S americkým hercem a dramatikem J. B. Alexanderem nás na jaře propojil společný známý Lucien. Zaujalo mne, že je fanouškem Václava Havla do té míry, že napsal hru o Vaňkovi, Havlově známé divadelní personě. Vaněk v Americe? Chci vědět víc😊. Když J.B. přijel začátkem června do Prahy na divadelní festival Prague Fringe Festival (https://www.praguefringe.com/ ) a zároveň studovat Talmud na studijních setkáních pořádaných izraelským institutem Pardes pro všechny židovské směry, potkali jsme se v pražské kavárně😊. V minulých letech J.B. na festivale hrál či uváděl svoji hru, nyní byl nadšeným divákem. „Festival je skvělý,“ říká.
„DIVADLO JE O ZKOUMÁNÍ ŽIVOTA A JEHO VELKÝCH OTÁZEK…“
Tereza: Kde se vzala Vaše vášeň pro divadlo? Každý zná americké filmy, ale nikdo nezná americké divadlo. Zní mi to jako alternativní kultura.
JB: V Americe existuje divadlo hlavního proudu a alternativní divadlo. Jsou různé úrovně, různá místa. Svět zná americký film, protože se šíří globálně. Je zde mnoho přesahů, filmové hvězdy hrají i v divadle, hry mohou být režírované filmovými herci, divadelní herci mohou prorazit do televize… Pokud se chcete v Americe uživit jako herec, musíte pracovat v televizi. Také takto pracuji, ale mojí vášní je divadlo. Miluji klasiky – Shakespeara, Čechova, Ibsena,…
Jsem umělec, mám tvořivou osobnost. Zajímá mne vyprávění příběhů a dramat. Divadlo je o zkoumání života a jeho velkých otázek: Co znamená být člověkem? Jak se vztahovat k druhým lidem? Zkoumá různé situace, ve kterých se ocitneme. A je tu ta možná naivní představa, že divadlo může zlepšit svět zkoumáním našich přesvědčení. Charakter postav se vyvíjí v různých složitých situacích, Opravdu věřím, že se divadlem může dělat dobro. A pro mne jako herce je nejdojemnější chvílí, když za vámi po představení někdo přijde a řekne, že se ho vaše role dotkla.
Tereza: Vyrůstala jsem v komunismu, kde na jednu stranu bylo oficiální divadlo, na druhé alternativní divadlo. Představení mohla být i ilegální, odehrávala se v obývacím pokoji či na místech, která byla úzkému kruhu známých sdělena těsně před akcí. Já osobně jsem v divadle přecitlivělá na přehrávání. Divadlo je velmi fyzické – jak jste řekl, někdo přijde a osobně Vám v kontaktu poděkuji.
JB: Ano. Je to úplně jiná technika, hrát ve filmu a hrát v divadle. V divadle žijete příběh v tu danou chvíli. Takže je to samozřejmě větší výzva. Divadelní herectví je jiný druh umění než hraní ve filmu. Musíte umět mluvit, pohybovat se. Když z divadla přejdu do televize, musím hrát „méně“, „ubrat“, protože kamera může myšlenky vidět.
Víte, herectví je věc, kterou je velmi snadné dělat špatně. Každý si může říct „jsem rozzlobený“ a hrozit pěstí, nebo „jsem zamilovaný“ a koukat něžně. Herectví je jediné umění, které můžete předstírat. Kdybych řekl – „Běžte na pódium a zahrajte na housle“, nedokážete to. Ale každý může v uvozovkách „hrát“. Čili ta neobvyklost hraní je v tom, že je snadné hrát špatně, ale obtížné hrát dobře. Opravdu skvělí herci hrají tak, že je vnímáte jenom jako postavu.
„KDYBYCHOM ZNALI DŮVOD, PROČ SE OCITÁME V TÉ SMRŠTI NESPRAVEDLNOSTI, OSAMĚLOSTI, ODPOJENÍ, JAKÉ BY TO BYLO?“
Tereza: Co máte rád na klasických autorech jako je Shakespeare a Čechov? Někdo by mohl říct, že jejich příběhy jsou zastaralé. A Vy jste napsal hru „Tři sestry ze Scarsdale“. To je dobrý nápad vyjmout téma z velmi specifického ruského prostředí a ruské mentality a vložit ho do odlišného amerického kontextu.
JB: Ano, to byla moje první hra. Šlo o adaptaci Čechovových Tří sester. Bylo to pro mne skvělé cvičení, pracovat s dílem takového mistra. Myslím, že něco fungovalo, něco nefungovalo. Vybavujete si, jak si tři sestry stále představovaly nějaké magické jiné místo vně jejich městečka? Moskvu? Jako člověk, který vyrostl na předměstí, jsem tomu naprosto rozuměl.
Tereza: A dopadlo to stejně beznadějně jako u Čechova?
JB: Hru jsem psal před patnácti lety. Dnes bych byl určitě odvážnější a zakončil ji jinak než Čechov. Možná bych se k ní měl znovu vrátit. Ta hra byla mým vstupem do světa divadelního psaní. Čechov a Shakespeare jsou z pohledu herce naprosto rozdílní. Jeden učitel Shakespeara řekl – „Úkolem herce je dělat rozhodnutí, ale co se týče Shakespeara, on udělal všechna rozhodnutí za vás“. Stačí jen opravdu vnímat text a odkrývat náznaky, které zanechal. Největší chyba je, když herec v Shakespearových hrách neví, co říká. Jak to má potom vědět obecenstvo? Proto je tam pro herce spousta „domácích úkolů“.
Čechov naopak psal otevřeně nejednoznačným způsobem – jako herec tak musíte rozhodnutí udělat. Našel jsem spojení mezi Čechovem a Kafkou v jejich temném pohledu na svět a soucitu s lidmi, kteří se v tomto temném světě nacházejí. Čechov se více soustředí na lidské bytosti, Kafka je více symbolický, intelektuálnější. Jestli si vzpomínáte, jedna ze tří sester na pódiu říká – „Musí být nějaký důvod, proč trpíme. Kéž bychom to jenom věděly!“ Je to krásná divadelní chvíle. V jedné ze svých povídek Kafka popisuje popravčí stroj, který člověka umučí k smrti tím, že na jeho tělo píše slova a věty. Stroj se porouchá a člověk musí čekat další hodiny, než bude usmrcen. Ale pochopí, proč je mučen, a v tu chvíli se na jeho tváři rozleje blaženost, i když má těžká zranění. A s tím tématem Kafka pracuje – proč se lidé nechávají takto mučit. Tak jsem pracoval s paralelami – kdybychom znali důvod, proč se ocitáme v té smršti nespravedlnosti, osamělosti, odpojení, jaké by to bylo? Lidé vždy toužili po tomto vysvětlení.
Tereza: Nemyslím si, že lidské utrpení má smysl. Je to lidská mysl, která jako akt ochranu a přežití potřebuje dát svému utrpení smysl. Když se někomu podaří přesvědčit nás, že určité činy mají „vyšší smysl“, rádi je uděláme. Jsme to my, kdo věcem dává smysl, a proto je to svým způsobem sebeklam.
JB: Možná. Také se přikláním k existenciálnímu pohledu, že jsme to my, kdo dává věcem význam. Ale když chceme něčeho dosáhnout, jsme ochotní pro to i trpět.
Tereza: A to je zároveň citlivá chvíle. Když se někdo – mocenská struktura, autoritativní postava… – zmocní témat a hodnot, které jsou pro nás důležité, a překroutí je, je to velmi nebezpečné.
JB: Rozumím. V liberálních společnostech lidé zažívají krizi smyslu, a když přijde někdo a dá jim smysl například skrze válku, může to zabrat. V náboženstvích je právě „vyšší smysl“ snadno manipulován pro mocenské hry.
Tereza: Spolu s Monthy Pythony jsem skončila u pohledu, že smyslem života je život sám.
„JE TO ŽIDOVSKÁ ZKUŠENOST, ALE ZÁROVEŇ KAŽDÝ V TÉTO METAFOŘE MŮŽE VIDĚT SVÉ VLASTNÍ ODCIZENÍ.“
Zmínil jste Kafku. Jeho genialita tkví mimo jiné v tom, že s předstihem zachytil tuto krizi smyslu, ideologie, koncept individuality uprostřed totality. I proto je univerzální a dodnes aktuální.
JB: Ano. Část Kafkova světa jsou typické židovské úzkosti, nicméně převedené do univerzálního jazyka. Muž, který se stane hmyzem je obrazem dehumanizace. Je to židovská zkušenost, ale zároveň každý v této metafoře může vidět své vlastní odcizení. Když „Proměnu“ přečetl můj otec, řekl: „To je příběh o stárnutí!“ A můj gay kamarád řekl: „To je příběh o tom, jaké to je být gay!“ Je to silný obraz, různí lidé v něm mohou vidět různé věci. Podle židovské tradice je Tóra jako déšť z nebe – tak jako déšť vyživuje každý druh rostliny, tak Tóra vyživuje každý typ člověka. A já bych řekl, že Kafkova genialita je univerzální právě tímto způsobem: pochází z velmi specifického místa, ale má schopnost dotknout se lidí napříč gendery, třídami, etnicitami.
Tereza: Napsal jste také hru @Vanek.cz inspirovanou postavou Ferdinanda Vaňka z her Václava Havla. V anotaci se píše: „Když Čech Vaněk Novák dostane pozvání na americkou univerzitu, potká tam afro-americkou profesorku. Zmaří identitární politika a politická korektnost jejich cíl seznámit mladou generaci studentů s prací Václava Havla?“ To zní hodně zajímavě. Můžete popsat, jak hra vznikla?
JB: Viděl jsem mnoho Havlových her v Českém centru v New Yorku, což je skvělá instituce. A potom Nadace Václava Havla vyhlásila soutěž divadelních her a téma bylo něco jako „Ferdinand Vaněk dnes“. Každopádně součástí velkorysosti Václava Havla bylo, že umožnil dalším umělcům pracovat s postavou Vaňka po svém. A já ji přenesl do současné Ameriky, kde – i když jsem psal v době kovidu – stále byl prostor ke svobodnému životu a vyjádření, ale zároveň se objevily progresivistické ostrůvky zatuhlosti a ideologie, zvláště u témat identity, rasy a genderu. Přitom podobně jako komunismus i progresivismus prezentuje na první pohled ušlechtilé myšlenky.
Tak jsem si řekl, jaké by to bylo do prostředí společenské ostrakizace postavit Vaňka? Hlavní postavou tak je třicetiletý český dramatik, jehož rodiče protestovali na Václavském náměstí v listopadu 1989, počali ho a dali mu jméno „Vaněk“. Dostane se na divadelní festival na americké univerzitě, kde se potká s afro-americkou profesorkou divadla. Její dědeček byl černý americký voják v armádě, která osvobodila Československo v roce 1945, a babička byla Češka, do které se zamiloval. Vaněk se se ženou spřátelí – a dál bych nerad prozradil celou zápletku. Havlovy hry s Vaňkem řeší témata morálních kompromisů a já do takové situace svého Vaňka postavil.
Jedním z důvodů, proč byla hra opravdu živá a měla ohlas, byla skutečnost, že nebyla o „dobrém člověku“ a „špatném člověku“, ale o dvou lidech, kteří se snaží najít cestu v náročné a nespravedlivé situaci a vyrovnat se s ní. Hra dostala tři nominace na prestižní ocenění na divadelním festivale v New Yorku, včetně ceny za produkci a za nejlepší ženský herecký výkon. A je zajímavé dnes po několika letech vidět, jak proti sobě stojí levicová progresivistická ortodoxie a pravicová autoritativní ortodoxie.
Tereza: Ano. Jak by hra fungovala dnes s ohledem na politickou situaci?
JB: Moc rád bych ji znovu uvedl, ale doba se změnila. Nemyslím si, že by toto bylo prvotní hrozbou pro uměleckou tvořivost a svobodu.
„TÝDNY SPOLEČNĚ STUDUJEME ŽIDOVSKÉ PRAMENY, JAK SPOLU LÉPE NESOUHLASIT…“
Tereza: Píšete nyní nějakou novou hru?
JB: Lucien a já nyní spolupracujeme na nové hře zabývající se odkazem 7. října. Jak by měli umělci odpovědět na 7. říjen a válku v Gaze? A víc nechci prozrazovat.
Tereza: Já jsem v Izraeli 7. října byla. A nyní jsem se vrátila po dvacetidenním pobytu. Miluji tu zemi i lidi, ale také samozřejmě vidím pohyb, který se děje všude ve světě – lidé se víc a víc uzavírají do svých ideových bublin. Přitom Izrael byl vybudován na spolupráci napříč těmito bublinami – oni je nazývají „kmeny“ – a stát může fungovat, dokud bude fungovat toto propojování. Stále se mnoho lidí snaží o budování solidarity. S takovými se nejraději potkávám, jsou to skuteční hrdinové. Není to jednoduché také proto, že jde o univerzální jev ztráty vzájemné důvěry a rozpadání soudržnosti mezi lidmi. Děje se to i u nás v Česku.
JB: Myslím, že velkou částí tomu přispívají sociální média. Rozdělují lidi a podporují tzv. „diskusi“ bez skutečného zájmu a zaujetí. Diskuse je tam jen představením pro tvůj vlastní tým. Já tady v Praze teď studuji v programu institutu Pardes. Nedávno jsem s nimi dělal jiný program nazvaný „Na diskusi záleží“ („Machloket matters“). Hebrejské slovo „machloket“ znamená „spor“. Týdny společně studujeme židovské prameny, jak spolu lépe nesouhlasit (smích). Diskuse jsou náročné. Je to pro mne skvělý způsob, jak více propojit naši místní židovskou komunitu i ostatní. Svět to určitě potřebuje.
Tereza: Ano. Pro mne je tato „machloket le-Šem šamajim“, „diskuse pro Jméno Nebes“, ve smyslu „pro slávu Boha“, skutečným uměním a darem Židů světu. I když spolu diskutující jakkoli nesouhlasí, stále v pozadí svého vnímání a pohledu na svět drží vědomí Jednoty. „Tato i tato jsou slova Boží.“ Problém je, že v křesťanských či postkřesťanských společnostech je tímto pozadím dualistické vnímání, proto je velmi snadné v interpretaci spadnout do černobílé polarizace. Když diskutujeme v židovském paradigmatu, víme, že náš náhled je jen jednou z možných barev celého spektra.
JB: Ano. A je to také neustálé hledání, jak udržet Jednotu s pluralitou a rozmanitostí názorů v toleranci. Rabbi Jonathan Sacks, budiž požehnána jeho památka, řekl, že každý židovský kanonický text je v podstatě debata. Není to katechismus s předepsanými tezemi. I uvnitř tradiční machloket jsou ale danosti, které se nezpochybňují – Boží Jednota a člověk jako Jeho stvoření, boží zjevení Tóry a boží inspirace ústní Tóry, a další. A můžeme se ptát, jak dnes pokračovat v této tradici, když se podobné události neodehrávají? Vy jste tady v Česku dříve také žili v úplně jiné situaci. Bývali jste mnohonárodnostní stát.
Tereza: A dodnes jsou ty oblasti, odkud byli Židé odvezeni do vyhlazovacích táborů a Němci odsunuti do Německa, zraněné.
JB: A to se stalo před osmdesáti lety. Mám velmi rád Juvala Noacha Harariho, všem ho doporučuji. Mimo jiné mluví o lidské náklonnosti k příběhům, ale víme, že příběhy jsou dvojsečná záležitost. Když se podíváme na Izrael a Palestinu, vidíme, že je tam dostatek země, zdrojů, jídla pro všechny. Zápas se nevede o věci, ale o příběh: kdo jsme my a kdo jsou oni. A to nám znemožňuje mírumilovné soužití.
„NÁLEPKOVÁNÍ JE STÁLE MÉNĚ DŮLEŽITÉ…“
Tereza: K jaké denominaci náleží Vaše komunita?
JB: Jsem členem několika komunit. Myslím, že to nálepkování je stále méně důležité. Učím v hebrejské škole v rámci konzervativní synagogy, čas od času navštěvuji místní Chabad (tj. ortodoxní komunitu), a můj minjan (modlitební skupina deseti plus) je v rovnostářské komunitě v Brooklynu. Což je zajímavé, protože obecně je Brooklyn velmi progresivistické místo. Od začátku války zde probíhalo mnoho diskusí a rozdílných postojů mezi sionisty, nesionisty a antisionisty. Jsou zde minjany, které jsou antisionistické, a jiné, které jsou proizraelské. Ale uvnitř celé skupiny je široké spektrum názorů na chování Izraele a jak by měl podpořit palestinskou demokratickou společnost. Máme whatsappové skupiny a diskuse jsou někdy opravdu zanícené. Myslím, že je to dobře, ale zároveň je důležité neustále usilovat o střízlivost a účinnost takové diskuse. Je to výzva.
Já sám se v této době cítím rozpolcený. Na jednu stranu vidím, kolika pomluvám, neznalosti, nepřátelství a lživým obviněním Izrael čelí, na druhou stranu jsem kritický k současnému izraelskému politickému vedení. Každá společnost má sklon ztratit ve válce citlivost a humanitu. Takže se to ve mně pere. A byl bych moc rád, kdybych měl možnost vést plodné diskuse se Židy, nežidy i Palestinci, sdílejícími moje hodnoty – cennost každého lidského života a míru. Nyní je to náročné, když jsou diskurzy tak polarizované.
Tereza: To je aktuálně problém v každé společnosti.
JB: Rád bych vrátil konverzaci k Havlovi. Talentem Václava Havla bylo, že jeho hry nejsou černobílé. Dokonce i protivník může být nějak sympatický. Jiný politický vůdce Nelson Mandela měl superschopnost vidět dobro a humanismus ve všech lidech, aniž by byl naivní a popíral hrozné věci, které se děly. A já dnes ve světě nevidím žádné lídry tohoto kalibru. Je otázka, jestli by vůbec v současném mediálním prostředí, podporujícím rozdělování a nepřátelství, obstáli.
Tereza: Jaká je role divadla v této náročné současné situaci?
JB: To je otázka, kterou si kladu neustále. Havel řekl:
„Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco stojí za to dělat, bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Takže i já bych rád věřil, že moje práce dramatika a herce přispívá k dobru světa a lidství. Ale upřímně, nevím. Mám naději. Doufám, že třeba moje hra o Vaňkovi přivede více lidí k zamyšlení, co se děje s naší kulturou.
Tereza: Většina umělců je jako člověk, který vloží dopis do lahve a pošle ji po vodě. A neví, ke komu doputuje, kdo si dopis přečte a jak to změní či nezmění jeho život. Jen potřebují důvěřovat Prozřetelnosti. Čím je podle Vás důležité, že se umělci z různých zemí v určitý čas sešli tady na Prague Fringe festivalu?
JB: Jak jsme říkali, žijeme v době rozdělování i spojování. A na tento festival přijedou lidé z různých prostředí, které spojuje touha dělat umění a společně vytvořit pro diváky povznášející festival. A to je příklad, jak lidé mohou spolupracovat a navzájem se učit. Praha je pro mne z mnoha důvodů jedinečné místo. Nejen díky Kafkovi, Havlovi, Kunderovi a dalším skvělým spisovatelům, ale i díky bohatosti rozmanitých identit. Pokaždé tu vidím nesmírně působivá představení. Teď se mi vybaví divadlo jednoho muže se Shakespearovým „Králem Learem“ či Kafkova hra hraná africkými studenty.
„INTELEKTUÁLNĚ JE TO NESMÍRNĚ VZRUŠUJÍCÍ. JE TO JAKO POTÝKAT SE S HLAVOLAMEM.“
Tereza: A co Vám dává talmudické studium?
JB: Dříve jsem studoval hlavně agadu, příběhy a vyprávění. Až nyní se více věnuji celkovému přístupu pečlivého učení Talmudu a interpretace. Když čtete Kafkovy příběhy, každá věta také jako by volala: „Interpretuj mne! Interpretuj mne!“, ale potom interpretaci odolává. Kafka byl ale jediným autorem, zatímco Talmud je kolektivním dílem mnoha autorů z mnoha století a míst. Získáte tak mnoho perspektiv na určitý text a problém. Každé navrhované řešení probouzí nové otázky. Mnoho témat není psáno jasně a jednoznačně. Na otázku máte mnoho odpovědí. Takže intelektuálně je to nesmírně vzrušující. Je to jako potýkat se s hlavolamem.
Tento týden čteme diskusi, jak napomenout člověka, o kterém si myslíme, že je nemorální. Jaký je správný způsob kritiky? A máme mu vůbec něco říkat? Netuším, k jakému dojdeme závěru, ale mám díky tomu mnohem širší uvědomění všeho, co by měl člověk zvážit. Doufám, že díky tomuto typu studia budu lepším člověkem. Mezi náboženstvím a uměním je určitá podobnost právě v hledání různých perspektiv.
Tereza: Ano. A chci připomenout, že křesťanská společnost podobný multinázorový a pluralitní celek nevyvinula. Talmud je jedinečný nejen v zachycení mnoha úrovní – názorových, místních, časových, kulturních – diskuse, ale i v uchování všech názorů, přestože nebyly přijaty jako platné. Může být řečeno v závěru diskuse „halacha (náboženské právo) následuje názor rabi Elíši“, ale ostatní názory jsou ponechány. Mimo jiné proto, že v budoucnu se diskuse může znovu otevřít a vést a jiné názory mohou být v jiných situacích relevantní. Mimochodem, americká autorka Dara Horn věnovala poslední kapitolu své jedinečné knihy „Lidé milují Židy mrtvé“ (česky Kalich 2023) vyprávění, jak sama začala studovat „daf jomi“, každodenní stránku Talmudu, a co jí to dává jako ženě i jako Židovce.
JB: Ano. Její knihy mám velmi rád, ale musím říct, že nemá pravdu, co se týče Shakespeara! A to je náš machloket!!! (smějeme se)
Tereza: Děkuji za rozhovor a ať Vám tvorba přináší radost!
JB: Mnohokrát děkuji! Bylo to milé si s Vámi povídat.
O JB (Džej Bí) si můžete více přečíst na jeho webu: https://www.jaybeealexander.net/
O institutu Pardes a jeho aktivitách si můžete přečíst na webu: https://www.pardes.org.il/
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
Rozhovor s Lucienem Zellem, přítelem a kolegou umělcem:
Překlad kapitoly z knihy Dary Horn o rozdílu mezi židovskými a křesťanskými příběhy:
K úmrtí Adina Steinsaltze, největšího talmudického učence naší doby:
Rabbi Šmuley Boteach o křesťanské lásce a židovské touze: