O SMUTKU aneb je listopad a po volbách

Podzim mám ráda. Když jdu u nás lipovou alejí do města, bořím nohy do listí a čichám vůni mlhy, užívám si melancholickou náladu a cítím mrazení z neodvratného cyklu života a smrti v přírodě. Je to zážitek poddání se silnějšímu moudrému řádu.

Tento rok a tento podzim je ovšem obzvlášť hutný. Podle pracovníků světla se uzavírá most mezi světy a kolektivy: totiž lidmi, kteří se rozhodli – vědomě či nevědomě – zůstat ve světě dramat, bojů a utrpení („ve starém paradigmatu“) a lidmi, kteří se rozhodli, že toto už není jejich realita a chtějí žít v jiné – v realitě vzájemné pomoci a podpory, tvořivosti, úctyplného vztahu k přírodě, Gaie a k sobě sama, v realitě radosti a lehkosti („v novém paradigmatu“).

Tuto skutečnost můžeme vnímat jako silný tlak na léčení našich nejhlubších skrytých zranění, abychom „průchodem“ prošli a netahali si s sebou nic z emočních, psychických i fyzických náloží („kufrů“), které už nepotřebujeme. Zranění bolí, protože chtějí na světlo – být zvědoměna a léčena. Vím o tom své.

Náš svět vypadá ponořený do destrukce a zmaru: ve skutečnosti je to jednodušší. Hodně médií tento obraz vytváří, ať už záměrně nebo nevědomě. Negativní pól reality – negativní činy, myšlenky a záměry – jsou vyjímečně viditelné právě proto, že vynikají oproti rozhodnutí a osobnímu růstu lidí, kteří už jej nechtějí živit. Jak by řekla Elizabeth Heich („Zasvěcení“), lidé, kteří usilují o růst a kultivaci sebe sama, o druhém pólu světla, totiž temnotě, vědí, a ponechávají ji v neprojevené podobě („v negativu“). To je důležité pro přijetí pozemské lekce duality, a zároveň je to o nechycení se do jednoho z těchto pólů.

Dalším důvodem viditelné temnoty dnes je skutečnost, že potřebuje být zvědoměna: „Vždy se ukazuje to, co je potřeba zpracovat, přijmout a případně nechat jít…“ (Bára Armorica Selan). Jak říká Inelia Benz, je zcela novou zkušeností lidstva, že většinu lidí na planetě násilí pobuřuje a nesouhlasí s ním. A to dokonce nejen násilí vůči lidem, ale i násilí vůči zvířatům a planetě. Není to tak dávno, co se na veřejné popravy chodilo na náměstí jako dnes do kina a stále ještě setrvačností tělo Gaii znásilňujeme a drancujeme. Takže zvýšená citlivost spojená s rozšiřujícím se vědomím je novinkou.

Smutek, který mnohé z nás starých duší cítí, může být jak osobní, tak kolektivní. Připomínám, že na kolektivní úrovni už máme vzpomínky na dávné rozdělování kolektivů. Rozdělení jde napříč rodinami, napříč přátelskými vztahy. Můžeme mít pocit selhání, že jsme nedokázali naplnit svoji misi léčení a pozvednutí lidstva – a znovu se nepodařilo pozvednout CELÝ kolektiv. Potřebujeme si zpracovat naši často přehnanou odpovědnost za druhé: ta může být i způsobem, jak se my sami „zaměstnáváme, abychom alespoň něco dělali“ . Stínem je pocit bezmoci, „nemůžu s tím nic dělat“ – viz. povolební kocovina a nevěřícný úžas, jak někteří naši spoluobčané mohou podporovat současného prezidenta a volit lháře. Odpovědnost je samozřejmě důležitá, ale důležité jsou i její hranice. Naše mise a služba se mohla v dřívějších životech pohybovat na hranici sebepoškozování nebo naopak neúcty ke Stínu, a starého modelu oběť/agresor/spasitel/mučedník – to jsou témata, která by si měl zpracovat každý terapeut a lektor.

Osobní smutek se může projevovat i silnou touhou po návratu domů – ke hvězdám.
Pozemská zkušenost se náhle zdá tak těžká, stejně jako naše hmotné tělo. Zapomínáme na dobrovolné rozhodnutí své duše projít zkušeností v pozemském těle a v dualitě a toužíme po svých domovských planetách a hvězdách. Proměňme bolestnou vzpomínku v inspiraci, přenesme hvězdnou zkušenost „jiné reality“ sem. Obnovme spojení, aniž bychom museli fyzicky uniknout. V Symbolonu je kartou Rozpomínání bohyně Mnemosyné – Rak/Střelec, Luna/Jupiter. Nacítění skrze světy a věky, skrze vize a sny, až ke kořenům pozemským i mimozemským – pestrost nás nijak nemusí rušit, naopak. Jupiter vládne Galaktickému centru ve Střelci – z vyššího nadhledu lze najít Moudrost a karmickou Spravedlnost, kterou nám většinou náš omezený obzor neumožňuje vidět.

Využijme mocných hlubinných energií, Slunce ve Štíru i nově Jupitera a Merkura ve Štíru, a zopakujme si podstatná, i když fluidní fakta našeho měnícího se světa –, jednoduše se dějí a mohou tvořit pevný bod naší perspektivy:
– Planeta Země, živá bytost Gaii, je výcvikové místo pro duše v určité fázi vývoje, které se na ni inkarnují dobrovolně. Kdo zná horoskopy dětí narozených po roce 2000, ví, kolik je v nich lásky, pomoci a solidarity s tou „naší kaší“. Základním rysem reality na Zemi je dualita: od dob Evina odvážného utržení plodu ze stromu poznání dobrého a zlého, což je silný mýtus popisující vystoupení člověka z božské Jednoty a nezbytnou lekci sebepoznání božského Vědomí skrze lidský vývoj. Je potřeba si být této duality vědom: i když volím jeden pól, udržovat v neprojevené formě druhý, aby nedošlo k extrému a ke zhoupnutí do opaku.
– Klíčová je tedy ROVNOVÁHA PROTIKLADŮ, základní životní dynamikou je harmonizace na střed (the Zero point).
– Učíme se rozlišovat. Jde o kvalitu znamení Panny, která má nového vládce, léčitele Chirona, a získává opět svoji starověkou kvalitu léčitelky a služebnice. Rozlišování je lekcí vědomé volby ve všem co děláme, a tedy vědomého tvoření. Čemu věnuji svoji pozornost, energii, peníze? Jakými lidmi se obklopuji? Co jím, kde žiji, jak pracuji? Jakého si volím partnera, partnerku?
– Je dobré si zopakovat, co vše ovlivňuje naši svobodnou volbu – jinými slovy, do jaké míry je naše volba skutečně svobodná. Ovlivňují ji nevědomá přesvědčení, společenské, kulturní, náboženské a rodinné programy a konstrukty reality („takhle to je“ – výklady světa). Zvědomujme si jak – jsou to místa naší nesvobody. Bouřit se a bořit netřeba, zbytečně to plýtvá tvořivou energií nutnou ke změně. Lepší je poděkovat a propustit.
– S tím souvisí otázka, co je „normální“? Jestliže považujeme za normální, že lidé trpí, že bolest je učitelka, že zabíjíme zvířata nadbytečně a bez úcty, protože jsou to „jenom“ zvířata, že se chováme neuctivě k malým dětem a starým lidem, pak se nemůžeme divit, že v této realitě žijeme. Pojem „normality“ se aktuálně velmi drolí, mj. i díky tomu, jak se probouzí lidské schopnosti, které ještě před pár stoletími byly považovány za „ďábelské“. Psychospirituální krize je běžnou zkušeností u vnímavějších lidí, kteří hledají smysl, pravdu a moudrost a narážejí na „normalitu“ materialismu a pozitivismu („skutečné je jen to, co se dá změřit, zvážit a vidět“). Normu je tedy nutné držet patřičně pružnou, leč s plným vědomím ochrany života.
– Na to navazuje otázka, co je to vlastně realita? Inelia Benz říká, že „technicky je realita balík informací procesovaných naším mozkem a myslí. Obdržené informace mají ovšem omezený, velmi úzký rozsah frekvence. Tento rozsah je určován naším kolektivním souhlasem, co je a co není realita. (Např. obecně je kolektivem přijímáno, že nemůžeme vidět zemřelé lidi, protože jedinou frekvencí pro přijímání informace o člověku na Zemi je jeho fyzická vtělená podoba. Takže když už nemají lidé hmatatelnou tělesnou formu, jsme mimo vymezený rozsah frekvence a mrtví pro nás „neexistují“.) Informace utvářející realitu k nám přichází skrze naše fyzické a psychické smysly a my ji zpracováváme užitím našich programů, přesvědčení a omezení vědomí (či smyslů). Poté na ni emočně zareagujeme nebo vědomě odpovíme. Frekvence typu naší odpovědi je zachycena lidmi jako naše „vysílání“ – a posilujeme tak určité energie v našem prostředí: buď emoční nezralé reakce, nebo moudré zralé odpovědi (react – respond). Tím spolutvoříme kolektivní realitu – dobré vědět v Čechách, když se vám něco nelíbí. Jinými slovy, naše realita je taková, jak ji cítíme, a jak ji cítíme, to je dáno našimi podvědomými programy, společenskými a náboženskými programy a přesvědčeními, co je možné v realitě a v denním životě podle našich smyslů. (Já jsem např. vypozorovala, že na děje, které se mi nelíbí, občas zareaguji z bodu dětského zranění – cítím bezmoc dítěte. Je pro mne velikou a náročnou lekcí hledat svoji sílu a odpovídat vědomě, klidně, z bodu síly – ovšem nikoli síly „nad někým“, ale síly klidu a pevného postoje.)

Podle Inelie Benz je nové paradigma fyzická zkušenost reality, která má vyšší frekvenci než naše stávající realita. Protože je v novém paradigmatu frekvence vyšší, můžeme v ní prožít zkušenosti, které v realitě nižší frekvence není možné zakusit. Tato nová zkušenost neobsahuje strach, utrpení, hry polarity světla a temnoty, nejsou zde oběti a agresoři, není v ní potřeba karma, dluh, útisk ani vlastnictví druhých lidí.

Ztělesňovat a žít nové paradigma znamená aktivně a záměrně žít den za dnem, na úrovni všech těl – emočního, mentálního, fyzického, energetického i ega, zkušenost vyšší frekvence. Dokážeme odolat, tj. máme pevné hranice, když nás lidé tahají zpět do dramat a bojů nízkovibračních prožitků. Novým paradigmatem jsme my sami – a daří se nám ho žít díky odhodlání, informovanosti, praktickému procvičování a podpoře sítě lidí kolem nás, kteří usilují o totéž.

A pravidla pro nové paradigma?
„Integrita – buďte stoprocentně sami sebou. Nepřizpůsobujte se požadovanému obrazu jen proto, abyste byli přijatí a milovaní.
– Svoji energii, peníze a život věnujte lidem, aktivitám, času a věcem s vysokou vibrací.
– Mějte pevné hranice – nepouštějte do svého života jen tak někoho….
– Hledejte vztahy, které podporují a vyživují vás i vaši vizi pro planetu Zemi.
– Čiňte vědomé volby.“

Kdybychom měli tyto rady aplikovat na českou realitu, zněly by: zachovejte si radost a důvěru a aktivně na nich pracujte, nepodporujte šíření strachu a lží, nevolte lháře a prospěcháře a neplýtvejte energii na rozčilování – raději si udělejte cvičení na zpracování hněvu a vzteku (stejné jako cvičení na zpracování strachu, viz. např. http://www.mirkasellova.cz/2015/11/cviceni-na-zpracovani-strachu.html ). Běžte do přírody, žasněte, věnujte se dětem a partnerovi, zapojte se do občanské společnosti a šiřte dobrou náladu. I Česko si zaslouží nové paradigma.

Už před dvěma tisíci let Židé věděli, že „království boží je tady a teď“. Pak jsme to nějak zapomněli… jako tolik jiných věcí. Tak ať tuto novou šanci nepropásneme.