Poslední dívka Nádija Murád

MOTTO: „Rozhodnutí být upřímná bylo jedním z těch nejobtížnějších rozhodnutí, jaká jsem kdy učinila. Bylo také nejdůležitější.“
Když před dvěma lety získala Cenu Václava Havla za lidská práva Jezídka Nádija Murád, zaujala mne svojí tváří. Přestože byla mladá, vyzařovala zralost. Také smutek a odhodlání lidí, kteří mnoho prožili a rozhodli se nevzdat. A přes pozornost médií stále i přirozenou introvertnost a křehkost: do role jedné z mluvčích Jezídů se dostala řízením osudu více než z vlastní vůle. Každopádně mi svojí energií utkvěla v paměti. Takže když jsem zjistila, že nakladatelství Jota vydalo knižní zpracování jejího příběhu, okamžitě jsem si knihu „Poslední dívka“ koupila.

Nádija Murád se narodila v roce 1993 do jezídské rodiny, ve vesnici Kóčó v Iráku. Málokdo ví, že Irák je (nebo možná byl – je otázkou, zda tento stát ještě existuje) multikulturní, multietnická a multináboženská země. Kromě Arabů – muslimů sunnitského a šíitského islámu (mezi kterými nyní probíhá bratrovražedná náboženská válka) zde žijí Kurdové, Jezídové, Turkmeni, křesťané různých, mnohdy těch nejstarších směrů (Asyřané, Chaldejci či Arméni), Mandejci, Šabakové či Madánové (tzv. bažinní Arabové). Jezídové jsou etnicky Kurdové, náboženství však mají zcela specifické a autonomní. Uctívají Boha a jeho posla, „Anděla Páva“ Tausí Malaka (na obálce knihy má Nádija na krku přívěsek v jeho tvaru), uznávají reinkarnaci, žijí jednoduchý život uzavřené komunity, jež byla v minulosti často pronásledována, a proto vyznává hodnotu rodinných a rodových vazeb a sňatků uvnitř komunity. „Bůh nás neposuzuje podle toho, jak často se modlíme nebo vykonáváme pouti. Nemusíme stavět honosné katedrály a dlouhá léta studovat náboženské tradice, abychom byli dobrými jezídy. Rituály, třeba křest, podstupujeme teprve tehdy, když má rodina dost peněz nebo času, aby se vydala na cestu. Naše víra spočívá v našich činech. Přijímáme ve svých domovech cizince, dáváme peníze a jídlo těm, kteří žádné nemají, sedáme u těl našich milovaných zemřelých, dříve než je pohřbíme. Být dobrým studentem nebo laskavým manželem či manželkou je totéž jako modlit se. Věci, které nás udržují při životě a umožňují i chudým lidem, aby pomáhali ostatním, třeba prostý chléb, jsou posvátné. Ale chybovat je lidské, a proto máme bratry a sestry z onoho světa, kastu jezídských šéchů, které jsme si vybrali, aby nás učili o víře a pomáhali nám v posmrtném životě…“ (str. 133)

V roce 2014 do jezídských vesnic poblíž posvátné hory Sindžár vtrhli bojovníci Islámského státu. Muže a staré ženy postříleli, mladé chlapce odvedli jako rekruty a vymyli jim mozek (osud Nádijina synovce Málika). Dívky odvezli do iráckého Mosulu či do Sýrie a udělali z nich sexuálního otrokyně. Tento osud potkal i Nádiju a mladé ženy a dívky její rodiny a její vesnice. „Náfih šel zpátky ke dveřím. Než vystoupil, obrátil se k nám. „Nevím, co jste si myslely, proč jsme vás odvezli,“ řekl. „Ale nemáte na vybranou. Jste tady, abyste byly sabíje, a uděláte přesně to, co vám řekneme. A jestli některá z vás začne znovu křičet, bude to ještě horší, to mi věřte.“ Bylo to poprvé, kdy jsem to arabské slovo slyšela v souvislosti se mnou. Když ozbrojenci ISIS obsadili Sindžár a začali unášet jezídy, označovali svou lidskou kořist slovem „sabíja“ . Mysleli tím mladé ženy, jež nakupovali a prodávali jako sexuální otrokyně. Bylo to součástí jejich plánu a vycházeli přitom z výkladu Koránu, který jiné muslimské komunity ve světě neuznávaly. Bylo to ve fatwách a příručkách, které ISIS prohlásil za oficiální, než zaútočil na Sindžár. Jezídské dívky byly považovány za nevěřící a znásilnění otrokyně není podle jejich výkladu Koránu hříchem. Měly jsme být lákadlo pro mladé muže, aby se přidali k ozbrojencům, a měli si nás předávat jako odměnu za věrnost a dobré chování. Tento osud byl určen pro všechny dívky v autobuse. Už jsme nebyly lidské bytosti – byly jsme sabíje.“ (str. 141)

Předně bych chtěla říci, že se záměrně nedívám na filmy a nečtu knihy, v nichž se pojednává o znásilnění. Přestože jsem jej – naštěstí – v tomto životě nezažila, jsem natolik spojená s kolektivním ženským polem, že je pro mne nesmírně traumatické. Nádijino vyprávění jsem četla pro onu zralou sílu v jejích očích – nějak jsem tušila, že při vyprávění svého příběhu neuvízne ve staré energii „oběti – agresora“, ale že se nad ní vibračně pozvedne. A přesně tak to je – kniha popisuje obrovské ponížení a bolest, ale i zrození odhodlané ženy jako Fénixe z popela. Zrození, stvrzené aktuálně svatební fotografií na jejím twitteru – nikoli v obvyklé černé, ale růžové.

Součástí tohoto procesu vnitřního nevzdání se je schopnost nahlédnout psychické nastavení násilníků, mocenské hry Islámského státu, ve kterém jsou cizí ženy používány jako odměna a předmět k obchodování a použití, prozíravé pochopení, o co v tomto primitivně krutém kriminálním pseudostátě jde: o totální regresi, úpadek a uvolnění nenižších pudů, ve jménu náboženství. Kdysi to vystihl název článku na českém webu: „Teroristy nespojuje islám, ale zvrácená mužská frustrace.“ Muži, jejichž jediným argumentem je hrubá síla zbraní, a ženy, jimž to imponuje, skvěle ovládnou moderní jazyk sociálních médií, aby šířili hrůzu i nadsadili svoje schopnosti, využijí nespokojenosti sunnitského obyvatelstva pod nadvládou šíitské irácké vlády, a z krádeží a vražd si udělají skvělý byznys. Přirozeně inteligentní a vnímavá Nádija tohle vše pochopí, včetně možných příčin, proč se sunnitské arabské obyvatelstvo tak snadno dalo zlákat ke spolupráci „s muži v černém“. Podobnost s nacismem, komunismem či středověkými evropskými náboženskými válkami „čistě náhodná“?

„První škola v Kóčó byla postavena v 70. letech za Saddámovy vlády. Měla jen pět ročníků a nacionalistická výuka nebyla v kurdštině, ale v arabštině. Státní osnovy měly jasno v tom, kdo je v Iráku důležitý a které náboženství je podporováno. O jezídech nebyla v iráckých učebnicích dějepisu ani zmínka a Kurdové byli popisováni jako hrozba pro stát. Historie Iráku byla sledem bitev, v nichž arabští vojáci bojovali proti lidem, kteří jim chtěli vzít jejich zemi. Byla to krvavá minulost a hodiny dějepisu v nás měly probudit hrdost na silné vůdce, kteří vyhnali britské kolonizátory a svrhli krále, ale na mě měly opačný účinek. Později mě napadlo, že takové knihy jsou jedním z důvodů, proč se naši sousedé připojili k Islámskému státu nebo nedělali nic, když na nás útočili teroristé. Nikoho, kdo prošel iráckou školou, by nenapadlo, že naše náboženství zaslouží ochranu a že na nekonečné válce je něco špatného nebo divného. O násilí jsme se učili od prvního dne, kdy jsme přišli do školy.“ (str. 43)

Za vlády Islámského státu byly ženy odstraněny z veřejného života. Muži se k islamistům přidali ze zřejmých důvodů – chtěli peníze, moc a sex. Byli příliš slabí a nedokázali si tyto věci opatřit jinak než násilím. Ozbrojenci Islámského státu, s nimiž jsem se až doud setkala, měli radost, když mohli lidem působit bolest. Hodily se jim zákony Islámského státu, které jim propůjčovaly naprostou moc nad jejich ženami a dcerami.“ (str. 175)

„Podle mužova přízvuku jsem poznala, že je z Mosulu. Určitě teroristům pomáhal převzít kontrolu nad městem. Možná to byl bohatý obchodník, který pomáhal rozvoji ISIS, možná byl církevní hodnostář nebo zastával důležité místo v době, kdy byl u moci Saddám, a čekal na příležitost, aby znovu získal moc, o kterou ho připravili Američané a šíité. Bylo také možné, že upřímně věřil náboženské propagandě. To nám říkali všichni, když jsme se ptali, proč se přidali k Islámskému státu. Tvrdili to i ti,kteří vůbec nemluvili arabsky a neuměli se modlit. Říkali, že jsou v právu a že Bůh je na jejich straně.“ (str. 149)

Poznání, že hrubá síla je z psychologicky hlubinného úhlu pohledu výrazem slabosti, vyžaduje skutečný vhled. („Hádži, jsem opravdu nemocná,“ řekla jsem skomírajícím hlasem a on mi zvedl šaty. „Copak nevíš, jak se mi líbí, když jsi taková?“ řekl. „Copak nechápeš, že se mi líbí, když jsi slabá?“ str. 217) Toto důležité pochopení rezonuje s aktuálními energetickými ději: nové paradigma je náročné především pro muže, kteří nejsou schopni rozšířit své vědomí, uzdravit svůj vztah k ženství (mj. si terapeuticky zpracovat vztah s matkou) a žít úctu k ženám, pochopit, že staré pojetí a rozložení moci se mění. Ano, chce to na sobě zapracovat a změnit způsob náhledu na svět a moji roli v něm. Pokud to muži nepochopí a ustrnou v pozici frustrovaného kritika, může to být nebezpečné pro jejich okolí i pro ně, jak ukazuje např. článek o útočnících, které spojuje sexuální frustrace – a nemusí to být jenom migranti a islamisté (https://www.respekt.cz/denni-menu/utocnik-z-toronta-patri-k-povstani-sexualne-frustrovanych-muzu ). Poprvé jsem se v něm potkala s termínem „incel“, zkratka „involuntarily celibate“, „tedy nedobrovolně v celibátu, a označují se tak muži, které spojuje fakt, že o ně ženy nemají zájem (alespoň to sami tvrdí) a jsou sexuálně frustrovaní. Hnutí existuje především on-line, v debatách na sítích se ovšem často objevují výzvy a výhrůžky znásilněním (v nejextrémnější podobě schvalování či oslavy násilí) – a to nejen směrem k ženám, ale také k mužům, které „incels“ vidí jako úspěšnější.“

O mocenské roli znásilnění, použití ženy pro uvolnění vlastní frustrace i jako předmětu mocenského boje mezi muži (pomsta, převaha, převzetí moci…) píši ve své knize Ženy v Bibli, ženy dnes, v kapitole „Támar, Davidova dcera, a bezejmenná Jiftáchova dcera: Když žena nese cizí vinu“. V biblickém příběhu Támar znásilněné nevlastním bratrem Amnonem se objevují témata, která řešíme dodnes: sebeobviňování oběti i její obviňování okolím, pohled na znásilnění jako projev neovladatelného sexuálního pudu (ve většině případů ale nejde o projev sexuality, nýbrž moci), vliv rodinného systému, náboženského obrazu (násilný mužský Bůh) a společenského klimatu. Feministické interpretky Támařin osud považují za „článek v rodovém prokletí arogantního a sexuálně nenasytného krále Davida. „Bůh způsobil, že ji Amnon zapudil“ – tato interpretace je dnes nepřijatelná a žádá si přehodnocení. Přeje si Božství utrpení nevinných? To jenom lidé omlouvají své zlé úmysly a zlé skutky…. …Přestaneme-li ospravedlňovat zlo v biblických příbězích a nazveme-li ho pravým jménemm, vykupujeme tím Boha.“ („Ženy v Bibli, ženy dnes“, str. 132)

Na mysl mi přišla i vynikající konstelace kolegy Vojtěcha Frančeho „Islám a Evropa“ (http://ografologii.blogspot.com/2015/06/islam-evropa.html ), která dala náhled na vztah muslimských mužů a žen pod tlakem k přeměně, pod vlivem evropského liberálního vztahu mezi muži a ženami: „První vrstva (psychiky fundamentalistického muslimského muže). Neotřesitelné sebevědomí na základě víry. Pocit vyvolenosti, nadřazenosti, jistoty. … Druhá vrstva. Když ji dotazujeme, nerudnost, hněv, nenávist, explozivní nenávist a destruktivita, která se nechce dát prolomit. Zahořklý vzdor. Vidíme zde silný vliv matky. Ženy stojí na druhé straně; nemůže k nim. Jedině k matce může. Třetí vrstva. Pod tím vším obrovská slabost a nejistota na úrovni první čakry. Sexuální podvyživení, jež není dáno jen nemožností se sexuálně vybít, ale spíše neschopností od ženy čerpat při milování, mazlení, propojení. Není zde psychologický most k ženskému protějšku, po němž by mohla proudit výživa, kterou muž potřebuje od své ženy. Z toho pramení hluboké znejistění, bezmoc až ke zvracení, nesebedůvěra v sebe jako muže, jako když se podlamují kolena a nastává zhroucení. Tato vrstva vyvolává tlak na první – důraz a opora o víru a jedinou pravdu (pociťovaná na úrovni hlavy) – ta se opět zpevňuje, aby vůbec bylo o co se opřít. Jako kompenzace nejistoty je první vrstva posílena. Proto muslim nesnese jakéhokoli šťourání v jeho psýché – raději zahořkle nenávidí celý svět, než by padl do kolen a vyznal se ze své nejistoty a nevědění. Frustrace je tím palčivější čím více hledí na svobodné ženy na západě a jejich laskání s muži. Oni mohou – a já ne. I kdybych si ji vzal násilím, nedostane se mi „toho“.“

Mimochodem, i o muslimských matkách Nádija ve své knize mluví, když se setká s jednou z nich – matkou muže, který ji později také znásilní. „Neprojevila vůči mě žádnou náklonnost ani soucit, měla jen radost, že jsem byla donucena přijmout islám a že v Iráku je o jednu jezídku méně.“ (str. 179) Nicméně osobně jsem přesvědčena, že změna islámu přijde ze strany žen – k tomuto tématu se na webu Ohel Adom ještě vrátím.

O znásilňování Nádija mluví otevřeně, ale bez zbytečných detailů – které mimochodem mnoho čtenářů může nevědomě lačně vyhledávat.(Na tuto nevědomou chtivost nezpracované vnitřní temné energie je potřeba si dát pozor.) „Nejhorší bylo znásilňování. Připravili nás o lidskou důstojnost a okradli nás o budoucnost. Vrátit se do jezídské společnosti, provdat se, mít děti, být šťastná – nic z toho už nebylo možné. Přály jsme si, aby nás raději zabili.“ (str. 183) „Dokud jsem byla se svou rodinou, dokázala jsem čelit čemukoli. Ale bez rodiny a v zajetí jsem se cítila tak sama, že jsem si ani nepřipadala jako člověk. Něco v mém nitru zemřelo.“ (str. 185)

Kromě lidského utrpení jde v podstatě o kulturní genocidu, stejně jako např. při znásilňování bosenských muslimských žen Srby za války v bývalé Jugoslávii: v tradičních společnostech jako je jezídská či bosenská je znásilněná dívka či žena vnímána se stigmatem, její osobní život je v troskách a hrozí, že ji komunita odmítne. Odhaluje se tak slabá stránka tradičních společností a jde o velikou výzvu: je potřeba se rozhodnout mezi tradiční právní a kulturní formou – odsouzením, a soucítěním – přijetím. V případě Jezídů náboženští vůdci touto zkouškou prošli a obstáli: „Naše náboženské vůdce jsme neměly podceňovat. Na konci srpna, když byl šok z krveprolití ještě čerstvý, se sešli, aby rokovali o nejvhodnější reakci. Brzy dospěli k rozhodnutí. Oznámili, že bývalé sabíje budou přijaty zpátky do společenství a nebudou odsuzovány kvůli tomu, co je potkalo. Neměly jsme být považovány za muslimky, protože cizí víra nám byla vnucena, a protože jsme byly znásilněny, nebyly jsme zkažené ženy, ale oběti násilí. Bábá šéch se osobně setkal s uprchlými ženami, nabídl nám pomoc a ujistil nás, že jsme stále součástí společenství jezídů. V září napsali naši náboženští vůdcové prohlášení pro všechny jezídy. Vysvětlovali v něm, že to, co nás potkalo, se nestalo naší vinou, a že každý zbožný jezíd by měl saíbje přivítat zpátky s otevřenou náručí. Nikdy jsem nemilovala naše společenství víc než v době, kdy projevilo takový soucit. Ale přesto bábá šéch nemohl říci ani udělat nic, co by nám pomohlo cítit se zase normálně. Všechny jsme byly zlomené…“ (str. 327)

Nádije se podařilo – s pomocí zbožné sunnitské (!) rodiny – ze zajetí uprchnout. Mnoha jezídským dívkám se to podařilo, jiné při útěku zemřely a další jsou stále v zajetí. Jezídská komunita za podpory mezinárodního společenství založila neziskovky, které usilují o obnovu genocidou ochromené komunity, zachraňování dívek z otroctví, podporu Jezídů v uprchlických táborech, vzdělávání nové generace. Sama Nádija po návratu odešla do německé emigrace a připojila se k práci organizace Yazda. Stala se hlasem jezídských žen a se svojí čistou, upřímnou energií vypráví svůj příběh na nejvyšších fórech. Smyslem jejího života se stala obnova její komunity a spravedlivé potrestání viníků – členů a pomahačů ISIS. „Obvykle jsem se modlívala za svou budoucnost – abych dokončila školu a otevřela si vlastní salon – a za budoucnost matky a sourozenců. Teď se modlím za to, aby přežil můj národ a naše víra.“ (str. 42)

Záhy pochopila, že její osobní příběh může být zneužit ve prospěch zájmů různých skupin, i proto je její jednoduchá přímost nejlepší ochranou. ( „Brzy jsem si uvědomila, že můj příběh, který jsem stále ještě považovala za svou osobní tragédii, se může stát politickým nástrojem, zejména v Iráku. Musím dávat pozor na to, co říkám, protože slova mají pro různé lidi různý význam a z mého příběhu se snadno může stát zbraň, která se obrátí proti mně.“ str. 295)

Ze zkušenosti Židů či právě Bosňáků víme, že léčení traumat genocidy je dlouhé a náročné. Nádija se stala ikonou. Obyčejná dívka z vesnice se díky své odvaze a vnitřní pevnosti odhodlala vystoupit na obranu své komunity a jejích žen. Vstoupila do nejvyšších pater světové politiky, má slyšení v OSN, oslovila slavnou právničku Amal Clooney, která ji nyní zastupuje, a pomalu a vytrvale usilují o trestní stíhání viníků.

A potom, kdo je tady skutečně silný a o čem je skutečná síla….

Vlastně celá kniha je tak o staré moci – a o nové moci: moci ženské nezlomnosti, víry a odhodlání nespadnout do pasti oběti, ale z bodu vnitřního klidu žádat spravedlnost.

POSLEDNÍ DÍVKA. Svědectví ženy, která přežila genocidu Jezídů.
Nádija Murádová (s pomocí novinářky Jenny Krajeski)
Ikar 2018, přeložila Hana Antonínová.

Foto: EPA

K TÉMATU NA TOMTO WEBU:

ME TOO aneb o moci a integritě

O SÍLE ŽENY

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli