TÉMA TOHOTO TEXTU JSEM PODROBNĚ ROZPRACOVALA V KAPITOLÁCH „TĚLO A JAZYK“ a „TOUHA A JAZYK“ ve své knize KOŘENY ŽENSKÉ SPIRITUALITY: Návrat a transformace starověké moudrosti. Knihu si můžete koupit mj. zde: https://358105.myshoptet.com/koreny-zenske-spirituality/
MOUDROST TĚLA, POSVÁTNOST HMOTY
„V dnešní době, jež přináší mimořádnou šanci k rozšíření a růstu vědomí, se výsledky nezávislých vědeckých výzkumů často shodují s moudrostí starověkých mýtů. Z dob studií si pamatuji, jak nám, vědění chtivým studentům, vynikající hebraista, profesor Vladimír Sadek, jeho památka budiž požehnána, vykládal moudrost starověké židovské mystiky kabaly, její pohled na kosmologii a kosmogonii, a přednášky zpravidla končil suchým konstatováním: „To, co kabalisté vnímali vnitřní, intuitivní cestou, dnes s velikou slávou a za pomoci nejmodernější techniky objevuje věda.“ V 80. letech minulého století vyvolala veliký rozruch „teorie Gaia“ vědců Jamese Lovelocka a Lynn Margulis, která tvrdí, že Země je živým, seberegulujícím se organismem. Jaký objev, chce se ironicky povzdechnout. To ví většina malých dětí – s nástupem do školy se však tato pravda, ze které by náš život měl vyrůstat, vytrácí… Země je živá stejně, jako jsme živí my, její součásti. Hmota, kterou vnímáme, je jejím fyzickým tělem. Srovnání, které bije do očí, nám říká – tak jako se chováme k Zemi, chováme se k vlastnímu tělu. A naopak.
Kde se ztratila starověká moudrost, že naše tělo je posvátnou hmotnou realitou? A posvátnou realitou je i Země, stejně živá a dýchající, jako naše tělo? Vypadá to, že někde s nástupem novověké vědy. Znevážení posvátné hmoty však nastalo dříve – je řeckým dědictvím, které převzalo křesťanství. Rozštěp duše, ducha a těla, znevážení těla a vyvýšení duše, je odrazem Platonova učení o idejích, ideálních nehmotných předobrazech naší – jak jinak než nedokonalé – reality. Otázka je, zda to původně nebylo myšleno jinak … Možná nešlo o to, znevážit hmotu, ale upozornit na existenci jemnohmotné reality? Dalších dimenzí hmoty? Každopádně zjednodušení a dualistické rozštěpení hmoty a duše vedlo ke znevážení ženského pólu reality a hlubokému zranění, které si všichni jako dědici židokřesťanské kultury neseme.
Moudrost se však neztrácí. Bohyně neodešla, jak říká Demetra George („Mystéria temné Luny“). Po celá staletí byla náboženstvím užívána Hebrejská Bible, křesťany v podstatě pejorativně přejmenovaná na „Starý Zákon“, v různých překladech (řeckém, latinském, později do národních jazyků). A jen ten, kdo vládl starověkou hebrejštinou, jazykem, o němž jsou dodnes věřící Židé přesvědčeni, že je jazykem Boha, si mohl přečíst původní formulace. Původní jazyk Bible odráží mytický jazyk Blízkého Východu, myšlenkové bohatství Ugaritu, Egypta, Mezopotámie a Izraele. Tento jazyk je plně spojen s konkrétní hmotnou realitou a zvláště s realitou tělesnou. Sama pro sebe, inspirována termínem feministické teologie/ tealogie „body – based perception“ (vnímání tělem) a „embodied thinking“ (vtělené myšlení) ho nazývám „orientálním tělesným vnímáním reality“. Realita lidské bytosti JE tělesná. Jsme vtělení – to je ten zázrak a unikát života na Zemi. Vědomí se zde vtělilo a prostupuje hmotu. A starověcí lidé to věděli.
SRDCE
Pro starověké Izraelity bylo nejdůležitější částí těla SRDCE (hebr. lev), sídlo citu i rozumu. Již v sumerštině slovo ša (-g) znamená „srdce, nitro“ a jde o sídlo mysli, rozumu, citů. (viz. ša-battu, „odpočinek srdce“, tj. nitra, „ša-tur“ „děloha“, dosl. „vnitřek, srdce boudičky“). Milostná zaklínání byla nazývána ša.zi.ga, dosl. „pozvednutí srdce“, míní se tím „pozvednutí vášně, probuzení touhy, obnovení potence“.
Výčitky svědomí, které my umisťujeme do hlavy, se hebrejsky řeknou „klopýtnutí/narážení srdce“( michšol lev) nebo „napomínání ledvin“ (musar kelajot). V 1. Knize Samuelově 25:31 říká (podle ekumenického českého překladu) moudrá a odvážná Abigajil králi Davidovi: „Až Hospodin učiní mému pánu všechno to dobré, jež ti přislíbil, a pověří tě, abys byl vévodou nad Izraelem, nebudeš mít újmu ani výčitky, můj pane, že jsi zbytečně prolil krev, aby sis pomohl.“ Doslova však říká „nebude kvůli tomu klopýtat tvé srdce“. A dále (v. 37), když je řeč o manželovi Abigajil Nábalovi, ve zprávě o jeho infarktu je popisně řečeno „Wa-jamot libbo be-qirbo“, doslova „…zemřelo jeho srdce v jeho nitru“. Nával se zděsil, uvědomil si, co Abigajil udělala a rozzlobil se – srdce je tedy sídlem jak vědomí, tak emocí.
Radak (rabi David Kimchi) v komentáři k Davidovu chování vůči Nábalovi říká o Bohu: „On (Bůh) dal do tvého srdce, abys udělal… „Hu natan be-libbcha le-…“.Tj. úmysl vzniká v srdci. Stejný komentátor k verši Soudců 4:7 o veliteli nepřátelského vojska Síserovi říká doslova „Bůh přitáhnul jeho srdce k vyjití“ (mašach libbo la-cet).
O člověku, který byl šťastný, se řeklo, že byl „dobrého srdce“ (wa-jitav libbo) – to je řečeno o Boazovi v knize Rut 3:7. Český ekumenický překlad říká: „Bóaz se najedl, napil a byl dobré mysli.“, hebrejština však doslova říká „jeho srdce se udobřilo“. Když měl někdo „dávat pozor“ (česky poměrně abstraktní vyjádření), hebrejský výraz dal přímý návod: „sim lev“ znamená „položit srdce“. Když byli lidé „svorné mysli“, hebrejsky byli „be-lev šawe“, „stejného srdce“. A konečně krásným příkladem je idiom z 1. Knihy Samuelovy 17:32 „David Saulovi řekl: „Člověk nesmí klesat na mysli.“ (tak překládá ekumenický překlad). Doslova je ale řečeno „al jippol-lev adam alaw“, „na člověka by nemělo padnout jeho srdce“.
Pro zajímavost uvádím roli srdce podle psychosomatické medicíny:
Rüdiger Dahlke, „Nemoc jako symbol“, str. 69: SRDCE – Sídlo duše, zdroj životní energie, centrum člověka, energetické středisko života, kadinální bod, který v nás reprezentuje jednotu/božské, střed naší existence, brána z polarity do jednoty, centrum a východisko lásky (schopnosti milovat) a emocí, domov pocitů, místo nejhlubších citů, barometr emocí: co na srdci, to na jazyku, vylít někomu své srdce. nejvyšší smyslový orgán: cítit/naslouchat srdcem, dbát svého srdce. Srdeční tkáň jako vzorový příklad kooperativního chování, rezonance, udatnost, velkorysost, odvaha (lví srdce), identita já. Úkolem/tématem je láska a jednota, vyjadřovat srdeční záležitosti: otevřít/rozdat své srdce, vnímat ústřední témata života, ochota přijímat: vzít si něco k srdci. Vyvíjet se, dospět z duality do jednoty, životní energii (krev) udržovat v pohybu, řídit životní rytmus. Základní princip: Slunce.
LEDVINY
Dalším často zmiňovaným orgánem jsou LEDVINY (kralický a ekumenický český překlad: „ledví“). Z akkadského kalitu bylo odvozeno hebrejské kilja (fem. sg.). Jak už bylo dříve zmíněno, ledviny byly také chápány jako místo úmyslu, přesněji zvažování a rozvažování, hledání optimálního řešení a pravého záměru.
Jeremijáš 11:20 „Hospodine zástupů, soudce spravedlivý, ty zkoumáš ledví i srdce, kéž spatřím tvou pomstu nad nimi. Vždyť tobě jsem předložil svůj spor.“
Žalm 16:7 „Dobrořečím Hospodinu a on mi radí, i v noci mě moje ledví napomíná.“
V Příslovích 23:15–16 je řečeno: „Můj synu, bude-li tvé srdce moudré, zaraduje se i moje vlastní srdce. Zajásá mé ledví, když tvé rty budou mluvit, co je správné.“ I na jiných místech, chce-li se vyjádřit radost dotyčného, učiní se tak obratem „zajásaly jeho ledviny“ (´alzu kiljotaw). Pobiblická literatura Talmudu je zcela konkrétní: v traktátu Berachot 61a se praví „Štej kelajot ješ bo ba-adam, achat joacto le-tova we-achat joacto le-ra´a“, čili: „Člověk má dvě ledviny, jedna ho nabádá k dobru, druhá ke zlu“.
Rüdiger Dahlke, „Nemoc jako symbol“, str. 50: LEDVINY – Orgány rovnováhy a partnerské orgány (orgány partnerství). Úkolem-tématem je udržovat rovnováhu mezi kyselými/mužskými a zásaditými/ženskými silami, aby vytvořily harmonii mezi mužským a ženským pólem: balancování mezi extrémy, aby se našel střed mezi póly, vyrovnávat diference, harmonizovat rozdíly a protiklady, kontakt s lidmi jako setkání s nevědomým duševním aspektem = stínem, filtrování, celek. Základní princip:Venuše.
JÁTRA
JÁTRA, akkadsky kabittu, hebrejsky evar kaved, doslova „těžký orgán“, jsou v Hebrejské Bibli spojeny s „těžkými“ emocemi. „Být zoufalý, smutný“ se doslova řekne „ vylít na zem svá játra“ (nišpach la-arec kvedo). V Pláči Jeremijášově 2:11 se praví „Zrak mi pro slzy slábne, v mém nitru to bouří, játra mi vyhřezla na zem pro těžkou ránu dcery mého lidu…“. Tělesný obraz vyjadřuje nejvyšší zoufalství. Játra jsou ale spojena i s rozhodností: „být úplně zmatený“ je doslova „obracejí se jeho játra v jeho nitru“ (nehpach kvedo be-qirbo), prohlížení jater zvířat bylo rozšířenou praxí jasnovidectví, viz. Ezechiel 21:26 „Babylonský král se zastaví na křižovatce, na rozcestí obou cest, aby si vyžádal věštbu. Bude potřásat šípy, bude se doptávat domácích bůžků a nahlížet do jater.“ České přísloví „co na srdci, to na jazyku“ má v moderní hebrejštině podobu „ma še-al ha-kaved hu gam al ha-llašon“, „co na játrech, to na jazyku“.
Rüdiger Dahlke, „Nemoc jako symbol“, str. 47: JÁTRA – Úzce spojena se životem (něm.Leber, angl.liver). Znovuzrození nového života, nesmrtelná játra v mýtu: orel je ve dne sežere a v noci opět narostou (Prometheus, Loki). Hodnocení, světový názor, zpětné spojení dolů (k začátku, původu) a nahoru (smysluplnost), laboratoř, nemoc a hledání. Úkolem/tématem je rozlišování a hodnocení, spojení nazpět k prapříčině, k prvotní formě života, najít správnou míru a smysl života, duševní syntéza, odstranit cizí bílek a vytvořit vlastní (být konstruktivní), to, co je tučné (bujné), učinit stravitelným, zbavit jedovatosti, producent nálady a barometr nálady, přičemž se ani tak nejedná o osobní náladu, ale o tom, zda má život smysl, a o jeho zásadní ladění, základní temperament (Chol-erici, melan-chol-ici, sangvinici, flegmatici). …Chola, žluč, je v laboratoři jater produkovaná trávicí šťáva: jako producent žluči se játra také podílejí na výrazu agrese, sídlo ošklivosti a zloby. Základní princip: Jupiter.
SEXUALITA: PENIS, VAGINA, DĚLOHA, ŇADRA
Zvláštní skupinu tvoří mytický jazyk označující sexuální orgány. Jak upozorňují feministické tealožky, v moderních jazycích chybí pozitivní názvy pro tyto části těla, takové, které by evokovaly posvátnou sexualitu. Známe názvy buď lékařské, nebo vulgární. Teprve v posledních letech se feminismus zasloužil o jazykové novátorství.
V ugaritských mýtech, na které text Hebrejské Bible úzce navazuje, je vagina nazývána „ústy“ či „rty“, „středem“ či „nitrem“, „rohem“ či „zřídlem“. Penis je nazýván „rukou“ či „prstem“, „holí“ či „žezlem“. V Talmudu je mužský úd „sluha“ (šamaš). V Bibli je zajímavá zmínka o jednom ze starověkých způsobů stvrzování smlouvy položením ruky na penis, resp. zde „stehno“ (jerech). V První Mojžíšově 24:2 se praví: „Abraham byl stařec pokročilého věku. Hospodin mu ve všem požehnal. I řekl Abraham služebníku, správci svého domu, který vládl vším, co mu patřilo: „Polož ruku na můj klín. Zavazuji tě přísahou při Hospodinu…“ Český rabínský překlad překládá: „…polož ruku svou pod bedro mé…“ (sim na jadcha tachat jrechi). V originále je doslova „polož prosím svoji ruku pod mé stehno (nebo: proti mému stehnu)“. Potomstvo je hebrejsky „zera´“, „mužské semeno“, opisem se o „synech a vnucích“ mluví jako o „těch, kdo …vzešli z jeho beder“. Opatrný, leč nepřesný překlad. Mimochodem, když muži vůči sobě žárlili na svůj stav či krásu, hebrejsky „žárlili na stehno svého druha“. Jinými slovy, tady je i hebrejština cudná.
Biblisté znající starověké semitské jazyky se pozastavují nad příběhem Abrahama, Sáry a tří záhadných poslů, kteří přišli, aby starým bezdětným manželům oznámili, že přece jen počnou. Tedy vlastně to řekli Abrahamovi, zatímco Sára jako vzorná žena (a doma ve stanu, jak zdůrazňují rabíni) chystala občerstvení. Výhodou stanové plachty je, že slyšela každé slovo. „Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský. Zasmála se v duchu a řekla si: Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše?…“ (1M 18:12) Ono „v duchu“ je hebrejsky „wa-ticchaq Sara be-qirbah lemor“, „zasmála se Sára ve svém nitru“, a víme-li, že slovo „qerev“, „nitro, vnitřnosti“, se používalo i pro „vagínu“, dáváme tím jejímu smíchu další rozměr… Vzpomínáte si na smějící se vagínu bohyně Baubó či chechtající se keltskou Šílu na-gig vystavující svoji rozevřenou vagínu na odiv nad vstupem do domu? A povšimněte si toho posunu významu a vyznění originálu a překladu: „zasmála se ve svém nitru/ve své vagíně“ a „zasmála se v duchu“. Je to přesná ilustrace změny od konkrétního, tělesného, popisného jazyka k jazyku abstraktnímu.
Další tvary pro vagínu („ústa“, „roh“) se v Bibli také vyskytují, ale už nepopisují radostnou, volnou sexualitu bohyní, nýbrž nebezpečné možné spády pozemských žen, které je třeba kontrolovat, nejprve otcem a následně manželem:
Přísloví 30:20 „Stejně je tomu s cestou cizoložné ženy: pojí, otře si ústa a řekne: „Nedopustila jsem se ničemnosti.“
Deuterokanonistická kniha Ješuy ben Siracha je ještě konkrétnější:
Sírachovec 23:10-12 „Bdi přísně nad nevázanou dcerou, aby nenašla příležitost a nevyužila ji pro sebe. Dávej si pozor na její nestoudné pohledy, a nediv se, když se na tobě proviní. Jako žíznivý pocestný otevírá ústa a pije z každé vody, která je nablízku, tak ona si dřepne nad každý kolík a šípu otvírá toulec.“
Krásným dědictvím jazyka Bohyně je verš, nepochybně převzatý z její mytologie: „Kéž pomáhá tobě, kéž ti Všemohoucí žehná shora hojným požehnáním nebes, hojným požehnáním tůně propastné, jež odpočívá dole, hojným požehnáním prsů, požehnáním lůna (birchot šadajim wa-racham).“ (1M48:25) Jde o požehnání mytického praotce Jákoba (!) na smrtelném loži svému nejmilejšímu synu (!) Josefovi. Že by Bůh měl ňadra? Koneckonců, jedním z jeho opisů je jméno „Šadaj“, „mocný, vznešený“, nicméně „šadajim“ jsou skutečně „ňadra“ (duál). A blízkost prsů, lůna a propastné tůně, tj. hlubokých vod nevědomí, rezonuje ženskou energií.
Připomínám, že „lůno“ je básnický obrat pro „dělohu“ odvozený od „Luny“, Měsíce. Děloha, hebrejsky „rechem“, je dalším příkladem procesu zabstraktňování jazyka a jeho oddělování od tělesné reality. Původně fyzický orgán je v Bibli přisouzen i mužům (Josefovi se sevřela děloha při setkání s bratry v Egyptě), odtud už je jen krůček k abstraktní vlastnosti „milosrdenství“ (plurál „rachamim“). V textu knihy Izajáš se děloha svírá Bohu. Ženy – matky ji v biblickém pojetí mateřství prakticky nepotřebují, otěhotní a dítě porodí díky božímu zásahu (Rebeka, Sára). Ztratily svoji archetypální roli Matky Bohyně. Rabínské komentáře tuto skutečnost ještě zdůrazňují, když uvádějí, že „Sára či Rút už byly staré a neměly dělohu“.
Dělohy se soucitem svírají i ženám, jako v příběhu o dvou matkách a jednom dítěti, které rozsuzuje Šalamoun (1. Královská 3:16 – 28). Ve v. 26 je řečeno: „Wa-tomer ha-išša ašer bnah ha-chaj el ha-mmelech ki nichmru rachameha ´al bnah…“ Doslova: „A řekla ta žena, jejíž syn byl ten živý, králi, neboť se sevřela její děloha nad jejím synem…“. Ekumenický překlad tlumočí: „Tu řekla králi žena, jejíž syn byl ten živý a jíž se srdce svíralo soucitem nad jejím synem:“. Starý kralický překlad je méně lichotivý: „Ale žena…mluvila králi, nebo pohnula se střeva její nad synem jejím…“. Většina výskytu v Bibli je však již ve významu „milosrdenství“, nikoliv „děloha“. Připomínám, že děloha je energetickým centrem ženy, zdrojem jasnozřivosti a síly. To je skutečnost, na kterou jsme bohužel zapomněly. Není náhodné, že ňadra a děloha jsou v současnosti nejohroženějšími ženskými orgány. Žijeme skutečně svoji ženskou sílu, po staletích jejího znevažování, zkreslování a zapírání?
Rüdiger Dahlke, „Nemoc jako symbol“, str. 42: DĚLOHA – Symbolický význam: plodnost, pradutina všeho počátku, úrodná prabažina, ve které se může vyvíjet život: (první) hnízdo, bezpečí, orgán, který vyjadřuje (ženský) rytmus, velmi silný sval (ženská síla spočívá uvnitř a ukazuje se navenek jen zřídka). Tématem je poskytnout přístřeší životu, živit, otevřít se a darovat při porodu život. Základní princip: Měsíc.
NAŠI PŘÍBUZNÍ, MUŽI A ŽENY
Mluvíme-li o svých příbuzných, říkáme, že jsou „naše krev“. Zdá se, že magická, tajemná životodárná tekutina, pro nás představuje maximum tělesnosti. Starověký Izraelita mluví o příbuzném jako o „části masitého těla“. Prorok Izajáš (58:7) nabádá dle překladu „nebýt netečný k vlastní krvi“. V hebrejském originále je nám doslova řečeno „neschovávat se před vlastním masitým tělem“ (u-mi-bbsarcha lo tit´allam), míněn je vlastní příbuzný.
A na závěr něco na genderové téma: „muž a žena“ jsou v první zprávě o stvoření označeni „zachar u-nkeva“, „samec a samice“, ve druhé, propracovanější zprávě potom „iš we-išša“. Tuto formální podobnost se kdysi snažil vystihnout český překlad „muž a mužena“. Romantikům jistě kane slza po tváři… Bohužel podobnost je pouze vnější, ve skutečnosti je každé slovo odvozené od jiného kořene (iš – alef, jod, šin, išša – alef , nun, taw). Pokouším se z této skutečnosti nevyvozovat žádné závěry…
Tolik pár příkladů. Kdo máte malé děti a učíte se s nimi do školy, víte, jak je těžké pro konkrétní dětskou mysl pracovat se slovy a pojmy. Jedním z cílů alternativního školství (Montessori či Waldorfská pedagogika, lesní školky) je propojit realitu a abstrakci, učit děti konkrétní zkušeností a zážitkem. Je to návrat k moudrosti těla, k úctě vůči hmotě, fyzickému vtělenému životu – a k úctě vůči naší hmotné realitě na planetě Zemi. My dospělí se můžeme učit také – minimálně rozlišovat různé dimenze reality a svody, úskalí i pozitiva reality virtuální. Je nejvyšší čas.
FOTO: Rachel Weisz v reklamě na parfém Bvlgari. Dokonalý archetyp starověké kněžky – viz tarotová karta Síla.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: