Jak často zmiňuji ve svých textech, jazykem našeho racia – jednoho z důležitých nástrojů pro život ve fyzické realitě – je slovo, kdežto jazykem naší duše – esence, na které závisí naše přežití jako skutečně vědomé lidské bytosti spojené se svým srdcem – je obraz. Svým způsobem je obraz silnější než slovo – jeho dopad je hlubší, neboť jde do rovin podvědomí a nevědomí a ovlivňuje naše celkové nastavení a vyzařování. Když vidíte film, který se vás hluboce emočně dotkne, můžete s jeho obrazy prožít katarzní proces kvality regresní terapie. Prvotní otázka dneška zní: Budeme omezení, se spícím vědomím, leč racionální asertivitou, zaseklí až robotičtí? Nebo se otevřeme mnohoúrovňovému charakteru naší bytosti – našeho světa – a začneme s těmito úrovněmi spolupracovat, kultivovat je a rozvíjet, a tak naplňovat neuvěřitelný potenciál lidství? A mimo jiné také řešit z nejen racionální, ale celostní úrovně problémy, se kterými se potýkáme? Otázky, zda budeme jezdit auty se spalovacími motory, či elektromobily, a podobné konkrétnosti, jsou až na druhém místě. Podstatné je se ptát, jestli z lenosti a egoismu zůstaneme omezení, nebo se jako lidé otevřeme novým možnostem, dřímajícím v nás samotných.
VĚDOMÁ I NEVĚDOMÁ SÍLA OBRAZŮ
Důležitost obrazů pro duši a vědomí je důvodem, proč jsme nyní bombardováni tolika obrazy. Je to součást „souboje“ sil Světla, resp. nesvětla. „Souboj“ je v uvozovkách, protože v novém paradigmatu Světlo nebojuje, prostě JE a klidně zve. Kolik lidí se podaří ještě probudit pro nové paradigma Světla (pro Gainu „sféru Lásky“) – a kolik lidí zůstane ve starém dualitním paradigmatu Světla a Temnoty? Obrazy mohou být podpůrné, pomáhat nám prožít emoce, zvědomit cítění, naladit se na vnitřní vnímání. A nebo mohou být programující, zavádějící a odvádějící z naší cesty vnitřní síly a důvěry v život a Světlo.
Nejsilnější nepodpůrné mocenské programování nyní probíhá skrze reklamní obrazy, politický marketing a vizuální symboliku. A samozřejmě skrze filmy, to je dávný fakt. Film jako lunárně-neptunské médium má přímo v popisu práce skrze obrazy reflektovat reality a dále je rozvíjet, utvářet a formovat naše vnímání. Pokud je záměr tvůrců vědomý nebo se nechají použít skrze svoji autentickou tvořivost, mohou zprostředkovat opravdu fascinující, evoluci vědomí podporující a probouzející obsahy – průkopnické, hojivé a originální. Pokud je záměr nevědomý (byznys, „vítězství“) či přímo manipulující, mohou filmy programovat realitu, která nás zavádí do strachů, iluzí, nepodpůrných fantazií, planých emocí. Jako příklad mohu uvést nerealistické milostné romantické filmy – tak to všichni snad chápeme, že je to taková lehká milá droga, jako když si dáte šampaňské, aby se rozostřila realita😊 – nebo filmy programující nás strachem z mimozemšťanů a jejich invaze, programující obrazy války jako něco normálního, téměř nezbytného, programující příběh „osamělého vlka“ – muže či ženy bojujících osaměle proti zlu – což už je dávno skončený, neplatný příběh, žijeme v době vědomých kolektivů. Zvláštní kapitolou jsou horory, které vytvářejí a podporují energetické entity strachu v našem poli a mohou se na nás pěkně „lepit“ a ovlivňovat naše energetické vyzařování.
ARCHETYPÁLNÍ OBRAZY A PŘÍBĚHY
A potom jsou obrazy – a příběhy – archetypální, které jsou do naší psyché mocně otisknuté a pracují s ní „u kořene“. Vytvářejí otisk či rámec, skrze který vnímáme svět: tvoří naši „normu“, základní strukturu. Je důležité to vědět, protože jak pravý klasik, kdo si archetyp zvědomí, je jím veden, kdo si ho nezvědomí, je jím vlečen.
To je důvodem, proč o mocné archetypální příběhy mají zájem síly nesvětla (jak je kulantně, leč výstižně nazývá jedinečná Christina von Dreien), tedy síly, které chtějí co nejvíce prodloužit paradigma „power over others“, mocenské paradigma nadvlády na druhými (lidmi, Zemí, přírodou…) včetně destrukce, boje, manipulace, utrpení a zneužívání.
Síly nesvětla se mohou těchto příběhů zmocnit a tzv. je přeformátovat, tj. přetvořit tak, aby odpovídaly jejich mocenským záměrům. To je případ např. příběhu Ježíše a Máří Magdaleny jako archetypu posvátného partnerství muže a ženy. Nejen že byli roztrženi, ale Máří Magdalena jako archetyp vědomé ženy – posvátné Milenky a Duchovní Vůdkyně – byl ponížen a přetvořen. Podobně byl degradován Ježíš jako teologií vytvarovaná, v naší lidské nejednoznačné přirozenosti nedostižná postava. Přitom jeho původní mise byla ukázat lidem, jaké mají dary a schopnosti, a vykročit první – ukázat, že není čeho se bát, když žijeme pro většinu lidí nejděsivější stav bytí: MILUJEME ČISTÝM SRDCEM. A ukázat, že lidská bytost může překonat smrt.
Síly nesvětla nemusí být žádné magické mocné síly jak z konspiračních teorií: může to být jednoduše naše lenost, hloupost, neochota připustit jiný pohled, strach pustit zaběhaný způsob interpretace, lpění na ideologii. Popravdě kritérium k rozeznání manipulace s archetypálními obrazy je nejednoznačné a třeba by to byla věc diskuse. Můj náhled je tento:
Základní povahou archetypálního obrazu je, že PULSUJE, tj. je živý a život přinášející. „Dýchá“ životem a harmonizuje, vyvažuje, co není v rovnováze, z pohledu Celku. Směřuje ke katarzi, která má lidi podpořit a propojit s více-než-lidským světem, ať už je to příroda (zvířata, stromy, řeky, byliny…), nebo neviditelný jemnohmotný svět. I když se v obrazech archetypálních příběhů objevuje smrt, překážky, emoce, … , slouží výuce, růstu, přemostění a otevírání vědomí, nikoli ničení, ponižování či rozdělování. Pulsace umožňuje různé interpretace, jádro ale jako by bylo slovy nepopsatelné: takové klubko hadích ocásků, které se vzpírá jednoznačnosti, tedy uzavření a ztuhnutí.
FILM „MARIE“
Tyto úvahy si dovoluji předložit jako součást zamyšlení nad novým filmem „Marie“ o Marii Matce (katolické „Panně Marii“). K vidění na Netflixu (případně kdo nemáte Netflix jako já a nevadí vám pirátění, tak na webu kukaj.to pod názvem „Mary“, ovšem s českým dabingem). Film měl premiéru 6. prosince 2024, vánoční načasování tak pěkně doladilo sváteční náladu. Já osobně jsem si film užila, líbil se mi, nepochybně i díky svátečnímu lenošení a neladícím předchozím zkušenostem s podobnými „náboženskými“ filmy. Je krásně obrazově pojatý – obrazy jsou opravdu mocné a opravdu mají atmosféru Izraele, resp. starověké Judeje. Herci v čele s Izraelci Noou Cohen (Marie), Idem Tako (Josef) a Britem Anthony Hopkinsem (Herodes) hrají příjemně a uvěřitelně, příběh plyne, slov není zbytečně mnoho.
Ocenila jsem prvek, který náboženství vypustila – totiž skutečnost, že Marie byla zasvěcena Bohu a vstoupila do jeruzalémského chrámu jako „služebnice“ (čti: kněžka). Kdo zná starověkou spirituální historii, ví, že „Marie“, řecká verze hebrejské „Miriam“, je kultické jméno žen – kněžek, jejichž úkolem bylo rozvíjet a propojovat témata 2. a 5. energetického centra, tedy tvoření a sebevyjádření. Byly to ženy vyučované pro posvátnou sexualitu i duchovní vedení. Odtud blízkost obou „Miriam“, Marie Matky a Máří Magdaleny (jak je krásně vystižena např. v knize „The Manuscript of Mary Magdalene“).
„PŘIJÍMÁM“
Při setkání filmové Marie s andělem Gabrielem – v katolické teologii scéna zvaná „Zvěstování Panně Marii“ – jsem ocenila skutečnost, že po Gabrielově oznámení božího vzkazu scénáristé Marii vložili do úst slova – „PŘIJÍMÁM“. Totiž neudělali z ní pasivní poslušnou ženu, nýbrž aktivní spolutvůrkyni svého osudu, jak tomu bezpochyby bylo. Vzpomínám si, jak mi kamarádka Ajka kdysi poslala fotografii z chorvatského kostela, kde na scéně Zvěstování je Marie znázorněna s váhavým gestem. Přesně tak – mohla se rozhodnout, jako ostatně my všichni.
A dále si vzpomínám na energetickou práci s drahou přítelkyní a učitelkou Marií Madeirou v kostele Zvěstování v Nazaretu, ve spodním patře, u (domnělého) domu Marie, Anny a Jáchyma. V meditaci Marie Madeira přijala zprávu, že Marie Nazaretská měla natolik čisté vědomí, že nejenže okamžitě pochopila, co se po ní chce a jaký má „kosmický“ úkol, ale nahlédla i osud svého budoucího dítěte a jako podmínku přijetí in-seminace Ducha do svého těla (nejvyšší zasvěcení kněžek, kdy se stávají božskou Nádobou pro Ducha) pro něho do budoucna žádala ženskou partnerskou oporu – tedy Máří Magdalenu. PŘIJÍMÁM je jedno z nejmocnějších, nejmagičtějších slov v našich životech: je to projevení svobodné vůle v rámci vymezeného prostoru, tj. paradox, spojení lidské a „božské“ vůle.
„Mají lidé svobodnou vůli? Vyjádření svobodné vůle v plném rozsahu není na Zemi možné. Život na Zemi je hra s určitými parametry, se kterými jsme souhlasili. Tyto parametry jsou naše OMEZENÍ. Takže naše volby jsou UVNITŘ těchto omezení. Naše svoboda volby je typu: chceš raději pomeranč, nebo jablko? Nebo nic? To je rys hry ve fyzické realitě, protože ve fyzickém světě jde o SPOLUTVORBU. Přidali jsme se ke kolektivní hře, ke kolektivnímu tvoření, proto naší vlastní volbou nejsme všemocní.“ INELIA BENZ
Za mne se film snažil co nejvíce zůstat „pulsujícím archetypálním příběhem“. Nezaplétal se víc, než je nutné, do náboženských konceptů: ty, které jsou s křesťanskou verzí příběhu spojené, používal decentně. Líbila se mi zářící hvězda😊, co mne naopak rušilo byl dabing, když převzal český text katolické modlitby Zdrávas, Maria (Ave Maria). V originále mohou slova vyznít jinak s ohledem na duchovní kontext té doby. I první část modlitby, která je převzata z Lukášova evangelia (1:28 ad.), v ekumenickém překladu volí jiná slova:
„Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“…
Ještě bych měla drobné výhrady: Gabriela prosím příště více energeticky vodního, jak mu náleží – tohoto bych se asi být na místě Anny, Marie a Jáchyma lekla. Mimochodem kostel sv. Anny je moje nejoblíbenější místo v Jeruzalémě: je v něm nádherná čistota, prostornost a oddanost spojení. Dále mám výhrady k počtu menor (sedmiramenných svícnů) v jeruzalémském chrámu – ve filmu je jich víc, dle Bible a historických zpráv byla jedna. A dále k poloze ležmo Marie při porodu – ženy ve starověku rodily nejčastěji na porodních stoličkách (doslova „na kamenech“), tj. v podřepu. Poloha ležmo je novověká a její znázorňování ve filmech ze starověku považuji za ahistorické programování této zcela nevyhovující polohy. No a pár scén bylo trochu akčnějších, asi aby se moderní divák nenudil. Jak již bylo řečeno – celkově jsem byla spokojená. Zvláště hlavní představitelka je natolik zajímavá, že unesla plnou pozornost kamery po celou dobu přirozeně, s autentickou čistotou a pokorou i odhodlaností a odvahou. Bonus je její příjmení – pochází z kněžské (kohen) rodiny. Určitá naivita celého filmu mne neruší: možná to u velkých archetypálních příběhů ani jinak z pohledu racia nejde.
KDO CHCE PRO SEBE ZÍSKAT UNIVERZÁLNÍ ARCHETYPÁLNÍ PŘÍBĚH?
Jedna věc je, když hodnotíte filmy podle kvality natočení – a druhá, když se vyjadřujete k archetypálnímu příběhu, protože nezapadá do vašeho konceptu. Od dob Mirky Spáčilové, té hyperracionální paní, v jejíž nespokojené hlavě bych opravdu nechtěla bydlet, filmy dávno nehodnotím podle „profesionality natočení“. I objektivně nedokonalý film může udělat spoustu léčivé práce. Aneb jak říká kamarádka Petra, „lidstvo je pokleslé, pravda je v béčkových filmech“. Mnohem více mne zajímají výtky vůči zobrazení archetypálního příběhu.
O filmu jsem se dozvěděla z izraelských novin (https://www.timesofisrael.com/boycott-calls-over-israeli-cast-as-mary-in-netflix-epic-on-jesus-mother/ ), kde autor článku upozorňoval, že po zveřejnění první ukázky filmu se na sociálních sítích propalestinských aktivistů zvedla vlna nevole (eufemismus) vůči skutečnosti, že hlavní role plus role další hrají izraelští herci. Proč? Protože Marie a Josef přece „nebyli Židé, byli to Palestinci“ (sic). Aktivisté obviňují filmaře z „vymazání jejich palestinské identity“. „Všichni hlavní představitelé jsou bílí Evropané, kromě jednoho dvou-rasového (biracial) muže.“ Jsem stará škola, nevím, co je to „biracial“, a nevím, jak mohou být Izraelci „bílí Evropané“: zato vím, co je to stará antisemitská sovětská a v současné době antisionistická progresivistická ideologie ohánějící se nejrůznějšími -ismy a opakující nesmysly tak dlouho, než jim začnou lidi věřit.
Toto byl asi ten moment, kdy jsem si definitivně uvědomila, že propalestinský aktivismus se dostal do roviny psychózy. A jak známo, s psychózou se nedá příliš diskutovat. Izraelci to poznávají už rok a kousek, tedy od 7. října 2023, a výsledkem je mimo jiné tato skvostná komediální scénka o narození Ježíše (anglické titulky): https://www.youtube.com/watch?v=xcLCe5iBvVc
Za sebe mohu říci – opravdu oceňuji skutečnost, že Judejce (název historické etnické skupiny žijící na přelomu našeho křesťanského letopočtu v Judeji: z francouzské výslovnosti jejich jména vzniklo české „Židé“) hrají Židé, tedy ti, kdo je hrát mají. Myslím, že církevní ikonografie blonďatých modrookých Josefů, Marií a Ježíšů a naopak tmavých, se zdůrazněnými semitskými rysy a se soudobým židovským oblečením návodných Judů přezdívaných pejorativně „Jidáš“, jsme si za ty dva tisíce let užili dost. Takže vivat pan režisér a jeho volba.
ANI NĚKTEŘÍ KATOLÍCI NEBYLI SPOKOJENÍ
Další se ozvali – až po uvedení filmu – katolíci, s tím, že film neodpovídá JEJICH příběhu o Marii. Výtkou byla například skutečnost, že Marie při porodu Ješuy zažívá porodní bolesti – katolíci tvrdí, že porodila bezbolestně. Zajímavé je, že naopak vykládají porodní bolesti žen jako zasloužený „trest pro hříšné dcery Eviny“, pozemské ženy ve stopách neposlušné Evy. Dále se nelíbila skutečnost, že ve filmu nezazní Mariin chvalozpěv (viz Lukášovo evangelium 1:46 ad.). Tento chvalozpěv mimochodem v hebrejském kontextu odráží chvalozpěvy jiných žen, které zázračně počaly a porodily (chvalozpěv Chany v 1. knize Samuelově, začátek 2. kapitoly): toto srovnání by ale mohlo být vnímáno jako snižující Mariin význam.
Z mého pohledu ale ženské archetypální postavy bohyň či služebnic/kněžek bohyně slouží právě k tomu, aby daly sílu a hodnotu životu pozemských žen. Ty se mají ke komu vztahovat – a tyto „ikony“, archetypální otisky, jsou rozhodně zdravější než ty, které v moderní době nastoupí na jejich místo (Marilyn Monroe, Jennifer Lopez, Greta Thunberg, a podobně).
Připomeňme jiný „souboj o archetypální příběh“: zakoupení pozemku u Tiberiadského jezera jihoamerickou katolickou nadací pro stavbu kostela a luxusního poutnického hotelu pro ohlídání obrazu Máří Magdaleny. Po zahájení stavby byla objevena starověká synagoga, postupně i celé původní rybářské městečko, kde se Máří (tedy Miriam) narodila, včetně jedinečných nálezů několika mikví (očistných lázní) a stolku na čtení Tóry se záhadnými symboly. Pravidelně se na toto místo vracím: jak to tak na církevních místech bývá, musíte se trochu prodrat energetickým balastem a mocenskými úhybnými manévry, než se dostanete k čistému jádru, ale stojí to za to! (viz https://www.magdala.org/ )
PODĚKOVÁNÍ A PŘÁNÍ
Zakončila bych poděkováním všem, kdo pečují o archetypální příběhy jako pulsující, živé obrazy, které se mohou proměňovat v souladu s proměnou lidského vědomí, a stát se tak podpůrnými rezonančními oporami pro naše osudové potýkání se Ducha a Hmoty.
Děkuji za nádhernou energii Marie Matky, Miriam z Magdaly, Josefa, Anny, Jáchyma… a vlastně i Heroda, pro jehož velkolepost i paranoiu mám nějaké štíří pochopení. Minimálně byl originální tvůrce – než nastoupili technicistní Římané. Děkuji za odvahu spolupracovat s těmito příběhy – ladit je i nechat dýchat.
A dnešní zemi, kde se mnoho těchto příběhů odehrálo, Izraeli a Palestině, přeji odvahu vstoupit do nového vzájemného příběhu. Tak se staň.
Foto z filmu „Marie“ (Mary, 2024)
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: