S Filipem Čapkem o archeologii v Izraeli

Docent Katedry Starého Zákona Evangelické teologické fakulty v Praze Filip Čapek má zajímavou profesní kombinaci: je biblista a archeolog. Čili teoretik a praktik. Patnáct let byl také farářem evangelického sboru. Čili psycholog a mediátor. V letošním roce mu vyšla kniha „Archeologie, dějiny a utváření identity starověkého Izraele. Paměť, identita a jejich vliv na dějinné vědomí“. (http://www.ivysehrad.cz/kniha/archeologie-dejiny-a-utvareni-identity-starovekeho-izraele/ ). V ní se zabývá nejstaršími dějinami Izraele, tedy otázkou, od jaké doby můžeme vůbec o něčem jako je starověký Izrael mluvit. Otázka je to stále nejasná, o to více zajímavá. Čapek k ní přistupuje s pomocí tří hlavních zdrojů: archeologických vykopávek, studia biblických textů a studia nebiblických textů, tj. písemných zpráv jiných kultur. O vykopávkách v Izraeli a historizujících mýtech jsme si povídali v královéhradecké kavárně.

ARCHEOLOGICKÉ VYKOPÁVKY

TD: Chystáte se v nejbližší době opět na vykopávky do Izraele?
Čapek: Na začátku srpna jedeme na čtrnáct dní do Tel Azeky.

TD: Ptám se proto, že i našimi médii proběhla zpráva o účasti vaší archeologické výpravy složené z učitelů a studentů Evangelické teologické fakulty na významném objevu chrámu v Tel Moca. Ráda bych tedy mluvila o Vaší účasti na vykopávkách v Izraeli. Nejprve jste v roce 2008 kopal v Ramat Rachel na jihu Jeruzaléma.
Čapek: Ano, tam jsem začínal. Kopalo se administrativní centrum z 8. -7. století př. o. l. Interpretace se liší, zda bylo judské, asyrské, nebo judské pod dohledem Asyřanů. To je i můj názor. Přišlo mi zajímavé, jak byly v té době přijímány vlivy z Mezopotámie – byly nalezeny terasovité zahrady, na které byla navezena zemina z nížiny, z úrodnějších částí Judeje. Byla objevena i pylová zrna topolu, který se vyskytoval v Mezopotámii. Odborně se přejímání vlivů politického hegemona v dané době říká „asyrský design“. Je vidět, že monumentální stavby nenechaly chladnými ani Judejce, ale samozřejmě byly adaptovány na místní prostorové a demografické podmínky: je to mezopotámské měřítko děleno deseti až dvaceti.

TD: Takže už tehdy, stejně jako nyní, je v Izraeli, obrazně řečeno, „celý svět“. Dalším místem, kde jste kopal, bylo Chirbet Kejafa (u města Bejt Šemeš, asi 30 km jihozápadně od Jeruzaléma).
Čapek: Tam jsem byl jednu sezonu. Vykopávky vedl profesor Josi Garfinkel z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Pak jsme přešli na spolupráci s universitou v Tel Avivu. Já jsem co do interpretace biblických textů ve vztahu k hmotné kultuře kritičtější, tak mi spolupráce s také kritičtějším Tel Avivem více vyhovuje.

TD. Připomínám, že v Chirbet Kejafa se vykopalo opevnění označené jako „pevnost Ela“, a probíhá – někdy i bouřlivá – diskuse, zda jde o pevnost z doby království krále Davida, tedy pokud existovalo, nebo o pevnost mladší, nebo o pevnost Pelištejců. Hned v úvodu rozhovoru se tak dotýkáme tématu, že archeologie v Izraeli otevírá často citlivá témata, která mohou být politicky využitá či dokonce zneužitá. Protože většina arabského světa neuznává legitimitu Židů jako původních obyvatel Izraele a považuje je za novodobé „kolonizátory“, izraelská archeologie se finančně i personálně soustředí především na historické období, kdy starověký Izrael a Judea existovali, a to zkoumá a dokládá. A samozřejmě je v jejím zájmu i potvrdit izraelskou a judskou státnost. Téma krále Davida je navíc citlivé pro nábožensky cítící Židy, kteří věří, že šlo o skutečnou historickou postavu, což zatím nelze úplně stoprocentně dokázat. V neposlední řadě je nyní (červenec 2019) průlomový objev potvrzení původu Pelištejců z Egejské oblasti, tj. z dnešního Řecka , založený na analýze DNA. Palestinci, kteří si své jméno ve 20. století vzali právě od starověkých Pelištejců, resp. od římského přeznačení Izraele na „Syria Palaestina“ po rozdrcení Bar Kochbova povstání roku 135, se nahlížejí jako „to pravé původní obyvatelstvo“ .
Čapek: Je dobře, že byl pelištejský původ obyvatelstva v oblasti Pobřežní planiny potvrzen. Asi víte, že v Izraeli je veliký akademický přetlak, na jedno pracovní místo čeká dvacet archeologů, a tak přicházejí s různými teoriemi či modifikacemi teorií starších. A tak nedávno někteří přišli i s teorií Pelištejců jako endogenního (místního) obyvatelstva. Nyní se kope i místo na Chirbet a-Rai v Šefele mezi Kirjat Gat a Lachíšem a nalezené město bylo vedoucími výzkumu ztotožněno s pelištejským městem Ciklag. (Tam měl David najít útočiště u pelištejského krále Achíše. Viz. První Samuelova 30:1 ad.). Identifikace je možná, ale z mého pohledu můžeme o Judském království jako samostatné politické entitě uvažovat až tak v 8. století, popřípadě nejdříve na počátku 9. století. Když se do výsledků výzkumů začne přidávat král David, je to už trochu sporné kvůli politické agendě a možnému zneužití. To jsou nešťastné politické dopady archeologie. Já jsem školený evropským kritickým čtením biblických textů, takže jsem na ztotožňování biblických příběhů a archeologií objevených míst opatrný.

ŽIL KRÁL DAVID?

TD. Jediným možným přímým důkazem existence rodu krále Davida tak zůstává stéla s aramejským nápisem zmiňujícím „bjtdwd“, čteno „bejt David“, doslova „Dům Davidův“, rozumí se „rod Davidův“, nalezená ve vykopávkách v Tel Dan v roce 1993?
Čapek: Ano, ale zároveň je tento nápis minimálně o sto let mladší, než by David žil. Je zajímavé, že deska byla nalezena na severu Izraele, až u hranic s Libanonem. David mohl sídlit i jinde, nikoli v Jeruzalémě, ale třeba nejdříve v Hebronu, jak zmiňují ostatně i biblické texty. V některých z nich je Jeruzalém ve starších textech zvláštním způsobem opomíjen a vazby na sever naopak zřetelné, jako například u Davidových žen: Achínoam má přívlastek Jizreelská a Abígajil je popsána jako žena po Nábalovi Karmelském. V knize, kterou jsem nyní napsal, se snažím říct, že 11. a 10. století jsou takové „předdějiny“ a lidé si do jejich období promítají „zlatou éru“. Hodnocení a popis této doby je tak silně ovlivněn teologickými koncepty mladší doby. To neznamená menší hodnotu, ale nemělo by se s tím šermovat jako s faktickým historickým argumentem, jak se to ze strany nábožensky konzervativních či pravicových politicků někdy děje. (Izraelský premiér Benjamin ) Netanjahu pomalu ani neví, kde je synagoga, ale pokud jde o to získat voliče, ihned připomíná například osadníkům na Západním břehu Jordánu (tj. v oblasti Palestinské autonomie), že i toto území patří historicky Izraeli, protože se takto o tom píše v náboženských textech Izraele, v Tanachu.

TD: Každopádně už se neděje to, co se dělo v biblistice 18.-19. století, že se archeologie používala pro doložení pravdivosti Bible.
Čapek: Ne, to ne. Biblická archeologie byla ve svých začátcích trochu na zakázku. A bylo to pochopitelné, protože první archeologové na Blízkém Východě byli křesťané; ani to jinak neuměli. Podobně první generace izraelských archeologů po vzniku státu v roce 1948 měla sionistickou zakázku. Ani oni jinak neuvažovali. O to více je potřeba vítat přístup kritického myšlení. Pro někoho je dodnes nepřijatelná představa, že judská kultura byla ovlivněna kanaánskou, egyptskou, pelištejskou nebo asyrskou kulturou.

TD. A někomu to dokonce může rozbít víru, jako kdyby byla závislá na pravdivosti biblických příběhů. Třetím místem, kde jste kopal, byla již zmíněná Tel Azeka mezi Bejt Šemeš a Bejt Guvrin.
Čapek: Azeka se k biblickým látkám vztahuje až v pozdějších fázích osídlení. Lidé zde žili již ve střední době bronzové, což je přelom 3. a 2. tisíciletí př. o. l. Bylo to významné kanaánské centrum. To ještě dávno můžeme nechat Izraelce stranou. S počátkem 9. století se stává součástí vznikajícího Judského království, o němž se dozvídáme později na sklonku 8. století také z asyrských pramenů jako o jednom ze tří nejdůležitějších měst té doby – spolu s Lachíšem a Jeruzalémem.

TD. Bylo místo Azeky nějak geograficky a přírodně výjimečné? Dívala jsem se na mapu a neviděla jsem tam nic jiného než les
Čapek: Ano, to jsou borovicové lesy, kterým se s nadsázkou říká ‚sionistické‘, protože byly vysazovány v době, kdy se kreslila mapa nového Izraele. Logika věci byla následující: kde byly stromy, tam nebyly pastviny, tedy místa, která si nárokovali Palestinci, zaměřením pastevci, a naopak. Borovice opravdu archeologové nemají rádi, protože svými kořeny hodně zničí.… Azeka a Lachíš byly dvě strategické pevnosti, které hlídaly přístup od moře, proto je jak Asyřané, tak Babyloňané demonstrativně dobili a zničili, čímž paralyzovali Judsko jako takové a pak už si jen přišli do Jeruzaléma diktovat podmínky (“Vojsko babylónského krále bojovalo proti Jeruzalému a proti všem zbylým judským městům, proti Lakíši a Azece: z opevněných judských měst zůstala jen tato města.“ Jeremjáš 34:7 . Dále např. Jozue 10:10-11, První Samuelova 17:1.). Tel Moca, kterou odkrýváme teď, je jiný případ: nachází se sice v hornatém terénu před Jeruzalémem, ale v údolí u potoků. Pěstovalo se tam obilí, které bylo tamtéž skladováno v impozantně velkých silech. Zatím jsme nenašli žádné masivní hradby. Nejspíše to bylo správní centrum ve vnitrozemí pro výběr produktů. Obrannou funkci měla města jako Azeka nebo Lachíš.

JEDINEČNÝ OBJEV

TD: Tím se dostáváme ke slavnému objevu chrámu, který byl odkrytý právě v Tel Moce. Můžete význam objevu vysvětlit lidem, kteří nejsou biblisté či hebraisté? Jen připomenu, že podle Hebrejské Bible je jeruzalémský chrám středobodem náboženství až do 1. století o. l. První chrám měl podle biblického podání vystavět král Šalamoun, syn krále Davida. Byl zbořen Babyloňany při jejich vojenském tažení v roce 586 př. o. l. a velká část obyvatel Judska byla vzata do zajetí. Po jejich propuštění ze zajetí perským králem Kýrem, který Babyloňany porazil a na území Babylonie založil Perskou říši, vybudovali Judejci druhý chrám, značně rozšířený a vyzdobený na přelomu tisíciletí králem Herodem. Tento druhý chrám stál někde na Chrámové hoře v Jeruzalémě a byl zbořen Římany v 1. století. Tím skončilo náboženství vedené kněžskou vrstvou, zahrnující chrámovou oběť, a z pudu sebezáchovy se začalo formovat rabínské židovství založené na vzdělání, modlitbě a dodržování zákonů náboženského práva, jak jej známe dodnes. Židé uctívají jako nejposvátnější místo svého náboženství část zdi areálu, který obklopoval plošinu s druhým chrámem (Západní zeď, „Zeď nářků“). Chrámovou horu dnes spravuje jordánská náboženská rada, stojí na ní muslimský Skalní dóm a mešita Al-Aksá, a vykopávky se na ní nesmějí provádět. Židé na ni mají omezený přístup a nesmějí se na ní modlit. Kde stál první chrám je předmětem diskusí, do kterých Vy sám aktivně přispíváte. Pro náboženské konzervativce je to citlivé téma: redakcí zpracované biblické texty si dávají záležet na vykreslení ústřední role chrámu v Jeruzalémě jako jediné svatyně, kde mohl být bůh JHWH uctíván. V článku o výsledcích výzkumu píšete: „…chrám by se v daném období neměl podle tradičního pojetí raných dějin Judska na tomto místě (tj. v Tel Moca) vůbec nacházet. Jednak o něm není ve Starém zákoně žádná zmínka, jednak platí teze, že jediné místo bohoslužby byl Jeruzalém.“
Čapek: Ano. Na konferenci v Bonnu, kde jsme prezentovali kromě jiného předběžné výsledky vykopávek v Tel Moca, jsem mluvil o tom, kolik chrámů asi bylo a kde byly. Osobně se domnívám, že první chrám na Chrámové hoře nebyl, protože to neodpovídá logice rozvoje města. Když už by tam někde stál, tak v Městě Davidově, jižně od dnešních hradeb, kde se nacházel starověký Jeruzalém již v době bronzové. Z archeologických výzkumů obecně vyplývá, že chrámy byly součástí měst, jejich center, a že za hradbami na vyvýšených místech se nacházely nekropole, tedy pohřebiště. Takže pokud Chrámová hora nějak Jeruzalému v dobách počátku Judského království opravdu sloužila, tak tam byl spíše hřbitov. I ze strategických důvodů obrany je z logiky věci pravděpodobnější, že ústřední chrám nestál mimo hradby někde na okraji města, ale uprostřed, aby jej bylo možné bránit a nezavdat tak protivníkovi převahu ziskem důležitého náboženského místa. Uvidíme, ještě se o tom jistě povede diskuse. Pokud bychom měli uvažovat o chrámu na místě současné Zdi nářků, tedy místa pozůstatků tzv. Druhého chrámu, pak nejdříve od 8. století, kdy Jeruzalém expandoval směrem na západ a sever. To by pak podobě ‚šalomounovského‘ chrámu odpovídalo nejen místně, ale i časově, protože architektonická dispozice tohoto typu chrámu je se vší pravděpodobností výsledkem vlivů ze severu, Sýrie a Anatolie, kde se podobné stavby nacházejí v 9. a 8. století př. o. l. Ty pak s dalšími kulturními vlivy doputovaly do oblasti Izraele a Judeje s Asyrskou říší a byly zde adaptovány.

TD: Jak byste definoval, proč byla budova chrámu nebo svatyně tak důležitá pro tehdejší společnost?
Čapek: To je složitá otázka. Z mého pohledu začal být chrám snad nejdůležitější ve chvíli, kdy nebyl. Podobně jako Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, který pro některé znamená návrat k určitému ideálu. Zcela pochopitelně. Samozřejmě chrám byl centrem velmi pestrého náboženského života. Ale poté co byl Babyloňany zbořen, došlo v rámci reflexe k poměrně zajímavému teologickému zpracování této národní tragédie.

TD. Ano. Teologické záměry náboženských představitelů 6. století př. o. l. hrají zásadní roli ve zpětné interpretaci a formování pohledu, jak bude chrám vnímán.
Čapek: A já bych řekl, že teologie tam hraje dobrou roli. Na židovství je právě zajímavé to, že vlastní průšvih interpretovali jako vlastní průšvih. My mnohdy dodnes máme nastavení, že za všechno můžou ti druzí. V biblických textech vzniklých v době babylonského zajetí a pak také po návratu z exilu je ale řečeno, že jde o problém Izraele. Babylonský král Nabukadnezar i perský král Kýros, který později judské zajatce propustil, jsou označeni jako „eved Adonaj“, služebníci Hospodinovi, tj. že to, co dělají, je božím záměrem. Přijde mi zajímavé při zpětném ohlédnutí takto transformovat historickou skutečnost a uložit největší zodpovědnost mě samotnému, pokud se považuji za součást příběhu Izraele.

TD. Myslíte si, že tehdejší obyvatelé svatyně vnímali jako místo, kde božstvo přebývalo, nebo jako místo, kam mohu jít, abych božstvo uctíval, ale neznamená to, že tam božstvo přebývá? Bylo božstvo místně vázané?
Čapek: To je zajímavá otázka spíše na religionistu zaobírajícího se starověkým Předním východem. Řekl bych, že v judaismu představovala svatyně a její místo možnost setkání. Spíše však to byl prostředek, jak se s božstvím spojit, než že by tam konkrétní bůh sídlil. V biblických textech je řečeno, že Bůh je všude. Zároveň vznikají texty, které mají propojit Boha s určitým místem – například příběh obětování Izáka (První Mojžíšova 22). Příběh, který mytickým způsobem zpracovává téma odstranění lidské oběti, se odehrává na hoře Morija a ta byla ztotožněna s Chrámovou horou. Tedy s místem, kde stál Druhý chrám a kde byly prováděny zvířecí oběti. Lidské oběti byly často vyčítány Kanaancům, ale mimochodem neexistuje jediný doklad, že je opravdu prováděli. Spíše je Judejci chtěli očernit a ukázat své náboženství jako zcela jiné než ostatní. Každopádně byl vytvořen mýtus, který ospravedlnil, proč se obětují zvířata a ne lidé.

OŠEMETNOST VYKOPÁVEK V JERUZALÉMĚ

TD. Zmínil jste vykopávky na jižním svahu Chrámové hory v tzv. Městě Davidově. Asi před týdnem prošla izraelskými médii zpráva, že se v podzemí palestinské čtvrti Silwan archeologicky vykopává tzv. poutní cesta z doby asi 30 o. l., po které měli stoupat Judejci přicházející do Jeruzaléma o třech poutních svátcích k Chrámové hoře. Vykopávky jsou značně sporné, protože jednak ohrožují palestinskou čtvrť – statika některých domů byla narušena a obyvatelé museli být evakuováni, jednak celý projekt vykopávek zde podporuje a fundraisuje nábožensky konzervativní nezisková organizace Elad – Nadace Davidovo město (Ir David Foundation). Jejím cílem je postupně vytvořit židovskou většinu v arabských čtvrtích východního Jeruzaléma a obnovit zde židovskou komunitu.
Čapek: Ano. Je to velmi sporné, jakým způsobem výzkum probíhá, kde probíhá a pak také, kdo jej financuje. Na Chrámové hoře se kopat nesmí, jak jste říkala, tak probíhá výzkum jinde, například také v oblasti Wilsonova oblouku, v části při levé straně Západní zdi, a vykopávky vedou do podzemí až k arabské čtvrti. Zvláště vykopávky v tzv. Městě Davidově jsou politicky hodně diskutabilní, protože jejich výsledky jsou využívané náboženskou extrémní pravicí, přestože vlastní výzkum je veden špičkovými odborníky bez cíle cokoli nábožensky zdůvodňovat. Moji kolegové archeologové jsou až na výjimky sekulární Izraelci, kteří nemají sebemenší touhy cokoli politicky zhoršovat, spíše naopak, většina je levicově orientována a přejí si uklidnění stávajícího konfliktu. Ideální řešení neexistuje a každá z náboženských stran si přidá své; většinou k horšímu.

TD. Z jakých oborů byli akademici na zmiňované konferenci v Bonnu?
Čapek: Konference se jmenovala „Jeruzalém v archeologické, historické a teologické perspektivě“, takže tam byli vědci napříč obory i národnostmi. Izraelci, Američané, Češi, Poláci a Němci. Nám biblistům říkají „text people“, my jsme ti, co pracují s texty. Naším plus je, že se zabýváme i řeckými texty – izraelští kolegové, archeologové, řečtinu nemají. Můžeme jim tak předávat výsledky textové kritiky ze širší perspektivy.

TD: Je známo, že při vykopávkách občas dělají problémy ultraortodoxní Židé, zvlášť když se kopají pohřebiště. Setkal jste se s tím někdy?
Čapek: V Bejt Šemeš u vykopávek v Tel Azece. (Bejt Šemeš je město cca 30 km od Jeruzaléma se sekulární, náboženskou sionistickou i ultraortodoxní populací. Je symbolem konfliktů sekulárního a ultraortodoxního sektoru izraelské společnosti, kdy ultraortodoxní Židé nerespektují pravidla veřejného prostoru a vyžadují v něm dodržování svých pravidel.) Staví se tam další čtvrti právě směrem k Azece a Beit Guvrin, takže se dělá záchranný výzkum na nepředstavitelně obrovských rozlohách. Na archeologické vykopávky se chodí dívat spíš ze zvědavosti. Jen jednou jsem zažil, že nám někdo s jasnou ironií říkal, že „vykopáváme Mojžíše“. Většinou ale vytuší, kdo je Izraelec a kdo je cizinec, a s cizinci se příliš nedohadují.

TD. Také proto, že obvykle nemluví anglicky.
Čapek: Ano. Samozřejmě na to, jak tvoří malé procento izraelské společnosti, jsou hodně slyšet. A co se týče pohřbívání, tak je zajímají pouze židovské pohřby. Existuje zákon z 90. let, že když archeologové najdou kosterní pozůstatky, musí pozvat vrchního rabína a specialistu, který zjistí, zda jde o pohřbené podle židovského ritu. Když ne, jsou pozváni křesťanští představitelé, případně muslimský imám. Takže mezi archeology koluje vtip : „Od 90. let se žádné kosti nenašly.“ V Azece se objevilo asi dvacet velmi zachovaných koster z mladší doby bronzové, obětí nenadálé katastrofy, jejíž příčiny zatím neznáme. Protože šlo o toto údobí dějin, otázka židovského původu kosterních pozůstatků byla bezpředmětná. Z analýzy kostí se dá zjistit, jak byli staří, jak byli nemocní nebo jak byli sedření… Představení výsledků těchto analýz a rekonstrukce způsobu života bývají poměrně emočně silné, když si člověk představí, v jakých podmínkách tehdy lidé žili, a pak také, jak jejich život znenadání skončil. Myslím si, že kopání pohřebišť a hrobů by nějak ošetřeno být mělo: je potřeba to dělat s respektem a úctou.

TEORIE O VZNIKU LIDU A STÁTNOSTI IZRAELE

TD. Která z teorií vzniku Izraele a jeho specifické komunity je pro Vás nejvíc relevantní?
Čapek: Endogenní teorie, tedy že Judejci a Izraelci byli místní etnika; šlo o navazující etnické entity vzešlé z pozdně kanaánské kultury. Mohli mít různé kulturní vazby s okolními kulturami, včetně egyptské – biblický příběh o exodu z Egypta nespadl z nebe- , ale zformovali se na území jižního Kanaánu. V Bibli se nachází mýtus příchodu Izraele z Egypta, který má svoji zrcadlovou obdobu v mýtu o návratu téže komunity z Babylónie. První je nehistorický, zakládající záměrně nový národ mimo domov, který putuje do nové země, druhý vychází z dějin a dává legitimitu staronovému národu ve staronové zemi, kam se exilovaní Židé po roce 539 př. o. l. vracejí. Oba mýty jsou mistrně literárně zkomponovány a jsou propojeny více i méně nápadnými odkazy, a to i na úrovni glos v masoretském textu.

TD. Izraelský archeolog Israel Finkelstein předložil teorii, že po velkém rozpadu společnosti a úpadku městských států ve 12. století př. o. l. se obyvatelé stáhli do Samařské vrchoviny a tam vykrystalizovalo jádro budoucí izraelské společnosti a jejího specifického životního stylu.
Čapek: Ano, to je jedna z poměrně intenzivně zastávaných teorií. V roce 2016 vyšel sborník k životnímu jubileu Israele Finkelsteina s nápaditým dvojznačným názvem „Rethinking Israel“. V něm se řada přispěvatelů, kolegů Finkelsteina, s touto jeho teorií kriticky vyrovnává. Někteří zde tvrdí, že pád městské kultury nemusel být tak drastický a že i v době železné, jež následovala po kolapsu systému městských států v mladší době bronzové, řada měst ve své existenci pokračovala. Mohlo jít, a probíhající výzkum to potvrzuje, spíše o procesy podmíněné regionálně. Jiný vývoj probíhal v severní samařské vrchovině a jiný jižněji v oblasti pozdějšího Judska. Zde lze počítat s tím, jak tvrdí někteří archeologové, byla „ judská identita ukována pelištejským kladivem, “ Čili že vytváření judské identity bylo hodně založeno na sebevymezování vůči konkurenční dominantní kultuře sousedů.

TD . V čem se v pohledu na dějiny od Finkelsteina ve své nové knize odlišujete?
Čapek: Jednak v míře optimismu vzhledem k rekonstruování raných dějin Izraele, tedy severního království, jako první a jediné územní entity ve sledované oblasti. Zvláště užití textů pro tuto rekonstrukci je velmi sporné. Myslím si, že šlo o paralelní vývoj na více místech a že vliv Izraele nezasahoval tak daleko na jih, např. až k Chirbet Kejafa, jak se Finkelstein snaží akademickou obec přesvědčit. Hmotná kultura v této oblasti se od kultury severní vysočiny výrazně liší. Snažím se také zrevidovat jeho ‚kompromisní model‘, kterým vysvětluje, jak se severní tradice, tedy tradice Izraele, staly součástí Starého zákona (Hebrejské Bible). Zatímco on považuje za klíčový pád Samaří v roce 722 př.o.l. a masivní exodus, mimochodem stěží doložitelný,  Izraelců na jih, do Judska, kam s sebou přinesli své texty, já si myslím, že nešlo o jednu událost. Při svém bádání jsem dospěl k závěru, že šlo o kontinuální proces sahající možná až ke konci 9. století př.o.l., který byl určovaný jednou z dynastií Omríovců, Nimšíovců, pravděpodobně sídlících původně v Tel Rechov. Ti dosazovali do Jeruzaléma vladaře a určovali tak politiku Judska. Že tomu tak bylo potvrzují často zdvojená, téměř identická jména králů Izraele a Judska  -Jóram, Achazjáš, Jóachaz, Jóaš a další. A dále pak to, že tato vládnoucí dynastie neměla problém zaujmout k severu kritičtější postoj. Jediné, co bylo potřeba skrýt, byla vazba na společného předka Omrího, a proto se stává ‚Voldemortem‘, tím nejhorším myslitelným v Izraeli, Achab. Tedy, opět, byl to zápas o identitu postavený na vymezení.

TD: Což se přesně opakovalo i v rabínském judaismu po porážce Římany – aby si zachovali identitu, tak se museli vymezit. I vůči vznikající křesťanské sektě. Takže se možná takto nedefinovali kvůli Bohu, ale byla to otázka přežití a Bůh jim pomohl.
Čapek: Ano. Teologii lze chápat jako formu převáděcího mechanismu, v němž hraje velkou roli racionalizace historických událostí, jež jsou v konkrétním tvaru důležité pro přítomnost.

TD. Díky za rozhovor a mnoho zdaru v bádání!

Foto: vykopávky v Tel Moca, Filip Čapek vpravo. Na fotografii také kolegové z univerzity v Tel Avivu Oded Lipschits a Šua Kisilevitz. Z archivu Filipa Čapka.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU:

INNA MATEICIUCOVÁ – česká archeoložka na Předním východě

IRENA KALHOUSOVÁ o aktuální společenské a politické situaci v Izraeli

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli