Darina Alster: Odbojem je radost

Rozhovor s originální a odvážnou performerkou o léčení kolektivní paměti, normalitě, Medúse a Chironovi.

Kolik je v Česku lidí, kteří do hloubky cítí, ctí a zároveň odvážně proměňují a interpretují archetypální realitu? Kdo tuto práci, tak důležitou pro kolektivní vědomí a nevědomí, může dělat? A jak? Kladli jste si někdy tyto otázky? Já ano. Než jsem napsala knihu „Jak napravovat svět: Rozhovory s inspirativními Izraelci“, myslela jsem si, nepochybně kvůli své bublině, že tuto práci dělají především terapeuté, šamané, lidé, kteří mimo světla ramp pracují s kolektivní energií. Setkávání s umělci v Izraeli mi otevřelo oči a uviděla jsem, jak jejich odvaha překračovat hranice uměleckou tvořivostí a dát se všanc do služeb Tajemství a Transformace, pomáhá kolektivním energiím.
A pak jsem v Česku takovou umělkyni zaslechla v éteru. Poslouchala jsem rozhovor na Rádiu Wave, pořad Hergot, o zasvěcovacím rituálu nebinární Madony u Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Mluvila o něm jeho tvůrkyně Darina Alster, umělkyně performerka a pedagožka. A já víc a víc žasla – v Česku je někdo, kdo hluboce chápe potřebu se k archetypům vztahovat a proměňovat je. A navíc to i dělá! To jsem tedy byla pěkně uvízlá ve své bublině, že jsem to neviděla! Takže děkuji a níže rozhovor s Darinou.

„HRANICE PŘEKRAČUJU, PROTOŽE TENHLE SVĚT POTŘEBUJE NABOURAT SCHÉMATA, VE KTERÝCH MYSLÍ. UKÁZAT, CO JE ZA NIMI.“

Nejprve o ní pár slov. Darina Alster je umělkyně, kurátorka a pedagožka AVU. Společně s kolegyní Kateřinou Olivovou vede Ateliér nových médií II. Už jenom přečíst si jejich vizi je zážitek:

„Naší vizí je nehierarchický safe space bez mocenských rolí – ateliér fungující jako živý organizmus, umění jako kolektivní fenomén…. Umění chápeme jako nástroj společenské změny, a ne jen komoditu. Klademe důraz na tělesnost, živou akci, feminismus, praktické myšlení o umění, emoce, citlivost, sociální a aktivistický rozměr v umění, konkrétní aktivismus v rámci studia. Je pro nás důležitá mediální šíře a mezioborovost; chceme zpochybňovat společenské stereotypy, zkoumat jazyk. Pracujeme s pozitivní diskriminací pro znevýhodněné, pracující, studentky a studenty z různých menšin – rasových, queer, matky a dalších. Narušujeme hierarchickou patriarchální strukturu, učíme se od sebe navzájem. Nechceme poskytovat přímé odpovědi, ale otázky a prostor k jejich zkoumání. Chybu chápeme jako pedagogické pozitivum – je pro nás podstatné, aby se studentky a studenti nebáli chybovat, experimentovat, bojovat proti všeobecné negativitě. Klademe důraz na poznávání sebe sama a svého těla, hledání charakteristického média pro své dílo, objevování sebe v širších souvislostech. Budování sebevědomí na základě sledování lokálního i globálního kontextu vlastní tvorby….“
https://www.avu.cz/category/avu-menu/akademie/ateli%C3%A9ry/ateli%C3%A9r-nov%C3%BDch-m%C3%A9di%C3%AD-ii-%C5%A1kola-kate%C5%99iny-olivov%C3%A9 

Dále doporučuji přečíst si rozhovor Mariky Pecháčkové s Darinou v časopise Heroine, kde Darina mj. mluví o svém dětství, rodině a vztazích. (Z tohoto rozhovoru také pocházejí mezititulky a citace o Chironovi.)
Darina tvoří absolutně – skrze performanci dává všanc své tělo, duši, ducha, intelekt, emoce. Autenticita a ponoření vytváří posvátný okamžik rituálu – tu zvláštní chvíli v čase kairos, která se nesmazatelně zapíše do energetického pole a ovlivňuje ho.

„MADONA JE HODNĚ DO NEPOHODY. JE TO TAKOVÁ UPRCHLICE A JE JINÁ.“

Terezie: „Darino, Vy doslova vytahujete z kolektivního nevědomí témata a jejich zvědomováním léčíte kolektivní pole. Díky tomu, že prožitek se děje skrze tělo, se něco v energetickém poli může pohnout. Jak poznáte, že je už performance zralá na provedení a bude autentická? Jak jsem pochopila, nejen že do ní jdete naplno, ale máte i pečlivou, dlouhodobou přípravu.“
Darina: „Ano. Zabývám se osobní praxí, praktikuji ji třeba i dvacet let. Potom ty věci dělám tak, že nějakou část tvoří příprava – a ta může být také performativní, nebo „jenom“ mindset, mentální naladění. Rozhodně to trvá nějakou dobu, klidně několik dní. Potom je část performance, která je vidět. A potom je další část, kdy performance dobíhá, a ta není vidět. Takhle s tím pracuji. Skutečně mi jde o léčení kolektivní psyché. Myslím si, že teď jsme strašně zranění, trauma se hodně manifestuje. Propojení osobních a kolektivních témat najdete v duchovních naukách, kdy člověk zpracovává svoje osobní trauma tím, že nahlédne do kolektivního traumatu. Když vezmu meditaci tonglen (tibetsky „přijímání a dávání“, probouzení soucitu s druhými), kdy člověk vdechuje bolest a vydechuje úlevu, tak nevdechuje jenom svoji bolest, ale bolest všech, kteří se cítí stejně jako on nebo ona, a vydechuje úlevu pro všechny. Tím se mu uleví, protože bolest se stane můstkem na otevření a nikoli na uzavření. Já takhle pracuji, že do hloubky prožiju tu svoji věc.
Při hledání archetypu se to snažím tímto způsobem promyslet, spíš zvědomit než uchopovat, protože slova nejsou přiléhavá. Některé věci se pojmenovat ani nedají. Ale abychom přečkali současné dění – a nemyslím jenom koronavirus, ale celou obrovskou společenskou krizi, – tak musíme myslet nějak za slova. Také si myslím, že se nyní vědomí lidí samovolně rozšiřuje. Souvisí to s proměnami Země, s klimatickými změnami, změnami magnetismu. Obecně se rozšiřuje vědomí všem lidem, ať chtějí nebo nechtějí. Můžeme tvrdit, že se to neděje, ale děje se to v malé míře, každému trochu jinak. Ta změna nejde zastavit. A moje umění jako by napadalo kolektivní psyché, ale nikoli za účelem ubližování, ale za účelem léčení. Dotýká se přímo podstatného, zraněného, v naší psyché.
Připomíná mi to třeba hypnoterapii. Když jsem byla na hypnoterapii, tak terapeut jako kdyby odsunul moje vědomí a bavil se rovnou s nevědomím nebo s podvědomím, a tam na té úrovni léčil. Obrazy jdou PŘÍMO, aby je mentální vědomí neposuzovalo a nestihlo se zaplést do svých vlastních pastí. Je to jako jazyk snů. Já ovšem moc nesním, protože moc nespím. Nestíhám to, spím málo, takže nemám v noci sny, ale hodně se mi daří s nevědomím promlouvat u meditací nebo imaginací. Při nich se mi zhmotňuje, co potřebuji zvědomit.
Já ty věci kolikrát opravdu vidím. Kdybyste se ptala, kde mám předlohy, tak já performance vidím v hlavě. Třeba nebinární Madona se mi zjevila při meditaci a řekla mi – „Já jsem neosobní, já jsem vztah!“ Fakt mi to řekla a byla docela přísná, to nebylo růžové zjevení na obláčku. Prostor zjevení je bezpečný, to není, že by měl člověk halucinace a připadal si jako blázen. Když jsem v meditaci v hlubokém ponoru, z hloubky se může vynořit archetyp. Já se celkově pohybuji v hlubinách. Třeba mám takový život, že by to lidi moc se mnou asi neměnili. Není to tragédie, ale je to náročné na transformaci, protože jsou to silné energie. V současné době dokončuji knihu – esej o kolektivním těle, o těle společnosti, o skupinových performancích, o safe space, o dočasných autonomních zónách a o pravidlech, která odrážejí nějaké životní principy. Tam se archetypů také dotýkám.“
Terezie: „U archetypu Panny Marie je zajímavé, že spousta lidí, i když nejsou křesťané, ji vnímá skrze katolický pohled – jako takovou sladkou hodnou maminku. Ale z mého pohledu je dědičkou starověkých bohyní Matek – a to nebyly žádné ťuťu ňuňu.“
Darina: „Jasně, to ani nemohly být. Třeba Isis.“
Terezie: „Ano. Byly absolutně mocné. Mám zážitek s Pannou Marií z Izraele, kam jsem vzala maminku a ona tam zkolabovala. Vypadalo to dost špatně. A já přitom cítila, jak nás obtáčí tyrkysovo-jemně růžová energie… Okamžitě přiběhli Izraelci a začali nám pomáhat, a já věděla, že jsme pod ochranou. Panna Marie podle mě ochraňuje i vztah matek a dcer. V církevním příběhu se mluví o vztahu matky a syna – a my v západní kultuře kromě archetypu Démétér a Persefony bohynižel nemáme archetyp vztahu matky a dcery.“
Darina: „Jéžiš, Démétér a Persefona!“ Následuje smích – Darina si vzpomněla na bohyni Baubo. Ta rozesmála Déméter, když Persofonu hledala. „Je mi sympatické, že i když byla Déméter rozezlená a trpěla ztrátou dítěte, tak když se rozesmála, podařilo se jí uvolnit a s dcerou se znovu shledala.“

„SKRZ TVORBU HLEDÁM ODPOVĚDI NA ŽIVOT A NA SMRT“

Terezie: „V rozhovoru pro časopis Heroine jste řekla, že žijete patrně v mytickém příběhu o Medúse. Ta má lilití energii – její zranění vzešlo z hněvu, ze zavržení, z nespravedlnosti. Ale zároveň její podoba byla používána na řecké chrámy jako ochranný symbol posvátného prostoru. Co si dnes ženy z jejího příběhu mohou pro sebe vzít?“
Darina: „Dnes je Medúsa opravdu silný archetyp. Je zobrazením ženského traumatu. Je tu kampaň Me Too, která mluví o zneužívání, znásilňování, obtěžování…. Když jsem o těchto tématech mluvila před deseti lety, většina umělecké veřejnosti se obrátila proti mně. Ale dnes ti samí lidé trpí, protože si vytvořili svět, kde se navzájem nenávidí, okrádají, silnější vyhrává, slabšímu se nepomůže. Je to svět, kde když někdo někomu něco udělá, tak postižený je radši ticho, protože jinak bude jako oběť vyloučen. Tohle si lidé navzájem dělají. Vytvořili si takový svět, a potom nejsou v životě šťastní. Zkrátka si myslím, že symbolem kampaně Me Too by mohla být Medúsa.
Její téma je součástí léčení kolektivního traumatu. Já to vidím tak, že díky rozšiřování kolektivního vědomí jsem zahlédla rodinná traumata mého rodu. Už je svým dcerám nechci předávat. Vidím to a říkám: „Teď to tady odkládám, to už nemusíme předávat, ony to nemusí nosit.“ Nemusíme se s tím ztotožňovat, to není knowledge, vědění. Vědění je něco jiného, vychází z transformace. Děti jsou svobodné – a člověk jim naloží. Pak vidím třeba na svém manželovi, jak se chová jako jeho rodiče, když jemu bylo deset let, kdy jediná norma chování v dlouhodobém vztahu byla nějaká forma domácího násilí, psychický teror. Trauma se aktivuje. S manželem jsme se narodili na konci 70. let, naši rodiče se narodili v 50. letech, žili v traumatizované době. Ale my dnes máme možnost rodinná traumata opustit, protože jsou cesta, která nás vede úplně do prčic.
Já třeba dodržuji všechna nařízení, všechno respektuji. Koronavirus považuji za nebezpečný. Ale nesnesu respirátory, které jsou nyní přikázané. A nejvíc nesnesu, že to stojí padesát korun a máte mít pokaždé nový. Nedávám to. Koupila jsem si látkové nanoroušky a prostě vím, že budu revoltovat s nanorouškama. Ta pravidla už jsou taková, že to prostě už nemůžete bez výjimky všechno dodržovat.“

„PLANETA JE BYTOST, MŮŽEME S NÍ KOMUNIKOVAT“

Terezie: „To ukazuje, jakou sílu má zvědomění. Zraňující vzorce chování a myšlení se osvítí Světlem Vědomí. Už nikdy to potom nebude stejné – nemůžete před nimi utéct. Buď je budete žít dál, ale ponesete za ně plnou odpovědnost, nebo si řeknete „Aha, tohle já nechci“ – a změníte je.“
Darina: „Přesně tak. A myslím si, že to se nyní děje s celým světem. Krize ve společnosti je způsobená rozsvěcením světla Vědomí. Jak se Vědomí rozšiřuje a prostupuje aspekty bytí, tak se ukazuje špína. Světlo Vědomí před sebou hrne bordel. Takže to vypadá jako rozpad všeho, ale pod tím se dere ven Vědomí. A úplně u každého – u každého dělníka, nebo u každého nácka, u lidí i u zvířat… Já si myslím, že Země je vědomá bytost. Je to velikánská bódhisattva, strašně hodná, ale tak obrovská, že se k ní nedokážeme vztahovat. A její Vědomí jsme my. Tvoříme vědomou vrstvu zeměkoule, jednu ze sfér. Máme to tu ovšem pořádně zahlcené daty, informacemi,… Jestli si to uvědomujeme, to už je další věc. Lidstvo už několikrát patrně nezvládlo informační společnost. Žijeme v bodě, kdy se to nějak láme. Ale já pořád věřím… cítím… Myslím si, že jsem se sem vrátila z budoucnosti, že jsem ty věci věděla a vrátila jsem se, abych s tím nějak hnula. Jak jste říkala – abych nějakým způsobem ovlivnila kolektivní psyché. Tak se snažím, co můžu.“
Terezie: „Mimochodem, u nás v kraji také žije žena-vědma, která se podle svých slov vrátila z budoucnosti. V jejím společenství šli po naší časové linii a viděli, že to nevede k dobrému konci, tak se vrátili a nyní pomáhají připraveným lidem žít jinou časovou linii.“
Darina: „Ano. Myslím, že se to může stát, ale opravdu se musíme něčeho vzdát a něco úplně rozlomit. A s tím souvisí i jazyk. Někdy přemýšlím o babylonské věži a zmatení jazyků, o stromu poznání dobrého a zlého kontra strom života… Nějakým způsobem jsme dosud úplně vedle v našem uvažování.“
Terezie: „Lidská mysl se odštěpila z Jednoty Vědomí. Mně teď stále chodí slovo „scelení“.“
Darina: „Ano. Vnímáme v oddělenosti, ale oddělenost je iluzorní. Jsme všichni propojení. Když někdo někomu ubližuje, tak ubližuje sobě, ale dělá, že to tak není. Vědomí není uchopování nebo pochopování, to se nechňape. Vědomí je nehierarchické. To se „jenom“ zvědomuje.“

„VŠECHNY VÝZNAMY, KTERÉ VÁS K TOMU NAPADNOU, TAK TAM JSOU.“

Terezie: „A prostupuje všechno. Na facebooku jsem viděla fotky z vaší performance u Bečvy. To jsem měla velikou radost. Já chodím bubnovat k Cidlině, u které bydlíme, a cítím, jak mohu poslat soucítění po řece do sítě řek Česka jako do krevního řečistě těla. Můžete se svými studenty o tématu tímto způsobem mluvit?“
Darina: „Právě že jo. Mladá generace mi dělá velikou radost. Mám mezi studenty spoustu vědomých lidí. Skoro bych náš atelier nazvala čarodějnickým covenem. Je tam spousta citlivých a otevřených lidí, mnohem více než v mojí generaci. (Darina se narodila v roce 1979). V mojí generaci nás bylo málo. Určitým způsobem jsem byla sama. A teď vidím, že je spousta dvacetiletých lidí, kteří řeší společnost, identitu, spiritualitu. Když jsme dělali rituál nebinární Madony na Staroměstském náměstí, tak s námi byla Aneta Petani, což je aktivistka, performerka, matka, kterou jsem oslovila, protože dělala ve sv. Vítu performanci na ochranu queer lidí (viz https://www.respekt.cz/spolecnost/museli-se-ozvat-radovi-krestane-rika-aktivistka-ktera-se-svlekla-v-katedrale ), a mladá umělkyně a studentka Sofia Sorokina.“
Terezie: „Měla jste na performanci u Mariánského sloupu nějaké zpětné vazby?“
Darina: „Hodně. Dělala jsem rozhovory pro polské deníky. To je přesně ono: Vstoupilo to do vědomí a podvědomí lidí. Vy ten archetyp vytáhnete z kolektivní psyché, prolítne to novinami a Madona se zjeví všem!“
Terezie: „Mně se líbilo, jak jste v rozhovoru upozornila, že pan Duka neudělal obřad zasvěcení Mariánského sloupu se všemi náležitostmi, jak mají být.“
Darina: „Ale to je pravda! On to úplně profesionálně odfláknul! Přátelím se s religionistou Ivanem Odilo Štampachem a on mě na to upozornil. Bylo to jenom akce pro média. To mě naštvalo. Kolega v tomto ohledu zklamal. Je kardinál a nemůže brát vážně křesťanské rituály? To je přece divné. U Mariánského sloupu jsme proto udělali skutečný rituál svěcení podle tradičních postupů, akorát jsme byly tři ženy.“
Terezie: „Což mne vede k otázce, jaký je rozdíl mezi hrou na rituál a skutečným rituálem? Ve skutečném rituálu se sečte nejen příprava a jeho prvky, ale stane se ještě něco navíc. Odehraje se mystérium, nad kterým nemáme kontrolu.“
Darina: „Je to tak. Vy připravíte prostředí, aby se to mohlo stát, a necháte tomu prostor. A ono se to děje. A je to vtipný, protože vy to můžete hrát, že se to děje, a ono se to prostě stane. Rituál je o přípravě prostoru a situace pro nějakou věc, pro nějaký záměr. Připravuje se půda pro zjevení.“

„MÁGOVÉ ŘÍKAJÍ: NEVĚDOMÍ JE SVINĚ.“

Terezie: „Můžete ještě přiblížit, jak vnímáte význam archetypu zraněného léčitele Chirona? V rozhovoru pro Heroine jste řekla:

„Tvorba je pro mě něco jako modlitba, meditace, alchymie. Když něco tvořím, překlápím tím energii. Každý máme těžké stavy, je to jako být ve výmolu, ze kterého nemůžete vylézt. Nejde to nijak potlačit, hluboký smutek nebo naštvanost, zoufalství ničím nepřekryjeme. Ta energie se musí rozpohybovat, otočit, dostat se z výmolu ven. Musíme nějak přijít na to, jak překonat své rodinné trauma a přetavit ho v něco pozitivního. Mytický Cheirón byl také zraněný, a proto léčil.“

Darina: „Vnímám ho z hlediska práce s traumatem. Člověk je poraněný. Můžeme mít zraněného anima, zraněné ženství… Nejvíc pomáhá, když nahlédneme svůj osobní příběh prizmatem socio-kulturního kontextu. Potom vám třeba může někdo ublížit, ale vy zjistíte, že vyrůstal v 80. letech, v době kolektivního traumatu. A v meditaci ho vidíte jako chlapečka, který sedí u stolu, jí chleba s máslem a nad ním lítají talíře, jak si jeho opilí rodiče nadávají. A když tohle vidíte, tak se na toho člověka už nemůžete plně zlobit, protože víte, odkud to pochází. Vidíte, kolik žen procentuálně zažije domácí násilí, sexuální obtěžování, kolik žen i mužů bylo znásilněno v dětském věku… To jsou děsná čísla. Takové prožitky člověka determinují, zůstane v něm jejich otisk, a musí to v životě zpracovávat. A tomu pomáhá kolektivní aktivita.
Takhle jsem společně s Kateřinou Olivovou založila společenství Mothers Artlovers. Je to utrpení být matkou a umělkyní, protože vás přestanou zvát na akce, k projektům… Uvědomila jsem si, že se to neděje jenom mně, ale že je nás hodně. Po vzniku společenství jsme začaly být vidět a znovu nás na akce zvali. Zobecnění pomůže. Dále pomůže soucit – hloubka soucitu s lidmi, kteří prožívají to, co já, všude na světě. Jakmile je tam vcítění a solidarita, bolest se změní. Najednou člověk zažívá radost a věci mají smysl. Věci, které děláme a tvoříme, najednou mají smysl, když pomohou ulevit od bolesti ostatním.“
Terezie: „Mohla byste mi na závěr říct, jak nahlížíte koncept „normalit“? Baví mě, jak se většina společnosti tváří, že ví, co je tzv. normální. Přitom se tomu dnes můžeme akorát tak zasmát.“
Darina: „Proměnu normality vnímám nesmírně naléhavě. Jako kdybychom řekli: It cannot last longer, už to nejde. Normy jsou iluzorní. A to vnímám u mnoha věcí, např. u systému základní školy. Mám dítě v klasické základní škole, nechci ji dát do úplně svobodného vzdělávání, protože bych na tom musela participovat, na což nemám čas, nemám tolik peněz, abych ji dala do školy, která je vedená alternativně, a vím, že klasický systém není správně. Tak dceři aspoň vysvětlím, v čem podle mě není správně nastavený, aby to nahlídla. To samé v oblasti vztahů, způsobu výchovy, způsobu práce s informacemi… Způsob, jakým se zachází se ženami ve společnosti, jak jsou podceňované … Když se na to podíváte, tak si prostě musíte říct: To už takhle dál nemůže být. Musíme to udělat jinak.
My se o to snažíme krok za krokem. Já to říkám, jako kdybych byla naštvaná. Ale kdybych byla opravdu jen naštvaná punkerka, jako je spousta mladých lidí, tak se nikam nedostaneme. Tak člověk pracuje na drobných proměnách, drobných věcech. Pro mě je nyní klíčové nepředávat osobní trauma dětem. A být užitečná studentstvu na AVU – i tu instituci svým způsobem školit. S Kateřinou vytváříme opravdu nehierarchický prostor, měníme ústavu, abychom spolu mohly vést ateliér, což nebyla na škole norma. Dříve tam převládal přístup typu „kult osobnosti“ – jedna velká osobnost, „génius“, „polobůh“, nejčastěji cis normativní bílý heterosexuální muž, šéfuje. A my to rozbíjíme tím, že ateliér je veden naším přátelským vztahem. Takovým způsobem se snažíme rozbíjet patriarchát. Jo – a největší odboj je, když žijete radost.
Terezie: „Díky a ať se Vám – nám – odboj daří!“

Darinu najdete zde: https://darinaalster.tumblr.com/ 

Rozhovor Rádia Wave o rituálu nebinární Panny Marie u Mariánského sloupu najdete zde:

https://wave.rozhlas.cz/mariansky-sloup-je-nas-rika-feministicka-performerka-darina-alster-8322618 

Facebook skupiny Mothers Artlovers najdete zde:

https://www.facebook.com/mothersartlovers/

Video z projektu Dariny Alster „Laktační umění“ najdete zde:

http://www.sam83.cz/video/darina-alster-laktacni-umeni/

Více o Medúse si můžete přečíst v mé knize Kořeny ženské spirituality.

Foto: Alois Stratil. Je na něm Darina Alster při společné performanci CARING WATER s Kateřinou Olivovou a studenty AVU  u řeky Bečvy. „Vydaly/i jsme se na Bečvu, abychom jednoduchým rituálem vyjádřily/i solidaritu zasaženému ekosystému na Valašsku. Znečištění řeky zakaluje naše emoce. Transformujeme naši bolest skrze zpěv. Červená je linka krve. Láska bez péče nemá žádný význam. Soucit soutok solidarita očista zázrak doušek propojenost láska síla sdílení svoboda dobrota All rivers are connected!“ (post na facebooku Dariny Alster)

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

 K TÉMATU NA TOMTO WEBU: 

ME TOO aneb o moci a integritě

JAN HUS, INKVIZICE A LÉČENÍ KOLEKTIVNÍ PAMĚTI

 

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

Napsat komentář