Milí a milé, společně s překladatelkami Dianou Krausovou a Mirkou Mimrovou vám nabízíme další díl semináře jungiánské psychoterapeutky a spoluautorky knihy „The Myth of the Goddess: Evolution of an Image“. Témata, o kterých skvěle píše, zpracovávám také ve své knize Kořeny ženské spirituality. Je mi velkou ctí vám práci Anne díky Dianě a Mirce představit. Vítejte ve světě draků, zrcadel a léčivých sil obrazů i slov!
„Příběhy se musí vyprávět, jinak zemřou, a pokud zemřou, zapomeneme, kdo jsme a proč jsme tady.“
– The Secret Life of Bees
Z následujících řádků je zřejmé, že členové Platónské akademie věděli, že porozumění obraznosti mýtu může napomoci proměně duše.
„Duše sestupuje do pokolení, po způsobu Koré.Je rozsévána pokolením, po způsobu Dionýsa;podobně jako Prométheus a Titáni je spjata s tělem.Osvobozuje se uplatněním Héraklovy síly;Skládá se dohromady s pomocí Apollónaa spasitelky Athény, vpravdě očistnou filozofií;A s Démétér se povznáší k příčinám svého bytí.“
Damaskios, poslední významný představitel platónské akademie v Athénách, 6. století n. l.
z knihy „The Seven Myths of the Soul“, Tim Addey, The Prometheus Trust, https://prometheustrust.co.uk/
SÍLA MÝTU
Slovo mýtus se dnes obecně používá pro označení něčeho, co je falešné, neskutečné, neprokázané. V dnešním světě však mýtus má ještě jeden aspekt, který je třeba vzít v úvahu. Utopické ideologie, které démonizovaly společenskou třídu (komunismus) nebo celý národ (fašismus) a zničily životy milionů lidí, nám ukázaly, že mýtus, stane-li se politickou ideologií, může být použit jako smrtící zbraň. Všude tam, kde politici a náboženští vůdci podporují negativní projekce, které démonizují druhé, a všude tam, kde dochází k polarizaci etnických, národnostních nebo náboženských skupin na „my a oni“, se může aktivovat archetypální síla mýtu a ovládnout miliony jednotlivců a být použita k ospravedlňování hrůzných barbarských činů vůči „nepříteli“.
U kořenů západní a blízkovýchodní kultury leží významný mýtus, který se silně otiskl do lidské duše. Pochází z mytologie starověkého Egypta, Mezopotámie, Persie a Řecka. Jeho hlavním tématem je boj hrdiny s mocným drakem a v kosmickém měřítku boj světla a tmy, boj dobra a zla a konečné vítězství světla nad tmou. Je možné, že tento mýtus vznikl na základě lunární mytologie a příběhu odvozeného z pozorování fází měsíce, tedy z představy, že ubývající měsíc byl „pohlcen“ drakem temnoty a že hrdina může zachránit srpek měsíce, tj. pannu, a pomoci jí se znovu zrodit po třech dnech temnoty.
Je však možné, že tento mýtus má svůj původ v babylonském mýtu o stvoření známém jako Enúma Eliš, který vypráví o lítém boji mezi bohem Mardukem a dračicí jménem Tiamat. Marduk Tiamat zabil, rozřezal její mrtvolu na dvě poloviny a z jejího zohaveného těla stvořil nebe a zemi. Mýtus se přednášel každoročně o jarní rovnodennosti, v době, kdy ustupovala voda, která v zimě zaplavila babylonskou nížinu, a kdy sluneční síla ohřívala zemi a mohlo se začít s jarním setím plodin. Lidé věřili, že recitace mýtu posiluje síly světla v každoročním souboji se silami temnoty a obnovuje tak život pro nadcházející rok. Z této každoroční události se zrodil příběh o slunečním hrdinovi, který poráží síly temnoty a zla, jež zosobňoval drak. Tento příběh postupně převzaly pozdější kultury a je stále velmi živý.
Nacházíme ho v zarathuštrické mytologii, kde je zobrazený jako boj mezi protichůdnými silami Óhrmazda a Ahrimana, dále v řecké mytologii, kde bůh slunce Apollón zabíjí delfského draka Pýthona. A najdeme ho i ve Zjevení svatého Jana v podobě velké bitvy svatého Michaela s drakem. Později se mýtus přenesl do lidské dimenze, kde byl mimořádný jedinec v pozici duchovního nebo národního vůdce obdařen mytickou mocí slunečního boha.
Po tisíce let inspirovala sluneční mytologie lidi k boji za svobodu, za spravedlnost, za lidská práva proti všem druhům útlaku, a to je pozitivní stránkou této mytologie. Jejím negativním aspektem však byla projekce temnoty a zla na protivníka a přisuzování veškerého světla, dobra a důležitosti sobě samému nebo svému kmenu či náboženské skupině. Odtud pramení středověký boj křesťanství proti islámu nebo snaha inkvizice vymýtit „zlo“ kacířství. Vítězství bylo kýženou cenou, kterou uděloval Bůh, a Bůh byl vzýván, aby podpořil „dobro“ v boji proti „zlu“.
Kdykoli slyšíme slova „dobro“ a „zlo“ v souvislosti s bojem protichůdných sil, je pravděpodobné, že se jedná o starý sluneční mýtus a že zde nalezneme jedince, který na sebe bere plášť slunečního hrdiny a vede svůj lid proti démonovi temnoty. Můžeme také očekávat démonizaci nepřítele a veškerou propagandu, která provází boj mezi dobrem a zlem.
Kdo jsou moderní sluneční hrdinové? Není těžké si všimnout, že George W. Bush, Tony Blair a Usáma bin Ládin čerpají z antické mytologie slunečního hrdiny, který čelí temnotě a zlu a poráží je. Každý z nich se považuje za Bohem povolaného nebo vyvoleného k tomu, aby v bitvě téměř kosmických rozměrů svrhl zlo: „Ti, kdo nejsou s námi, jsou proti nám.“
Je čas se podívat na nebezpečné dopady této mytologie a na to, jak i dnes ovlivňuje chod světa, který silou mýtu pohrdá, přestože přijímá jeho moderní verzi. Mýtus o neporazitelnosti vojenské síly a technologie, tedy cíl dosažení „úplné nadvlády“ spojený s ideologií, jako je například demokracie, je starý sluneční mýtus převlečený do nových šatů. Maskuje se jako ušlechtilá síla, která lidstvo osvobodí od nebezpečí, a přitom je pro svět potenciálně ještě nebezpečnější než totalitní mýty fašismu a komunismu, které v minulém století zničily životy milionů lidí. Stejně jako ony má falešnou morálku: účel světí prostředky.
MÝTUS JAKO ŘEKA POD NÁBOŽENSKOU TRADICÍ
Vždy se musíme ptát: „Jaký konkrétní mýtus pohání a řídí naši společnost? Obohacuje život této kultury, nebo jej ohrožuje? S tímto upozorněním můžeme přejít k pozitivnějšímu aspektu síly mýtu, který popsal Joseph Campbell ve své knize The Hero with a Thousand Faces (česky Tisíc tváří hrdiny).
„Mýty vzkvétaly v celém lidmi obydleném světě, ve všech dobách a za všech okolností. Byly živoucí inspirací všeho, co mohlo povstat z činů lidského těla a ducha. Řekneme-li, že mýtus je tajný otvor, jímž se do projevu lidské kultury vlévá nevyčerpatelná energie kosmu, nebude to nijak přehnané tvrzení. Ze základního a magického okruhu mýtů vyvřela náboženství, filosofická učení, umění, společenské formy primitivních i historických národů, základní objevy vědy a techniky i sny, jimiž ožívá náš spánek.“ (1) (česky Tisíc tváří hrdiny, přel. Hana Antonínová, nakl. Argo 2017)
Náboženské instituce, které odrážejí vědomí určité společnosti v určité době, se vyvíjejí z mýtu. Mýtus však plyne pod náboženskou tradicí jako mohutná řeka, která spojuje pramen života s cílem, spojuje naše povrchní vědomí s jeho kořeny, a je nachystán vždy, když jsme připraveni, vytrysknout jako věčný pramen, kdykoli voláme duši o pomoc. Zjevení, které přinesli výjimeční jedinci, jako Buddha, Ježíš nebo Mohamed (sluneční hrdinové), se rychle institucionalizuje a jeho posvátný význam může časem zadusit dogma. Mýty, eposy, legendy a pohádky jsou tu proto, aby prostřednictvím symbolů předaly poznání a hodnoty, které mohly být ortodoxními náboženskými tradicemi vyloučeny nebo opomenuty. V evropské civilizaci muselo být mnoho myšlenek ukryto, například do alegorií, aby unikly pronásledování a přežily. Objevují se teprve nyní. Byly uchovány pro den svého „vzkříšení“ díky silné mytologické tradici v alchymii a kabale a nesčetným legendám a příběhům, jako je legenda o svatém grálu.
Joseph Campbell k tomu opět poznamenává:
„Každá interpretace mýtu ve smyslu biografie, historie nebo vědy spolehlivě zabíjí jeho poetiku. Živoucí obrazy se stávají pouze vzdálenými fakty z dávných dob nebo dalekých míst. Kromě toho není nijak obtížné dokázat, že mytologie jako věda a historie je absurdní záležitostí. Pokud začne civilizace interpretovat svou mytologii tímto způsobem, vyprchá z ní život, z chrámů se stávají muzea a vazba mez oběma perspektivami mizí. Tato pohroma nepochybně postihla Bibli a velkou část křesťanského kultu.“ (1) (česky Tisíc tváří hrdiny, přel. Hana Antonínová, nakl. Argo 2017)
C. G. Jung se po mnoho let věnoval rozsáhlému výzkumu prastarých mýtů, mýtů křesťanského světa i méně známých mýtů alchymie a ve snech svých pacientů rozpoznal mnoho symbolických obrazů a motivů, které byly společné jak mytologii, tak alchymii. Dospěl k závěru, že existuje neprobádaná vrstva vědomí společná celému lidstvu (kolektivní nevědomí) a že výklad mytických obrazů ve vztahu k duši může znovu propojit moderní mysl s touto hlubší archetypální dimenzí a že by nám tento výklad také mohl pomoci interpretovat a pochopit naše sny, což je obzvlášť důležité. Obrazy některých mýtů podle Junga představují jak krajinu duše, tak její duchovní úkol, a také popisují její síly, tedy síly, které mohou léčit, regenerovat a vést, ale také děsit, převálcovat, klamat a ničit (jako v případě mýtů nebo ideologií, které démonizují ostatní). Dále se domníval, že moderní vědomí je odříznuto od svých kořenů a kvůli nedostatečnému spojení s nimi a neznalosti neobjevené pokladnice duše je výrazně ochuzeno.
DĚDICTVÍ EGYPTA
Egypt nám odkázal dramatické a nadčasové mýty, které nám mohou pomoci lépe pochopit opomíjené dimenze naší vlastní povahy, interpretujeme-li jejich obraznost na neprobádaný terén duše. Skryté dimenze duše a metody přístupu k nim znali a zkoumali egyptští kněží, kteří byli zároveň astronomy. Prostřednictvím gnosticismu, alchymie a kabaly se jejich vědomosti dostaly k některým řeckým filozofům a pozdějším kulturám. Západní kultura však o tyto vědomosti téměř přišla. Teprve nedávno byly znovu objeveny například díky nálezu staletí ztracených textů z Nag Hammádí v roce 1945.
Ve dvacátém století byly tyto znalosti znovu oživeny prací dvou velkých badatelů vědomí, Sigmunda Freuda a Carla Gustava Junga. Oba si uvědomili, že pro pochopení duše je nezbytná hluboká znalost mytologie. Jung dospěl k závěru, že mýty nám předávají obrazy a myšlenky z vrstvy vědomí, o níž nic nevíme, a že mýtus, stejně jako sen a vize, je jazykem duše, který je pro nás stejně obtížně rozluštitelný a pochopitelný, jako byl pro první egyptology jazyk hieroglyfů. Teprve nyní si začínáme uvědomovat obrovský dluh, který vůči Egyptu mají pozdější kultury, včetně té naší. Příběhy řeckých a římských hrdinů, jejich sestup do podsvětí a boj s mocným hadem či drakem jsou nám dávno známé, ale „nečetli“ jsme je ve vztahu k vnitřnímu rozměru duše, a neuvědomovali si, jak moc čerpají z egyptského mýtu.
Ve středomořské kultuře je hluboce zakořeněno sedm velkých témat, která mohou mít původ v lunárních a solárních mýtech Egypta:
1. Téma umírajícího a vzkříšeného boha
2. Téma sestupu do podsvětí a návratu.
3. Téma boje s nadlidským protivníkem, drakem nebo nestvůrou.
4. Téma cesty a hledání pokladu nesmírné hodnoty
5. Téma proměny
6. Téma posvátného manželství
7. Téma narození božského dítěte
Všechna tato témata s výjimkou jednoho si našla cestu do velkého křesťanského mýtu, který formoval západní civilizaci.
SLUNCE A LUNA
Fascinace sluncem, měsícem a hvězdami a jejich tisícileté pozorování byly základem mnoha starověkých mýtů i moderních věd, jako je matematika, astronomie a kosmologie. Nebudeme přehánět, když řekneme, že měsíc a slunce byly inspirací největších mýtů, které se vynořily z hlubin lidské duše. Měsíc se objevuje jako srpek, roste do plnosti, poté postupně ubývá a sestupuje do temnoty podsvětí a vstupuje do skryté fáze svého bytí, odkud se znovu vynořuje, aby zahájil nový cyklus. Myšlenka proměny a regenerace po smrti může mít svůj původ právě v pozorování měsíce. Sluneční cyklus, který je kratší, nese stejné téma sestupu do temnoty a znovuzrození, ale s větším důrazem na polarizaci. Lidé doby bronzové si představovali, že slunce a měsíc spolu uzavíraly sňatek každý osmý nebo platónský rok a také v době zatmění.
V dřívějších dobách mnoho národů věřilo, že jejich přežití závisí na rituálech, které zajistí znovuzrození srpku měsíce po jeho třídenní „smrti“ či východ slunce za úsvitu. Lidé si všímali každé fáze života těchto velkých světelných těles i dalších významných hvězd a souhvězdí, zaznamenávali je a oslavovali je rituály. Nejstarší zmínky o měsíci, které byly objeveny v Africe, byly datovány do doby 40 000 let př. n. l. Dnes již víme, že Egypťané byli skvělými astronomy a matematiky. Robert Bauval ve své nedávno vydané knize The Orion Mystery (česky Souhvězdí Orionu a tajemství pyramid, 2004, Pragma) popisuje zajímavé zjištění o tom, že jižní šachty v Královských a Královniných komnatách Velké pyramidy směřovaly (asi 2 450 př. n. l.) ke hvězdě Sírius (ztotožňovanou s bohyní Isis) a hvězdě Alnitak (Zeta Orionis), nejnižší hvězdě Orionova pásu. (2) Souhvězdí Orionu bylo ztotožňováno s bohem Osirisem. Věřilo se, že duše zemřelého faraona se znovu vrátí do tohoto souhvězdí a spojí se tak s bohem Osirisem, jenž byl jeho duchovním protějškem. Jako by podle egyptské mytologie šachty představovaly „cestu“, po níž se duše vydává ke hvězdám tohoto souhvězdí. Dnes lze tuto představu přirovnat k obrazům tunelu při zážitku blízké smrti. Kniha také poukazuje na souvislost mezi polohou „nebeské řeky“ Mléčné dráhy a řekou Nilem a mezi třemi hvězdami v Orionově pásu a polohou tří pyramid v Gíze poblíž břehů Nilu.
Jedním z největších a nejdéle dochovaných egyptských měsíčních mýtů byl mýtus o Isidě a Osirisovi (viz The Moon: Myth and Image od Jules Cashford, Cassell 2004). Co se týče egyptských slunečních mýtů, nejdéle dochovaný je mýtus o noční cestě slunečního boha podsvětím, který vypráví kniha Amduat, jedna z egyptských knih o podsvětí, jež pochází z období Nové říše, asi 1 500 let před naším letopočtem.
Tento mýtus popisuje noční proměnu slunečního boha, který ač večer zestárlý a zesláblý, ráno po své cestě tajemným podsvětím znovu vychází plný síly. Večer umírá jako bůh s beraní hlavou Atum, ráno se znovu rodí jako Cheprer a v poledne září jako Re (Ra). Ve své bárce sestupuje do podsvětí, na cestě ho v roli ochránkyně a průvodkyně doprovází bohyně Isis/Hathor, někdy také nazývaná „vládkyní půlnoci“, „královnou podsvětí“, „moudrou, která chrání“, jež stojí na přídi lodi. Právě Isis, „paní bárky“, má magické schopnosti a amulety, kterými krotí moc děsivého hada Apofise, s nímž se sluneční bůh setkává v sedmé a nejnebezpečnější hodině své cesty, kdy se Apofis snaží zabránit znovuzrození boha slunce. Nejprve se bárka vydává po podzemní řece Nilu, pak dorazí na poušť, kde, aby mohla projet po souši, se promění v hada. V pátou hodinu vstoupí bůh slunce do Sókarovy jeskyně. V šesté hodině vstupuje do prvotních vod, vod Nun. V sedmou hodinu se bárka zastaví a nemůže pokračovat v cestě. Je to hodina největšího nebezpečí. Bohyně Isis/Hathor se postaví velkému hadovi Apofisovi, spoutá jeho sílu a Apofis je nakonec rozsekán na sedm kusů. Nepřátelé boha Slunce – ti, kteří by mu chtěli bránit v cestě – jsou sťati. Během cesty se sluneční bůh setkává s mnoha bytostmi, z nichž některé mu brání se znovu zrodit, zatímco jiné mu pomáhají. Nakonec se ve dvanácté hodině vynoří z podsvětí jako Cheprer, nově zrozené Slunce.
Převedeme-li tento mýtus do krajiny duše, lze ho chápat jako odraz prohlubování nebo rozšiřování lidského vědomí (symbolizovaného sluncem), které si uvědomuje neviditelnou hvězdnou dimenzi „podsvětí“ nebo dimenzi kolektivního nevědomí a učí se s ní zacházet. Jednotlivé fáze, obrazy a nebezpečí tohoto procesu jsou tak podrobné a explicitní, že některé z nich byly rozpoznány o několik tisíciletí později v alchymistických textech, které popisují proměnu duše a postupné odhalování vnitřního slunce – zlata nebo kamene mudrců, který byl symbolem osvíceného nebo proměněného vědomí.
VÝZNAM TOHOTO MÝTU V DNEŠNÍ DOBĚ
Čím je sluneční mýtus o smrti a regeneraci či obnově relevantní pro naši dnešní kulturu? Dalo by se říci, že prožíváme fázi smrti či temnoty, protože převládající mýtus či „slunce“ naší kultury, tedy představa či koncept Boha, který téměř dva tisíce let řídil a strukturoval západní civilizaci, slábne, umírá a mizí v podsvětí kolektivního nevědomí. Heslem „Bůh je mrtev“ se řídí naše společnost v posledním století, kdy upadající dominantní složka vědomí pomalu ztrácí sílu držet společnost pohromadě prostřednictvím sdílených přesvědčení a společných hodnot. „Ocitáme se,“ jak poznamenává historik kultury Thomas Berry, „mezi příběhy. Starý příběh o tom, jak svět vznikl a jak do něj zapadáme, už nefunguje. Nový příběh však zatím neznáme.“ Mytologicky řečeno, čekáme na znovuzrození slunce.
V tomto „mezidobí“ temnoty jsme se však dostali pod vliv výše zmíněného aspektu slunečního mýtu, tedy prométheovského mýtu o pokroku a ovládnutí života prostřednictvím síly naší vědy a techniky. Tento mýtus nemá žádnou vertikální osu, žádný vztah k transcendentnímu rozměru, který navíc ani neuznává. V současnosti je nejvyšší hodnotou lidská mysl, jež svým arogantním postojem zapudila tento neznámý, neprozkoumaný, neracionální aspekt života a naší vlastní přirozenosti. Ten však nečekaně vyvěrá na povrch a zpochybňuje naše přesvědčení, že máme vše „pod kontrolou“, a odhaluje skryté příčiny událostí (jimž je však možné předejít), které lidstvu způsobují nesmírné utrpení a zmar, jak například ukazuje současná situace v Iráku.
Zde nám mohou pomoci starověké mýty. Říkají nám, že v této fázi naší cesty se pravděpodobně setkáme s velkým hadem nebo drakem. Dnes bychom si hada mohli ztotožnit s touhou po moci a ovládání, která se stala dominantním étosem moderní kultury a s níž se setkáváme tváří v tvář u našich „nepřátel“. Psychologické poznatky naznačují, že had nebo drak není nic jiného než hluboce nevědomé dvě stě milionů let staré naprogramování našeho plazího mozku, které může stále mocně ovlivňovat vědomou mysl. Podle tohoto mýtu může sice had (síla těchto nevědomých vzorců chování) bránit návratu slunečního boha, ale lze ho překonat s pomocí ženského principu – zosobněného bohyní Isis stojící na přídi lodi boha Slunce. Jak se píše v Knize Amduat: „Je dobré, aby toto poznání měli mrtví, ale také člověk na zemi, je to lék, který se milionkrát osvědčil.“
Starověký Egypt se vzhledem ke své fascinaci posmrtným životem, jakož i povahou a přežitím duše, zabýval spojením slunečního „denního“ světa s lunárním a hvězdným „nočním“ světem – neviditelným světem bohů. Sluneční mýtus o noční cestě boha Slunce výslovně spojoval denní svět s nočním, pozemský svět s podsvětím, známé s neznámým, takže dohromady tvořily celek a jeden pro druhého byly nepostradatelné. Vztáhneme-li to na dnešní lidskou duši, můžeme říci, že sluneční a měsíční, vědomou a nevědomou dimenzi našeho bytí je třeba spojit, aby i ony tvořily celek. Mysl se musí znovu spojit se srdcem, myšlení musí brát v úvahu city a uvědomit si nevědomé pohnutky, které stále ovládají a řídí vědomou osobnost a politický život národů. Níže uvedené schéma se pokouší o znázornění dvou hemisfér našeho duševního života, tedy solární mužské části, zaměřené na viditelný svět, a ženské lunární části, tj. archetypální a instinktivní podsvětí duše, které se snaží s námi vytvořit vztah, mnozí ho však vnímají jako děsivé, podřadné, nepodstatné nebo neexistující.
Jung se domníval, že jestliže jsou tyto dvě hemisféry od sebe odděleny či mezi nimi panuje odcizení, zůstáváme neúplnými nebo nerozvinutými lidskými bytostmi. Dokud si neuvědomíme nebezpečí tohoto oddělení a nebudeme schopni se znovu spojit s hlubokým základem duše, hrozí nám, že si naší neschopností respektovat vzájemně propojené systémy života, na nichž závisí naše vlastní přežití, nevědomě přivoláme vlastní zkázu. O naší současné situaci již v roce 1959 napsal:
Jako nikdy předtím je dnes lidstvo rozštěpeno na dvě zdánlivě nesmiřitelné poloviny. Psychologické pravidlo říká, že když si vnitřní situaci neuvědomujeme, stane se vně nás v podobě osudu. To znamená, že když jedinec zůstává nerozdělený a neuvědomuje si svůj vnitřní protiklad, svět nevyhnutelně musí tento konflikt ztvárnit vně a roztrhnout se na protikladné poloviny. (2)
Tato slova jsou dnes (po 11. září 2001) ještě proročtější a aktuálnější než v době, kdy je napsal. Chápeme-li je ve vztahu k duši, je prvořadým tématem mýtu dosažení osvícení, jasné vize, moudrosti a velkého pokladu, které lze získat překonáním strachu, nevědomosti a ničivé síly archaického instinktu. Toto vnitřní téma se však promítlo do vnějšího světa a prožívá se jako snaha o přemožení nepřítele vnímaného a pojmenovaného jako temnota a zlo, což má pro lidstvo tragické důsledky. Sluneční mýtus byl doslovně přenesen do vnějšího světa a poskytl archetypální pozadí pro konflikty mezi kmeny a národy, které nás provázejí dodnes. Krvavé triumfy Sargona Akkadského v roce 2300 př. n. l. či současná tragédie na Blízkém východě jsou příklady boje dobra a zla, jenž se po dobu čtyř tisíc let odehrává ve světě v podobě kmenových bojů a „svatých válek“. Mytický boj mezi dobrem a zlem se rozmohl i v náboženství, kde byli kacíři nebo cizí víra označováni za zlo.
CÍLEM SLUNEČNÍHO A LUNÁRNÍHO MÝTU JE TRANSFORMACE LIDSKÉHO VĚDOMÍ
Skutečným cílem lunárního a solárního mýtu není vymýcení zla, ale transformace lidského vědomí. Hlavní úkol hrdinské výpravy se neodehrává ve vnějším světě, ale ve vnitřním rozměru duše. Hrdina je ten, kdo se vydává na výpravu, aby pronikl za oponu oddělující dvě dimenze vědomí – známou a neznámou. Vydává se do světa nadpřirozených tajemství a zázraků. Setkává se tam jak s nadlidskými silami a mocnostmi, které je třeba překonat a proměnit, tak s těmi, jejichž přátelství a podporu může získat. Vrací se do „skutečného světa“ a přináší s sebou dračí poklad a princeznu, kterou vysvobodil ze spárů draka (instinktivní síly vlastní povahy). Díky měsíčnímu pokladu ženské hodnoty, který představuje princezna, a velké moci symbolizované dračím pokladem, kterou má nyní k dispozici, je schopen obrodit svou kulturu, uzdravit nemocné, osvobodit svůj lid ze zakletí, které na něj uvrhla čarodějnice nebo mág, a uvolnit vody života, a tím znovu zúrodnit zpustošenou krajinu.
Mýtus tedy není něco smyšleného nebo iluzorního, ale něco mimořádně významného a hodnotného. Stejně jako Rosettská deska mají některé mýty skrytý význam, jenž lze rozluštit ze symbolického jazyka a použít jej jako klíč k hlubšímu pochopení naší vlastní přirozenosti. Tyto mýty mají moc nás vést a léčit, pokud jejich obrazy chápeme ve vztahu k duši. V obrazech a alegorických příbězích představují nám skryté fungování a síly duše. Popisují náš velký evoluční úkol spočívající v růstu a transformaci lidského vědomí a boje za vyšší vědomí či pochopení života prostřednictvím hledání, utrpení a hrdinského úsilí. Lze je aplikovat jak na život jednotlivce, tak na život společnosti nebo na celou naši evoluční cestu na této planetě. Popisují, co musíme znovu a znovu činit, chceme-li se osvobodit od zotročení systémy víry a nevědomého nutkání opakovat atavistické vzorce chování. Líčí proměnu jedné úrovně vědomí ve větší, úplnější typ porozumění, které je popisováno jako poklad – nejvyšší hodnota. Pokladem není moc ani žádný druh nadřazenosti nad jakoukoli věcí nebo kýmkoli. Pokladem je svítající slunce moudrosti, soucitu a integrity jednání, které je odměnou za vytvoření vztahu s neviditelným, ale všudypřítomným archetypálním základem života.
MY SAMI JAKO KORÁLKY BIOS NAVLEČENÉ NA VESMÍRNÉ DUŠI ZOE
Řekové měli krásný obraz, který popisoval vztah části k celku. Celek, základ bytí, nazývali Zoë. A jednotlivé části, drobné atomy života navlečené jako korálky na náhrdelníku, nazývali bios. Můžeme si sami sebe představit jako korálky navlečené na velkém vesmírném náhrdelníku Zoë.
Mýty a pohádky k nám přicházejí z dimenze duše. Mluví jazykem duše, odrážejí obraznost duše. Jsou to příběhy, které nám duše vypráví o svém vlastním tajném životě. Představivost je nádobou, která přijímá obrazy a představy proudící ze Zoë, větší duše kosmu.
Některé významné mýty starověkých civilizací nesou téma smrti a znovuzrození. V průběhu zhruba pěti tisíc let měly obrovský vliv na formování duše Západu:
1. EGYPT – a. mýtus o posvátném sňatku bohyně a boha, Měsíce a Slunce.
b. mýtus o Isidě a Osirisovi.
c. mýtus o cestě boha Slunce do podsvětí.
2. SUMER – a. mýtus o sestupu bohyně Inanny.
b. mýtus o Gilgamešově pátrání po pokladu nesmrtelnosti.
3. BABYLON – mýtus o sestupu bohyně Ištar při hledání jejího syna-milence Tammuze; probuzení svého partnera ze spánku v podsvětí.
4. ŘECKO – mýtus o Démétér a Persefoně – popisující, jak bohyně Démétér hledala svou dceru.
5. PALESTINA A ALEXANDRIJSKÝ EGYPT.
a. křesťanský mýtus o narození, smrti a zmrtvýchvstání Krista.
b. gnostický mýtus o Sofii (duši) ztracené v podsvětí Země.
Jedním z nejstarších témat mýtů a pohádek je sňatek boha a bohyně, prince a princezny. Před 4 000 lety se na nádvořích velkých chrámů na březích Nilu slavil posvátný sňatek bohyně a boha složitým a honosným obřadem. Bohyně se vydala po Nilu na své bárce do chrámu boha, kde bylo ve speciálních prostorách manželství naplněno. Symbolicky svazek bohyně a boha představoval sňatek měsíce a slunce i spojení nebe a země. Věřilo se, že tento posvátný rituál podpoří úrodnost země v nadcházejícím roce. Téma posvátného sňatku se k nám dostalo prostřednictvím mýtů, pohádek jako Popelka nebo Šípková Růženka a úžasné poezie Písně písní, která snad měla svůj původ v podobném chrámovém rituálu, možná v Mezopotámii nebo Kanaánu.
Druhé téma mýtů a pohádek má rovněž kořeny v Egyptě. Je to téma smrti a znovuzrození. Velký mýtus o Isidě a Osirisovi, stejně jako rituál posvátného sňatku, se odehrával v chrámových prostorách Egypta. Vyprávěl o tom, jak byl Osiris zavražděn svým bratrem Setem a jak se Isis, jeho žena a sestra, vydala hledat všech 14 částí jeho těla, a když je shromáždila, vzala na sebe podobu draka a křídly rozdmýchala v jeho těle život. Z jejich spojení se zrodil bůh slunce Horus. Tento mýtus je tedy kromě příběhu o smrti a znovuzrození také příběhem o spojení či opětovném spojení muže a ženy, bratra a sestry, krále a královny a o narození božského dítěte.
Třetí téma – hledání drahocenného pokladu – se jako zlatá nit táhne mytologií mnoha starověkých kultur. V Sumeru je to Gilgamešovo hledání byliny nesmrtelnosti, v Řecku je tímto pokladem zlaté rouno, v Novém zákoně je to vzácná perla a ve Francii 12. století je to Svatý grál. Alchymie mu dala mnoho jmen: elixír života, kámen mudrců, kouzelný balzám, živá voda, ryzí zlato. „Naše zlato není obyčejné zlato,“ říkali alchymisté. Poklad je vždy ztracený, ukrytý, ukradený nebo střežený drakem či strašlivou nadlidskou silou, někdy leží na dně moře nebo hluboko pod zemí. Velmi často, například v příběhu o Iásónovi a zlatém rounu, jej nelze najít bez pomoci ženy. Hledání pokladu obvykle provází mýtus o setkání s drakem, hadem nebo netvorem.
Níže uvádím úryvek z eposu o zlatém rounu řeckého spisovatele Apollónia Rhodského (asi 250 př. n. l. – Argonautika), jenž tento příběh nádherně popisuje:
„Jako když chytá les, kouř čadivý potom se nad ním vzhůru v kotoučích valí, jež v nesčetném množství a rychle jeden se za druhým derou, a vyraze nad vršky stromů stále a stále se šíří a přerůstá kotouče dolní, takto i obluda ona se kroutila, plazíc se blíže v závitech nesmírně velkých, jež suché šupiny kryly. A jak se naproti svíjel, tu k očím mu kráčela dívka volajíc k pomoci Hypna, jenž nejvyšší ze všech je bohů, vlídným, líbezným hlasem, by uspal jí děsného draka, podzemní vládkyni zvouc, jež za noční bloudívá doby, aby ji dále přála. A za ní pak vyděšen kráčel pozvolna Aisonův syn. Drak omámen kouzelným slovem, zeměrodného těla již ukládal předlouhou páteř, protažen v tisíce kruhů, tak jako když hladinou klidnou valí se černavá vlna, leč bez hluku, tiše jen šumíc. Přece však hroznou svou hlavu výš pozdvihoval a zuřil zhoubnými čelistmi kroutě, by jimi uchvátil oba. Větev tu jalovcovou a čerstvě uťatou ona do kouzla namáčejíc, v mok bez příměsku a čistý, stříkala do jeho očí, a kolkolem nesmírná vůně kouzla ho uspala zcela. Tu čelist svou na samé zemi položiv, opřev se o ni, a dozadu v ohromnou dálku bohatostromého lesa se roztáhl v závitech četných. A tu již vzchopiv se rek, sňal zlaté se stromu rouno, neboť tak kázala dívka, jež sama však doposud stojíc nehnutě u dračí hlavy, ji skrápěla kouzelnou šťávou, až pak Iason sám již vyzýval, aby se hnuli, k lodi se vrátit že čas, háj Areuův opustit stinný.Jako když plný je měsíce kruh a z výšiny nebes rozlévá bělostný svit v síň vysokostropou a panna jemným je zachytí rouchem a v prsou pak uvnitř ji srdce plní se radostným citem, když na krásnou dívá se záři, zrovna tak Iason v rukou, jsa potěšen, pozvedal rouno velké, a na čelo jeho i kolkolem na rusých tvářích plameni podobná červeň mu sedala odleskem vlny. Jaká svou velkostí kůže, buď stažená z ročního býčka anebo ze srnce, bývá, jejž špičákem jmenují lovci, takovou kůží as rouno, jsouc po celém povrchu horním zlatou pokryto vlnou, svou tíží vyvažovalo.“(česky Argonautika, Argo, 2013, přel. Josef Jaroš)
MÝTUS HRDINY
Na počátku písemnictví stojí také čtyři hrdinské mýty, které mají kořeny v době bronzové. Nejstarší je sumerský mýtus o Gilgamešovi a jeho hledání byliny nesmrtelnosti. Druhým je mýtus o sestupu bohyně Inanny do podsvětí. Třetím je příběh o sestupu bohyně Ištar, která zachránila svého syna Tammuze z podsvětí, a o oslavě posvátného sňatku nebe a země. Čtvrtým je babylonský mýtus o bohu Mardukovi, který zabil dračici Tiamat a z jejího mrtvého těla stvořil nebe a zemi. Tyto čtyři mýty můžeme sledovat zhruba od roku 2000 př. n. l. ve všech kulturách, které jsou základem té naší.
Sumerský mýtus o Gilgamešovi (asi z roku 2500 př. n. l.) nám poskytuje nejstarší popis potopy světa. Biblický příběh o potopě byl z něho odvozen. Je to také první známý příběh o touze překonat smrt, odhodlat se vstoupit do neznámé dimenze a přinést zpět drahocenný poklad – poklad nesmrtelnosti. Vypovídá o tom, že v tomto okamžiku vývoje lidského vědomí se již život a smrt v lidské představivosti polarizovaly: podsvětí se stalo děsivým místem. Gilgameš se na svou výpravu vydává po ztrátě milovaného přítele Enkidua, jehož smrt ho uvrhla do neutěšitelného žalu. I nyní při četbě tohoto příběhu cítíme Gilgamešovu úzkost a zároveň jeho vzrušení, když mu Utnapištim (biblický Noe) říká:
„Odhalím ti slovo skryté, tajemství bohů ti prozradím. Pod vodou roste rostlina, má ostrý trn jako růže; podaří-li se ti ji uchopit, tvé ruce budou držet to, co člověku navrátí jeho ztracené mládí.“
Gilgameš se vydává na svou velkou cestu. Ponoří se do hlubin oceánu, kde se rostlina skrývá. Uchopí ji do rukou a vynoří se na hladinu. Vydá se zpět do svého města, ale cestou si odpočine u studny a usne. V hlubinách studny je had, jenž jakmile ucítí sladkou vůni květiny, vystoupí z vody a odnese ji pryč. Vzápětí se svlékne z kůže a vrátí se do vody. Když Gilgameš vidí, co se stalo, bezútěšně pláče: „Našel jsem znamení a teď jsem ho ztratil.“
Vliv Gilgamešovy cesty nalezneme v Odysseově příběhu, později v Iásonově výpravě za zlatým rounem a ještě později, v době římské, v Aeneově sestupu do podsvětí při hledání daru velké bohyně – zlaté ratolesti. Stejné téma se objevuje i v příbězích o hledání svatého grálu ve středověku a v celé bohaté symbolice alchymie a hledání elixíru nesmrtelnosti.
Druhý hrdinský mýtus – Inannin sestup do podsvětí – je lunární mýtus, jenž vypráví o měsíčním cyklu. V tomto mýtu se Inanna, Luna, královna nebe a země, vydává na cestu z nebes do podsvětní říše, které vládne její sestra Ereškigal, bohyně temné fáze Měsíce. U každé ze sedmi bran podsvětí musí Inanna zanechat část svého skvostného oděvu zářivé bohyně nebes a když před svou sestru nakonec předstoupí nahá a ponížená, Ereškigal ji zabije strašlivým pohledem svých očí. Tři dny visí Inanna na háku na maso, dokud její blízká společnice Ninšubur neiniciuje její záchranu tím, že požádá bohy o pomoc. Bůh moudrosti Enki pošle na pomoc Inanně dva vyslance, kteří ji navrátí k životu a ona se vrací na nebesa jako měsíc v úplňku i se všemi symboly bohyně nebes.
Tento velký lunární mýtus s tématem života, smrti a znovuzrození a základní jednoty a vztahu světla a tmy, známého a neznámého, viditelného a neviditelného se k nám dostává z dávné a neznámé minulosti lidstva, která dávno předcházela době bronzové. Je podobný i prastarým indickým mýtům, které vyprávějí o věčně se opakujících cyklech života vycházejících z pramene a navracejících se k němu. Promítl se do největšího hrdinského mýtu křesťanské kultury – mýtu o smrti a zmrtvýchvstání Krista. Přenáší se na gnostický mýtus o Sofii, dceři božské Matky a Otce, která sestoupila (jako duše) do hmoty, zapletla se do ní či se v ní ztratila a byla zachráněna svým bratrem Kristem. Pravděpodobně nejdůležitějším faktem je, že je základem všech mytologií, které učí, že jsme se oddělili od svého zdroje či základu, a proto jsme ztraceni, vyhnáni nebo spíme v podsvětí. Vypráví o tom, že je třeba, abychom pronikli do temnoty neznámé a (pro nás) děsivé dimenze, a o naší moci tímto hrdinským činem dosáhnout vlastní proměny, vykoupení či znovuzrození.
Třetí hrdinský mýtus – o hledání syna-milence bohyní – je základem všech pozdějších mýtů a příběhů, které končí svatbou hrdiny a hrdinky, s tímto rozdílem: v mýtu z doby bronzové je to bohyně, kdo se vydává na cestu do podsvětí a zachraňuje svého syna/ milence ze spánku nebo ho přivádí zpět k životu, aby oslavili svůj sňatek a obnovili zemi. Řecký mýtus o Démétřině hledání dcery Persefony rozvíjí stejné téma jako dřívější babylónský, ovšem na rozdíl od příběhu o Ištar a Tammuzovi je zde ztracena dcera.
Čtvrtý hrdinský mýtus vypráví o velké bitvě mezi bohem slunce Mardukem a bohyní Tiamat a právě z něj vychází všechny mytologie o konfliktu mezi silami světla a temnoty, mezi dobrem a zlem, životem a smrtí. (viz seminář 2) Tento babylonský mýtus představuje novou fázi vývoje lidského vědomí, jenž samo sebe začalo zobrazovat jako slunce, a ne jako měsíc. Sluneční hrdina se nesnaží vstoupit do temnoty, osvojit si její tajemství a vrátit se s pokladem osvícení. Snaží se temnotu dobýt a překonat, zabít draka, spojit se se světlem či dobrem v boji proti temnotě a zlu. Obrazy těchto mýtů doby bronzové se přenesly do následujících příběhů řecké mytologie o:
-Héraklovi a dvanácti úkolech, které musel splnit
-Apollónovi, jenž zabíjí velkou dračici v Delfách
-Perseovi, jenž přemohl Gorgonu Medúzu s pomocí Athény
-Théseovi, jenž zabíjí Minotaura s pomocí Ariadny
-Iásonovi, jenž překonává draka a s pomocí Médeie získává zlaté rouno
V pozdější době železné tento sestup uskuteční sluneční hrdina (často syn boha) při výpravě za pokladem a za odměnu získá poklad a ruku královské dcery. Tento pradávný námět nacházíme ve staroanglickém příběhu o Beowulfovi či v boji svatého Jiří s drakem. Dnes znovu ožívá v Tolkienově Pánu prstenů a v příbězích o novém dětském hrdinovi Harrym Potterovi, který uchvátil představivost dětí na celém světě. Stejný sluneční mýtus, který má původ ve výše zmíněném babylonském příběhu, je základem boje mezi dobrem a zlem v perské mytologii. V Apokalypse se objevuje jako boj svatého Michaela a jeho andělů proti mocnému drakovi. Posledních zhruba 400 let je tento mýtus v západní kultuře prožíván jako boj o „ovládnutí“ přírody, která je stejně jako Tiamat představována jako něco od nás odděleného, něco, co musíme svou mocí zkrotit a podřídit své vůli.
Obecně lze říci, že obraznost těchto příběhů má jasné znaky slunečního mýtu, hrdina se ztotožňuje se sluncem – světlem, které se snaží překonat temnotu.
Tímto mýtem jsme ovlivněni dodnes. Velké nebezpečí solárního mýtu, který na rozdíl od lunárních mýtů polarizuje světlo a tmu, spočívá v tom, že solární hrdina se v boji proti zlu nevědomky ztotožňuje s dobrem. Zlem se pak může stát cokoli, co on definuje jako nepřítele nebo co odporuje jeho definici „dobra“. „Ti, kdo nejsou s námi, jsou proti nám“ (George W. Bush 2003). Svatý Augustin, když hovořil o boji proti zlu, poznamenal: „Omyl nemá žádná práva“. Mytické ztotožnění se s „dobrem“ a projekce zla na druhé je kořenem totalitních tendencí v politické a náboženské sféře (fundamentalismus), které stále více ohrožují moderní svět.
1. Joseph Campbell, The Hero with a Thousand Faces
2. C.G. Jung, CW 9, Part 11 (Aion), par. 126
POHÁDKY
„Říše pohádek leží daleko a hluboko a vysoko a je plná mnoha rozličných věcí: lze tu nalézt všeliká zvířata a ptáky, bezbřehá moře a nespočetně hvězd, krásu, jež očarovává, a na každém kroku nebezpečí, radost i smutek, ostré jak meč. Člověk se snad může považovat za šťastného, že do té říše zabloudil, avšak samo její bohatství a podivuhodnost poutají jazyk poutníka, jenž by o nich chtěl vyprávět. A dokud tam přebývá, není radno, aby se příliš vyptával, jinak se brány uzavřou a klíče od nich budou ztraceny.“ J. R. R. Tolkien, Příběhy z čarovné říše, Mladá fronta 1997, přel. Jan Čermák
„Pohádkové putování přes pláně a hory, přes hrady a lesy může působit jako cesta ven, ve skutečnosti však míří do nitra, do krajiny duše. Cesta temným pohádkovým lesem se odehrává ve stínech naší představivosti, v hlubinách našeho nevědomí. Vydat se do lesa a čelit jeho nebezpečím znamená vyjít z něj proměněný touto zkušeností. Zejména pro děti, jejichž svět se nepodobá zjednodušenému světu televizních sitcomů, je tato schopnost cestovat dovnitř, čelit strachu a proměnit ho, dovedností, kterou budou používat celý život. Dětem – i sobě – děláme medvědí službu, když staré příběhy cenzurujeme a zamlčujeme temné pasáže a dvojznačnosti.“ Terri Wilding White as Snow: Fairy Tales and Fantasy
Pohádky jsou velmi staré, provázejí lidstvo určitě už od neolitu, možná dokonce od paleolitu. Pohádkové příběhy nás spojují s duší a představivostí. Říše duše se v pohádkách někdy nazývá „říše pohádkových bytostí“. Všimněte si, jak se mění tvář dítěte, jak se mu zalesknou oči a jak se jeho tělo zklidní, když vstoupí do této říše. Říše duše se v těchto příbězích často nachází na druhém břehu moře, v podsvětí, v daleké zemi nebo v hustém lese, jako je ten, který popisuje Dante na začátku Božské komedie.
Nadčasové pohádkové příběhy vycházejí z našeho odvěkého instinktivního života, který zahrnuje jak život těla, tak v nejširším slova smyslu život kosmu, který žije a vede nás prostřednictvím našich nejhlubších instinktů. Jung často hovořil o muži či ženě v nás, kteří jsou dva miliony let staří a nesou v sobě všechny zkušenosti a moudrost tohoto nesmírného časového rozpětí. Toto moudřejší, starší vědomí nazýval Já. V pohádkách je toto moudřejší vědomí často personifikováno moudrým starcem nebo stařenkou, kteří žijí v lese nebo na opuštěném místě a nabízejí hrdinovi vedení na jeho cestě.
V příběhu o Popelce dohlíží kouzelná kmotřička na proměnu své kmotřenky ze sazemi umouněné služky v zářivou nevěstu. V moderním mýtu Harry Potter čelí nebezpečným silám a překonává je díky pomoci čaroděje. Toto vyšší Já, zakořeněné v odvěkém životě přírody a kosmu, tato kosmická duše, jenž je jak duchem projevujícím se jako vědomí, tak přírodou projevující se formou, je hlavním kořenem imaginace. Má moc přinést do našich životů zázračné změny, dokážeme-li rozpoznat její vedení, důvěřovat mu a následovat jej.
Duše komunikuje prostřednictvím obrazů všeho druhu, které byly v průběhu tisíciletí našeho vývoje obdařeny určitými významy. Komunikuje prostřednictvím vizí a snů, prostřednictvím představ, instinktivních pocitů, podprahových intuicí a smyslových vjemů, kterých si nemusíme všimnout. Tělo, jež je natolik oddělené od mysli, že se zdá být samostatnou entitou, je také aspektem duše, její viditelnou formou či „oděvem“, nebo energií, která se pohybuje pomalejší vibrací než myšlenka nebo pocit.
Pohádky promlouvají hlasem duše a mají mnoho významových rovin. Prastarý příběh o Šípkové Růžence má hluboké kořeny v době bronzové a v mytologii posvátného sňatku nebe a země a v rituálech zemědělských národů, které v zimě oplakávaly smrt pozemského života a na jaře oslavovaly jeho návrat. Měsíční mýtus o smrti a obnově je jádrem příběhu o Šípkové Růžence. Měsíc je „nejkrásnější princezna na celém světě“. Temná fáze měsíce je symbolizována spící princeznou a spícím královským dvorem a také starou čarodějnicí, která zaklela princeznu do spánku podobného smrti. Princ probudí svou nevěstu, jež nyní představuje novoluní, z hlubokého spánku, a když se tak stane, probudí se i celý dvůr. Podle dávných představ obřadu posvátného sňatku z doby bronzové se princezna (měsíc) stává nevěstou prince (slunce), který probouzí spící princeznu a dvůr k životu. „Nový měsíc“ můžeme chápat jako novou fázi vývoje vědomí.
Předpokládá se, že příběh pochází z jednoho ze ztracených Aischylových dramat a odráží se také v mýtu o Persefoně. Kdo však může říci, kde tento příběh vznikl a jak se po staletí předával z generace na generaci? Posvátný sňatek krále a královny, prince a princezny je také typickým obrazem alchymie, gnosticismu a kabaly.
Domnívám se, že v tomto příběhu princ symbolizuje sluneční princip vědomí v podobě hledající lidské mysli (logos), která se snaží prozkoumat všechny aspekty vesmíru, ale nakonec také hledá spojení se svým ženským protějškem – duší. Princezna je nositelkou lunárního principu duše a opomíjených citových hodnot (eros), které nebyly považovány za racionální, a tedy ani za nezbytné pro naši celistvost. Mám pocit, že v dnešním světě spící dvůr symbolizuje západní civilizaci nebo možná celý svět, kde ženská hodnota – duše – leží po staletí, ne-li tisíciletí zakletá.
Vnímám tento magický příběh jako metaforu naší doby a naléhavé potřeby spojení naší hlavy a srdce, spojení myšlení a cítění – spojení naší příliš racionální mysli, která neví nic o vnitřním životě a stala se sterilní a strnulou, s naší imaginativní, instinktivní a tvořivou duší. Na hlubší úrovni v tomto příběhu vidím také metaforu smíření ducha s přírodou či opětovného sjednocení mužského a ženského aspektu ducha, k jejichž postupnému odštěpení došlo během posledních čtyř tisíc let.
SNY JAKO SPOJENÍ SE ZÁKLADEM NAŠEHO BYTÍ
„Sen jsou malá skrytá dvířka v tom, co je v duši nejvnitřnější a nejintimnější, dvířka, která se otevírají do oné pradávné kosmické noci, kterou byla duše, když ještě dávno neexistovalo žádné jáské vědomí, a která bude duší daleko přesahující to, čeho kdy bude schopno jáské vědomí dosáhnout.“(C. G Jung, Aniela Jaffé, Memories, Dreams, Reflections; česky Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga, Atlantis 1998, přel. Karel Plocek, str. 385-386)
„Všude a ve všech dobách, ve všech kulturách a rasách, o nichž máme záznamy, když nejvyšší smysl, nejvyšší hodnota života, kterou člověk nazývá bohy nebo Bohem, potřebovala obnovu a růst, proces obnovy začínal prostřednictvím snu.“(C.G. Jung, Mysterium Coniunctionis, str. 347, odst. 488)
„…zapomněli jsme na starý fakt, že Bůh promlouvá hlavně skrze sny a vize… Zdá se téměř neuvěřitelné, že ačkoliv z [nevědomí] dostáváme signály každou noc, rozluštění těchto sdělení se s výjimkou několika málo lidí zdá všem příliš únavné, než aby se jím zaobírali. Největší nástroj člověka, jeho psýché, je jen zřídka předmětem úvah a lidé se k němu často rovnou staví nedůvěřivě nebo opovržlivě.“ (C.G. Jung, Man and His Symbols, str. 102; česky, Člověk a jeho symboly, Portál 2017, přel. Pavel Kolmačka, str. 98)
„S tím, jak vzrostlo vědecké poznání, se náš svět začal odlidšťovat. Člověk se cítí v kosmu izolovaný, protože už není součástí přírody a ztratil svou emocionální „nevědomou identitu“ s přírodními jevy. Tuto obrovskou ztrátu kompenzují symboly našich snů. Vyjevují naši původní povahu – její instinkty a zvláštní myšlení. Svůj obsah ale bohužel vyjadřují jazykem přírody, jež je nám dnes cizí a nepochopitelný. Konfrontuje nás proto s úkolem přeložit jej do racionálních slov a pojmů moderní řeči, která se osvobodila… od své mystické participace ve věcech, jež popisuje.“(C.G. Jung, Man and His Symbols, str. 95; česky Člověk a jeho symboly, Portál 2017, přel. Pavel Kolmačka, str. 91)
“Nevyložený sen je jako nepřečtený dopis.” (Babylónský talmud)
Sny jsou jako Ariadnina nit, tenké a životně důležité spojení se základem našeho bytí, jeden z mála průvodců labyrintem života. Bez této nitě, která nás spojuje s kořenem nás samých, je obtížné nalézt cestu a splnit nesmírně těžký a nebezpečný úkol, jímž je konfrontace s nebezpečným aspektem pudu, který v mytologii představuje Mínotaurus nebo drak (viz seminář 9). Pouze díky hlubšímu porozumění duši lze její destruktivní sílu ovládnout a transformovat, abychom již nebyli odsouzeni jako Sisyfos obětovat svůj život neplodné práci v podobě nekonečného opakování negativních vzorců minulosti. Výklad snů jako cesta k uzdravení duše i těla a k prohloubení našeho chápání života je jedním z velkých znovu nalezených objevů dvacátého století. Přestože od vydání Freudova Výkladu snů uplynulo již přibližně sto let, v naší společnosti stále neexistuje obecné povědomí o hodnotě snů. Děti nejsou vychovávány k tomu, aby si uvědomovaly své sny, aby je sdílely s rodiči, učiteli nebo kamarády, aby se jimi nechaly okouzlit a zajímaly se o jejich význam. Sny se prostě dějí: hezké a ošklivé sny přicházejí a odcházejí, podobně jako počasí, ale na rozdíl od počasí se o nich s druhými nebavíme. Jakmile noc skončí, jsou zapomenuty a my se začneme věnovat důležitějším starostem každodenního života. Nesnažíme se na ně rozpomenout nebo pochopit jejich význam. Nezanedbáváme náhodou důležitý aspekt našeho života?
SEN JAKO OPOMÍJENÝ DRAHOKAM
Heinrich Zimmer v knize The King and the Corpse vypráví tento magický příběh:
“Královi se přihodilo toto pozoruhodné dobrodružství. Po deset let se v jeho audienční síni, kde se král věnoval žádostem svých poddaných a vynášel spravedlivé soudy, každý den objevoval svatý muž v rouchu žebravého askety, který mu beze slova nabízel ovoce. A jeho výsost tento drobný dárek vždy přijala a bez rozmyšlení jej předala svému pokladníkovi stojícímu za trůnem. Aniž by žebrák o cokoliv žádal, vždy odešel a zmizel v davu prosebníků bez známky zklamání či netrpělivosti. Až jednoho dne, asi deset let poté, co svatý muž navštívil krále poprvé, z ženských komnat ve vnitřním paláci utekla ochočená opice, přiběhla do sálu a skočila na opěrku trůnu. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy žebrák královi předával svůj dar, ten ho převzal a v žertu předal opici. Jakmile se opice do ovoce zakousla, vypadl z něj vzácný drahokam a kutálel se po podlaze.
Královi se údivem rozšířily oči. Důstojně se otočil na pokladníka stojícího po jeho boku a zeptal se „Co se stalo se všemi těmi předchozími dary?“. Pokladník mu však nedokázal odpovědět. Tyto nezajímavé dárky totiž pokaždé hodil horním mřížovým oknem do pokladnice, aniž by se obtěžoval odemknout dveře. A tak se omluvil a spěchal pryč do místnosti s pokladnicí. Otevřel ji a zamířil k malému okénku. Pod ním na podlaze ležela spousta shnilého ovoce v různém stádiu rozkladu a uprostřed této mnoho let staré hromady se třpytilo mnoho drahokamů nevyčíslitelné hodnoty. Žebrák, jak se později ukázalo, nesl příhodné jméno „Bohatý na trpělivost“.
Nemohl by se tento obraz týkat naší duše, která nám noc co noc posílá klenoty v podobě našich snů, a my je pak vyhodíme oknem našeho života na smetiště, aniž bychom pátrali po jejich významu nebo se ptali, kdo nám je posílá? V dávné a „pověrčivé“ minulosti se ke snům přistupovalo s úctou a respektem. V egyptské, sumersko-babylonské, hebrejské, řecké a římské civilizaci se sny využívaly k věštění i léčení. Ze Starého zákona se dozvídáme o faraonových snech, které vyložil Josef (Gn 41), a o snu krále Nabukadnezara, který vyložil Daniel (Daniel 2). Daniel musel pod hrozbou smrti nejen vyložit králův sen, ale dokonce mu i říci, o čem byl, protože sám král ho zapomněl! Jákobův sen o žebříku dosahujícím až do nebe, po němž vystupují a sestupují andělé, je krásný obraz komunikační cesty mezi zemí a nebem, mezi lidskou duší a vesmírnou duší (Gn 28). Kámen, o nějž si opřel hlavu, byl od nejstarších dob symbolem božství a Jákob o místě, kde spal a snil, řekl: „Není to nic jiného než Boží dům a toto musí být nebeská brána!“. (Gn 28,17) Kolik ztraceného vědění je obsaženo v této jediné větě.
Lidé přijímali sny jako sdělení z transcendentní dimenze a jako prostředek léčení na místech k tomu speciálně vybraných. Původ „posvátného místa“ vyhrazeného pro věštění, inkubaci snů a léčení může sahat až do paleolitu a neolitu, kdy tvar jeskyně či později i megalitické chrámové hrobky kopíroval obrysy životodárného lůna bohyně. Předpokládá se, že pozoruhodné svatyně v Hypogeu na Maltě, které jsou vyhloubené ve třech sestupných vrstvách hluboko pod zemí, mohly být využívány k tomuto účelu. Drobná soška spící ženy nalezená v jedné z nich může zobrazovat ženu nebo kněžku v šamanském transu, která podstupuje obřad zasvěcení nebo přijímá zvláštní sen.
V Řecku se přicházeli lidé z celé říše vyléčit do velkých chrámů boha Asklepia v Epidauru, Pergamu (Anatolie) a na Kosu, a stejně jako v Egyptě zde byl hlavním diagnostickým prostředkem sen. Po předání obětin, vykonání očistných rituálů a pronesení proseb k bohu byl pacient zahalen do zvláštního roucha a odveden do podzemní komory nebo jeskyně, kde čekal, někdy i několik dní, na uzdravující sen. Někdy kýžené uzdravení přinesla síla snu sama o sobě, jindy jeho poselství vyložili kněží zkušení v tomto umu. Tělo a duše byly považovány za jeden celek. Nemoc těla stejně jako nemoc duše odrážela stav nerovnováhy mezi pacientem a bohy, jejíž podstatu sen odhalil.
V době řeckého filosofa Parmenida existovala tradice obřadu inkubace snu probíhající v jeskyních, kdy zasvěcenec cestoval do vnitřních dimenzí, aby zde obdržel radu a přinesl ji na tento svět. Sám Parmenidés o své cestě a setkání s bohyní Persefonou napsal báseň. (viz Peter Kingsley, In the Dark Places of Wisdom) Platónská akademie, založená v pátém století př. n. l. v Athénách, existovala po tisíc let a snad právě zde se rozvinulo studium snů, které bylo předáno Římanům. Mělo se za to, že spánek tím, že odděluje duši od života smyslů, umožňuje snícímu probudit se k vnitřnímu životu a otevřít jeho vnitřní „oko“. Je smutné, že tato myšlenka nebyla přenesena do křesťanské společnosti.
Nyní se totiž dostáváme do zcela jiného prostředí víry, v níž je duše vnímána jako bojiště mezi mocnostmi temnoty a světla, mezi démonickými Satanovy zástupy na jedné straně a andělskými zástupy nebe na straně druhé. Vznikla představa, že říše vzduchu těsně nad zemí je Satanovo území, odkud Satan vládne zemi a lidstvu. „Duchové“ vzduchu, moře a země, tolik známí Řekům a Římanům a dřívějším šamanským kulturám, se proměnili v démony. Církevní otcové věřili, že za zlovolné přírodní síly, bouře, povodně a krupobití, a za nemoci, kterými lidé trpí, jsou zodpovědní démoni.
Následovalo tisíc let, během nichž si tři kultury, které se setkaly na evropské půdě, tj. křesťanská, muslimská a hebrejská, vykládaly sny různými způsoby. Teprve v renesanci, možná pod vlivem tehdejšího platónského obrození ve Florencii vedeného filozofem Marsiliem Ficinem, byly sny opět brány vážně jako sdělení božského vedení a proroctví. Od té doby až do dvacátého století však převažuje sekulární pohled na život, jenž byl dříve považován za něco posvátného, a rozštěp mezi člověkem a jeho duší se prohlubuje. Posvátná kvalita, která byla dříve spojována se sny, se vytrácí a nahradila ji skepse, která trvá až do současnosti.
CARL GUSTAV JUNG A JEHO POHLED NA SNY A NEVĚDOMÍ
Nyní, konečně, tváří v tvář propasti nihilismu, kterou před nás život bez transcendentního smyslu staví, opět začínáme věnovat pozornost svým snům a navazujeme na zkoumání duše, které provedli dva velcí průkopníci výkladu snů, Sigmund Freud a Carl Gustav Jung. Jung ve svém nekrologu vzdává hold zesnulému Freudovi i v této oblasti:
„Freud zachránil něco nesmírně cenného z minulosti, něco, co zdánlivě upadlo v zapomnění… Byl to akt největší vědecké odvahy, když se něco tak nepopulárního, jako jsou sny, stalo předmětem vážné diskuse.“
Jung začal chápat nevědomí nikoliv jako skladiště potlačených dětských pudů a přání (jak se domníval Freud), ale jako životně důležitou tvořivou „energii“, jejíž obrazotvorná schopnost je hlavním činitelem ve vývoji lidského vědomí. Viděl, že muži i ženy primitivních národů interpretovali své „velké“ sny a vize jako poselství duše, které sloužilo jako vodítko pro celý kmen. Takové sny podle Junga odrážely vyšší inteligenci a moudrost, která představuje řídící energii nebo vědomí v hlubinách naší duše – v hlubinách, které jsou zásobárnou odvěkých životních zkušeností našich předků. Sen považoval za symbol sám o sobě, za symbol, který vyjadřuje myšlenku nebo konstelaci myšlenek, jež nelze vyjádřit přímo slovy, ale spíše obrazy. Abychom byli schopni vykládat sny, musíme mít hluboké znalosti o tom, co symbolické obrazy pro lidstvo znamenaly; představit si, co mohly znamenat pro šamanské kultury, které byly mnohem více v kontaktu se svou duší než my.
Sen nikdy nevyjadřuje svůj význam v logické posloupnosti myšlení levé hemisféry mozku, který dobře trénovaný intelekt dokáže bez námahy pochopit. Naopak, promlouvá jazykem podobenství, metafor a paradoxů. Zdánlivá nejasnost většiny snů pramení z toho, že jsou předkládány v neznámém jazyce obrazů, který je třeba se naučit, podobně jako se člověk musí naučit jazyk hieroglyfů, aby mohl rozluštit Egyptskou knihu mrtvých:
„…Sen se objevuje jako výraz mimovolního, nevědomého duševního procesu, který je mimo kontrolu vědomé mysli. Ukazuje vnitřní pravdu a skutečnost pacienta takovou, jaká opravdu je: ne takovou, jakou si ji domýšlím, ale takovou, jaká je.“
Sen kompenzuje postoj vědomé mysli. Vyjadřuje „celkový“ pohled inteligence, která dokáže vidět obě strany situace, oba aspekty duše: ten, který je snícímu znám, i ten, který je mu neznámý. Je-li vědomý postoj příliš strnulý a omezený, příliš nabubřelý, nebo příliš sebekritický, nese-li si jedinec hluboké zranění, které chce být uznáno a uzdraveno, či hrozí-li nerovnováha vedoucí k duševní nebo fyzické nemoci, sen ukazuje cestu k integraci hlubšího poznání a vhledu nevědomé mysli s myslí vědomou, a tedy k větší rovnováze:
„Duše je samoregulační systém, který si udržuje rovnováhu stejně jako tělo. Každý proces, který zajde příliš daleko, okamžitě a nevyhnutelně vyvolá kompenzace, bez nichž by nebyl možný ani normální metabolismus, ani normální stav duše… Příliš málo na jedné straně má za následek příliš mnoho na straně druhé.“
Jung považoval tuto kompenzační schopnost za přirozený a samoregulační proces, který může probíhat během spánku a nemusí nutně rušit snícího. Byl však přesvědčen, že když sny snícího probudí, je to proto, že nevědomá mysl chce na určité věci upozornit mysl vědomou, aby ji podnítila k zamyšlení nad jejich významem:
„Sny udržují spánek, kdykoli je to možné: fungují tedy nutně a automaticky pod vlivem spánku: prosadí se však, když to jejich funkce vyžaduje, to znamená, když jsou kompenzační obsahy tak intenzivní, že mají tendenci potlačovat spánek. Kompenzační obsah je obzvláště intenzivní, když má zásadní význam pro vědomou orientaci.“
„Velký“ sen a noční můra jsou dva příklady intenzivních obsahů, které jsou významné pro vědomou orientaci. Čím více však člověk přemýšlí o „malých“ snech, tím více mu odhalují svůj význam; takže i když nechápe význam každého snu, postupně se seznamuje se svou vlastní snovou symbolikou a je tak schopen na ni lépe reagovat. Začíná rozpoznávat signály harmonie nebo tísně duše (nebo těla), čímž si stále více uvědomuje vztah mezi dvěma aspekty duše, tím starším, moudřejším, a tím mladším, nezkušeným aspektem (osobností), který se snaží porozumět životu:
„Prostřednictvím integrace nevědomých obsahů může být momentální život vědomí znovu uveden do souladu se zákonem přírody, od kterého se až příliš snadno odchyluje, a jedinec může být přiveden zpět k přirozenému zákonu svého vlastního bytí.“
Někteří lidé si mohou vypěstovat rigidně kontrolující postoj ke svému životu a svým potřebám a nabýt jistotu, že jejich přesvědčení nebo víra jsou „pravdivé“ (fundamentalismus všeho druhu). Tento přílišný důraz na vědomý postoj může vést k odpovídajícímu znehodnocení nevědomých faktorů, které jsou tvrdě potlačovány. A pak jsou lidé, kteří si mohou být sami sebou natolik nejistí, že se nechají snadno manipulovat nebo ovlivňovat druhými, protože nemají smysl pro vlastní hranice ani pro hranice druhých. Ti se hůře prosazují v životě, kde se příliš snadno stávají obětí určité situace, ideologie, silné osobnosti nebo charismatického vůdce. V prvním případě člověk zaujímá postoj k životu jako „nadčlověk“, tedy, že život může řídit, ovládat a manipulovat vůlí. Druhý postoj může vést k odevzdání se výrazně nepřátelské síle života a k přesvědčení, že nepříznivé okolnosti nelze nikdy změnit (s výjimkou následování ideologie nebo charismatického vůdce).
SNOVÁ SYMBOLIKA
Oba tyto přístupy jsou znakem vědomého, příliš rigidního a omezeného, postoje, jenž nedokáže využít plný potenciál porozumění a vhledu, který má vědomá osobnost k dispozici. Sny mohou poskytnout vhled do obou těchto situací a naznačit, že je potřeba tento nepružný vědomý postoj změnit. Jeden můj starý sen odráží právě takovou situaci: Jsou Velikonoce a já ležím v posteli a spím. Dcera mi podává velikonoční vajíčko, ale já se zahrabu pod peřinu a odmítám se podívat.
V tomto snu spím (tedy jsem v nevědomí) v nejvýznamnější den v roce – v den znovuzrození života. Moje dcera ve snu představuje jak mou skutečnou dceru, tak i mladou rostoucí stránku mého já, můj nový život. Podává mi symbol tohoto nového života, který je ještě v zárodečné podobě. Odmítám dítě i dar a raději se schovám pod peřinu jako pštros strkající hlavu do písku. Tento sen mě vybízel, abych přehodnotila svůj vztah k vlastnímu rodícímu se tvůrčímu životu a také abych proměnila svůj vztah k dceři, a vedl mě k poznání, že ve skutečnosti nevědomě odmítám obojí.
Spisovatel Laurens van der Post ve své knize The Heart of the Hunter uvádí, že po jeho přednáškách o Křovácích mu mnoho lidí psalo, že se jim Křovák objevil ve snu. V knize cituje sen z jednoho z těchto dopisů.
„Už léta se mi nic nezdálo, ale včera v noci po přednášce jsem měl sen, že jsem ve velké zchátralé budově, podobné zanedbanému hradu, který jsem kdysi navštívil. Někde tam plakala žena, jako by jí mělo puknout srdce. Pospíchal jsem z místnosti do místnosti, jednou chodbou za druhou a po schodech dolů a snažil se ji najít, abych ji utěšil. Všude bylo prázdno, na podlaze ležela silná vrstva prachu a na stěnách visely pavučiny. Byl jsem zoufalý a bál se, že ji nikdy nenajdu, i když mi její pláč zněl v uších stále hlasitěji a žalostněji. Najednou se v okně objevil jeden z malých Křováků, o kterých jste mluvil na přednášce. Naléhavě mi pokynul lukem a naznačil, že mě k ženě dovede. Vyrazil jsem za ním, ale vzápětí se za mnou ozvalo zavrčení. Vyděsil jsem se, protože to byl jeden z mých nejzuřivějších vlkodavů, které jsem každou noc vypouštěl na pozemku svého domu, aby hlídali. Vyskočil a vrhl se přímo na Křováka. Chtěl jsem psa přivolat zpět, ale přestože jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem ze sebe vydat hlásku. Probudil jsem se s pocitem obrovské tísně a nemohl jsem znovu usnout.“
Ve snu se objevují obrazy zanedbávané části duše – prázdná, zaprášená budova, plačící žena. Malý Křovák, symbol moudrosti instinktu, která člověku ukazuje cestu, nemůže kvůli zuřivému vlkodavovi spojit snícího se ženou. Aby mohl Křovák fungovat jako průvodce a snící plačící ženu zachránit, musí být vlkodav, stejně jako Kerberos, uspán.
Práce Freuda a Junga a dalších, kteří se začali zabývat sny, aby porozuměli řeči duše, se zatím nedostala do povědomí široké veřejnosti. Současný zájem o ne-racionální jevy však naznačuje, že možná miliony lidí hledají hlubší porozumění sobě samým, než jaké jim dosud nabízelo náboženství nebo věda. Význam slova psychologie je „slovo nebo řeč duše“. Čas a pozornost, které věnujeme našim snům, nám pomáhají porozumět řeči duše. Snažíme-li se uvědomovat si svůj snový život a vytvořit si vztah k nevědomí, tj. naší instinktivní části, které si nejsme vědomi, musíme ke snu přistupovat s hlubokou úctou. Jen v tomto století bylo shromážděno dost důkazů, abychom mohli s jistotou říci, že zdroj snů, který noc co noc předává zprávy našemu spícímu já, je mnohem důležitější, než si uvědomujeme. Alan MacGlashan ve své knize The Savage and Beautiful Country uvádí:
„Zdroj snů patří k nejzajímavějším a nejdůležitějším záhadám současného člověka. Nejde o nic menšího než o výzvu k překročení naší běžné a obvyklé úrovně vědomí, k rozvinutí dlouho skryté funkce, ke vstupu na neprobádané území, jehož jsme paradoxně svobodnými občany už od narození. Tak jako Danteho vedl Vergiliův duch říší mimo lidský dosah, tak nás může zdroj snů vést labyrintem chodeb spánku do říše bytí, kde lidská duše rozkvétá v nových, zářivých a nepředstavitelných formách života… Zdroj snů je původce nejen snů, ale i symbolů, mýtů a pohádek; je vládcem království soumraku, které leží mezi pozemským světem a věčností, nebo řečeno teologicky, mezi člověkem a Bohem. Zdroj snů nám vypráví významné příběhy z dalekých končin, které jsou jediným skutečným balzámem a útěchou našeho existenciálního stavu. V noci nám přináší dary v podobě náznaků o možné existenci jiných forem vnímavosti, koexistující s naším vědomým životem…, možná stačí jen malinko pootočit hlavu, abychom tyto náznaky postřehli a pochopili.Zdroj snů působí jako vyslanec z hlubší dimenze duše, hraje podobnou roli jako egyptský bůh Thovt nebo řecký bůh Hermes. Ve známějších křesťanských zobrazeních je zdroj snů andělským poslem, který přináší vedení, varování a možnost uzdravení. Nesmíme však zapomínat, že pokud byla psychika hluboce zraněna, zdroj snů se může zjevit i v démonické podobě (viz Donald Kalsched, The Inner World of Trauma).
Sny mohou náš život velmi obohatit a přiblížit nás pochopení významu našeho tajemství. Promlouvají hlasem instinktu, který lze přirovnat, jak to vyjádřil Jung, k nesmírně starému muži či ženě v nás, tak starému, že si ho můžeme představit jako věčného ducha. Posel může mít podobu ptáka nebo zvířete. Zesnulý laureát básnické ceny Ted Hughes vyprávěl o snu, který mu změnil život: na univerzitě pracoval dlouho do noci na eseji. Byl tak vyčerpaný, že usnul. Zdálo se mu, že opět sedí u svého stolu. Najednou se otevřely dveře jeho pracovny a dovnitř vstoupil muž s hlavou lišky. Liščí muž vypadal, jako by právě unikl požáru, měl zčernalou kůži a krvácel. Přistoupil ke stolu, položil zakrvácenou tlapu na esej a řekl: „Tohle nás oba zabíjí.“ Hluboce otřesen tímto snem se Ted Hughes následujícího dne rozhodl přejít ze studia anglické literatury na antropologii. Snaha podrobit literaturu a poezii kritice ubíjela jeho instinkt, a dokonce ohrožovala jeho vlastní život. Tento sen potvrzuje Jungův následující výrok:
„Výklad snů může obohatit vědomí tím, že se znovu naučí rozumět zapomenutému jazyku instinktů.“ (C.G. Jung, Člověk a jeho symboly, str. 52)
Každá činnost, ať už tvůrčí nebo destruktivní, začíná nějakým instinktivním impulsem. Když se duše projevuje negativními pocity, jako je pocit viny, deprese, úzkost, agrese, nebo děsivými či zdrcujícími sny, upozorňuje tak na zranění, které je třeba zhojit; možná jde o zranění v podobě hluboké psychické újmy způsobené jinou osobou nebo nějakou traumatickou životní zkušeností, například ztrátou rodiče nebo dítěte. V přesvědčení, že musíme veškerou naši pozornost zaměřit na vnější realitu, a nikoli na uzdravení našeho vnitřního života, jsme po tisíciletí potlačovali své utrpení, aniž bychom si všimli, jaké negativní dopady má toto potlačování na naše rodiny a naši kulturu. Potlačená bolest a hněv se ventilují projekcí na nějakou jinou osobu nebo obětního beránka ve vnějším světě, který na sebe bere plnou tíhu agrese pramenící z nerozpoznaných a neléčených komplexů, které mohou být kolektivní i individuální. Agresivita je příznakem toho, že v našem vztahu s duší není něco v pořádku. Není „přirozená“. Naopak, je příznakem „nepřirozenosti“ způsobu života, který žijeme, když jsme odpojeni od svých instinktů. Čím více jsou instinktivní pocity nepřístupny vědomí, tím více se stávají nekontrolovatelnými a pohlcují nás, až nakonec propuknou způsobem, který může zranit druhé i nás samotné. Deprese, agrese, případně válečná krveprolití, to vše jsou příznaky hlubokých psychických zranění, individuálních i kolektivních, která je třeba léčit. Jelikož jsme v podstatě všichni součástí jednoho života, mohou různí lidé nebo skupiny prožívat nerozpoznané komplexy jiných lidí či jiné skupiny. Mohou na nás útočit a my jim to můžeme oplácet nebo se jim bránit, ale stejně jako v případě útočícího prvku ve snu se musíme ptát: „Proč tento rušivý prvek působí tak destruktivně? Žádá o pozornost, o integraci, o přijetí, o lásku?“.
„MÉ VLASTNÍ POZNÁNÍ JE TEN JEDINÝ A NEJVĚTŠÍ POKLAD, KTERÝ VLASTNÍM…“
Učíme-li se rozumět symbolickému jazyku duše a aplikovat získaný vhled na problémy našich vztahů s ostatními lidmi a na náš vztah k životu, dochází u nás k postupné proměně. Žijeme pak život jinak, méně zaslepeně, už nereagujeme na události nevědomě; více si uvědomujeme směr, kterým se nás život snaží vést, a naši malost ve vztahu k jeho velikosti; uvědomujeme si také, že naplnění záměru života může záviset na křehké nádobě našeho vědomí, které se rodí po mnoho milionů let. Jung popisuje tento druh vhledu ve výkladu svého snu, který se mu zdál na počátku jeho univerzitní kariéry a který na něj hluboce zapůsobil:
„Byla noc na nějakém neznámém místě a já jsem jen namáhavě postupoval kupředu proti silnému bouřlivému větru. Navíc vládla hustá mlha. Držel jsem světélko a oběma rukama jej chránil, neboť hrozilo, že každou chvíli zhasne. Všechno záviselo na tom, abych toto světélko udržel při životě. Najednou jsem měl pocit, že jde něco za mnou. Ohlédl jsem se a spatřil za sebou obrovitou černou postavu. V témže okamžiku jsem si ale přes svůj děs uvědomil, že musím bez ohledu na všechna nebezpečí zachránit přes bouřlivou noc své světélko. Když jsem se probudil, bylo mně ihned jasné: je to…můj vlastní stín na vířících chuchvalcích mlhy, způsobený tím světélkem, jež jsem nesl před sebou. Věděl jsem také, že to světélko je mé vědomí; je to jediné světlo, které mám. Mé vlastní poznání je ten jediný a největší poklad, který vlastním. Je sice nekonečně malý a křehký ve srovnání s mocnostmi temnoty, ale je to přece jen světlo, mé jediné světlo.“(C. G Jung, Aniela Jaffé, Memories, Dreams, Reflections, str. 93; české vydání Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga, Atlantis 1998, přel. Karel Plocek, str.86)
Jung z tohoto snu pochopil, že „ve světle vědomí se neviditelná říše duše jeví jako obrovský stín“. Čelit této temnotě a naučit se k ní vztahovat je v době, která tak důsledně zanedbává duši, až se začala obávat a pohrdat vším, co se nezdá být „racionální“, vskutku hrdinským činem. Není divu, že naše společnost se nyní potýká s erupcí toho, co není racionální, v podobě nenávisti, hněvu a násilí.
Sny mohou přicházet ve skromném hávu každodenního života, kdy se v nich jako symbolické obrazy objevují lidé a věci, které vidíme, slyšíme, kterých se dotýkáme a se kterými se setkáváme v průběhu našeho života, jejich roli lze však přirovnat k roli čtyř velkých archandělů křesťanské tradice, kteří jsou posly dimenze neviditelného Ducha. Sny, stejně jako Rafael v příběhu o Tobiášovi a andělovi, přinášejí uzdravení, jsou svědky neviditelné přítomnosti, která nás provází životem a plně se projeví až tehdy, když se jí naučíme důvěřovat a následovat její vedení. Rafael se Tobiášovi a jeho otci zjevil až ve chvíli, kdy Tobiáš poté, co si uvědomil, kolik toho jeho nově nalezený přítel dokázal, řekl svému otci,
„Otče, jakou mzdu mu mám dát? Nepokládám za škodu, dám-li mu polovinu majetku, který se mnou přinesl. Mne přivedl ve zdraví, mou ženu vyléčil, přinesl stříbro, a také tebe vyléčil.“ Tobiáš 12, 2-4
Z následujícího úžasného zjevení je zřejmé, jak moc nám může unikat, když nevěnujeme dostatek pozornosti takovému poslu:
Já jsem Refáel, jeden ze sedmi andělů, kteří jsou připraveni, aby vcházeli před Hospodinovu slávu.“ Tobiáš 12,15
Stejně jako Gabriel mohou být sny prostředníky mezi tímto světem a starším, moudřejším vědomím ukrytým v hlubinách naší bytosti. Přinášejí nám, podobně jako Gabriel Marii, zvěst o znovuzrození v duši, o zrození povědomí o jiném řádu reality. A jako Michael, i sny nabízejí soud ducha nad způsobem, jakým žijeme své životy: nad nedostatkem nebo absencí celistvosti a rovnováhy našich vědomých hodnot; nad naší neschopností přijmout to, co nelze „dokázat“ intelektem nebo vnímat smysly. Jejich poselství však sotva rozpoznáme, nejsme-li pozorní k jazyku symbolů. Místo aby hřímaly hlasem archanděla, mohou jemným, a dokonce humorným způsobem upozornit snícího na to, že je třeba, aby změnil postoj, například tím, že si ve snu kupuje nové boty.
Podle teorie archetypů Gabriel obvykle přináší zvěst o narození božského dítěte v nás, Rafael uzdravuje rány, které v sobě nosíme, Michael přináší schopnost rozlišovat a mít vhled a Uriel přináší porozumění. To vše jsou zásadní aspekty, kterými sen může rozšiřovat naše poznání a rozvíjet náš vztah s Duší. Budeme-li se snažit porozumět symbolickému jazyku snů, začneme naslouchat jejich poselstvím každou noc a vnímat je jako návštěvníky z jiné dimenze reality. S rostoucím porozuměním občas zaznamenáme i „velký sen“ – okamžik zjevení, který dává životu člověka směr a smysl a který se zcela vymyká našemu běžnému referenčnímu rámci. Míra závazku, kterou po nás Duše žádá výměnou za dar své moudrosti a vedení, se odhaluje teprve postupně. Nápis na olověné rakvi, kterou si vybral Bassanio v naději, že získá ruku Porcie (Kupec benátský), říká vše:
„Zvol mne, a v sázku tak dáš vše, co máš. “(Přel. Martin Hilský, Kupec benátský, Academia 2007)
Přeložily Diana Krausová a Mirka Mimrová.
Foto: Petr Dubina – Jaro ve španělské krajině. Vlčí mák je pro mne magická květina.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: