Jsou filmy, které vkusně a inteligentně dokážou zvládnout i citlivá a potenciálně výbušná témata. To je případ filmu Neposlušnost (Disobedience) režiséra Sebastiána Lelia s mojí oblíbenkyní Rachel Weisz, další skvělou herečkou Rachel McAdams a překvapením filmu Alessandrem Nivolem v hlavních rolích. Tématem je milostný trojúhelník, kde těmi, kdo se vášnivě milují, jsou ženy.
FILM O LÁSCE MEZI ŽENAMI
Ronit (Weisz) je úspěšná fotografka. Žije v New Yorku. Jednoho dne jí telefon z londýnského domova oznámí, že její otec, rabín ortodoxní komunity, zemřel. Když přijede na smuteční obřad, nikdo ji nečeká a vítání je vlažné: je vnímána jako ateistická rebelka. Je jediným rabínovým dítětem, v nekrologu je však napsáno, že „zemřel bezdětný“. Setkává se s přáteli z dětství, Davidem a Esti, a zjišťuje, že jsou manželé. David jako oblíbený žák jejího otce má být novým rabínem. Postupně se rozkrývají okolnosti jejího odchodu, lépe řečeno útěku, do Ameriky. Jako dospívající dívky se do sebe s Esti zamilovaly. Ronitin otec je přistihl, zděšený a se slovy „Bože, za co mne trestáš?!?“. Ronit uteče, Esti zůstane a podlehne nátlaku rabína i komunity se vdát za kamaráda z dětství. Manželství však zjevně postrádá vřelost a vášeň.
Vztah mezi Ronit a Esti se obnoví. Ukáže se, že to byla právě Esti, kdo zavolal do New Yorku zprávu o rabínově smrti. Komunitě žijící natěsno a bedlivě se vzájemně sledující samozřejmě neunikne obnovená blízkost obou žen, což ohrozí Davidovu pozici. V dramatickém finále Ronit odjíždí, Esti odejde z domova, Ronit se na Davidovu žádost vrací, aby Esti společně hledali. Esti, která zjistí, že je po mnoha letech (manželova) toužení těhotná, se rozhoduje žít (chvíli to tak nevypadalo…), ale odejít: „Já jsem se do této komunity narodila. Neměla jsem volbu. Chci, aby moje dítě mělo svobodnou volbu se rozhodnout. Chci odejít,“ říká svému manželovi.
Nejsilnější pro mne byla závěrečná scéna, která je zároveň spojena se scénou úvodní. V úvodní scéně Ronitin otec rabín má kázání v synagoze. Mluví o muži a ženě, stvořených Bohem „mezi anděly a zvířaty“. Andělé jsou dokonalí, ale lidé na jejich dokonalost nemají, i když se k ní vztahují. Zvíře v nás podléhá touhám. Lidé jsou tak roztržení mezi těmito póly – a mají od Boha svobodnou volbu, ke kterému pólu se více přiblíží. Svobodná volba je tak největším, a zároveň nejtěžším darem, který Bůh lidem dal. Po těchto slovech se rabínovi zastaví srdce a zemře.
Na stejném místě, na stupínku (bimě) synagogy, má David pronést řeč, která potvrdí jeho nástupnictví. Nivola naprosto přesvědčivě hraje muže, kterému se právě zhroutil svět, a on svádí nesmírně náročný a bolestivý vnitřní boj, jak reagovat, jak celou situaci zvládnout. Popravdě, tato poslední scéna pro mne udělala hrdinou filmu právě Davida. Neboť on nakonec udělá, co bychom si tak přáli, aby věřící lidé, a tím spíše náboženští představitelé, udělali (a oni to dělají tak málokdy): překročí hranice striktních tradičních pravidel a otevře své srdce. Zopakuje slova svého učitele o důležitosti svobodné volby – a řekne své ženě: „Jsi volná.“ Žije tak ve svém osobním životě to, co studuje: vzácný příklad integrity osobnosti. Před synagogou se všichni tři obejmou: sílu obrazu pochopí ti z diváků, kteří vědí, že David „podle pravidel“ nesmí jiné ženě než manželce ani podat ruku.
ŽENSKÁ HOMOSEXUALITA V JUDAISMU
Ženská homosexualita je možná jediným příkladem výhody vyplývající ze skutečnosti, že Bible byla psána muži pro muže. Ženy jaksi byly mimo zorný úhel autorů. Zatímco mužská homosexualita je velmi přísně odsouzena silným slovem „to´eva“, „zvrácenost“, a to přímo v nejdůležitější části Bible, Tóře (3. kniha Mojžíšova 18:22 a 20:13), což se velmi těžko interpretuje, resp. „přebíjí“, ženská homosexualita není v Bibli jednoznačně přímo zmíněna. Rabíni volně odvozují její zákaz z pravidla ve 3. knize Mojžíšově 18:3
„Nesmíte jednat po způsobu egyptské země, v níž jste sídlili, ani po způsobu kenaanské země, do které vás vedu. Nebudete se řídit jejich zvyklostmi (u-ve-chukkotehem).“
Podle interpretací shrnutých významným učencem Maimonidem ve 13. století (Torat Kohanim v „Sefer ha-micwot“, Knize příkazů), mezi tyto nežádoucí zvyklosti cizích národů patřilo: muž se mohl oženit s mužem, žena se mohla provdat za ženu, žena se mohla provdat za dva muže a muž se mohl oženit s ženou a její dcerou. (Všimněte si obvyklé strategie nejen židovských interpretů, že se odsuzované společenské jevy přisuzují „cizím národům“, tzv. chukkat ha-gojim).
Skutečností však je, že v realitě měly židovské lesbičky velkou výhodu. Jejich chování nebylo kriminalizováno: bylo pouze doporučováno mužům, aby dávaly na své ženy pozor. Maximálně mohly být označeny za „vzpurné ženy“, podobně jako např. manželky, které odmítaly spát se svými manžely. Z pohledu náboženského práva byl výrazný rozdíl mezi hodnocením mužské homosexuality (kategorie „´arajot“, dosl. „odhalení nahoty“, kdy je dokonce povolena jinak přísně zakázaná sebevražda, pokud je k homosexuálnímu styku muž nucen) a ženské homosexuality (kategorie „pericuta“, „neřádné, neetické chování“, které ovšem případnou sebevraždu nevyžaduje).
Možná nejzajímavější v těchto diskusích je dumání učenců, co ty ženy vlastně dělají?!? Jejich sexualita se totiž zcela vymyká mužskému chápání sexuality, totiž „pronikání“ (hebr. „bi´a“). Ženská lesbická sexualita je označena „našim mesolelot“, dosl. „ženy se o sebe třou, otírají“, a to je pro rabíny nepochopitelné – z jejich pohledu tedy ani o sex nejde, žádný sexuální styk se neodehraje. Možná by při sledování scény milování mezi Ronit a Esti změnili názor…. Každopádně je opět zajímavé, jak úzký patriarchální pohled omezující sexualitu na mužské proniknutí byl vlastně ženám nápomocen.
Dnešní postoj židovství k homosexualitě vydatně těží z pružnosti náboženského práva halachy. Většina směrů judaismu, zvláště směry respektující požadavky moderní doby, jsou vůči homosexualitě vstřícné a tolerantní na základě biblických a talmudických požadavků „Miluj svého bližního jako sebe sama“ a „Neodsuzuj svého bližního, dokud nestojíš na jeho místě.“ V USA jsou kongregace vedené otevřeně homosexuálními rabíny i rabínkami v reformním, rekonstrukcionalistickém i konzervativním směru judaismu. I moderní ortodoxie (v jejímž prostředí se film odehrává) má možnost přiklonit se k hodnotě lidské zkušenosti a hodnotě lidské bytosti. Samozřejmě přetrvávají i extrémní postoje v ultraortodoxních komunitách: i když jsou často nejviditelnější a mají vysoký populační přírůstek, v judaismu naštěstí tvoří malé procento. Zajímavé je, že jde o téma, kde si podávají ruce konzervativci všech náboženství a ideologií (dle staronového hesla „Fundamentalisté všech zemí, spojte se.“), takže se na příkrém odsudku shodnou.
ŽENSKÁ HOMOSEXUALITA V KŘESŤANSTVÍ
Pro pochopení křesťanského postoje je důležité vrátit se do raného křesťanství a do antického vztahu k ženské homosexualitě. V Řecku, kde byla kulturně podporována mužská homosexualita, byla ženská homosexualita odsuzována jako „nepřirozená“ (viz. díla Platona, Seneky staršího, Ovidia, Ptolemaia či Artemidora), neboť „se ženy stávají muži“, tj. překračují hranice daností. Tzv. PŘIROZENOST je klíčovým pojmem pro pochopení antického přístupu. Podle mého názoru se pod filosofováním skrýval i strach, že se ženy milující ženy a pobývající v ženských společenstvích mohou vymknout tradiční roli manželky a matky (viz. kroužek básnířky Sapfó, rituály panenské bohyně Artemis, svoboda dospívajících dívek považovaných za „divoké a nezkrotné“ a jejich kolektivy, i ženské části domu, kde ženy žily odděleně od mužů a od veřejného života).
Ježíš se o ženské homosexualitě nezmiňuje. Tvůrce křesťanství Pavel v epištole, která je považována za „nejsoustavnější výklad“ jeho teologie, odmítá homosexualitu slovy
„Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost.“ (Římanům 1:26-27)
Objevuje se zde onen termín „nepřirozený“. V raně křesťanském chápání přirozenosti (odrážejícím i římské chápání „řádných sexuálních vztahů“) hraje roli, že podle 1. knihy Mojžíšovy byla žena stvořena z muže, tj. jako druhá, a pro muže jako partnerka v manželství. Odlišuje se PASIVITOU, na rozdíl od AKTIVNÍHO muže. Při sexuálním kontaktu má být žena pasivním objektem a příjemcem (viz. např. Římanům 7:2 „Vdaná žena je zákonem vázána k žijícímu manželovi“, kde řecky slovo „vdaná“ je doslova „pod mužem“, ve smyslu „pasivně ležící pod mužem“), muž má být aktivní a dominantní, „pronikat“. Ženy nemohou hrát aktivní roli – a tak ani nemohou mít mezi sebou sexuální styk, neboť by jedna musela aktivní být. Narušily by tak jasně a „přirozeně“, „od přírody“ danou mocenskou hierarchii – což je v důsledku hlavním proviněním lesbické sexuality.
Opět se tak setkáváme s úzkým pohledem na sexualitu – nepochopením, jakou šíři ( z pohledu ženské smyslnosti) může mít sexuální chování. Nepochybně jde i o reakci na rituály posvátné sexuality, které mysterijním způsobem pracovaly se sexuální energií – a byly jako „konkurenční“ zavrženy. Nevědomost, závist a duchovní lenost způsobily v náboženských dějinách opravdu mnoho škody. Dále vidíme, jak byla sexualita zatížena mocenskými koncepty a měla sloužit rozdělení moci ve společnosti. Není od věci také zmínit, že z pohledu definice sexuality jako proniknutí dominantního aktéra do pasivního účastníka je plně v pořádku nejen vztah patriarchálního manželství, ale i cizoložství, znásilnění, inscest, prostituce a styk dospělého muže s nedospělou dívkou.
Pavel říká, že homosexuální ženy (i muži) si zaslouží zemřít („jsou hodni smrti“ Římanům 1:32). Odsuzující postoj převzali i tzv. církevní otcové – raně křesťanští autoři, jejichž názory formovaly teologii. Lesbický vztah označují za „nečistý, hanebný, hříšný a nečestný“, ženy si zaslouží trest v pekle, mají být shozeny z útesu, utíkat v ohnivé řece. Vlivný církevní učitel Jan Zlatoústý (4.-5. st.) svými „zlatými ústy“ říká, že ženská homosexualita je hanebnější než mužská, protože převrací přirozený společenský řád – žena má být přece pomocnicí muže.
Možná je dobré ještě připomenout známou pravdu „his-story“, totiž že hlasy křesťanských lesbických žen se nám nedochovaly, nicméně máme doklady ženských svazků (právě díky reakcím mužských církevních zákonodárců, kteří je řeší), a to včetně odkazů na „manželky“ (např. dopis matky z Egypta ze 3. st., která píše o „dceřině manželce“).
Samozřejmě ironií je, že ač křesťanství proti mužské i ženské homosexualitě bouřlivě vystupovalo a dodnes vystupuje, ve skutečnosti svým hierarchickým a hodnotovým uspořádáním vytvořilo homosociální prostředí, ve kterém ji přímo podporuje. Ženská a mužská společenství na poušti a v klášterech, povinný celibát kněží v římskokatolické církvi od 13. století, požadavek ženského celibátu pro řádové sestry, možnost „ukrýt se“ v církvi se svojí orientací, vede k vysokému procentu homosexuálů. Dnešní bouřlivý odpor některých církevních představitelů je tak spíše úsměvným pokrytectvím. Nezapomínejme však, že kruté odsudky Bible či pozdějších teologů byly často používány jako zákony: existují zákoníky, které se na ně přímo odvolávají. Bernadette Brooten, autorka knihy „Láska mezi ženami: Raně křesťanské odpovědi na ženskou homosexualitu a jejich historický kontext“, zmiňuje např. americké koloniální nařízení v New Haven stanovující pro lesbičky trest smrti s přímou citací textu Římanům 1:26.
DNES
Co dodat na závěr? Vše shrnula úvodní a závěrečná scéna filmu Neposlušnost.
„Na počátku Bůh stvořil tři druhy bytostí: anděly, zvířata a lidi Anděly stvořil ze svého čistého Slova. Nemají vůli konat zlo, nemohou jinak než konat dle božího záměru. Zvířata se řídí pouze svými instinkty, ale i oni následují příkazy svého Stvořitele. V Tóře je řečeno, že Bůh strávil šest dní tvorbou těchto stvoření. A teprve (v pátek) před západem Slunce vzal trochu hlíny a stvořil muže a ženu. Náhlé vnuknutí? Nebo završení úspěšného tvoření? Kdo vlastně jsou, muž a žena? Je to bytost, která má moc Boha neposlouchat. Ze všech jeho stvoření my jediní máme svobodnou vůli. Jsme chyceni mezi čistou jasností andělů a touhami zvířat. Bůh nám dal volbu, což je výsadou i břemenem. Musíme se naučit správně volit…“ Poslední slova rabi Krushky, otce Ronit.
„Dnes je tu s námi jediné dítě rabi Krushky, dcera Ronit. Proč si pro svá poslední slova rabi zvolil téma volby? A svobody? Na světě není nic víc povznášejícího a pravdivého než skutečný pocit svobody. Svobody volby. Rabi byl velikánem Tóry, ale onoho dne nepadl k zemi velikán, nýbrž člověk. Mluvil o andělech i o touhách zvířat. Svými posledními slovy nám připomenul: Máme svobodu volby!
Jsi volná.“ Slova Davida Kuppermana, manžela Esti.
Muži i ženy s jinou než většinovou sexualitou mají v lidské společnosti své pevné místo. A kromě jiného jsou i lakmusovým papírkem naší tolerance, empatie a otevřeného srdce.
Literatura:
LESBIAN RABBIS. THE FIRST GENERATION. Edited by Rebecca T. Alpert, Sue Levi Elwell and Shirley Idelson. Rutgers University Press. New Brunswick, New Jersey and London, 2001.
JUDAISM AND HOMOSEXUALITY. AN AUTHENTIC ORTHODOX VIEW. Rabbi Chaim Rapoport. Vallentine Mitchell. London, Portland, OR, 2004.
studie BIBLE AND LOVE BETWEEN WOMEN. Bernadette J. Brooten, Open Hands 15:3, 2000.
Bible – ekumenický překlad.
Foto: z filmu Neposlušnost. Zdroj: time.com (recenze filmu)
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K tématu na tomto webu:
Dotaz: Jak to je s postavením žen v této společnosti, prý jsou nečisté a nemohou se s muži modlit v jejich svatyni.
Je to normální, bytost, která dává život , aby byla postaven mimo zákon?
Dobrý den, myslíte postavení žen v židovské společnosti? To je velmi rozsáhlé a rozmanité téma, záleží na době, zemi, společenském postavení. Co se týká „nečistoty“, jde o tzv. rituální nečistotu (tum´a), která původně neměla význam „negativní“, ale byla čistě neutrálním hodnocením statutu pro přistoupení ke svatosti Chrámu (čistý-nečistý ve smyslu momentálně vhodný-nevhodný pro vstoupení do posvátného prostoru). Co se týče oddělení mužů a žen v modlitebně, nevíme, kdy k němu došlo. Vychází z rozdílného úkolu mužů a žen : úkolem žen není účastnit se liturgického života, to je úkol mužů. Dnes už toto rozdělení požaduje pouze ortodoxní a ultraortodoxní judaismus, většina směrů má společné modlitby. Obecně lze říci, že statut a postavení ženy v judaismu bylo typické pro patriarchální společnost, stejně jako v křesťanství či islámu. Velkou výhodou židovských žen ale bylo, že judaismus neodmítá tělesnost a sexualitu jako „hříšné“, takže u nich nedošlo k rozštěpu tělesnosti a duše/Ducha, jako u křesťanských žen.