Motto1: „Zamilovali se?“ „Tahle otázka není součástí výzkumu…“
Motto2: „Proč ženy předstírají orgasmus?“ „Aby to měly za sebou a mohly dělat něco, co je baví víc…“
Když si budete chtít stáhnout tento seriál ze serveru Ulož to, vyskočí na Vás podmínky pro pornofilmy. Mně přinesla první sérii nahranou kamarádka, takže jsem tuto prekérní situaci nemusela řešit. O seriálu jsem neměla ani ponětí a na první díl jsem koukala ze zvědavosti – a přiznám se, s nedůvěrou. Seriály mne obecně míjejí a seriály z nemocničního prostředí po upatlaných českých variantách mne nepřitahují vůbec. O to větší byl můj úžas. Americká televize Showtime natočila inteligentní a zajímavý retroseriál, nad jehož příběhy a jednotlivými scénami budete přemýšlet i po titulcích.
PRŮKOPNÍCI VĚDECKÉHO ZKOUMÁNÍ SEXUALITY
Příběh je postaven na skutečném životě historických postav, lékaře – gynekologa Williama Masterse (1915-2001) a Virginie Johnson (1925-2013), původně barové zpěvačky. V seriálu již studuje medicínu a dělá Mastersovi sekretářku, později asistentku. Příběh začíná, když se William, v roce 1957 již respektovaný a oblíbený gynekolog a porodník, rozhodne vědecky studovat lidskou sexualitu:
„Studujeme, jak děti přicházejí na svět, ale o tom, jak se dělají, nevíme z hlediska vědy nic.“
Viriginia (Gini), svobodná, resp. rozvedená matka dvou malých dětí, přichází do nemocnice pracovat, aby uživila rodinu. Brzy začne Williamovi asistovat – a spojení těch dvou je velmi účinné. William je skvělý lékař a pedantský badatel, jeho emoční a sociální inteligence je ovšem slabší. Prostě to s lidmi, a zvláště se ženami, neumí. Patrně je to nejen osobnostní nastavení rezervovaného vědce, ale i důsledek dětského traumatu, kdy byl často bitý surovým otcem za mlčenlivé apatie své matky. (Matka v seriálu také vystupuje a její scény se synem jsou dosti mocné.) Virginia je naopak živel – spontánní, silná, schopná přirozeného kontaktu s lidmi, praktická, odhodlaná. Její situace samoživitelky (reálná Johnson byla tou dobou rozvedená potřetí a od otce dětí nedostávala alimenty) posiluje její feministické odhodlání obstát.
William už nějakou dobu studuje lidskou sexualitu, dělá to však tajně ve svém volném čase. Chodí do nevěstince, kde pozoruje prostitutku s klientem. Ví ale, že to není „reprezentativní vzorek průměrné ženy“, a s pomocí Gini se rozhodne provádět výzkum na půdě univerzitní nemocnice, kde pracuje. Děkanovo povolení získá ne úplně čistým způsobem: naznačí mu, že pokud s výzkumem nebude souhlasit, jeho manželka se dozví podrobnosti o jeho sexuálním životě. Děkan je homosexuál, a to, jak víme např. z filmu Kód Enigmy, se v té době netolerovalo.
VÝZKUM V DOBĚ, KDY SEXUALITA BYLA TABU
V čem spočíval výzkum? Gini získávala dobrovolníky, nejprve ženy pro masturbaci, později i muže pro párové milování. Vše probíhalo po pracovní době v místnosti vybavené elektrodami a dráty na měření. Přístroje z lidského těla odečítaly odezvu, a William tak mohl „přeložit“ prožitky lidského těla při sexu do vědeckého jazyka údajů. „Věda nejsou domněnky. Věda jsou naměřená data a dostatečné množství respondentových údajů, ze kterých se může odvodit výsledek.“
Pro lepší pochopení Williamovy a Gininy přelomové práce je potřeba naznačit, že v 50.letech byl sex tabu, o kterém se nemluvilo. I když kniha Druhé pohlaví francouzské novinářky a feministky Simone de Beauvoir vyšla už v roce 1949, poválečná Amerika žila vzorný ideál poslušné manželky (jejíž rolí bylo pečovat o děti a svůj zevnějšek) a pracujícího manžela budujícího společnost. Jsou známé např. „vědecké důkazy“ o negativním vlivu menstruace na intelektuální výkonnost žen, které se náhle po válce vynořily, aby nahnaly ženy zpět ze zaměstnání, kde nahrazovaly bojující muže, do domácností. (Netřeba dodávat, že na začátku války byly naopak zveřejněny studie o tom, že výkonu žen v mužských profesích menstruace nepřekáží. Viz. film „Měsíc v nás“. ) „Bible“ amerických feministek, která odstartovala druhou vlnu feminismu a velkou ženskou společenskou angažovanost v USA, kniha matky v domácnosti Betty Friedan „Feminine Mystique“, vyšla až v roce 1963. Znalosti lidské sexuality pocházely z psychoanalýzy, především z díla Sigmunda Freuda (1856-1939), a ze zpráv psychologa a etologa (!, vědce studujícího chování zvířat) Alfreda Kinseyho (zemřel 1956). Informace o ženském orgasmu či homosexualitě byly silně zkreslené a zatížené náboženskou kritikou.
V DETAILECH A OSOBNÍCH PŘÍBĚZÍCH JE ŘEČENO MNOHO
Seriál velmi zdařile na příbězích a v mikroscénách zachycuje nejen stav myšlení o vztazích a sexualitě lidí té doby, ale celkovou společenskou atmosféru. A když znáte souvislosti a pozadí, cítíte ještě větší potěšení. Třeba scéna, kdy Gini s kamarádkou, také sekretářkou v nemocnici Jane, jdou na přednášku slavné psycholožky Anny Freud, dcery Sigmunda Freuda. Anna pouští dokument o svém otci a my slyšíme v původním záznamu jeho slova:
„Klitorální orgasmus je zcela adolescentní fenomén. U ženy má koncem puberty správně dojít k přirozenému přesunu příjemných pocitů během sexuálnÍho styku z klitorisu do vagíny. Neschopnost dosáhnout orgasmu během styku je známkou zpožděného vývoje ženy, jejíž sexuální frigidita vyžaduje psychiatrickou léčbu.“
Film skončí a Anna u pultíku pokračuje:
„Můj otec svými názory na ženskou sexualitu přetvořil moderní myšlení. Ale na konci svého života přiznal, že jeho chápání ženské psychiky bylo omezené. Říkával, že pokud se chcete dozvědět více o podstatě ženskosti, budete si muset promluvit s básníky. Z kteréžto představy, jak jsem si jistá, jsou všichni přítomní lékaři velmi nervózní.“
Smích v sále. Anna pokračuje: „Očekávám Vaše dotazy.“ Virginia se přihlásí a říká: „Teorie Vašeho otce říká, že ženský orgasmus dosažený skrze masturbaci (tj. klitorální orgasmus) je ve srovnání s orgasmem při sexu nedospělý. Bylo to někdy vědecky dokázáno?“ Anna: „Nejsem si jistá, zda rozumím Vaší otázce?“
Gini: „Existují nějaké vědecké důkazy, které by tuto teorii potvrdily? Nějaká fyziologická data, která by rozlišovala dva typy orgasmu?“ Anna: „Tedy já, a to především, si nedokáži představit, jak byste taková data chtěla získat….ve vší počestnosti.“
Scéna nám nejen připomene dlouhou dobu předsudků o ženské sexualitě (Freud nejen odsuzoval klitorální orgasmus a masturbaci jako méněcenné, nezralé projevy ženské sexuality, ale mluvil i o ženské „závisti penisu“ a prvotnosti mužství), ale i křehkost všech teorií tváří v tvář psychické a citové realitě lidských vztahů . Anna Freud, nejmladší ze šesti Freudových dětí, v dospělosti uznávaná průkopnice dětské psychologie a analýzy, v dětství a dospívání prošla depresemi a anorexií, její vztah s matkou byl, řekněme kulantně, náročný, a s otcem… také. Kdo ví, co a proč vlastně celý život zkoumala? A zároveň naznačí, jak průkopnická Williamova a Ginina studie byla – a jakou odvahu museli prokázat, aby se do ní pustili. A na jak tenký led se vydali, o čemž, zvláště racionální William, neměl na začátku ani ponětí…
Jako první průzkumníci William Masters a Virginia Johnson daty podloží skutečnosti, které my dnes již vnímáme jako samozřejmé: Klitorální a vaginální orgasmus ženy jsou nejen rovnocenné (Jane, která se stane dobrovolnicí, má dokonce klitorální orgasmus silnější než vaginální – jako mnoho jiných žen…), ale žena může dosáhnout orgasmu dotekem jiných částí těla (laskáním prsou) nebo „pouhou“ představou či silným citovým pohnutím. Jinými slovy, k dosažení orgasmu muže nepotřebuje. Na rozdíl od mužů má schopnost mnohočetného orgasmu a její tělo ve chvíli vyvrcholení prochází stavy, kterých si není vědoma. Sexuální spojení má, jak u mužů, tak u žen, čtyři fáze, které William a Gini nazvali „vzrušení, plato, orgasmus a uvolnění“. Dokázali, že na „velikosti nezáleží“, protože ve chvíli vzrušení se menší penis zvětšuje více než větší penis.
Gini: „Muži s tím menším z toho budou nejprve nadšeni. Potom přijdou domů a začne jim to vrtat hlavou. Když to není velikostí, čím to je? Jak být dobrý? Jak uspokojit ženu? Otevře se jim mnohem složitější problém.“
Doložili, že sexuální touha s věkem nevyhasíná a že i tzv. staří lidé mohou žít sexuálním životem (pěkná scéna, kdy William s manželkou Libby jedou na dovolenou a za stěnou hotelového pokoje nedobrovolně slyší zvuky milování…, aby následně s úžasem zjistili, že jde o starý manželský pár).
NÁROČNÝ ŽIVOT PRŮKOPNÍKŮ
V seriálu jsou výsledky studie představeny lékařům a šéfům nemocnice na prezentaci v posledním, dvanáctém díle první série: prezentace skončí fiaskem, neboť je příliš odvážná a dotýká se mnoha citlivých témat zasouvaných pod koberec a ukrytých pod rozjásanou fasádou skvělého amerického života. Reakce na prezentaci odhalí pokrytectví, předsudky, závist i mindráky. William je z nemocnice vyhozen. Na začátku druhé série hledá novou nemocnici, kde by mohl ve zkoumání pokračovat. S Gini po boku. Z historie doplňme, že William a Gini, „Masters and Johnson“, vydali svoji první knihu – studii „Human Sexual Response“ (Lidská sexuální odezva) v roce 1966 a způsobili nejen poprask na celoamerické (a následně světové) scéně, ale stali se i nepřekročitelnými pionýry, na které se odvolává každá další studie. V roce 1964 založili Výzkumnou nadaci pro reproduktivní biologii v St.Louis, kterou v roce 1978 přejmenovali na „Institut Masterse a Johnson(ové)“. V roce 1971 se vzali a v roce 1993 se rozvedli, přesto zůstali přáteli a spolupracovníky. V seriálu sledujeme jejich tvořící se vztah, respekt a společné zaujetí. Jejich milování, které mělo být „přísně pro vědecké účely“, mezi nimi jenom posílí pouto náklonnosti – že se tak nestane si opravdu mohl myslet jenom zastydlý vědec jako William. Ten si dlouho nechce přiznat, že Gini pro něho znamená něco víc než spolupracovnici a že by mohl jít ve šlépějích svého nenáviděného otce, který měl poměr se svojí sekretářkou. Jaksi se to k imidž skvělého lékaře a vzorného manžela nehodí, pochopitelně. Když ale Williamův emoční papiňák praskne, uvědomí si, že Gini ve svém životě potřebuje, a řekne jí to, vydá se na pravou chůzi na laně.
Gini: „To, co je mezi námi, je mnohem víc než obyčejný románek. Máme práci.“ William: „Zúčastnili jsme se studie mnohokrát. Ale u tebe doma to bylo jiné. A to mne zajímá.“ Gini: „Nebyly tam dráty.“ William: „Možná je tu jakási nezměřitelná veličina, psychologický prvek, jak jsi vždycky tvrdila, který má přímý vliv na tělesné reakce, fyziologicky. Myslím, že je tu prostor pro zcela nové bádání, který se před námi otevřel. Myslím, že by byla chyba to teď skončit.“
Tak vědec a traumatizovaný muž mluví o lásce a milování z lásky a touhy.
„TO BYLY DOBY!“ – HRANÍ PŘEDEPSANÝCH ROLÍ
Kromě příběhu temperamentní, bystré, smyslné a odvážné Gini, upjatého, mnoha vnitřními omezeními sevřeného Williama- a jejich společného „dítěte“, tedy výzkumné práce, sledujeme další příběhy spojené s tématem sexuality, sexuálního zdraví a vztahů mužů a žen. Byla to doba, kdy ještě ženy měly předstírat, že jsou roztomilé krásky v nesnázích a muži je zachraňují svým oslnivým intelektem, prestižním pracovním místem a neúměrně vyšším platem: v tomto kontextu bychom měly vnímat názory ženských protagonistek. Koneckonců, dodnes většina žen uctívá lékaře – muže jako bohy v bílých pláštích a odborníky na ženské tělo a mateřství.
Pro mne nejsilnějším „vedlejším příběhem“ je osud ženské lékařky Lilian DePaul, která do nemocnice přijde a snaží se prosadit plošnou kontrolu děložního čípku (stěr), který by pomáhal monitorovat případné rané stadium rakoviny děložního čípku. Naráží na problémy nejen kvůli svému pohlaví (v té době bylo ženských lékařek stále ještě málo), ale i kvůli specifičnosti svého požadavku, vnímaného mužskými kolegy jako „nedůležitý“. Kromě diváka – a později Gini – nikdo z kolegů netuší, že ona sama má čtvrté stadium rakoviny, a tudíž vyměřený čas. Její upjatá přísnost je kontrapunktem Ginina přirozeného ženského projevu. Zpočátku si ženy nesednou, poté, co Gini jako jediná žena v mužském studijním kolektivu získá od lékařky ze zkoušky 99 procent bodů, začne mezi nimi klíčit respekt a pouto ženské podpory. Mojí oblíbenou scénou je ta z dílu, kdy nemocnice nacvičuje poplach v případě sovětského jaderného útoku na Ameriku (poučné zařazení do kontextu období studené války). Při poplachu se Gini a Lilian sejdou pod stolem.
Gini: „Máme být na podlaze, obličejem k zemi. I když myslím, že támhleto je žvýkačka.“ Lilian: „Upřímně doufám, že tuhle nemocnici zasáhne bomba.“ Gini: „Ani moje ráno nestojí za moc.“
Lilian Gini sdělí, že její návrh na stěry z děložního čípku byl univerzitou schválen, ale podpořen částkou tak nízkou, že je prakticky ve skutečnosti neumožňuje.
Gini: „Možná byste mohla zkusit být příjemná.“ Lilian: „Co to má společného s ženským zdravím? Rakovina děložního čípku není příjemná.“ Gini: „Ale pravidla pro muže a ženy se liší. Věřte mi, s trochou šarmu dojdete daleko.“ Lilian: „Perly moudrosti ze stenografických vod.“ Gini: „Dobře… Kdyby tu vládla meritokracie (povyšování dle schopností), rada by vás penězi zavalila. Fakt, že je to tak náročné, jen dokazuje, jak je to důležitá práce. Jestli má někdo na to, aby to dotáhl do konce, jste to Vy.“ Lilian: „Tedy… děkuji Vám.“ ÚSMĚV. Gini: „Vidíte, jak se to dělá. Věřte mi. Na jednu kapku medu chytíte víc much…“
Kdyby situace nebyla tak vážná, museli bychom se smát nad snahou lékařky „uvolnit se“ a získat podporu rektora pro sponzorování stěrů „ženským šarmem“ , jak jí Gini radí -„To je ale nádherná kravata, jak byste označil její barvu?… Vypadáte jako muž, který zbožňuje golf.“ Netřeba asi dodávat, že to nedopadne.
„NEJVĚTŠÍMI NEPŘÁTELI ŽEN JSOU STRACH A JINÉ ŽENY“
Druhý rozhovor s rektorem, kde se rozhodne pro jinou taktiku a přímo požádá o finance, si zaslouží plně ocitovat, protože přesně odráží skutečnost, jak mnoho žen přijalo a zvnitřnilo patriarchální předsudky vůči jiným ženám (jak říká Olga Sommerová, největšími nepřáteli žen jsou strach a jiné ženy). Mimo jiné mi připomněl mou vlastní zkušenost, kdy jsem po necitlivém zásahu mého gynekologa do mé intimity odešla z jeho péče se slovy „budu hledat ohleduplnou ženu-gynekoložku“ – a našla, je skvělá…:
Rektor: „Za celé ty roky k nám kvůli Billu Mastersovi přišly tisíce pacientů. Vy žádné pacienty nemáte.“ Lilian: „To je nechutně přehnané tvrzení.“ Rektor:„Kolik jich máte?“ Lilian: „Jejich počet roste každým dnem.“ Rektor: „Ano. A já jejich narůstající počty vídám v týdenním hlášení z účetního.“ Lilian: „Důvod, proč mám jen pár pacientů, je ten, že mi nemocnice nové pacienty neposílá. Jsem poslední, koho ženám nabídnou, když se shání po gynekologovi.“ Rektor: „Dvanáctá. Na seznamu jste dvanáctá. A víte proč? Nedokážeme vás prodat.“ Lilian: „Komu?“ Rektor: „Ženám. Vzal jsem Vás sem kvůli Vaší vynikající reputaci a tušení, že by se lékařky mohly v porodnictví začít prosazovat. Ale spletl jsem se. Protože když Vás doporučíme, ženy dají velmi jasně najevo, že nechtějí, aby se jim pod sukni dívala jiná žena, snad kromě těch divných holek, které to považují za bezvadnou věc. A těch šestnáct žen jsou Vaše pacientky.“ Lilian: „A dostává se jim té nejlepší péče, kterou může tato nemocnice nabídnout.“ Rektor:„Z šestnácti pacientek Vám nic nekápne. Dokonce ani nezamrholí. Jsem na cestě na Mastersovu prezentaci. Mluví o tom celá nemocnice. Proč nepřijdete Vy s něčím, čím byste nás zaujala? Pak byste možná získala, co chcete.“
TÉMATA STÁLE ŽIVÁ A AKTUÁLNÍ
Dále seriál na příběhu děkana věnuje velikou pozornost homosexualitě. Opět připomínám kontext doby – nejen že šlo o tabuizované téma, ale lékaři se tehdy domnívali, že homosexualitu lze „léčit“, a to chemickou kastrací či elektrošoky, včetně elektrošoků do genitálií. Mrazí tak nejen ze zoufalství nenaplněného manželského vztahu děkana a jeho ženy Margaret, ale i z metod, které „osvícená“ věda používá.
Seriál se dotýká mnoha jiných témat: nevěry, nespokojenosti sexuálně strádajících manželek ve zlatých klecích dlouhodobých manželství, touhy po dítěti, aby zachránilo vztah (Williamova manželka Libby), oddělení/rozštěpu a spojení sexuality a lásky. Skvělé herecké výkony všech herců (Michael Sheen a Lizzy Caplan v hlavních rolích přesně typově zapadnou a věříme jim každé slovo i prožitek), vystižená dobová atmosféra, inteligentní dialogy, citlivě natočené sexuální scény, drobné příběhy ze života, které přesto nejsou nudné ani banální, ale skládají plastický obraz. A ten se někdy dotkne i hloubky, až to zamrazí.
Padesátá léta… Vypadá to tak daleko, a přitom je to pouhých šedesát let. Co se od té doby změnilo? I to je otázka, nad níž vás seriál donutí přemýšlet.Pohnuli jsme se vůbec někam? Lepším směrem? Je to přesně to období, kdy už se ženy začaly zaběhanému řádu vymykat, období před rebelským výbuchem 60.let. Když William tajně žádá lékařku Lilian, aby ho informovala o Gininých studijních výsledcích, ona hned jeho skrytý úmysl odhaduje a pojmenovává: „Pokud se (Gini/žena) může postavit na vlastní nohy, znamená to, že může odejít.“ Je to přesně ten moment, kdy si uvědomíme, že fasáda mužské kontroly už se bortí – a ve skutečnosti silnějším pohlavím jsou ženy. Alespoň některé. Protože desetiletí a staletí diskriminace jim dala sílu a odhodlání. Pro muže je ta situace nová a nevědí si s ní rady. A ženy ještě nevědí, že emancipace před nimi otevře nové problémy. Ve skutečnosti nestačí „zvítězit na pracovním poli“. Možná takovým náznakem je ne úplně zvládnutá Ginina mateřská role…
U nás doma nemáme televizi a nikdy by mne nenapadlo, že mne zaujme mainstreamový seriál. Stalo se. Pokud budete koukat, dejte vědět, jak se líbil vám. Každopádně je o čem přemýšlet, což se o většině mainstreamové produkce říci nedá.
Věnuji své milé kamarádce Kláře s díky, že mne na seriál upozornila a přinesla mi ho nahraný. Je skvělé mít přítelkyni, která vás zná už třicet let…všechny vzestupy a pády…stále věrně po boku… Mám tě moc ráda!
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.