Laďka Dlouhá: Hlas je naše ozvučená duše

Laďku Dlouhou (dříve Mařádkovou) znám několik let. Společně provádíme ženský kruh a nabízíme večery spontánního tance pro ženy v Jičíně. Laďka je spoluzakladatelka a nyní jedna ze tří společnic centra Duhová medicína v Jičíně, krásného prostoru pro nejrůznější terapie, od čínské medicíny po jógu. Ona sama v „Duhovce“ nabízí muzikoterapii a psychoterapii.

Jak tě napadlo studovat muzikoterapii? Vedla jsem kroužky „dramaťáku“ a chtěla jsem si dodělat vzdělání, tak jsem začala studovat výchovnou dramatiku na DAMU. Tam jsem se potkala s Ivanou Vostárkovou, která mne nadchla pro práci s hlasem. Mé nadšení se přeneslo do práce s dětmi, odklonila jsem se od klasických divadelních tvarů a učila jsem žáky vycházet v divadelním sdělování ze svého hlasu a pohybu. Když jsem se dozvěděla o muzikoterapii, tak mi přišlo, že patří k práci s hlasem. Opět jsem si doplnila vzdělání, které si krásně sedlo i k mému přesvědčení, že skrze pohyb (ať už je to tanec nebo pohybové divadlo) a skrze hlas a zpěv člověk může změnit některé stereotypy a žít lepší život.

Co je pro tebe hlas? Jakou má roli v lidském těle? Hlas je naše ozvučená duše. Je projevem našich vnitřních pochodů. Hlas sděluje, jaké jsou naše nejskrytější emoce – aniž bychom chtěli, nejsme je schopni zatajit. Pro mne je hlas vyjádřením osobnosti: pokud chci vyjít ze sebe a žít ve vnějším světě, tak musím být svým hlasem. Jde o první projev komunikace? Hlas je médium, projevení sebe sama. Prvotní komunikací s vnějším světem je dech. Dýchání je komunikace, kterou nemůžeme přerušit – nelze odejít z tohoto světa – opustit komunikaci s ním tím, že přestanu dýchat. A dýchání je výměna. Ano, výměna. Dýcháme do společného vzduchu a přijímáme dech ostatních ze společného prostoru. Lidé ve stresu či strachu mají mělčí dech, protože se této komunikace a výměny bojí. Ale když chci do vnějšího světa vstoupit aktivně, tak do něj vstupuji svým hlasem. I v jazyce nacházíme výrazy jako třeba „dát někomu svůj hlas“, to znamená dát někomu možnost za mne mluvit, vyjadřovat za mne názory.

Český termín „pozvednout hlas“ je hebraismem: „nasa qol“, doslova „pozvednout hlas“, znamená „křičet“. Takový by byl správný překlad. Bible Kralická sousloví přeložila doslovně a skrz ní se výraz dostal do obecné češtiny. Tím se chce říct, že hlas je něco konkrétního. My ho často vnímáme abstraktně, protože ho nevidíme, nemůžeme ho „chytit“, ale konkrétní hebrejské vnímání nám říká, že hlas je něco hmatatelného. Hlas je opravdu hmotný. Určitě každý z nás vnímal, když ho zaplavil „spravedlivý hněv“, otevřel se mu a pustil ho ven ve svém hlase, tak v něm byla obrovská síla. Je to velká vlna, která může druhého vyvést fyzicky z rovnováhy – stejně jako by do vás někdo strčil. Hlas je hmotný. Stejně tak naopak když maminka chce utěšit své dítě: když mi maminka jako dítěti zpívala mé oblíbené písničky, tak jsem cítila, jak mi tělem projíždí teplo, cítila jsem, že mne svým hlasem objímá a chrání. Vnímám, že hlas zasahuje fyzicky do našeho fyzického těla. Jde o vibrace. Ano.

A tvoje práce je, že pomáháš nazpátek prací s hlasem rozvíjet psyché, nitro a osobnost. Můžeme to takto říct? Já bych řekla, že moje práce vede člověka k sobě, aby našel rovnováhu a oporu. Když bude svůj hlas v plnosti používat, může se o něj opřít. Může si říct o věci, které chce a které potřebuje. Může vyjádřit nějaký nesouhlas. Některé vnitřní myšlenky a pochody opravdu pochopíme / uchopíme až při jejich vyslovení. Pokud člověk není ve svém hlase, není sám se sebou, má pocit, že ho hlas zradil. Ve skutečnosti je to pouze zpráva, že nejdeme pro nás užitečnou cestou. Například když na sebe moc tlačíme, nebo naopak se stahujeme příliš do pozadí a bráníme tak přirozenému proudění v našem životě. Nám se zdá, že posloucháme slova, ale hlas sám o sobě je sdělný. V hlase se pochybnosti odrazí a posluchač mu nevěří. Proto má spousta lidí pocit, že je nikdo neposlouchá nebo že nikdo neslyší, že potřebují pomoc. Opravdu neslyší, protože nejsou ve svém hlase – v hlase jsou jenom slova, ale pokud hlas nemá sdělnost, tak jsou ta slova prázdná. Práce s hlasem je návratem k rovnováze psychiky a k sama sobě. Když je člověk sám se sebou, tak se vědomě rozhoduje a vědomě je schopen přijmout třeba i své omyly. Nedostává se tolik do situací, kdy se cítí jako oběť, životem vláčen. A to je cílem mé práce: aby člověk, se kterým pracuji, byl plný. Aby byl plný ve svém těle, byl vědomý si sám sebe, a jako takový vstupoval do vnějšího světa, i s vědomím svých nedostatků. Čili se dá říct, že hlas odráží, jak člověk sám sebe zná a jak tuto svoji znalost své specifické síly žije? Ano.

Co lze u hlasu člověka vysledovat? Dá se vysledovat, jestli má HLASOVOU OPORU. To je i technický termín. Když v hlase chybí opora, znamená to, že člověk plně nedýchá a ani si nevěří natolik, že by se o sebe mohl opřít. Potom se dá vysledovat POLOHA HLASU: spousta žen má z dětství zafixováno, že když budou krásné a roztomilé, tak je bude okolní svět lépe přijímat. A tento stereotyp jim zůstane do dospělosti. Zůstanou ve vyšším hlásku (předvádí) a s muži mluví jako malé holčičky. A pak nechápou, proč je muži neberou jako dospělé ženy. Člověk fixuje to, co je pro něho v dětství užitečné. Nebo co VYHODNOTÍ jako užitečné. Přesně. Co mu funguje. Jenomže protože procházíme neustále vývojem, tak některé věci přestávají fungovat, přestávají být užitečné. A hlas to velmi dobře odráží. Je to skvělé i na autodiagnostiku, když se naučíme sami sebe dobře poslouchat, odpozorujeme vlastní nevědomé sklony. Mně se třeba stává, že s někým mluvím, a dotyčný na mne začne reagovat zvláštně, neočekávaně. Tak se zaposlouchám do způsobu, jak mluvím, nikoli do obsahu. A třeba zjistím, že mi naběhl strach, třeba z odmítnutí – to je dost častý strach, že v té komunikaci neobstojím. Kvůli tomuto strachu jsem tělo a hlasivky stáhla a dostala jsem se hlasově výš. A do řeči dávám výplně, „vlastně vlastně vlastně“, spoustu nejistoty… Moje práce spočívá v tom, že ve chvíli, kdy nastane taková situace a my ji nahlédneme a uvědomíme si ji, víme, že je dobré: opřít si nohy o zem plnými chodidly, narovnat se, dvakrát třikrát se nadechnout, abychom se sklidnili, i technicky položit hlas níž, zpomalit řeč. Většinou to stačí, aby se napětí v těle srovnalo. Jsou to technické kroky vedoucí ke změně. Technické jsou tím, že jsou spojené s tělem. A tělo, které je naším ozvučeným nástrojem, pomůže usazení hlasu. Ano. A když takto srovnám hlas, tak se v tu chvíli mohu o něj opřít, což mi dá v komunikaci i psychickou podporu.

Můžeme tedy říct, že hlas odráží osobnostní zralost. Ale určitě i každý z nás má zkušenost, že různé národnosti, různé kultury mají různý hlasový projev. Mně a mojí o sedm let starší tetě říkala moje maminka, že strašně ječíme a že to je projev naší ukrajinské krve – „uječené ženy z Východu“. No, nevím, jestli to byla pravda… Každopádně jsou veliké kulturní rozdíly v projevu hlasu. Je to uzavřený kruh. Jazyk odráží kulturu národa, to znamená v první řadě např. uzavřenost a otevřenost vůči emocím. Každý národ má i různé životní podmínky, kterého ho formují, které ovlivňují způsob vztahování se k vnějšímu světu. Jak vyjadřují emoce, jak chápou vnější svět – je tam zima a člověk je stažený, nebo je teplo a člověk je uvolněný. Jižní národy jsou otevřenější, ani vůči přírodě se nemusí tolik chránit, a projeví se to na hlase. Vokály/samohlásky nesou emoce a konsonanty/souhlásky nesou myšlení, racio. Proto se v operách či milostných písních hodně otevírá áááááááá…, aby zapůsobily emoce, aby mohly při zpěvu vyjít ven. Také se projevuje, jak který národ drží čelist, jaké jsou v něm ambice, jaká je kulturně doporučená forma dodržování společenských předpisů – pak je uvolněnost v čelisti menší nebo větší. Dá se uvažovat i o tom, že každý národ má jinak stavěný obličej: mluvení a zpěv formuje stavbu obličeje. Možná můžeme říct, že třeba Češi působí uzavřeněji než lidé na Moravě a typický moravský obličej je široký v mluvní oblasti. Jaký projev je pro tebe nejzajímavější? Kterého národa? Takhle jsem nad tím asi nikdy neuvažovala. Mně spíš vždy zajímá, jak to dělají. Jsem spokojená s češtinou. I když… máš pravdu: líbí se mi východní slovenština. Je temperamentní, působí na mne velmi zajímavě. A mám ráda nářečí jižní Moravy, ale to může být i tím, že tam mám kořeny.

Čeština je těžký jazyk na vyslovování – všechna ta ř, ž, slabikotvorné er a el… Jak ovlivňuje náš jazyk náš projev, když se potřebujeme na výslovnost soustředit, aby nám vůbec bylo rozumět? Napadá mne, že to může mít souvislost s určitou pomalostí v rámci změn u Čechů. Potřebujeme mít dobře vykomunikované racio. Oporu. Přesně. Oporu. Konsonanty dělají oporu, aby vokály mohly vyběhnout v plné síle. Když nevyslovím dobře „el“, tak „á“ u „lá“ nebude mít tu sílu. Jako kdybychom opravdu potřebovali mít racionální, dobře zpracovanou usazenou oporu, aby emoce mohly vyjít ven.

Když jsi byla na semináři s izraelskou zpěvačkou a muzikoterapeutkou Victorií Hannou, tak tě pochválila, že dobře vyslovuješ… Já jsem říkala, že jsem na její seminář přišla naučit se ještě lépe artikulovat a ona mi odpověděla, že artikuluji velmi pěkně (smích). A když mluvila hebrejsky, jak z tvého pohledu mluví? Co její hlas vyjadřoval o ní jako o osobnosti? Ona je zralá osobnost. Musím říct, že na mne celkově působila velmi inspirativně, velmi pěkně. A její hlas se několikrát proměňoval – také na začátku semináře byla nachlazená. Podle mého názoru se v jejím hlase projevovalo, že je experimentátorka a hledačka – hledačka možností. V tom mi byla velmi sympatická, protože to je i můj způsob života: pořád se nechávám okouzlovat i tím, co ze mne vyjde. Nezůstávám u představy, že něco už umím, ale pokaždé když otevírám pusu – teď trochu přeháním…-, tak se nechávám sebou překvapovat. A je to pro mne i zpráva, jak na tom momentálně jsem – jestli jsem unavená, jestli jsem v plné síle. Protože člověk se do projevu plete, má představy, jak by chtěl vypadat, jak by chtěl, aby ho lidé přijímali. Jsme sociální tvorové a chceme být přijati. Ale často nám to nevychází, protože to hlavou prostě nevymyslíme. Přijetí je i o určité odvaze – a Victoria ve svém hlase má i odvahu – se otevřít, protože když se člověk otevře, tak je v hlase skoro nahý. Když se naopak uzavře, tak má samozřejmě velkou ochranu, ale lidé venku se nedozví, co se v něm děje. A nepřijde k němu ani dobré, ani špatné, pokud žije v představě rozdělení na dobré a špatné zážitky. Život experimentátora se sebou i s tím, co přichází, je právě krásný v tom, že člověk přijímá i to, co ho třeba ohrozí, ale tím, že je sám v sobě, nějak se zná a má oporu, tak je to schopen vše zpracovat. Použít to ke svému růstu. Ano. A otevřenost naopak skýtá dary: přicházejí k němu příjemné inspirace, nové vztahy, nové zážitky. Ohrožení potom v důsledku není tak velké.

Victoria v jednom rozhovoru říkala, že je pro ni těžké se na dráhu zpěvačky vydat, protože jako praktikující Židovka z ortodoxní rodiny by se zpěvu jako žena vůbec věnovat neměla. Je stále praktikující věřící Židovkou, a přitom překročila určité hranice, určité tabu. Už tím prokázala velikou odvahu. V rozhovoru říká, že vždy musí svoji část, která je nervózní ze skutečnosti, že zpívá, a která ví, že dělá něco tradicí nepřijatého, překročit, aby mohla dělat to, co jí dělá radost. Potom také připomínám, že jako dítě koktala a i dnes se občas zadrhne. Z prvotního zápasu a z překračování překážek se stalo požehnání pro ni i pro druhé: její tvorba je úžasná. Je to tak, že když člověk překračuje překážky, tak nabírá sílu, svoji plnost. Pro ženu je třeba takovým darem porod: pokud žena rodí přirozeně, zvládne projít bolestí a přivede na svět dítě, tak získá neuvěřitelný příliv energie. Šamané v rozhovorech říkají, že Evropané udělali z bolesti tabu. Nechceme ji, bereme spoustu léků proti bolestem apod. A je to naše určitá naivita. K transformaci nedochází bez bolesti. Což jsi mi připomněla, že je zajímavá role hlasu při porodu. Ta se dnes také potlačuje a nepoužívá. Je to tak. V různých kulturách ženy při porodu zpívaly, aby nabraly sílu. Protože hlas a zpěv souvisí s bránicí, svalem umožňujícím dýchání, a je to tudíž i sval, který při porodu pracuje. Bránici můžeme i nemůžeme ovlivnit, obojí platí. Dítě, když se narodí, tak zpívá: první pláč, všechny zvuky, to je vlastně takový zpěv. Vstupujeme do světa se zpěvem. A pak teprve přijde racio a uchopování věcí – a začneme mluvit. Takže vývojově slovo následuje až za zpěvem. Spousta lidí tvrdí, že neumí zpívat, ale pokud umí mluvit, tak zpívat uměli dřív, akorát je tato schopnost naším raciem potlačena. Proto hodně pracuji s hlasem mimo slova, se zvuky. A lidé jsou potom překvapení, jaký mají krásný hlas, když vydávají jenom zvuky. Racio je spojeno s naší kulturou a zvyky, jak se kde mám chovat, i s našimi traumaty typu „ty moc křičíš, ty zpíváš falešně“… To všechno je ve slovech obsažené. „Buď zticha.“ „Buď zticha“. Takže když se slova od hlasu oddělí, tak člověk může poznat svůj hlas v plné síle. Je to docela dlouhá cesta se zbavit některých stereotypů a k hlasu opět přidávat slova, aby byla obohacením hlasu pro lepší porozumění a ne aby byla vězením pro hlas.

Dá se říct, že se člověk učí znovu mluvit? Je jedna vrstva, kdy se učíme ve škole mluvit ve fázi přizpůsobování se. A potom ve fázi osobního rozvoje chceme získat svůj vlastní hlas. Začneme rozlišovat, že spousta věcí v našem hlasu není ve skutečnosti naše, že jde o nánosy cizích požadavků. Jako kdybychom se učili znovu používat hlas a znovu mluvit. A také není náhoda, že když se mluví o emancipaci žen, tak se říká, že „ženy hledají svůj hlas, je slyšet konečně i ženský hlas“. Ta metonymie – slovo „hlas“, se používá jako termín pro ženskou svobodu a ženskou sílu. Ano. My dvě už jsme se bavily o malé mořské víle. To je pohádka o tom, že malá mořská víla, aby mohla získat muže svých snů, tak se vzdala svého hlasu a každý krok pro ni měl být, jako když šlape po střepech. Takže se vzdala i svobody v tanci. Mně se ta pohádka vždy moc líbila, připadala jsem si jako malá mořská víla, než mi došlo, že ona se vzdala sama sebe a že ten princ ji nemohl poznat. A nebylo to v tom, že nemluvila, tam nějaká komunikace mezi nimi určitě probíhala. On nemohl poznat její osobnost, bytost, prožívání, protože se prožívání projevovaného navenek vzdala. Nechala si jenom skořápku, totiž vzhled, a utrpení tance. Sama sebe prodala.

Vraťme se ještě k semináři s Victorií. Jak na tebe působí hebrejština? Obecně mne Izraelci fascinují, jak „vykusují“ každé písmeno. A i Victoriin seminář by hodně věnovaný tomu, že hebrejština si váží každého písmena. Každé písmeno něco vyjadřuje. Myslím si , že to je důležité při práci s hlasem – uvědomit si, že máme moc v puse slovo uhníst, opravdu uhníst! Kuchařky ví, že když dostatečně nevyhnětou těsto, tak buchta nebude dobrá, a stejně bychom měli pečovat o zvuky, ale my žijeme v hektické době a slova z nás padají. To je špatný princip. Měla by z nás vyplouvat a plynout od nás k někomu dalšímu. A ne že nám od pusy spadnou dolů, protože se tam tlačí další fronta dalších slov a protože máme potřebu toho hodně stihnout a nahrnout. Takže člověk jde a od pusy mu padají slova. A to je znevažuje. Skutečná komunikace je spojena s rozmyslem, co chci říct, potom si každé písmeno a slovo uhnětu, a po dechu ho se svým hlasem pošlu k člověku, ke kterému chci, aby sdělení došlo. Komunikace potřebuje čas, rytmus, dech… A uvědomění. Myslím, že jsi popsala vědomou komunikaci. Není to prostá emoční reakce, ale vědomá odpověď. Ano. Dalo by se i říct: není to tak, že racio nám všechno kazí. My racio potřebujeme jako impuls: chceme si promyslet, co chceme říct. A potom by to hlava měla svěřit tělu a nechat z těla sdělení vyplout. V tu chvíli je to naše pravda. Ano.

Já o hebrejském jazyce i písmu říkám, že jsou „úderné“. I každé jednotlivé písmeno nějak vyzařuje. Jak jsme byly na semináři s muzikoterapeutkou Hankou Sar Blochovou,tak také pracuje se zpěvem hebrejských hlásek. A protože hebrejština je mantrickým jazykem, tak za sděleným jsou hlubší obsahy. Je otázkou, co se otevírá na dalších úrovních, když se skrze hlas a skrze zvuk hlásky spojíme s něčím, co ten který jazyk nese. Jsou jazyky zjednodušené, okleštěné ke každodennímu používání, a jsou jazyky, které nesly poselství a měly více rovin. Takové byly některé starověké jazyky, navíc spojené i s vizuální stimulací. Dá se říci, že dnes je muzikoterapie a práce s hlasem návratem k celostnímu vnímání? Vracíme se k poznání, že hlas má kromě užitkové funkce i léčivý potenciál? Ano. Je to přesně tak. A naši předci to věděli. Když jsme se bavili o fyzičnosti hlasu, tak byla spousta písní, které lidem fyzicky pomáhaly při práci. Nebo na seminářích si vnitřním zrakem ošaháme hrudní kost a zpíváme z hrudní kosti. Když ji prozpíváme, máme fyzické zážitky, že se oblast hrudníku změnila. A to mne vede k tomu, že hlas je ozvučený dech a dech sám o sobě léčí. Když člověk má nějakou bolest, říkáme: „Rozdýchej to.“ Když na bolavé místo posílá dech, posílám tam vědomí: jde o dotyk zevnitř. Po poslání dotyku dechem a zvukem může bolest ustoupit – s tím mám osobní zkušenosti. Stejně tak jako když člověk má nějaké těžké životní období, tak spousta lidí říká „Mně se chtělo křičet.“ A to je ono – měli by křičet. Já vím, že někdy není společensky únosné třeba na náměstí začít křičet, ale pokud tu potřebu mají, není problém si zajít do lesa. Zpívat stromu, všechno mu vyzpívat. Ano, tos nás učila na ženském kruhu. Je to úlevné, emoce vyjedou a najednou vidíš, s jak velkým břemenem zacházíš. Dodnes ve mně zůstal zážitek, kdy jsem měla v mládí manželské potíže a rozhodla jsem se navštívit poradnu. A šla jsem tam s tím, že jsem silná ženská, „o co jde“, co mi tak asi v mé situaci řeknou?, že s tímhle mužem to asi nepůjde srovnat. Přišla jsem tam, řekla jsem první větu, co mne trápí a slyšela jsem se – a pak jsem tam hodinu plakala. Protože do té doby jsem o svém trápení přemýšlela jenom vevnitř a jako kdybych neslyšela „nahlas“, jak hodně je moje duše nešťastná. Ve chvíli, kdy jsem vyslovila své trápení nahlas před cizím člověkem, tak jsem už emoce nemohla udržet. Ideální je jet k moři. Aplikuji každý rok při svých osamělých dovolených (smích). Moře hučí a nikdo tě neslyší, když si od srdce zařveš. A vůbec nejlepší je zalézt si do nějaké vodní jeskyně, vlny šplouchají, je tam kravál a ty se můžeš úplně uvolnit, zuřit jako čarodějnice. To je super (smích).

Pracuješ i jako muzikoterapeutka, hraješ na různé nástroje a při tom zpíváš. Zajímavé je, jak měníš nástroje a podle nich měníš způsob zpěvu, hlasového projevu. Co je na muzikoterapeutické relaxaci nejléčivější? Každý nástroj i můj hlas má jiné vibrace. Jejich zvuk vstupuje do těla a čistí energetický systém těla, čistí čakry. Já si osobně myslím, že nejléčivější je hlas, ale pokud s ním terapeut chce léčit, neměl by do něho pouštět své vlastní problémy. Neznamená to žít bez problémů, ale dokázat oddělit svá osobní témata, dostat se do relaxovaného stavu, ve kterém je schopen poskytnout v hlase léčení a uvolnění. To ovšem platí pro všechny terapeuty. V mém životě byla období, kdy se mi oddělení od osobních témat úplně nedařilo, tak jsem méně zpívala a více hrála. Třeba na tibetské misky.

Laďko, jaká jsou tvoje slova na závěr? Máme tři léčebné nástroje. Nůž (i v lékařství), byliny (včetně léků) a slovo/hlas/pohlazení/dotek. Léčebné nástroje se dají poznat podle toho, že se jimi dá i zabít. Mají v sobě oba póly, léčení i smrt.

Děkuji za rozhovor a ať se ti daří v tvé úžasné práci!

LAĎKU DLOUHOU NAJDETE V DUHOVÉ MEDICÍNĚ V JIČÍNĚ, www.duhovamedicina.cz
Po domluvě spolupracuje i se školkami, školami a firmami.

http://www.duhovamedicina.cz/ladka-maradkova/

O Viktorii Haně se můžete dočíst zde:
http://www.victoriahanna.net/en/home
Zde video z jejího semináře v Mlázovech v Čechách:

Viktoriiny písně:

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli