Sci-fi HOSTITEL a NEVĚDOMÍ: Opravdu jen vymyšlené příběhy?

Požehnané paměti pan profesor Vladimír Sadek, náš špičkový hebraista a odborník na židovskou mystiku – kabalu, nám při přednáškách často říkal: „Čtěte sci-fi. Tam je víc, než se zdá.“ V totalitě, kdy slova autorů o minulosti a přítomnosti byla tvrdě cenzurována, byla budoucnost prostorem, kam ideologie nemohla. Byla to „představa, fantazie“, pohádka pro dospělé. A tak mnoho skvělých autorů, říkal pan profesor, do budoucnosti skrylo pravdu o současnosti, o základních otázkách týkajících se člověka a jeho podstaty, svobody a otroctví, jednotlivce a společenství, zdánlivého a skutečného ohrožení.

Nikdy mne sci-fi ani fantasy nelákaly. Jak jsem již zmínila v článku o Hunger Games, začala jsem je číst až pod vlivem dcer – jejich éra Dětí z Bullerbynu někdy skončit musela a já chtěla držet krok. O to větší je mé překvapení, když nacházím v těchto knihách či filmech silné myšlenky, jasnozřivá témata, nad kterými se mnozí z nás nezamýšlejí prostě proto, že je plně pohlcuje náročná každodenní realita a těžké rozhodování v přítomném okamžiku. Přitom ale v tomto okamžiku se budoucnost tvoří a neškodí zamyslet se, jakou ji chceme mít – jaké možnosti, hrozby a naděje skrývá. V posledním příspěvku píše Inelia Benz o filmu Iron Man III a doporučuje ho. (Popravdě řečeno mne uklidnila, protože z oznámení starší dcery „Mami, jdu s kamarádkami na Iron Mana“ jsem nebyla moc nadšená…. Já vím, Robert je skvělý, ale ty střílečky, ta destrukce….). Podle Inelie je film o umělém vyvolávání situací starými mocenskými strukturami, aby byli lidé udržováni ve strachu, o obchodních důvodech skrytých za válkami a vytváření falešných teroristů (zatímco ti skuteční zůstávají skryti, než je Iron Man odhalí). „Ano, je to natočeno jako fantasy film, takže to nemá být skutečné, je to „jenom“ sci-fi. Opustila jsem kino s rozporuplnými pocity: na jednu stranu potěšena, že důležité informace jsou tak jasně zprostředkovávány spícím masám, na druhou stranu s vědomím, že jedním z hlavních pravidel této planety je DÁT LIDEM VĚDĚT, co se jim děje, a pokud nezareagují a neřeknou, že je to nepřijatelné, stále v tom pokračovat.“ (http://ascension101.com/cs/home/ascension-blog/77-may-2013/354-mass-media-changing-paradigm-what.html )

Když starší dcera přišla s tím, že přečetla novou knihu Stephanie Meyer „Hostitel“ a mohli bychom se podívat na film, se zvědavostí jsem souhlasila. Takže kdo neznáte příběh: Na Zemi se v budoucnosti vtělují mimozemšťané, kteří nemají vlastní těla a využívají těl lidských. Vypadají tedy jako lidé, pouze jim zvláštním způsobem září oči. Zbylí skuteční lidé, tj. lidská těla s lidskými dušemi, se ukrývají, aby nebyli ovládnuti. Takto se ukrývá i dívka Melanie se svým mladším bratrem Jamiem a přítelem Jaredem. Melanie je objevena a ve snaze o záchranu bratra se zabije. Její tělo je však dokonalými léčebnými prostředky, které mají mimozemšťané k dispozici, oživeno a použito jako „hostitel“ čili prostor pro mimozemskou duši. Ta je nazývána Poutnice, neboť již tisíc let putuje vesmírem a vtěluje se na různých planetách. Ukáže se však, že duše Melanie je stále ještě se svým tělem silně spojena, a tělo tak zažívá schizofrenní situaci, kdy je obsazeno dvěma dušemi. Úkolem Poutnice je prozkoumat vzpomínky těla a pomoci tak přivést ostatní mimozemšťany k ukrývajícím se lidem, aby i jejich těla mohla být obsazena. Melanie však urputně bojuje o to, aby Poutnice vzpomínky neprozradila. Postupně Melanie jemnou a chápavou duši Poutnice donutí, aby utekla a vydala se hledat lidi, zvláště bratra Jamieho, jemuž slíbila, že se vrátí. Poutnice najde s pomocí Melaniiných vzpomínek lidské společenství ukrývající se ve skalním městě v poušti (točilo se v Monument Valley – nádhera…), tam ovšem poznají, že jde o mimozemšťanku a její přivítání není vřelé…. Vůdce společenství, Melaniin strýc Jeb, moudrý vizionář a pevný, autoritativní vůdce, Poutnici intuitivně začne důvěřovat, dá jí lidské jméno Vanda (z anglického „wanderer“) a chrání ji. Postupně také dospěje k poznání, že Melanie je stále uvnitř Vandy přítomna. Pozná to i malý Jamie.

Nebudu prozrazovat další zápletku, jen zmíním, co osobně považuji za nejzajímavější podněty k zamyšlení. Vědomí, že duše přežívá smrt těla, snad již není potřeba rozebírat. Inspirativní je příběh postupného sžívání, poznávání a slaďování obou duší v jednom těle. Chvíle, kdy se na konci Melanie a Vanda s láskou osloví uvnitř jednoho těla „sestro“, je silná. Vidíme i, jak vypadá duše mimozemšťana: křehká, krásná, zářivá. Je nejvyšší čas nahlédnout a revidovat náš strach (obsažený v kolektivním nevědomí i vědomí) ze všech těch odpudivých ufonů s krutým pohledem či směšnými tykadýlky. Do vývoje lidstva patrně jiné inteligence zasahovaly (nemůžeme se vyčlenit z vesmíru….) a některé nikoliv zrovna láskyplně. Není náhodou, že naše lidská podstata kolísá mezi mentalitou otroků a touhou realizovat se jako svobodná, tvořivá bytost. Strach z „cizího, jiného“ (the Other) je psychickou konstantou lidské mysli a pracovat s ní je poměrně těžké.

Tito mimozemšťané jsou DOKONALÍ: dodržují pravidla, pomáhají si, jsou laskaví, nakupují bez peněz, neboť jsou schopni si vzít jen tolik, kolik potřebují. Na naši planetu přišli proto, aby ji zachránili – viděli velmi dobře, jak se k ní chovají lidé. Nabízí se otázka, zda by nebylo lepší osadit všechna lidská těla těmito vyspělými dušemi? Jak opakovaně upozorňují pracovníci světla, jiné entity nám závidí naše hmotná těla, neboť ta jsou ve vesmíru unikátní. Ano, ta těla, která jsme odsoudili jako méněcenná, která různě upravujeme, deformujeme, nemilujeme a nectíme. Osobně jsem při sledování té dokonalosti ale dospěla k názoru, že je poněkud nudná. Je to právě naše lidská nedokonalost, co nás ponouká k tvořivosti a růstu – tedy pokud naše vědomí překročilo onu úroveň otroků. Nicméně pro inspiraci taková mimozemská dokonalost – zvláště ve vztahu k planetě Zemi – není na škodu.

A je tu ještě něco, co lidi dělá lepšími – láska. Je to láska k bratrovi a příteli, co dává Melanii sílu nevzdat se svého těla a přinutit její novou obyvatelku vydat se na nebezpečnou cestu. Samozřejmě vím, že slovo „láska“ je hodně zprofanované a pro mnoho lidí ploché. Jako dcera, manželka ve dvacetiletém vztahu a jako matka vím dobře, že když přijde na skutečnou, hlubokou lásku, „we-lo macati la-gguf tov mi-šštiqa“, „neshledal jsem pro člověka nic lepšího, než je mlčení“ (Výroky otců, Šimon ben Gamaliel, I:17), neboť slova jsou jen chabým odleskem pravdy. Nicméně je to opravdu láska, co je motorem všeho dění nejen na naší planetě, ale v celém vesmíru. Asi bude potřeba to opakovat, dokud toto poznání lidé nezvnitřní a nezačnou žít. A zrovna ve filmu Hostitel se láska nezvrhá do karikatury obvyklé v jiných filmech. Proto mi přišla líto filmová kritika známé novinářky nadepsaná „Upíři nebo ufonky, vítězí láska“ a dále „klišé smyčců, tanec v dešti, telenovelové courání cituplných scén se slzením a zalykáním…další várka vítězné lásky“. Film je strhán, aniž by bylo zmíněno něco z jeho spodní roviny. Asi omezený počet znaků.

Už déle pozoruji u intelektuálů značnou krizi kritického myšlení způsobenou postojem, že pouze tzv. racionální a střízlivé zhodnocení díla přinese objektivní informaci. Kromě toho, že objektivní náhled není ve skutečnosti možný (jak dokazuje např. feministická metodologie hermeneutiky) se opomíjí fakt, že člověk má více poznávacích funkcí než rozumovou: má city a emoce, intuici a instinkty, empirické a smyslové vnímání (podle C.G.Junga). Pouze sladění všech těchto funkcí (jejich zastoupení se liší podle typu naší osobnosti, výchovy, kulturního prostředí a životní situace) může podat pravdivější obraz o skutečnosti. Dále podle posledních výzkumů mají naše buňky paměť (možná je to právě ona, co spojuje Melanii s jejím tělem). Zapojují intelektuálové moudrost těla?

Filmy jsou lunárním médiem, za zjeveným („odraženým světlem“) se skrývá „odvrácený strana“. Velice často – aniž to byl záměr tvůrců – zprostředkovávají do obecného (po)vědomí obsahy kolektivního nevědomí (oblast temné Luny). Je fascinující sledovat, jaká témata, jaký typ hrdinů, jaká forma obrazu, se objevuje v synchronicitě s událostmi a pohyby našeho světa (viz. např. změna ženských archetypů, od bojovnice Xeny a Lary Croft přes piktskou kněžku a bojovnici Guinevru Keiry Knightley v „Králi Artušovi“ až po solární hrdinku Jessicu Chastain v „30 minut po půlnoci“). Jako absolventka výcviku v konstelacích kvantové astrologie mohu potvrdit, že kdo pracuje energeticky s informačními poli kolektivního vědomí a nevědomí, může tyto trendy vnímat a zažít na vlastní kůži v konstelační práci často dříve, než se vyjeví, resp. najdou konečnou, hmotnou formu a podobu v našem světě – a ve filmu. Při sledování Hostitele mi to nedalo vzpomínat na konstelace, v nichž došlo k postupné fascinující proměně nebezpečné, destruktivně naladěné ženské energie Nibiru v celistvé, moudré a neohroženě autentické ženství. Hodnotit filmy pouze podle úrovně natočení, scénáře, kamery, logiky příběhu a kvality filmového řemesla je dobré pro noviny, každodenní konzumní krmivo. Je dobré si ale uvědomit, že film může mít další roviny a ty mohou být pro někoho přínosné. Jak říká má přítelkyně Petra: „Nejdůležitější informace nacházím v béčkových dílech.“ Kdo ví, třeba právě informace, kterou potřebujeme nejvíc, abychom se probrali a překročili hranice, k nám přijde v replice, obraze, atmosféře, situaci nekvalitního filmu. Vnímáme nejen intelektem, ale – patrně pravdivěji – svými tělesnými pocity, vnitřním pohybem (intuicí), skrze obraz, který s námi pohne, zarezonuje, skrze příběh, který nás nechá bez dechu či dokonce přinutí k slzám. A často to ani logicky a racionálně neumíme vysvětlit, neboť k té části sebe samých, která na film reaguje (zrcadlo Luny), ještě nemáme vědomý přístup. A teď je tu šance.

Paní kritička má těžký život, protože nepochybně musela psát kritiku i na nový sci-fi film, kde láska také vyhrává: Nevědomí. Vypravili jsme se s dcerou do kina a nelitujeme. Toma Cruise nemusím, ale je to profesionál, a Olga Kurylenko, nádherná ukrajinská Štírka, je naše oblíbenkyně už od dob Quantum of Solace a Centuriona. Režisér Kosinski, vystudovaný architekt, si vyhrál s modelací prostředí. Omezený počet postav umožňuje vnímat atmosféru. Cruise hraje technika Jacka Harpera, který byl s kolegyní/přítelkyní Viktorií vyslán na Zemi opuštěné po jaderné válce opravovat roboty chránící hydrověže. Lidé jsou evakuováni na planetě Titan. Pokyny Jack a Viki získávají od své nadřízené z velitelského stanoviště v atmosféře. Zatímco se Viki nemůže dočkat, až jejich pracovní mise skončí, Jack má Zemi rád a nechce se mu ji opustit. Když objeví trávu a sporé kvítky, přinese ji Viki jako vzácnost – ta je vyhodí jako „intoxikované“: „Copak neznáš bezpečnostní pravidla???“ .

Postupně Jack zjišťuje, že vše je jinak, než se zdálo – než si pamatuje. Před misí podstoupil „výmaz paměti“, o to více ho ruší romantické sny o ženě, kterou nezná. Ano, omlouvám se všem intelektuálům, ale je to opět láska, co vede Jacka k tomu, aby se probral z n(N)evědomí. Uvědomujeme si se skutečnou naléhavostí, jak je v současnosti důležité rozlišovat realitu a klam? Autenticitu a faleš? Jak je důležité nenechat si upravovat vědomí, vymývat mozky? Všichni jsme podstoupili „výmaz paměti“, zdá se. Anamnéza, rozpomínání se na to, kdo skutečně jsme a jaký je náš potenciál, je tématem našich životů, tématem této doby. A je snad silnější motivace, proč to dělat – proč překročit vnitřní hranice a vnější manipulaci – než láska? K sobě samým, k dětem, k partnerům? K planetě Zemi – našemu skutečnému, nádhernému domovu?

Je nejvyšší čas opustit platonské pojetí našeho hmotného, smysly zakoušeného světa jako jeskyně, v níž to skutečně reálné a hodnotné je v nehmotné rovině dokonalých idejí. (Viz. např. http://feminismandreligion.com/2012/10/22/reading-platos-allegory-of-the-cave-as-matricide-and-theacide-by-carol-p-christ/) Náš svět je cenný, planeta Země je krásná. Stojí za to na ní žít ve hmotných tělech a usilovat o její záchranu. S vděčností – a láskou.

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli