Arabská identita v Izraeli je poměrně pestrá. Tvoří ji křesťané různých denominací, muslimové různých skupin, Drúzové, případně sekulární Arabové. (Sekularita a ateismus ovšem nejsou v arabském světě tak rozšířené jako ve světě západním.)
ARABSKÁ IDENTITA
Arabská identita je (podle definice Arabské ligy) spojena 1. s arabským jazykem, 2. s arabskou etnicitou (alespoň jedním arabským rodičem) a 3. s „náklonností k aspiracím arabsky mluvících lidí.“ Definice je tedy poměrně široká a neurčitá. Z historie známe dva proudy, které zdůrazňují dvě různé identity – etnickou, resp. nacionalistickou, a náboženskou: pan-arabismus a pan-islamismus. Pan-arabismus zdůrazňuje, že „všichni jsme Arabové, nezáleží na náboženském vyznání, důležitější je etnická a jazyková identita.“ Režimy prosazující tento pohled byly tolerantní vůči arabským křesťanům, ale netolerantní vůči nearabským skupinám (Jezídové, Kurdové). Pan-islamismus zdůrazňuje jednotící (a jedinou) roli islámu – pan-islámské režimy proto zpravidla ztrpčují život Arabům jiného než muslimského vyznání (křesťané, ateisté a liberálové).
Je potřeba zmínit, že arabská identita PŘEDCHÁZÍ identitu muslimskou náboženskou – Arabové byli až do přijetí islámu příslušníky většinou nomádských semitských kmenů na dnešním Arabském poloostrově. Dá se tedy říci, že arabská identita se skládá ze tří navzájem často konfliktních složek: etnicity, náboženství a národnosti (pojem moderní doby). Většina Arabů jsou muslimové, ale nikoli většina muslimů je arabská – Arabové tvoří pouze dvacet procent světových muslimů.
OBYVATELÉ MANDÁTNÍ PALESTINY
Připomeňme, že oblast dnešního Státu Izrael byla až do první světové války součástí Osmanské říše. Vládli jí tedy nearabští turečtí vládci, tj. příslušníci odlišného etnika i jazyka, ale stejného náboženství (sunnitského islámu). Většinu obyvatelstva tvořili prostí arabští zemědělci pronajímající si půdu od bohatších rodin. Nejbohatší rodiny často ani na území tehdejší Palestiny nežily a volily bohatší země. Když vedení Palestinců, tedy arabských obyvatel mandátní britské Palestiny (1918-1947) odmítlo na podzim roku 1947 rozdělení Palestiny na část židovskou a arabskou, když byl 14. května 1948 vyhlášen Stát Izrael, a když po vyhrané Válce za nezávislost byl tento stát upevněn i na nově dobytých územích, ocitli se mnozí arabští obyvatelé Palestiny v roli občanů židovského státu. Mnozí uprchli do okolních arabských zemí či na Západ, mnozí žili na Jordánskem a Egyptem obsazených územích (dnešní Západní břeh/Palestinská autonomie a pásmo Gazy), mnozí zůstali a čekali, co bude dál.
Odhaduje se, že na území nového Státu Izrael zůstalo 150 000 palestinských Arabů. Stali se tak menšinou v zemi, kde se narodili (tzv. indigenous minority, „domorodá menšina“). Mnozí z nich ztratili kontakt s příbuznými, kteří uprchli. Zkušenost musela být nejen traumatická, ale i matoucí, zvláště když vedení arabských států nesplnilo (naštěstí) své nereálné sliby („Zůstaňte, kde jste, během pár dní zaženeme Židy do moře.“) Protože začátky Státu Izrael byly velmi těžké, stabilita křehká a bezpečnost zranitelná, byli často nahlíženi jako potenciální „pátá kolona“. Od konce války v roce 1949 až do roku 1966 spadali pod vojenskou administrativu: měli omezenou svobodu pohybu, svobodu vlastnictví, svobodu promluvy a politického organizování. Na cestování potřebovali zvláštní povolení, mohl na ně být kdykoliv uvalen zákaz vycházení. V roce 1966 byl vojenský režim zrušen a Arabové žijící v Izraeli získali stejný „občanský průkaz“ – magickou modrou občanku – jako Židé. Postupně byli zrovnoprávněni se Židy na občanském principu. Nemají povinnost sloužit v armádě, mají ale možnost v ní sloužit dobrovolně. Pravdou však je, že zatím nezmizelo vzájemné podezírání a ostražitost.
IZRAELŠTÍ ARABOVÉ
Arabům žijícím v Izraeli se nejčastěji v literatuře či médiích u nás říká „Izraelští Arabové“. Oni sami sebe ale nazývají různě – a vyjadřují tím, na kterou identitu kladou důraz. Většina by se označila za „Palestinské obyvatele Izraele“. Dále o sobě mluví jako o Izraelských Arabech nebo Arabských Izraelcích, podle toho, zda dávají důraz na „Arab“, nebo „Izraelec“. A ještě další se vyhnou národní identitě a označí se za „muslimy“, nebo zvolí identitu regionální a mluví o sobě jako o „Nazareťanech“, „Haifanech“, apod., podle místa, odkud pocházejí a/nebo kde žijí. (Nazaret je neformálním „hlavním městem“ izraelských Arabů, a to jak muslimů, tak křesťanů.) Zajímavou sondou je pak dotaz izraelským Arabům, jak oni sami sebe označují, když vyjedou do ciziny – když vyjedou na Západ a když vyjedou do jiné arabské země. Na kursu „Současné arabské myšlení a kultura“ nám lektorka pouštěla video, kde dotázaní lavírují a mění sebeoznačení dle aktuální situace a potřeby. Zajímavé…
Osmdesát procent izraelské arabské populace je soustředěno ve třech oblastech: na venkově v Galileji (sever Izraele), v poušti Negev na jihu (beduíni) a v tzv. trojúhelníku – městečkách a vesnicích ve východní části Šáronské roviny, s linií hranice Západního břehu na východě. Celkově je dnes v Izraeli cca 1 milion 500 tisíc Arabů, z toho sedm procent jsou křesťané a sedm procent Drúzové.
Arabští křesťané dlouhodobě zažívají z různých důvodů výrazný pokles populace. Tradičně jde o nejvzdělanější a nejemancipovanější skupinu mezi Araby, do izraelské společnosti jsou velmi dobře integrovaní a zastávají vysoké posty např. v soudnictví. V arabských zemích, kde nejsou pronásledováni, se pravidelně vypracují na nejdůležitější místa ve společnosti. Jejich vzdělání a jejich majetek jim umožňuje emigraci na Západ v případě, kdy jsou muslimskou arabskou většinou utiskováni či se jejich postavení zhorší s celkovou situací země. Blízký Východ zažil např. milionový exodus arabských křesťanů za občanské války v Libanonu, na jejímž rozpoutání a krutostech ovšem měli sami nemalý podíl. Nejvíce křesťanů je řecko-ortodoxního vyznání, dále jsou zastoupení řecko-katoličtí, římsko-katoličtí, maronitští a méně koptští křesťané. Tradičně nejvíce jich žije v Galileji, v Palestinské autonomii potom ve městech Betlém, Nábulus a Ramallah (hlavní město PA).
DRÚZOVÉ
Zvláštní kapitolou jsou Drúzové a jejich identita. V 11. století se oddělili od šíitského směru islámu a vyznávají zvláštní učení. Často byli mainstreamovými muslimy pronásledováni, neboť např. uznávají reinkarnaci drúzských duší do další generace Drúzů a svého proroka, kalífu al-Hákima, považují za božskou postavu, která se v budoucnosti vrátí. Jsou velmi soudržní, po staletí naučení přežívat ve vzájemné pomoci a v utajení. Jejich učení je málo známé dokonce i určitým vrstvám jejich vlastní společnosti, neboť se předává jenom v určité skupině vůdců. Ta je však poměrně široká a zahrnuje i ženy. Božství považují za všudypřítomné, zvláštní důraz kladou na meditaci a osamělé rozjímání v přírodě, která je Božství plná.
Nejvíce Drúzů žije v Sýrii a v Libanonu. V Izraeli na Golanských výšinách a v pohoří Karmel u města Haifa žije cca 7 procent celkového množství Drúzů. Jsou velmi loajálními občany, drúžští mladí muži slouží v izraelské armádě. Jejich označení v občanském průkazu je odlišné od jiných Arabů. Dochází tak k k situaci, kdy s ostatními Araby sice sdílejí etnicitu a jazyk, ale nikoli náboženství a národnost: roku 1962 Stát Izrael definoval Drúzství jako národnost. Někteří to dnes vnímají jako snahu rozdělit Araby, jiní jsou spokojeni, další se cítí blíže Drúzům v Sýrii než izraelským spoluobčanům… Každopádně i při definování své identity mohou být nejednoznační.
Měsíc v Haifě pro mne byl jedinečnou zkušeností i proto, že jde o multikulturní město bezproblémového soužití mnoha skupin izraelských občanů: Židů sekulárních i zbožných, Arabů sekulárních i zbožných, křesťanů i muslimů (mj. zde ve čtvrti Kababir žije největší komunita muslimského směru ahmadíja), příslušníků náboženství Baháí (které vzniklo ze šíitského islámu, ale učení je universalistické), Drúzů. Na univerzitě studuje minimálně 40 procent Arabů, samozřejmě si jich všimnete (některé muslimky v tmavých šátcích, některé Drúzky v bílých šátcích). V prosinci se v přístavní části města koná „Svátek svátků“ – společná oslava Chanuky, vánoc a muslimského svátku Eid al-Fitr.
PALESTINCI
Výše řečené naznačuje, že s arabskou identitou na Blízkém Východě je to složitější, než se zdá. Možná proto na jedné zvolené – etnické, náboženské, nacionální – identitě dotyčná skupina tak lpí? Aby si dodala jistoty, když chybí jednoznačnost? V předchozím textu „Izrael: O identitě poprvé“ jsem naznačila, jak náročnou situací procházejí Palestinci, když lpí výlučně na své národní identitě a nerozvíjejí identitu občanskou. Vyhrocený nacionalismus jim brání vnímat vlastní situaci střízlivě a vede k sebepoškozování, volbě nefunkčních strategií vedení společnosti.
Na druhou stranu je dobré si uvědomit, že arabské „národní obrození“ je mnohem pozdějším jevem, přichází jako reakce na koloniální tlak západních velmocí (Británie, Francie, Ruska, po 2. světové válce USA). Palestinci, tj. obyvatelé Palestinské autonomie na Západním břehu Jordánu a Pásma Gazy, až po vzniku Státu Izrael začali zdůrazňovat svoji národní identitu – do té doby byli jednoduše osmanskými poddanými. Arabské vedení už za britského mandátu bolestně selhávalo a po vzniku Izraele se na tom příliš nezměnilo – nacionálních řečí a svádění problémů na druhé je spousta, konkrétní trpělivé práce na lepším životě, budování infrastruktury, ekonomiky, péče o veřejný prostor, je málo. Jak říká odvážný palestinský novinář Khaled Abu Toameh, který musel z Palestiny odejít do USA kvůli výhrůžkám smrti:
„Jak přežívají naši arabští diktátoři? Neustále obviňují z trápení našeho lidu Židy, Západ, křižáky, nevěřící, sionistickou lobby, imperialisty…. Skutečně používají tato hesla. Arabští vůdci se vždy potřebovali ujistit, že jsou lidé dostatečně zaměstnáni nenávistí někoho jiného, nejlépe Židů nebo Američanů. Jinak by se mohli vzbouřit a nedej Bože se dožadovat reforem a demokracie….“
Národní cítění, které je přirozené, je tak zneužívané a manipulované a zakrývá hlubší problémy.
NADĚJE
Na závěr dva příběhy odvážných Arabů, kteří za svoji pomoc Židům – onomu ideologicky vytvářenému „sionistickému nepříteli“ – byli či jsou svojí společností trestáni. Tedy Arabů, kteří svoji národní i náboženskou identitu PŘEKROČILI.
Devatenáctiletý Efraim Talabi byl jako voják v základní službě poslán v roce 1982 do války v Libanonu. Izrael tam chtěl podpořit bojující libanonské křesťany a vytlačit tak palestinské vojenské guerillové jednotky Jásira Arafata od svých severních hranic. Válka to byla krutá a zmatená – jak říká jistý politolog, Izraeli se podařilo zcela zapadnout do blízkovýchodního bahna. Efraim byl Palestinci zajat a měl být jako rukojmí předán Arafatovi. V zajetí mu překvapivě pomáhal jiný Palestinec, Mohammad Amin a-Sati. Dával mu jíst, pít, omýval ho, dohlížel, aby nebyl trápen a mučen.
Za deset dní izraelští vojáci Talabiho osvobodili – a pro změnu zajali a-Satiho. Role se obrátily a Talabi se staral o Mohammada. Ten byl později propuštěn a vrátil se do Libanonu. Po třiceti šesti letech, v letošním roce, se Talabimu s pomocí novináře podařilo Mohammada vypátrat. Žije v Jordánsku, neboť z palestinské komunity v Libanonu musel uprchnout:kvůli pomoci Efrajimovi byl obviněn ze zrady Palestinců a špionáže pro Izrael. Talabi o tehdejším zážitku říká: „Zachránil mne tím, že se ke mně choval jako k lidské bytosti. Jsem tak šťastný, že jsem ho znovu našel. Cítím, že se uzavřel kruh.“ (viz. úvodní fotografie k tomuto článku).
Prvního července roku 2016 u arabského města Hebron (součást Palestinské autonomie) palestinští střelci záměrně zasáhli automobil rabína Miki Marka. Rabína, který řídil, zastřelili. Vůz se překlopil na střechu. Manželka a dvě dospívající děti byly vážně zraněny.Útočníci ujeli.
Během pár chvil u zraněných byl místní Palestinec s manželkou, z automobilu je vyndali, zajistili jim první pomoc a počkali s nimi, dokud nepřijela podpora z Izraele. Minimálně manželce rabína Chavě Mark zachránili život.
Následně byli svými spoluobčany za pomoc Židům ostrakizováni a museli zažádat o dočasný pobyt v Izraeli. Ten jim nyní končí, lidskoprávní organizace se snaží jej prodloužit, neboť doma, tj. v Palestinské autonomii, je jim vyhrožováno smrtí.
Palestinec, jehož jméno není z bezpečnostních důvodů uváděno, však přesto říká: „Nelituji, že jsem Židům pomohl. Udělal jsem to kvůli svému srdci. A vím, že nakonec mi Bůh požehná.“
Jakou identitu tito lidé vyznávají? Identitu dobrého člověka. Identitu srdce a soucítění. A jsou inspirací pro nás pro všechny.
Foto: Efrajim Talabi a Mohammad a-Sani po třiceti šesti letech od libanonské války, kdy si navzájem pomáhali v zajetí. (Foto z televizní obrazovky izraelské televize).
Zdroj: https://www.timesofisrael.com/36-years-later-an-israeli-pow-meets-the-palestinian-captor-who-saved-him/
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.