JEJÍ PRÁCI A DOPADECH JEJÍ PRÁCE NA POZNÁNÍ NAŠÍ KULTURNĚ-SPOLEČENSKÉ-DUCHOVNÍ HISTORII PÍŠI VE SVÉ KNIZE „KOŘENY ŽENSKÉ SPIRITUALITY“, V KAPITOLE: „Matriarchát: Byl, nebo nebyl? A záleží na tom?“ Knihu si můžete koupit zde: https://eshop.zlatykvet.cz/koreny-zenske-spirituality/ 
Text jsem původně napsala pro internetovou Galerii NE – www.galerie-ne.cz 

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU: 

BOHYNĚ TADY A TEĎ

TĚLO A JAZYK: Konkrétní tělesný jazyk Hebrejské Bible

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

Napsat komentář