O empatii a nadhledu

Advent se chýlí ke konci, blíží se vánoční svátky. Nákupní horečka vrcholí. Únava stoupá. Sváteční období klidu, reflexe a usebrání se poněkud… nekoná. Jsou různé způsoby, jak to změnit. Můj muž si vzal volno a s meditační pečlivostí sobě vlastní peče cukroví a vánočky. Starší dcera, velmi aktivní, zalehla s rýmou a krkabolem aneb tělo si řekne, co potřebuje. Mladší dcera, v podstatě dosti samotářská, odjela s kamarády do Prahy. A já vedle tradičního slunovratového tančení s přítelkyněmi shlédla film, o kterém jsem věděla, že mne udrží v bdělosti a vědomí souvislostí – příběh o ženách v méně šťastném koutě světa.

BOJOVNICE SLUNCE

Film „Bojovnice Slunce“ natočila francouzská režisérka Eva Husson podle příběhů kurdských žen zajatých bojovníky Islámského státu. Byly doslova používány jako sexuální otrokyně, prodávány na trhu, mučeny a zabíjeny, pokud se pokusily uprchnout. Některým se to přesto povedlo a zachránily se. A některé ze zachráněných vytvořily vojenské jednotky a úspěšně bojovaly proti svým bývalým trýznitelům. Pro něž smrt z rukou ženy je tou největší potupou, neboť se nedostanou do ráje, nemluvě o méněcennosti ženy.

Film zachycuje příběh jedné z těchto žen, bývalé advokátky Bahar. Její muž byl při nájezdu bojovníků ISIS na kurdské město zastřelen spolu s ostatními muži, malý syn jí byl odebrán a ona se stala otrokyní. Její sestra se raději zabila, otec byl zastřelen, o dalších členech rodiny neměla zprávy. Díky síti pomocníků a podplacené sunnitské rodině se jí spolu s dalšími dvěma ženami a dvěma dívkami podařilo uprchnout a stala se velitelkou ženské jednotky složené z bývalých zajatkyň.

Film zachycuje úsilí ženské i mužské jednotky znovu dobýt kurdské město. Bahar má na dobytí osobní zájem: dozvěděla se, že její syn je v bývalé škole cvičen Islámským státem jako „lvíče“, mladý bojovník. Film se odvíjí na dvou rovinách – v přítomnosti, která velmi reálně zachycuje neobvyklé ženské společenství, jeho solidaritu i odvahu, a ve vzpomínkách Bahar na čas v zajetí. K divákovi je milosrdný, děkuji, scény znásilnění zásadně vypínám, tady jsem nemusela. Přesto filmový jazyk nic neubírá emoční působivosti. Název (v angličtině „Dívky Slunce“) odkazuje na kurdskou vlajku, na níž je Slunce.

ŽENY. ŽIVOT. SVOBODA.

Důležitou postavou je francouzská reportérka Mathilde, která nevyužije možnosti stáhnout se s ostatními reportéry do bezpečí, zůstává se ženskou jednotkou a dokumentuje její každodenní život i boj. I ona má za sebou bolestivé zkušenosti, přišla o manžela reportéra a ve Francii na ni čeká dcerka, ona si ale nemůže pomoct a zůstává tam, kde nikdo jiný ze Západu není, aby podávala zprávy. Postava je zjevně inspirovaná slavnou válečnou novinářkou Marií Colvin (páska přes oko po zranění granátem). Marie zemřela v roce 2012 při bombardování syrského města Chomsu (i na ten film odkazuje). Díky ní a jiným odvážným, přesněji šíleně odvážným reportérům víme, že dodnes vládnoucí, Rusy podporovaný syrský prezident Bašara Asad nelítostně vraždil své vlastní civilní obyvatelstvo. I o Marii Colvin byl natočen film, doporučuji, jmenuje se „Soukromá válka“ (A Private War).

Mathilde ve filmu představuje důležitý prvek: totiž západního diváka, jakým jsme my všichni. Ano, ona je na místě a my v teple našich domovů. Ale právě skutečnost, že se takové krutosti stále dějí a my navzdory všemu civilizačnímu pokroku a rozvinutým technologiím jenom bezmocně přihlížíme, jak velcí hráči hrají své hry a většina civilního obyvatelstva trpí, je důležitým mementem filmu. Odkazuje i na onu vpravdě absurdní a nespravedlivou skutečnost, že lidské příběhy dnes v mainstreamu získávají význam a pozornost tehdy, pokud je o nich informováno v těch správných médiích tím pravým způsobem, tak, aby zaujaly. Představte si tu šílenost, že marketingově uvažujete, jak nejlépe prodat čtenářům příběh znásilněných jezídských a kurdských žen… Vybíráte fotky, umístění na stránce, titulek… To to slavná intelektuální civilizace dopracovala.

Ve filmu není příliš slov – o čem také mluvit uprostřed ruin, vše podstatné se scvrkne do společného tance, zpěvu bojových písní s refrénem „Žena. Život. Svoboda.“ A do odhodlání ráno vstát. Jeden krátký rozhovor Mathilde a Bahar je však důležitý. Bahar reportérce děkuje, říká, jak je důležité, že přináší pravdivé zprávy světu. A Mathilde říká zcela upřímně: „Většinu lidí pravda nezajímá. Přepnou na jiný program, kliknou myší na jiný text.“ Člověka mrazí: na jedné straně tak silné, obdivuhodné příběhy žen, které doslova vstaly z mrtvých, z prachu ponížení a oběti, a skrze vlastní sílu si vrací hrdost a vůli k životu. A na druhé straně přejedená, pohodlná společnost, kterou zajímají víc nové šaty Kendall Jenner.

DOKÁŽEME CÍTIT FILMOVÝ PŘÍBĚH?

Když žena – západní režisérka vytáhne příběh Kurdek ze stínu mediálního nepokrytí a natočí o nich film, je kritizován z formálních nedostatků: cituji, „příšerně napsán, uboze režírován, estetizované obrazy znehodnocující tragédii, hudba jako z Valkýry.“ Ptám se sama sebe, na co se ti skvělí intelektuálové musí podívat, aby se jich to dotklo? Upálení jordánského pilota v přímém přenosu? To už jsme tu taky měli a myslím, že by vrazi Islámského státu dostali mínusové body za  klec zabíranou z nesprávného úhlu. Osobně jsem na filmy dost citlivá a mohu potvrdit, že film je natočen dobře. Ale asi to příliš prožívám, protože cítím víc než jen formu filmu.

Tento týden jsem mimochodem udělala mladší dceři poněkud ostudu na jejím gymnáziu, když jsem tam zavolala a dožadovala se odpovědi na otázku, čím přispěje film Mechanický pomeranč výuce angličtiny? Pro neznalé: film je dosti popisným zachycením agresivního psychopata, který rád znásilňuje ženy. Dcera přišla domů dost rozhozená, že se na první půlku filmu dívali na hodině angličtiny. Veselé vánoce! Fascinuje mne odpojení, ve kterém většina lidí žije: nevnímají energii uměleckého zobrazení ve svém poli a její dopad. Chladné mentální pozorování, analýza a odstup je možná dobrý způsob obrany, dle mého názoru se ale má s uměním spolupracovat, má jít o výměnu a vzájemný vědomý vliv. Mechanický pomeranč je zfilmovaná kniha, která nastoluje otázky o vědeckém léčení lidské agresivity. Aby se z toho potom člověk otřepal, potřebuje aspoň hodinu chodit po lese. A pseudoargument, že si „mladí lidé uvědomí nebezpečí násilí“, je blbost. Pracovala jsem ve vězení, vím, co říkám. Mladí (i staří) lidé si především neuvědomují obsahy svého nevědomí a podvědomí a nepoznají, kdy filmové obrazy živí jejich nevědomé sklony, a nevědí, co s tím dělat. Důležitý je záměr tvůrců, celková energie. Jsou filmy, které doslova vyživují naše nevědomé sklony k násilí a zlu. Není náhoda, že tak „frčí“ horory…  O lidské závislosti na dramatu to říká víc než sociologická studie.

SVÁTEČNÍ REFLEXE A MODLITBA

Bojovnice Slunce jsou dobrými filmovými prostředky zachycený skutečný příběh, který by se nás měl dotknout a otevřít naše srdce, bez ohledu na to, zda je kamera dostatečně kvalitní. Proto víc než co jiného pro mne film v tomto svátečním časem je pobídkou ke kvalitám, kterým bychom měli dát v chanukové/vánoční/slunovratové reflexi prostor: empatie a nadhledu, vědomí souvislostí. Zdá se, že celý svět je v plamenech a šílenci typu Asad, Islámský stát, Putin či Erdogan mají navrch. Ano, ve starém světě silových mocenských bojů to tak je.

Ale pak je tu ten nový svět, tvořený lidmi, námi všemi, kteří už ty staré hry odmítáme hrát. A dnes už to nejsou jednotlivci, ale tisíce. Připomínám skutečnost, kterou často zdůrazňuje Inelia Benz: naše realita je to, co si myslíme, že je možné. Sami sobě klademe svými strachy, očekáváními a představami „jak věci jsou a vždycky byly“ překážky. Stará chyba. Je potřeba ve svých osobních i společenských životech JASNĚ ODMÍTNOUT staré hry Babišů a Orbánů a žít ve svých životech skutečné hodnoty: pravdomluvnost, domluvu, autenticitu, odvahu hledat nové cesty, které neubližují bližním bytostem (nejen lidem, ale i zvířatům, rostlinám, stromům, krajině…). Vnímat se jako součást obrovského pohybu celé planety, která zvyšuje svoji vibraci, a plout s ní. A vědět, že daleko ve světě jsou lidé stejní jako my, kteří chtějí v klidu žít se svými drahými, vychovávat své děti a radovat se z každodenních maličkostí.

Až budete naštvaní, že dárek z e-shopu nedorazil včas, dědeček je u Štědrého večera příliš upovídaný, pivo teplé a kapr má kosti, podívejte se na sebe z nadhledu – jak se máme až moc dobře, řešíme kraviny, a jak tím ztrácíme svoji lidskost, citlivost, svoji empatii k jiným lidem i k Přírodě, jíž jsme součástí. Empatie je kvalitou budoucnosti. Jsem přesvědčená, že skrze empatii vytváříme lepší svět, že vysíláme podpůrnou energii méně šťastným v dané chvíli, tvoříme pouta, která mohou pomoci i napříč časem a prostorem.

Na Blízkém Východě bojovnice Slunce stále nemohou spočinout. Sice pomohly i Evropě tím, že spolu s kurdskými muži a americkými piloty porazily Islámský stát, ale jiný diktátor, tentokrát z Turecka, roztáčí další kolo nekonečného konfliktu. (Viz např. http://theconversation.com/kurds-targeted-in-turkish-attack-include-thousands-of-female-fighters-who-battled-islamic-state-125100 ) Kurdové, jichž je podle odhadů 30 až 45 milionů, stále nemají svůj stát a dlouho mít nebudou.

I jinde na světě pro mnoho lidí svátky nebudou klidné a laskavé. Proto až budeme v teple a sytí, vyšleme modlitbu Duchu a Zemi, ať všem, kdo už staré hry hrát nechtějí, ulehčí jejich osud. Ať se tvoří síť vědomých lidí po celém světě, napříč národy, etniky, náboženstvími. Ať oddělení kolektivů starého a nového paradigmu proběhne i díky naší modlitbě laskavěji a jemněji. Už nemusíme žít dramata. Už nemusíme žít bezmoc. Můžeme se spojit a cítit a podpořit na dálku i na blízko, skrze láskyplnou myšlenku a modlitbu:

„ Prociťuji vděčnost za svůj život.

Nepodlehnu zlu a vždycky půjdu za světlem.“

Tak se staň.

Foto: Íránská herečka Goldshifteh Farahani jako Bahar.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU: 

Poslední dívka Nádija Murád

 

O MARTOVI poprvé…

 

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

One Reply to “O empatii a nadhledu”

  1. Terezko, tohle mě zasáhlo. Všechno, o čem tam píšeš, je holý fakt, který má hodně smutný podtext… Ať už jde o marketing lidských příběhů a tragédií, které se dějí jinde a my řešíme ve svém blahobytu nepodstatné věci, nebo o sílu a přesah sdělení filmů, na které se díváme či o svobodu žen a neustálý útlak žen někde napříč historií… Uvědomuji si, že já se svými postoji také nechci „hrát a nehraji staré hry“ a i když mi to přináší někdy nepříjemné konfrontace, nenechám se vyvést z rovnováhy odvahy, s kterou to činím… Děkuji za uvědomění si dalších „věcí“…