O manželství

Se svým mužem žiji čtvrt století a letos v létě jsme oslavili dvacáté výročí svatby.

MANŽELSTVÍ V HISTORII

Tradičně je manželství vnímáno jako formálně stvrzený svazek muže a ženy (a vynechávám nyní jiné genderové možnosti, protože s nimi nemám zkušenost). Historicky nemělo nic společného s láskou: šlo o praktické spojení příslušníků dvou rodin skrze smlouvu. Cílem spojení bylo zplodit potomky v legálním rámci a udržet tak pokračování rodu, případně spojit, uchovat či rozšířit majetek. Přání jednotlivce nebyla podstatná, tak jako jednotlivec nebyl podstatný – individualismus je rysem až moderní doby. Sledoval se zájem celku – rodiny a rodu, tj. kolektivu. Manželství a láska tak byly spíše oddělené zkušenosti. Bylo fajn, když jste se svým manželem/manželkou dobře vycházeli, ale nebyl to cíl ani pravidlo. Odtud zvláště ve vyšších vrstvách společnosti rozšířená milostná dobrodružství mimo manželství (a děti narozené mimo právní rámec manželství, což tradiční náboženství křesťanství, judaismu a islámu odsuzovala).

ŽIDOVSKÝ POHLED

V židovství jsou manželství muže a ženy, manželská sexualita a plození dětí nejvyššími hodnotami a smyslem života „Ploďte se a množte se a naplňte zemi“. Úkolem muže je najít ženu, aby tento příkaz mohl splnit – teprve potom je celistvý. Ženatý muž se řekne „iš šalem„, „dokonalý, harmonický muž“. Svobodní jednotlivci byli v židovské společnosti naprostou anomálií a nepožívali společenské úcty – to je dobré vědět, když přemýšlíte o Ješu Nazaretském a Máří Magdaleně. Podle židovské mystiky kabaly jsou v manželství přítomni TŘI: muž, žena a Boží Přítomnost – Šechína. Ta také, jako ženská stránka Boha, zastupuje manželku mužům, kteří opouští domov a cestují. Židovské náboženské právo se obrací na muže a radí jim, jak se ke svým manželkám chovat, jak je ctít, jak je sexuálně potěšit. Svatební smlouva formuluje závazky muže vůči ženě i ženy vůči muži a zmiňuje i finanční zajištění ženy a dětí v případě rozvodu – jak prozíravé a moderní! Zároveň je ale rozvod v rukou muže, a to v ortodoxním směru judaismu dodnes, neboť rozvodový list píše pouze muž a předává ho ženě. Tj. pokud se chce rozvést pouze žena a nikoli muž, rozvod nelze uskutečnit. Manželství bylo v židovství základním kamenem přežití v podmínkách vyhnanství: bylo považováno za středobod funkční komunity a podmínku stability v bouřlivých a nejistých časech, kterými Židé po většinu své historie procházeli.

KŘESŤANSKÝ POHLED

Křesťanství považuje manželství za méněcenné oproti životu v celibátu, který je považován za tu pravou „duchovní službu“. V epištolách apoštola Pavla se o manželství praví: „Pokud jde o to, co jste psali: Je pro muže lépe, když žije bez ženy. Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže. Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně i žena muži. Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu… Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já (tj. single), ale každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak… Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen. Žena bez manžela nebo svobodná dívka se stará o věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem. Provdaná se stará o světské věci, jak by se zalíbila muži. To vám říkám…., abyste věrně lnuli k Pánu bez rozptylování…. Kdo se ožení se svou snoubenkou, jedná dobře, ale kdo se neožení, udělá lépe.“ (1. Korintským 7:1-4, 7, 32-35, 38)

Křesťanští náboženští vůdci chápali, že manželství je potřeba pro zachování populace, přesto se dějinami jako nit line přesvědčení, že celibát je „vyšší“, duchovnější formou existence. Povinný celibát pro kněze byl v římskokatolické církvi zaveden až ve 12. století a nebyl to snadný proces. Vstoupit do církevního řádu bylo pro většinu žen jediným možným způsobem, jak se vyhnout manželství a mateřství: v řádech tak našlo útočiště mnoho žen, které toužily po vzdělání, byly neplodné nebo se jednoduše nechtěly podřídit mužům v manželství. Zaplatily za to však vysokou cenu – vzdaly se své tělesnosti, která je tak bytostně se ženstvím spojena.

STÍN

Stínem obou těchto přístupů tedy je, že žena je ctěna pouze ve dvou ze svých mnoha rolí: jako manželka a matka dětí (synů), a jako řeholnice žijící v celibátu, dávající svoji sílu náboženskému establishmentu. V patriarchálních společnostech pravidla tvořili muži. (Bizarnost skutečnosti, že v římskokatolické církvi dodnes o manželství a ženách diskutuje výlučně mužský establishment celibátních mužů, z nichž mnoho je homosexuálů, kteří si žen neváží, asi není potřeba rozebírat. Nemluvě o nezpracované sexualitě, která se děsivě projevuje ve zneužívání nejslabších – dětí. To nejsou chyby jednotlivců, to je systémový problém odmítání a znehodnocování těla a vztahů.)

IDEALIZACE JAKO DRUHÝ EXTRÉM

Dá se říci, že vyvažující reakcí – a druhým extrémem -, který se v historii vynořil vždy, když manželství bylo příliš praktickým a obchodním svazkem, byl koncept romantické lásky. Známe ho již z Řecka a Říma. Láska je idealizována, překonává překážky, vítězí. V partnerství nic neskřípe, jde o naprostý soulad duší. Romantická láska se děje (může dít) mimo manželství, případně příběh skončí svatbou, přesně jak to známe z pohádek. V Evropě konce 18. a v 19. století se romantismus stal i uměleckým směrem. Milostný vztah podle tohoto vzoru je plný neovladatelných, silných citů a vášní, překračuje zákazy a společenské normy, odvážně odhaluje nitro hrdinů – a naopak nezadržitelně končí špatně. Skrze literaturu, film či reklamu a jiná média ovlivňují oba obrazy (s dobrým i špatným koncem) vnímání vztahů a milostnou touhu dodnes a vytváří programy – představy a očekávání – , se kterými se v realitě dříve či později potýkáme a konfrontujeme.

VNITŘNÍ SŇATEK

Obrovským darem pro pochopení vztahů mužů a žen byl nástup hlubinné psychologie a psychoterapie koncem 19. století. Sigmund Freud odvážně otevřel téma sexuálních potřeb a prazvláštních proměn a projevů sexuální energie, Carl Gustav Jung pochopil, že každý muž má v sobě vnitřní ženský prvek („animu“) a každá žena má v sobě vnitřní mužský prvek („anima“), takže ve vztahu jsou vlastně vždy přítomni čtyři… Popsal (a jako muž i terapeut naplno prožil) jev projekce: promítání obsahů vlastního nitra, tužeb a představ, na druhého člověka. A pochopil vliv nad-osobních mocných energetických komplexů a archetypů na naše prožívání – srozumitelně: ten okamžik, kdy na svého partnera „valíme“ témata, která vůbec nejsou jeho… A už se blížíme tomu, co se v manželství děje:-).

SOUČASNOST

Devatenácté a dvacáté století, příchod vodnářského věku, který (někdy dost drsně, radikálně a zpočátku stylem „z bláta do louže“) rozbíjí přežité struktury a omezující, ztuhlé, nefunkční vazby, zasadilo tradičnímu manželství definitivní úder. Otevřely se všechny rány s ním spojené – traumata ze spoutání, strach ze závazku a slibu, pocit, že „nemohu dýchat a realizovat se jako jednotlivec“, že „na mne někdo tlačí a nemohu se vyvázat“, apod. „Hlavně nechci mít mrtvý vztah jako moji rodiče/prarodiče…“ Staré pojetí manželství se rozpadá a nové se pomalu, bolestně tvoří skrze naše úsilí, zkušenosti, touhu dělat věci jinak, která naráží na staré kulturní a rodinné programy, touhu být ve svazku, a zároveň svobodná/ý. Nově se řeší otázka osobních i společných peněz, rodičovství, skutečného a rovného partnerství, duševního a duchovního souznění, oboustranně spokojené sexuality. Úplnou historickou novinkou je skutečnost, že k manželským rolím milenců/partnerů a rodičů přistupuje další role a potřeba: zachovat si svoji individualitu a jako jedinec se rozvíjet, žít svoji jedinečnou životní cestu, a zároveň být v partnerství. Tady současná manželství často narážejí na své meze, neboť vzory nejsou.

PROČ SI VÁŽÍM MANŽELSTVÍ

Jaký je můj osobní pohled? Jsem přesvědčená, že manželství není přežitek. Ano, vnímám traumata s ním spojená, ale také šanci navázat na to stále životné i tvořit nový obsah. Za zásadní považuji čtyři momenty:

– SVATBA. Svatba je prastarý archetypální rituál obrovské síly. Není náhodou, že starověká spiritualita pracuje s termínem „posvátný sňatek“, hieros gamos, spojení mužského a ženského prvku v nás i vně nás, jako spojení protikladů, jejichž harmonie formuje světy a je nepřekonatelnou silou Tvoření. Kdo z vás máte sny o svatbě, víte o čem mluvím – je to nesmírně důležitý symbol vnitřního slaďování, smiřování, odevzdání, respektu k „Jinému“, a přitom tolik známému a blízkému. (Zdravím, Ajko!) Nezapomenu např. na sen, kdy mne tehdejší politik Vladimír Mlynář táhl po sněhu na bobech na naši svatbu. Měla jsem svatební šaty – a po probuzení neodbytný pocit, že mne čeká na mém vnitřním i vnějším vztahu s mužem ještě opravdu hodně práce:-). Svatba nemusí být honosná a na odiv – samotný termín „na klíč“ je dost děsivý: beztak se brzy prokáže, zda stojí na pravdivých základech úcty a spojení na úrovni srdce. Nicméně právě ona FORMA, navenek proklamované rozhodnutí o ZÁVAZKU, je důležitá. Je to bod zlomu: odteď už nic nebude jako dříve a vždy se s k prožitku budeme vztahovat. Chápu, že mnoho lidí tuto formu vnímá jako „formální“ a „nedůležitou“, ale právě tam je podle mne bod traumatu a zranění. Jsme lidé žijící ve hmotném těle – a proto je pro nás forma důležitá.

– MANŽELSTVÍ JAKO BEZPEČNÝ PROSTOR PRO DĚTI. Moje kamarádka léčitelka říká, že ve své praxi bezpečně na energetické rovině pozná, které děti pocházejí z manželství a které děti z partnerského vztahu bez sezdání. Dětem z partnerství bez sezdání na energetické rovině chybí základní pocit jistoty, ukotvení, společného „hnízda“, celku, do kterého patřím a o který se mohu opřít. Už jenom to žonglování různými příjmeními… I společná příjmení rodičů a dětí totiž vyzařují zprávu: jsme jednotka, patříme k sobě. Popisuji tuto skutečnost bez jakéholi hodnocení, co je „dobře“ a co je „špatně“: každopádně právě traumatizace dětí z nefunkčních partnerství a rozvedených manželství je cenou, kterou platíme za hledání nového modelu vztahů při zachování individuálních potřeb, a za snadnost rozchodů.

– MANŽELSTVÍ JAKO VÝZVA. Je těžší se rozejít, když žijete v manželství. Abyste ho zvládli, potřebujete se snažit. Pracovat na sobě, komunikovat, naučit se zvládat emoce, nereagovat na „první dobrou“, odpouštět, dávat šanci sobě i druhému.

– MANŽELSTVÍ JAKO VZÁJEMNÁ POMOC A PODPORA. Vidím to u mých a manželových rodičů, žijících v celoživotním manželství. Nyní, jak stárnou – a jak se jim podařilo zachovat vůči sobě úctu a vzájemnou laskavost – je skvělé, že mají jeden druhého, protože si mohou pomoct. Děti i vnoučata žijí vlastní životy – a oni přesto nejsou sami. Právě ve stáří, které je tolik ohroženo samotou, člověk ocení svého bližního.

MOJE ZKUŠENOST

Zároveň z vlastní zkušenosti vím, že manželství není procházka růžovou zahradou. Šťastné manželství není samozřejmá věc, která se děje sama od sebe. Popravdě, manželství je dost drsný psychovýcvik. (Obecně zvládnout rodinné vztahy vydá za deset psychoterapeutických kursů osobního vývoje – a zadarmo). V manželství k záludnostem blízkých vztahů přistupuje ještě mnohem více témat: Vdáváme/ženíme se z lásky a předpokládáme, že láska a její intenzita tak nějak vydrží. Tak nějak samozřejmě považujeme partnera za toho, kdo nám má zajistit naše štěstí a spokojenost. Skrze své představy, očekávání a iluze (ony zmíněné projekce) nevidíme, koho si skutečně bereme – a ani nemůžeme, protože skutečná bytost našeho partnera se odkryje až postupně v průběhu společně prožívaných životních zkoušek.

Chvíle, kdy masky spadnou, a my vidíme reálného člověka, kterého jsme si vzali, je OKAMŽIKEM PRAVDY – a krize (rozhodnutí): budu se dál obelhávat a tlačit druhého do role, kterou jsem si pro něho sama v sobě pro svoji spokojenost a bezpečí vytvořila, nebo ho nechám být tím, kým je, a přijmu ho takového, a budu ho takového milovat? Popravdě, je to na dřeň. Především proto, že v manželství se dříve či později dozvíte velmi nepříjemné věci ani ne tak o svém partnerovi jako o sobě. O svém sobectví, nezralosti, nevědomých a nezpracovaných programech z dětství, rodiny a rodu. Není nad to např. zjistit, že nevědomě žijete přesně to, co nejvíce kritizujete na druhých…

MARION WOODMAN

Úžasná Marion Woodman, terapeutka, která pracovala s muži a ženami mj. právě na vyladění jejich vnitřních postav/energií, aby dokázali žít hodnotný partnerský život, tuto fázi popsala takto:

„Domníváme se, že si vybíráme partnery z vlastní vůle, a zatím naše já je zcela bezmocné vůči nelítostným energiím nevědomí, jež se mocnou magnetickou silou spojí v nejcitlivějším místě, přímo v otevřené ráně, která je zároveň nejnáchylnější hojivému procesu. To, co se v jednom každém jednotlivci a následně mezi nimi odehrává na úrovni nevědomí, je pro výsledek vztahu rozhodující. Nevědomé tajné spojenectví je zpravidla onou mocnou silou, jež zároveň přitahuje i odpuzuje.“ (Král Panna, str. 113).

To nejdůležitější je pochopit, že si partnera vybírá naše duše, která chce růst k celistvosti a léčit se: nezajímá ji naše komfortní štěstí a pohodlná spokojenost. Znovu: nevědomé síly se „spojí v nejcitlivějším místě, přímo v otevřené ráně, která je zároveň nejnáchylnější hojivému procesu.“ Ta zkouška, kterou v manželské krizi procházíme,má potenciál nás léčit, AŤ JE VÝSLEDEK JAKÝKOLI, tj. ať manželství přežije, nebo se nezvratně změníme tak, že už společnou cestu nenajdeme a rozejdeme se.

O svém vlastním manželství a jeho proměnách a procesech Woodman často mluvila. Nejvíce mi utkvělo v paměti toto její vyprávění o klíčové krizi jejího celoživotního manželství: Ve čtyřiceti dvou letech (uranská revoluce…) se Marion rozhodla opustit své bezpečné místo skvělé intelektuálky a akademičky na universitě a vstoupit do hlubší reality. Odejít ze spící kanadské společnosti do Curychu a vstoupit do několikaletého psychoanalytického jungiánského výcviku, aby se stala terapeutkou. Několik let se tak s manželem Rossem, který kvůli přednášení na univerzitě nemohl Marion do Evropy doprovázet, viděli jen párkrát za rok. A nezadržitelně se oba změnili. Když se potom Marion vrátila a otevřela si praxi v Torontu, cítila, že manžel není spokojený.

Jednou večer, když oba seděli ve svých křeslech a četli si, se Ross konečně vyslovil, a požádal Marion, aby se vrátila ke své někdejší roli manželky – byla více doma, více se o něj starala, jinými slovy, byla stejná jako dříve, pro něho bezpečná, čitelná, kontrolovatelná.
Marion řekla jediné slovo: „Ne.“
Ross začal blednout a rudnout a lapat po dechu. Co by na to řekl… V tu chvíli se zvedl jejich pes a rozběhl se proti zdi. Těsně před ní se zastavil a klesl k zemi mrtvý. Puklo mu srdce.
Zachránil Rosse před infarktem. A svojí obětí oba zavázal tak, že vstoupili do té náročné práce – znovu se poznat a jako dva noví lidé znovu navázat láskyplný vztah.

NÁŠ PROCES

Ach jak důvěrně tyto situace znám. Vstupovala jsem do manželství naprosto nevědomá, nezralá a nenasycená, leč šťastná, že jsem našla muže, který o mne konečně pečuje. První muž mého života, který mne bezpodmínečně miloval a já jeho, můj dědeček z matčiny strany, zemřel, když mi bylo deset let. Tatínek mne potichu miloval, ale vlastně si se mnou nevěděl moc rady, a popravdě měl co dělat, aby zvládl jiné ženy svého života, manipulativní matku a akční manželku. Mé dospívání tak byla jedna velká samota, provázená anorexií i obezitou, nezájmem ze strany vrstevníků a nízkým sebevědomým. A najednou tu byl princ, který byl tak pozorný a trpělivý. Ani jsem si nevšimla, že mu celých pět let před svatbou neříkám jménem, ale oslovuji ho „taťko“.

Když se narodila první dcera, vše se nalomilo. Stala jsem se matkou a role dcerky a tatínka, kteří spolu mají děti, není dlouhodobě zdravá a udržitelná. Když se narodila druhá dcera, moje masky a role se zhroutily. Dalších sedm let jsem hledala, kdo jsem: co znamená být ženou, co znamená být matkou – a co znamená být partnerkou, milenkou a manželkou. A to se učím dodnes.

Manžel naši velkou krizi „řešil“ nejprve nevědomě únikem, pracovními pobyty v zahraničí – potřebovali jsme přece peníze. Teprve když nacítil, že situace je vážná, a nebýt dcer, jsem připravená odejít, začal komunikovat. Dovednost, kterou si z rodiny přinesl ve velmi zraněné podobě – o to více si jeho snahy vážím. Nejsme typy, které by spolu svá vnitřní hnutí rozebírali: jsme oba silní introverti. Myslím, že se verbální komunikace obecně přeceňuje – komunikace u nás probíhala na jiné úrovni. Skrze sebereflexi, skrze dotyky, skrze nacítění, pochopení pocitů, stanovisek a postojů toho druhého. Skrze empatii. Každý jsme procházeli svými procesy – a potom často stačilo pár vět k ukončení a stvrzení proměny.

Spojovacím článkem, místem, kde se léčila naše srdce, když jsme oba otevírali svá zranění, byly naše dcery – tak krásné, moudré, vtipné, veselé a nemilosrdně přímé. Sloupem, o který jsme se mohli opřít, když jsme žili v odstupu každý své vlastní procesy, byla absolutní důvěra, že jsme si věrní a chováme se k sobě hezky, můžeme se na sebe naprosto spolehnout. Pak přišla chvíle, kdy jsme se mohli opět přiblížit a dát si svá srdce navzájem bez promítaného strachu, že ten druhý se zachová jako…. muži/ženy v našich rodech, kteří zradili, ponižovali, manipulovali… Chvíle, kdy jsme se uviděli, procítili a přijali navzájem pravdivě, v našich nedokonalostech a chybách, směšných zvycích a nesnesitelných stereotypech. Je dobré vědět, že na začátku krize nikdy nedostanete harmonogram. Můžete jenom doufat, že tato chvíle přijde, až se protne posvátný čas kairos a pozemský čas chronos. Důvěra.

CO JE LÁSKA?

Dnes více než kdy jindy, po dvaceti pěti letech velké vnitřní práce nás obou, cítím a ctím to pole mezi námi, plné úcty, trpělivosti a vzájemného pochopení a cítění. A děkuji za to všem silám, které nám byly celou dobu nápomocné a držely nad námi ochrannou ruku.
Tak právě úctu, trpělivost a empatii dnes považuji za největší dar. Láska, to nebohé slovo, tak zneužívané a zprofanované, se v mém pohledu léčí někde v bezpečném příbytku moudrých vesmírných sil, a pobízí nás jako čistý křišťál uvnitř srdce k odvaze. Je tu jako výzva, jako bod směřování, a zároveň jako kvalita, která vzniká z našeho každodenního naladění.
Nejkrásnější „definici lásky“ pronesla kdysi moje babička z maminčiny strany. Praktická ateistka a materialistka, která se v pouhých padesáti šesti letech hezkého manželství stala vdovou. V rozhovoru, který jsme spolu vedly, jsem ji chtěla utěšit: říkala jsem jí, že se mi o dědovi zdá, že duše neumírá a že se s ním jistě znovu setká. Mlčela, a potom pomalu řekla: „Asi na tom něco bude. Tolik lásky se přece nemohlo ztratit.“

Základní fyzikální zákon zachování energie.Jak jednoduché.

TA CHVÍLE, KDY SKUTEČNĚ VIDÍME SVÉHO MILOVANÉHO

Na závěr znovu nepřekonatelná Marion Woodman. Můj nejmilovanější úryvek z knihy „Král Panna“, který říká o manželství a lásce vše podstatné.

„Vnější manželství je výrazem vztahu dvou manželství vnitřních. Je to vnější projev úchvatného vnitřního zázraku života. Pokud si oba partneři nejsou vědomi tohoto vnitřního zázraku života, jenž jim pak v období krize slouží jako útočiště v nouzi, pak se musí spokojit s náhradním řešením… dokud nenastane pravý čas. Já sama jsem objevila ten zázrak vzájemného nahlédnutí po dvaceti pěti letech manželství. Vzhlédla jsem takhle jednou ráno z křesla, kde jsem popíjela kávu, a poprvé v životě jsem uviděla svého manžela oproštěného od nánosu archetypů, který jsem si do něj promítala. Stál v kuchyni. Viděla jsem muže v ošuntělém černém koupacím plášti, zpod něhož vyčuhovala dvě hubená lýtka, jak se snaží do oprýskané pánvičky rozbít vejce. Říkala jsem si zrovna: „To jsem si taky mohla vybrat líp. Mnohem líp.“ Jak jsem tak o tom přemítala, můj muž vzal do ruky nůž a bochník chleba. Soustředil se na svou životní potřebu potravy. „Tuhle ruku tak dobře znám. Ta ruka sází tulipány, píše na počítači, tou rukou mě hladí při milování. Jeho život se mnou je peklo a můj život s ním je peklo. Skončili jsme tady, v sedmnáctém patře mrakodrapu uprostřed Toronta, se schizofrenickým světem rovnou za okny a šíleným nepořádkem v kuchyni. Jsme tu pořád ještě spolu. On kráčí svou cestou, jak nejodvážněji dovede, já svojí, co nejpříměji jsem schopna.“ Najednou mne zalila vlna něhy a lásky. Cítila jsem, jak velice to stvoření, tak diametrálně odlišné od mého vnitřního Ženicha, miluji. Tak absolutně, úžasně lidské stvoření. „Chceš ještě kafe, Marion?“ „Ano,“ řekla jsem.“(Král Panna, str. 107)

Věnováno milým přítelkyním Laďce, Vlaďce a Veronice, ženám, které dokázaly odejít z ponižujících manželství, aniž by ztratily víru a důvěru v lásku a vztah mezi mužem a ženou.

Foto: Nádherný strom, jedlý kaštan rostoucí ze skály, v Asturii, zemi neuvěřitelně hluboké a moudré energie. Tak nějak mi jeho odvaha růst a vytrvat ladila s tématem článku. Foto Petr Dubina.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU: 

COCO A KÁŤA, MAGDALENA A MARIE

Chaja Kaplan Lester o partnerství

Rozvod po židovsku

LUCIA RENÉ: VZTAHY Z MYSTICKÉHO ÚHLU POHLEDU

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

7 Replies to “O manželství”

  1. Terezko, děkuji!! TAK krásný článek!! Dojal mě svou upřímností a moudrostí… mám v hlavě tisíc myšlenek a pocitů, úplně tě vnímám v přítomnosti blízko sebe, přestože jsi daleko – ten článek mě neskutečně oslovil, přestože jsem přes dvacet let rozvedená (bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě, o němž jsem nikdy ani na setinu sekundy nezapochybovala – kéž bych tu neotřesitelnou jistotu uměla mít vždy, když se rozhoduje o „vážných“ věcech…:-)) Objímám tě (z Ostravy) a DĚKUJI!

  2. terezie.dubinova says: Odpovědět

    Ajka píše: … dočítala jsem to s touto písní v zadním plánu v hlavě. Rozjížděla / zřetelňovala / vynořovala se postupně od poloviny textu, jak se psaní dostávalo do těch osobních a hlubokých rovin – stejně jako se postupně rozjíždí ta píseň 🙂
    https://www.youtube.com/watch?v=cJZMTcyqsYk
    Ostatní osobně 🙂

  3. Milá Terezo, děkuji za výstižný a všezahrnující článek.
    Ve 23 letém manželském vztahu prožívám jeho viditelné i neviditelné aspekty a hledám se v nich (asi jako každý).
    Je to skvělý učitel, i když následující den nevím, jak dlouho bude trvat.
    Moc Vám fandím ať se daří na všech úrovních a upřímně gratuluji k Vašemu krásnému výročí.

  4. Výborný text a tolik potřebný v době, která si lehkovážně pohrává s představou, že manželství se přežilo a není ho už zapotřebí…

  5. V judaismu (podle mých informací) to s manželstvím není tak jednoznačné. Z náboženského hlediska, rabínského výkladu, je manželství sice vhodné, ale prozatím pouze na ZKOUŠKU. Na tisíc let, pak se uvidí. Tato zkouška již byla před časem prodloužena, o tisíc let. Kácha.

  6. terezie.dubinova says: Odpovědět

    Věrka napsala: Milá Terezko,
    krásný článek, moc se mi líbí, je tak strašlivě pravdivý. Velké díky za něj. Miluji shrnutí podstatného. Židovskou krev i křesťanskou mám v sobě a řekla bych, že snad celá naše česká kotlina je jimi prosycena. Jsme všichni tak velmi podobně protkáni programy, které patří do obou kultur. Ať v plusu či v mínusu. Je to tak. Jsem štastná, že se mi povedlo toho spoustu o čem tak výstižně píšeš, pochopit. I když manželství se mi nepodařilo při mém, vlastně spíš našem, soužití udržet. Už to dávno nebolí. Nešlo to jinak. Celý náš život je jedna velká škola života, nikoliv pouze žití podle společenských pravidel.
    Velké díky světlonoško za článek a za tvou odvahu se podělit o své cestě manželstvím.
    Věra

  7. Jaroslava Antalová says: Odpovědět

    Ďakujem za citlivosť a hĺbku, milá Terezie.
    Vo mne veľmi silno zarezonovali riadky v ktorých popisujete, ako prebieha vyladzovanie a transformácia u introvertov. Áno, vnímam, že komunikácia nemusí nutne prebiehať slovne a nahlas, aby nastala premena. …a návrat do Nevinnosti, krásne, v ošuntelém županu a s vychudnutými lýtkami… u Marion.
    Krásne ďalšie spoločné letá Vám prajem.

Napsat komentář