ZACHRÁNĚNÝ ZACHRÁNCE aneb o božském dítěti

ARCHETYP ZÁZRAČNÉHO DÍTĚTE

O vánočních svátcích slavíme narození zázračného dítěte. Jak stanovila křesťanská katolická církev v pozdním starověku (4.století), má jím být domnělý Boží Syn a pomazaný král (mašiach – „Mesiáš“) Ježíš. Jak to ale v historii lidské spirituality bývá, pod ideologickou slupkou se skrývá silný energetický moment kosmického a přírodního cyklu a silný archetypální symbolický obraz osobního i kolektivního vědomí . V případě vánoc je to Slunovrat – mystický čas zastavení Slunce na tři dny ticha …, než začne nový cyklus, vynoří se nový život – život, jež naší Zemi dává právě tato zářící hvězda. A archetypálním obrazem je Dítě, dokonalý zázrak kvantového tvoření z „velkého třesku“ mužské a ženské energie v extázi. Dítě je ve skutečnosti povýšením dvojice, čísla dva, propojením a povýšením duality: Božskou Trojicí je ve skutečnosti Otec, Matka a Dítě (což celibátní teologové a single papeži sotva mohli přijmout a uznat).

V archetypální tradici Blízkého Východu mívá božské dítě, budoucí král a zachránce, dramatický osud a samo má být zachráněno. Už kdysi první mezopotamský král ve 24.století př.o.l., Sargon, byl podle mýtu svojí matkou položen v košíku na vodu a poslán vstříc nejistému osudu. Byl zachráněn, stal se číšníkem na dvoře vládce (důležitá funkce v těch dobách, něco jako tajemník či kancléř) a nakonec i vládcem samotným. Podrobně je takový příběh popsán u Mojžíše, kterému hrozil osud ostatních hebrejských novorozenců povražděných na faraonův rozkaz. Sestra Mirjam poslaná matkou ho položila v „teva“ (asi také košík, v příběhu o Noemovi „archa“, zkrátka něco, co plave na vodě) impregnovaném asfaltem do vod Nilu, do míst, kam se chodila koupat faraonova dcera. Ta dítě vylovila a vychovala na faraonově dvoře. Židovská tradice ji za to odměnila jménem Bat-jah, „Dcera Hospodinova“, ač byla Egypťanka, neboť napomohla splnit vyšší vůli záchranou budoucího zachránce. Také Ježíšův příběh je o nebezpečí a zachránění: děťátko Ješua (kořen jména pochází od významu „zachránit“) se narodí na útěku před „vražděním neviňátek“, podle nedoložené tradice „ve chlévě“ a „ v Betlémě“ (kde se ve skutečnosti narodit nemohl, protože v té době Betlém nebyl osídlen). Jeho narození provázejí vesmírné úkazy, vydává zvláštní záři ve tmě (prvek rozvinutý barokním malířstvím) a přežije pod ochranou dobrých ochránců, aby jednou mohl zachránit jiné.

DARY ZÁZRAČNÉHO DÍTĚTE

Archetyp zázračného dítěte je nesmírně mocný: učí nás, že v každém dítěti, každém novém stvoření, je naděje – jeden z nejmocnějších projevů Ducha v člověku. V každém dítěti je neuvěřitelný potenciál – ono „skryté světlo“, které, sejdou-li se příznivé okolnosti, může zářit pro všechny okolo a přinést mnoho radosti a štěstí. V židovské mystické tradici je zázračné dítě (hebrejsky „tinok chacham“, aramejsky „janik chakim“) ztělesněním nevinnosti, čistoty a pružného, otevřeného vědomí i cítění: to vše, co dospělí již většinou ztratili. Proto bývalo přivoláváno k věštícím praktikám, aby skrze svoji průzračnou mysl a srdce odrazilo vůli Boha zprostředkovanou orákuly. Dítě a jeho zranitelnost jsou pro dospělé pobídkou k tříbení charakteru, k laskavosti, péči, obětavosti, soucítění, bezpečnému řádu,i k práci na vztazích v rodině, aby hnízdo bylo pro dítě útulné nejen fyzicky, ale i duševně. Rodičovství je výzvou a možností stát se lepšími lidmi.

Z tohoto úhlu pohledu jsou vánoce skvěle zařazeny v cyklu času. Po třech dnech kosmického zastavení Slunce přichází něco nového. A to nové slavíme v lednu, anglicky (a v jiných jazycích) January od římského boha Januse. Janus byl bohem vchodu a dveří, začátků a konců. Měl dvě tváře symbolizující Slunce a Lunu, stával na rozcestích, tedy tam, kde se lidé musí rozhodnout, a představoval ZMĚNU A PŘEMĚNU: ten zvláštní moment přechodu v přítomném okamžiku, kdy se z minulosti stává budoucnost, z dívky žena, z chlapce muž, z ženy matka, z muže otec… Můžeme tedy říci, že byl i strážcem hranic, kde něco končí a něco jiného začíná. Podle Wikipedie se „zánik jeho uctívání datuje k době, kdy Romulus a jeho muži unesli Sabinky. Janus na základě této skutečnosti způsobil obrovskou erupci a následně zmizel….“ Řád byl porušen, ochrana přechodu nemá smysl, pokud je užíváno hrubé násilí a narušováno vlastnictví.

V našem zodiaku lednu vládne Saturn, znamení Kozoroha, jež má s Janusem mnoho společného – vztahuje se na něho vše výše řečené. Je strážcem dveří, klade nám překážky, pokud vidí, že k přechodu a změně ještě nedozrál čas naší vnitřní úrovně. Hlídá rovnováhu mezi řádem a cítěním – je součástí osy Kozoroh–Rak, kde Kozoroh je přísný řád, disciplína a jasně vymezená hranice,a Rak (kterému vládne Luna) je mateřská náruč, cítění, plynutí v citech a emocích.

KDYŽ MUŽ A ŽENA MILUJÍ CIZÍ DÍTĚ

Včera jsem byla doma pouze se starší dcerou a vybrala si na večer film, na který by se manžel asi dívat nechtěl – Světlo mezi oceány s Michaelem Fassbenderem, Aliciou Vikander a Rachel Weisz. Zcela intuitivně. A právě on spustil mé úvahy na téma božského dítěte, samoty, hranic, řádu a cítění. Vypráví příběh muže jménem Tom, který zázrakem přežije peklo zákopů 1.světové války a najde útočiště na ostrově Janus (ano, opravdu…) u anglického pobřeží jako strážce majáku (strážce světla!). Samota jeho zmučené duši vyhovuje, po nějaké době si však na ostrov přiveze mladou manželku, krásnou a temperamentní Isabel. Společně se těší na děti, a když žena otěhotní, jejich radost je veliká. O to větší je bolest, když Isabel dítě potratí. A o dva roky později se opakuje totéž – opět potrat a zoufalství. Muž se stane zasmušilým, mučí ho pocit, že milované ženě nemůže pomoci, žena se trápí. A v té chvíli k ostrovu připluje člun s mrtvým mladým mužem , jenž v náručí drží živé novorozeně. Šťastná Isabela přemluví manžela, aby příhodu nenahlásil a aby dítě prohlásili za své vlastní – beztak všichni vědí, že je podruhé těhotná, a ještě nevědí, že dítě potratila. Tom, spolehlivý, korektní, loajální a odpovědný státní zaměstnanec, nátlaku ženy odolává, leč podlehne. Dítě, holčičku se nechají, pojmenují ji Lucy, a muže pohřbí. A oba se plně ponoří do radosti rodičovství, natolik, že zapomenou, že vlastně dítě biologicky není jejich.

Po nějaké době jedou na pevninu, kde jsou nadšeně očekáváni Isabelinými rodiči. Když jdou na křest do kostela, všimne si Tom mladé ženy na hřbitově: po jejím odchodu se jde podívat k hrobu, u něhož plakala, a zjistí, že je na něm nápis připomínající mladého muže a novorozeně, které „odnesl mořský proud“, s datem o jeden den dříve než připluli na ostrov Janus. Tom pochopí, že žena je Lucyinou pravou matkou, ale nemá sílu se jí přiznat. Když se dozví, že žena je dcerou místního bohatého podnikatele, napíše jí do schránky dopis se zprávou, že její holčička je naživu a v dobrých rukou.

Jak Lucy roste, i Tom podlehne štěstí otcovství: opakované náhodné setkání s pravou matkou na pevnině však rozjitří jeho svědomí a on se rozhodne záležitost řešit tak, jak považuje za správné. Tom žije podle zásad Kozoroha: velí mu svědomí, odpovědnost a hodnoty. Isabela žije lunárním Rakem: velí jí ohledy na dítě a city, jež ji natolik pohlcují, že není schopna vcítit se do pocitů skutečné matky, Hanny. Jaké je v takové situaci dobré řešení? Někdo vždy bude zraněn. Nakonec však holčička, nádherné stvoření, ve všech třech aktérech – své vlastní matce i nevlastních rodičích – probudí to nejlepší, přes všechnu bolest a zranění. Scéna, kdy Hanna vzpomíná na svého manžela, Lucyina otce (pohřbeného na ostrově Janus), Němce v poválečné anglické vesnici šikanovaného, je velmi silná. Ukazuje usměvavého muže jako šťastného tatínka, který své novorozené dcerce zpívá ukolébavky a nosí ji na rukou po zahradě. Hanna mu říká: „Tolika věcmi jsi si v životě prošel a vždy jsi šťastný. Jak to dokážeš?“ A muž odpoví s chlapeckým úsměvem: „Odpustit stačí jen jednou. Nenávidět musíš celé dny, a pořád. Musíš si pamatovat špatné věci. Je to příliš namáhavé…“

ŠTĚSTÍ PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

V dnešní době, tak dynamické a dramatické, se často ptáme, co máme dělat? Jak máme léčit sebe a svět? A přitom, zdá se, stačí tak „málo“. Co chceme ještě vymýšlet? Klíčové slovo je ROVNOVÁHA, harmonie protikladů. Přijmout, že jsme žáky i mistry, dospělými i dětmi, ctít řád i otevřít srdce, mít pevnou vůli i odpouštějící laskavost. A to vše s dary zázračného dítěte: radostí, hravostí, čirým štěstím přítomného okamžiku.

Přeji nám všem požehnané svátky.

PS: Letos vychází první den Chanuky, židovského svátku světel, na Štědrý večer. Kéž tento soulad rezonuje v co největším dosahu…

Foto: Alicia Vikander jako Isabela s nalezenou Lucy. Film Light Between Oceans.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

 

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli