Král Artuš v nás

Rok Jupitera se pomalu chýlí ke konci – a zápas o růst vibrace vědomí mužů trvá. Moje maminka, učitelka na gymnáziu, se v rámci hodiny dějepisu zeptala studentů, kdo by byl v případě Putinova nenasytného dobývání ochoten jít bránit naši zemi. Přihlásily se samé dívky. V metru pozoruji mladíky i muže, jak se drží svých iPadů, notebooků a kufříků, jako když dítě s postýlce drží medvídka… Co by udělal sebemenší poryv větru narušující tuto (ač zdánlivou) jistotu? Když cítím tento zmatek z rozpadu starých struktur a rolí, sama sebe zkoumám, jak to má můj vnitřní muž (jak už víte z článků o Martovi). Jupiter je symbolem růstu, touhy po postupu, expanzi a objevování, štěstí a bohatství, a symbolem lidského přesvědčení, které nazýváme „Vyšší Smysl“. Je to pocit mužské polarity, že „jenom být“ nestačí: je potřeba o něco usilovat, něčemu věřit, něco zlepšovat, ve jménu Vyšší Pravdy přesahující lidskou existenci.

CO JE SMYSLEM ŽIVOTA?

Je pravdou, že lidský život se může jevit jako úděl bolestný, nedůstojný, plný utrpení, bolesti, a ano, i absurdity… až zbytečnosti. Nekonečné učení (či neučení), koloběh, opakující se chyby. Každá generace se učí znovu a musí si na věci přijít sama, objevit objevené. Poněkud únavné. Zvláště když víte, že vývoj rozhodně nejde od horšího k lepšímu. Tehdy je opravdu těžké smysl hledat.

Nicméně je tu i ženská polarita. Ta smysl nehledá – smysl žije. Je. Jak říká Inelia Benz: „Smyslem života je život sám.“ Jinými slovy, my sami dáváme svému životu smysl, vymýšlíme si ho jako pomocný bod „v dáli“, lešení k podpoře růstu…, než nám dojde, že stejně jako ubíhají roky vpřed, tak rosteme do hloubky sebe. Pohyb je zdánlivý, nebo lépe řečeno, je v hologramu. Nicméně jsme lidské bytosti žijící v reálném čase, ve světě dualit, a hledání toho NAŠEHO smyslu a NAŠÍ pravdy je na naší cestě životem velmi nápomocné. Zvláště mužům (či ženám se silnou mužskou polaritou).

Možná jste v tomto roce zrevidovali svůj Vyšší Smysl, ideál, kterému věříte, který vás nabíjí odhodláním a podněcuje vaše úsilí. Já to mám tak půl napůl, stejně jako mužskou a ženskou polaritu ve svém horoskopu. Zacílím (můj Jupiter je ve Střelci) – a rozpustím hranice (je na stejném stupni jako Neptun). Moje vodní Luna v domě Střelce, kterému Jupiter vládne, intuitivně naciťuje, zda jdu podle svého vnitřního kompasu „správně“, ale do slov to příliš složit neumí a základem akce je plutí na vlně. Kdyby se mne někdo zeptal, jaký je můj smysl života, patrně bych mu odpověděla slovy Inelie Benz nebo jednoduše „zůstat v sobě“. To by odpovídala ženská polarita. A co by řekla ta mužská? Být dobrým člověkem, ženou, manželkou, matkou…, učit se ovládat své emoce a pudy, zpracovávat staré programy a naplnit své talenty. To už je docela důkladný seznam.

ARCHETYP KRÁLE ARTUŠE A GUINEVRY ANEB ZMĚNA JE ŽIVOT

Nedávno jsem opět dostala chuť pustit si svůj oblíbený film Král Artuš (2004). Viděla jsem ho už asi desetkrát, ale znáte to… Když jsem ho viděla poprvé, nasávala jsem s úžasem a radostí energii Guinevery, postavy hrané Keirou Knightley. Už to mne mělo předem upozornit, že nepůjde o tradiční pojetí vzorné, pokorné, jemné, ušlechtilé, poddajné a vinou stíhané manželky, jak je tomu v pokřesťanštělém podání legendy (pro úplnost: skončí v klášteře).Jak známo, Keira puťky nehraje. Ale že to bude taková bomba, to jsem netušila. Změna archetypu. Místo ženy trpělivě na hradě čekající, až se manžel občas uráčí vrátit ze svých ušlechtilých bojů, piktská kněžka a bojovnice, která nejen že se postaví se svým lukem a šípem do boje po boku mužů, ale sama i rozhoduje o svém sexuálním životě. Je to ona, kdo v noci jde za Artušem: žádné dobývání ze strany muže. Na omluvu svého nadšení připojuji, že jsem film viděla ve stadiu hluboké osobní a partnerské krize, šestý rok na tzv. mateřské dovolené. Energie každé Amazonky, jež drží život ve svých rukách, pro mne byla živou vodou.

Tak jsem si i nyní stáhla obrázek Keiry s lukem a šípem, že jím doprovodím tento článek. A když jsem se na film znovu podívala… Ano, je to tak, tentokrát potřebuje podporu můj vnitřní muž. Ten, který hledá smysl a bojuje za ideály, jež se mu drobí pod rukama. Takže toto je vyznání úcty ke králi Artušovi v podání vnitřně zralého Clive Owena. (A zdůrazňuji, že nechci hodnotit, zda je film kvalitní a historicky přesný: byl značně strhán kritiky a scénář má mezery. Atmosféra je však vykreslena skvěle a na úrovni prožitku se s ním dobře pracuje.)

CO JE HRDINOVI DUCHOVNÍ OPOROU?

Film tvrdí, že je o historickém předobraze krále Artuše – důstojníkovi římské armády Artoriovi Castovi, který byl velitelem oddílu sarmatských vojáků. Jeho otcem byl římský důstojník, matkou domorodá Britka. Poznáváme jeho „rytíře“, zde sarmatské bojovníky, Tristana, Lancelota, Dagoneta, Gallahada, Borse a Gawaina, kterým je spravedlivým a partnerským velitelem. Sílu k bojům s Pikty, domorodými britskými obyvateli, mu dává přesvědčení, že chrání vyšší civilizaci, vzdělanost – a křesťanské hodnoty. Ztotožňuje se tedy s identitou svého římského otce. O jeho britské matce se dozvídáme až z úst Guinevery, piktské dívky, kterou osvobodí z vězení: „Tak ty jsi ten legendární Artuš. Muž, který bojuje proti vlastním lidem. Říman, který zapomněl na svoji britskou krev.“ Artuš to evidentně slyšet nechce: ta slova však už jsou vyřčena a rezonují, až vyústí v jeho závěrečné rozhodnutí neodejít se římskou správou, nýbrž zůstat s obyčejnými lidmi, domorodci, a pomáhat jim se bránit proti invazi Sasů ze severu.

Artorius/Artuš je křesťan. Jeho učitelem byl podle filmu biskup Pelagius. Pelagiovu podobenku má ve svém pokoji, který propůjčí vznešenému hostu, biskupu Germanovi. Germanus si podobenky všimne a zhnuseně ji hodí na zem, kde se rozbije: připomene nám tak historickou skutečnost, že mnich (nikoli biskup, jak tvrdí film) Pelagius (354-420 nebo 440) byl se svým učením církví vyobcován.

Co učil? S jakou vírou vyrostl Artuš? Učil, že tzv. prvotní hřích (podle církve každého člověka od narození do smrti poznamenávající hřích selhání našich praotců Adama a Evy, resp. Evy) NEPOZNAMENAL lidskou přirozenost. Lidé jsou stále schopni si svobodně volit mezi dobrem a zlem, a to i bez boží intervence. (Dle dodnes platného učení je hřích vykoupen pouze skrze víru v Ježíše Krista.) Podle Pelagia byla lidská vůle se všemi svými schopnostmi a možnostmi stvořena Bohem a umožňuje člověku žít bez hříchu. Ve veškeré lidské činnosti je ovšem neustále přítomná Boží milost (s čímž plně souhlasím). Lidé jsou schopni dosáhnout spásy svým vlastním úsilím. Pelagius vystupoval především proti Augustinovi, který tvrdil, že se narodíme hříšní a že boží milost je nepřekročitelnou podmínkou spásy.Toto učení bylo následně přijato. Pelagiovo učení bylo odmítnuto v roce 418 na koncilu v Kartágu a definitivně odsouzeno na efeském koncilu v roce 431.

CO ARTUŠ NEVÍ A NA ČEM TRVÁ

To ovšem filmový Artuš ve své britské izolaci neví. Ke svým rytířům se chová jako rovný k rovnému: odmítne je poslat pryč, když s ním chce Germanus jednat, se slovy, že před sebou nemají tajemství. Když se setká se zpupností římského šlechtice vydírajícího místní rolníky tvrzením, že tvrdá robota pro pána je boží vůlí, a ti, kdo se narodili jako chudí rolníci, jsou předurčeni dřít pro mocné a bohaté (hierarchická konfigurace, na které stál celý feudální systém), postaví se proti němu v celém svém hněvu a opovržení. Otočí se k sedřeným rolníkům se slovy: „Narodili jste se jako svobodné bytosti. Máte od Boha svobodnou vůli.“ Labutí píseň duchovního vzepjetí na přelomu tisíciletí… a předzvěst našeho dnešního osvobozování.

Artuš tomu však věří – a v tom je jeho ušlechtilost a čest. Víra v lidskou svobodu mu dává sílu. O to víc je otřesen, když se dozví, že bylo Pelagiovo učení církví odmítnuto a samotný Pelagius byl vyhnán ( o jeho skutečném historickém osudu se mnoho neví). A druhou ránu dostane, když mu Germanus oznámí, že se Řím ze vzdálené a nehostinné britské provincie stahuje. Jeho bojovníci, z nichž ona šestice je poslední, jak připomíná velký, rovnostářsky kulatý stůl s mnoha prázdnými místy, bojovali … za co vlastně? Možná v tuto chvíli mu dojde, že sloužil ideologii, nikoli ideji. Moc ho využívala, byl pro ni jen pěšák. Příběh starý… a stále stejný.

MUŽI DÁVÁ SÍLU SVOBODNÁ VOLBA A LÁSKA ŽENY

Vzdělaný dospívající chlapec, kterého má na poslední misi odvézt do bezpečí, mu ve vypjaté chvíli řekne: „Artuši, ty bojuješ za svět, který nebude nikdy existovat. Nikdy. Vždycky bude bitevní pole.“ Taková je pravda oné vibrace mužské energie, ze které se nyní snažíme vymanit. Nekonečný boj, chycení v polaritě, akce a reakce. Kdo je spravedlivý a kdo je padouch? Kde je pravda? Jaký prostor má jedinec v mašinérii mocenského soukolí, jako součást kolektivu, jehož osud je určován tisíci rozhodnutí každého individua v každé chvíli? Jaký měli prostor pro svobodnou vůli muži bojující ve 2.světové válce, na obou stranách? A jaký mají dnes, když pracují v nadnárodní společnosti, oblouzněni reklamou, zvyklí na standard, svoji hodnotu ztotožněnu se svým postavením, živící rodinu, platící hypotéku?

Stále věřím, že minimálně 50 procent svobodné vůle mají. A mohou najít nový smysl. Při setkání s Merlinem, piktským kouzelníkem schopným ovládat přírodní živly, Artuš popustí uzdu emocím a vytkne mu smrt matky při přepadení římské posádky. V reminiscenci ho vidíme jako chlapce, který běží k hrobu otce a snaží se vytáhnout meč: to se mu podaří, vrací se, ale je příliš pozdě. Matka je uvězněna v hořícím domě. Tento odkaz na Excalibur má pointu i v síle, která meč dává: v tradičním mýtu je to Bílá Paní z Jezera, tady je to mateřská láska. „To láska tvé matky ten meč uvolnila, ne nenávist.“ Mužská síla bez spojení se ženstvím není vyrovnaná a stabilní a nemůže tak dozrát v moudrost.

To je ta volba. Navenek nemusí být rozeznatelná. Odehrává se v hlubinách vědomí, v hlubinách srdce. Jak přistoupím ke světu? Jak ho vnímám? Vidím sklenici poloprázdnou, nebo poloplnou? Jak svět ze sebe promítám? Utvářím? Skrze své vlastní nastavení, skrze svoji mysl? Mysl, jak vědí Židé, sídlí v srdci.

Artuš se rozhodne zůstat – kvůli britským lidem ohroženým Sasy, a stejně tak zůstanou jeho bojovníci – kvůli úctě k Artušovi. Síla mužského přátelství. Po vítězné bitvě (ohlas skutečné bitvy Britů se Sasy na hoře Badon někdy na přelomu 5.a 6.století) následuje happy end – ožení se s Guineverou. Zůstává v zemi své matky – a zakládá legendu. Legendu o čestném rytíři, který se postavil tváří v tvář i svému stínu – z incestu vzešlému synovi. Ale to už je jiný příběh.

Zatím vzdávám úctu svému vnitřnímu muži a jeho hodnotám, a všem mužům, kteří v dnešním rozbouřeném světě chaosu rozpadajících se struktur, ne nepodobném chaosu konce kdysi slavné, mužské hodnoty vyznávající římské říše v 5.století, stojí pevně a zároveň pružně, odvážně hledají, co zůstává, a o to pečují.

K Jupiterovi a jeho snaze o „tikkun olam“, nápravu a zlepšení světa, se tak přidává Saturn, který konečně ohlazuje frenetický pohyb vpřed ke světlým zítřkům a uzemňuje ho do hloubky vztahů, dodržování závazků a péče o stvořenou hmotnou realitu. Mužům, hrdinům všedního dne, jejichž rytířství nemusí být na první pohled nápadné, ale o to je cennější, a mění to nejdůležitější: samotnou vibraci.Ta přináší výsledky: „Podle ovoce poznáte je.“ Dávají nám ženám důvěru, že se můžeme opřít a spolehnout, a že to společně zvládneme. Děkuji.

VĚNOVÁNO MARY STEWART (1916-2014) A VERONICE. Tvoje slzy se hluboce dotkly mého srdce.

Zajímavou charakteristiku naší energetické vnitřní osobnosti „loajálního vojáka“, kterou je potřeba v určité chvíli našeho vývoje opustit a transformovat, si můžete přečíst zde na webu mé milé kolegyně Máši Růžičkové: http://www.astroinspirace.cz/

Foto: Clive Owen jako Artorius Castus – „Král Artuš“.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU:

O MARTOVI PODRUHÉ

O Martovi potřetí

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli