Bethlehem aneb unést nejednoznačnost

…Podtitul by také mohl znít: Mužství na Blízkém Východě, část jedna.

Město Betlém

Pro diváky žijící ve stále ještě převážně (post?)křesťanské Evropě je název filmu „Betlém“ sentimentálně idylický. Asociace jsou vánoční: božské děťátko, milující rodiče, zvířátka sklánějící se v úctě, moudří mágové putující poklonit se Božímu Synu… Pohádka je to hezká. Rozhodně nikomu nechci tento příběh, pokud je jeho realitou, rozbíjet.
Pro odvážnější doporučuji přečíst si tu část našeho knižního rozhovoru s římskokatolickým farářem Josefem Kordíkem („Svoboda jít s Bohem“), která pojednává o Ježíšově dětství a mládí v Nazaretu, nikoli v Betlémě. Betlém již nebyl v době domnělého Ježíšova narození osídlen. (Mimochodem, vloni tam bylo nalezeno unikátní pohřebiště se sto hroby v rozsahu let 2200 až 650 př.o.l., tj. do 7.století př.o.l.)
No a pro ještě odvážnější doporučuji podívat se na izraelský film o tomto palestinském městě, kde dnes žije pod velkým diskriminačním tlakem palestinských muslimů zmenšující se křesťanská komunita. (Aktuálně je starostkou žena, křesťanka Vera Baboon: ani ona se však netají obavami o budoucnost křesťanů v Betlémě. http://www.timesofisrael.com/christians-worry-silent-night-may-soon-refer-to-their-community-in-bethlehem/ )

Film Betlém

Zpět k filmu. Vypráví příběh agenta vnitřní izraelské tajné služby Šin Bet (Šerut Bitachon – „bezpečnostní služba“) Raze, který naváže kontakt s palestinským mladíkem Sanfurem a získává od něho informace o dění v muslimské komunitě Betléma. Sanfurův starší bratr je hledaný terorista. Celý film vlastně nevíme, jaký ti dva mají k sobě vztah: Je to „otcovsko-synovská“ náklonnost? Vypočítavost a vychytralost? Snaha druhého oblafnout, „nasytit tak, aby koza zůstala celá“, tj. informovat druhou stranu, aby moje strana nebyla fatálně poškozena? Nebo chuť skutečně pomoci? Obávám se, že je tam vše najednou, což je pro mysl pohybující se v etické dualitě „správně – špatně“ dosti těžko pochopitelné. A to je právě pointa.

Dobro a zlo aneb problém

Není tajemstvím, že vztah Evropanů k Izraeli je více než napjatý. Odhlédněme od skutečnosti, že šéfkou evropské diplomacie je Federica Mogherini, levicová italská politička s marxistickou minulostí. Jak známo, levicovým aktivistům a zvláště marxistům je obvykle „jasné“, co je „dobře“ a co je „špatně“:  za vše může vnější nepřítel, „ten druhý“. Evropané rádi zapomínají na svoji vlastní bohatou konfliktní minulost (včetně kolonialismu – nic nevyčítám, neposuzuji, jen připomínám) a rádi napomínají, jak se to dělá správně. To je v pořádku, pokud znám opravdu dobře místní situaci a pokud neulpím v černobílém vidění světa, které tak rádo dělí lidi na „dobré“ a „zlé“. Slabým bodem tohoto přístupu je skutečnost, že skutečná realita je jiná: běžní lidé nejsou nikdy JENOM dobří nebo JENOM zlí. „Agenti Temné Strany“ typu Stalin, Hitler, Putin, Husajn…,(u nás by se jich také pár našlo…) vytvářejí totalitní systémy, ve kterých se jedni lidé snaží přežít a čelí náročným etickým dilematům, druzí naopak nadšeně spolupracují a to jim přináší výhody.Občané sousedních či blízkých zemí, na něž dopadá dravost a energetické kořistění netvořivé totality, se musí naučit se bránit. A možná i nějakým způsobem kooperovat. To každopádně platí na Blízkém Východě, kde bohužel z pohledu rozumného, hodnoty vyznávajícího člověka není mnoho naděje na funkční, neřku-li demokratický systém a čestné, moudré lídry.

Ať se to vzdělaným a korektním evropským politikům líbí nebo ne, Izrael je jedinou demokracií na Blízkém Východě: oázou „normálního“ světa, kde je pro ženy bezpečné chodit na ulici bez zakryté hlavy, v tílku a kraťasech, pro staré a potřebné lidi je zajištěna péče, nápady ambiciozních politiků korigují soudy, samosprávy pečují o infrastrukturu a veřejný prostor (parky a dětská hřiště nejsou v regionu samozřejmostí, stejně tak uklizené odpadky a funkční kanalizace),policie skutečně chrání a pomáhá, tvořivost jednotlivců může být realizována a občanská společnost je nebývale aktivní. Určitě by mělo být odděleno „náboženství od státu“, neboť to je vždy demokracii ohrožující (jak vědí evropští křesťané, s historií katolického monopolu a mocenského sepjetí „trůnu a oltáře“ od 4.do 19.století). Monopol ortodoxního judaismu v Izraeli a jeho politických stran aktuálně přerůstá únosnou míru, umožňuje korupci, zpupnou netoleranci vůči jiným směrům judaismu, vydírání vlády v křehké většině, a narušuje občanské svobody: ale i na tom mnoho Izraelců pracuje s velikou odvahou a vytrvalostí, aniž by byli pronásledováni a vězněni jako např. aktivisté usilující o stejný cíl v Íránu.

Tajné služby a jejich dilemata

Tajné služby (energie Mars – Pluto – Neptun, nic pro jemnocitné ušlechtilé povahy), resp. témata, kterými se zabývají, jsou staré jako lidstvo samo. V totalitních státech prorůstají vládními strukturami a lhaní, skrytý boj o moc a kruté metody se stávají součástí vládnutí (Rusko a KGB). V demokratických státech jsou kontrolovány (více či méně úspěšně, ale kontrolovány) a podřízeny vládním komisím, tj. musí se zpovídat ze svých aktivit a jsou pod dohledem. Jde totiž o oblast, kde se muži (a v menší míře ženy) pohybují na tenké hranici moci, síly, boje, her, fabulací – a samozřejmě morálky. Platí zde jiná pravidla než v běžném životě, kde si můžeme dovolit luxus a jednoduchost „správných“ (či naopak „nesprávných“) činů. Rozhodně je náročné říct, co je „dobře“ a co je „špatně“: mnohdy mravně pochybný čin zabrání tragédiím, útokům na civilisty, rozvratu společenského řádu. Je jednoduché posuzovat morálku tajných služeb z „tepla obýváku“, v Evropě, kde nám až donedávna bezprostřední nebezpečí nehrozila. V Izraeli, kde ohrožení je součástí denního všedního života každého občana, je úloha tajných služeb nezastupitelná pro alespoň trochu normální život. Díky tajným službám byly odvráceny stovky útoků, zachráněny tisíce životů. Avšak ano, cena, kterou za to Izraelci platí, je vysoká: rozostření etických pravidel, překračování hranic „správného“ a „dobrého“, neustálé trýznivé otázky, kam až mohou a mají zajít, co je ještě ospravedlnitelné – a kdy už ztrácíme sami sebe a stáváme se „stejnými jako oni“, naši nepřátelé. Vědomí lidé se tak potýkají s nejnáročnějšími tématy viny a svědomí.

A to je ta nejhlubší lidská psychologická situace, které jsou lidé, v tomto případě agenti, vystaveni, a která může všechny řádné Mirky Dušíny a levicové „je-mi-vše-jasné“ kritiky iritovat do nepříčetnosti: v činnosti tajných služeb je úroveň, kdy se nepřátelé potkávají a splývají a je těžké rozlišit, kdo je kdo. Zachovat si v tuto chvíli zdravý rozum a hranici (etika by byla požadavkem z říše sci-fi) je umění, které zvládnou jen ti „nejlepší“. „Nejlepší“ je ovšem v tomto kontextu pofidérní slovo: nejlepší v čem? Nejodolnější? Nejpevnější? Nejtalentovanější herci, lháři, mistři dvoj- a více identit? Je to svět za zrcadly a je otázkou, zda sami agenti ví, kdo jsou, když se do něho noří. Zda se drží nějakého bodu v sobě samých, esence své pravdy, nebo zda se proměňují celí a doufají, že se sami k sobě vrátí… Nebo nedoufají a prostě užívají adrenalinu, který s sebou situace nese.Ta práce jednoduše není pro každého.

Každopádně příběh Raze a Sanfura ukazuje, že naše touha po jasném etickém dělení na „dobro“ a „zlo“ je v hlubších vrstvách reality vyzývána – a jsme nuceni přijmout nejednoznačnost. A co více, tato nejednoznačnost PATŘÍ K LIDSTVÍ.

Izraelský režisér a palestinský novinář

Film Bethlehem vyhrál v roce 2013 šest cen Ofir (ceny „izraelské filmové akademie“, něco jako Český lev) , hlavní cenu na festivalu v Benátkách a byl vyslán do klání o Oscara za cizojazyčný film. Úspěch doma v Izraeli ukazuje vyzrálost izraelské společnosti: schopnost sebereflexe, náhledu na sebe sama, hledání hranic, kdy ještě ano a kdy již ne. A také schopnost izraelsko-palestinské spolupráce, kdy zralejší z obou stran společně kladou otázky a hledají odpovědi, neboť to trápí obě strany. V tom je pro mne naděje. Scénář napsali společně izraelský režisér Yuval Adler a palestinský novinář Ali Waked. Waked vyrostl a s rodinou žije v Jaffě. Dlouhá léta psal pro palestinské i izraelské noviny o palestinských tématech, mj. byl prezidentem Palestinské samosprávy Mahmoudem Abbásem ostře pokárán a varován za články o korupci v jeho, tj. nejvyšších vládních palestinských kruzích.

Palestinská kolaborace – palčivé téma

Pro svůj první scénář si Waked schválně vybral téma palestinské kolaborace: „Je to velmi bolestné téma palestinské společnosti. Nevíte, zda můžete svobodně mluvit s někým, koho potkáte v kavárně, ve škole, nebo dokonce s členy vlastní rodiny, protože mohou vše nahlásit Izraelcům. …“ Dlužno podotknout, že ochota Palestinců informovat – samozřejmě za plat – je silně podpořena nefunkční ekonomikou Palestinské samosprávy, nezájmem jejích vůdců o každodenní životy obyčejných lidí, nezaměstnaností ohrožující samu podstatu kulturní podmíněnosti (např. sňatkovou politiku, kdy muži se žení až poté, co si vydělají dostatečný finanční obnos). Muži usilující o obživu tak kolaboraci berou jako zaměstnání se zajištěným příjmem, který by jinak neměli šanci získat. Jsou-li odhaleni, platí životem: mimosoudní popravy skutečných i domnělých „kolaborantů“ jak Fatahem, tak především islamistickým Hamasem, jsou na téměř denním pořádku. A příznačně nevzbuzují velkou pozornost mezinárodních lidskoprávních organizací, ledaže by se za viníka označil Izrael (jak jinak). Waked nyní pracuje jako analytik pro média a ředitel izraelské neziskovky Merchavim, která usiluje o propojení a porozumění mezi Židy a Araby v Izraeli: „Je to můj velmi skromný příspěvek, aby se toto místo stalo lepším místem k životu.“ Na otázku, zda vidí někde v realitě prostor pro změnu, dlouze vzdychne… a mlčí.

Ruth Ronen o pravdě a lži

Nyní přikládám překlad článku filosofky Ruth Ronen (přednáší na Univerzitě Tel Aviv, http://www.tau.ac.il/~rronen/ ), která v levicově zaměřených novinách Haaretz reagovala na zjednodušující recenzi známého levicového „vše-je-mi-jasné-vím-kdo-za-to-může“ bijce Gideona Levyho (http://www.haaretz.com/opinion/1.562037 ).

„…Izraelsko-palestinský konflikt není konfliktem mezi ideologiemi, ale ideologie, které jsou v něm zapleteny, slouží k zakrytí a maskování konfliktu mezi lidskými bytostmi. Když je ideologická maska odstraněna, v tu chvíli se ukáže, že je velmi těžké rozdělit lidské bytosti na „dobré“ a „špatné“ hochy. Gideon Levy vidí tuto náročnou situaci jako následek „otráveného lesa“, který vnímá jako nesnesitelný (obraz pro blízkovýchodní společnost, „systém“, pozn. TD). V článku, který napsal do novin Haaretz o filmu Bethlehem, je to však právě on, ideolog lidských práv pro všechny lidi, kdo paradoxně odmítá skutečnost, kým lidská bytost je. Nikoli že „špatní hoši“ jsou na špatné straně bariéry, ale bez ideologické masky se ukazuje, že se lidé nevejdou do škatulek rozdělujících na „dobré“ a „špatné“ hochy. Když se ideologické masky odstraní, i když jenom na chvilku, odhalí se potýkání lidí s pravdou, lží, penězi, atd. Toto potýkání se je obvykle zakryto idealismem. Ideolog toto odkrytí vnímá jako čin zatajování, klamu a zbabělosti. Ideolog je rozzuřen úsilím zabránit mu rozdělovat svět na dobré a špatné chlapce…

Tématem filmu Bethlehem (pozor, spoiler) je otázka pravdy a lží, které předurčují, ovlivňují život a smrt. Ve filmu každý lže, každý překrucuje a obrací skutečnost, jenom aby neříkal pravdu. Každý touží po pomstě, každý je zmatený. Všichni jsou si podobní. Izraelci a Palestinci řídí podobná auta, vypadají podobně a žijí v podobném napětí, podezíravosti a násilné atmosféře, kdy není jasné, co je správné a jak by se muž měl chovat. V jedné téměř komické chvíli izraelští vojáci zastavují auto plné „mistaarvim“, vojáků tajných služeb převlečených za Araby. Domnělí „nepřátelé“ odpoví na otázky vojáků typickou izraelskou žoviální přímostí (camaraderie), dokazující, že jsou „naši“ (flesh of our flesh). Hranice jsou rozostřené, identity diktované ideologií se hroutí.

Toto je film, který je výzvou pro lidi, kteří tak rádi mávají vlajkami.(Termín „the flag-wavers“ dle mého názoru vystihuje lidi s nezralou první čakrou, tj. s tématem základní nejistoty, lpící na příslušnosti ke kolektivu – národnímu, sportovnímu, „tomu našemu jedinému správnému“. Můžeme je označit za „nacionalisty“, ale příslušnost nemusí být pouze k národu. Jednotlivec hledá jistotu v příslušnosti k nějakému kolektivu, kde se cítí jistý.Za tuto jistotu je ochotný bojovat, včetně páchání zločinů: nedokáže propojit téma první a sedmé čakry, tj. příslušnosti ke specifické skupině a univerzálnosti pozemského „občanství“. Nevnímá Jednotu VŠECH lidí. Pozn. TD). Levy tvrdí, že bojovníci intifády jsou ve filmu stereotypně popisováni jako násilní, toužící po moci a motivovaní hrabivostí. Ale jsou skutečně tak popsáni? Film jenom naznačuje, jak se žije v (izraelské vnitřní tajné službě) Šin Bet, a to málo, co ukazuje, stačí, abychom pochopili atmosféru sporů, rivalit a neurvalosti. Když ukazuje hrabivost, závist či sprostotu, nerozděluje mezi dobrými a špatnými hochy. Jsou nejednoznační… Film ukazuje bojovníka islámského džihádu oddaného své misi, aniž se ohlíží na plat. Když Ibrahim, vůdce islámského džihádu v Betlémě, jde na svoji smrt na trhu, není jasné, zda jde pro peníze, které tajně obdržel od Hamasu, nebo aby nakrátko opustil úkryt a podlehl pokušení usrknout doušek kávay – který urychlí jeho konec. Když Sanfur žádá majitele restaurace o peníze pro bojovníky, hrabivost vypadá jako komplexní téma, protože následně dá tyto peníze svému otci, aby mu dokázal, že za něco stojí. Dohady, zda film znázorňuje agenty Šin Bet jako stereotyp dobrých, vnímavých hochů a Palestince jako chtivé a toužící po moci, jsou překvapivé. Není jasné, jaké tajemství hlavní hrdina Razi, agent Šin Bet, skrývá: lže svým nadřízeným, své manželce, všem ve svém okolí, patrně ze strachu o své postavení, nebo možná z touhy dokázat svoje schopnosti. V průběhu filmu lže, aby ochránil svůj zdroj – život palestinského mladíka, ale co zpečetí na konci jeho osud, je ve skutečnosti zrada tohoto chlapce – kterého vidí jako svého syna –, když ho posílá zpět k (vůdci islámského džihádu) Badawimu. Takže co je pravda? Co je lež? A chlapec: je Razimu blízko? Roztržen mezi loajalitou (vůči němu a vůči svému bratru, hledanému teroristovi)? Nebo ho zajímá pouze macho nápodoba hrdinů Divokého Západu? O hrozném konci filmu nelze jednoznačně říct, že Sanfur byl nevděčný a opovrženíhodný, protože spojení mezi záměrem a akcí zůstává nejednoznačné.

Můžeme jenom přemítat o záměrech, motivech a cílech každého z hrdinů, ať už Židů, nebo Arabů. Můžeme se ptát, aniž bychom nalézali jednoznačnou odpověď, protože v životě lidské bytosti na takové otázky nelze nalézt odpovědi. Na filmu je ohromující právě způsob, jakým odhaluje lži, slabost a neschopnost uniknout, a to na obou stranách, navzdory ideologii, která se snaží to vše zakrýt. Jestliže se divák zatížený ideologií snaží nastolit pořádek a násilně se uklidnit rozdělením na dobré a špatné hochy, představuje příklad moci schematické politiky stereotypů. Tato politika nás utěšuje, když nechceme čelit složitosti reality. Realita totiž popírá zjednodušující třídění a dělení (categorization). Tato politika je tak „efektivní“, že umožňuje Gideonu Levymu převrátit na hlavu morálku tvůrců filmu a obvinit režiséra z mravního selhání a vychytralosti.

Ve filmu „Betlém“ je pravda objevena skrze lež. Lži odhalují pravdu. Dokonce i lhář Razi zaplatí svým životem, protože nebyl lhostejný k pravdě. Ale jsou zde také lháři, kteří pravdou nijak nejsou rušeni a jsou k ní lhostejní. To jsou ti mizerové. Na lži není nic hrdinného. V tomto filmu ani nezachraňuje, ani neosvobozuje. Ale vyjevená pravda je také katastrofou. Ve filmové realitě každý lže… a my vidíme, že lhaní není tak špatné a pravda ne vždy věci usnadňuje. A to je část lidské situace, ve které není rozdělení na dobré a špatné hochy. …

Foto: z filmu Bethlehem. Raz a Sanfour.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

VÍCE K TÉMATU NA TOMTO WEBU:

Naši kluci Our Boys

Ženy a džihád

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli