Julia Butterfly Hill: Poselství Luny

Vřele doporučuji nádhernou a moudrou knihu „Poselství Luny: Příběh stromu, ženy a boje za záchranu sekvojí“. Skrze osobní příběh neuvěřitelné ženy ukazuje, jak propojená je ekologie a ochrana přírody s novou spiritualitou – se soucítěním se všemi bytostmi a ohleduplným spolužitím lidí, zvířat, rostlin – a ano, stromů.

JULIA

Julia Butterfly Hill se narodila v roce 1974 ve znamení Vodnáře a s Lunou, Venuší a Lilit v Kozorohu. Tolerujte úchylku astroterapeutky…. A ano, je to tak, v její osobnosti se spojuje vizionářství a vodnářský „bláznovský“ aktivismus za lepší svět s odpovědností, střízlivostí, realističností, disciplínou a neuvěřitelnou pevnou vůlí. Narodila se a vyrůstala v rodině potulného křesťanského evangelikálního faráře: modlitba je tak jejím každodenním rozhovorem s Duchem i nástrojem spolutvoření. Její spiritualita krásně překračuje vymezené hranice křesťanství a má univerzální rozměr, kdy vnímá jako živý a úctyplný celý svět i vesmír. Julia vystudovala management a marketing a do dvaceti dvou let pracovala v restauraci. Potom zažila vážnou nehodu, kdy do jejího auta vrazil opilý řidič. Přežila zázrakem, rok se učila znovu chodit a mluvit. Poté se rozhodla, že chce dát svému životu hlubší smysl, a modlila se za znamení. Znamení dostala: „A tu jsem našla krystal ametystu, což je kámen mého znamení zvěrokruhu… Věřím v modlitbu, ale ta největší síla podle mě spočívá v ochotě přijmout odpovědi…“ Zůstala u aktivistů bránících zbytky prastarých lesů na kalifornském pobřeží, toho času v soukromých rukou a masivně těžených, a naučila se lézt na stromy a obsazovat je, aby zabránila jejich pokácení.

„Sezení na stromech je poslední štace. Když uvidíte někoho sedět na stromě ve snaze ho zachránit, víte, že naše společnost selhala na všech úrovních. Konzumenti zklamali, společnosti zklamaly a vláda taky zklamala. Přátelé lesa chodili k soudům, aktivisté se snažili upozornit uživatele, ale k ničemu to nevedlo. Korporace zanedbávaly své povinnosti majitelů pozemků, zatímco vláda odmítala prosadit právo. Když tohle všechno selže, lezou lidé na stromy.“

A tak se Julia seznámila s Lunou.

JULIA A LUNA

Luna se narodila kolem roku 500, nevíme, v jakém znamení. Je to sekvoj. Na její záchranu na ní byla udělána dřevěná plošina, kde se střídali aktivisté. Julie se ale do Luny zamilovala – a zůstala na ní sama dva roky. Vylezla na ni v prosinci roku 1997 a po 738 dnech slezla dolů 18. prosince 1999. O své zkušenosti dvou let života na stromě napsala tuto knihu. Zažila na ní déšť, prudké bouře, sníh, horké léto. První zimu přišel na kalifornské pobřeží El Nino – a Julia byla přesvědčená, že ani jedna z nich nepřežije:

„… Obrovské proudy deště se smíchaly dohromady se sněhem a kroupami a vítr foukal tak silně, že by mě mohl od větve lehce odtrhnout. …Zdálo se, že to bude stát veškerou moji vůli, abych zůstala naživu. Snažila jsem se držet svého života tak silně, že jsem měla zaťaté zuby, zaťaté pěsti, zaťaté svaly – zkrátka všechno na mém těle bylo sevřené a zaťaté na maximum. … Místo toho jsem se chytila Luny, objala větev, která prochází prostředkem plošiny a modlila se…. Možná že to byla pravda, možná že ne, ale v té chvíli jsem uslyšela hlas Luny, který ke mně promluvil. „Julie, mysli na stromy v bouři.“ A když jsem si začala stromy v bouři představovat, pomalu mi docházelo, co ta odpověď znamená. „Stromy se v bouři nesnaží zůstat stát rovně a vzpřímeně. Uvolní se a dovolí větru, aby je ohýbal. Rozumějí síle skryté v uvolnění,“ pokračoval ten hlas. „Větve a stromy, které se snaží zůstat stát příliš rovně a přímo, se zlomí. Teď není čas, abys byla silná, Julie, nebo se zlomíš i ty. Nauč se síle stromů. Nech to proudit. Nech to jít. To je způsob, jak můžeš přežít tuto bouři. A také to je způsob, jak překonat bouře života.“ Najednou jsem porozuměla. A jak se mnou vítr pořád pohazoval, napravo a nalevo, prostě jsem se mu poddala. Povolila jsem svaly. Uvolnila jsem čelisti. Nechala jsem vítr foukat a šílenství plynout. Ohýbala jsem se a vlála společně s ním, zrovna jako ty pružné stromy. Křičela jsem. Smála se. Vískala, hvízdala, křičela a řičela. Brebentila, drmolila a štěbetala. Cokoliv skrze mě procházelo, nechala jsem to procházet. … Jakmile bouře skončila, uvědomila jsem si, že díky tomu, že jsem nechala odejít všechno, k čemu jsem se cítila připoutaná, včetně připoutanosti k sobě samé, už nade mnou lidé nemají žádnou moc. …“

JULIA A SVĚT

Další náročnou výzvou byli těžařští dělníci, kteří káceli stromy kolem dokola Luny, a pro pokácené kmeny létali helikoptérami, aniž by dodržovali zákonem stanovenou bezpečnou vzdálenost od vzrostlých stromů, natož od člověka. Julia se snaží s nimi mluvit, ukázat jim, že je „normální“, vysvětlit jim svoje pohnutky, poukázat na význam a vzácnost živých stromů.

„Musela jsem s muži, kteří kolem káceli les, nějak navázat osobní kontakt. Nejprve jsem se snažila s těžaři diskutovat…. Pak jsem začala mluvit spíš na lidské úrovni. Vždycky jsem poznala, když se mi podařilo trefit do černého, protože pak ihned nastartovali svoje motorovky nebo mi řekli: „Jdi do pr….“ To byly typické odpovědi, když si najednou přestali být jistí, co odpovědět….“

Za mne nejsilnější pasáže jsou nejen ty, ve kterých popisuje svoji snahu lidsky s dělníky a zástupci těžařské společnosti mluvit, ale především všechny náročné emoce, které zažívala při ničení lesa a ekosystému a své neuvěřitelné úsilí, aby ji tyto emoce nepřemohly, nezatrpkla, neprobudila se v ní nenávist a nestala se frustrovanou aktivistkou poháněnou touhou po odplatě. Přečtěte si ty pasáže pozorné, jsou v dnešních dnech nesmírně aktuální – za těžaře si můžete dosadit politiky, byznysmeny a všechny ty „velké hochy s pilou“, co si myslí, že svět je tu, aby sloužil jejich bankovnímu účtu a nevědomému sycení hodnoty a statutu:

„…Vždycky, když se motorová pila zařezávala do těch stromů, měla jsem pocit, že zároveň řeže i mě. Bylo to, jako kdybych se musela dívat, jak mi zabíjejí rodinu. A zrovna tak, jako ztrácíme část sebe sama, když přijdeme o přítele nebo někoho z rodiny, i já jsem s každým padlým stromem ztrácela kus sebe. Mojí první reakcí byla touha vyrazit do útoku jako zvíře, které je raněné nebo vyděšené. Chtěla jsem zastavit to násilí, zastavit tu bolest, zastavit to trápení. Chtěla jsem zastavit tyhle muže, kteří káceli zalesněný svah bez naprosto jakýchkoliv ohledů vůči lesu a lidem žijícím dole pod námi ve Staffordu. Cítila jsem nenávist ke všemu. Dokonce jsem cítila nenávist i vůči sobě, protože jsem byla znechucená, že patřím k téhle rase lidí s takovým nedostatkem úcty. Byla jsem rozzlobená sama na sebe, že patřím už tak dlouho k této společnosti. Ale potom jsem se začala modlit. Věděla jsem, že když nenajdu způsob, jak se vypořádat se svým vztekem a nenávistí, přemůžou mě a pohltí mě strach, smutek a beznaděj. Věděla jsem, že nenávidět a útočit znamená účastnit se toho samého násilí, které jsem chtěla zastavit. A tak jsem se modlila. „Prosím tě, Duchu Vesmíru, pomoz mi najít cestu, jak se s tímhle vypořádat, protože jestli to nedokážu, přemůže mě to….“
U aktivistů k tomu dochází často. Ty intenzivní negativní síly, které utlačují a ničí Zemi, obtočí a přemůžou mnoho z nich. Nechají se pohltit nenávistí a zlobou natolik, že se stanou prázdnými. Věděla jsem, že tohle nechci. Naopak, moje nenávist se musela proměnit v lásku – nepodmíněnou lásku, agapé.

Jednoho dne do mě skrze mé modlitby začalo proudit nesmírné množství lásky, které zaplnilo díru, jež se mě snažila pohltit. Najednou jsem si uvědomila, že to, co cítím, je láska Země, láska Stvoření. Každý den děláme my, jako druh, mnoho pro to, abychom ničili schopnost Stvoření dávat nám život. Ale Stvoření pokračuje a dělá vše, co je v jeho silách, aby nám přesto přese všechno dál dávalo život. A to je pravá láska. Když ten překrásný zdroj Stvoření, jehož jsme všichni součástí, může tohle dělat pro nás, zdůvodňovala jsem si, potom musím já najít totéž v sobě a cítit nepodmíněnou lásku nejenom k naší planetě Zemi, ale i k lidstvu – dokonce i k těm, kteří ten dar života ničí přímo před mýma očima. …“

Společnost Tichomořská dřevařská byla v 19.století malou rodinnou firmou a těžila udržitelným, respektujícím způsobem, než ji koupil byznysmen Charles Hurwitz a vnesl do ní praktiky maximálního zisku bez ohledu na prostředí. Důsledky se objevily rychle: eroze svahů téměř zničila městečko Stafford, uvolněná půda byla odnášena deštěm, potok se ztratil pod nánosy bahna, odhalené stromy byly zranitelné větrům. Známe v menším měřítku z našich lesů – tímto děkuji všem aktivistům za jejich ochranu.

Aniž to plánovala a měla v úmyslu, zůstala Julia na Luně po dva roky. A zvítězila: dosáhla dohody, že Luna a vymezený okruh lesa kolem ní bude zachován a stane se rezervací. Těžařské společnosti za to byly vyplaceny peníze, které lidé vybrali mezi sebou. Ještě po roce 2000 měla celá kauza dohru u soudu.

Julia, ač introvertka, se stala známou tváří úsilí za úctu k přírodě. Přes četné zdravotní komplikace je dodnes známou řečnicí, inspirativní koučkou, moderátorkou a bystrou, moudrou aktivistkou. V knize je popisováno, jak si žena, jíž tehdy bylo 23 let!, uvědomuje moc a sílu, kterou zcela nečekaně získala díky zájmu médií, snaží se s ní vyrovnat a se vší odpovědností zacházet. Nedělá si iluze ani o povaze médií, ani o žoviálních moderátorech: ví, že se stala zbožím, které zrovna frčí, a za chvíli zájem utichne. Pokud má mluvit, chce mluvit za ochranu života – za stromy, zvířata a rostliny, které lidským jazykem nemluví a většina lidí jim tak není ochotná naslouchat.

POSELSTVÍ LUNY

Ten příběh je milostným příběhem ženy a stromu. A protože jde o skutečnou lásku, jde o transformační příběh, jak je takovým příběhům vlastní. Nejen pro aktéry, ale i pro nás.

„Rok a půl na stromě! Bylo těžké uvěřit, že jsem stále ještě tu. A přitom jsem na Luně bydlela už tak dlouho, že jsem si stěží dokázala představit, že bych mohla žít někde jinde. Strom se stal mojí součástí, nebo spíš já jeho. Od toho, jak jsem se při šplhání držela a obtáčela nohama kolem větví, mi narostl nový silný sval na vnější straně chodidel. I ruce se staly mnohem svalnatější, praskliny na kůži mi připomínaly vířící vzory na kůře Luny. Na prstech jsem měla od kůry hnědé a od lišejníků zelené skvrny. Části Luny byly rozemlety pod mými nehty, zatímco pryskyřice s přilepenými kousky kůry a částicemi prachu zdobila moje paže, ruce a nohy. Lidé dokonce tvrdili, že voním sladce jako sekvoje…“

Je to právě živý svět, přírodní a přirozené prostředí, který nás může dělat lepšími bytostmi: naše vztahy k němu a naše schopnost se mu otevřít a spolupracovat s ním na úrovni srdce i rozumu, citu i podpory. Julia je naprosto autentická, zachovává si pokoru, skromnost, duchovní sílu. Když si pustíte její pozdější motivační videa, je to stále ona: přemýšlivá, citlivá holka, co seděla na stromě – neudělala si z aktivismu kariéru a neopakuje stále stejný příběh.

A díky této její čisté energii si můžeme znovu uvědomit nejen krásu a hloubku přírodního světa, nevědomou hloupost mohla lidí, ale i stále přítomnou naději, kterou nám takoví lidé jako ona a její podporovatelé a kolegové pomáhají udržovat. Nejsme sami – a můžeme se učit žít s ohleduplností a respektem jako součást Celku.

KNIHU SI MŮŽETE KOUPIT U NAKLADATELE ZDE: https://malvern.cz/kniha/julia-butterfly-hill-poselstvi-luny/

Foto: https://www.juliabutterflyhill.com/working-outside-the-comfort-zone/ 

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

JULIA BUTTERFLY HILL O TOM, CO VŠECHNO ZPŮSOBUJE I ODRÁŽÍ  NAŠE VĚDOMÍ, ŽE VŠECHNO NA SVĚTĚ JE NÁM K DISPOZICI – A K JEDNORÁZOVÉMU POUŽITÍ:

K TÉMATU NA TOMTO WEBU: 

JIŘÍ GEORGE KARBUS – delfín a Irsko ho naučili přátelství s přírodou

O Česku a Přírodě

 

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

Napsat komentář