Obyčejný neobyčejný život

Znáte ten pocit, kdy se ocitnete v dramatickém příběhu, pěkně se naštvete na aktéry, a zároveň neodbytně cítíte, že jsou vám v mnohém podobní – a že se vlastně díváte do zrcadla? Tak to jsem prožila na Boží hod vánoční v průběhu rodinných oslav, když jsme se s rodinou stali svědky vydírání, her a manipulací ze strany bývalého člena rodiny.

Situace, kterou asi mnoho lidí zná a málokdo ji chce zažít: porozvodová péče o dítě, jejíž soudem nařízená pravidla méně zralý rodič nedodržuje. Moudřejší strana se snaží být diplomatická v zájmu dítěte, aby nebylo traumatizováno ještě víc vstupem „paní Zubaté“, totiž sociální pracovnice. Lhaní, pomlouvání, překrucování reality a zneužívání dobré vůle je do nebes volající, manipulující rodič moc dobře ví, že skrze dítě má druhou stranu v hrsti.

Fascinující psychologická studie. Zvlášť pro mne, protože cítím, že mám – nebo jsem měla – s takovými lidmi něco společného.
Sklon k dramatu a divadelním představením „nemáš-mne-rád“ a „neděláte-to-správně“, kterými si vynucují plnění své vůle. Potřeba věci a lidi kontrolovat pramení z vnitřní nejistoty a úzkosti, neukotveného sebepřijetí, zkresleného sebevnímání, touhy naplnit společností/autoritami daný obraz úspěchu „a-tak-to-má-být-dobře“. Věčná nespokojenost a hledání-unikání na dalekých cestách. Nimrání se ve vlastních pocitech. Vnitřní zraněné dítě přerostlo v rozmazleného fracka, kterému dospělá osobnost nedává hranice a neřekne mu klidně a pevně: „Dost! Přestaň svojí ránu zneužívat, přestaň si jí užívat, šťourat se v ní, jenom abys nemusel/a dospět, přestaň ji používat jako zbraň proti domnělým nepřátelům. A přestaň ji přenášet dál na své děti Jsi zraněný/á? Pak máš ve svých rukou i lék. Můžeš zůstat v pozici nedospělého, chodit na terapie, které nenesou výsledky, protože jsi objevil/a výhody oběti a nechceš se jich vzdát. Ale potom počítej s tím, že dítě nemá moudrého, zralého rodiče, a jednou bude potřebovat léčení i ono.“

Dospělá žena i dospělý muž přebírají odpovědnost za svůj život, řeknou „dost“ svým hrám na chudinku či chudáka, poděkují za lekci a učí se užívat darů, které mají k dispozici.

Jak říkám, tyto fáze znám důvěrně. Vím, jaké to je, žít chudinku zraněnou pracující matkou zcela odlišného temperamentu. Jaké to je zpracovávat si křivdy, snažit se ušlechtile odpouštět, abych vzápětí potkala svoji vlastní vnitřní vzteklou agresorku. Jaké to je, odpouštět v téměř padesáti letech sama sobě, že prostě nezvládám zapomenout… Jaké to je, po tisící v hovoru zmínit mámu, která dávala cizím dětem přednost před vlastními (tedy podle mé interpretace) – a vnímat, jak se ke mně otáčí tvář mé starší dcery, moudré staré duše, s jejíma rentgenovýma očima, a slyšet, jak se směsí důrazu „kdyužkonečněpřestaneš“ a láskyplného pochopení říká jediné slovo: „Zhrzená“.

V tu chvíli jsem se zastyděla do morku kostí a věděla jsem, že je konec. Konec oběti, protože jinak přijdu o to nejdůležitější – o úctu svých milovaných dcer.

A teď jsem tyto nezvládnuté, nepřijaté emoce zažívala v zrcadle – to, co bych patrně žila, kdybych neměla sebekázeň, sebedisciplínu, pevnou vůli, nadhled, schopnost reflektovat, nahlédnout své emoce a zpracovávat je. Co bych žila, kdybych neměla svoji milovanou babičku, Temnou Ženu se schopností proměnit v srdceryvné drama i nedojedený oběd, která mi byla dostatečně odstrašujícím příkladem, co se stane, když to nezvládnu. Děkuji ti, babi. Co bych žila, kdybych neměla svého muže, který s elegancí Ryby unikne a počká si, až mnou emoční guláš projde, šestým smyslem někde tuší a trpělivě čeká, a zároveň stojí pevně jako Petr – skála. A co bych žila, kdybych vnitřním zrakem neviděla své vnitřní osobnosti: bílou, jemnou vílu, která chce hlavně klid, ticho a harmonii, černou divošku, která miluje dobrodružství a vítr ve vlasech na vrcholu hory s pohledem na moře, jejich nádherné sesterství, které se hmatatelně a nezapomenutelně zpečetilo pětiminutovým smíchem v neprostupném lese na ostrově Ithaka, kde jsem na osamělé dovolené zabloudila, a jejich svorné laskavé i přísné pečování o tu zraněnou část, která tak ráda vyvolává drama.

Drama. Duchovní učitelka Inelia Benz často upozorňuje, že si ve svých životech a vztazích často budujeme závislost na dramatech, protože obyčejný život je vlastně jaksi nudný. Ráno vstaneš, jdeš do práce, odpoledne nebo večer přijdeš, uvaříš, najíš se, postaráš se o děti, jdeš spát. V manželství si na sebe s partnerem zvyknete, děti prudí, práce není tvořivá… Frustrace roste, tak je potřeba něco přidat. Hádku, alkohol, nevěru. To je možná ta lepší varianta. Benz říká, že závislost na dramatu je v naší civilizaci srovnatelná se závislostí na drogách – a může končit stejně špatně. Co si přitahujeme nevědomě je často ještě horší – kontakt s temnou stranou, hlas „ano“ pro ANO, kterým se otevře prostor mozkomorům a negaci, nehody a úrazy, aby nám to konečně došlo a něco se v nás (nám) „zlomilo“, smrt psychickou i fyzickou. Co s námi otřese, abychom se probrali? Někdy naše životní hry opravdu připomínají nekonečný televizní seriál – nebo je to naopak? Sledováním nekonečných seriálů usoudíme, že náš život potřebuje podobný kolotoč prefabrikovaných dějů? Každopádně na to někdo doplatí. Nejčastěji děti – v nás i naše vlastní.Spontánnost, laskavost, vidění zázraků. Jak říkají rabíni, „Zázrak je v očích toho, kdo se dívá.“

Včera jsme se s manželem dívali na film „Paterson“. Je o mladém řidiči autobusu Patersonovi v americkém městečku Paterson. Ráno ve čtvrt na sedm se probudí, políbí svoji ženu, nasnídá se, vezme si krabičku se svačinou a termoskou, jde do práce, vozí lidi, jde domů, přivítá se se ženou, vyvenčí psa, zajde na pivo do baru bez televize a jde spát. Každý den v týdnu. A k tomu píše básně. Moc toho nenamluví, spíš poslouchá a pozoruje. Básně popisují, co vidí a co ho obklopuje. Sirky s modrou hlavičkou, manželčiny vlasy, vodopád v městském parku.

Dvouhodinový film se nese v klidném tempu, den za dnem, v pravidelném Patersonově režimu. Nejdramatičtějšími událostmi jsou porouchaný autobus, setkání s mladou dívkou, která také píše básně („Páni, řidič autobusu, který zná Emily Dickinson!“), manželčiny černobílé kreace všude (ale opravdu všude) – a potom jedna dramatická událost, o které pomlčím, abyste si ji vychutnali.

Tak čisté, tak milé, a tak povzbuzující, vidět film o normálních lidech s neobyčejnou schopností mít se vřele rádi a najít v každé chvíli svého dne zázrak. Jak říká terapeutka Marie Madeira – v této době se máme učit především dovednostem SPOKOJENOSTI, PŘIZPŮSOBIVOSTI, JEDNODUCHOSTI, ODPOVĚDNOSTI – a být VDĚČNÍ za to, co máme.

Vidět neobyčejné v obyčejném, mít rád svůj život v jeho každodennosti, vážit si všedních chvil – jaké bohatství. Pustit křivdy, přestat obviňovat a vymlouvat se. Naučit se radovat jako děti, z přírodních a přirozených darů – válet sudy v trávě jim i nám dá možná víc než x duchaplných kroužků. Když snít, tak bez úniků – vidět ve světě kolem sebe velké dobrodružství. A když si přát, tak s chutí – jako Pipi Dlouhá Punčocha ve „Vánočním příběhu“, když zachrání opuštěného pejska, dá mu jméno Šmudlík, a suše konstatuje, že teď, když má poníka, opičku Pana Nilsona a pejska, už jí chybí jenom „krokodýl a dva chřestýši, které by nosila omotané kolem krku“.

Na závěr báseň, jako pocta Patersonovi. Kdysi jsem ji našla v angličtině a přeložila. Autorku jsem zapomněla. I tak posílám pro nás všechny. Abychom pochopili, kdy je čas skončit starý příběh – a začít se radovat, tady a teď. Ať naši vnitřní rodiče dokážou s laskavostí a pevností říct
„Je čas dospět.Teď.Žádné výmluvy.“
Do nového roku není čas tahat staré krámy.

„Ptám se tě:
Jsi dost statečná na to, abys byla svobodná?
Nebo budeš stále vyprávět ten strašlivý příběh, i padesát let poté….
a zatáhneš tak děti do kruhu utrpení.
Slyším tě.
Přestaň se dohadovat o svých omezeních
ať už tvé rány jsou jemné či ochromující,
pouze ty je můžeš ošetřit.
Důvěřuj mi.
Nepotřebuješ předávat dál zranění, která ti byla předána.
Ano, vyžaduje to velkou odvahu čelit své bolesti,
ale já tě nyní zapřísahám: udělej tuto důležitou práci.
Modlím se, abys mohla ochutnat svobodu
a poté ji přinést na stůl.
Ach, nakrm mne vývarem své čisté mysli.
Já tě nakrmím plodem svého divokého srdce.
Sním o tom, že takto proměníme lidské společenství.“

Foto: Paterson ráno, než vyjede autobusem, píše verše.

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli