KURSK o ruské karmě

Češi sami sebe považují za malý národ. Není tak pro nás úplně snadné pochopit mentalitu velkého národa. Asi nejznámějšími velkými národy současnosti, jejichž mocenské harašení ve více či méně intenzivní podobě sledujeme, jsou Američané, Rusové a Číňané. Velikost jim dává sebevědomí, přirozený pocit nadřazenosti „staršího bratra“, vůdcovské ambice. Budiž. Potíž začíná, když tento národ žije v zemi s nedemokratickým systémem. A ještě větší potíž je, když má mesiášský komplex: pocit výlučnosti a potřebu druhé „zachraňovat“ silou, i když o to ani nestojí. Naši rodiče a jejich okupací poznamenané životy by mohli vyprávět. A to jsme ještě na rozdíl od pobaltských národů či Afgánců a Čečenců dopadli dobře.

Výborný film dánského režiséra Thomase Vinterberga „Kursk“ o tragédii ruské jaderné ponorky v srpnu roku 2000, je mnohoříkající výpovědí o tom, jací běsi mohou velký národ svírat – a kdo  platí cenu za lhostejné nepřipouštění reality a strach ze ztráty mocenské pozice.

RUSKÁ POVAHA

Připustíme-li nevědeckou myšlenku, že existuje něco jako „národní povaha“, rysy ruské povahy by byly: iracionalita, idealismus až fatalismus až fanatismus, odevzdanost, zajetí v dynamice oběť – agresor (většina obyvatel je buď jedno, nebo druhé), nerespekt k pravidlům a zákonům (jak říká kamarádka šamanka pracující s kolektivní energií, „Rusové nemají dodržování zákonů ve svém systému“), silný vztah k „Mati Rodině“, čili k vlasti, která je ale silně idealizována, zjitřená komunistická/křesťanská spiritualita zdůrazňující víru a odevzdanost vůdci/Bohu,  mučednictví a pocit výjimečné vyvolenosti, kdy utrpení je vnímáno jako zvláštní vyznamenání,  „cena za velkou věc budování lepších zítřků“ /„boží požehnání“. Utrpení se tak stává samozřejmou součástí života, ba dokonce kvalitou, která život potvrzuje. Bez utrpení by život neměl tu „pravou hodnotu“. V terapii se tomu říká „závislost na dramatu“ a je to přesně ta energie, která udržuje bolest v našem osobním a kolektivním poli.

Další vlastností by byl určitý extremismus – všeho je buď málo, nebo hodně, a neřídí se to rozumem. Známý bonmot říká „Rassiju umom něpajmjoš“, čili Rusko rozumem nepochopíš – a Rusové to obvykle říkají s hrdostí. Zvláštním jevem je potom neúcta k lidskému životu, který je považován za natolik „v rukou vůdce/vlasti/Boha“, že je možné jej obětovat pro tzv. vyšší cíl stanovený vůdcem/vlastí/Bohem. Jak vzpomínala moje babička na ruského důstojníka, kterého v květnu 1945 potkala v pražské čtvrti, kde žila, a varovala ho před zuřivými mladíky Hitlerjugend zabarikádovanými ve škole a střílejícími na vše živé: mávl rukou a řekl – „ničevó, nas mnoga.“ Nevadí, když někoho zastřelí, nás je přece hodně. Individuální život nemá takovou hodnotu jako kolektiv. Mrtvého nazveme hrdinou a udělíme mu medaili.

ANNA ACHMATOVA

Aby bylo jasno, mám v sobě východoevropskou krev. Moje babička byla Rusínka a já jsem vzhledem i povahou dost po ní. V mládí jsem šest let jezdila pracovat na Ukrajinu. Abych si poradila v ukrajinských vlacích, kde muži byli opilí už ve čtyři odpoledne, naučila jsem se velmi dobře rusky (zvláště nadávat). Abych překonala nelibost k jazyku, který jsem od mala slýchala od vojáků pobíhajících v lese kolem naší chalupy v severních Čechách (v oblasti těžby uranu), učila jsem se skrze četbu básní Anny Achmatové v originále (ne ty nadávky). Její básně jsou překrásné, ona sama byla vyjímečná žena, ale přesto i ona, tak vnímavá a inteligentní, měla rysy ruské povahy: považovala ruský osud za něco výjimečného, měla zanícené náboženské cítění, utrpení Rusů považovala za zvláštní požehnání ježíšovského mučednického osudu, přestože jí samotné tolik blízkých zemřelo na mocenskou zvůli a jediný syn trávil značnou část života v gulagu. Jako by ani ona nebyla schopná prohlédnout sebeklam vyvolenosti, který těžký osud Rusů udržuje v chodu – patrně jako jejich jediné sedativum.

SÍLA PŘÍSAHY

Náročné téma přísah odlehčím vtipnou vzpomínkou: svoji maturitu z ruštiny (ano, jsem ještě TEN ročník, který ji zažil) jsem začala větou, ve které byly hned dvě hrubé chyby. Svoji babičku jsem označila za „hlavu vlasti“ místo „hlavy rodiny“.

Tady legrace končí. Už Bible ukazuje, jak nesmírně silnou energií jsou přísahy a kletby, tj. slova zavazující k věrnosti a loajalitě. Prakticky vždy je přísaha pronášena jako upsání se úkolu a povinnosti – ovšem na úkor něčeho či někoho, což obvykle v dané chvíli není vidět. Na energetické rovině tak dochází ke vzniku silné vazby, v některých případech až karmického uzlu, kdy je osobní osud silně provázán s osudem kolektivu (národa, organizace, profesní skupiny). Ještě více než jiné jednotlivce takového člověka potom ovládá kolektivní osud včetně kolektivní karmy. Následně je nesmírně náročné se z tohoto závazku vymanit – prakticky to není možné bez opravdu vědomé a intenzivní vnitřní práce. Je to dobře vidět např. na chování lidí, kteří vědomě či nevědomě složili přísahu loajality svému vůdci nebo vojenské organizaci – jsou následně až doslova smýkání silami, nad kterými ztrácejí osobní kontrolu, a dělají věci, které by jako jednotlivci bez fatálního provázání s kolektivní karmou nedělali. A nemusí jít jenom o smutné příklady propadnutí komunistické či nacistické ideologii, kdy „dobří tátové od rodin“ mučili a zabíjeli své bližní: já osobně mám zkušenost s rozvazováním náboženských slibů z mých minulých životů. Trvalo mi tři roky práce se skvělou terapeutkou, než jsem uvolnila sliby chudoby a celibátu, sebeodevzdání, sebepotlačení a sebepoškozování, odevzdání se „jedinému muži“, totiž Ježíši (církevní křesťanská inkarnace), a odevzdání se „jediné misi“, totiž ochraně Svatého grálu (magdalenská křesťanská inkarnace). Přísaha se otiskuje hluboko do podvědomí a nevědomí a ovlivňuje nás na všech úrovních – chování, myšlení, cítění.

Vojáci skládají přísahu vlasti – přísahu, že obětují i život pro její blaho. Ne že ochrání svoji ženu a děti, když bude potřeba, ale že budou sloužit nadosobním silám, v přísaze pouze vágně označeným. Tak není pečlivě ošetřeno, za jakých podmínek svůj život nasadí a do jaké míry si uchovají svoji svobodu. Obecná formulace je z pohledu systému žádoucí: přísaha je tak nebezpečná svoji zneužitelností ve chvíli, kdy systém řídící armádu není demokratický a nemá úctu k jednotlivému lidskému životu. Což byl a je případ ruské armády.

ASTROLOGICKY

V astrologické symbolice Rusku vládne Luna, Neptun a Pluto. Luna mu dává citové a emoční vnímání, výrazné postavení žen v roli matek i vyhrocený citový vztah k vlasti (kořenům), včetně jejího vnímání jako „Velké Matky“. Poznamenejme, že do velké míry je to Matka Temná (Luna ve své temné fázi), archetyp mateřského požírání vlastních dětí. Neptun dává odpojení od fyzické reality, iracionalitu a unikání do utopií, sebeklam a iluzi, držení tajemství, mlžení, velmi volný přístup k faktům a doložitelné pravdě – tedy, nekorektně řečeno, lhaní, zapírání, manipulace s fakty. Aktuálně sem patří propaganda a fake news. Neptunskou energii představuje i nadměrná konzumace alkoholu, která decimuje zvláště mužskou populaci: únikem do bezvědomí a blouznění se „řeší“ frustrace z nemožnosti cokoli systémově změnit a ovlivnit svůj osobní život ve světě, kde vítězstvím je uživit vlastní rodinu čestným způsobem. Bohužel je-li neptunská energie nezralá, nízkovibrační, a slouží-li nečestným záměrům, stává se temnou a agresivní: pomáhá „temné straně“ reality. Jako taková způsobuje bolest, osobní i kolektvní tragédie, smrt – a to je Pluto ve své temné podobě. Všechny tři energie samozřejmě mohou být žité i v moudré podobě, zatím však to nevypadá, že by v Rusku bylo dostatek lidí, kteří by na tom pracovali. Hnutí za lidská práva se současnému prezidentovi za osmnáct let jeho vládnutí podařilo úspěšně rozbít, kdo ze statečných lidí  přežil, většinou utekl do exilu nebo se stáhl do exilu vnitřního. Většina populace setrvává ve snu o vlastní velikosti, důležitosti své země a její prosperitě: naprostá iluze, která neumožňuje přiznat si reálný stav rezavějícího státu drženého pohromadě hrubou mocí a propagandou o jeho výlučnosti a významu. Rusko tak ze všeho nejvíc připomíná – jednu ponorku.

KURSK

Stalo se to před osmnácti lety, přesto si na novinové zprávy pamatuji živě. Ruská jaderná ponorka Kursk vyplula ze základny v murmanském kraji, aby se účastnila vojenského cvičení severomořské ruské flotily. Po ponoření se ukázalo, že jedno z torpéd na palubě má problémy s ohříváním na nebezpečně vysokou teplotu – „peroxid vodíku prosákl rzí v torpédovém pouzdře“ (wiki). Námořníci vyslali žádost o předčasné vystřelení torpéda, aby se ho zbavili: žádost byla odmítnuta, protože ponorka ještě nedosáhla oblasti, kde měla cvičná střelba v Barentsově moři proběhnout. Torpédo vybuchlo, a po prvním výbuchu, kdy vypukl na přídi ponorky požár, vybuchla i torpéda ostatní. Výbuch zaznamely seismografy až na Aljašce: právě tento záznam dal okamžitou zprávu nejen Rusům, ale i flotile NATO ve skandinávských vodách. Předešlo se tak obvyklému zatajování a zapírání ve stylu Černobyl. I tak ale první zprávy z ruské strany mluvily o „malém technickém problému“, později o „kolizi ponorky s plavidlem NATO“ – přičemž lodi NATO samozřejmě respektovaly vymezenou hranici. Na palubě ponorky bylo 118 námořníků. Minimálně 25 námořníků přežilo a přesunulo se na nepoškozenou záď, kde čekali na záchranu. Záchrana nepřišla, neboť ruská generalita odmítla pomoc technologicky vybavenějších zemí (USA, Británie, Norsko ) se slovy „máme vše pod kontrolou a sami máme záchrannou loď, která si poradí“. Záchranná loď byla stará hromada šrotu a jediná zbylá miniponorka byla ve stavu, „že bych s ní neplul ani ve vaně“ (Colin Firth ve filmu v roli britského admirála Russella, který se od začátku aktivně snažil navázat kontakt se svým ruským protějškem a pomoci). Snaha miniponorky, které se neustále vybíjí baterie, nasednout na průlez ponorky – námořníci ji slyší a vzbuzuje v nich naději – je působivým obrazem neschopnosti. „Jaktože nemáme náhradní baterie?“ „Prodali jsme je americké obchodní společnosti spolu s miniponorkou Mir. Vozí v ní bohaté turisty k Titaniku.“

Ruská generalita, z hrdosti, aby svět i ruští občané neodkryli pravý stav ruské flotily,  z úsilí, aby záchranáři ze států NATO neodhalili pravé vybavení jaderné ponorky, a patrně i ze zvyku lhát a lhát a lhát, nabídku pomoci odkládala tak dlouho, až bylo pozdě. Když po čtyřech dnech přijali britsko-norskou nabídku a po osmi dnech (!) potápěči pod vedením Russella dostali povolení se ke Kursku ponořit, dvacet pět mužů na zádi už bylo mrtvých.

FILM

Filmový jazyk má obrovskou výhodu obrazu. Obrazové ztvárnění je mnohonásobně působivější než novinová zpráva i román. Režisér Vinterberg dle mého názoru profesionálně zvládl všechny složky filmu. Vykreslení prostředí ruského „námořnického“ městečka, s otlučenými paneláky a budovatelskými oprýskanými malbami ve veřejném prostoru. Vykreslení společenského statutu námořníků – jejich hrdost, mužskou sounáležitost, vzájemnou obětavou podporu, i sociální situaci, kdy nedostávají plat a za nákup alkoholu na svatbu jednoho z nich platí svými náramkovými hodinkami. (Které jim potom na ponorce chybí, když chtějí vždy v celou hodinu tlouct kladivem do kovu v průlezu, aby dali zprávu „vnějšímu světu“, že jsou naživu.) Vykreslení staré zašlé slávy, stále udržované mýtem velké vlastenecké války a slavného vítězství v ní, i jasně přiděleného nepřítele ve studené válce. Co na tom, že Hitler byl původně Stalinův spojenec, a kdyby nenapadl Sovětský svaz, mohli si oba vůdci rozdělit Evropu a vládnout. Je známou skutečností, že po překročení hranic SSSR německými vojsky se Stalin stáhl do soukromí, tedy přesněji se schoval, protože byl přesvědčen, že Rusové toho využijí a postaví se proti němu. Nestalo se tak – Rusové se holýma rukama bránili. Stalin tedy vyhlásil vlasteneckou válku a za cenu obrovských obětí obyčejných lidí – boj neměl dlouho kdo kompetentní vést, protože Stalin na konci 30. let vyvraždil svoji generalitu – a za výrazné materiální podpory Američanů a Britů, Rusové vyhráli. Jestli „slavně“, to je otázka. Každopádně Rusko potřebuje nepřítele, jak ve filmu poznamenává admirál, ale kde teď je?

A konečně vykreslení klaustrofobního prostředí ponorky a jejího ponoření do nedozírných hlubin chladné vody. Ve chvíli, kdy se Kursk noří do oceánu, se v kině roztáhla opona na širokoúhlé plátno a člověka úplně zavalila ta pohlcující šedivá masa. Výbuch, zničení velké části ponorky a její uvíznutí na mořském dně – jak symbolické. A obětování životů námořníků, protože, jak praví jeden z generálů na tiskové konferenci pro zoufalé rodinné příslušníky- jsou to přece vojáci, námořníci, slíbili vlasti, že jí obětují i životy, takže jsou to hrdinové. Nazdar. Nemá smysl se snažit – pak jim postavíme pomník. „Rusové milují symbolické činy. Když jste neúspěšní v reálném životě – např. v ekonomice, je lepší obrátit pozornost obyvatel k symbolickým a esoterickým náhražkám – k náboženství, sportu a ano, k pomníkům. Je to pak jednodušší předvádět „úspěchy“.“ (https://meanwhileinbudapest.com/2018/12/28/orban-removes- )

Mimochodem, tisková konference s rodinnými příslušníky: možná ještě silnější scény než z ponorky. Zoufalé manželky, zoufalí rodiče, bezmocní tváří v tvář generálům placeným za to, aby lhali. A když máte odvahu vystoupit a říct otevřeně, že lžou, popadnou vás pánové v kožených bundách do té doby nenápadně postávající na okraji sálu, vytáhnou vás z davu ven a pohotová sestřička, do té doby neviditelná, vám bez vašeho vědomí, natož souhlasu, píchne drogu, abyste mlčela. Tato situace je také doložena – byla natočena na mobily přítomnými rodinnými příslušníky. Rusové zakázali zveřejnění nahrávky, ale pronikla do západních médií a je dodnes dostupná na internetu, včetně záběru injekce. Nějak mám pocit, že od dob Sovětského svazu a jeho zneužívání psychiatrie a drog vůči disidentům a obhájcům lidských práv, se mnoho nezměnilo.

RUSKO A AMERIKA

Setkávám se s tím, že v esoterních kruzích je Rusko obdivováno a adorováno jako „duchovní země“ oproti „materialistické agresivní Americe“. Vypadá to, že komunistická propaganda nám vymyla mozky úspěšně, ale víte co? Už v době národného obrození v 19. století byli buditelé, kteří se chtěli „přivinout k ruskému slovanskému kmeni“, neboť jsme Slované a nebezpeční jsou pro nás zvláště Němci. Neříkám, že pozice mezi oběma velkými národy je ideální. Pro  mne opravdu překvapením je, že dnes totální iluzi o ruské spiritualitě a potřebě naší spolupráce s Ruskem propadají i lidé opravdu inteligentní. Moje vzdělaná přítelkyně s mystickými schopnostmi volila našeho současného pana prezidenta se slovy „Západ je prohnilý, světlo přichází z Východu“. Není to o realitě, je to o obrazu, po kterém tolik toužíme – po obrazu dokonalé společnosti, která přece někde musí být… a proč ne v Rusku, které se tak minimálně od roku 1917 prezentuje, a veškerá svá provinění buď popírá nebo svádí na vnější viníky? Tak se dá říct, že jedno se Rusům opravdu povedlo: umí skvěle zamlžit faktickou pravdu o svém fungování a vytvořit takovou iluzi, která dokáže překrýt i miliony mrtvých krutě umučených v koncentrácích, okupovaných a vytržených z vlasti a převezených na Sibiř, zastřelených tajnou policií, udřených k smrti na nesmyslných stavbách v tajze. Bývalý Sovětský svaz a dnešní Rusko umí jednu věc dokonale: formovat svůj obraz tak, aby si každý, kdo není spokojen se stavem demokratické společnosti, ve které žije, do něho promítl svůj sen o spravedlnosti a spiritualitě.

Proč takoví lidé vnímají Ameriku jako „bad boys“, špatné hochy? Dle mého názoru je to proto, že Amerika je naprosto transparentní – a my to nedokážeme ocenit. Její demokracie je silná – věřím, že přežije i současného prezidenta – , a na rozdíl od ruské reality je mediálně extrémně podrobně dokumentována. Takže se můžeme do libosti kochat americkou nabubřelostí, zálibou ve zbraních,  idealistickou naivitou i sebestředným pragmatismem, se kterým Američané vstupují do role „strážce světového demokratického pořádku“. Samozřejmě je tu materialismus civilizace bílého muže, ale ten se týká i Evropy.

Náš problém je, že tuto naprostou transparentnost nevnímáme jako obrovský výdobytek demokracie a velkou hodnotu. Nevnímáme, že jde o projev svobody myšlení, svobody tisku, svobody kritizovat a nebýt za to zastřelen na vlastním schodišti jako Anna Politkovská nebo pár kroků od Kremlu, se záhadně vypnutými bezpečnostními kamerami, jako Boris Němcov. Raději budeme transparentnost vnímat jako „co zase špatného udělali, přečti si/podívej se“ než jako reálný stav věcí nedokonalé společnosti (v jakých žijeme všichni)  tvořené nedokonalými lidmi (jakými jsme všichni) a idealizovat si obraz ruské společnosti, o které vlastně reálně víme tak málo, ale určitě jsou na Sibiři „střediska zkoumající duchovní síly, v tom jsou Rusové mimořádně dobří, už jsou tak daleko, že zkoumají telepatii, jasnovidnost a další mimosmyslové schopnosti.“ Komu to slouží, kdo to platí a za jakým účelem – to už mnoho esoterních nadšenců nedomýšlí.

LÉČENÍ KARMY

Slovo „karma“ patří do spirituality starého paradigmatu. Představuje nesplacený dluh minulosti jednotlivce či kolektivu (rodiny, rodu, národa, náboženské skupiny, příslušníků kontinentu, obyvatel planety), který nám brání posunout se na úrovni vědomí dál, dokud jej nesplatíme. Vytváří vazby a omezení, kterých si – pokud nepracujeme aktivně s podvědomím a nevědomím – nemusíme být vědomi. Vytváří schémata chování a myšlení, ze kterých je náročné vystoupit, a posunout se ve zralou osobnost.

Ve spiritualitě nového paradigmatu se často hovoří o rozvazování karmických uzlů, uvolňování starých závazků, dluhů, přísah a kleteb, osvobozování se ze starých programů a vzorců chování, myšlení a cítění, tak, abychom se jako jednotlivci i lidstvo mohli posunout ve vývoji společně s planetou. Ve starém paradigmatu karmu a její uvolnění v pravý čas hlídal Saturn – v novém paradigmatu není „pánem karmy“, ale „pánem vývoje“. Na společenské úrovni je vidět obrovský pohyb vědomí – jevy, které ještě před dvěma sty či sto lety byly považované za „normální“ (diskriminace žen, otroctví, kriminalizace homosexuality, ničení přírody a krutý vztah ke zvířatům, držení moci muži/otci, moc jako manipulace druhými, hierarchická mocenská struktura společnosti, zneužívání hierarchické moci v sexualitě, ad. ) jsou intenzivně diskutovány a přeměňovány. Nové generace mohou kroutit údivem hlavou, jak bylo něco takového vůbec možné – a jak je možné, že v některých částech světa takové věci stále přetrvávají.

ZMĚNA

Změna nikdy nepřichází shora. Lidé, kteří drží moc, nemají na změnách zájem. Změna přichází zdola. Dříve přicházela s osvícenými jednotlivci, „pracovníky světla“, kteří se s obrovskou láskou a obětavostí inkarnovali, aby posunuli vědomí lidského kolektivu. Při své misi věděli, že může skončit násilnou smrtí, a také tak zhusta končila. V novém paradigmatu se k důležité roli jednotlivce přidává důležitá role vědomého kolektivu, tj. kolektivu odpovědných, osobnostně zralých jednotlivců, kteří pochopili, že společná partnerská spolupráce je efektivnější než osamělý boj, a vytváří komunity podobně naladěných lidí. Komunity (nemusí být organizované formálně, ale pocitově, tj. pocitem sounáležitosti)  poznávají komunity a propojují se, kolem planety vzniká síť. Díky ní – díky propojení vědomých, moudrých, soucítících lidí spolupracujících fyzicky i energeticky napříč národnostmi, společenskými vrstvami, bez ohledu na pohlaví, věk či náboženství, se náš svět ještě nepropadl do destrukce.

Prvním krokem na cestě zpracování karmy je uvědomění si pravdy. A myslím tím skutečnou pravdu: reflexi reálného stavu situace mého vnitřního osobnostního nastavení i vnějších společenských okolností. To je místo, ze kterého mohu vyjít. Dokud se budu obelhávat, nikam se neposunu. Druhým krokem je zpracování strachů, vnitřních vybudovaných ochran a odhalení mechanismů, proč lpím na iluzorním obraze reality. Třetím krokem je změna myšlení a chování. Hledání podpory podobně naladěných lidí, trpělivost s lidmi, kteří z vlastní vědomé či nevědomé vůle zůstávají ve staré karmě, tvořivost podporující lepší, spravedlivější realitu. Není to o boji, je to o žití určité energie, určitého nastavení mysli a cítění, o zacílení pozornosti.

K vyvléknutí se z pout karmy je potřeba velké uvědomění. Podvědomě jsme si často vytvořili situaci, že karmu – utrpení, mučednictví, „bolest jako učitelku“ – potřebujeme. Nepotřebujeme. Vše, co se potřebujeme v tomto životě naučit, se můžeme naučit i laskavě, v klidu a radosti. Největší odvahou je dnes život ve skutečné vnitřní svobodě a radosti. Každý z nás může mít sto důvodů ke smutku, frustraci a naštvání. Proč si tím kazit život? Uvědomit si, co mohu změnit, a na to se soustředím, ve své rodině, ve své komunitě.

Na závěr slova jedné takové odvážné, svobodomyslné ruské duše.

„ „Není to Rusko, které se nachází mezi Východem a Západem. To Východ a Západ se nalézají vlevo a vpravo od Ruska.“ (prezident Ruska Vladimir Putin) Žij tak, aby ti nebylo hanba za vlastní politiky.“ (Naděžda Tolokonnikovová, Jak udělat revoluci. Zápisky z trestanecké kolonie, str. 198)

Foto: ponorka Kursk. Zdroj: bdnews24.com

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU:

O MERKUROVI PODRUHÉ…

 

O ženském hněvu

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli