Před dvěma a půl lety mne kontaktovala neznámá žena. Poslechla si někde moji přednášku a ráda by znala můj názor na rukopis, který napsala. Protože znám tyto autorské úzkosti – a i mně v nich milí lidé podali pomocnou ruku – , rukopis jsem si vytiskla a vzala s sebou na dovolenou s manželem do Řecka.
Předesílám, že beletrii již téměř nečtu. Život sám je pro mne dostatečně intenzivní. Protože příběhy poslouchám a prožívám denně a beru je až příliš vážně, je pro mne náročné se ještě nořit do jejich knižního zpracování. Ale tento příběh mne zcela pohltil.
Vlastně se nedá popsat jednoduše. Autorka Anna Markowitz, ročník 1949, je mnohostranná umělkyně – a i její román je symfonií stylů. Jako by odrážel multidimenzionalitu našich životů. Hlavní linku tvoří milostný příběh dvou starých – ano, starých – lidí. Ve dvaceti letech se tiše, introvertně milovali, pak je život rozdělil – a po pětačtyřiceti letech se z iniciativy ženy znovu potkávají. A ukáže se, že láska nezmizela, naopak: zůstala a čekala. A také se ukazuje, že úlevu od neúprosného životního času a lidské slabosti nám může přinést aktivní a vědomé vize, nebo, jak se říká, tvořivé snění.
Není to kýčovité a není to jednoduché: je to inteligentní, hluboké, citlivé i břitké, smutné i ironizující, mystické i realistické. A je to opravdu ZA HORIZONT, za hranice možného, jak to umí jenom skutečná láska. Propojují se autorčiny úvahy, rozhovory s milovaným mužem i korespondence s ním, básně, které si navzájem píší, rozhovory s přítelkyní, které reflektují židovskou linku osudů, a tvorba sci-fi pohádky v přímém přenosu. Čím náročnější je situace v naší realitě, tím nad-lehčenější, protože z nad-hledu jsou setkání v pohádce z jiné planety. Tak jako v životě každého z nás, ať si to uvědomujeme nebo ne, se prolíná realita faktická s realitou mytickou. Záleží na tom, jak dokážeme duši harmonizovat mytickou realitou: pak je schopná s odvahou zvládat i realitu fyzickou a obrušovat ji, ohlazovat ji.
Doporučuji. A sdílím několik úryvků.
ŠÍLENÁ LILITH
„Noční můra, usilovná, čarodějná, silná ve svých magických dovednostech, to všechno je žena, která se rozhodne milovat za všech okolností. Když žije v archetypální pozici té nezadatelně první. A to navzdory mýtu, že Stvořitel se rozhodl ji odejmout od Adama, vydělit ji z jeho těla do role duchovní bojovnice za své prvotní určení. Za opětovnou jednotu.
Ale běda. Lilith v židovské mystické/kabalistické verzi už nemůže ustát pocit zpochybněného sebeurčení, a tak se stává šílenou duchovní družkou temnoty. Její vnitřní podstata ovšem obsahuje i nadále odhodlání vrátit se jako celistvá a nezávislá žena, i když srostlá s mužem. S tím mužem, kterému je určena, tedy zasvěcena. A když to není možné, hledá svůj prvotní ideál za všech okolností. Může být, že se ty okolnosti zvrhnou, jako morbidní dobový horor, může být, že se stane nasládlým kýčem pro ženské časopisy. A může být jen neutuchající hnací silou, proměňující život v každé jeho etapě v kus mystického hledačství druhé části vlastní podstaty.
Přemýšlím o Lilith v sobě. Varování? Výstraha před nutkavou potřebou jít za hranice při hledání absolutních hodnot? Při nesmiřitelných nárocích na ty, jimž Lilith otevře energetické pole vlastních ideálů? A proč? Protože už jednou zažila tu zradu. Násilné odtržení, bezohlednost k jejímu ženství. Její zranitelnost je výzvou, aby bojovala, a ona ji přijímá. Ne, Lilith nemůže v noci spát. Lilith ve mně je Světlonoškou, která hledá východiska, protože se rozhodla svobodně oponovat zásahům do prvotních nastavení své přirozenosti.
Tak tedy Lilith? Ta potvora, co ve mně nastavuje ta absolutní měřítka nesmiřitelnosti s průměrností? Musím se smát nad tou souvislostí, abych preventivně potlačila strach. Smích je každopádně méně škodlivý než strach. Ale Eli vyjádřil ve svém nesmělém hodnocení mého pocitu velmi správně tu latentní Lilith ve mně. Navzdory stínům obav. Těch lidských. A jestli je Lilith šílená, pak je strach namístě. Velmi správně vyhodnotil tu polohu vleže coby strach ze střetu s realitou. Ten náraz na ledovec, který neuhne za nic na světě. Protože si člověk má nekompromisně sáhnout nejen na limity těch druhých, ale hlavně na ty svoje. Napříč vlastní úzkostí, navzdory veškerým pochybnostem pak jdeme ohmatat všechno.
V jediném bodě se protnou odlišná životní zadání dvou lidí. Je to ten mystický kabalistický středobod? Cinkne jakýsi zvonek a beze slov vstoupí tušení něčeho celistvého. Možná jen na setinu vteřiny. Ale právě ta setina je často životním zadáním i cílem současně. A jde-li o muže a ženu, pak se musím znovu a znovu zamyslet nad jakýmsi zápisem v deníku Cosimy Wagner, ženy Richarda Wagnera: Žena s realitou tohoto světa nemá nic společného. Zaujala mě myšlenka, že žena utváří svět skrze milovaného muže. Pomáhá mu zvědomovat a násobit pocit ideálu vlastního mužství v rozehrávání jeho tvůrčích záměrů. A pokud se jí to podaří, odměnou je pocit, že je jedinečnou a dokonalou ona sama. V jediném bodě se protknou dva světy. A vytvoří se energetické pole pro kultivaci duchovní a fyzické celistvosti.
Krásně romantické. Ale kdo vybírá tu druhou půlku jablka, kterým toužíme být? Je to opravdu Lilith? Ať tak či onak, zůstává stále otázkou, co se svou předurčenou výbavou. Kde je kromě zřetelných dispozic v Zodiaku cíl? Strategie snahy o sebepopření? Snad ne, probůh! Lilith ve mně ví, že chtít absolutní dokonalost je vize. A vize určuje pouze příležitost vykročit za ní. Nikoliv ji ihned naplnit. K tomu je třeba být trochu básník – pomatenec, ale základem zůstává být vizionářem. Vidět. A cítit za viděním i smysl. A vidět smysl dává sílu alespoň pokusit se k cíli vykročit.
Dám tu příležitost své Asimé. V pohádce se budou léčit útrapy z nenaplnění. Ty ostatně dělají pohádku poutavější, protože ji více přibližují ke skutečnému životu. Lilith vdechne vizi mojí Asimé. Ta bude na své cestě mimo časoprostor hledat řešení zadání, které možná zakreslily hvězdy ve vteřině jejího zrození.“ (str. 35)
MOTÝL ZÁVISLOSTI
„Bude se mu lépe dýchat, řekla vědma. Zavřela jsem opět oči. Spojuje vás ta ležatá osmička, rozumíš? Střed té osmičky. Tak už není třeba něco svazovat. Nedělej ten uzel, nesvazuj vás tou stuhou. Rozvaž tu obrovskou mašli a osvoboď sebe i jeho. Je to teď velmi důležité. Je třeba osvobodit toho motýla.
Dívám se do svého středu, do mnohonásobně zvětšeného srdečního prostoru a snažím se místo obrovské rudé mašle vyčarovat krásného barevného motýla. Už už neviditelně vibruje, startuje, skoro průsvitná křídla naznačují, v jak širokém poli působí jejich akční rádius. Mysl se snaží zafixovat nějaký výraz, slovo coby pomůcku, coby směr, kterým se mám vydat. Je to osvobozující?, ptám se. Vypouštím? Nebo nezávislost, coby potvrzení oboustranné svobody? Ano, přitakává vědma. Srdce vždycky potřebuje svobodu, aby se mohlo naplnit novými programy. Do svázaného už se nic nevloží.
Brečím. Dívám se na to místo v centru srdce, a motýl je pryč. Zase ta rudá obrovská mašle s utaženým uzlem. Brečím nahlas. Bojím se toho rozhodnutí. Nechci oddělenost v srdci. Chci to zjednodušit, ale velmi dobře tuším, že jednoduché je právě to, co tak komplikuji. To, čeho se bojím. Co se zdráhám udělat. Svoboda je náhle v mé představě jako ohromné prázdné místo, kde je pravděpodobnost úplné ztráty sebe i tebe skoro stoprocentní. Brečím hlasitě a ve zúženém hrudníku cítím uzel. A vědma tiše opakuje. Bude se mu lépe dýchat. Přestávám brečet. Nadechnu se. Ještě, ještě, hlouběji. Vypouštím motýla z území srdce. Rychle zavírám oči. Dotýká se mě cosi průsvitného. Otvírám oči. Na hřbetu mojí ruky dosedl barevný motýl. Opět zatajuji dech. Oslovuje mě. Je to on. Motýl mojí závislosti.“ (str. 98)
ZÁVĚR POHÁDKY YXIDON
„Četla jsem Maitridin vzkaz. A současně jsem si uvědomila, že si začínám šeptem odříkávat slova. Vycházela z mých úst samovolně.
Za horizontem mlčení
planetka obalená modří zlatavou
hoří
neviditelná slza v moři
zlatomodrým leskem pavích per
polibkem
co do tmy přiletěl
za barvami světů křehký šerosvit
úlek
s dlaněmi lačnými
jak postící se cit
máj žízní
a v praskajícím květu
čas ukryl žeton na ruletu
zlatomodrý vzduch
v ještě nezrozené větě
ukazuje směr
a na planetě
bílý slon
se zatajeným dechem
odváží lásku
cestou
lemovanou mechem
je noc
jen metr
a za tichem je skrýše z pavučin
kam uléhá odevzdání
a zlatomodrý stín
…..Otevřela jsem oči. Kukla byla tatam. Tma ustoupila zlatavé záři, zaplňující celý prostor okolo nás. Oči s plamínky vnitřního úsměvu mě vyzvaly, abych uvolnila paže. Muž mě pozvedl a postavil na nohy. Uviděla jsem na svém i jeho těle bílý splývavý oděv. Před námi stál Yxon a Maitridi. Usmívala se. V ruce držela drobný penízek. Uviděla jsem na něm svítící paví oko.
„Asimé, jsi zasvěcena.“ Vztáhla svou jemnou ruku k mému čelu a vtiskla penízek s pavím okem do jeho středu.
„Jsi oprávněná vstupovat do posvátného prostoru pavího oka a v něm léčit všechno, co strádá nedostatkem lásky a světla. Jsi mou vyslankyní a do konce svých dní neztratíš se mnou kontakt. Jsi také do konce svých dnů spojena s mužem, o němž jsi snila a jehož světlo a láska ti daly schopnost uvěřit, že báseň, kterou jsi viděla i slyšela, se stala živým projevením jednoty vašich energetických systémů. Jste živou básní o jednotě muže a ženy. Ale ta báseň dále už přetrvává beze slov. Yxiris ti vdechl její obsahy do srdce a tam už slova nepotřebuješ.“ (str. 192 ad.)
O autorce najdete více zde:
https://www.pametnaroda.cz/cs/markowitz-olga-anna-1949
Knihu si můžete koupit zde: https://www.volvox.cz/knihy/mimo/markowitz_za_horizontem_mlceni.php
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: