Pro pochopení výjimečnosti Izraelky jménem Idit – její celou identitu na veřejnosti nikdo nezná -, ženy, která od dob kovidu chodí na demonstrace jako klaunka v roli policistky, je potřeba znát kontext. Demonstrace nikdy nejsou úplně posezením u kafíčka – a na Blízkém Východě zvlášť. V Izraeli, kde je populace po národnostní, etnické, náboženské, sociální a kulturní stránce mimořádně pestrá, o třenice a vášně není nouze. Ohnivý temperament klidu nepřidá. A do této doutnající situace vstupuje hašoteret Az-Ulaj, policistka Možná-někdy, se svojí misí „Přímo k srdci! K vašim službám.“ Rozdává srdíčka, objímá zájemce, stříká sprej lásky, demonstruje na plyšovém srdci, jak se může narovnat a tlouct. Když ji vidíte, nemůžete zůstat nedotčeni. Samotná její přítomnost pozitivně čaruje.
Když jsem ji před lety viděla na prvních fotkách a videích a četla o ní článek, uvědomila jsem si, že takhle dnes vypadá skutečná duchovní služba: jít do epicentra náročného dění s naprostou pokorou a ve službě srdci. „Ta žena to nemůže předstírat, to není klaunské číslo, to je ona, taková je,“ říkala jsem si. A taky to klasické – „to se může stát jen v Izraeli…“ Samozřejmě jsem se s ní hned chtěla potkat. Ale jak ji sehnat, když nikdo neví, ani jak se jmenuje? No a pak zasáhla Prozřetelnost – když jsem se izraelské kamarádce svěřila, že Az-Ulaj je moje duchovní ikona, řekla mi: „To je moje kamarádka. Bydlí tady vedle. A opravdu taková je. Poznáš ji podle toho, že září lásku.“
To nevymyslíš…
A tak jsem ji letos v květnu potkala, dělala s ní rozhovor, viděla její pracovní místnůstku a dostala její vizitku. Na jedné straně vizitky je namalovaná, jak leží na zemi, na hrudi i hlavě červené srdce, a létají z ní další srdce a motýli. Na druhé straně je hebrejsky, arabsky a anglicky báseň:
„Jestliže budeme mít odvahu pohledět si z očí do očí, ze srdce k srdci,
pevný postoj, dech, silný pohled,
dávat a přijímat, přijímat a dávat lásku
– pak to možná bude lepší…“
Setkáváme se v jeruzalémském parku pod dřevěnou rozhlednou českého architekta Martina Rajniše. Dávám jí dárkem křišťál a ametyst od nás z Českého ráje a náramek. Má radost, protože „já jsem zvyklá dárky dávat, ne dostávat, děkuji!“
„VÝPRAVA DO NEZNÁMÉHO PROSTORU TVOŘENÍ MI DALA SKUTEČNOU VNITŘNÍ OPORU.“
Tereza: Jak se stalo, že ses stala klaunkou?
Idit: Studovala jsem tři roky v mezinárodní divadelní škole v Kalifornii. Šla jsem tam v roce 2016 původně na rok a studovala jsem fyzické herectví. Studovali tam lidé z celého světa . Nevím, zda tento program stále mají, ale tehdy měli jeden rok profession training program a potom Master of Fine Art. V Americe jsem nikdy nebyla a nikdy jsem si ani nepředstavovala, že bych tam jela. Můj životní plán byl přinést mír na Blízký Východ a zachránit svět.
Zároveň jsem ale cítila, že abych mohla svůj sen naplňovat, měla bych hrát a dělat divadlo. Měla jsem co dělat sama se sebou, ptala jsem se, co to znamená být člověkem, ale zároveň tu byl ten SEN. A věděla jsem, že musím jít na nějaký čas z Izraele a Jeruzaléma a chtěla jsem dělat fyzické divadlo, tak jsem si sedla ke googlu a našla jsem tuto školu. A jak jsem četla „příroda, mezinárodní, profesionální, komunitní…“, věděla jsem, že je to ono. Zažádala jsem o přijetí a povedlo se. Sehnala jsem si peníze a poprvé v životě jsem vyrazila do Ameriky. Po prvním roce jsem získala plné stipendium a rozhodla jsem se zůstat tři roky.
Skutečnost, že jsem tam zůstala, mi dala vnitřní jádro, uvědomění, že jsem umělkyně. Kdybych se bývala vrátila dříve, pohltily by mne věci, které by v tu chvíli byly potřebné udělat . Výprava do neznámého prostoru tvoření mi dala skutečnou vnitřní oporu. Tři roky tvořit, produkovat, být v tvořivém prostředí (hub) společně s ostatními, mi pomohlo, že se tvoření stalo součástí mého systému. Řekla jsem si – dobře, vrátím se domů a začnu s něčím novým, nebudu na nic navazovat.
V prvním ročníku jsme měli britského učitele a ten nás učil hry. Já tomu nerozuměla – proč nás učí hry? Teď to chápu a dělám to se všemi skupinami, se kterými pracuji. Tehdy jsme si prostě hráli a učili se ze společných her. O hrách, pohybech a pravidlech jsme rozjímali. Pro mne to bylo, jako bych byla nepopsané plátno – a učila se úplně od začátku. V celém společenství jsem byla jediná z Blízkého Východu. A učitel jednou řekl: „Příběh vytváří přesvědčení a to vytváří akci.“ („Narrative creates belief creates action.“) A já začala plakat. Jak je to jednoduché! Pokud naše činy jsou bolestivé, pak potřebujeme zpochybnit naše přesvědčení a tudíž potřebujeme zpochybnit příběh. A potom můžeme vytvořit nový příběh! V čem je problém? Já chci vytvořit příběh lásky. Od té doby je ta věta se mnou. Když jsem věděla, že se do Izraele vrátím, měla jsem vnitřní odhodlání vyprávět tu nový příběh, aby se změnilo přesvědčení a následně činy. Příběh, který nebyl ještě viděn a slyšen a nabízí jiné možnosti.
„VŠECHNY MOŽNOSTI TADY JSOU! DOKONCE I V TĚCHTO STRAŠNÝCH ČASECH!“
Tereza: A hledalas způsob, jak tento příběh vyprávět?
Idit: Už v Americe jsem měla přání či představu postavy, která by chodila po městě a s každým se propojovala. Ještě ale neměla konkrétní tvar. V Jeruzalémě existuje pozemek označený za „zemi nikoho“ přesně mezi východním a západním Jeruzalémem. Blízko radnice je náměstí, které bylo až do války roku 1967 hranicí mezi Izraelem a Jordánskem. Dnes je to krásné, klidné místo, taková bublina. A já snila o tomto místě – že tam budu něco dělat, hrát… nevím. Před válkou jsem tam vedla svoje workshopy. Je to jako ten…jak jsi to říkala…
Tereza: Moment of rupture, trhlina v monolitu, která umožňuje první průnik změny.
Idit: Ano. V Anglii, když nastupujete do vlaku, tak se ozývá „Mind the Gap“, pozor na mezeru. A my v mém kursu policejních klaunů říkáme „Gap the Mind“, překroč mysl. I když je krok do neznáma děsivý a bojíš se, prázdnota obsahuje nové možnosti. Učitel, o kterém jsem mluvila, také říkával „ Prostor je těhotný možnostmi“. To je krásné! Všechny možnosti tady jsou! Dokonce i v těchto strašných časech, kdy bomby padají na lidi, tady jsou! I když je to těžké držet to pole, kdy na jednu stranu něco je krásné a zároveň se dějí děsivé a kruté věci.
Tereza: Ano, to je teď nás svět. Všechno v jednom ranci. S naší společnou kamarádkou Rachel se o tom bavíme jako o bahně, které se zvedá ode dna – takže ho nyní vidíme. A každý se snaží si s tím poradit, jak umí.
Idit: Ano. A teď je tu také otázka, jaká akce může něco změnit – já si opravdu myslela, že mohu zastavit válku a přivést domů rukojmí. Teď cítím, že mám jít, kam jde moje tělo, dělat něco, aby se lidé probudili. Mám teď nápad, že bych létala s balony ve tvaru srdce. Kdybych měla šest tisíc heliových balonků, unesly by mne. Co by se stalo, kdybych letěla k nebi v Gaze? Způsobilo by to něco? Mluvilo by se o tom? Změnilo by to něco? Nemám odpověď. Jen vždy cítím, že mám velkou odpovědnost.
Jsou hlasy, které říkají – „to nemůžeš, to není možné“… Když jsem šla na ultraortodoxní demonstraci nebo na demonstraci do východního (arabského) Jeruzaléma, tak mi lidé říkali, že to nemohu dělat. Proto jsem to přestala říkat nahlas. Pravdou je, že moje postava může překročit všechny hranice, které máme v mysli. Na demonstracích je zmatek a já jsem v tom zmatku přijímaná. Každý chce srdce. S Gazou je to ale těžké. Je to příliš dlouhé, než aby člověk zvládl udržet tu intenzitu.
Tereza: Ano, a mění to lidi. Je to o strach. Policie na demonstracích zasahuje. Dělala jsem dva rozhovory s terapeutkou loutkami Smadar Cooper Keisari, jeden před válkou a druhý po vypuknutí války. Loutky jsou skvělý způsob terapie, neboť když pracujeme s loutkami, jsme otevření v komunikaci – „to nejsme my, ale loutka“. A stejně silné a mocné je, že máš tuto personu, tento charakter policistky Az-Ulaj. Možná si něco myslíš jako Idit, ale něco ti brání to říct. Ale můžeš to říct jako Az-Ulaj. To je velmi nápomocné.
Idit: Ano. Ona má svůj vlastní život. A všechno je v něm možné. Ale ještě jsem nepřinesla Blízkému Východu mír.
Tereza: Ano, ale to je kolektivní práce. To nemůžeš udělat sama. Nebuď na sebe tak přísná.
Idit: Dobře.
V tuto chvíli k nám přijde rozesmátá skupina děvčat. Říkají, že hrají hru, kdy jim člověk něco dá a oni to s jiným člověkem vymění za něco jiného. Dávají Idit agurot, staré, už nefunkční mince („halíře“), a ona jim za ně dá vtipnou samolepku, kterou jindy jako „policistka“ rozdává.
„NEJSEM NA NIČÍ STRANĚ. JSEM V JINÉM PROSTORU.“
Tereza: Když máš jako Idit pochybnosti, jako Az-Ulaj do toho můžeš jít naplno. Jak jsi s postavou policistky začala? Je to průkopnická aktivita!
Idit: Začalo to za kovidu. Neměla jsem co ztratit. Nikdy jsem nechodila na demonstrace. Byla jsem venku a slyšela jsem zvláštní zvuk, tak jsem se šla podívat, co se děje. Byla to demonstrace proti vládě. A v čele šli bubeníci s bubny. Já se právě vrátila ze tříletého studia fyzického divadla a můj první impuls byl začít také pochodovat a předvádět, že bubnuji. Přišlo mi skvělé, že jde o demonstraci proti vládě a vojenským příkazům, a přitom používá stejné nástroje – pochod, buben… Charlie Chaplin ve mně byl nadšený.
Šla jsem domů a řekla jsem si – na příští demonstraci půjdu jako nějaká postava. Ne demonstrovat, nejsem na ničí straně, jsem v jiném prostoru (I am in another space). Az-Ulaj se narodila velmi rychle. Měla jsem vojenské boty, to bylo důležité, protože do role se dostávám skrze boty a chůzi, postoje těla… A měla jsem nos už z Ameriky a paruku. Šla jsem na šabat ke kamarádce a bavily jsme se a našly jsme jméno – „policistka přímo k srdci“ (hašoteret jašar el lev. Jde i o slovní hříčku se jménem JISRAEL, jašar el, „napřímo, přímo k…“) a „Az – Ulaj“ , „možná-někdy“. Azulaj je také jméno filmového hrdiny z 50. let – policisty, který byl příliš hodný a laskavý, takže nemohl dělat svoji práci. A po zemřelé mamince mojí kamarádky jsem dostala nálepky srdíček. Ještě jsem vlastně tehdy měla knír, protože jsem si nejdřív myslela, že budu policista. Na konci šabatu byla postava hotová😊
Věděla jsem, že mne nikdo nepozná. Reakce byla silná. Lidé byli tak šťastní! Ale bylo to prostředí, které bylo těmto věcem otevřené. Bylo tam mnoho umělců, přijali tu hravost. A pak jsem se ocitla v jedné řadě s policisty a viděla, jak se všichni lidé otáčí… Dovolila jsem si jít za svojí intuicí a inspirací. Učila jsem se měnit příběh jen tím, jak jsem stála. Jaké to je mít zbraň? Jaké to je pochodovat s policisty? Učila jsem se věci, které jsem předem nemohla vědět.
„KDYKOLI SE DĚJE NĚCO VELMI TĚŽKÉHO, NAUČÍM SE NĚCO NAZPAMĚŤ…“
Teď ale cítím, jak je vše vyhrocené. Mám kamaráda, který říká: Pokud svět hraje příliš nahlas, máš ty ubrat, abys to vyvážil. Sama sobě to stále říkám, ale někdy bych taky ráda přidala! Aby bylo nahlas srdce! Většina lidí si myslí, že když svět tlačí na pilu, mají také tlačit na pilu. Možná ten let s balóny ve tvaru srdce by něco změnil! Už jsem udělala tři cesty na hranice s Gazou. Ale nepřekročila jsem ji.
Tereza: Viděla jsem video na tvém profilu. A také jsem viděla dokument o tobě, vloni v muzeu v Beerševě na výstavě o válce a traumatu. Když jsem viděla tvoje interakce s policisty, uvědomila jsem si, že to nemůžeš hrát. Prostě taková jsi – děláš to vše opravdu ze srdce. Tím pádem jsi na jednu stranu nesmírně a obdivuhodně mocná, na druhou stranu jsi také nesmírně křehká a zranitelná. A to je skutečná odvaha. Zvlášť nyní, když je situace stále náročnější.
Idit: Děkuji. Představ si, že mám teď kurs na univerzitě, kde učím jako policistka Az-Ulaj. Teď máme první semestr. Mám sedm studentů, kteří se učí, jak být policejními klauny. Také jsem měla osm setkání tady (v Beit Hansen) pro čtrnáct lidí. V pátek, kdy bude tady v Jeruzalémě shromáždění všech izraelských mírových organizací (v pátek 8. května 2025), budeme vítat účastníky jako ochranka. V hebrejštině je to vtipná slovní hříčka – bdika bitchonit je bezpečnostní prohlídka a my budeme mít bdika bidchonit, vtipnou prohlídku (bdicha – vtip, bitachon – bezpečnost).
Znáš Diega tady z galerie Mamuta? (Diego Rotman a Lea Mauas jsou praktici i teoretici divadla, umělci a kurátoři. V roce 2009 založili Mamuta Art and Research Center, kde našla azyl i policistka Az Ulaj.)
Přednáší hebrejské divadlo na Hebrejské univerzitě. Neznali jsme se. Ale když byly v Izraeli vnitřní konflikty v květnu 2021, policisté a vojáci byli i na univerzitě. Diego je původem z Argentiny, kde nemůžeš nosit uniformu, a byl z toho špatný. A tak mi zavolal – „je tu spousta policistů, já chci svoji vlastní policii!“ A já odpověděla – „Dobře, přijdu!“ A on mne pustil na svoje hodiny a mohla jsem tam být v mé roli.
Pak se mne zeptal: „Kolik bereš za směnu?“ Já na něj zůstala koukat. Nikdy jsem za tuhle práci neměla peníze. A tak policistka Az-Ulaj dostala poprvé zaplaceno – od univerzity. Říkám, že mne sebrali na ulici přímo z „heartquater“ (velitelství, anglicky „headquarter“, od „hlavy – head“, tady slovní hříčka se slovem „srdce – heart“). Pak jsem tři měsíce učila – kouzla se srdcem, stříkat vodu, salutování… Ukazovala jsem jim pasáž projevu Charlie Chaplina z filmu Diktátor, znám ji nazpaměť. Naučila jsem se to právě v květnu 2021.
Kdykoli se děje něco velmi těžkého, naučím se něco nazpaměť. Myslím, že je to můj způsob, jak se podpořit. Texty Gándhího, báseň, kterou jsem napsala v hebrejštině a arabštině, znakový jazyk…. Mám blízkou přítelkyni, která je překladatelkou znakového jazyka, a ta mi řekla, že v roce 1948 hluchoněmí Židé a Arabové mluvili stejnou znakovou řečí. Ve škole jsme měli i „tmavou komoru“ se židlí uprostřed. Když tam vejdeš, slabě se rozsvítí a spustí se bubliny z bublifuku – a ty vidíš jejich stíny… K tomu hraje hudba. Vymýšlíme to společně s Diegem, Leou a studenty. Nyní mám na univerzitě kurs policejního klaunství. Studenti mne neznají, učí je policistka Az-Ulaj. Anonymita je součást mojí síly.
„CÍTÍM, ŽE MUSÍM MÍT OTEVŘENÉ SRDCE, ABYCH MOHLA PŘIJÍMAT A DÁVAT, PŘIJÍMAT A DÁVAT…“
Tereza: Máš někdy na Az-Ulaj špatné reakce?
Idit: Samozřejmě.
Tereza: A jak to vnímáš? Znamená to, že v lidech něco iracionálního probudíš. Protože nejsi agresivní, jsi vtipná, hravá, laskavá. Nejsi žádná hrozba.
Idit: Hodně záleží kde, kdo a co. Mám na to několik technik. Jsou hodně postavené na slovních hříčkách. Třeba používám vojenské termíny – a změním je. V armádě je termín „praxe zahájení palby“ (hebrejsky doslova „otevření ohně“), a já dělám „praxi otevření srdce“. Nadechnu se, zadržím dech a všechny myšlenky, způsob, jakým situaci vnímám, vydechnu. Ve čtvrtek to budu zrovna učit. Pomáhá to také uvolnit inspiraci. Když je situace hodně intenzivní, potřebuji zůstat v sobě a pak mi přijde, co mám dělat.
Teď ve čtvrtek byl Den nezávislosti. Bylo to po velkých požárech v jeruzalémských lesích. Vše bylo hektické. Na demonstraci jsem rozdávala srdíčka. A jednoho policejního velitele jsem se zeptala – „Chcete srdce?“ A on řekl – „Ne, nechci! Jsi tak sebestředná!“ Pořád to opakoval. Mně se to nijak nedotklo, jsem jen médium. Pak odešel. Podívala jsem se na sebe se ženou, která to viděla, a jenom jsme řekly – „Páni!“ Je to otázka perspektivy. Třeba má pravdu, nevím….
Tereza: Skutečnost, že dokážeme nereagovat, vyžaduje hodně vnitřní zralosti.
Idit: Pro mne je to ještě o něčem víc – o tom, že jsem ve službě. Když jsem ve službě lidem, není to o mně. Ale někdy mne to i tak zasáhne. Záleží na situaci. Když se moje srdce chvěje hodně silně a nedokážu si s tím poradit, jdu domů, protože pak cítím, že nemohu sloužit. Dokážu sloužit, když to mnou prochází (when I channel). Když nedokážu být „čistým zprostředkujícím kanálem“ a nepodaří se mi dostat se do svého středu, jdu domů, protože už nejsem nástrojem. Musím pak používat svoji vlastní sílu a té nemám dost ani pro sebe.
Cítím, že musím mít otevřené srdce, abych dokázala přijímat a dávat, přijímat a dávat… Udržet tento pohyb. Zraní mne, když mi opravdu chce někdo ublížit. Jednou se mi to stalo s vysoce postaveným policistou, kterého jsem už znala. Je násilnický – mnohokrát jsem ho viděla při zásahu a měli jsme spolu spoustu setkání. Byla jsem na demonstraci ve Východním (arabském) Jeruzalémě, bylo to ještě před 7. říjnem, a nejednou jdu vedle něho, ani nevím, jak se to stalo. A on mi řekl: „Smrdí ti z pusy. Vyčisti si zuby.“ Byla jsem tak překvapená a cítila jsem se tak ponížená – jako, vážně? Taková šarže a tohle říká klaunce?? Nedokázala jsem to zvládnout a šla jsem domů. Může to být zkrátka hodně nečekané.
Tereza: No páni. Gentleman. Idit, je skvělé, že takovou práci děláš právě tady v Jeruzalémě!
Idit: Pro mne není samozřejmé žít v Jeruzalémě. Mnoho lidí ji nemá rádo pro její komplexitu (hebrejština mluví o městech v ženském rodě😊), ale pro mne je to stále nesamozřejmý zázrak, že tu mohu bydlet. Jeruzalém je srdce – a když léčíme srdce, vyléčí se celé tělo. Ale teď už jsem hodně z války unavená… Chceš vidět moje studio?
Tereza: Samozřejmě. Děkuji ti. A děkuji za tvoji úžasnou práci. Jsi vzácná čistá duše.
Krátké video – srdce:
Z divadelního představení – klauniáda:
Televizní reportáž:
https://www.youtube.com/watch?v=QFpDpZQYol0
(na konci je vidět, jak to Az-Ulaj nemá vždy lehké…)
Foto: Quique Kierszenbaum. Zdroj: FB Idit (https://www.facebook.com/ysr.l.hlb )
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: