Dagmar Doubravová: pomoc propuštěným vězňům

K ROZHOVORU S DAGMAR DOUBRAVOVOU Z RUBIKON CENTRA POMÁHAJÍCÍHO PROPUŠTĚNÝM VĚZŇŮM MNE NAVEDL MŮJ BÝVALÝ KLIENT Z VĚZNICE VALDICE. PŘEDESÍLÁM, ŽE SI VELMI VÁŽÍM LIDÍ, KTEŘÍ S VĚDOMÍM SLOŽITOSTI ÚKOLU, BEZ SENTIMENTU A PŘEMÍRY UŠLECHTILÝCH ŘEČÍ, POMÁHAJÍ LIDEM „NA ŠIKMÉ PLOŠE“. DAGMAR MEZI NĚ PATŘÍ A SE SVOJÍ KLIDNOU, PŘÍMOČAROU ENERGIÍ A NEUVĚŘITELNOU PRACOVITOSTÍ DĚLÁ SE SVÝM TÝMEM OBROVSKÝ KUS PRÁCE PRO CELOU SPOLEČNOST.

„Projevit zájem o člověka a pomoci mu znovu nalézt smysl života“

Pracuje v oblasti, která u mnoha lidí budí negativní emoce. Spolek, který spoluzakládala a vede, pomáhá lidem s trestní minulostí zařadit se opět do společnosti. Naučila se neposuzovat a neradit. „Nechci ničí činy obhajovat, ale když s klientem mluvím, poslouchám lidský příběh, a ten se snažím pochopit. Potom se zaměřuji na to, co jde napravit. Mnohé už napravit nelze, ale společně můžeme ovlivnit budoucnost tak, aby nedošlo k dalšímu trestnému činu.“ Těm, kteří volají po větší represi odsouzených, by odpověděla slovy skandinávského kolegy: „Každý vězeň se jednou může stát naším sousedem. Je v našem zájmu podat mu pomocnou ruku.“ Seznamte se: Dagmar Doubravová, ředitelka RUBIKON Centra.

Pochází z jihočeské statkářské rodiny, a jak říká, nepochybně ji to připravilo na práci v českém neziskovém sektoru. Ten nemá na růžích ustláno, zvláště po finanční stránce. „Na statku se nikdo neptal, zda práce jde nebo nejde. Muselo se zasít a muselo se sklidit. Patrně proto ve svém osobním nastavení nemám, že věci se mohou také vzdávat. Je to těžká, ale dobrá průprava do života.“ Její maminka pracovala v dětském domově a domů na víkendy si často děti brala, takže Dagmar už v mládí vnímala, že ne každý člověk má stejnou startovací čáru. „Viděla jsem, jaké to je, když rodiče dětí nefungují.“ Šla studovat sociální práci jako zajímavé téma: „V jedné rodině vyrostou děti, které fungují skvěle, ve druhé rodině děti, které to nezvládnou. Ta rozdílnost a jinakost mne zajímala. A potom samozřejmě ten moment, kdy to můžete napravit.“ Po dvouleté nástavbě šla pracovat do protialkoholní a protidrogové poradny. „Byla jsem mladá a úplně mimo. Nemohla jsem jim být příliš užitečná, neměla jsem co nabídnout. Poradna byla zaměřena na kontrolu. Klienti přicházeli a my jim předávali léky, testovali je a ptali se, zda je vše v pořádku. Když to odkývali, tak jsem jim věřila. Byly i těžké chvíle, kdy jsem v rámci sociálního šetření chodila na návštěvy a viděla dítě v postýlce a jeho matku totálně namol. Byla jsem bezmocná, nepřipravená na takové situace.“

I to byl důvod, proč se rozhodla studovat dál. A také důvod, proč dnes chápe negativní emoce týkající se propuštěných vězňů: „Z oblasti závislostí jsem zběhla, protože jsem vůbec nechápala, proč si lidé záměrně ubližují. A díky tomu dnes rozumím, že pro jiné lidi je zase nepředstavitelné pomáhat vězňům.“ Pozitivní stránkou práce v poradně byla účast v psychoterapeutickém výcviku: „Právě setkání s bardy psychoterapie, MUDr. Jaroslavem Skálou, PhDr. Eduardem Urbanem, MUDr. Jaromírem Rubešem, současným ředitelem léčebny v Bohnicích Karlem Nešporem či psycholožkou Alžbětou Kučerovou zcela změnila můj náhled na klienty. Učili jsme se, že nestačí někomu říct, „udělej věci tak a tak a bude ti dobře“. Naopak důležité je zajímat se o druhého člověka: jak přemýšlí, jak se dívá na svět…, a ukázat mu, že největší zdroje máme každý v sobě sám. Terapeut pomáhá klientovi tyto zdroje otevírat, je mu průvodcem v jeho vlastním procesu, doprovází ho ke změně, která přijde v jeho jedinečný čas. A nebo také nepřijde, s tím je potřeba počítat. Tento přístup byl úplně jiný, než co jsme se jako budoucí sociální pracovníci učili ve škole: radit klientům, co mají dělat.“

Již za studií oboru sociální práce spoluzaložila Sdružení pro rozvoj sociální práce v trestní justici, jehož původním cílem bylo podpořit nové alternativní formy řešení trestních činů. Sdružení se přejmenovalo na „RUBIKON Centrum“ v roce 2012. „Velmi nám pomohlo ujasnit si, co konkrétně budeme nabízet. Jednak pracujeme s těmi klienty, kteří jsou připraveni a změnu chtějí. Výhodou tohoto rozhodnutí je, že jde o samonabíjecí mechanismus: díky výběru klientů se zvyšuje úspěšnost, a to nás dále motivuje. V práci s nimi se soustředíme na hledání zaměstnání a pomoc při zadlužení a předlužení.“ Jak se pozná, že je klient připravený? „Nějaký čas jsme s ním v kontaktu. Jasně řekneme, co nabízíme, a ptáme se – „jdeš s námi po této cestě, nebo ne?“ Dáváme mu nejprve drobné úkoly. Ale i tak nelze úspěšnost odhadnout. Když jsme letos v červnu zakládali sociální firmu, stalo se mi, že jsem si při pohledu na klienty říkala: „Ti vydrží tak čtrnáct dní.“ A oni v ní pracují dodnes. Práce dává propuštěným z výkonu trestu pocit důležitosti, užitečnosti, nového smyslu. Jsou za ni vděční, váží si jí, učí se, jsou spolehliví. Pracujeme s nimi postupně. Některé zaměstnáváme u nás v RUBIKONU nebo ve zmíněné sociální firmě. Když už chceme po jiných zaměstnavatelích, aby nám klienty zaměstnali, tak bychom měli jít příkladem… Výhodou je, že je poznáme opravdu zblízka a můžeme se s nimi i radit při tvorbě nových projektů. Máme od nich ihned zpětnou vazbu, co může pro propuštěné fungovat a co je teorie. Pokud se klienti u nás osvědčí, nabízíme je dále.“

Jak se daří sehnat zaměstnavatele? „Začátky byly těžké. Sami jsme nevěděli, jak na to. Inspirací byla mj. zkušenost partnerské zahraniční nevládní organizace Working Chance pracující se ženami opouštějícími výkon trestu odnění svobody. Klienty, kteří se osvědčili v práci u nás, jsme se přestali bát doporučovat. Dnes už zaměstnavatelé a personalisté vědí, že jim dohazujeme lidi vážící si práce. V současné době spolupracujeme se sto čtyřiceti firmami. Je to pěkná změna – daří se nám měnit stereotypy kolem propuštěných vězňů a vnímání zaměstnavatelů i společnosti.“ Kromě zaměstnávání nabízí Rubikon další projekty, například dluhové poradenství, práci s rodinami mladistvých odsouzených, program „Pohovory na nečisto“ (kde si klienti mohou vyzkoušet pracovní pohovor) či „Romský mentoring“ (kde jsou klientům k dispozici osobní poradci, kteří sami kdysi náročným obdobím po propuštění z výkonu trestu prošli). „Vždy tu bude určité procento lidí, kteří nebudou schopni už ve společnosti žít bez konfliktu se zákonem,“ říká Dagmar. „Takový způsob života jim ubírá sílu, stárnou, přestává jim fungovat tělo, sami se stávají obětí, končí mezi bezdomovci. Jsou to smutné příběhy. Lidé, kteří už jednou ve výkonu trestu byli, jsou náchylnější k recidivě trestné činnosti. Proto je důležité jim ve zranitelném období po propuštění, kdy si mají znovu vybudovat svůj život, podat co nejrychleji a nejefektivněji pomocnou ruku.“

Proč je pro velkou část naší společnosti každý odsouzený, muž či žena, automaticky „nebezpečný kriminálník“, přestože do vězení se dnes můžeme dostat prakticky kdokoliv velmi rychle, například za neúmyslnou dopravní nehodu? „Lidé si myslí, že se s kriminálníkem nikdy nepotkali, protože to nikdo na čele napsáno nemá. Ročně je u nás propuštěno téměř 13 200 odsouzených (z toho 4 000 osob na podmínečné propuštění), to už je malé městečko. Nedostatek informací a zkušenosti vede ke strachu, že jde o lidská „monstra“. Také si vzpomínám, jak jsem jako probační úřednice četla spis odsouzeného a udělala si negativní odsuzující představu. Potom jsem se tváří v tvář s tím člověkem a jeho příběhem setkala – a má představa byla vyvrácena. Podle mého názoru je důležité právě osobní setkání a zájem druhého člověka pochopit.“ Díky mediaci poznala, jaké je, když se podaří narovnat ublížení a lidé odcházejí, dívají se jeden na druhého, či si dokonce podají ruku. „To je úžasný pocit. S veškerou pokorou ke každému člověku a jeho zvolené cestě – a s vědomím, že jsem sama nebyla v situaci oběti trestného činu – si myslím, že odpuštění je nejsilnější zážitek. Bez odpuštění se člověk zasekne ve fázi zloby, vzteku, chuti se pomstít a sebelítosti, a může si tím zkazit celý život.“

Jak nejlépe pomáhat odsouzeným napravovat svědomí a vrátit se do společnosti s pozitivní motivací? „Věřím, že se lidé učí od ostatních. Lepším se nestanu jen tak, že to spadne shůry. Dostal jsem ve vězení příležitost k reflexi? Poznal jsem někoho, kdo žije dobře, a já bych chtěl také takový život žít? I ve vězení by se s odsouzenými mělo zacházet s respektem, neboť dozorci či ředitelé věznic představují v tu chvíli společnost. Jak s vámi bude zacházeno, tak budete po propuštění vy zacházet s druhými lidmi. V Norsku jsem na pracovní cestě zažila ředitele věznice, který obcházel vězení, podával vězňům ruku, ptal se jich, jak se mají… Nejvíce smysluplným přístupem je kombinace důslednosti a vlídnosti v provázení a zacházení.“

V současnosti se připravují nadějné změny ve vězeňství, bližší západoevropskému standardu, které např. posilují kompetence ředitelů nebo staví na první místo zaměstnanost, a tedy vytváření pracovních návyků (které zároveň i upevňují životní rytmus pracujících lidí a připravují tak odsouzené na návrat do každodenního života). To Dagmar vítá, i když upozorňuje, že bude záležet na jednotlivých pracovnících: „Ve státní správě se někdy bojíte být jiný. Raději jste stejný jako všichni ostatní. Ale už teď jsou i pozitivní příklady, například ženské věznice ve Světlé nad Sázavou či v Praze – Řepích.“

Na závěr se Dagmar ptám, jak při své náročné práci předchází syndromu vyhoření, reálnému ohrožení zaměstnanců neziskové sféry v Česku? „V rámci organizace mi nejvíce pomáhá, že každých pět let jdeme do něčeho nového. Nový projekt nedovolí člověku ustrnout. Klíčový je také tým mých spolupracovníků, kteří se mnou RUBIKON Centrum budují, a mohu se na ně spolehnout. Bez jejich podpory a vzájemné spolupráce by se nic podobného dlouhodobě dělat nedalo. Co se týče osobního života, čím jsem starší, tím více se vracím ke statkářským genům. Jsem v přírodě, pěstuji květiny, hrabu se v zemi… Je to práce, kdy vidíte rychle konkrétní výsledek. Také ráda jezdím do ciziny poznávat jiné kultury, dívat se na svět z odlišného úhlu pohledu. No a fyzické tělo držím pohromadě díky józe. Člověk by měl být v rovnováze.“

Ozývají se klienti i poté, co je RUBIKON vypustí do života? „Ano, o některých víme. S nimi si pak píšeme o vánocích, občas se někdo zastaví, potkáváme se na ulici. Jsme parta, která spolu něco zažila, záleží nám na sobě navzájem. U nás to není o množství, ale o kvalitě. Pro každého člověka, nejen pro vězně, je důležité mít v životě smysl a být součástí něčeho, co má vyšší hodnotu. A to našim klientům pomáháme znovu najít.“

Chce se říci – a zisk z toho máme nakonec všichni.
Díky těm, kteří udělají první krok, a prolomí předsudky.

Text vznikl jako článek pro webovou Galerii Ne pod názvem
„DAGMAR DOUBRAVOVÁ: NE předsudkům vůči propuštěným vězňům“


Dagmar Doubravová
Vystudovala přírodovědné gymnázium, sociálně právní nástavbu a obor sociální práce na FF UK v Praze. Tři roky pracovala v poradně pro léčbu závislostí na Praze 10. Prošla psychoterapeutickým výcvikem SUR. Podílela se na přípravě zákona o Probační a mediační službě, pracovala u soudu jako probační úřednice. V roce 1994 spoluzakládala neziskovou organizaci Rubikon Centrum, jehož aktuálním cílem je opětovné začlenění lidí s trestní minulostí do společnosti, zvláště rozvoj jejich schopností pro uplatnění na trh u práce a pomoc při předlužení. Za svoji činnost a inovativní projekty (mj. „Romský mentoring“) Rubikon Centrum obdrželo mnoho domácích i mezinárodních ocenění.

Foto: Jan Hanzlík pro Galerii Ne, www.galerie-ne.cz

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli