MOTTO:
„Celej život neznám nic jinýho než zvířata.
Vždycky jsem se cejtil jako jeden z těch bejků.
Nikdy jsem nevěděl, co to je někoho chránit.
Telata, stádo, ženu, děti.
Opravdu chránit.
Protože musíš, máš to v povaze.
Nemám, co jsem měl mít.“ (Matthias Schoenaerts jako Jacky ve filmu Býčí šíje)
Pondělí velikonoční, pohodový a radostný svátek, jsme trávili doma, každý zabraný do své činnosti. Při kontrole mailové pošty jsem zjistila, že mi od známého místního podnikatele přišel odkaz na českými titulky (zdůrazněno…) opatřený projev Viktora Orbána. Ze zvědavosti jsem link spustila. Projev trval patnáct minut, zvládla jsem dvě. Slova o zneužívání nás ubohých Východoevropanů zlou Evropskou unií a o záměrné migraci z Blízkého Východu, která má naše slavné národy zničit, mne poněkud… jak to říct… neudělala fyzicky dobře. Přece jenom jsem jako hebraistka dost dlouho studovala nacismus, včetně jeho propagandy, a dost dlouho jsem žila v komunismu, včetně nasávání jeho propagandy, abych měla nervy něco takového znovu poslouchat. Nemluvě o tom, že když autoritativní maďarský demagog s eticky pochybnou podnikatelskou i politickou minulostí hřímá o potřebě chránit evropské křesťanské hodnoty, a ještě o velikonočním pondělí, probouzí to ve mně mocný úžas nad neprůstřelnou drzostí jistých lidí. Ovšem jako materiál o psychologii jednotlivce (na pudové, projektivní úrovni) a kolektivu (nevědomého davu) je video dobré – pokud na něj máte nervy a žaludek.
Jenom připomínám, že pán, který mi video poslal, je dobře živený, bohatý muž staršího věku. Totalitu musel zažít. Budí dojem rozumného člověka. Co ho láká na alfasamci Orbánovi? Totéž, co oceňují autoři komentářů pod videem – „tento pán má pravdu a můj obdiv“…? „Konečně řekl to, co všichni vědí, ale bojí se to říci“? Na moji otázku, zda video poslal jako příklad odstrašující demagogie, nebo „konečně pravdivá slova odvážného politika“, odepsal: „Každý nechť si za sebe vybere, co blízké jeho myšlení a srdci jest … , ale … „na každém šprochu bývá pravdy trochu“.“ Jinými slovy, přesně vystihl základní recept na propagandu, od Hitlera přes Stalina až k Putinovi: „Vezmi trošku pravdy, dostatečné množství, aby tvá informace vypadala důvěryhodně, zamíchej ji s přísadami, jež nejvíce vrtají lidem hlavou a o nichž je nejtěžší získat přesné a jednoznačné informace, zpochybni, dej jasný návod a řešení bez pochybností a složitých nuancí…, ideálně tak, aby se po občanech nechtěla vlastní aktivita a za vše mohl někdo u moci…, a výsledkem je bramboračka potvrzující přesvědčení, že „obyčejný člověk“ (raději nedefinovat!) se „stejně nikdy nedozví pravdu“, „pravda neexistuje“, „žijeme v úpadku, chaosu, destrukci…“ , a zachrání nás jenom „pevná ruka (ideálně mužská, protože, jak známo, mocné ženy by mohly do naší země pozvat migranty)“.“
Už dlouhou dobu je mi záhadou, kam se poděli moudří, odvážní a čestní muži? Proč nejsou slyšet? A když se objeví, proč jsou ojedinělí a osamělí? A proč nejsou v politice ve větším počtu? Proč nevyužijí svého charismatu a vnitřního klidu, aby trpělivě vysvětlovali nejednoznačnost našeho světa, nástrahy přechodu k novému paradigmatu a manipulativní potenciál konspiračních teorií? Proč nepracují s mladými chlapci, aby jako muži svoji frustraci přetavili v tvořivou sílu?
Je jaro, období Berana, začátku cyklu, a já se ptám, kde je síla vědomého Marse – bojovníka, průkopníka a odvážného vůdce? Ovšem moudrého a čestného? Z práce s mojí vlastní mužskou polaritou dobře vím, že mužská energie je zraněná patriarchátem. Proměna mého vnitřního muže byla pracná a pomalá, posouvala se od vnitřního kritika a frustrovaného bojovníka přes zhrouceného chlapce a muže utíkajícího od odpovědnosti až po moudrého, přísného učitele (miluji svého vnitřního Gandalfa…) a přemýšlivého intelektuála. Je to dřina, už jenom proto, že kolektivní vědomí i nevědomí drží stále obrovské množství starých programů a vzorců a ještě není příliš mužů, kteří by se vydali cestou změny. Těm, kteří tak učinili, patří velké díky. Cesta vede přes vyrovnání se s otcem/Otcem (Bohem Otcem, otcovským kosmickým principem), odpoutání se od matky (a sklonění se v úctě před Bohyní Matkou/Matkou Zemí), přijetí dospělosti, a tedy odpovědnosti, náhledu na vlastní vlohy, srovnání se se společenskými rolemi (pracovník, manžel, otec) a utváření vědomého vztahu se ženou (což klade velké nároky i na vnitřní práci žen). No, jak říkám, jednoduché to není. Ale je jiná cesta?
Naciťuji muže ve svém okolí a jejich každodenní výzvy. Vyrostla jsem v rodě silných, aktivních žen a pasivních, mírných mužů. Jako intuitivní introvertka jsem s tím měla dost problémů: dlouho jsem trpěla mindráky, že nejsem „stejně schopná a energická“ jako ženy v mé rodině, které vždy vše svými ostrými lokty a prořízlou pusou vybojovaly. Muže – dědečky a strýce – jsem milovala, protože měli trpělivost si s námi dětmi hrát, dávali nám najevo, že nás mají rádi, a vyzařovali poddajnou, objímající energii. Že něco s touto energií není v pořádku jsem si uvědomila, až když se můj dědeček z otcovy strany psychicky zhroutil z nešťastného vztahu s babičkou, z její emotivní manipulace a své neschopnosti se jí odvážně jako muž postavit (lidově řečeno „zařvat“). Tatínka jsem milovala jako nedostižný objekt – až v dospělosti jsem pochopila, že mne také miloval, ale nedokázal překročit svazující „smlouvu duší“ se svojí matkou a zůstal navždy jejím vazalem, malým hošíkem. To mu znemožnilo více se přiblížit své ženě a dceři – nevěděl si rady. Až dnes máme vztah, ve kterém si vyjadřujeme lásku. Také můj tchán i manžel pocházejí z rodu zraněné mužské energie: dědeček mého muže byl prchlivý furiant, který nezvládal své emoce. Z důvodu domácího násilí se s ním jeho žena, manželova babička, rozvedla. Bylo to v 50. letech a ona byla Němka, kterou si dědeček do Čech přivedl po válce z totálního nasazení – takže rozhodnutí odejít od manžela se třemi malými dětmi muselo mít rozhodně velmi silný důvod. Tchán si následně vybral pečující, organizující a mateřskou manželku. Jeho syn, můj manžel, se potýká s lekcí zvládnutí svého vnitřního ohně. Jak žít mužskou sílu ohně tvořivě a vědomě, bez násilí a excesů minulosti? Jak najít zdravou formu jeho uplatnění ve společnosti, která je stále posedlá symboly mužské ohnivé moci – auty, zbraněmi, rychlostí, penězi, photoshopově krásnými zlatokopkami, kariérou – , i když jde mnohdy o dávno mrtvé kulisy?
Čas od času se ráda podívám na filmy s mužskou tematikou, ať už akční nebo psychologické. Mám ráda mužské herce „na hraně“, zajímavé, nejednoznačné typy, vyzařující ochranářskou energii jaksi navzdory. Mými favority jsou Dán Mads Mikkelsen a Vlám Matthias Schoenaerts. Ani mne nepřekvapilo, že mají podobné horoskopy: Slunce ve Střelci, Lunu ve Štíru. Jelikož sama mám Slunce v Blížencích, jde o moje stínové znamení. Střelce mám ale také zastoupeného silnou konstelací, takže každé setkání s energií těchto mužů beru jako lekci sebepoznávání.
Na festivalu Febiofest v Praze jsem zhlédla film Maryland francouzské režisérky Alice Winecour, se Schoenaertsem a Dianou Krüger v hlavních rolích. Je to velmi zajímavý film k tématu, o kterém píši. Matthias v něm hraje SVOJI roli zraněného bojovníka (jak ho již skvěle zahrál ve filmech Býčí šíje, Na dřeň, Loft či Suite francaise), balancujícího mezi pudovou agresivitou a vnímavou citlivostí. Je fascinující, jak si touto rolí zpracovává, zvědomuje a léčí své vlastní energie. Má zajímavý, náročný horoskop, se silnými neptunskými a plutonskými energiemi a s Marsem ve Lvu – energií hrdiny a krále – v podsvětí, říši smrti, 8. domu Štíra. Všechno v něm je na hraně – oheň a voda, agresivita a citlivost. K transformaci prochází skrze autenticitu a následování i (více či méně trpělivé) ovládání vnitřních impulsů. Klíčem – a výživou – je láska (Venuše a Ceres na Ascendentu). To nejlépe zahrál/odžil jako správce Gabriel ve filmu Daleko od hlučícího davu.
Miluji filmové téma, kdy se hroutí obraz hrdiny bez bázně a hany a svalnatému borci docházejí fyzické síly(doslova i obrazně, v poznání, že vše v životě silou kontrolovat nelze). To je ten moment, kdy se mohou probudit síly psychické. Stárnoucí Daniel Craig, tedy James Bond, v posledních dvou bondovkách nebo hrdina dánského filmu „Krigen“, „Válka“, čelící nechtěným důsledkům své válečné mise jsou takovými (pro mne více pravdivými a živoucími) hrdiny.Ve filmu „Maryland“ hraje Matthias vojáka zahraničních misí, který začne trpět posttraumatickým syndromem, a není tudíž k další misi povolán. Nepřipouští si to a najde si „prozatímní“ práci – ochranku v luxusním sídle bohatého Libanonce. Záhy se ukáže, že mužovo bohatství pramení patrně z dosti pochybných zdrojů a neetických kontaktů. Zaměstnavatel odjede na pracovní schůzku a Vincent, jak se Matthiasova postava jmenuje, má hlídat jeho mladou ženu (Diane Krüger se ve filmu jmenuje Jessie), synka a dům. Když dorazí zpráva, že muž byl zatčen, zapnou se Vincentovi „válečné kontrolky“. Dům, který jsme při párty hojně navštívené společenskou smetánkou zažili jako přeplněný, se záhadně vyprázdní. Při výletu na pláž je trojice Vincent, Jessie a syn přepadena a jen díky síle a duchapřítomnosti bojovníka zachráněna. Po návratu domů zjistí, že dům je odemčen a liduprázdný. Rozhodně má daleko do bezpečného místa, jak zezačátku vypadalo, při pohledu na množství kamer, monitorů přenášejících jejich snímky a skupinu sebevědomých security hochů, Vincentových kolegů. Divák si plně může uvědomit iluzornost bezpečí „zajišťované“ technologiemi: jsou taaaak snadno zneužitelné a beztak za nimi stojí nestabilní článek – člověk.
Film se trochu mění v horor: potemnělý dům, s papíry rozházenými po zemi, jak Jessie pátrala po skutečné povaze práce svého manžela, se zvuky deště, skřípáním oken, zamykáním a odemykáním mříží, hlídkováním podezřelého neznámého auta před branou… Přepadení a pokus o únos na sebe nenechají dlouho čekat a nemají rysy rutinní filmové akční vložky. Protože celou dobu nesledujeme povrchní akční film, ale film o vnitřních dramatech a rozpoloženích muže, jenž nezná jinou životní náplň než boj, a tato náplň se mu hroutí. Aby oslabil pochybnosti a fyzické projevy posttraumatického syndromu, bere léky či kapky. A vnímá Jessie. Probouzí se v něm touha ji a jejího syna ochraňovat. Zbytek si můžeme domýšlet z ukázněného, niterného, a přitom jakoby neustále přetlakovaného hercova projevu. Vnitřní napětí mezi touhou milovat, mít blízkou bytost, nebýt sám – a naučeným automatickým bojem pro boj. Smysl a ne-smysl. Citlivost a chladnokrevnost. Touha najít ve svém životě pevný bod nebo se plácat dál v pseudonáplni. Doslova fyzicky cítíme, jak těžké je pro něho přijmout a přiznat jakoukoli „slabost“ – cítění…
Film končí silným gestem. Útočníci jsou přemoženi, ale zabití jednoho z nich Vincentem Jessie neúmyslně vidí. Křehké pouto, které se mezi nimi rodilo, je patrně otřeseno. Vincent si to uvědomuje – sice ženu a jejího syna zachránil, ale svojí neukočírovanou brutalitou o ni zároveň přišel. Jeho jediná slza mluví za vše. Jessie a syn nastupují do auta, aby odjeli na letiště a odletěli do bezpečí. Vincent zůstává v domě. A potom se Jessie vrací a zezadu ho obejme. Vincent na nekonečnou vteřinu ztuhne –a potom položí dlaň na její ruku. Konec. Koneckonců, ten luxusní dům se jmenuje „Maryland“. Mariina země. Může zůstat ve starém sentimentálním klišé a může se stát místem zázraků.
Moje čtení je toto: zraněného bojovníka může zachránit pouze probuzené cítění, láska a pochopení ženy.A pevná vůle vytrvat. V ní je odvaha a síla. Uvnitř i vně, v našem vnitřním psychickém procesu i ve vnějším světě.
Pak by snad tolik mladých mužů neodcházelo si zastřílet na Donbas či do Islámského státu, s touhou být přijatý do „gangu“ (Haras Rafiq), a tedy mít cenu jako muž. „Být chlap.“ Co to ale znamená? Useknout zajatci hlavu? Střílet na ukrajinské civilisty? Chodit na rasistické demonstrace?
Mars představuje energii, kterou potřebujeme. Je to vitalita, odvaha vydat se porodními cestami do života, odvaha vydat se na svoji jedinečnou cestu, odvaha realizovat své Já. Martovská energie byla patriarchátem hrubě zneužita (viz. články O Martovi poprvé a O Martovi podruhé na tomto webu). Nemůže však být potlačena, jak dnes činí mnoho „duchovních“ mužů. Je to naše touha, naše životaschopnost, náš vnitřní oheň radosti z individuální existence.
Cesta léčení vede na hraně a prvním krokem je přiznání. Přiznání, že staré vzorce už nefungují a nevím, jak dál. Nechci být jako můj otec, který nectil a nemiloval moji matku, dědeček, který bil moji babičku a svoje děti, příbuzný, který v rodině vyžadoval absolutní poslušnost a neuznával diskusi,jako asertivní sobecký politik, který se rád poslouchá a je přesvědčen o vlastní neomylnosti. Kudy vede moje cesta? Od zranitelnosti k rozpoznání, co skutečně stojí za moje úsilí a co opravdu stojí za to chránit. Ženy, děti, život, planetu.Hodnoty tolerance, svobody, bezpečí, které nejprve kultivuji sám u sebe. Jednoduché recepty a staré programy o „vnějších nepřátelích“ (Evropská unie, nadřízený, politici,….doplňte sami) už dávno neplatí.
Je to jako jít novou cestou v nejistém terénu – pomalu, pozorně, našlapávat zlehka a zkoumat, kde je půda pevná a kde co číhá. A mít radost z každého pokroku, ať je nepatrný. Každá změna se počítá a pomáhá nám všem.
Hrdinům všedního dne, kteří se o to pokoušejí, s díky a láskou!
PS: Doporučuji skvělou knihu moudré terapeutky Marie Madeiry „VELRYBA A MUŽI NOVÉ DOBY“. Zakoupit lze např. zde: http://knihy.hledajici.cz/detail.php?id=15550&action=kniha
Foto z filmu Maryland.