KDO JSOU VLASTNĚ MIKULÁŠ A JEŽÍŠEK?

Milí návštěvníci webu Ohel Adom, jako adventní a vánoční dárek vám nabízím dosud nepublikovanou část rozhovoru s religionistou Radkem Chlupem. Tentokrát o Mikuláši a Ježíškovi aneb naše křesťanské postavičky mají hlubší kořeny, než se zdá…
Úvahy docenta Chlupa navazují na odstavec ANTIKA A KŘESŤANSTVÍ v první části rozhovoru.
RCH: „Nejlépe viditelná ve vztahu antiky a křesťanství je pro nás rovina vědomě-kulturní. A pak je ještě jiná rovina, která je pro mne jako religionistu zajímavější. Jsem přesvědčen, že existují nějaké základní symbolické formy, které jsou – alespoň část z nich – universální. Část může být trošku kulturně specifická, ale jsou hluboce zakořeněny v lidských duších. Křesťanství tyto formy také rozvíjí, ale jenom z jednoho aspektu. A my když tu samou formu vidíme rozvinutou řeckým způsobem, tak nám dojdou věci, které nám v křesťanském provedení nedojdou. Protože v křesťanském provedení to znamená, že se ta rostlina vyjme z pralesa a dá se na záhon zbavený „plevele“. Rozvine se, aby měla velké plody a vysokou výnosnost, ale to nám zakrývá některé aspekty, které jsou v pralese vidět lépe. (K tomuto rozlišení mezi „divokým“ a „domestikovaným“ myšlením viz. první část rozhovoru, pozn. TD.)

Křesťanské teologické elity přetrvávajícím formám, uchovávaným obvykle lidovými vrstvami, kladly trošku odpor, ale do renesance se jim nepodařilo křesťanství stoprocentně „domestikovat“. Např. u velikonoc je vidět silná „pohanská“ vrstva. A u mnohých křesťanských svatých se dá dokázat, že navazují na polyteistické bohy. Představme si kult určitého boha spjatý s daným místem. Pro křesťany způsobem, jak se s kultem vyrovnat, bylo „přeznačit ho“ na nějakého svatého tak, aby místní komunita o kultické místo nebyla připravena. To pak často vede k tomu, že se světci na lidové úrovni podobají řeckým bohům i v překvapivých aspektech. Z Athénina Parthenonu na Akropoli v Athénách se udělal chrám Panny Marie s úvahou, že byla také Panna (i když antický a křesťanský koncept Panny byl odlišný, pozn. TD).

V přednášce o Hermovi ukazuji, že Hermés se transformoval ve sv. Mikuláše. Hermés byl např. bohem šťastných nečekaných nálezů a o Mikulášovi se vyprávělo, že obcházel chudé lidi a tajně jim dával za okno jídlo a dárky, které tam nečekaně nacházeli – z čehož známe našeho Mikuláše (a v anglosaském světě Santa Clause), který nosí dárky. Zároveň byl Hermés patronem obchodníků – a také Mikuláš je patronem obchodníků. Akorát že Hermés byl zároveň patronem zlodějů – a překvapivě sv. Mikuláš je také patronem zlodějů. A tam už se křesťanství začne dostávat do úzkých, protože to je něco, co se v domestikovaném prostoru rádo nevidí. Je tam představa, že svatý je přece i etickou kategorií a musí být mravně vzorem pro ostatní.

V „divokém“ náboženství, jako je náboženství řecké, není nic divného, když je bůh patronem zlodějů – zloději jsou také součástí reality a bozi si nevybírají, co se jim v realitě líbí a co ne. Bozi pokryjí všechno, takže i to, co nám připadá společensky zavrženíhodné, je akceptováno jako nezbytná součást společnosti – a také to má svého božského patrona. U sv. Mikuláše se to v křesťanství vysvětlilo tím, že on vlastně přivádí zloděje na pravou víru. Tím se to zachrání. Situace, kdy svatý chrání „hříšníky“, by v křesťanském rámci vůbec neměla nastat, a tak se na ni „nalepí“ racionalizující vrstva, která tuto skutečnost ospravedlní. A to je hezká ukázka, jak v lidovém křesťanství naprosto přirozeně začnou naskakovat komplexní souvislosti, protože kolektivní lidová tradice tíhne ke komplexnosti, celistvosti a k zachycení všech aspektů.

Jenomže pak nastoupí učená teologická tradice, která už se snaží skutečnost interpretovat zúženým způsobem. Nakonec to vede k tomu, že čím dál tím míň lidí rozumí tomu, proč by měl být sv. Mikuláš patronem zlodějů – a pak už to většina lidí i přestane vědět. A nakonec domestikovaná teologická interpretace z velké části zvítězí a dokáže rozbít původní divoké podhoubí, ze kterého to vyrůstá.

U nás pak je ještě zajímavé, jak se Hermés neboli Santa Claus, který nosí dárky o Vánocích, transformuje v Ježíška. Ježíšek není Ježíš! Symbolicky vzato je to samostatná postava, která je vlastně už dnes na křesťanství nezávislá a která má mnohem blíže k Hermovi než k Ježíšovi. Křesťanství má potřebu vše převádět na monoteistický rámec, a proto provádí identifikace, které všechno spojí. Ale když člověk vychází ze samotných obrazů, tak se to ve skutečnosti chová polyteistickým způsobem.

Ježíšek je malé dítě, stejně jako Hermés byl malé dítě. Hlavní činy, kterými si zasloužil své postavení na Olympu, Hermés udělal po narození jako batole. Ihned se vydal na nějakou dobrodružnou výpravu a ukradl Apollónovi stádo krav a dělal skopičiny. To odpovídá Jezulátku, které je také hned po narození velmi aktivní a začne roznášet dárky. Stejně jako Ježíšek se Hermés pohybuje rychle a neviditelně, cinkne na zvoneček, ale nelze ho zachytit. Když v Řecku v rozhovoru nastalo nenadálé ticho, Řekové vždycky říkali, že „kolem přešel Hermés“: neviditelně se mihnul v té krátké chvilce mlčení, tak jako se Ježíšek mihne při cinknutí zvonečku. Hermés se vyznačuje KRADMOSTÍ, tam je vidět pěkný vztah ke kradení. „Kradmost“ (nepozorovanost, skrytost, nenápadnost) je už neutrálnější vlastnost, ne tak negativní jako „kradení“. V mýtech občas Hermés na pokyn Diův „kradmým způsobem“ přemisťuje něco z jedné části kosmu do druhé.

Když například Dia v zápase přemůže nestvůrný Týfón a vytrhne mu z těla šlachy, Hermés je ukradne nazpět a Diovi vrátí, čímž zachrání božský řád. V celku skutečnosti je prostě občas potřeba provádět kradmé přesuny zajišťující dynamiku (v mýtu krásně symbolizovanou oněmi šlachami). Tato dynamika by se jinak ve světě nedokázala udržet. Proto Hermés neustále jako neviditelný posel chodí po světě, občas něco ukradne, zatímco jindy zase někde nechá nějaký dárek jako známku, že tam byl. To se nám rozvinulo kolem Ježíška – kolem kradmého batolátka, které se mihne a je naprosto nezachytitelné.

TD: Dělá dobré činy.
RCH: Dělá dobré činy. Tam je hezky vidět, jak jsme si v malé středoevropské oblasti vytvořili specifickou mytologii Jezulátka. Ta veskrze rozvíjí hermovské symbolické formy a dělá to velmi autentickým způsobem. Takže na takovéto rovině mne hodně zajímají subtilnější věci, které nám přetrvávají z řeckého náboženství. A pro mne je důležité, že tohle všechno si člověk uvědomí naplno teprve tehdy, když to srovná s původním Hermem, u něhož se o tom (v řecké originální literatuře) mluví mnohem otevřeněji. I u Jezulátka sice můžeme původní aspekty zahlédnout, ale už se o něm také mluví trošku jednostranně, pouze pozitivně: jenom nosí dárky. Neříkáme, že nám něco bere.

TD: Připomínám, že v duchovních systémech jako je alchymie či astrologie představuje Merkur/Hermés prvek pohybu a změny – je tím, kdo uvádí věci do pohybu a propojuje je.

RCH: Takže to mne zajímá na řeckém náboženství: když si některé naše symbolické formy srovnáme s jejich rozvinutějšími obdobami v antice, dojdou nám věci, které jsou v našem světě stále živé, ale které bychom si neuvědomili, kdybychom si je nesrovnali s naplno rozvinutou „divokou“ formou toho samého „domestikovaného“ symbolického vzorce.

KRÁSNÉ SVÁTKY, S TAK OBDIVUHODNĚ HLUBOKÝMI KOŘENY – A TO NEMLUVÍM O KOSMICKÝCH SOUVISLOSTECH! – VÁM PŘEJE OHEL ADOM:-)