COCO A KÁŤA
Nedávno jsem shlédla film Jana Kounena „Coco a Igor“ o intenzivním, leč krátkém milostném vzplanutí francouzské módní návrhářky Coco Chanel a ruského hudebního skladatele Igora Stravinského (v roce 1920). Přiznám se, že původně jsem si DVD koupila kvůli představiteli mužské role Mads Mikkelsenovi…(romantická pauza). Filmu by se možná po řemeslné stránce dalo leccos vytknout, ale to ponechám kritikům. Osobně vnímám kvalitu filmů dosti subjektivně dle toho, zda se dotknou mých vnitřních témat, mého života, a inspirují nové pohledy a procítění. A v tomto případě jsem byla konfrontována s tématem archetypálního rozštěpu ženské role milenky a manželky.
Rok 1913. Igor Stravinský s manželkou Káťou a dětmi přijíždí do Paříže na premiéru baletu Svěcení jara, ke kterému složil hudbu – zcela originální, novátorskou a neobvyklou. Publikem je vypískán. Mezi diváky sedí i Coco Chanel, začínající modistka a módní návrhářka. To, co publikum nepřijímá, ji naopak zajímá – také ona přináší ve svém oboru originální, novátorský a neobvyklý přístup.
Rok 1920. Igor Stravinský s rodinou po útěku z bolševického Ruska nachází exil v Paříži. Žije v nuzných podmínkách v hotelu. Na jednom z večírků pořádaných baletním mistrem Sergejem Ďagilevem je představen Coco Chanel. Ta mu nabízí k bydlení své venkovské sídlo. Rodina Stravinských se do krásného, vkusně a moderně zařízeného domu nastěhuje a Igor zde tvoří. Mezi ním a paní domu vzniká pouto založené na vzájemné přitažlivosti a spřízněnosti silných, originálních – a osamělých osobností. Dovolí si žít svoji vášeň v těsném sousedství Igorovy rodiny. Igorova manželka Káťa o jejich lásce ví a cítí se velmi zraněna. Mluví s Igorem, mluví s Coco a s dětmi odjíždí k moři. Igor a Coco se rozcházejí, z jejich intenzivního vztahu však vzniká nevšední dítě – znovuobnovená premiéra baletu Svěcení jara a nové hudební skladby. Tentokrát přijaté publikem nadšeně a s obdivem.
Igor je vykreslen jako introvertní, osobitý muž se silným vnitřním prožíváním, které ovšem neumí dát odpovídajícím způsobem najevo jinak než hudbou. Zvenčí se chová strojeně, přísně až chladně. Cítíme i pocit určité výlučnosti, zároveň i pokoření a poníženou hrdost nedoceněného umělce a podporovaného exulanta. Manželka Káťa je jeho dětskou láskou (podle životopisu byla jeho sestřenicí), která ho od začátku oddaně podporuje, přepisuje jeho partitury, podřizuje mu svůj život. Mají spolu čtyři děti. Zhruba čtyřicetiletý muž je nyní na onom pověstném prahu návratu Saturna – a tolik potřebným, životodárným impulsem se pro něho stává setkání s krásnou, nezávislou a vášnivou Coco.
Coco, ztvárněná krásnou Francouzkou s řeckými kořeny Annou Mouglalis, je zachycena jako ctižádostivá, svobodomilovná, k sobě i k jiným tvrdá, ale zároveň velkorysá, tvůrčí žena, odvážná v prosazování své vize. Je na vzestupu po letech úsilí a práce, konečně není vydržována muži, nýbrž si ve světě podnikání, který ženám není otevřen, vydobývá soběstačnost. Je přísná ke svým zaměstnankyním, dbá na každý detail. Po smrti svého milence Arthura „Boy“ Capela žije sama. Jejím jediným osobním životem se stává Igor, když však pochopí, že od své ženy a rodiny neodejde, že je pro něho těžké přijmout její nezávislost a její tvůrčí práci považuje za méněcennou („Ty nejsi umělkyně, ty jsi jenom prodavačka…“), rozchází se s ním. Nesetrvává však v křivdě či pomstě: jako výraz lásky a respektu se stává tajnou sponzorkou sezony baletu Svěcení jara v pařížské Opeře.
Káťa, Igorova manželka je pro mne možná největším překvapením filmu. V názvu zmíněna není… v dnešním diskursu není churavějící, mlčenlivá manželka se čtyřmi dětmi tou správnou ikonou. A přece – ruská herečka Elena Morozová jí vtiskla život a možná větší hloubku a citlivost, než projevují její muž a jeho milenka. Typ jemné slovanské krásky s bílou pletí, blankytnýma očima a zrzavými vlasy působí poddajně – a unaveně. Vyzařuje z ní smutek nad ztrátou lásky („V mládí to bylo krásné…, ale po čtyřech dětech se všechno změní…“), touha po doteku, sdílení a blízkosti, závislost a zranitelnost. Přesto v rozhodujících chvílích nefňuká ani nevydírá. I když vyslovuje citem a péčí obtížená slova, dokáže udržet přesnou míru a pojmenovat své pocity. V dopise Coco píše: „I když si vážím Vašeho elánu, síly a nezávislosti, nemohu si vážit Vaší nemravnosti… Pro mne a děti je můj muž mnohem potřebnější než by kdy mohl být pro Vás.“
ROZŠTĚP
Carl Gustav Jung kdysi napsal slova, jež hojně citují feministické autorky: Dokud muž ve svém vědomí nesjednotí archetyp manželky a hetéry do jedné ženské postavy, bude přirozeným vedlejším produktem západního manželství prostituce. Nabízí se tedy otázka, kde došlo k onomu rozštěpu a jak s ním pracovat. Stojí na něm mnoho kýčů i hodnotných děl západního umění. Dříve byla oslavována a uctívána manželka, milenka byla odsuzována. Od konce 20. století je oslavována milenka a manželka je spíše zesměšňována.
Coco Chanel je považována za ikonu naší doby, ikonu feminismu, představitelku silné ženy, která žila nezávisle svůj osobní život a obstála ve světě obchodu do té doby vyhrazeném mužům. Skutečnost, že obchodovala s módou a parfémy, a nejen to, že je i vytvářela, propojuje její mužskou a ženskou osobnost do jedné ideální podoby moderní ženy. Součástí této podoby jsou krása, nezávislost, majetek, úspěch ve společnosti, kontakty na správných místech. Nic proti tomuto obrazu nemám… Také se mi líbí móda a vůně a se zalíbením si prohlížím tvorbu současného návrháře domu Chanel Karla Lagerfelda (muže, mimochodem…). Ale možná by se tento ikonický vzor mohl doplnit o to, co není vidět: Žádný ze vztahů Coco s muži nevydržel. Neměla děti. Za války poněkud problematicky využila německých arizačních zákonů v neprospěch svého židovského konkurenta a měla úzké, i partnerské kontakty s vysoce postavenými Němci. Po válce uprchla do Švýcarska, aby nebyla nařčena z kolaborace. Na fotkách z jejího posledního období po návratu na módní scénu působí jako tvrdá stařena. Byla šťastná? Nemyslím.
Za splnění svého snu musela zaplatit příliš velkou cenu. Připomíná mi to slova vynikající autorky a tealožky Carol Christ v její knize „Odyssey with the Goddess“: „Byla jsem rozzlobená na feministky za to, že nám tvrdily, že můžeme mít všechno – skvělou kariéru, úspěch, manžela i děti. Nemůžeme.“ Co někde přebývá, jinde chybí. Teprve dnes, na začátku 21. století se učíme hledat a nacházet (vnitřní i vnější) rovnováhu a nechtít vše…největší, nejlepší a nejdokonalejší (podle koho?). Každopádně za to, že svobodně zakoušíme všechny možnosti na vlastní odpovědnost, vděčíme i takovým průkopnicím, jako byla Coco.
A manželka Káťa? Je dnes ohrožený druhu? Svateb ubývá, muži a ženy spolu žijí nesezdaní. Je to dědictví formálních a pokryteckých manželství z dob patriarchátu? Měnící se paradigma ze „vzájemné pomoci a opory“ k „romantické lásce a vášni“ jako (předpokládanému) pilíři vztahu? Důraz na naše individuální štěstí, jež se neohlíží na pocity bezpečí a přání dětí? Rozpad archetypu „jediné osudové lásky“ a přijetí skutečnosti, že za svůj život můžeme potkat více osudových mužů, osudových žen, s nimiž po určitý čas budeme žít v inspirující spojení? Touha žít skutečně upřímné, obohacující partnerství a nesetrvávat v destruktivních vztazích? Řekla bych, že příčinou je vše dohromady. Rozhodně to má pozitivní stránku – za případné neúspěchy (zase ta hodnocení…) si dnes neseme odpovědnost jenom my sami. Když si toto uvědomíme, je už jenom krok k pochopení významu, jaký má na náš život vliv naše vnitřní nastavení, vnitřní vyzařování – stav vědomí, a ještě více nevědomí.
VNITŘNÍ SLADĚNÍ
Co hledal Igor u Coco? Pragmatici řeknou: změnu. Dobře, tak jinak: Co měla Coco a neměla Káťa? Coco měla drzost, sebevědomí, otevřeně žitou sexualitu, odvahu žít život dle svých snů a tužeb, svobodně tvořit a představit svoji neotřelou, do té doby nevídanou tvorbu světu. Slunce a Venuše ve Lvu jí dávaly ohnivou sílu a odvahu, Luna v Rybách intuici a tvořivost.
Temperament, vášeň, sebevědomí a originalita mohou být vlastnosti, které v historii muži hledali u žen, nikoliv svých vlastních. Vlastní ženy měly být spolehlivé, předvídatelné, alespoň navenek poddajné, plodné a nenáročné. Nebo přiznaně dominantní, pečující, výkonné a v realitě každodenního života praktické. V každém případě věrné.
Co chybělo Kátě? To, co měla Coco. Odvaha jít za vlastními sny a žít po svém – alespoň hodinu denně. Odvaha tančit, jezdit na koni, probudit se. Dovolit si to.
Dnes se mnoho žen potýká s náročným úsilím o sladění vnějších požadavků a vnitřních puzení. Chceme být milovanou manželkou, pečující maminkou, vášnivou milenkou a respektovanou, úspěšnou pracovnicí. Asi to všechno nebude tak dokonalé, jako v módních časopisech…každopádně naše úsilí bude dynamickým, proměnlivým procesem… a je dobré vědět, že v základech našeho úsilí je dva tisíce let starý rozštěp, který naši snahu poněkud sabotuje. Archetypální rozštěp ženské podstaty, vytvořený ze strachu uměle v prvních staletích rozmachu křesťanství jako monopolního náboženství západní kultury. Rozštěp mezi matkou a milenkou, obětavou láskou a vášnivou sexualitou: mezi Marií a Marií (Máří) Magdalenou.
PANNA MARIE A MARIE Z MAGDALY
Panna Marie se v křesťanské teologii stala Boží matkou. Otcem jejího syna Ježíše měl být Bůh. Toto „panenské početí“ odráží hluboký archetyp tzv. panenských bohyní a jejich „synů bez otce“. V dospělosti se synové mohli stát i milenci. Jejich osud nebyl šťastný, jako mladí umírali překonáni divokými přírodními silami. Panenství bohyní nepředstavovalo jejich fyzickou nedotknutelnost (virgo intacta), nýbrž jejich nezávislost, zakořeněnost v sama sobě. Pokud měly manžela či milence, v pořádku, pokud neměly, jejich význam to nezmenšovalo. Maria sice panensky počala, ale svůj další život žila v rámci pravidel patriarchálního židovského manželství. Její sexualita buď nebyla zdůrazňována nebo byla přímo popírána. Pozemským ženám byla dávána za nedostižný vzor laskavého, něžného a obětavého mateřství a zároveň sexuální abstinence. Přirozenost ženy tak byla rozštěpena na roli matky a roli milenky. Maria byla pouze matka.
Role milenky, v podání teologů „hříšné ženy ovládané svými pudy“, byla přisouzena ženě jménem Marie z Magdaly. V západní tradici byla Magdalena, jak ji budu nazývat, na církevním koncilu roku 591 ztotožněna s prostitutkou, jež podle evangelia umývala Ježíšovi nohy a utírala je svými vlasy, přestože tato žena není v Bibli jmenována. Dále byla ztotožňována se sestrou Lazara a Marty. (Východní tradice tyto tři postavy – Magdalenu, Marii, sestru Lazarovu, a prostitutku – rozlišuje). Existují názory, že o Magdaleně se jako o Ježíšově ženě a nejmilovanější žákyni psalo v Janově evangeliu, ale pozdější církevní redaktoři pasáže vypustili a místo nich uvádějí výraz „milovaný žák“. Pro toto tvrzení nejsou důkazy, i když je pravděpodobné, že stejně jako knihy hebrejské Bible byly redaktory upraveny, i texty evangelií a epištol byly vybrány či upraveny tak, aby odpovídaly ortodoxnímu pojetí Ježíše, učedníků a Magdaleny.
Katolická církev tak chápe Magdalenu jako napravenou prostitutku, která byla spolu s Pannou Marií přítomna Ježíšovu ukřižování. Právě ona měla být první, kdo viděl vzkříšeného Ježíše. Věrně následovala Ježíše, nicméně nepřekročila rámec ženské doprovodné postavy.
Zcela jiné pojetí nabízejí gnostické spisy, objevené po druhé světové válce v egyptském Nag Hammadi při vykopávkách raně křesťanské basiliky. Gnose, jak známo, byla silným náboženským proudem na počátku prvního tisíciletí zdatně konkurujícím křesťanství co do vlivu i počtu přívrženců. V helenistickém tavícím kotli v sobě spojovala hebrejské biblické kořeny, řeckou duchovní spekulativnost a východní mysticismus. Pod vlivem proroků hebrejské Bible zjitřeně eschatologicky vnímala svoji současnost a vedle dualismu těla a ducha prosazovala i nový pohled na ženský prvek. V gnostických evangeliích Pistis Sofia, Tomášovo evangelium, Filipovo evangelium a Mariino evangelium (tedy Marie z Magdaly) vystupuje Magdalena jako plnohodnotná duchovní vůdkyně a Ježíšova duchovní partnerka, která měla po jeho smrti převzít duchovní vedení komunity apoštolů a přívrženců. Z této historicky doložené tradice vyrůstá okruh mýtů, které chápou Magdalenu jako posvátnou nevěstu, ženu Ježíše, která s ním sdílela duchovní i fyzický život, počala s ním dítě a po jeho smrti a zapuzení apoštolem Petrem odešla z Izraele. Nejznámější verzí mýtu je legenda o její plavbě do Provence, kde porodila dceru Sáru a stala se duchovní učitelkou inspirující neortodoxní křesťanská hnutí katarů a albigenských. Ohlasem této verze je i kniha Dana Browna, následně film Rona Howarda „Šifra mistra Leonarda“.
Jak se na seminářích často zmiňuji, plně respektuji sílu mýtů. Moje pragmatická část chápe, že pravda mýtu není totožná s pravdou historickou. Moje intuitivní část však říká, že obě pravdy jsou sice nesouměřitelné, ale stejně hodnotné. Slouží různým účelům a vyvěrají z různý impulsů. Mýtus vnímám jako archetypální příběh hlubšího smyslu, který je na určité úrovni kolektivního nevědomí a imaginace reálný. Právě proto měla Brownova kniha takový ohlas: dotkla se potlačovaného, ale nepotlačitelného, stále znovu se vynořujícího archetypálního příběhu o muži (Ježíši) a ženě (Magdaleně), z jejichž spojení vzniklo dítě (Sára jako Svatý grál). Vpravdě božská konstelace, kterou ve svém životě můžeme zažít jako nejhlubší setkání v jednotě a celistvosti stvořitelských sil Boha/Bohyně/Vesmíru a člověka. Tato božská konstelace nápravy patriarchálního potlačení ženského prvku a zrovnoprávnění žen a mužů byla navíc židovskými proroky ohlašována, takže plně souzněla s očekáváním lidí na přelomu tisíciletí. (Např. Joel 3:1 – 2 „I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha…“. V Novém Zákoně Skutky apoštolů 2:17 -18 nebo Galatským 3:28.) Jako možnost změny přicházela mužská energie Ježíše, která podporuje a chrání božskou stvořitelskou ženskou energii Magdaleny. Naděje byly obrovské – a ženy se jich v prvních staletích tisíciletí plně chopily.
HISTORICKÁ SITUACE
Komunity prvních křesťanských obcí usilovaly o rovnoprávné vztahy mezi muži a ženami. Ženy vyučovaly a aktivně plnily veřejné role. Komunity byly budovány a žily z darů donátorek – žen, většinou bohatých vdov. Ženy plně přijaly zvěst proroků i Ježíše a věřily, že tradiční pouta patriarchální rodiny jsou zlomena, aby se mohly stát rovnocennými „sestrami v Kristu“ pracujícími po boku mužů ve veřejné sféře. Nové společenství křesťanů mělo patriarchální rodinu nahradit. „Kdo činí vůli boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“ (Evangelium podle Marka 3:35). Šlo o radikální alternativu k rodině v židovském i helenistickém světě, kde bylo postavení určeno mocí, věkem, pohlavím a pokrevními pouty. Slova hebrejského proroka Jeremijáše „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu… Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. ..Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův…“ byla chápána jako rozšíření znamení smlouvy uzavřené s Bohem, jejímž dosavadním vnějším projevem byla mužská obřízka, na ženy. Apoštol Pavel v očekávání konce dnů a Ježíšova návratu hlásal zrušení židovských zákonů či jejich radikální změnu.
Ježíš se však nevrátil, eschatologické naděje se nenaplnily. Bylo nutné situaci vysvětlit, reorganizovat se (hezký manažerský termín ve starověku…) zapojit se do římské společnosti, neboť konec světa nenastal a občané dále byli občany. Císař Augustus potřebuje nové vojáky, přikazuje tedy vdovám do padesáti let, aby se znovu vdávaly a měly potomky. To znamená, že nemohou se svým majetkem zacházet volně. Křesťanští duchovní začínají formulovat novou teologii, která společenskou strukturu řeckořímské společnosti přijímá a staví na teologický základ, tj. tvrdí, že je Boží vůlí,aby žena byla podřízena muži (např. epištoly 1.Timoteovi 2:9,Koloským 3:18 -25,4:1,aj. ). Ženy jsou zbavovány vůdčích rolí v komunitě a přecházejí pod kontrolu muže – biskupa. Přicházejí o možnost volného pohybu (pouti), nadále je musí doprovázet muž. Partnerský vztah je ovšem považován za méněcenný, více než manželství je duchovně ceněn celibát. Pod vlivem asketických sektářských sklonů a řeckého dualismu je vyvyšován duch a duše jako pravdivá podstata člověka, tělo je vnímáno jako méněcenné, nečisté a nedokonalé. Sexualita je vnímána jako nutné zlo k přežití populace, ti skutečně duchovní a čistí jedinci zachovávají sexuální zdrženlivost. Do společenského vědomí vstoupilo Aristotelovo učení o hierarchickém uspořádání rodiny a ženě jako nedokonalé lidské formě, „přirozeném podřízeném“, kterému vládne „přirozený vládce“ – muž. Křesťanská církev buduje pevnou organizační strukturu, ve které pro ženy již není místo. Pokud chtějí vstoupit na její nejnižší příčku (řeholnice), musejí se vzdát svého ženství – těla, sexuality, partnerského vztahu a dětí. Pro mnohé ženy byla i toto cesta, pokud si chtěly zachovat alespoň minimální svobodu a být vzdělané.
Je jasné, že původní rovnostářská Ježíšova církev postavená na „darech ducha“ byla velkým ohrožením pro dosavadní společnost. Pokud by se ženy (a otroci) osvobodili, došlo by k otřesu tradiční struktury a k chaosu … ale, jak to bývá, po chaosu by nastal nový řád. Ten však mocní toho světa nechtěli. Na dva tisíce let tak byl pokus o nové archetypální partnerské uspořádání potlačen a znemožněn. Božský archetyp Magdaleny jako ženy, milující milenky, manželky a matky, a zároveň duchovní vůdkyně, byl zavržen a odsouzen. Možnost nabídnutá Vesmírným cyklem byla zmařena.
ROZLOUČENÍ S ROZŠTĚPEM ŽENSKÉHO ARCHETYPU ….A CO BUDE DÁL?
O dva tisíce let později. Mužská a ženská energie se v našich životech chaoticky mísí, ať jsme žena nebo muž. Máme co dělat se svým fyzickým pohlavím, natož s vnitřním opačným (vnitřní muž, vnitřní žena). Stará přesvědčení se drolí, lži se hroutí, pokrytectví a povrchnost, tak pohodlné k přežití, se jeví jako fatální překážky na cestě k autentickému životu. Dochází nám, že nikdo z vnějšího světa nás nezachrání. Spasitel nepřijde. Změnit náhled musíme my. Ze strachu se lidé horlivě vrací k náboženstvím, více či méně upraveným, jež nejméně dva tisíce let utvářela naše životy a osudově ovlivnila současnou krizi (ve smyslu „bod rozhodnutí“, řecky „krinein“): ke křesťanství, judaismu, islámu.
Má smysl je křísit? Proč se neumíme s láskou a úctou rozloučit s tím, co nás provázelo a sloužilo, pustit to bolestivé, připomenout to pozitivní, a otevřít v sobě prostor pro to, co přichází… Pro to, co tu vždy bylo, ale naše omezené vědomí to nevnímalo… Pro radost i odpovědnost tvůrců i tvůrkyň každodenní reality, jež je posvátná, pokud ji tak vnímáme.
Ježíš a Magdalena odcházejí. Poděkujme, rozlučme se a buďme na příjmu. S láskou a vděčností přijímejme léčivé energie, které přicházejí, aby nám pomohly vyléčit naše rozštěpení, oddělení, nesoulady a nepřijetí všech našich částí, všech našich osobností. Jsme světlem i temnotou. Biblický verš z Izajáše, který rabínům pomohl neodštěpit temnotu od Boha a nevytvořit dualitu, jako to udělala křesťanská teologie (Izajáš 45:7 „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“), můžeme parafrázovat „Já jsem světlo i temnota, já tvořím i ničím, já, člověk…obě tyto polarity v sobě přijímám, sjednocuji a ctím.“ Jsme Magdalenou i Marií, Coco i Káťou. Jsme novou jednotou, která vzniká, jednotou, která neponižuje sexualitu a nedegraduje lásku. Jsme jednotou lásky a sexuality, novou ženskou energií. Zdá se, že zůstane dynamická, fluidní, proměnlivá, tak aby mohla procházet skrze vrstvy duše/těla každého z nás ve vědomím přijatelné podobě. Přijměme ji tak, aťsi s obavami, ale i s odvahou a vědomím, že TENTOKRÁT JE OPRAVDU DŮLEŽITÉ, ABY SE ZMĚNA POVEDLA. Strach, úzkost a zmatek jsou přirozené, přijměme je, ale nenechme se jimi ochromit. Zůstaňme s vědomím, že se po dvou tisících letech opět děje historická změna a my jsme už poučeni. Tady a teď tvořme s odvahou autentickou realitu své vyléčené duše/těla.
V květnu 25.-26., 2011.
SOFIA
Od chvíle, kdy vstoupíš
Do chvíle, kdy se vzdáš smrti
Vše, co zakusíš sama na vlastní kůži
Všechny prsty, spálené při objevu, že, oheň je horký,
Všechna kolena rozbitá při snaze dosáhnout toho, co bylo mimo tvůj dosah,
Všechna zkoumání území, známých i neznámých,
To všechno jsou stezky ke mně.
Hledej poznání a staneš se mnou.
Ženství pátrá po moudrosti
Ženství patří všem ženám
Všechny ženy jsou Bohyní
Všechny ženy mají moudrost
Všechny ženy jsou Sofií.
Amy Sophia Marashinsky: Goddess Oracle. Na kartě je Sofia znázorněná jako Máří Magdalena se Svatým Grálem – těhotným břichem.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: