MOTTO:
„j…ÁÁÁ“
Slyším z „Tvých“ slov VOLÁNÍ,
SLYŠÍM…TO…jemné ťukání…
TO…tlukot Srdce…mystické?
TO…žití orgasmické?
TO…vlnění kosmické?
T0…že vše člověk je? Či není???
Čekáš Člověče na znamení?
Na vizi, na misi…na emisi😊
TO…VOLÁNÍ je znamení
Projevit, TO, kde člověk pramení…
Na co čekání na něco, CO stále tu je?
CO…Zemí, Vodou, Ohněm, Vzduchem… Prostorem, Srdcem, Tělem…
tzn. i jóni a lingamem…
PUMPUJE A PULSUJE!!!
3.7.2023 Sofie K. Sarras k slavnosti Luny v úplňku
AKTUÁLNÍ VÝZVY
Již podruhé se v Červeném stanu můžete potkat s vizionářkou Sofií K. Sarras. Tentokrát jsme se sešly v červnovém odpoledni v izraelském bistru Paprika a povídaly si o výzvách pro ženy, našich ochráncích, síle slova a řeči a o čase.
TEREZIE: Sofie, v květnu jsme si volaly a mluvily o aktuálních tématech pro ženy. Nyní se scházíme v červnu. Jak bys v souladu se současnými energiemi zformulovala náš úkol? Co máme odevzdávat? Co máme přijímat?
SOFIE: Výzvy pro ženy! Tak já se na to naladím. Vzpomínám si na náš rozhovor v květnu, ale třeba už je to jinak…
TEREZIE: Ano, to se děje. Člověk to chytne, vidí jasně, a čas se valí, mění se energie. Neustálý proud. Je to jako tibetské mandaly, které vytvoříš a smažeš.
SOFIE: Ano, miluji vznikání a zanikání tibetských mandal. Mně pomáhá udržet si v rámci prostoru a času vnitřní napojení “na sebe”. Možná je toto slovní spojení zprofanované, ale kdybych v sobě neměla vnitřní jasnou strukturu, které se držím, tak si nedovedu představit, jak bych všechny změny zvládala. Ta struktura není svázaná časem a prostorem, je to struktura cesty k sobě do Podstaty nás samých. To je to, co jsem roky trénovala a také toto umění “ Atmavičára” předávám. Takže na prvním místě vnímám v současné době obrat zvenku dovnitř. A zároveň uvědomění, že je to zároveň i cesta z nitra ven. Je to tento druh vnímání, to je náš úkol, mohu- li to tak říci. Není jednosměrná cesta, vždyť po každé cestě můžeš jít tam i zpátky! Dnes jsem při jedné konzultaci mluvila o této oboustrannosti cesty a ten člověk se úplně uklidnil. I když koukáme ven, jde pohled i dovnitř.
Stejně je to s energiemi. Proudí zároveň ven i dovnitř. Jen naše tělo se hýbe jedním směrem. Takže to je dobré vědět a přijmout, že pozornost, i když ji směřujeme ven, jde zároveň i dovnitř sama sebe. A vědět, že máme pustit tu jednosměrnost vedení pozornosti, která lidi vede do přílišné rychlosti. V tom je naše kotva. To i mě pomáhá se udržet v klidu. Vnímat to trvalé proudění energie. Ráda zdůrazňuji: ”Kam jde pozornost, tam jde energie, to tvoříme, to oživujeme.”
A když půjdu do toho, co vnímám právě teď ze stavu uvnitř, tak kromě práce s pozorností se mi poslední tři neděle nebo dokonce od Velikonoc připomíná odpovědnost za to, jak se slyšíme, jak nasloucháme našim slovům, jaká slova používáme. Odpovědnost za řeč a co tím v danou chvíli tvoříme. Nejen na seminářích, ale i doma, v denním životě. Řeč vytváří frekvence. Je to výzva i úkol pro nás ženy, které máme schopnost přelaďovat se od zpívání posvátných zpěvů po pomlouvání kamarádky, muže, dětí. Uvědomujeme si třeba, jak působí agresivní řeč, kdy se žena neslyší a je uchopená svými emocemi a bezohlednými zvyky? Je dobré uvědomovat si v nás celou škálu zvuků a emocí, nálad a že jsou cítit a mají vliv. A uvědomovat si, že máme svobodu a schopnost přelaďovat, ladit zvuk naší řeči.
Ukázalo se mi to i s blízkými ženami z týmu Dýcháme spolu. To je náš malý spolek, komunita přátel na “ Cestě”. Vyzvala jsem je, aby si uvědomily, jakou realitu svojí řečí tvoří, abychom v tom byly ještě víc vědomě. Funguje to. Pro mne je to velké téma! Dělá mi radost rozvíjet vědomou řeč. Známe už: „Dávej pozor, na co myslíš, pozoruj své myšlenky“, ale je tu i : „Pozoruj, co říkáš, jak zníš, jaké pohyby děláš, jak celkově působíš”. Jsou lidé, kteří mají projev kultivovaný a dokážou hýbat kultivovaně jak tělem, tak řečí. Jsou naladění na sebe a to je souladné. Způsobuje to harmonii. Všichni už víme, co dělá harmonie s vodou, s vnitřními vodami. Avšak jsou i tací, kteří to mají naučené, není to spojené s nitrem a může to pak být lež, přetvářka nebo umělá diplomacie. To způsobuje disharmonii, rozladěnost, citíme to. Je třeba se to učit rozlišovat. To je úkol… byt upřímné, vnímat a tomu neharmonickému umět říci dost! Uvnitř i venku.
ŘEČ A TĚLO
A ještě další téma, které s tím souvisí: v našem telefonickém rozhovoru jsem reagovala na tvůj článek, kde jsi psala o násilí páchaném na ženách. Jak se projevuje v patriarchálním světě a má to návaznost na život v minulosti v různých komunitách. To mě tehdy zasáhlo neboť jsem byla právě v kontaktu s tématem sexuálního zneužívaní jedné ženy, u které jsme hledali důstojné řešení její situace. Mě šokovalo, co vše si ta žena nechala líbit. A byla svázaná nezkušeností, využíváním krásy svého těla, pýchou a také studem. No, naše tělo, naše moudrost má nedozírnou hodnotu. A je třeba umět se za ně postavit. Nevyužívat ho, milovat ho. Vždyť jsme to my. A mluvit, netajit své světlo i stíny.
Zároveň vědět, že ženské vnímání není lepší, než vnímání muže – jen přes muže se to děje jinak. Pohled skrze násilí na ženách je jen jednostranný pohled, protože se zároveň děje násilí i na mužích. Téma násilí se mi v nitru otáčí do „lidstvo neustále na sobě páchá násilí“, takže násilí na ženách je důsledek celého tohoto molocha. Důsledek našeho pohledu na sebe. Kdybychom od začátku věděli, že tělo, řeč, mysl i emoce jsou projevem Božství, kdybychom tak byli vychováváni a přijímáni, procházeli tak i životní přechodové rituály, tak by se po celém světě rozvíjela moudrost, respekt. Prostě Božství. Je to pro mnohé možná utopie, ale já jsem přesvědčena, že kvůli tomu tady jsme. Akorát se to historicky, třeba v rámci řeči mě napadá Babylonie, zamotalo, zapomnělo.
TEREZIE: Pomůže uvědomit si, že komunikace znamená „způsob propojování, spojování“. Autentickou komunikací je např. jak vyzařujeme. Vyzařuje tvoje úroveň vědomí. Dále např. oblečení, pohyb těla…, zkrátka neverbální jazyk. Někdy je velký rozdíl mezi vnějším vystupováním a skutečným vyzařováním. Tím, že člověk je komplexní bytost spojená z mnoha vnitřních energií, může mít určité části vyspělé více a jiné …teprve v učebním procesu.
SOFIE: Nedozrálé.
TEREZIE: Nedozrálé. Pak je zajímavé, co si z komunikace bereme.
SOFIE: A co dáváme.
TEREZIE: Ano. Rozdíl mezi emoční reakcí a vědomou odpovědí.
SOFIE: Ano. Vzpomínám si, že když jsem v roce 2012 prošla výcvikem Nenásilné komunikace, metody vytvořené Marshallem Rosenbergem, tak jsem začala vnímat úrovně řeči. Ale zároveň jsem se tím otevřela obrovské citlivosti ve vztahu k řeči, která je součástí každé bytosti. Řeč má obrovský vliv, jsme na ni citliví nejen v prenatálním vývoji, ale i zhruba šest, sedm let po narození. V té době malý človíček přijímá informace, zvuky na frekvencích odpovídajících hypnotickému stavu. Bytost je otevřená, vše se hluboko propisuje a tvoří tzv. nevědomou mysl. Vlastně jsme na ni citliví stále… V tom roce 2012 jsem fyzicky prožila, jak bolí slovo – když někdo mluví slovníkem, kdy něco chce a bezohledně tlačí. Mluví direktivně aniž by vnímal s kým mluví. Ve smyslu zářivé bytosti. A může to být v principu plus i mínus – málo nebo hodně. Hodně nahlas, hodně potichu a bez propojení se sebou. A jaký vliv má pak to slovo na nervovou soustavu, na tělo, to od té doby zkoumám.
Jak bychom žili, když bychom nebyli odnaučeni této citlivosti? Samozřejmě říkám jen to, co jsem prožila, ze své zkušenosti. Kolik a jak moc jsme byli znecitlivění vůči vnímání slov! Jako bychom pak byli v trvalé sebeobraně. I slova pak jsou něco, co povznáší, nebo naopak mohou představovat násilí. A vnější obraz, ať už oblečení nebo naučená i neverbální komunikace to odráží. Spousta lidí by ráda vyzařovala, projevovala se naplno. Avšak na základě zkušeností, kdy jsme nebyli přijímáni a podporováni jako zářící bytosti, slova na nás dopadala tak, že ztlumila naši záři, tak pak si v životě teprve postupně dovolujeme projevit… být tím, kým jsme. To je též úkol, nejen pro ženy. Jako ženy, protože menstruujeme ( což je každoměsíční rozzařování), přijímáme možná celou tu výzvu snadněji. Pro muže nechat světlo vyjít ze sebe ven může být složitější – je překryto více vrstvami. Muži se pak snaží dojít k otevřenosti jinou cestou, např. přes ženy.
SVĚTELNÍ OCHRÁNCI
TEREZIE: Nebo přes ženský princip. Můj muž se např. hodně propojuje skrze práci na zahradě. To je jeho meditace. Co pro nás v současné době vnímáš jako největší pomoc a podporu?
SOFIE: Tato otázka se mi líbí. Včera jsem byla u stomatoložky, nechávám si předělávat amalgámové plomby na bílé plomby. Za celou dobu předělávání jsem si nenechala dát injekci proti bolesti. Pracuji s tím, že když tam jsem, dostanu se do uvolnění, dýchám a říkám si: „Ok, teď dopamin, serotonin, oxytocin, mohu vás produkovat a nepotřebuji znecitlivovací injekci.“ Povídám si s hormonální soustavou, jak mám natrénováno z kraniosakrální biodynamiky, a pak mne to v tu chvíli nebolí. Je to paradox, v souvislosti s tím, jak jsem před chvílí mluvila o bolesti ve vztahu k řeči. Ano, je z toho cesta ven.
To souvisí s tvou otázkou. Uvolnila jsem se do té míry, že jsem vnitřním zrakem uviděla a pocítila, jak jsou kolem mne, sestřičky, doktorky i ochránci – světelné bytosti!!! Dokonce jsem viděla, jak jedna proniká skrze dlaně paní doktorky. Vnímala jsem, že i ona je obrovsky otevřená, z jejích očí jde světlo a není to jen její světlo – je spojená se světlem ochránců svou otevřeností. Zároveň jsem si zněla svoje harmonizující zvuky, jsou tam tomu otevření, a to způsobovalo možnost jejich blízkosti. Naše autenticita a otevřenost odpovídá jejich frekvenci. Takže jsem si opakovaně uvědomila, jak přítomnost dalších úrovní, kterým se říká úroveň ochránců, je teď všude kolem nás cítit. Stačí se tomu otevřít. Pro ty, kdo mají otevřený vnitřní zrak, např. děti, vidí, jak se lidský svět se světem ochránců prolíná. Jak pomáhají, stačí jen být s nimi v souladu a žádat o pomoc. A v současné době je to tolik snadné! Druhá polarita je děsivější – prolíná se to i na druhou stranu, do nižších sfér. Můžeme přijímat i zvířecí, animální tendence nebo – jak já říkám – neochranné světy.
TEREZIE: Parazitující.
SOFIE: Přesně. To se však neděje, když člověk je ve vědomém spojení s ochránci. Tak to je příklad pomoci – ochránci. A zároveň si teď uvědomuji, cítím spojení s planetou Uran… cítím blízkost letního Slunovratu a je ve mně tendence hromovým hlasem zaznít DOST. Chrlit hromy, blesky. Jasně zahromovat divokou silou: „Přestaňte už dávat pozornost do problémů a do nedůvěry! Nedůvěry, že tu nejsou přítomné zázraky! Že tu nejsou přítomné krásné věci!“ Ano, lidé dávají pozornost do “odpadků.” Mluvím však ze zkušenosti “ přijetí odpadků a špíny”. To mne krásně naučila Indie a mnohé situace v mém životě. Kdysi jsem pracovala jako vedoucí domácí péče a každý měsíc jsem objížděla klienty, pacienty, kontrolovala jak jsou s naší péčí spokojeni. A to člověk uvidí leccos. Bylo to náročné vidět, v jakých podmínkách je člověk ochoten žít, vnímat jak opakuje zvyky svého rodu a nemá kapacitu to změnit. To ve mě rozvíjelo laskavost a soucit. A taky vnímání, že máme volbu, když se rozhodneme. Moje zkušenosti jsou s tím spojené. Věřit v zázraky je základ. Už když jsem objížděla ty domácnosti, tak jsem často říkala: “podívejte se na tu krásu, je tady i Božství“! Pozornost směrovaná k zázrakům. Zase jsme u pozornosti. Mysl a slova je třeba obracet k zázrakům a kráse, k vznešenosti. Tvořit je. A když zázraky nerespektujeme, nedáváme jim pozornost, tak se nám dějí věci, abychom si jich všimli. A ochránci „kroutí hlavou”, proč si nevšímáme. Proč si to lidé dělají tek složité a útrpné.
BDĚLÁ PŘÍTOMNOST SPOJENÁ S PODSTATOU
TEREZIE: Co tobě osobně nejvíc teď dodává sílu, radost a odvahu?
SOFIE: Mám to úplně jednoduché. Je to bdělá přítomnost spojená s Podstatou. Tím musím začít. V každém okamžiku slyšet svůj dech, slyšet svoje slova, cítit a vnímat svoje tělo, uvědomovat si pohyby, které dělám. Mít respekt, laskavost ke každé své buňce. A být si vědomá toho, že všechno, co jsem nyní řekla, je součástí kosmického koncertu. Má to zvuk, zní to. A má to vliv na lidi. Dělá mi radost inspirovat a přinášet radost. Zrcadlit krásu, záři a ženskou autenticitu. V tom je ta největší moudrost… v naší přirozenosti.
Včera jsem se ocitla v různých situacích v Praze a viděla jsem, jak na mne lidé reagují. Před rokem jsem prošla několikanásobným šokem, traumatem z partnerského rozchodu a smrti kamarádky. Stalo se to najednou a měsíce jsem se cítila odpojená, zraněná, beze smyslu. Bylo to moc velké na jednu ženu, zhroutil se mi doslova “svět”. A tehdy jsem viděla, jak na mne lidé reagují opatrně, s odstupem. Já jsem nechtěla k nim, oni nevěděli, jak se mnou. A po roce vidím, jak je to jinak, jak velká byla iluze o odpojení. Velká Matka mne totiž celou tu dobu doslovně nesla ve své náruči!!! Protože v kontaktu s Ní, s Božstvím v sobě mám jasno. To mi dává odvahu. Vědět, že jsem trvale v obejmutí, v náruči Božství, Universa, Zdroje… jakkoli se Tomu říká.
A k síle. Je to jednoduché. Hledáme obrovské věci, které jsou projevem Zdroje, chceme něco mít. Ale my to už máme, uvnitř. Jsme TO. Takže znovu, dát si svoji pozornost, a to dá sílu. A já to opravdu dělám. Dýchám s rostlinami, dívám se na rozkvetlé šípkové keře, východy a západy Slunce. Spojuji se s elementy, vodou, miluji koupele, dotyky, hezké popovídání, nadechování krásy života. To jsou až však následné kroky. Nebylo by to tak hezké, kdybych nebyla sama se sebou spojená, jak jsem. To je prostě základ. Každé ráno dělám svoje praxe v sedm hodin, a pak večer v deset hodin se modlím za všechny bytosti. Přesněji, jsem si nás všech vědoma. A ráno se dívat na kapky rosy a vidět v nich duhu, tu záři… to mi připomíná náš lidský svět, co se různě vlní, skládá a rozkládá. Každý z nás je duhovou kapičkou. Docházím tím do stavu smíření, rovnosti. Stále se vracím k tomu, vidět každého člověka jako duhovou zářivou kuličku.
TEREZIE: Rozmanitost v Jednotě. Duha spojuje různé barvy.
SOFIE: Ano. Jako malá jsem milovala knížku Honzíkova cesta, kde duhová kulička už tehdy hrála roli. Milovala jsem duhu. A velkou odpověď jsem dostala v rámci praktikování dzogčhenového učení, nejvyšší úrovně buddhistické, tantrické školy, kde mi to vše zaklaplo, dalo smysl. Našla jsem tam odpověď. V roce 2020, krátce před vypuknutím karantény, se mi stal velký okamžik. Po přečtení nahlas mnou přijatého textu „Chvalozpěv početí soucitu“ se v tu chvíli ukázalo znamení korony kolem Slunce. Bylo to jako když stočíš duhu kolem Slunce do koule. Fyzikálně se to dá jistě popsat jako nějaký jev. Moje tělo však okamžitě reagovalo na ten úkaz jako na extatickou blaženost a kundalini se v těle opravdu dost rozvlnila. Byla to taková velká duhová koule. Zároveň je to i symbol spojený s naukou Dzogčhenu. Zmanifestoval se na obloze. Pro mne v tu chvíli zázrak. To bylo velké potvrzení hodnoty tohoto přístupu k Životu. I teď, když tady spolu my dvě sedíme, vnímám nás jako dvě duhové kapky. To je stav, který mi dává radost, sílu i odvahu.
ČAS
TEREZIE: Jak nyní vnímáš čas? I z pohledu ženy, která má běžně fungovat, a zároveň dělá hlubokou duchovní praxi?
SOFIE: To je výzva!
TEREZIE: Ptám se proto, že také o čase dumám. Někdy čas vnímám jako vlny, někdy jako víry, které se pohybují v různých situacích různě rychle. Jako kdyby čas spolupracoval, spolureagoval s vibrací vědomí člověka. Má nejednotnou kvalitu. Víc jsem zatím nevyzkoumala😊
SOFIE: To je výzva na další rozhovor. Co jsi řekla, tak s tím souhlasím, vnímám to podobně jako pohyblivost, vlnivost. Tak jsem to vnímala jako dítě. Zároveň si uvědomuji, že my jsme ti, kdo máme hodinky a měříme čas, abychom se dokázali shodnout. Dokonce by se dalo říct, že člověk a lidská mysl si čas vymyslel. Už podruhé se mi chce zmínit Babylon v kontextu otázky: “Kdo s touto hrou, s tímto měřením, začal”?
Už když jsem byla malá, viděla jsem pohyby energie a nechápala jsem, jak mohou ty vlny ztuhnout. V kontextu času. Viděla jsem dospělé, maminku, tátu, babičku, dědu… jak vždy, když jejich pohled spočinul na stěně, kde byla ta kulatá věc s dvanácti čárkami (hodiny),vše energeticky zatuhlo. Dospělí se otočili a jejich pohyb byl už úplně jiný, než do té chvíle. Vnímala jsem, že je to něco, co dospělé kolem mne ovládá ve způsobu pohybu, způsobuje radikální změny v plynutí energie, a bylo mi to nepříjemné. Spouštělo to ve mě až animální, instinktivní reakce. Chtěla jsem až bojovat za to, aby vše plynulo harmonicky dál. A že se mnou nebudou hýbat podle té kulaté věci na zdi! Vzpomínám si, jak ve dvou letech jsem se pořádně vztekala proti tomu omezování mé svobody plynout si v proudu, bez omezení měřením času. Ale kdo asi vyhrál, že? Také jsem se tomu musela přizpůsobit. Vstávání, jesle, školka…Naštěstí jsem byla i hodně u prarodičů, tam bylo vnímání plynutí času jiné.
Je to tak, že dětské vnímání času neovlivněné vnímáním hodin je to, co v dospělém věku znovu hledáme. Hledáme ten návrat do měření času, kterému staří Řekové říkali kairos. Teď se ta změna vnímání děje i díky celkové proměně vibrací v kosmickém dění. Já někdy cítím obrovské prodlužování a mám pocit, že den je nekonečný a dá se dělat spousta věcí. Čím ho naplnit? Přichází odpověď: „Klidem, Sofie, klidem!“ A jak si tak i profesně hraji se slovíčky zní mnou : „K lidem, Sofie, k lidem”. A nebo naopak absolutně nestíhám, a pak zkoumám, jaký vliv na to mám svým naladěním. A uvědomuji si, že čím víc jsem v klidu a plnosti mé kapacity, v souladu s kairosem, tím je chronos delší.
Je samozřejmě pro mne výzvou domlouvat se i s ostatními lidmi. Respektovat sebe i je, abychom se synchronizovali. Spoustu lidí drží struktura měření času pohromadě. Mají se tzv. čeho chytit. Já jsem díky rozchodu získala obrovskou svobodu, a tak se i nově učím zacházet s časem v kontaktu s ostatními lidmi. S Liborem (bývalým partnerem) jsme měli vyplněnou každou sekundu, sedm let jsme se opravdu nezastavili a ještě vše vnímali vícedimenzionálně. Jako bych žila pět životů v jednom. Tak teď je moje tempo jiné. Učím se zpomalit, vidět ve zpomalení hodnotu. Dívám se, co se v něm dá objevit? Už žiji jen tři životy v jednom😆. Byla jsem od mala naučená na rychlé tempo – táta mi vždy říkal, že jsem předběhnutá. Užívám si pocit, že jsem zpomalená, a divím se, když mi kamarádka říká: „nestíhám tě”. Vnímám, že je to také o referenčním rámci, ve kterém se každý z nás nachází a odkud, z jaké perspektivy, se na čas dívá. A jak se ne něj díváme jako lidstvo.
Pro mě osobně čas je spojen s kombinací respektu k “vyššímu vedení” a disciplinou. Úctou k sobě i druhým. Mít jasný záměr a vizi. Pak s časem splývám a jsem v sou-časnosti. 🙏😆
TEREZIE: Moc ti děkuji za povídání a za tvoji práci! A už se těším na příště!
Sofie K. Sarras je spolu s Janou Aadhiradasi patronkou mojí knihy JAK NAPRAVOVAT SVĚT: ROZHOVORY S INSPIRATIVNÍMI IZRAELCI. Knihu si můžete objednat u mne nebo v e-shopech:
https://www.daryzeme.eu/knihy/jak-napravovat-svet/
https://obchod.hledajici.cz/Dubinova-Terezie-Jak-napravovat-svet-d29374.htm
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
Uklidňující…..pokojné ….
Sofii sleduji od roku 2020 …v mnohém mi byla rozsvěcující, rezonující…děkuji.