Židy z Jemenu v Izraeli obvykle nepřehlédnete. Jsou hodně tmaví, mají výrazné rysy v obličeji, ženy mívají dlouhé zvlněné vlasy. Splňují naše představy o „Orientálcích“. Moje a mého tehdy budoucího manžela první bližší setkání s Jemenity nastalo v roce 1997, kdy jsme jeli do Izraele vydělat si na budoucí život. Zatímco já si našla práci au-pair u aškenázské (židovské evropské) rodiny, manžel si našel práci v zámečnické dílně jemenitských Židů. Kulturní odlišnosti byly zjevné: jiné jídlo, temperament, každodenní bouřlivě radostné setkávání nekonečného množství rodinných příslušníků…
Židé z Jemenu přišli do Izraele v letech 1949-50, kdy byli převezeni letadly v rámci operace Magický koberec. Čekal je kulturní šok: z prostředí pouště přišly tradiční, početné, velmi zbožné, v magickém myšlení ukotvené, arabsky mluvící patriarchální rodiny, které se ocitly v moderním státě vedeném evropskými Židy. První dva tři roky žili ve stanech, než byli integrováni do společnosti. Evropané se na ně dívali svrchu, posmívali se jejich způsobu víry, dodnes nevyřešeným záhadným traumatem je ztrácení jemenitských novorozenců v nemocnicích. Až v posledních desetiletích, kdy se podíl původně orientálních Židů v izraelské společnosti zvyšuje, jejich politici se dostávají na výrazná místa a jejich kultura získává navrch, se dá mluvit o úspěšném zapojení. V mé knize Jak napravovat svět si můžete přečíst příběh zpěvačky Šaron Ben Cadok Faran ze specifické skupiny Židů z Jemenu, tzv. Habani Židů. Odkaz na trauma Židů z Jemenu – ztrátu dítěte – je i v příběhu terapeutky loutkami Smadar Cooper Keisari.
K tradiční kultuře Židů z Jemenu patří nejen zmíněná kuchyně, ale i hudba a specifická řemesla, kterým se v Jemenu většinově věnovali. Po jejich odchodu do Izraele se tato řemesla v Jemenu ocitla v krizi. Jedním z nich je i stříbrotepectví, zvláště šperkařství. Když jsem zjistila, že v Izraeli je stále pár šperkařů, kteří tvoří šperky tradiční technikou, dříve děděnou v rodinách z generace na generaci, a když jsem našla jednoho z nich, který je stejně starý jako naše mladší dcera, neváhala jsem a poprosila ho o rozhovor. Tady je. O jeho cestě ke krásnému řemeslu jsme si povídali v květnu tohoto roku.
„PŘED TŘEMI LETY JSEM SE O KULTURU ŽIDŮ V JEMENU ZAČAL ZAJÍMAT. A UVĚDOMIL JSEM SI, JAK JE HLUBOKÁ A JEDINEČNÁ.“
Je přes třicet stupňů. Jdu pěšky ze zastávky vlaku podle mapy do telavivské čtvrti Kirjat Hamelacha. Mezi starými, více či méně funkčními továrními halami žijí i umělci, kteří si pronajímají uvolněné prostorné, světlé dílny. Tak se ocitnu v ateliéru vynikající malířky a krásné ženy Orit Akta. Působivé, zvláštně melancholické obří portréty žen jsou opřené o zeď – máte pocit, že je vás tu opravdu hodně. S Orit se pozdravíme a ona pokračuje v malování. Dnes jsem totiž přišla za jejím synem Razem Aktou.
Čtyřiadvacetiletý muž je mimořádně zručným šperkařem. Rozhodl se pokračovat v tradici židovského jemenitského stříbrnictví, přestože nemá – jak velí tradice – otce, po kterém by řemeslo zdědil. Jeho otec pochází z Rumunska, nositelkou dědictví Židů z Jemenu je matka. Raz si tak musel najít učitele, spoustu věcí se učí sám.
Terezie: Pocházíte z manželství Jemenitky a rumunského Žida, tedy z vnitřního smíšeného manželství Mizrachim (orientálních Židů) a Aškenazim (evropských Židů). Dnes už nejsou taková manželství vzácná, ale dříve tomu tak nebylo.
Raz: Ano. V prvních letech, kdy přišli Mizrachim do Izraele, byli považováni za méněcenné – méně vzdělané, kultivované. Druhá generace to často zvnitřnila, sama sebe považovala za méněcennou. To byl i případ mojí maminky, která proto automaticky hledala „bílého aškenázského manžela“, aby si zlepšila sociální status. V poslední době ale už mnoho z nich tento mechanismus pochopilo a snaží se s ním vypořádat, mluvit o něm. Moje maminka o hledání hodnoty sebe sama jako jemenitské Židovky maluje obrazy. Je to pro ni způsob, jak zpracovat trauma žen, zvláště dětských nevěst. Mimochodem, rodiče jsou rozvedení.
Terezie: Vloni jsem dělala už druhý rozhovor s psychoterapeutkou, která pracuji s loutkami, Smadar Cooper Keisari. Ona má předky z Polska a její manžel z Jemenu. Jsou velmi sehraní, na rozhovory přišli vždy oba, doplňují se.
Raz: To je zajímavé. Obvykle je to totiž tak, že žena je Jemenitka a muž je Aškenáz.
Terezie: Také jste s tím pocitem méněcennosti vyrostl? Vy už jste zase jiná generace!
Raz: Já jsem o své kultuře spíše nic nevěděl. A ani jsem se o ni příliš nezajímal. Ve škole jsem zažil trochu rasismu, ale nebylo to nic, co by mne přinutilo si myslet, že jako Jemenita jsem odlišný. Myslel jsem si, že máme akorát odlišné jídlo, džachnun (závin s tenkého těsta), kubane (chléb pečený přes noc pro šabatovou snídani)… Ale asi před třemi lety jsem se o tuto kulturu začal více zajímat a uvědomil jsem si, jak je hluboká a jedinečná.
Terezie: Na slunovrat 2024 jsme s manželem jeli do Berlína na koncert izraelské jemenitské zpěvačky Talyi Solan… Raz: To je naše kamarádka. Terezie: Tak ji moc pozdravujte! Spolu s dalšími dvěma jemenitskými zpěvačkami měly krásný koncert. Zpívaly arabsky a doprovázely se na velké plechovky. Talya k tomu vysvětlila, že v Jemenu židovské ženy nesměly zpívat hebrejsky, tedy posvátným jazykem, tak zpívaly jazykem, kterým mluvily. A nesměly hrát na hudební nástroje, tak používaly, co jim přišlo pod ruku.
Raz: Ano. Je fascinující studovat roli žen a roli mužů v Jemenu. Ženy byly většinou negramotné. Nemohly ani číst Tóru (posvátné texty). Nemohly mluvit s každým, venku chodily zakryté. Svoji svobodu tak našly ve zpěvu. Zpívaly o každodenním životě, o starostech, o lásce, … Jsou to výlučně ženské písně.
„V TOMTO ŘEMESLE NEVĚŘÍM MODERNITĚ A ZMĚNÁM. CHCI HO DĚLAT TAK, JAK SE DĚLALO DŘÍVE.“
Terezie: A jaký tradiční význam mělo šperkařství?
Raz: Většina stříbrotepců v Jemenu byli Židé. Bylo to židovské řemeslo. Židé podléhali mnoha omezením, a protože práce se stříbrem byla vnímána jako méněcenná, byla jim vyhrazena. Zatím jsem neslyšel o žádných šperkařkách, byla to nejspíš mužská práce, i kvůli práci s ohněm. Ale manželky mohly nějaké šperky navrhnout a manželé je potom vyrobili. Znalost řemesla byla držena v tajnosti, takže když potom Židé z Jemenu odešli, obor byl oslaben. Dnes samozřejmě v Jemenu šperkaři jsou, ale skutečně kvalitní šperkařina je nazývána „židovskou prací“. Je velmi vážená.
Když první jemenitští židovští šperkaři přišli (na přelomu 19./20. století ) do Izraele, začal se další příběh. V tehdejším institutu umění Becalel byli často drženi v dílnách, aniž by měli ze svého umění nějaký profit. Svým způsobem byli mentálně zneužíváni. Dodnes můžete na trzích se starožitnostmi najít díla, která tam vznikla. Po studiu stříbrotepecké tradice z Jemenu dokážu rozlišit, které dílo je z Jemenu a které už z Izraele.
Terezie: A jak jste se řemeslo naučil? Nepředpokládám, že byste se jednoho dne probudil a začal se mu věnovat…
Raz. Dnes jsou stále staří lidé, kteří takto pracují, a nemají komu tradici předávat, protože jejich synové už se chtějí věnovat něčemu modernějšímu. A tak si nechávají moudrost tradice pro sebe. Já měl štěstí, že jsem našel stříbrotepce, který byl ochotný mne učit. Naučil mne základy a mnoho technik. Ale pochopit celý obraz této kulturní tradice a jejích pravidel mi pomohlo až osobní studium. Mluvil jsem také s mnoha muslimy z Jemenu, kteří se stříbrotepectví učili. V tomto řemesle nevěřím modernitě a změnám. Chci ho dělat tak, jak se dělalo dříve.
Vstane a přinese tlustou obrázkovou knihu. Raz: To je kniha o špercích a oblečení z Jemenu. Ukazuje na fotografii, kde sedí dva dospělí muži a mladičká dívka. Ukazuje na dívku a od ní vzdálenějšího muže: „To je manželka a manžel. Ona se ho tak bála, že nechtěla sedět vedle něho. A toto je místnost, kde ženy rodily. Je celá zařízená ochrannými amulety a látkami s ochrannou symbolikou… Určité symboly se opakují na výšivkách i na špercích. Vše bylo individualizované, dělané pro konkrétního člověka a jeho potřeby v tu chvíli. Chtěl bych se o té kultuře dozvědět všechno, ale je to tak hluboké, že mi to chvíli potrvá.“
Terezie: Dnes nosíme šperky především z estetických důvodů. Ale tyto šperky plnily funkci amuletů.
Raz: Ano. Hlavní funkcí šperků byla ochrana. Každý šperk byl pečlivě vytvořen tak, aby jeho různé prvky ochraňovaly různé části těla, při různých obřadech, pro různou dobu dne, pro komunikaci s různými duchy. A pak byla další funkce, a to majetková. Když měla žena hodně šperků, znamenalo to, že její manžel je bohatý. Ve skutečnosti šperky vlastnily ženy, což znamenalo, že byly vlastnicemi bohatství celé domácnosti. Všechno bohatství rodiny bylo v jejích rukou. Když měla rodina nějaké problémy, žena mohla vzít nějaký svůj šperk a prodat ho.
Terezie: Takže to byl takový bankovní účet.
„JAKO BY SI MNE ŘEMESLO VYBRALO, ABYCH BYL MOSTEM.“
Terezie: Co je na této práci pro Vás tak přitažlivé?
Raz: Moje maminka si jednou k narozeninám chtěla koupit náhrdelník a já jsem šel s ní, protože jsem byl zvědavý a zrovna jsem neměl co dělat. A ve chvíli, kdy jsem náhrdelník viděl, věděl jsem, že tohle musím dělat. Nechápu to – bylo to, jako kdyby si mne to vybralo. Jako by si mne řemeslo vybralo, abych byl mostem. Pak několik měsíců trvalo, než jsem našel učitele. Opravdu jsem o šperkařství nevěděl vůbec nic.
Terezie: Tak zjevně osud usoudil, že jste připraven.
Raz: Zapadlo to do sebe. Lidé začali moji práci dobře přijímat. Co bylo pro mne zajímavé byl fakt, že je pro mne snazší prodávat šperky lidem mimo Izrael než lidem z Izraele. Izraelci jako kdyby někdy nechápali pointu. V Izraeli je tolik různých kultur a kulturních událostí, takže se jim může zdát, jako by šlo jen o nějakou další tvorbu. Ale samozřejmě jsou takoví, kteří moji práci ocení.
Terezie: Proč si myslíte, že se Vaše tvorba líbí lidem ze zahraničí?
Raz: Mám pocit, že když lidé ze zemí jak jsou třeba Spojené státy, kde se jednotlivé kultury už rozplynuly, vidí něco, co vnímají smysluplně, protože je to spojeno s tradicemi nějaké kultury, chtějí se s tím spojit. Je to jako hlad po spojení se sebou samým, se svojí vlastní kulturou. Navíc moje šperky můžete nazývat „jemenitskými šperky“, ale také je můžete nazývat „starobylými židovskými šperky“. A každý Žid si tak s nimi může vytvořit hlubší spojení. A popravdě i nežidé si mohou vytvořit spojení se svými vlastními kořeny skrze toto tvoření. Skladba zákazníků je hodně pestrá, včetně křesťanů a muslimů.
Terezie: Ruční práce má vždy potenciál překračovat různá rozdělení a hranice. Dáváme do ní sebe a vysíláme se skrze ni do světa.
Raz: Ano, také myslím, že ruční práce je hodně o spojení se sebou samými. Já jsem jen most a pokud se lidé spojí sami se sebou skrze moje šperky, tak je to skvělá práce.
Terezie: V Jeruzalémě jsem si všimla, že v mnoha starožitnictvích se toto stříbrotepecké staré umění prodává . Menory, masivní náhrdelníky s velkými oranžovými korálky, … Přemýšlel jste někdy, jak se do obchodů tyto předměty dostaly? A učíte se i z nich?
Raz: Ano, hodně chodím do starožitnictví a pokud si ty předměty nemohu koupit, tak udělám hodně fotek pro inspiraci (směje se) . Často tajně. A jak se tam předměty dostaly? Těžko říct. Někdo je mohl prodat, protože potřeboval peníze, někdo je mohl ukrást… Když Židé z Jemenu přicházeli do Izraele, mohly jim být některé věci vládou ukradeny. Stalo se třeba, že jim zmocněnci napovídali, že když neodevzdají většinu šperků, tak se letadlo neodlepí ze země. Hodně žen ukrývalo svoje šperky do vlasů. Znám příběh, kdy člověk našel rodinný Tanach (Hebrejskou Bibli) v antikvariátu. Někdo viděl jemenitské šperky na trhu v Maroku… Cesty mohly být různé.
Terezie: Říká se, že šperky mohou nést energii svého nositele. Raz: Možná, ano. Terezie: Je pro Vás práce meditací? Vyžaduje velké soustředění.
Raz: Ano. Jsou to hodiny a hodiny. Pak mne často bolí oči, protože pracuji s maličkými komponenty a musím používat zvětšovací brýle. Ale je to opravdu jako meditace. Vždycky jsem něco dělal rukama. Ve dvanácti letech jsem maloval miniatury.
„BAVÍ MNE TA JEDINEČNOST VYTVÁŘENÍ NĚČEHO NOVÉHO.“
Terezie: Když tvoříte, máte jasnou vizi, nebo se spíš necháváte inspirovat okamžikem?
Raz: Když tvořím konkrétní šperk, musím mít vše dobře promyšlené a nakreslené. Rád věci dělám přesně a pečlivě. Hodně lidé také chce šperky na objednávku. Potom si s nimi sednu a oni mi odvyprávějí svoji představu, kterou nakreslím a vytvořím. Často není zadání přesné, mají jen představu, nápad, a tak jim posílám nákresy různých možností či fotografie starých šperků, než najdou to, co se blíží jejich představě. Něco jako „líbí se mi tvar tohoto šperku, ale prvky se mi líbí víc na tamtom.“ Baví mne ta jedinečnost, vytváření něčeho nového. Poslední zakázka mi trvala tři měsíce, než jsme našli ten správný návrh.
Terezie: Šperky z Jemenu jsou stříbrné. Proč nebylo používáno zlato? Připomínám, že kabala považuje stříbro za nejčistší kov nejvyšší duchovní hodnoty. Ztotožňuje ho se sefírou (boží kvalitou) milosti na rozdíl od zlata, které má představovat sefíru přísného soudu.
Raz: Ano. Nábožensky zlato představuje také „zlaté tele“, tedy modloslužbu. Možná ale jednoduše nebylo k dispozici. I stříbro se do Jemenu dostalo s cizími mocnostmi v podobě stříbrných mincí (populární byly zvláště tolary Marie Terezie pro vysoký obsah stříbra a jeho čistotu). Žena mohla třeba platit pěti mincemi, kdy dvě mince byla platba a tři mince šperkař roztavil a vytvořil z něj šperk podle jejího přání. Byly používány i drahé kameny, kterým byl přisuzován různý význam. Karneol měl podporovat energii a odvahu, jantar rovnováhu, onyx umožňoval jasné vidění a vhled, červený korál chránil proti uhranutí a neplodnosti.
Terezie: Máte pro svoji šperkařskou dráhu nějaký plán, nebo jdete intuitivně?
Raz: Pluji a jsem zvědavý, kam mne cesta dovede. Mé plány se čas od času mění. Ale obecně chci lidi propojit s něčím, co je hlubší než každodenní zkušenost. Když lidé nosí mé šperky, chci, aby věděli, že nosí staletí starou tradici. Propojují je s kořeny. Rád bych to sdílel s co nejvíce lidmi, aby tu radost cítili. Trpělivě na každém šperku pracuji a když je lidé nosí, může je pak tato energie v určité chvíli uzemnit. Rád bych k tomuto umění přivedl zpátky samotné Jemenity, aby si uvědomili, co mají doma a jaký význam to má. Je to celá tradiční kultura, nese kořeny. A to jsme často přišli. Dnes je trendem o věci se nestarat, nebýt sentimentální, nemít k nim emoční vazbu. Já to chci změnit. Chci, aby lidé byli sentimentální a emocionální. Šperky jsou plné příběhů, vzpomínek, významů.
Terezie: Na facebooku jste měl fotky z jemenitské svatby…
Raz: To byla svatba mojí sestry. Je také umělkyní a šperkařkou. Tradiční oděvy i většinu šperků jsme si půjčili od sběratelů. Musíte vědět, jak správně podle tradice nevěstu obléknout, protože když to neuděláte přesně, je to prostě jenom oblečení. Když to uděláte podle tradice, každý detail má význam a účel. To je bod, kde se cítím nejvíce propojený. Propojuji se skrze původní předměty a autenticitu obřadů. Jemenitská svatba není jenom párty a zábava. Je to mnohem hlubší slavnost. Například písně, které ženy zpívají nevěstě, jsou velmi smutné, třeba o tom, jak ji rodiče prodali.
Tereza: Všichni se učíme vidět hlubší významy ve věcech i v dění. Jak říkají rabíni – „zázrak je v očích toho, kdo se dívá.“ Jsme to my, kdo se rozhodujeme, zda zázrak uvidíme, nebo ne.
Raz: Ano, to je zajímavé, to se mi líbí. Je to celé o příběhu, který si ty sám vyprávíš.
Terezie: Děkuji za rozhovor a přeji, ať se dílo daří!
Razovu práci si můžete prohlédnout (i zakoupit:-)) zde:
https://www.razaktajewelry.com
Krátký rozhovor s Razovou maminkou, úžasnou malířkou Orit, najdete zde:
https://www.facebook.com/watch/?v=3771587976425043
Video z jemenitské svatby Razovy sestry Ofir
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: