Motto: „Až vejdeš do svatební komnaty, vezmi část jater a srdce té ryby a vlož na žhavý popel z kadidla. Až vystoupí vůně a démon ji ucítí, uteče a už se u ní neobjeví po všechny věky…“ (Kniha Tóbit 6:17, 4. století před o.l.)
Znáte slovo „dybbuk“? Pochází z hebrejského kořene DBK, „přilnout“. Nejznámější a pro naše téma nejdůležitější výskyt je v 1. knize Mojžíšově 2:24 „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne (ve-davak) ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ Rabíny je zde slovo chápáno v sexuálním smyslu, i proto, že následuje verš „Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“ Termín „dybbuk“, pokud ho vůbec někdo kdy slyšel, máme obvykle spojené s nebezpečným duchem a s posedlostí. Co slovo znamená, jaký jev popisuje a jak se týká žen? O tom napsala brilantní studii skvělá izraelská akademička Rachel Elior, odbornice na židovskou mystiku kabalu a chasidismus. Anglický překlad vyšel pod názvem „Dybbuks and Jewish Women in Social History, Mysticism and Folklore“ před jedenácti lety.
SPOLEČENSKÝ, HISTORICKÝ A NÁBOŽENSKÝ KONTEXT
Aby zasadila fenomén dybbuku do kontextu, Rachel Elior nejprve ve studii „Like Sophia and Marcelle and Lizzie“ podává hutný přehled postavení židovské ženy v dějinách. Čtení to není veselé. Lze shrnout do vyjádření: patriarchální mocenská diskriminace. Méněcenné postavení, opovržení, nemožnost svobodné volby, nemožnost promluvit ve veřejném prostoru a být slyšena, nemožnost spolutvořit rozhodnutí ovlivňující komunitu. Stereotypy intelektuálního podceňování, neúcta k tělesnosti, strach z „nečisté“ menstruační a porodní krve, děs z „temných žen“ , čti: svobodných a divokých.
Historický kontext vzrůstu fenoménu je spojen s obdobím vnímaným jako mimořádně tragické pro evropskou židovskou komunitu: vyhnáním ze Španělska (a následně Portugalska) na konci 15. století. Byly rozbity, ožebračeny, násilně křtěny či ke křtu nuceny, a často i vražděny komunity, které na Pyrenejském poloostrově žily mnohdy až 1500 let. Šestnácté století tak pro španělské (sefardské) Židy bylo především obdobím exilu, nového vyhnanství, hledání místa bezpečí, kde by se mohli usadit, a zjitřeného očekávání vyššího zásahu, „vykoupení“ a záchrany ve formě „mesiáše“, ať už to znamená cokoliv. Prudce vzrůstá záliba židovské mystiky, zvláště spekulace o příchodu zachránce. Zároveň je vytvářen světonázor, který v mystických (dnes především ultraortodoxních chasidských) kruzích přetrvává dodnes: vyhroceně dualitní pohled na svět. Ten totiž původně není příliš judaismu vlastní: starověký judaismus se držel celostního pohledu na svět, v duchu vyznání HaŠem Echad, Bůh je Jedno.
Náboženský kontext vzniku fenoménu dybbuk je ale už jiný než starověká celistvost. Utrpení vyhnanců, kteří za sebou nechali mnoho mrtvých i po staletí budované majetky, více ladilo s pohledem, že svět představují dvě vyhrocené polarity. Na jedné straně, „svaté straně“ sitra kduša, rituální čistota a svatost, řád a věčnost „příštího světa“, dobro a záchrana, andělé. Na druhé straně, „sitra achara“ („ta další, jiná“), rituální nečistota a zlo, vyhnanství a smrt, démoni a zlí duchové, včetně dybbuků. Mezi nimi je potřeba vést a udržovat jasné rozdělení, nepřekročitelnou hranici.
CO JE DYBBUK?
Dybbuk se stává označením nežádoucího ducha, resp. duše zemřelého člověka, většinou muže, který invazním způsobem napadne živého člověka, většinou ženu, pronikne do jejího těla a „obsadí“ ho. Alespoň tak se to vnějšímu okolí jevilo a tak bylo podivné chování „napadeného“ interpretováno. Obsazený člověk (nebo jak se česky říkává „posedlý“ člověk) tak ztrácí svoji vlastní vůli a chová se jinak, než by se běžně choval. Čili PŘEKRAČUJE HRANICE NORMALITY A PRAVIDEL, vystupuje ze společensky očekávaných vzorců chování.
Přestože se stává tzv. Jiným (the Other), není mu to vyčítáno, protože je považován za oběť. Komunita, kterou toto odchýlení od normálního, předvídatelného a kontrolovatelného chování ohrožuje, uspořádá obřad vyhnání ducha zemřelého. (Obřad je obvykle dodnes označovaný jako „exorcismus“. I když Elior, resp. překladatel, tento termín, anglicky „exorcism“, používá, já bych ho používala nerada, aby nedošlo ke smísení s označením křesťanského či sektářského obřadu vymítání. Budu tedy používat termín „vyhánění“ nebo „vyhnání“).
Fakta: První zprávu o vyhnání ducha zemřelého z těla živého člověka v judaismu máme ze 16. století (slavný rabín a mystik Josef Karo ho provedl roku 1545 v izraelské Galileji). Ze sedmdesáti pěti zaznamenaných případů čtyřicet devět zahrnuje ženy, dvacet šest muže. Ženy jsou obvykle mladé, krátce po svatbě, případně jiné zranitelné pozici a období. Projevy dybbuka jsou křeče, zoufalý nářek, horečky, výbuchy, nezřetelné hlasy, hysterie, nezvyklé chování, vrčení, mluvení v nejasných, nedokončených větách.
NUCENÉ SŇATKY, NUCENÁ SEXUALITA
Elior se pozastavuje právě nad skutečností, že nejčastějšími oběťmi byly mladé ženy, proniknuté mužským duchem. A odkazuje na skutečnost, že podobně jako v křesťanských a muslimských, i v židovských komunitách byly ženy provdávány nuceně a velmi mladé (prakticky od první menstruace). Navíc víme o rozšířeném fenoménu, kdy chudé židovské dívky chodily do služby k bohatším rodinám a předpokládalo se, že budou sexuálně k dispozici svému pánovi. I když historické prameny s ohledem na HIS STORY o osudech a názorech žen mlčí, natož aby byly zachovány jejich autentické výpovědi, je jasné, že psychologicky šlo pro mnohé dívky o traumatizující zkušenost. Elior tak přichází s náhledem, že dybbuk, resp. duševní nemoc, mohl být pro tyto ženy reakcí, jedinou možností úniku z předepsané role:
„Základním způsobem, jakým se bezmocní lidé mohli odchýlit od patriarchálního řádu, a přesto stále zůstat uvnitř tradičního světa, bylo uniknutí do nemoci. Byl to krok, kdy byla příležitostně používána moc fyzické a mentální slabosti, aby člověk získal do určitého stupně odstup a osvobození z očekávaného řádu. Nejznámější formou takové nemoci byl dybbuk – mohl sloužit jako úniková cesta z manželských pout, která byla na ženu vložena proti její vůli. Dybbuk umožňoval vyjádřit odpor, představovaný ztrátou kontroly nad myslí a tělem.“ (str.57)
Slovo dybbuk tak najednou získává jiný rozměr. Jestliže jeho kořen DBK ve formě slovesa davak znamená sexuální spojení muže a ženy, ve formě dybbuk představuje proniknutí jinou silou, která má nad tělem kontrolu – mentální nemoc, zhroucení. Tlak zoufalství na duši, ženskou „hysterii“. Žena konečně může jednat mimo obvyklé, očekávané vzorce chování a není za to obviňována – je z ní sňata odpovědnost. Představa duše zemřelého muže, který proniká do jejího těla (obvykle pohlavními orgány), samozřejmě evokuje jak konsensuální sexualitu, tak znásilnění. Dybbuk se tak stává protipólem manželství v tom smyslu, že zatímco sňatek je komunitou po jednotlivci vyžadován bez ohledu na jeho osobní touhy, přání a zájmy, a proniknutí novomanžela do těla novomanželky je považováno za dobré a posvátné, ve chvíli, kdy žena překročí hranice očekávané role poslušné nevěsty, manželky či sexuálně povolné služebné a je mimo normu, proniknuta nekontrolovanou silou šílenství, je to považováno za dílo zla, smrti a narušení obvyklého řádu. Protože jak bylo řečeno výše, obě polarity – dobro a zlo, svatost a smrt, mají být jasně odděleny.
Mimochodem, i významným učencům (čili mužům, např. zmiňovanému Josefu Karo) se stalo, že byli prostoupeni jinou entitou. Nikdy však škodlivou entitou z říše smrti, nýbrž andělským průvodcem, hlasem Šechíny – ženské boží Přítomnosti. Průvodce byl nazýván „maggid“ a učenci prozrazoval nebeská tajemství a dával mu mimořádné vědění. Dnes bychom patrně řekli, že šlo o hlas Vyššího Já. Takové zprávy o ženách, nepřekvapivě, nemáme. Dva vzorce změněného stavu vědomí v judaismu, dybbuk a maggid, jsou tak jasně genderově rozdělené.
DĚLOHA, MENSTRUACE, SMRT
Nebyl by to patriarchální kontext, aby se v textech o dybbuku neobjevovaly stížnosti na rituální nečistotu ženské dělohy a menstruace. Posedlost rituální čistotou a nečistotou má hluboké kořeny, nejde jen o židovský fenomén, jde spíše o archetyp mj. spojený s vibračním polem Panny a s kvalitou rozlišování (ošetření hranic a přechodových linií různých projevů reality). Učení o děloze (řecky „hystera“) jako neukotveném orgánu putujícím ženským tělem a způsobujícím ženské nemoci včetně hysterie pochází od antických lékařů Hippokrata a Galéna a bylo přijímáno až do 19. století. Spojení dělohy a rituálně nečisté smrti je v židovských textech časté: i proto je porodní krev rituálně nečistá. V Talmudu či Maimonidových komentářích se objevuje termín o porodu „dokud je hrob otevřen…“, míněno dokud je otevřena děloha. (Více o vnímání dělohy píši v knihách Ženy v Bibli, ženy dnes a Kořeny ženské spirituality.)
Jestliže do ženina těla podle rabínů vnikla duše mrtvého muže, šlo o jasné překročení hranice rituální čistoty a nečistoty především ve smísení života a smrti, živého a mrtvého. Připomínám, že v 16. století se zvláště rozvinulo učení o převtělování, resp. přemísťování duší (gilgul, doslova „koloběh“), který ze židovské mystiky známe od cca 12. století. Otázku, kterou si vyhnanci ze Španělska kladli, totiž co se stalo s jejich nevinnými zavražděnými, upálenými a umučenými přáteli a příbuznými, pomáhalo učení o převtělování utišit. Velký mystik 16. století Jicchak Luria – Ari říkal, že „vzduch je plný duší těch, kdo nespočinuli v pokoji.“ Putující duše byly nejen ušlechtilé, ale byly to samozřejmě i duše přestupníků.
VYHÁNĚNÍ DYBBUKA
Stejně jako svatba, i obřad vyhánění ducha zemřelého z těla živého byl komunitní událostí konanou v synagoze. Účastnilo se ho minimálně deset mužů minjanu (povinný počet modlících se mužů v tradičním judaismu, aby se mohla konat bohoslužba). Událost vedla k veřejnému posílení společenské struktury a k obnovení řádu a jasných hranic. Tělo ženy se stalo „bitevním polem“ mezi silami svatosti a silami zla a smrti. Obřad vedl rabín, kabalista, „pán Jména“ (mystik pracující skrze vyslovování Božích Jmen) nebo „cadik“ (spravedlivý, chasidský vůdce a divotvůrce 18.-19. století ve východní Evropě). Muži se očistili půstem a ponořením do mikve (rituální lázně), oblékli se do bílých rubášů, tzv. kitlů, které se jinak nosí (samozřejmě kromě vlastního pohřbu) o velkém svátku Dne smíření, dále se oblékli do modlitebních plášťů a řemínků. Byl otevřen svatostánek, troubilo se na šofar (nástroj z beraního rohu), svitky Tóry byly vyjmuty ze svatostánku, vykuřovalo se vůněmi, pronášela se zaříkávání, ochranné Žalmy (91, 109) a modlitby („Aleinu le-šabeach“ – „Je nám třeba chválit vládce nad vším a ocenit nekonečnou moc stvořitele vesmíru…“), kletby neposlušné duši ze záhrobí a hrozby exkomunikace (je vidět, že i po smrti bylo důležité zůstat součástí celku komunity lidu Izraele!). A samozřejmě se v různých kombinacích používala nejmocnější „zbraň“ – recitace Božího Jména.
Duch zemřelého byl dotazován, jaké hříchy spáchal a proč ohrožuje živé tělo. Jak říká Elior, v případě žen tak docházelo k situaci, kdy jí rituál dal hlas, který jí byl předtím – v její běžné roli zdravé a poslušné ženy – odepřen. Ženy neměly právo mluvit spontánně a samy za sebe na veřejnosti – v patriarchálních společnostech dodnes toto právo nemají. Ztráta kontroly ženy byla rabíny interpretována jako nemoc a „cizí“ hlas byl interpretován jako dybbuk.
Možná nás tak nepřekvapí následující: Ze záznamů výpovědí „duchů zemřelých“ vyplývá, že téměř všichni za svého života odmítali autoritu a disciplínu komunity, narušovali náboženský a společenský řád, nedbali na důležitá rozlišení a narušovali hranice zvyklostí a společenských pravidel. Spáchali přestupky proti pravidlům, včetně prolévání krve, incestu, cizoložství, modloslužby. Zvláště vysoký je počet duchů konvertitů ke křesťanství, odpadlíků, udavačů a pomlouvačů, vrahů, jedinců, kteří byli pověšeni nebo utopeni, nekromantů, zlodějů, sebevrahů.
Rabíni tím nepochybně chtějí ukázat živým, že kdo páchá přestupky, skončí opravdu, ale opravdu špatně. Dnešním pohledem bychom ale možná řekli, že kdo je příliš tlačen systémem do rolí, jejichž pravidla nejsou v souladu s jeho vnitřním přesvědčením, tj. kdo je příliš vychýlen mimo sebe, ten se „překlopí“ do druhého extrému vzpoury, což za daných okolností bylo překročení hranice směrem k šílenství a smrti. Nebo ještě modernějším jazykem: přílišný tlak na svatost a čistotu otevře stavidla nevědomí a vědomí je zalito „temnými“ obsahy – tedy tím, co je považováno mainstreamem za „špatné“ a je vyloučeno. Jin-jang mandala.
Výše zmiňované přestupky jsou považovány v judaismu za největší prohřešky. S ohledem na křehké postavení židovské menšiny (the Other – těch Jiných ) bez mocenské ochrany uprostřed nepřátelské většiny, byla soudržnost komunity otázkou přežití. Zvláště role udavačů a konvertitů ke křesťanství je nechvalně známá, byli to oni, kdo židovským komunitám často způsobili nejvíce utrpení. Přísné požadavky na etické chování a dodržování společenských norem tak byly pochopitelné. Uvnitř komunity samotné však dopadly na vnitřní „the Other“, na vnitřní Jiné: ženy.
KDY FENOMÉN DYBBUK MIZÍ?
Odpovězme slovy Elior:
„Dybbuci, stejně jako hysterie, nápadně ubyli nebo zcela zmizeli se změnami ve společnosti: snížením počtu nucených manželství, ubýváním dívek – služebných, závislých na vůli svých pánů a vydaných napospas jejich sexuálním požadavkům, oslabením patriarchálního řádu, změnou v přijímaném pohledu na roli ženy v manželství, snížením schopnosti prosazovat představy o roli žen silou, otevřením diskuse o incestu, sexuálním násilí, vykořisťování a znásilňování, růstem příležitostí sebevyjádření žen, jejich svobodné volby, možnosti mluvit o svých starostech a preferencích, růstem příležitostí k seberealizaci žen, jejich rovnosti, podílu na rozhodování a svobodě.“ (str. 74)
K tomu není co dodat. Nebo možná – skvělý argument pro MeToo.
DNES
Americká autorka, psycholožka a psychoterapeutka Phyllis Chesler v knize „Women and Madness“ (Ženy a šílenství) říká, že šílenství je volba činěná ženou, která nemůže nebo není ochotná následovat normativní způsoby a chovat se, jak je od žen očekáváno. Elior připomíná vcelku nedávnou kulturní událost v Izraeli, která se stala událostí celospolečenskou: roku 1980 publikovala v Jemenu narozená Izraelka Bracha Serri povídku Kri´a (Roztržení). Jde o příběh mladičké dívky, která je provdána za staršího vdovce. O svatební noci je, zcela nepřipravena, prakticky znásilněna. Ze šoku a z poznání, že takový bude její život, se postupně noří do šílenství. Jemenitská komunita byla známá jako silně tradiční s patriarchálním uspořádáním přetrvávajícím i po imigraci do Izraele. Povídka byla adaptována na divadelní hru a v 80. letech v Izraeli hojně hrána. Jemenitští muži proti inscenování hry protestovali peticí prezidentu Izraele a demonstracemi před divadlem, jemenitské ženy tvrdily, že jejich neštěstí je ve skutečnosti mnohem horší. V mnohých komunitách dodnes, židovských, muslimských i jiných (čím „tradičnější“, uzavřenější a antisystémovější, tím více) je domácí násilí a bezprávnost žen normou.
Duše je tak křehká a zranění je tolik.Díky za možnosti, které dnes ženy mají, díky všem průkopnicím za spravedlivější společnost, díky za náš hlas, ozývající se a slyšený, a díky za všechny možnosti léčení. Díky, že ženskou duchovní esencí je síla, a tu si bereme zpět. Abychom nemusely unikat do šílenství a emočních zkratů.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
Foto: bohoslužba u Západní zdi („Zdi nářků“) sloužená ženami ze společenství Ženy Zdi. Usilují o rovnoprávnou bohoslužbu pro ženy na tomto nejposvátnějším místě pro všechny Židy. Zeď ale spravují ortodoxní Židé a ti ji zabraňují mj. modlit se společně s muži či předčítat ze svitků Tóry (což mohou v ortodoxním judaismu jen muži). Na obrázku Jochi Rapaport, ředitelka Žen Zdi.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
RACHEL ELIOR a její odvážná teorie o svitcích od Mrtvého moře