Má české a huculské předky, narodila se v podhůří Jeseníků a sama sebe našla v Sýrii. Inna Mateiciucová, krásná a charismatická žena, doktorka filosofie, odborná asistentka Ústavu archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity v Brně, spoluzakladatelka Oddělení pravěké archeologie Předního východu (jediného v Evropě). Její příběh jistě potěší ty z nás, kdo milují Blízký Východ, i ty, kdo jako malé děti snili o tom být acheology… Je snad někdo, kdo o tom nesnil?
LOVKYNĚ MAMUTŮ
Inna snila od 3. třídy, kdy byla s kamarádem v knihovně a odnesla si odtud knížku Eduarda Štorcha „Lovci mamutů“. „Úplně mne to uneslo. Byla tam mapa archeologických nálezů, kde se co našlo, a pro mne bylo fascinující, že to, co se píše v knize, je tedy pravda! Začala jsem se o téma zajímat. Četla jsem Štorchovy knihy několikrát a napodobovala jsem své hrdiny. Jedla jsem syrová játra, okusovala kosti, drtila zrní, pekla placky… Nerozlišovala jsem mezi skutečností a fantazií, měla jsem své vysněné hrdiny z té doby a cítila, že žijí tady. Vymýšlela jsem si jejich příběhy a psala je.“
Později začala Innu zajímat i příroda. Na gymnáziu zvažovala, zda jít studovat archeologii či přírodní vědy. Rozhodla se pro archeologii, protože zkoumá jak přírodu, tak člověka. Přestože ji ředitel školy zrazoval, s podporou rodičů se pilně připravila na přijímací zkoušky –a jako druhá nejlepší je složila. V ročníku byli čtyři studenti.
S odchodem do Brna na vysněná studia v roce 1986 ale přišlo zklamání. „Byla to suchařina. Ne všichni lidé, co nás učili, byli podle mého názoru dobři pedagogové. Uvízli v materiále a neviděli za ním člověka. Tak jsem měla hned na začátku krizi. Ale Brno je místo gravitace, víc než studium mi tehdy dal společenský studentský život.“ Po listopadu 1989, kterého se aktivně zúčastnila, dostala s kolegy možnost složit státnice z historie a čekala ji diplomová práce z archeologie. „Zajímalo mne nejstarší období: paleolit, počátky zemědělství v neolitu, štípaná industrie – pazourky.“ Práci s podporou školitele doc. Martina Olivy v ústraní domova v Odrách napsala za tři čtvrtě roku. A vydala se do světa na akademické stáže na zkušenou i naučit se jazyky. Když se po němčině chtěla učit i angličtinu, dostala nabídku jet kopat na Blízký Východ. S velmi „basic English“ se sbalila a odjela se připojit k nizozemskému týmu v Sýrii do blízkosti tureckých hranic. A ukázalo se, že je to rozhodnutí jejího života.
INICIACE S PARTOU ARABSKÝCH DĚLNÍKŮ
„Ve 29 letech byla pro mne tato práce porodem a iniciací. Dostala jsem přidělenou plochu 10×10 metrů a partu pěti arabských dělníků, se kterými jsem měla komunikovat arabsky. Dokumentaci výkopů jsem měla vést v angličtině. Všechny nálezy jsem kreslila a popisovala. Dnes už toto dělá více lidí, nikoli jeden člověk, ale tehdy jsem spala 3-4 hodiny denně, abych to zvládla. Ráno jsme vstávali ve čtyři, v půl páté jsme začínali pracovat. Vidíš, jak vychází slunce, mění se barvy zdí a stěn, vrstvy popela hýří barvami. Postupně je stále vedro, v poledne více než 40 stupňů ve stínu. Končí se a odjíždí do vesnice na jídlo a siestu. Odpoledne se ještě někdo vrací a zakresluje vykopané zdi a profily, někdo pracuje na základně na dokumentaci.
Já jsem kolikrát zůstala na tellu sama i přes poledne. Lehla jsem si na podlahu, kterou jsem právě vykopala a po které se naposledy někdo procházel před více než osmi tisíci lety, a vnímala, jak to v tichu ke mně mluví. Všechno bylo tak intenzivní, že mi to zalezlo pod kůži, a zjistila jsem, že tato archeologie je splněním mého snu. Člověk musí aktivně přemýšlet v terénu, vnímat v souvislostech, v kontextu. Kopali jsme tell (pahorek uměle vzniklý navršením stop pravěkého a starověkého osídlení) s pozůstatky jak z neolitu, tak z doby bronzové. Já kopala neolitické vesnice haláfské kultury nebo jejích předchůdců.“
Haláfská kultura (6000 – 5400 př.o.l. ) je považována za první předovýchodní zemědělskou vyspělou kulturu vyznačující se elegantní keramikou a rozvinutým dálkovým obchodem (dovoz obsidiánu). Inna, z Evropy zvyklá na výkopy jam se stopami organického materiálu (domy se stavěly ze dřeva), hledání nenápadných předmětů denní potřeby a dokumentační práci v kanceláři, najednou trávila 24 hodin denně pod širým nebem nebo v tradičních místních domech a objevovala více než osm tisíc let staré zdi domů, keramiku a nástroje na místech, kde je zanechali jejich majitelé. „Je to úžasný pocit, když vykopeš i do metru stojící zdi z dusané hlíny nebo z hliněných cihel. Někdy je na nich i bílá omítka. A když tam najdeš podlahu, tak je ještě udusaná nohama, jak po ní lidé tehdy chodili.“
Jaká byla pro tehdy mladou ženu spolupráce s místními muži, jejichž kultura emancipaci žen příliš není nakloněna? „ Dostala jsem papír s arabskými slovíčky, domlouvali jsme se posuňky. Jeden z party, muž jménem Chalíl, byl zezačátku hodně vzpurný. Když jsem něco řekla, tak se na mne podíval odsuzujícím pohledem. On ale výborně kopal, dokázal rozeznat pozůstatky cihel od normální hlíny a zásypu. I když to mělo stejnou barvu, tak podle textury a otisků slámy, která se do cihel při výrobě přidává, rozeznal to, co bylo kolikrát vidět jen při určitém specifickém světle nebo vůbec. Požádala jsem ho, ať mne to naučí. Ukazoval mi to, vysvětloval, a tak jsme se postupně stali přáteli. Respektovala jsem ho a on respektoval mne. Nakonec jsem si se všemi vybudovala dobré vztahy. Jednak jsem s nimi na rozdíl od jiných supervizorů pracovala, takže jsem byla černá a zaprášená jako oni. Tak jsem se nejvíc naučila a oni mne začali brát. Potom hodně pomohlo, když jsme si o přestávce začali vařit čaj. Nikdo jiný si nedovolil přerušit práci, ale nakonec k nám na ten čaj ostatní chodili – včetně šéfa.“
Připomeňme, že „uvařit si společně čaj“ je na Předním východě významná společensko-kulturní stmelovací událost. Spolehlivost svých pracovníků si Inna několikrát ověřila: „Jednou jsem něco špatného snědla, bylo mi zle, zvracela jsem od rána do večera. A parta kopala beze mne, nemusela jsem je pohánět. Jiní supervizoři se k nim často chovali jako k dělníkům, kteří nic nevědí a je potřeba na ně dohlížet, ale já si byla jistá, že práci rozumí. Jeden rok jsem zastoupila nemocné kolegy, měla jsem na starosti tři plochy a pod sebou patnáct lidí. Byla to spousta práce, ale věděla jsem, že když svým pracovníkům zadám práci, že to Chalil uhlídá a nepřekopnou zeď nebo podlahu. Dodnes jsme v kontaktu.“ Stejně v kontaktu je i s kurdskými pracovníky z pozdějších misí. „Pochopila jsem, že jsou nám Kurdové jako Indoevropané kulturně bližší, například vnímáním humoru. Často byli vzdělaní, měli univerzitu, ale kvůli své národnosti nenašli odpovídající práci.“
UNIVERZITNÍ PRÁCE
Při jednom z návratů do Čech bylo Inně nabídnuto místo na katedře archeologie MU a ona se usadila v Brně. Podařilo se jí v rámci výzkumného záměru Ministerstva školství získat podporu pro vykopávky v Sýrii a až do roku 2010 jezdila se studenty archeologie kopat a zkoumat haláfskou kulturu na lokalitu Tell Arbid. Vypuknutí krvavé občanské války v Sýrii další výzkum znemožnilo. Inna se podílela na založení Oddělení pravěké archeologie Předního východu a společně s manželem, kulturním antropologem a archeologem Maximilianem Wildingem, usiluje o vybudování pracoviště evropské úrovně. Přednášky prezentují nejlepší odborníci na problematiku z Nizozemí, Německa, Rakouska, Polska, Itálie či USA, výukovým jazykem je angličtina. V současné době Inna hledá náhradní možnost terénního výzkumu pro své studenty na Krétě, v Íránu a v Jordánsku. „Snažíme se studentům dát to, co jsme my nemohli mít,“ shrnuje své obdivuhodné úsilí. Vedle profesní práce se nenudí ani v osobním životě: je maminkou malého Eliáše.
Když se Inna ohlédne zpět na léta strávená pod syrským Sluncem, co pro ni bylo největším přínosem? „V Sýrii jsem při archeologické práci začala být sama sebou. Našla jsem kvintesenci toho, kdo jsem a co mne zajímá. Tam přišel prvotní impuls, kdy jsem cítila, že za něčím mám jít jak jako archeoložka, tak jako člověk. Zažila jsem tam propojení s něčím, co je víc, než jsem já: napojení na pra-energii, cestu ke kořenům. Ale nebylo to ani tak o kořenech naší kultury, jako o kořenech, o zdroji mně samé. Možná to spolu souvisí, ale pro mne je to osobní záležitost.“ Na základě vlastní zkušenosti se Inny ptám, zda neměla při prvním pobytu logicky nevysvětlitelný pocit „deja vu“? „To bylo právě zajímavé, že když jsem tam přijela, tak jsem měla pocit, že jsem tady vždycky byla. Bylo to tak evidentní, až mne to šokovalo.“ K pocitu iniciace přispěly sny: zvláště o novu a úplňku měla Inna velmi intenzivní snění. „Pohřbila jsem všechny chlapy. V mých snech zemřeli všichni důležití muži mého života.“
V rozhovorech zmiňuje, že její snahou je navázat na práci našich slavných orientalistů Bedřicha Hrozného a Aloise Musila. To už se jí nepochybně povedlo. Doufejme, že nešťastná válka v Sýrii skončí a neklidný region opět přivítá všechny zapálené vědce, kteří s úctou vynášejí na světlo stopy jeho slavné minulosti. Ze srdce jim to všem přeji.
Odkazy:
http://www.muni.cz/people/5897/cv
http://www.phil.muni.cz/waop/home/studium/vyucujici
http://www.phil.muni.cz/waop/home/fotogalerie
http://brno.idnes.cz/archeolozka-hleda-v-syrii-stopy-zanikle-kultury-jako-agatha-christie-12u-/brno-zpravy.aspx?c=A080414_953407_brno_atk
http://www.veda.muni.cz/veda-a-vyzkum/1048-archeologie-nejsou-jen-pyramidy#.U1vQCvl_uSo
http://cs.wikipedia.org/wiki/Chal%C3%A1fsk%C3%A1_kultura
Fotografie: Inna v Ománu. Zdroj https://cesky.radio.cz/potvrdi-cesti-archeologove-ze-byl-oman-zelenou-zemi-8169062
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
Skvělý článek, Terezko!
To je tak, když se člověku naplní jeho představy o tom, co by si přál dělat v budoucnosti. Ještě, že se to občas vydaří!
Díky.
Eva Vymětalová Hrabáková