IZRAEL tentokrát rodinná dovolená

Předně chci poděkovat panu poslanci Robinu Böhnischovi (a myslím to vážně). Je to sympatický, slušný, inteligentní muž na svém místě a kromě toho dováží vína z Izraele, Libanonu a Arménie. V únoru u nás v Židovské škole u příležitosti Tu bi-švat, Svátku stromů a plodů, uspořádal ochutnávku izraelských vín s přednáškou a promítáním fotografií. Po vzoru Hujerů naše rodina napochodovala v počtu deseti včetně tchána, tchyně a rodiny švagrové, a tříhodinový večer si skvěle užili. Víno bylo vynikající, vyprávění zajímavé a fotky nádherné. Po akci jsem svému ovíněnému muži, plánovači našich rodinných dovolených, v legraci pravila: „Nechápu, co pořád vymýšlíš za destinace. Vždyť je to přece jasné, kde je to nejhezčí!!!“ Zhruba za dva týdny manžel přišel s tím, že mám vlastně pravdu a že tedy navrhované Španělsko ruší a mohli bychom jet do Izraele – kde jsme se kdysi seznámili jako dobrovolníci v kibucu.

Nutno říci, že jet na dvoutýdenní soukromou dovolenou do Izraele je podnik pro zkušené a odvážné. A to ani ne tak kvůli bezpečnostní situaci – pro někoho možná překvapivě je díky skvěle připravenému, solidárně nápomocnému a panice nepropadajícímu obyvatelstvu pocit bezpečí silný. Spíše kvůli celkovým nákladům – Izrael je pro průměrně vydělávající Čechy velmi drahý, nutné znalosti reálií – kam jet a kam už nejet, kde se jak chovat, kam se jak oblékat, jak se vybavit do divoké přírody… , a výživným, neobvyklým situacím, které vždy nastanou a mohou nedobrodružné povahy poněkud rozhodit. Někomu mohou v létě vadit i teploty – my se navíc připletli do nečekané horké vlny, kdy v poušti bylo přes čtyřicet stupňů a i v Jeruzalémě, tj. v horách, kde je vždy chládek, na čtyřicítku táhlo. (Kdo mne ovšem zná, chápe, že tato drobnost naopak pro mne byla darem, neboť jsem opravdu velmi teplomilná. Manžel s mladší dcerou – starší dcera už měla v Čechách svůj program – na tom byli hůře…)

Po letu jsme si půjčili předem zamluvené auto a vyrazili směr Eilat, kde jsme chtěli strávit prvních pár dní. Poušť je zážitkem vpravdě smyslovým, to se musí zažít. Mimo jiné jsem kdysi díky nocím v poušti a nalezení pramene s cedulí „Přístup pouze do 18 hodin. Po této hodině chodí ke zdroji pít zvěř.“ pochopila i zvnitřnila biblické verše o „Meqor Majim Chajim“, Zdroji Živé Vody, živoucím obrazu pro Božství. Voda v poušti je zázrak. Také pochopíte, že samotný pobyt v poušti je meditace – tedy pokud se předtím z blouznění nezblázníte. My si užili bezpečí národního parku Timna – starověkých egyptských dolů na měď s krásnými pískovcovými útvary, mnohobarevnými skalami, dávnými skalními malbami, vykopávkami starověkých „průmyslových zón“ a svatyní, z nichž nejzachovalejší je svatyně Bohyně Hathor.

V Eilatu jsme měli ubytování s teráskou. Přes zábradlí visely dva mohutné trsy dozrávajících datlí – výhoda prvního patra hned vedle palmy, takže lahůdka k snídani přímo z koruny stromu, i s výhledem na Rudé moře a jordánské skály. Nádhery Rudého moře netřeba opěvovat zvláště potápěčům: extrémně teplé moře přeje zcela jiné fauně a floře, než jsme zvyklí, pestrobarevné rybičky plavou až ke břehu a s obyčejnými brýlemi a šnorchlem vidíte podmořskou nádheru i dva metry od pláže, zvláště když jako my dáte na doporučení místních a vydáte se k hranicím s Egyptem, kde u obřího opuštěného hotelu a pláže si rybky užívají nepoužívaných obrostlých mol.

Ad. potápění. Každý máme nějakou tu fobii, že ano… Já mám fobie hned tři: ze zimy, z hladu a z potápění. Karmické vzpomínky a tak dále. Stačí mi i strčit hlavu pod vodu a už mi není dobře. Probouzí se obrovský strach, že se udusím. Takže když pro nás manžel pořídil plavání s delfíny na nádherném přírodním místě pro pět delfínů Dolphin Reef, naší pravidelné zastávce a důvodu, proč jezdíme do Eilatu, bylo mi skvěle i těžko. Oblékli mne do neoprenového oblečku (už s tím mám problém…), dali dioptrické podvodní brýle a šnorchl, přidělili nám sympatickou instruktorku a naše trojice se mohla ponořit. Zvládla jsem to celých dvacet pět minut, ale strach byl obrovský a jediné, co mne uklidňovalo, bylo, že mohu kdykoli zvednout hlavu, vyndat šnorchl a nadechnout se vzduchu. Nicméně ten zážitek, když kolem vás plavou moudré BYTOSTI s úsměvem a hravě se otáčí, aby si Vás prohlédly… Eilatské delfinárium je nám nejbližší přírodní delfinárium, takže si ho nenechte ujít.Žádný beton, žádné nádrže, žádný trénink. Místní instruktoři delfíny milují natolik, že je netrénují ani nekrmí v určený čas, nedělají z nich cvičená zvířata: ponechávají jim co možná nejvíce svobody a spontánnosti, aby jim pomohli uchovat pokud možno přirozené instinkty. Delfíni mají vstup do moře otevřený, takže když se jdete večer koupat na pláž, potkáte instruktorku z Dolphin Reef, která každému návštěvníkovi pláže s úsměvem vysvětluje, že může potkat přátelského delfína, a prosí, aby se ho nedotýkal, natož aby ho krmil. Manžel viděl skákající delfíny daleko za hranicí Dolphin Reef, kam se pravidelně vrací.

Po čtyřech dnech přejezd k Mrtvému moři a oblíbenému Ejn Gedi, místu v poušti, kde tryská několik sladkovodních pramenů a vytváří uprostřed písku a skal zelenou oázu. Kaňon byl přeplněný výletníky – byl šabat a to se Izraelci dávají do pohybu, takže jsme zvolili okružní trasu přes chalkolitický chrám a zbytky římského akvaduktu (do kopce se ve čtyřicítkách nikomu nechtělo). To je ten nepřekonatelný zážitek v Izraeli: kam jdete, všude je historie, ale jaká historie! Historie tisíců let, civilizací tak „starých“, a přitom tak vyspělých. Pravda, ne každý je ohromen: když jsem po několikáté nadšeně vykládala, že se jdeme podívat na starověkou synagogu, mladší dcera se suše otázala, jestli opět myslím tu řadu kamenů… Jojo, chce to trochu fantazie. Ale zrovna synagoga v Ejn Gedi ze 4.-6.století je nádherně uchovaná (i když jsou to, pravda, řady kamenů, tedy zídky…), včetně mozaikové podlahy – umění, které nepřestává udivovat – a starobylé mikve (rituální lázně). Izraelci většinou citlivě a vkusně přírodně upraví i okolí archeologické památky, takže jsme obdivovali kvetoucí keře „sodomských jablek“ (Calotropis procera) a mangové či datlové háje.

Zároveň jsme si „sáhli“ na místní ekologickou katastrofu: v místech, která jsme kdysi dávno jako kibucoví dobrovolníci navštívili, a kde jsme později na svých výletech spali pod širákem v datlovém háji, je už vše doslova mrtvé – pláže zrušené, hotely zavřené. Jak Mrtvé moře vysychá (i kvůli nadužívání vody z přitékajícího Jordánu), klesá hladina slané vody v okolní půdě, je nahrazena sladkou vodou, ta rozpouští sůl v půdě a dochází ke vzniku dutin v podzemí – a následně propadlých obřích děr. Spadlo do nich i nemálo lidí, takže jde opravdu o nebezpečný kout. (Více viz. např. článek „Na březích nedůvěry“, Respekt č.29 z týdne od 17.7.2017)

Další zastávkou byl Jeruzalém. Staré město a Olivetskou horu jsme jako obvykle prochodili opravdu důkladně. Arménskou restauraci na Via Dolorosa nedoporučujeme (falafel chutnal dost instantně), Bětka vzpomínala na své dětské trauma z visícího masa a tekoucí krve (když bylo holkám šest a čtyři roky, vzali jsme je na týden do Izraele, a na arabském trhu Starého města jsme mimo jiné šli kolem řeznictví, kde na hácích visely naporcované ovce, všude na zemi krev a ve vzduchu puch…), a poprvé jsme navštívili tajemnou „jeskyni proroků“, pohřebiště, které po desetiletí spravuje arabská křesťanská rodina. Židovský trh na Jaffo, Machane Jehuda, vždy zvedne náladu už jenom barvami a vůněmi ovoce, oliv a oříšků, tedy pokud vám seniorka nepřejede nohu nákupní taškou na kolečkách.

V pátek 14.července, den před naším příjezdem, byli u Lví brány Starého Města zastřeleni dva izraelští policisté. Abych byla přesná, byli to Drúzové, čili etnicky Arabové, nábožensky příslušníci ve středověku od islámu odštěpeného drúzského náboženství. Dvaadvacetiletý policista měl mít v dalším týdnu zásnuby, třicetiletý byl čerstvě tři týdny otcem syna. Tři palestinští muži je zastřelili zbraněmi propašovanými na Chrámovou horu, odkud přišli a kam také po vraždách utekli – než je dostihli izraelští policisté a v boji zastřelili.

Zaprvé, v demokratických zemích si velmi vážím práce policie. Zadruhé, útok odkryl třaskavé téma Jeruzaléma: Zatímco za bezpečnost odpovídá Izrael, Chrámová hora a islámská náboženská místa na ní stojící spravuje Jeruzalémská islámská rada (Waqf) podřízená Jordánsku. Když Izraelci o den později postavili u vchodu na Chrámovou horu (vedle zmíněné Lví brány) detektory kovů, opatření běžné mj. i u muslimských svatých míst (používá je Saúdská Arábie, Irák, Egypt, Írán, Sýrie, Spojené arabské emiráty), vyvolalo to u Palestinců odpor, bouřlivé emotivní protesty, obvyklá obvinění z „okupace“, „zásahů“, apod. Martin Kramer,brilantní odborník na Blízký Východ, v aktuálním článku (http://martinkramer.org/sandbox/2017/07/the-metal-detectors-of-islam/ ) mj. říká: „Žijeme v době, kdy prvotní hrozbou bezpečnosti těchto (islámských) míst jsou muslimové samotní – extrémisté, kteří si ze svatých míst dělají odpalovací rampy pro násilné činy zamýšlené k destabilizaci a zastrašování. Po celém muslimském světě jsou si vlády vědomy zranitelnosti těchto míst a činí opatření k jejich zabezpečení. Zvláště sahají po častém, samozřejmém technologickém prostředku: detektorech kovů.“

Palestinští političtí i náboženští vůdci nicméně situace zneužili k výhrůžkám a vydírání. Přestože Izrael detektory, kamery i zátarasy, tedy všechna po vraždách zavedená bezpečností opatření, tento týden odstranil, trvají na svých požadavcích, aby Izraelci nijak „nezasahovali“ do dění na Chrámové hoře. Je těžké potýkat se s iracionálními, vyhrocenými, vymyšlenými obviněními, nezodpovědným rozdmýcháváním pudových emocí ze strany palestinského vedení (známá kouřová clona zastírající vlastní problémy), ideologií popírající pravdivá fakta. Výsledkem je mimo jiné vražda tří Židů v osadě Halamiš na Západním břehu, otce a jeho dvou dětí, u šabatové večeře: palestinský mladík se natočil na FB se slovy, že sice chce žít, ale když „Izraelci nám berou Chrámovou horu a zabíjejí naše ženy a děti (sic!), tak je potřeba se proti tomu postavit“, vydal se do osady, přelezl plot, zaklepal na nejbližší dveře… Oběti mu otevřely a on je ubodal.

Aniž jsme toto vše tušili (noviny ani internet jsme nečetli), vydali jsme se na Chrámovou horu a chtěli u Lví brány vstoupit. U detektorů stály dvě řady policistů – izraelští a za nimi palestinští. Před nimi seděly hloučky křičících mladých palestinských mužů (vždy mne fascinuje, kolik volného času mají.) Mladé muslimky v šátcích se nechávaly fotit s gestem V, „vítězství“. Izraelský policista se zeptal, zda jsme turisté, a pustil nás, palestinský policista se nás zeptal, zda jsme muslimové, a nepustil nás. Atmosféra byla hustá a ráda jsem tam odtud odešla. AKTUÁLNÍ ZPRÁVA Z DOPOLEDNE 27.ČERVENCE: prezident Palestinské autonomie Mahmúd Abbás a jeruzalémský muftí (duchovní představitel) Mohammed Hussein ohlásili ukončení bojkotu Chrámové hory. Stálo to za ty životy, drúzské, židovské i palestinské?

Přejezd na Golanské výšiny byl pro mne zajímavý, protože jsme využili silnici, jež vede po okraji Západního břehu podél hranice s Jordánskem. Speciálně jsme se na to šli zeptat do autopůjčovny, protože na letišti nám kladli na srdce, že máme jezdit pouze po izraelském území. Silnice podél Jordánu, nikoli po středomořském pobřeží, je považována za bezpečnou a lemují ji jak arabská, tak židovská osídlení, i když pravda velmi řídce. Teplota přes čtyřicet, vyprahlá země a nepočetná doprava – kdo zná permanentní zácpy na pobřežních tazích, ocení. Cesta pokračovala přes údolí Jizreel, které mne vždy udiví podobností s českou krajinou.

Na Golanech ubytování v krásné vesnici na svahu s výhledem na jezero Kinneret. Následující dva dny aktivní trekování po kaňonech: je to opravdu přírodní zázrak, když z vyprahlých kopců slezete do bazaltových kaňonů s vodopády a jezírky ke koupání. Přírodní Inteligence v projevu: kaňony jsou lemovány šestihrany. Jak vysvětluje naučná cedule, láva na povrchu tuhla, uvnitř byla žhavá, což vedlo k roztrhání jednotné vylité hmoty, a protože Příroda považuje šestistěn za energeticky nejúspornější tvar (viz. sněhová vločka či včelí plástve), vznikly útvary zcela hladké a pravidelné jak z rukou kameníka. Zážitek je i vidět dolmeny, pět tisíc let staré megalitické stavby rozeseté po celém Středomoří a ponechané zde neznámou kulturou, a samozřejmě zvířata: Gamla je například rezervací na ochranu supů, majestátních, jedinečných ptáků.

Poslední oblastí výletů byla dolní Galilea, kterou jsme z předchozích pobytů příliš neznali. Cestou jsme ovšem neodolali procházce po Safedu – městu středověkých židovských mystiků kabalistů a současných umělců, na svahu hor, v oblasti s hrobkami mnoha slavných učenců. Po ubytování v náhorní vesnici Micpe Hilla, hned vedle řeckoortodoxního křesťanského městečka Milya, jsme se vydali na zříceninu hradu Montfort ze 13. století. Hrad postavil řád německých rytířů. Když si odmyslíte počasí, výhled na moře a společnost roztomilých gekonů a zubatých chlupatých damanů, tak si připadáte tak trochu jako na školním výletě po českých zříceninách. Další den nás příjemně překvapila přírodní rezervace na libanonských hranicích s propadlou jeskyní Kešet („luk“ nebo „duha“) vytvářející oblouk podobný naší Pravčické bráně.

A další den jsme s údivem hleděli na proměnu křižácké pevnosti a hospitalu v Aku. Pamatovali jsme si ji jako polorozpadlou, romanticky divokou a působivou stavbu, kde se dalo lézt do pobořených postranních chodeb a okukovat netopýry. Nyní jde – po vyhlášení za památku UNESCO – o supermoderní vypiplané muzeum s technologickými vychytávkami a animačními programy. I tak můžete stále obdivovat mohutnost a eleganci gotických síní a sloupů a vést s dcerou filosofické diskuse ve středověké latríně společné pro cca dvacet lidí („To jako seděli proti sobě a koukali na sebe?“).

Středozemní moře, ač jej miluji, tak s politováním musím říct, že v Izraeli je spíše za trest. Místa ke koupání jsou omezena, a tudíž přeplněna. Nezbývá než si návštěvu špinavé pláže užít coby izraelský folklor poskytující zážitek především těchto národních rysů: jiné představy o osobních bublinách a pestrosti populace.

Ad. bubliny: je známo, že jižní národy jsou mnohem kontaktnější než našinec z chladných krajů. Zkouška přichází v momentě, kdy si rodinka rozloží deky a židličky vedle vás ve vzdálenosti cca 20 cm od povrchu vaší kůže a připadá jí to normální. (Hezká lekce rozmanitosti pojmu „normální“.) Zvuková invaze je doprovodným jevem:-):-)

Ad. pestrost: vlevo ruská rodinka (tlusté superbílé ženy neustále hučící a nutící ostatní jíst smažená jídla a kouřící muži vzezření raketěrů), vpravo arabská křesťanská rodinka (tiší, klidní, po sobě uklízející, na sebe neupozorňující), vepředu židovská sekulární rodinka (na pláž se jezdí především pozorovat okolí z plastových židliček, piknikovat a v jednom kuse mluvit nebo telefonovat), vzadu židovská náboženská rodinka (hodně dětí a všichni plně oblečení na suchu i ve vodě) a opodál hlouček mladíků, buď Arabů nebo Židů z arabských zemí, hlučných, kouřících dýmky a na plné pecky pouštících arabskou a židovskou mizrachi hudbu. Chybí černí etiopští Židé, Drúzové z Galileje a Golan, beduíni z Judské pouště a Negevu, Thajci pracující v zemědělství a černí uprchlíci z Afriky, kterých je v Izraeli docela hodně. Pro Čechy lekce, jak rozmanitá může být společnost.

Když jste v Izraeli delší dobu, žasnete, že směs národností, náboženství, kultur, názorů a životních stylů může dohromady fungovat – a ona funguje. Spoustu věcí pochopíte jenom se znalostí historie a místních specifik. Jak řekla moje kamarádka, dvojnásobná dobrovolnice v kibucech, po shlédnutí skvělé izraelské tragikomedie „Vojačky“ (Efes be-jachasej enoš) o dívkách plnících povinnost vojenské služby na základně v poušti: „To nemůže pochopit někdo, kdo v Izraeli nežil.“

Nemá smysl zastírat, že země má spoustu problémů, vnějších i vnitřních: naposledy mne opravdu rozhořčilo odmítnutí premiéra na nátlak ortodoxních a ultraortodoxních stran ve vládě zabývat se rovnostářskou platformou pro Židy jiných než ortodoxního směru judaismu u Západní zdi v Jeruzalémě, tj. odmítnutí nároku neortodoxních Židů modlit se u Zdi, což je jasné porušení demokratické plurality a svobody náboženských obřadů na tomto pro Židy nejposvátnějším místě. Monopol nad Zdí, jako všude v Izraeli, má ortodoxní směr judaismu, a velmi to škodí spolupráci a vzájemné solidaritě Židů z Izraele a z USA (kde jsou věřící praktikující Židé především členy reformního a konzervativního směru judaismu). Výroky typu „reformní judaismus je horší než Islámský stát“ některých ortodoxních představitelů asi nepotřebují komentář. Jako po celém světě, i tady bublají střety mezi lidmi konzervativnějšího a liberálnějšího zaměření a strach z rozpadu údajných „starých dobrých hodnot“ si vybírá svoji daň v podobě netolerance a lpění na pouze vlastním názoru. Ale přes mnohé spory a problémy stát, infrastruktura, instituce, občanská společnost fungují a dělají tak v bouřlivém, demokracii nenakloněném regionu z Izraele životaschopnou oázu.

Takže sláva nazdar výletu! Nebojte se vyrazit a rozšířit si obzory. Šalom a nesia tova, v míru a dobrou cestu.

Foto: Západ Slunce nad Středozemním mořem, foceno z 15 km vzdálené vesnice Micpe Hilla.