ANEB PŘÍSPĚVEK DO DISKUSE O JESLÍCH.
MOTTO: „Jsou to první tři roky, které rozhodují o tom, jaké budeme mít vztahy, jestli budeme jako lidé vnímaví a citliví. Rozhoduje se o tom, jak budeme komunikovat, jak se budeme vyjadřovat, jakým způsobem budeme používat svůj jazyk… Do tří let se utváří vzorce našeho chování, základní nastavení našeho těla a mysli, jejich vzájemná spolupráce.Kdyby si to rodiči uvědomili, tak by si opravdu poučeně rozmysleli, zda tuto klíčovou odpovědnost za budoucnost svých dětí předají instituci a cizímu člověku.“
Dita Dlouhá vystudovala psychologii. Zajímala se především o období před a po narození, porod a přirozený vývoj dítěte. Za studií se jí narodila dcera Anička. Při hledání různých forem a přístupů péče o děti objevila Montessori pedagogiku a postupně absolvovala v Česku a USA mezinárodní kursy výchovy dětí 0-3, 3-6, 6-12 let a Montessori školství. Pracovala v Montessori školkách a školách jako učitelka. Dnes pracuje v národní vzdělávací organizaci Montessori ČR jako její manažerka, lektorka a organizátorka kursů. Společně s kolegyní Simonou Livorovou založily vlastní Montessori školku a Montessori centrum Elipsa pro rodiče a děti do tří let.
CO POTŘEBUJE DVOULETÉ DÍTĚ?
Tereza: Dito, jaký je svět dvouletého dítěte? Jak vnímá a co potřebuje? Dita: Teorií o tom,co potřebují dvouleté děti, je v dnešním světě hodně, ale přes všechny ty teorie dospělých často nevidíme svět očima dětí – to, co opravdu potřebují. Raději bych tedy popsala,co nám samy děti ukázaly. Tak postupovala paní Montessori – pozorovala děti určité věkové skupiny, nahlížela jejich potřeby a zformulovala, co pro ně můžeme udělat. Dvouleté děti chtějí především dělat to, co dělá jejich rodina – máma, táta, sourozenci, babička a dědeček. Chtějí být součástí okolního světa. Svůj první rok života dítě stráví tím, že pozorně sleduje svět kolem sebe – a pak se do něj chce aktivně zapojit. Nejlepší zpětnou vazbu na svůj příchod na svět dostane, když ho zapojíme do činností běžného života, které děláme my. Tím budujeme jeho sebevědomí a jistotu, že je tady správně, že je součástí místa a komunity, do které se narodilo, že má hodnotu.
Tereza: Jak je zapojíme? Dita: Především je důležité pochopit rozdíl mezi dospělým a dětským vnímáním. Dospělí dělají práci pro výsledek – chceme ji mít hotovou. Chceme mít uvařený oběd a vyprané prádlo. Malé děti dělají práci pro činnost samotnou, pro její proces, protože skrze tuto činnost utváří svou osobnost. Žijí v přítomném okamžiku a proces si užívají. To, co dělají, rozhodně nedělají pro výsledek. Pokud to pochopíme, přizpůsobíme se jejich tempu a možnostem a zapojíme je do našich aktivit, tak jim pomáháme se skrze pohyb, práci rukou a soustředění na činnost sebeutvářet. Sebevědomí nevzniká tleskáním dospělých, že je dítě šikulka a něco zvládlo. Sebevědomí je vnitřní pocit, zážitek, který pramení z toho, že dítě nějakou činnost úspěšně samo zvládlo a dokončilo.Když rodiče zapojí dítě do svých činností, dítě samo pozná, kdy mu co jde a kdy ne, kdy přispělo svou činností rodině. A právě tyto prožitky a vnitřní pocity tvoří jeho sebevědomí: „Jsem důležitý, mám hodnotu“. Je to nastavení, které zůstává v člověku navždy. I v budoucnu se bude dítě o něco zajímat, bude muset vynaložit určité úsilí, ale díky těmto prožitkům z období do tří let, bude mít vnitřní nastavení: „To dokážu, to zvládnu, přispívat do komunity je součástí života.“ Takové děti se nenudí. Konkrétně například tatínek půjde mýt auto a dítě dostane svoji malou houbičku a může mýt světla nebo značku u auta společně s tátou. „Není nikdo obdivuhodnější než táta! A já mu pomáhám!“ Nebo vaříme polévku a potřebujeme omýt zeleninu. Dítě má misku s troškou vody. Jen tolik vody, aby ji po sobě případně zvládlo uklidit, kdyby se náhodou rozlila. Kartáčkem myje mrkev, brambory, a podává je staršímu sourozenci nebo mámě, a ta je krájí do hrnce. Dítě donese příbory na stůl – pro sebe, mámu, tátu, sourozence. Jde o malé věci, které mají hluboký přesah.
Další věcí, kterou nám děti do tří let ukázaly, je, že potřebují poznávat reálný svět. Děti potřebují vidět, jaký je náš opravdový život. Ne „jako“ svět nebo virtuální svět tabletu, televize nebo mobilu. To je pro děti do tří let přílišná abstrakce. Potřebují reálné, smyslové, trojrozměrné zkušenosti z tohoto světa. Zažít , co to je příroda, jak se mění, čeho jsme my jako lidé součástí a jak se v tomto světě pohybujeme, jak se chováme, jaký svět spoluvytváříme a co dospělí dělají. Setkávají se s lidskostí a tu do sebe vstřebávají. Vidí, jak pan bagrista bagruje a paní květinářka váže květiny. Chodí s maminkou na poštu, na nákup, jdou naproti babičce na nádraží, pozorují mašinky. Děti radostně pozorují náš svět – vnímají, jak se mění roční období, vidí změny v přírodě, vidí lidské bytosti v nejrůznějších situacích. Všechno je pro ně zázrak, jsou tím fascinovány. Proto je problém, když děti zavřeme do jeslí, kde jsou v jedné místnosti mnoho hodin denně.I při sebelepší snaze jsou podněty v jeslích nedostatečné. Zkušenosti a zážitky dětí jsou omezené. Stejně jako dítě pro svůj správný fyzický růst potřebuje vhodnou potravu, i dětská psychika potřebuje vyživit. Pro rozvoj všech druhů inteligence (sociální, emoční, prostorové, jazykové..) i pro rozvoj myšlení jsou důležité smyslové podněty z pestrého venkovního světa, ve kterém je rodič dítěti průvodcem. Ukazuje dítěti, jak se ve světě pohybuje, jak se rozhoduje, jak komunikuje, jak řeší konflikty, atd. Dítě vstřebává, co je v naší kultuře a chování obvyklé, co ne. Žádné standardizované kolektivní zařízení není schopno tyto zkušenosti dětem dopřát. Je v nich pouze pár dospělých pečujících o děti. Náš svět je mnohem větší, není ohraničen zdmi jednoho domu a zkušenostmi s několika lidmi. Je to svět, který stojí za pozornost. Zamýšlím se často nad tím, kdo toto dětem předá? Čí je to zodpovědnost? Z mé zkušenosti se nejlépe učíme přes vztahy. Úkolem dospělých je předat dětem vztah k tomuto světu. Úkolem dětí do tří let je adaptace na místo a čas, kam se narodily, tady a teď.
PRVNÍ TŘI ROKY FORMUJÍ NÁŠ ŽIVOT
Tereza: Pracovala jsi v mezinárodní Montessori školce, kam rodiče dávali děti opravdu od útlého věku. Zažila jsi návraty rodičů do korporací, které svým pracovníkům jesle a školku platí, aby je mohli získat zpátky co nejdříve jako pracovní síly. Co by v tu chvíli rodičům a dětem pomohlo? Dita: Rodičům by rozhodně pomohlo, kdyby věděli, jak klíčový je věk do tří let dítěte pro celý zbytek jeho života. Neuvědomí si, že čas, který dítěti věnujeme, je nejlepší investice nejen do života dítěte, ale i do budoucího života rodičů. Náš dětský psycholog, pan Zdeněk Matějček, říkával takový bonmot: „Domov důchodců je pomsta dětí za jesle“. Když věnujeme svoji péči a energii dětem do tří let, tak absorbují a nasají skutečné hodnoty, a ty se stanou jejich součástí. Jestliže zažijí, že jako lidské bytosti o sebe pečujeme, že jsou pro nás druzí lidé a jejich prožívání důležití, tak jim to už nikdo nikdy nevezme. A až nám jednou bude sedmdesát let a budeme třeba nemocní, přijde jim normální se o nás starat. Budou mít vztahy a hodnotu péče ve svém žebříčku priorit. Dnešní doba nás tlačí k materiálním hodnotám – abychom měli co nejmodernější kočárek a speciální rozvíjející hračky, ale jestli budeme jednou úspěšní, o tom nerozhoduje ani hmotné zajištění,ani vysoká škola. První tři roky dítěte rozhodují o tom, jaké budeme mít vztahy, jestli budeme jako lidé vnímaví a citliví – sami k sobě, k druhým, k prostředí kolem nás. Rozhoduje se o tom, jak budeme komunikovat, jak se budeme vyjadřovat, jakým způsobem budeme používat svůj hlas i jazyk. V tomto věku se už ale rozhoduje také o tom, jak budeme o sobě, o druhých, o věcech kolem nás přemýšlet, jestli se dokážeme samostatně rozhodovat,jestli budeme spoléhat na vlastní síly a mít důvěru ve své tělo. V tomto věku si budujeme schopnost soustředit se na to, co jsme si vybrali, schopnost vytrvat, trpělivě překonávat překážky a věci dokončovat. Mnoho vědeckých studií už toto dokazuje, ale nedostanou se bohužel k rodičům. Možná bychom si potom i více vážili té možnosti, kterou v Česku máme, totiž zvolit si až čtyřletou rodičovskou dovolenou.
Tereza: Mluvily jsme spolu i o období, kdy děti potřebují opakování stejného. Se slzou v oku jsem zavzpomínala, jak jsme s dcerami stále dokola četly tytéž pohádky… Ukrajinskou pohádku „Rukavička“ jsem pak znala nazpaměť několik let… Dita: Ano. Kolem 18. měsíce děti začínají vnímat, že věci mají začátek, prostředek a konec, a uklidňuje je, když věci fungují stejně. Když mají nový podnět, potřebují ho zažít opakovaně, stále dokola ve stejném rytmu. Díky tomu se jim vytváří nové nervové spoje. Rutina je pro ně uklidňující a upevňující. Opakování je základem všeho učení. Úkolem rodičů je zavést rytmus do všeho, co s dětmi dělají. To dětem pomáhá utvářet struktury v mozku, díky kterým jednou tvořivě využijí obrovský potenciál, který má mozek k dispozici. Za nějaký čas děti nad opakovaným úkonem začnou přemýšlet (pokud jako dospělí ustoupíme a necháme je myslet😊), přestanou naučenou činnost dělat automaticky a začnou zjišťovat, že se to dá dělat ještě nějak jinak.
Tvořivost vzniká, až když pro ni vybudujeme základ – a základ je ve stereotypu, v rutině, v tom, že vše tepe ve stejném rytmu. A ten je pro každé dítě v tomto věku jiný a je třeba ho respektovat. Dítě teprve poznává své tělo, učí se vnímat své potřeby a rytmy, učí se spolupracovat se svým tělem, sladit ho se svou myslí. To je proces. Bohužel je málo pedagogů či chův pracujících s dětmi do tří let, kteří by měli tyto informace o mozku a vývojových potřebách dětí do tří let. A ještě méně těch, kteří sledují individuální potřeby každého jednotlivého dítěte a přiměřeně na ně reagují. V těchto prostředích se bohužel často vše dělá hromadně. Všichni mají svačinu ve stejnou dobu, všichni chodí na toaletu v jednu chvíli, všechny děti dělají stejnou činnost. Děti se pak odpojí od vnímání vlastního těla a od slaďování mysli a těla. Přepnou se na požadavky lidí z vnějšku a přestanou vnímat vlastní potřeby. Bohužel málokteré z těchto prostředí vede děti k samostatnosti, zodpovědnosti, k rozhodování a k myšlení. Málokteré prostředí se stará o harmonický rozvoj celé osobnosti dítěte.
CO SE RODIČE UČÍ OD DĚTÍ?
Tereza: Nabízí se otázka, kterou jsem i já jako máma důkladně poznala, a to sice, co se rodiče učí od dětí? Protože rodičovství a mateřství je obrovská příležitost k osobnímu růstu. Naprosto nám změní život, často ho obrátí vzhůru nohama, a dá nám příležitost podívat se na svět úplně jinak. Díky dětem se můžeme vrátit k dětskému vnímání, to zaprvé. Kultivujeme své osobní hodnoty. A je tu veliký tlak na naši integritu. Protože děti ani tak nezajímá, co říkáme, ale co vyzařujeme, vysíláme, jak se chováme, v jakém jsme emočním naladění.
Dita: Praxe s dětmi do tří let vám ukáže, že děti nerozumí našim slovům.Nerozumí obsahu slov tak jako my dospělí, ale vnímají spíše jejich melodii, rytmus, naše emoce a city ZA slovy. Od narození poznávají sami sebe a svět skrze tyto melodie, ale také skrze dotyk, kontakt a vztah, který s nimi máme. To je pro každého člověka výzva. Dnes dospělí chodí na nejrůznější terapie a meditativní semináře, aby se dostali do stavu, kde dítě přirozeně je: totiž do stavu přítomného okamžiku – bytí tady a teď, do stavu plynutí, „flow“. Do stavu, kdy nic nehodnotíte, neposuzujete, a vše přijímáte právě takové, jaké to je. Prostě jste. Vnímáním dítěte a úctou k němu si dospělí mohou ušetřit za semináře spoustu peněz… (smějeme se). Vzájemná výměna je nejpřirozenější cesta, jak se navzájem učit. Rozvíjí se dítě i my. Setkání s dětmi vám dává možnost, podívat se na sebe v zrcadle, podívat se na své opravdové já, na to, jací jste, jak žijete, pro co žijete a co je v životě důležité. Tyto okamžiky dostáváte zdarma a od někoho, kdo vás upřímně a celou svou bytostí miluje. Nehodnotí, neposuzuje. Těžko si můžeme přát lepšího duchovního učitele.
Tereza: A jak nás malé děti vnímají?
Dita: V prvních měsících jsou děti fascinované lidskou tváří. Můžeme si myslet, že „nic nedělají“, ale když se budeme dívat pozorně, uvidíme jejich obrovskou snahu porozumět světu kolem. Velmi pozorně sledují lidské bytosti, emoce lidí, a také je začnou brzy rozpoznávat. My si někdy s kolegy děláme legraci, že děti mají scannery – projedou vás svým pohledem a s velkou přesností poznají, jak vám uvnitř je. Nic před nimi neschováte. Máma a táta to mají v tomto směru nejtěžší.Dítě do devíti měsíců pozorně sleduje výraz svého primárního pečovatele a zrcadlí jeho emoce. Např. když dítě někam odleze a maminka se usmívá, je to pro dítě zpětná vazba „Ano, sem můžu, je to v pořádku“. Ale když maminka projeví strach a na její tváři je patrné „Tam nelez, je to nebezpečné“, dítě na emoci zareaguje a zastaví se. Maminka a její prožívání je stále ještě úzce propojené s prožitky dítěte. Dítě zpočátku ještě neodděluje „To jsem já a to je máma“. Jsou jedno. Teprve postupně si dítě utváří vědomí sebe sama, hranice svého těla i mysli.
S ohledem na tuto skutečnost bychom měli pochopit, že když dáme dvouleté dítě do jeslí a slovy mu vysvětlíme, že pro něho po obědě přijdeme, jeho mozek v této fázi svého vývoje nemůže tuto informaci absolutně pochopit. Nedokáže zanalyzovat, co to znamená „po obědě“. Náhlý odchod rodiče může vnímat jako opuštění. Tyto prožitky jsou ovlivněny předchozími zkušenostmi dítěte, jeho vztahem s primárním pečovatelem, ale také tím, jaké emoce rodiče při předávání dítěte do jeslí mají. Důvěřují lidem, kteří tam pracují? Chtějí své dítě do jeslí opravdu dát? Nebo ho tam vlastně dát nechtějí a chce to po nich někdo jiný? Co jejich těla vyzařují? Musíme si uvědomit, že děti nás vnímají jako celek – celou naši osobnost (naše pohyby, emoce, řeč, způsob komunikace..), a podle toho reagují. Ale musíme si také uvědomit, že pokud mají děti v tomto klíčovém věku trávit čas mimo svou rodinu, je potřeba, aby měli pevnou kotvu – bezpečnou vazbu s primárním pečovatelem, a ten jim předal vztah k novému prostředí a k novým lidem. Vztah důvěry si dítě nevytvoří hned. Je třeba ho budovat postupně. Důvěru musí dítě cítit a zažít. Nelze ji předat slovy.
PRVNÍ DEN VE ŠKOLCE
Tereza: Nabízí se tedy otázka, jak dětem ulehčit vstup do školky? Psycholog Jeroným Klimeš v textu „První den ve školce a dva milióny let evoluce, které mu předcházely“ mluví o „separační reakci“, tj. reakci dítěte odtrženého od matky, a jejích možných celoživotních následcích, pokud proběhne pro dítě traumaticky. S radostí jsem zjistila, že jsem zcela intuitivně s dcerami prováděla doporučený postup, tzv. přechod dítěte do školky s překryvem. Čtyři měsíce jsem se starší dcerou do školky docházela na jednu až dvě hodiny, kdy si na zahradě hrála s dětmi a já byla poblíž s učitelkami a mladší dcerou. Nástup denní docházky v jejích tří a půl letech byl hladký, protože znala prostředí i učitelky a jistě i cítila moji spokojenost s institucí školky (mimochodem specializované na integraci zdravých a handicapovaných dětí). Mladší dcera šla do školky ve čtyřech letech už do známého prostředí.
Dita: Myslím, že největší problém, který si rodiče neuvědomují, je, že dítě není nastavené na jeden určený termín („prvního září“), kdy ho strčíme do školky a půjdeme pracovat. Potřebuje si pomalu budovat důvěru k prostředí, lidem, kteří tam pracují, i k dětem v kolektivu. To se nestane ze dne na den.
V jesličkách jsem zažívala, že od září děti měsíc a půl brečely. Šlo navíc o mezinárodní komunitu: i kdyby děti byly schopné rozumět našim konejšivým slovům, tak pro ně byla v cizím jazyce. Tehdy jsem si uvědomila, že takto to není dobře a že může i v sebelépe připraveném prostředí vzniknout u dítěte hluboké trauma.V dalších letech jsme s kolegyněmi hodně přemýšlely, jak to dělat jinak a lépe. Nakonec jsme dospěly k modelu, který se nám v praxi osvědčil a je pro děti přirozený. U malých dětí začínáme vzděláváním rodičů. Vysvětlujeme jim, jak funguje psychika dítěte do tří let, jak si utváří důvěru v sebe sama, v okolní svět. Pomocí videí poodkrýváme rodičům vývojové potřeby dětí i to, jakým způsobem si vlastně každé utváří dítě svou osobnost a co děti potřebují, aby jim bylo dobře. A co pro to děláme u nás ve školce.Pokud to rodiče zaujme a rozhodnou se, že chtějí k nám své dítě dát, nabídneme jim dílničky, kam rodič a dítě dochází pravidelně jednou týdně určité období společně s dalšími dětmi a rodiči. Začínáme tím, co děti z domova znají: ukážeme jim, jak si u naší malé kuchyňské linky pod kolena mohou společně namazat chleba, nakrájet jablko, okurku, kde se u nás maluje obrázek, kde si prohlížíme knížky, kam chodíme na toaletu. Společně s dětmi a rodiči také zpíváme a tancujeme. Program trvá minimálně tři měsíce. Dítě si zvykne na prostředí, pedagoga i další děti. Hodně to souvisí i s Montessori konceptem „připraveného prostředí“, které chystá pro děti aktivity, jaké by jinak dělaly doma, například přípravu jídla, která je jinak v klasických školkách z hygienických důvodů dětem zakázaná, prostírání stolu, mytí nádobí, zalévání a aranžování kytiček… Děti do tří let dokážou mnohem víc, než si myslíme, akorát si musíme promyslet, jak jim to ukázat, když nerozumí našim slovům. Postupně se seznamují s tím, jak pečovat o sebe, o okolní prostředí, zažívají smysluplnou a praktickou činnost, kterou mohou zároveň přispět do fungování celé skupiny. Budují si důvěru v život ve skupině. Jediné co se po nějaké době změní je to, že jsou i bez rodiče. Ministerstvo a školní instituce chtějí, aby děti byly přijímány do školek od určitého věku, a ideálně vždy od 1.září. Ale když se na to podíváme z pohledu dítěte, tak do té správné chvíle musí každé dítě individuálně dozrát. Důvěra se nedá nařídit. Rozhodně ale nejde o náhradu rodiny.
POKUD JESLE MAJÍ BÝT, PAK V JAKÉ PODOBĚ?
Tereza: Jesle pro dvouleté děti nejspíše budou schválené. A je pravdou, že určitá skupina matek, např. matky v ohrožení, matky samoživitelky, je potřebují. Už teď jsou při mnoha firmách mikrojesle, kam matky dávají děti od pěti měsíců. Co udělat pro to, aby dětem co nejméně ublížily?
Dita: Podle mého názoru, pokud už mají z nějakého důvodu jesle vzniknout, měla by to být velmi chráněná místečka. Měla by být připravená s velkou pozorností, láskou a péčí a ctít potřeby věku dítěte, jak jsme o nich mluvily. Je nešťastné, že se dnes dvouleté děti dostávají do prostředí starších dětí. Pedagog nedokáže uspokojit potřeby všech těchto dětí v jednom prostoru. Poznatky z vývojové psychologie, neurologie a neuropedagogiky by se měly dostat konečně do terénu a měly by být využívány v každodenní praxi pedagogů.
Zadruhé by lidé, kteří pracují s dětmi do tří let, měli být pro svou praxi s dětmi odborně vzdělaní, a zároveň osobnostně vyzrálí. Měli by to být lidé, kteří si budou i vědomi zodpovědnosti, kterou mají v této specifické době, kdy si dítě utváří svou osobnost. Největší problém vidím v tom, většina lidí pracujících s dětmi do tří let o ničem z toho, co se odehrává v psychice dítěte, nemá nejmenší potuchy. Soustředíme se často pouze na fyzické potřeby dětí. Dříve byly v jeslích např. zdravotní sestry, které byly vyškoleny na péči o hygienu a fyzické potřeby dětí, ale potřeby dětské duše nikdo moc neřešil. Tak to je bohužel i dnes. Málokdo u dětí v tomto věku podporuje a posiluje to, aby měly důvěru v sebe sama, ve své tělo, ve své vlastní síly. Málokteré prostředí dopřává dětem zkušenosti a nabízí jim smysluplné aktivity, které děti mohou zvládnout a které vedou k soustředění, procvičování těla propojeného s myslí, dokončení. Každodenní zkušenosti tohoto typu by posílily schopnost dětí postavit se ve svém životě také na dvě „psychické nohy“ – důvěřovat sobě a důvěřovat světu kolem. Fyzično a psychično nelze oddělovat. To, že psychické nohy nevidíme, neznamená, že neexistují. Každý z nás je moc dobře cítí, když je má a i když o ně přijde.
Péče o děti do tří let je velmi náročná. Znamená to naladit se na potřeby druhého člověka a naučit se nezapomenout i na ty vlastní. Hledat a nacházet rovnováhu. To zná každý, kdo má doma malé dítě. Jsou rodiny, kde se nedaří lidem z různých důvodů tuto rovnováhu najít. A stejné to je i kolektivní péči. Jsou místa – jesličky, školky, kde to neladí.Mnoho vychovatelů nezvládá péči o tolik malých dětí najednou, a tak ji začnou brát jako rutinu. To se vtiskává do mozku dětí. Děti pak nejsou lidskými bytostmi, ale věcmi. Ty je třeba omýt, uspat, nakrmit, přemístit z bodů A do bodu B. Přestává to být o kontaktu s jinou lidskou bytostí, budování vztahu, společných prožitcích, o radostné komunikaci a sdílení. A to je bohužel to, co se vpisuje formou opakovaných zkušeností do utvářející se osobnosti dětí.
Myslím si, že v tomto případě opravdu nepotřebujeme objevovat Ameriku. Doma máme ve studni pramen a v něm ukrytý poklad v podobě dlouholetých výzkumů českých psychologů, zvláště pana Zdeňka Matějčka a docenta Zdeňka Dytrycha. Byly to kvalitní, nadčasové výzkumy. Jasně poukazují na to, že vše, co dítě prožívá na fyzické úrovni, se zároveň přepisuje hluboko do jeho psychiky: zážitky z útlého dětství si neseme celý život. Není třeba, abychom opakovali stejné chyby a účastnili se dalších experimentů na živých lidských bytostech.
CO SI PAMATUJEME….
Tereza: S tím souvisí skutečnost, že trauma vzniklé předčasným oddělením od matky či rodiny není měřitelné a tzv. pro ně „nejsou důkazy.“ Možná je to pobídka k nové definici traumatu: trauma se může projevovat v jemnějších nuancích osobnostního nastavení a v dlouhodobém horizontu. Podle stávajícího vědeckého důkazního paradigmatu např. nikdo s určitostí nedokáže, že problémová puberta (čili sociální porod) nebo opakující se nefunkční nutkavé chování ve vztazích souvisí s narušením základního pocitu důvěry a jistoty v raném dětství. Dále se nabízí otázka, jak naše v komunismu a v jeslích vyrostlá generace chápe normalitu, tj. zda jsme vůbec schopni nahlédnout svoje poškození? Objevují se výroky typu „My jsme to také přežili a jsme zdraví a úspěšní“ – což by ovšem při bližším psychoterapeutickém ohledání dotyčných často mohlo být zpochybněno. A konečně je tu skutečnost tlaku materiálně a ekonomicky zaměřené společnosti na realizaci žen jako pracovnic, nikoli jako matek. Místo aby společnost podpořila vazbu matky a dítěte i touhu matky po seberealizaci např. prostřednictvím zkrácených úvazků nebo podporou mateřských komunit, podporuje jeho fyzické oddělení. Étos radikálního feminismu také není příliš nápomocný. Dita: Osobně si myslím, že není cestou jesle hanět, protože opravdu pro mnoho matek v krizi mohou být pomocí a vyřešit jejich náročnou životní situaci. Nicméně by mělo ve veřejném prostoru být více slyšet, co dětem dá, když zůstanou v domácím prostředí, jak je důležitá jedinečná vazba dítěte a rodiče.
Tereza: A ještě poslední otázku: Chodila jsi do jeslí? Dita: Ano. Tereza: Co cítíš, že sis z nich odnesla do dalšího života? Dita: Nedůvěru, pocit obrovské nejistoty, kdy člověk vůbec nevěděl, co bude. Vědomých zážitků z jeslí mám minimum, nepamatuji si je,dodnes ale v duchu vidím ten dům s tmavými zamřížovanými okny. Přijde mi zajímavé, že nejvíce si ze svého dětství pamatuji chvíle s babičkou na venkově. Sbíraly jsme bylinky, krmily králíky, slepice, kačeny, sušily na sluníčku chleba, sbíraly z rybníku žabinec… Běžný reálný život. A to je to klíčové, co děti potřebují zažít: skutečný život a láskyplný vztah. Když maminka z nějakého důvodu nemůže nebo nechce být primárním pečovatelem, měla by být aktivní a nápomocná širší rodina. Protože rodiče a prarodiče ti mohou dát obrovský proud lásky, zájmu a pozornosti, a z tohoto proudu potom čerpáš celý svůj život. Tereza: Je to kotva. Dita: Je to kotva, a zároveň rezervoár energie. I kdyby tě měli rádi cizí lidé, tak to nejsou schopní zajistit, leda že by na sobě intenzivně duchovně pracovali a byli zralou osobností.
Tereza: Děkuji ti za rozhovor a za tvoji práci!
Foto: Moje neteř Anna:-)
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K tématu na tomto webu:
S terapeutkou Evou Labusovou o dospělosti, mateřství a klíči k duši