Ana Pogačnik: Být dnes člověkem. Rozhovor s duší mojí sestry Ajry.

Nejen skvělý umělec, geomant a učitel (a dle mého názoru stará duše velekněze:-):-)) Marko Pogačnik přednáší, vede semináře a píše fascinující moudré knihy plné aktuálních a inspirativních myšlenek. Též jeho dcery Ana a Aira jsou nádherné bytosti – léčitelky a duchovní učitelky. Tedy – z našeho obvyklého pohledu, Aira taková „byla“. Zemřela totiž mladá v roce 2011. Přesněji – přešla do neinkarnované podoby. Mladší Ana  je se svojí milovanou sestrou dodnes v kontaktu a jejich rozhovor zaznamenala v útlé, leč obsahem hutné a neskutečně silné a moudré knížce. Velké díky za její skvělý český překlad a vydání! Níže si můžete přečíst pár ukázek. Vřele ji však doporučuji celou, stejně jako předchozí knížku Any Pogačnik Vstříc zázraku nového (též česky).

KONTAKT S NEINKARNOVANÝMI DUŠEMI

Proč jsme jako lidstvo ztratili schopnost kontaktu s našimi zemřelými, resp. neinkarnovanými dušemi?
Aira: „Budu úplně upřímná a řeknu vám, co vidím a zažívám… Oslabit nás jako lidstvo, to je bohužel součástí plánu nepřátelských sil! Zvažte si, jaké bychom měli ve světě jako lidstvo postavení, kdybychom vystupovali jednotně? –Ano, přesně tak, byli bychom neporazitelní… Můžeme jasně sledovat, že lidé měli vždycky kontakt se svými předky, s dušemi, které nebyly ztělesněny, a takříkajíc s nimi společně žili. Začátek tohoto oddělení proběhl zhruba před dvěma tisíci lety, jaká „náhoda“, že to bylo ve stejné době, kdy započala již zmíněná „válka“ mezi silami životu sloužícími a oněmi silami, které pracují proti rozvoji života. To je jasná past, do které jsme jako lidstvo spadli.
Je zde ještě něco, a to je zásadní: udržujeme-li nadále toto oddělení mezi viditelnými a neviditelnými dušemi, ztrácíme jako ztělesnění lidé čím dál více kontakt s naší vlastní neviditelnou částí. Toto oddělení má pro nás vážné důsledky, jichž si ani nejsme vědomi. Nejen že nám to krade sílu, ale jsme také oloupeni o naději, naše důvěra v život slábne, přicházíme o pocit jednoty a o daleko více….
Pokud věříme, že se smrtí zmizíme, že umírání je náš konec, pak to samozřejmě od základu zabarví celý náš život. Má to vážný dopad na náš obraz života, na naši představu toho, co a jaký je život. Bere nám to důvěru, že se můžeme na život spolehnout, bere nám to i hloubku života, protože jsme tu údajně jen na tento krátký okamžik žití. To, co se mnoha lidem na tom líbí a možná to dokonce vnímají jako úlevu, je skutečnost, že nás to určitým způsobem také zbavuje osobní odpovědnosti za naše skutky. Pokud nevěříme v život o životě, neexistují ani nepříjemné konfrontace a vysvětlení, ani důsledky pro nás i naše životní prostředí po životě nebo v jiném životě. Všechno zmizí v černé díře. Jak ale mohu žít svůj život, když jsem si vědom myšlenky, že nakonec všechno, co jsem kdy zažil, bude stejně rozprášeno a zmizí v povětří? …“ (str. 24-25)
Aira: „…právě teď nastal čas opravdu zpracovat staré příběhy, vyjasnit je a tím vyčistit naše základy. Nestane-li se to, bude stále obtížnější vydržet aktuální intenzitu – způsob, jakým se to udělá, není tak důležitý. Důležité je jen to, aby nastalo důkladné očištění a změna. Mnoho lidí tudíž vypíná své senzory právě proto, že už to nemohou vydržet. Ale samozřejmě to není skutečné řešení, protože nutné konfrontaci se stejně nevyhneme.
Klíčem k současné situaci je bdělost. To není žádná pohrůžka, ale nutnost. V takovýchto časech nesmíme spát. Žijeme ve stavu ohrožení a tudíž nemůžeme sedět a myslet si, že všechno nakonec dobře dopadne. Jsme všichni opotřebováni a můžeme už jen být vzhůru.
Nejde o to, že byste měli v noci přestat spát…jde o to, abychom všichni dali k dispozici své světlo. A to můžeme udělat jen tehdy, když jsme přítomni, když rozumíme vnitřně, co děláme a co my lidé potřebujeme. Ale pokud se v současné době nalézáme v režimu spícího vědomí, pak to prostě nezvládneme. Když se na vás podívám, vy ztělesnění na Zemi, pak musím bohužel říci, že ta světla ještě nezáří. Řekla jsem přece, že vás všechny vidím jako světla, ale bohužel vidím jen velmi málo plně svítících světýlek, když hledím na velký lidský oceán. A to samozřejmě slouží mocnostem, které vedou boj proti životu. Protože tuhle hru mohou s námi hrát jen tak dlouho, dokud nezačnou svítit všechna světla a s nimi i lidský oceán“.
Ana: „Určitě se najde nemálo lidí, kteří teď řeknou: Nemůžeme se konečně jen dívat dopředu a přestat hovořit o tomto dualistickém světě? Hledět prostě dopředu a směrovat tam sílu? …“
Aira: „I to je typ spánku. Když se ohlédnu a svojí cestou z viditelného do neviditelného života, pak mohu říci jen, že není pravda, že máš jen rázně zírat kupředu. Tato možnost, kterou jako lidé a duše máme, zhodnotit naše zkušenosti, je skvělý dar – tím nemyslím analyticky v naší mysli, ale mnohem více v celém našem bytí. Učíme se tedy z minulých kroků pro kroky budoucí. Každý okamžik máme příležitost prostřednictvím našich vlastních zkušeností růst, měnit se, rozšiřovat se. Díváme-li se však jen dopředu, pak už tuto možnost nemáme. To platí i pro naši kolektivní situaci.“

„Smrt je důležitou součástí našeho života, kterou potřebujeme pro náš vývoj stejně nezbytně jako vzduch k dýchání. Jak se mohlo stát, že je dnes k udržení milionů lidí na uzdě stále nutný obraz smrti – ti věří tomu, že po smrti budou zatraceni a Bohem opuštěni, pokud v životě nedodržují přesně stanovená pravidla? … Je zásadní, abychom pochopili, jak k tomuto odloučení (živých – inkarnovaných a „mrtvých“, neinkarnovaných duší) vůbec došlo. Teprve potom skutečně pochopíme, co to pro nás jako lidstvo znamená a co můžeme konkrétně dělat. Jde opět o procitnutí – i u tohoto tématu. …Je nezbytné, abychom získali nový, skutečný a přátelský obraz pro přechod, vizi, která nám pomůže vybudovat zdravý vztah k životu po životě. Jak vidíš, záměrně tomu neříkám posmrtný život…“ (str. 26-27)

DUŠE ZNÁ SVÉ SMĚŘOVÁNÍ

Než se vtělíme na Zemi, máme už jako duše směřování našeho budoucího života přichystáno. Víme tudíž, co bychom se chtěli jako duše v tom příštím životě naučit. Logicky jsme tedy v životě postaveni do určité role, jež nám dává příležitost zůstat duší a jako duše růst. Což bylo dosud většinou zcela nepochopeno: I způsob, jakým duše během umírání zvládá přechod, je součástí učení, které jsme si stanovili jako úkol.
Duše nikdy nebude vytržena ze života a nikdy nebude postižena těžkým onemocněním nebo katapultována ze života. Nikdy. O průběhu svého života rozhoduje jedině duše.
Často se ale stává, že se duše sama rozhodne pro nemoc, protože chce zatáhnout za záchrannou brzdu. Pokud se člověk zcela vzdálí ze zvolené cesty a svého vlastního učení, využívá duše nemoc jako možnou cestu nápravy nebo dokonce, když už nevidí žádnou šanci na nápravu, jako nouzový východ…“ (str. 35)
„Jako lidé máme dvojí přirozenost a proto musíme být schopni žít na obou stranách, jinak vypadneme z rovnováhy. My potřebujeme Zemi, protože jsme Země. Ona potřebuje také naši přítomnost, protože ji pomáháme formovat a protože jsme důležitou součástí jejího vědomí. Ale jsme také zároveň vesmírem a potřebujeme tyto kosmické fáze, ve kterých duše žije svůj vesmírný úděl, aniž by byla přitahována a tvarována zemskou přitažlivostí. Zemi s Vesmírem můžeme propojit jen prožíváním těchto střídajících se sil. Zjednodušeně bychom si to mohli představit jako světelnou kouli, která se pohybuje mezi Zemí a Vesmírem tam a zpět a tím tyto dvě strany neustále spojuje. Jednou jsme blíže Zemi a procvičujeme si její vědění, v dalším kole jsme blíže Kosmu a obohacují nás znalosti hvězd…“ (str. 37)

POTŘEBUJEME VŮBEC TEMNOU STRANU?

Ana: „Jak se pak může stát, že tyto neuvěřitelné světelné bytosti (lidé) jsou schopny nést současně tolik tmy? Když se podíváme na současnou situaci na Zemi…máme přece jako lidstvo na výběr, co podporovat, co přinést do života a vtělit. Jak se může stát, že právě teď vyplouvá na povrch tolik agresivity, brutality, nesoudnosti?…“
Ajra: „Ano, to je skutečně velká otázka. Proč potřebujeme tuhle temnou stranu? A potřebujeme ji vůbec? Potřebujeme ji pro náš proces učení. Konfrontace s ní je pro nás neocenitelnou pomocí, jak proniknout hlouběji do hmotného světa.
Musím hned zdůraznit, že tomu tak není, i když je to tak často zobrazováno: že totiž my lidé, a to zejména proto, že Země sama údajně v sobě obsahuje Temno, vyjadřujeme temnotu na Zemi svými skutky. Je to naprostý opak – Země je světelná bytost, ztělesňující lásku. Proto si můžeme naši válečnickou stránku trénovat právě na této planetě – koneckonců, v určitém okamžiku budeme Láskou Země „poraženi“.
V této souvislosti bych chtěla zmínit dva aspekty: jedním je osobní složka. Chceme-li najít sílu středu, cvičíme se v obou extrémech, vlevo i vpravo – tedy také ve světle a ve tmě. Pro náš růst je nezbytné být vedeni širokou škálou zkušeností. Sloužíme světlu nebo temnotě a působíme tak pro život nebo proti němu. VŠICHNI jsme jako duše prošli zkušenostmi obou stran, jinak bychom se nemohli vyvíjet ke světlu. …
Druhou složkou je opět boj, který zažíváme v posledních dvou tisících letech. My jako lidé se ho samozřejmě účastníme, prožíváme svoje osobní příběhy, rosteme na nich, jsme vědomější a zářivější. Jedná se o velký rámec, ve kterém nejde o naše lidské dějiny, nýbrž o to, co se děje obecně. Momentálně prožíváte eskalaci tohoto boje i na Zemi.
Světlo a život a tedy všechny síly s nimi spojené dosáhly po těchto dvou tisících letech mnohem intenzivnější úrovně aktivity. Tím se otevírají nepředstavitelné možnosti pro vývoj života – to je ten kvantový skok, na který se nyní připravujeme. A to samozřejmě dělá silám Tmy škrt přes rozpočet, protože ztrácejí možnost přímého vlivu. Až dosud vždy nacházely cestu, jak působit na hmotu – vždy našly dost lidí, které uchvátily svými drápy a chapadly, skrze něž působily a aktivně se tak podílely na rozhodování. Je-li nyní život vyzdvižen na vyšší frekvenci, nemohou se ho již přímo zúčastnit. Právě proto teď tak nemilosrdně a zoufale bojují o přežití. My lidé se nacházíme přímo uprostřed této bitvy
Samozřejmě nelze činy lidí, kteří jsou nyní nástroji v rukou těchto mocností, i s těmito znalostmi jen tak omlouvat – protože se aktivně spolupodílejí, jsou za to sami jako duše zodpovědní, a přesto je nám ku pomoci, když si stále připomínáme ten velký kontext, ve kterém tyto síly prostřednictvím člověka hledají své cesty.
Nesmíme přitom zapomínat, že protichůdné síly jsou pro náš rozvoj nepostradatelné. Zrcadlí nám intenzivně temnotu, tíhu a nevykoupení, které v nás stále žijí. Pokud je vezmeme správným způsobem vážně pak jsou to dokonce rozcestníky. Prostřednictvím nich můžeme přesněji pochopit, kterým směrem se nemáme vydat, a tedy jakým směrem se vlastně jako duše vydat chceme…“ (str. 38-39)

ODCIZENÍ DUŠI

„Člověk přijde na okraj propasti a nevidí žádnou možnost, jak pokračovat, jak jít dál. To pouze ukazuje, jak se ta osoba odcizila své duši, protože duše by vždy našla řešení, jak pokračovat. Duše zná svůj životní plán, vidí vždy o krok napřed, a proto se nemůže ztratit – člověk může ztratit nit života, duše však ne!
Někomu to může připadat povrchní nebo staromódní, ale ať se vám to líbí nebo ne, faktem je, že jako lidské bytosti a duše zažíváme ty nejhlubší učební postupy právě tehdy, když se nám nedaří, když se potýkáme sami se sebou, když se cítíme bezmocní, bezradní a zbyteční – tedy bezvýznamní. Jsou to ony zkušenosti a procesy, při nichž se dotýkáme svých nejhlubších karmických bodů, zranění a problémů. Karmické otázky v těchto fázích vystupují, abychom jim mohli čelit a měli možnost je uzdravit a proměnit. …Nepomůže, když se budeme snažit těmto konfrontacím uniknout, i když si to všichni přejí.
Pokud známe cyklickou a věčnou povahu duše a víme, že právě proto jako duše putujeme různými inkarnacemi, abychom se učili, cvičili a uzdravili a transformovali, pak také chápeme, že duše musí znovu a znovu procházet uchem jehly, aby se hlouběji očistila, aby se důkladněji konfrontovala sama se sebou, ještě lépe pochopila své vlastní bytí, aby jí jasněji došlo, o čem život vlastně je, a tím konkrétněji v něm přistála.“ (str. 67)

„Život je neustálé kroužení, jehož jediným smyslem je, že stále krouží. Roste, poháněn tím neustálým krouživým pohybem. Netočí se však na místě, ale roste, rozšiřuje se a stoupá výš a výš… Je nepopsatelně důležité, abychom znovu vnímali život jako zdroj, člun a nechali se jím nést. To by nám dalo hluboký vnitřní klid, spokojenost, vyrovnanost, radost a spontaneitu. Když se na vás lidi dívám, vidím vás stále na útěku, jako kdyby byl permanentní poplach. Takový život je neuvěřitelně namáhavý a vyčerpávající. To přece není normální stav – takový by život vůbec být neměl. Vy to berete jako svůj normální stav, avšak do skutečného života do má hodně daleko! (str. 77)

O LÁSCE

Ana: „Je těžké pochopit, proč si ne všichni lidé vybírají lásku. Život na Zemi by byl mnohem krásnější, plnější a jednodušší. Jsme tak slepí nebo tak nesvobodní, že se nemůžeme rozhodovat svobodně?“
Ajra: „Je to tak, máme to ve svých rukou, ale neuvědomujeme si to a dále hledáme štěstí v dálce, místo abychom se porozhlédli okolo sebe. Jak jsi řekla, jde jen a jen o vnitřní svobodu. Stále se opakuje stejná otázka: jak velkou zátěž, kolik nevyřešeného a kolik balastu s sebou jako duše stále vláčíme?
Pravou lásku můžeme vidět a poznat jen tehdy, když ji v sobě také nosíme. Pokud je náš vnitřní prostor přeplněn bolestmi, starými vzorci, vzpomínkami na stará nedorozumění…, pak tam bohužel pro sílu lásky není místo.
Láska je tak jemná síla, že v nás může existovat pouze tehdy, pokud jsme očistili své nitro. Láska od nás vyžaduje hodně vnitřní průpravy, transformace a katarze. Je to jako vyvrcholení života….
Pocit lásky je často vnímán příliš osobně, příliš úzce, příliš spojený s osobou, okolností – nemusíme být zamilovaní, abychom pocítili silnou lásku. Láskou v tomto smyslu je myšlena spíše síla než cit. Láska je výrazem naší vnitřní vitality a tvořivosti – když milujeme život, když žijeme rádi, pak můžeme lásku používat jako magickou sílu. Láska se pak stane klíčem, který nám pomůže vždy a všude.“ (str. 86)

Země je planetou učení, a proto musí být schopna vyrovnat se i s určitými neúspěchy a chybami. Sebeuzdravující síla a tvořivost Země jsou větší než destrukce, které způsobujeme my lidé. To samozřejmě neznamená, že my lidé můžeme být neuctiví, bezcitní a z egoistického zájmu vše skrz naskrz zničit! Chtěla bych jen říci, že Země má s námi lidmi velkou trpělivost, protože potřebujeme tréninkové hřiště – učíme se nejen v našich malých osobních věcech, nýbrž také jako civilizace.
K největším poraněním dochází především proto, že nejsme schopni vnímat Zemi jako jeden velký celek. Vždy se díváme pouze na náš domov, naši krajinu, zemi nebo kontinent, zapomínáme ovšem, že to vše a ještě mnohem více patří do jednoho velkého celku.“ (str. 101)

Nečekej na impuls zvenčí, jsme uprostřed dění. Jsme povoláni k tomu, abychom byli všude a ve všem, co děláme, přítomní, bdělí a aktivní! Snažte se žít stále více v tomto vědomí a budete vždy a všude povzneseni a vedeni. To je to skutečně nové vědomí – být ve vysoké přítomnosti a otevřenosti, a sice tady a teď!“ (str. 105)

Ana Pogačnik: BÝT DNES ČLOVĚKEM. ROZHOVOR S DUŠÍ MOJÍ SESTRY AJRY. 

Vydala GEA_KULTURA, www.biovstis.cz, 2021. 

Překlad: Bohumil Macháček. 

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU: 

Ilona Selke o Božství, lidském spolutvoření a světle

Inelia o síle, smyslu a významu

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

Napsat komentář