O migrantech aneb chvála Saturna

Na úvod svého zamyšlení bych chtěla uvést, že mé přemýšlení o migrantech ovlivňují především tři výrazné životní zkušenosti:
Moje babička byla cizinka, migrantka. V patnácti letech, když Podkarpatskou Rus – její domov – obsadila maďarská vojska (rok 1939), sebrala proutěný kufr a odešla do Čech za starší sestrou Žofií. Její život v nové vlasti nebyl jednoduchý, manželství s Čechem – mým dědečkem – bylo plné dramat, nicméně díky ní žijeme moje původní rodina a já dnes v dostatku a demokracii. Její kufr mám hned vedle postele jako připomínku, jakou odvahu člověk alespoň jednou za život potřebuje projevit, jak je důležité nezůstat obětí a hledat pro sebe lepší místo k životu, a jak málo materiálních věcí člověku stačí, aby udělal rozhodný krok pro budoucnost nejen svoji, ale i svých potomků.

Šest let jsem pracovala jako dobrovolná duchovní pomoc ve věznici Valdice, blízko které bydlíme. V této mužské věznici jsou kromě bílých Čechů a Romů i cizinci. První dva roky mé nevědomí zpracovávalo strach z temných mužů – zdály se mi sny, ve kterých Romové překračovali mé hranice, na naší zahradě pořádali bouřlivé rodinné oslavy, bezprostřední romské děti se na mne radostně vrhaly a šmataly po mně… Budila jsem se plná strachu a nelibých pocitů. Díky tomu jsem pochopila, jak hluboko v sobě máme zakořeněný strach z „Jiného“ (psychologický termín „the Other“) a jak je toto „Jiné“ spojené s odlišným vzhledem a temperamentem, v tomto případě s tmavou pletí a spontánní, „divokou“ povahou.naučená maska vzorné a řádné bílé „hodné holky“ byla vyzvána, aby přijala Stín – živočišnost, nepředvídatelnost, chaos. Jak říkám, trvalo mi dva roky, než jsem si téma zpracovala a sny odezněly. Proto dnes chápu strach mnoha lidí „ z davů muslimů“, ať už reálných, ale v Česku spíše imaginárních, protože kdo z nás pracuje se svojí hlubinnou psychikou, pokud k tomu není životem a okolnostmi donucen? Kdo si uvědomuje, jak nás ovlivňuje strach a jaké atavismy v sobě ve skutečnosti jako zdánlivě řádní občané máme?

Třetí zkušeností, která ovlivňuje můj pohled, je můj déletrvající pobyt na Blízkém Východě, v Izraeli. Kultura Blízkého Východu je … prostě odlišná. Je hlučná, asertivní, přímá. S ničím se nemaže. A to se mé hlavní zkušenosti udály s Izraelci, kteří jsou inteligentní a solidní: když řeknete NE, respektují ho. Umí spolupracovat a umí CTÍT HRANICE, ale pozor, MUSÍTE SI O TO ŘÍCT. MUSÍTE SE UMĚT SAMI ZA SEBE POSTAVIT, a to jasně a pevně. „Tohle mi už vadí, sem mi nelez.“ „Ok, v pořádku,“ reagují Izraelci, když se konečně ozvete, poté, co jste je naučeně slušným způsobem nechali do své bubliny vlézt zatraceně blízko. Na Blízkém Východě neplatí evropská zdvořilost, korektnost, a „to-je-přece-samozřejmé“, bubliny jsou hodně kontaktní a vy se zkrátka musíte aktivně vymezit. Velká lekce pro mne, hodnou bílou holku vychovanou komunismem (= poslouchej a nech si všechno líbit s rukama za zády).

Zkušenost s Araby, resp. muslimy, byla stejná, a přitom odlišná: Váš prostor příliš nerespektují, zvláště jste-li mladá blonďatá žena. Neustále vaše hranice překračují, a vaše „ne“ považují za součást hry. Osobní vůle a přání je pro ně dosti vágní pojem. Jsou zvyklí mít snadno to, co chtějí. Mají blízko k afektu, výbuchu emocí. Emotivní použití síly je pro ně regulerním prostředkem v „jednání“. Takže zásadní poučení z Blízkého Východu (odkud v minulých letech proudily davy migrantů do Evropy) zní: vymez si a chraň své osobní hranice. Jasně stanov pravidla a stůj v nich pevně.

To můžeš udělat tehdy, když si sám vážíš svých hodnot, pravidel a zákonů. Když si vážíš společnosti a systému, ve kterém žiješ.

Hranice, pravidla, zákony, řád, disciplína, pevná vůle. Ano, mluvím o saturnských principech. Přesně těch, která nyní nejvíce potřebujeme – a se kterými máme sami veliký problém.

Starý Saturn, tj. Saturn ve starém paradigmatu, byl obávanou energií omezení, zábran, překážek. A to i těch fatálních: Než bylo objeveno, resp. zvědoměno Pluto, nesl Saturn i symboliku umírání a smrti, deprese a melancholie, války a zmaru. Ve 20. století tuto symboliku s ulehčením předal Plutu, Temné Bohyni a Paní Transformace, a vstoupil do vývoje ve své roli Strážce Času, Strážce Prahu (byl dlouhou dobu poslední známou planetou – až od 18. století začaly být objevovány tzv. trans-saturnské, „za-saturnské“ planety Uran, Neptun a Pluto), Velký Učitel a Moudrý Stařec.

V astro výcviku nám při konstelacích opakovaně vycházela zpráva, že Saturn, vládce znamení Kozoroha, po několik tisíc let strážce patriarchálních hodnot a zákonů, byl kdysi silně vychýlen z rovnováhy absencí spojení se ženskou energií, která by korigovala a vyvažovala jeho přísnost a požadované lpění na daných zákonech. Pokud ženská energie chybí, nevnáší do litery zákony soucítění, lásku, nadhled, pochopení pro souvislosti a okolnosti. Zůstává tvrdost srdce a přísnost „spravedlivých soudců“, přesvědčených, že oni sami nikdy nezhřešili a že jim bůh-Otec (saturnská projekce) dal mandát činit jeho (domnělou) vůli na Zemi. Energeticky lze tuto patriarchální (z)vůli vnímat jako BETON.

V souladu se změnami po roce 2000 a stoupající vibrací Země-Gaii i Saturn prochází vývojem. Spojuje se se ženskou energií kosmické bezpodmínečné Lásky a Světla – Neptunem, což zpružňuje jeho pevnou strukturu (vládne mu živel země). Energeticky ho lze vnímat jako PLAZMU, pružnou hmotu, která propouští světlo. Krásný obraz pružného právního řádu, pružných hodnot a pravidel, vnímajících dynamické změny vědomí. Pozor, pružnost neznamená relativismus hodnot. Nový Saturn je stále o vnitřní pevnosti – na úrovni lidského těla ho symbolizuje páteř a kostra, na úrovni morálky je to úcta k tradici ve spojení se schopností revize a vize, v souladu s rozšiřujícím se vědomím, empatií a etikou srdce. Tak mohlo dojít k obrovským změnám v právním řádu – ke zrovnoprávnění patriarchátem diskriminovaných menšin (Židů, černochů, Indiánů, malých či/a kolonizovaných národů, etnik a jazykových skupin), žen, lidí s jinou než mainstreamovou sexuální orientací, a konečně v našem století i ke změnám v právním řádu chránícím bezbranné, zneužívané a mlčící – zvířata, rostliny, krajinu, …. tělo Gaii.

Jako strážce hranic, osobních i kolektivních, nás Saturn učí pevnosti, trpělivosti, střízlivé laskavosti, vůli, disciplíně, respektu, toleranci bez měkkosti a lhostejnosti, odpovědnosti, společenské angažovanosti, jasné vizi, záměru a praktické, konkrétní realizaci („žádné plané žvanění“), etické integritě, a vnitřní síle.

Je potřeba říci, že v kolektivním vědomí i nevědomí spočívá hluboké trauma ze staré saturnské energie a mnoho z nás si výše zmíněné saturnské energie (zvláště disciplínu, vůli, pevnost a řád) spojuje právě se zraněnou energií starého Saturna – přísného patriarchálního otce. V Česku zvláště máme problém s tím, že selhávání otců/autorit v minulých generacích, přílišná přísnost až rigidita totalitních systémů a svazování svobody jednotlivce vede k druhému extrému – nezralému rebelství Urana podpořenému naším „národním vládcem“, lehkomyslným proplouvajícím vtipálkem Merkurem. Uran je vodnářskou energií, která prolamuje a boří staré saturnské struktury – aby mohly vzniknout struktury nové (opět saturnské), ovšem ideálně pružnější, vědomější, více respektující potřeby jednotlivce i kolektivu. K tvoření těchto nových struktur je potřeba, aby se Uran nezasekl v pubertální vzpouře odmítající odpovědnost či aby ego lidí nenalákalo bývalé revolucionáře ke staronovým korytům. Francouzská revoluce, Velká říjnová revoluce či náš „vítězný“ Únor jsou toho smutnými příklady: vzpouru a zboření starého systému provedli lidé, aniž by se vnitřně změnili, a reakce, totiž návrat starého, byl tudíž nevyhnutelný. (Zajímavá je k tomuto tématu úvaha Stanislava Grofa v rozhovoru pro Cesty k sobě, kde dává do souvislosti porodní trauma – nezpracované martovské energie s komunistickou revolucí.)

Protože vnitřní určuje vnější, vnitřní změny a stav vědomí utváří změny ve společnosti. Berte to jako doporučení k vnitřní práci. Aktivisté ze spolků typu „Islám v ČR nechceme“ či politici zneužívající strach lidí z „Jiného“ by nejprve měli pracovat sami se sebou, se svojí psychikou, emocemi, potlačenou frustrací a agresivitou, skrytými strachy a silnými mocenskými sklony. To je čistě nehodnotící konstatování, které vztahuji i na sebe. Jak bylo řečeno v úvodu, většinou ani nevíme, co všechno v sobě máme. Projekce nezpracovaných emocí do nenávisti vůči „cizímu jinému“ ještě nikomu nepomohla.

A velkým tématem ke zpracování je – nezbytně u mužů – téma otce, resp. otcovské autority. Všichni ti mladí buřiči napadající stát, státní instituce, policii, „systém“ , by si měli především v psychoterapeutické vnitřní práci zpracovat svůj vztah s otcem (svého Saturna). Říkám to i ze zkušenosti práce ve vězení: až příliš mnoho vězňů mělo se svými otci problematický vztah. Buď byl otec příliš tvrdý, nebo naopak slabý, neviditelný, nepřítomný.(Víte, kdo většinou jako jediný za bílými Čechy chodil na návštěvy do věznice? Matky.) Každopádně otec nefungoval jako zdravá OPORA,kterou bychom obdivovali a od níž bychom se učili důvěře ve vnější svět a jeho pravidla. Tak jako ženy zraněné svými matkami se mohou při hojení traumatu opřít o Velkou Bohyni Matku, Zemi- Gaiu, mohou se i muži opřít o archetyp Moudrého Otce (zralý Saturn, zralý Uran), v důvěře, že svět a vesmír mají svůj úžasný řád. Matka = chaos a Otec = řád spolu tvoří v nekonečné Moudrosti stále nové a nové formy, a v souladu s rostoucím vědomím a se zákonem „Jak nahoře, tak dole“ můžeme tento úchvatný tanec „Země a Nebe“ sledovat v přímém přenosu ve svých vlastních životech i ve světě kolem nás. A co je klíčové, skrze svůj vlastní osobní růst k němu přispívat, spolutvořit ho.

Zmínila jsem, že mladí buřiči často napadají, slovně či fyzicky, tzv. „systém“. Slovo je používáno a vnímáno jako negativní pojem označující „zkorumpovaný, jedince vykořisťující, vnější = ode mne oddělený, nepřátelský a nezdravou, násilnou autoritou operující celek“. Důležité je to oddělení: protestující rebel sám sebe vyděluje ze „systému“. Zapomíná ovšem, že je součástí lidského společenství a že ze „systému“ získává mnoho dobrého: chodí po chodnících, jezdí po silnicích, užívá elektřinu a hromadnou dopravu, chodí do budov financovaných z obecních či státních zdrojů… Extrémním případem nezralosti je potom nenávistné napadání „systému“ lidmi, kteří využívají sociální podpory. Absence solidarity a slepota vůči pomoci, který systém organizuje – skrze přerozdělování financí=energie ostatních lidí, členů systému a lidského společenství – je až urážlivá, za hranicí chucpe (drzosti). Pokud někdo nepřispívá do společného solidárního sociálního systému zdravotním a sociálním pojištěním, žije v iluzi a poškozuje své bližní, kteří přispívají, či kteří se opravdu ocitnou v krizi a pomoc skutečně potřebují. Lidská společnost systém – určitý způsob organizace a uspořádání – potřebuje. Pokud chcete vědět, jak to vypadá, když ten lacině a vzpurně kritizovaný a nenáviděný systém OPRAVDU nefunguje, přečtěte si některou z knih o posledních dnech druhé světové války v Evropě. Nebo se jeďte podívat kousek za hranice – na Ukrajinu (moje osobní zkušnost…), do rovníkové Afriky, do Iráku či Sýrie (tam prosím vás teď raději nejezděte, to uvádím jenom pro ilustraci).

Je-li Saturn zdravý, systém sám sebe skrze reformy neustále upravuje, tj. zůstává živý a dynamický. Ideální systém neexistuje a ten, který to tvrdí, je totalitou – to si my starší narození dobře pamatujeme, jak to „fungovalo“ v takovém „ráji na zemi“.

Systém a jeho hodnoty, resp. zákony, chrání policie. Přiznám se vám, že i já, vyrostlá v totalitě a zmlácená 17.listopadu na Národní třídě, jsem se učila důvěřovat naší policii. Klíčovou lekcí pro mne bylo, když jsem se stala obětí trestného činu. Kontakt s policií byl v podstatě pozitivní, i když v psychologickém přístupu k obětem by se tehdy daly najít rezervy. Každopádně kriminální policie byla skvělá a profesionální. Ve skutečnosti mám pro práci policie obecně veliký obdiv. V demokratické společnosti její role vůbec není jednoduchá, protože na jedné straně má „pomáhat a chránit“, potýkat se s lidmi, kteří zákony nectí, na druhé straně nesmí překročit určité hranice a očekává se, že budou práva občanů respektovat. Současná krize v české policii ukazuje, že skrze policii se často vede i mocenský boj politiků, kteří se její přirozeně neutrální roli snaží strhnout ve svůj prospěch. Udržet si nezávislou pozici není vůbec jednoduché a stále je na čem pracovat.

K tématu migrantů a kvalit nového Saturna pro mne byla nesmírně zajímavá kniha německé policistky Tanii Kambouri POLICISTKA VOLÁ O POMOC: PROBLÉM S INTEGRACÍ NELZE VYŘEŠIT NA ULICI (vydalo nakladatelství Ikar v roce 2016). Kambouri sama je dcerou řeckých migrantů, takže si troufá říci to, co by si její němečtí kolegové netroufli. Především není zatížena německou vinou za holokaust a druhou světovou válku, která jako deka leží v kolektivním poli Německa a činí vymezení se vůči migrantům složitějším. Jak říká moje teta žijící v Německu, „jakmile tady řekneš něco kritického vůči přistěhovalcům, hned jsi nacista a fašista. Konstruktivní kritika je nesmírně těžká.“ Kambouri říká totéž: „Mnozí moji němečtí kolegové si totiž netroufají zaujmout jasné a jednoznačné stanovisko nebo se vůbec alespoň nějak vyjádřit k tématu „delikventní osoby s migračním zázemím“, protože se obávají, že budou společensky stigmatizováni a ocejchováni jako rasisti. Takzvaná political correctness se v daném ohledu nepochybně změnila na kouli u nohy – nejen pro policisty, ale pro ně zřejmě v mimořádné míře.“ (str. 15)Kambouri se o konstruktivní kritiku pokusila. Jako policistka má mnoho zkušeností z „terénu“ a díky samostudiu se mohla pustit i do úvah o problematických rysech kulturních zvyklostí, které si – především lidé z muslimských zemí – s sebou do nové (v tomto případě) německé – vlasti nesou.

Ve své knize často zmiňuje saturnské téma HRANIC. „Snižování tohoto napětí pak v praxi pro nás policisty znamená často prostě jediné: nepřistupovat na žádné riziko. … To, že náš ústup je v očích těch druhých pouhým potvrzením jejich vlastního neuctivého chování, je smutná realita, která celou problematiku pro nás ještě dále vyostřuje. Je to totéž, jako by nám tím oni přivodili ztrátu tváře, což si v rámci svého prostého pohledu na svět, obývaný jen silnými a slabými lidmi, přirozeně vykládají jako absolutní úspěch… Při následující konfrontaci pak dojde k pokusu POSUNOUT HRANICI ještě o kousek dál – jako při hře, v níž může prohrát pouze jedna strana. Zvláště když ta druhá strana naprosto vědomě využívá výhodu právní ochrany nezletilých. To se naučili od svých „velkých bratrů“ – a my proti tomu stojíme v podstatě bezmocně.“ (str. 68)“Ten, kdo neustále, znovu a znovu reaguje tolerancí a ohledem, aniž by si u pachatelů opakované trestné činnosti stanovil jasné hranice a důsledně je dodržoval, vystavuje sám sebe posměchu, a to nezřídka už od jedenáctiletých chlapců. Nedůslednost a tichá snášenlivost nevedou jen k tomu, že se nic nezmění. Jejich důsledkem je kromě jiného to, že ostatní – outsideři, pozorovatelé, především však oběti!- začnou pochybovat o právním státě.“ (str. 79)

Krásně tu vyniká další rys staré patriarchální saturnské společnosti: jednoznačné rozdělení „buď – a nebo“ , v tomto případě na „slabé“ a „silné“ (staré Pluto – stará mocenská dynamika). Mentalitu „either – or“ reality kritizovaly již feministické autorky a stále jsme mnohdy v této vyhroceně polaritní dualitě myšlenkově chycení. V Izraeli si tuto skutečnost velmi dobře uvědomují: mnoho Izraelců nám při našich návštěvách říkalo, že bohužel jazyk síly je jediné, co na druhou stranu, jejich „partnery“, platí. Kompromisy, diplomacii a ústupky vnímají jako „slabost“. A přitom Izraelci vědí, že je samotné tato polarita „boje“ vnitřně ničí a jde mnohdy proti jejich vlastním hodnotám. Stejně tak Kambouri ukazuje, jak je těžké proniknout do odlišné mentality muslimských migrantů a pracovat s nimi, aniž by to vnímali jako pobídku k využití „systému“ a „vítězství“ nad ním.

Občas zapomínáme, že v západních demokraciích – ač mají jistě své chyby, neboť jsou tvořeny chybujícími lidmi – se těšíme historicky bezprecedentnímu množství práv a ochrany. Svým spoluobčanům, kteří kritizují „systém“ a „prohnilost Západu“, bych opravdu doporučila řádně si prostudovat historii. Studium psychologie davu by také nebylo na škodu, zvláště pokud by studující byli schopni sebereflexe. V demokratických zemích nám ústava zaručuje právo na sebeurčení, rovnoprávnost žen a mužů, svobodu smýšlení a vyjadřování, náboženskou svobodu, rovnoprávnost menšin… Naprosto nebývalé hodnoty, které bohužel vnímáme jako samozřejmé. NEJSOU SAMOZŘEJMÉ, je to výsledek úsilí stovek generací našich předků, výsledek mnoha válek, pokusů a omylů, obětí a společenského altruismu.

To, co je ze Západu vidět zvenčí, je ovšem většinou je lákavý lesklý obal ekonomické prosperity. Ta samozřejmě s demokracií, svobodou a tvořivostí souvisí, je ale jenom jedním z mnoha projevů snahy o co nejvíce a nejšířeji respektující a spravedlivý systém. Kambouri naznačuje, co se stane, když do demokratického státu přijdou lidé vychovaní v jiných hodnotách: „Z mého pohledu tu proti sobě nesmiřitelně stojí dva náhledy. Dokud nebudou stanoveny a dodržovány jasné hranice, jsou trvalé konflikty nevyhnutelnou realitou. VÁZNE TO HLAVNĚ NA PROSAZOVÁNÍ TĚCH HRANIC, TO SAMA ZAŽÍVÁM NA VLASTNÍ KŮŽI… VYPADÁ TO TAK, ŽE MNOZÍ MUSLIMŠTÍ MIGRANTI NEPOVAŽUJÍ PŘIZPŮSOBENÍ ZA ŽÁDOUCÍ ANI USKUTEČNITELNÉ, SPÍŠ BÝVÁ POCIŤOVÁNO JAKO PORUČNÍKOVÁNÍ. Bohužel pořád dokola zažíváme, že pod pláštíkem „rodinné cti“ se objevují pokusy o prohlašování trestných činů za soukromé záležitosti a pronásledování těchto skutků se označuje za pohrdání kulturními, případně náboženskými svébytnostmi nebo rovnou jako rasismus. Z mého pohledu často nejde o nic jiného než dvojí morálku… Neustále lze pozorovat, že členové těchto rodin se skutečně cítí absolutně v právu a neprojevují sebemenší porozumění pro právní situaci v této zemi. Z nejhlubšího přesvědčení.“ (str. 78)

Počátek budoucích problémů zvláště mladistvých vidí Kambouri dle svých zkušeností v rodině: „Role v rodině jsou jasně rozdělené, stejně jako práva a povinnosti. Práva jsou převážně na straně mužů, povinnosti na straně žen… Jsou to muži, kdo přijímá veškerá důležitá rozhodnutí, a tím pádem jsou zcela jasně nositeli hlavní odpovědnosti. …Máme co činit s machistickou kulturou. V mých očích je to kultura násilí a strachu….Znovu a znovu zažívám, jak nesvobodní jsou na sklonku dne všichni příslušníci těchto rodin. Dokonce i patriarcha je zajatec své role, protože musí plnit to, co se od něho vyžaduje, co velí tradice – nebo čest. Zde není člověk definován ani tak svou osobností, jako spíše rolí a funkcí, kterou musí zastávat v rámci rodiny. Tady nejde o to, jestli jste žena – vystupujete jako dcera, sestra či matka. Není důležité být mužem, protože plníte roli syna, bratra nebo otce. Sebeurčení se v této kultuře chápe jako poznámka psaná téměř nečitelně malým písmem.“ (str. 76)

Kromě pevnosti, jasného stanovení hranic, tj. pravidel, vyžaduje Kambouri důraz na dodržování povinné školní docházky (pro mnoho muslimských rodičů ne úplně pochopitelný pojem. Škola je mimochodem saturnská organizace.): „Bez školy není vzdělání, bez vzdělání se nelze účinně podílet na společenském životě.“ Ukazuje i na další „starý saturnský rys“ patriarchálních společností: „V daném ohledu často úplně chybí v těchto kulturách empatie – to, co se počítá, je pouze status, postavení. To opět vysvětluje skutečnost, že pachatelé násilných činů často sami poznali na vlastním těle násilí, ať už v rodině nebo bezprostředním okolí. Nepatrný význam empatie je tudíž nacvičený. A kdo v takových podmínkách naprosto samozřejmě vyrůstá, má následně potíže, chce-li se z naznačeného začarovaného kruhu vymanit. Přesně před tímto dilematem stojí mnozí muslimsky orientovaní mladiství, pokud jim neposkytneme pomoc, aby tohle prokletí prolomili.“ (str. 66)

Úctu k pravidlům a zákonům země, ve které žiji, nelze vynucovat pouze zvenčí: je potřeba, aby si lidé zvědomili hodnoty společnosti a vnitřně je s respektem přijali: „Nejdřív ze všeho je však nezbytná vůle všech zúčastněných dodržovat platné právo a zákony a zdolávat vzniklé problémy. Skutečnost, že zkostnatělé představy při tom představují velkou překážku, je nabíledni. Proto se ani moc nedivím, že dennodenně čelím konfliktům, které se často dají vysvětlit právě takhle: archaickými představami silně hierarchizovaných společenských struktur, základními pojmy jako „čest“ a „hrdost“, za kterými se může skrývat doslova cokoli, silně zjednodušeným pohledem na svět (dobro a zlo), praktikovaným patriarchátem spočívajícím na zásadním potlačování žen, samostatným soudním systémem konajícím podle zásady „Oko za oko, zub za zub“, rodinnou ctí, která stojí nad platným právem, a v neposlední řadě neskrývanou neúctou k německému státu.“ (str. 39)

Nejde ovšem pouze o problém muslimů – Kambouri ukazuje na pozoruhodně shodnou mentalitu islamistů, pravicových neonacistů, levicových anarchistů a jiných extremistů: „Na první pohled jde přitom o konfrontaci naprosto rozdílných přesvědčení, ale v podstatě mají všichni jejich nositelé obdobné obavy: Život jim v mnoha ohledech připadá nejistý a labilní (ekonomicky, politicky, případně i osobně), četné možnosti jednat a konat v rámci západní demokracie jsou zdrojem zmatku a stísněnosti, schází jim základní orientace, a proto se křečovitě přidržují dávno překonaných pohledů na svět. Hledají obětní beránky, na které by mohli všechno svést. Pružnost těmto lidem připadá jako obtížný úkol, touží po jednoduchém světě. Všechno ostatní pro ně zkrátka představuje přetěžování, přemrštěné požadavky. Mohlo by to být tak prosté – ale není.“ (str. 39-40)

Můj osobní postoj k migrantům je stejný jako je postoj Kambouri. Stručně bych ho shrnula dvěma slovy: ANO, ALE…
Je to zkouška naší pevnosti. Je to zkouška pro zpracování našich vnitřních frustrací a strachů, pro hledání rovnováhy a vyváženosti, a skutečné korektnosti (té, jejíž kořeny leží v úctě vůči menšinám a v úsilí o jejich plnohodnotné zapojení do společnosti). Je to zkouška, jak si uvědomujeme hodnoty společnosti, ve které žijeme, a jak je dokážeme nabídnout, prezentovat a chránit.

Na závěr bych ráda ocitovala to, co říká Kambouri hned na začátku: „Většinu zde (tj. v Německu) žijících migrantů tvoří tvrdě pracující lidé. Vzorně se integrovali, respektují zemi, zákony, pravidla a normy, aniž by přitom popírali vlastní původ a identitu. Tak by to také mělo být. Každý by měl stát za svým původem, ať už přišel z jakékoli země. Jsem hrdá na to, že jsem Řekyně. Miluji svůj původ – ale se stejným citovým zaujetím, stejně jako většina zdejších migrantů, jsem částí Německa. Obojí ke mně patří. Úspěšná integrace většinou zůstává nenápadná. Když všechno proběhne hladce a nedochází k výtržnostem a atentátům a nevyskytují se palcové titulky a mimořádné televizní a rozhlasové relace, nikdo si ničeho nepovšimne…“ (str. 21)

Ano, tak to je. „Obyčejný“ etický život, chození do práce, péče o rodinu, věrnost a čestnost ve vztazích, loajalita a solidarita s lidským společenstvím, ve kterém žiji (nejen v nejbližší rodině)… , je ve své podstatě nenápadná. Nekřičí, neupozorňuje na sebe, prostě trpělivě, s úctou k životu, tvoří každodenní skutečnost. To je zralý Saturn: odpovědnost, laskavost, pevnost, hodnoty, a zároveň vědomí osobních kořenů i péče o svět (integrované protikladné znamení Raka).

Ne, „obyčejný slušný život“ není nuda. Je to naše naděje.

Foto: V minulém roce jsem zkopírovala toto foto z internetu, z fotodokumentace putování migrantů Balkánem. Symbolika fotky na mne hodně zapůsobila… Věřím, že v Evropě mohou dostat nejen vodu…

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

2 Replies to “O migrantech aneb chvála Saturna”

  1. Děkuji, že jsem toto mohla číst. Nesmírně mě těší, že to někdo vnímá stejně. Zvláště poslední odstavec a věta jsou mi velmi blízké. Snažím se o to usilovně a snažím se to předat svým dětem.

  2. Dobrý večer,
    někde jsem četl tento citát, který mne zaujal: Nažeňte do jednoho stáda koně, vlky, ovce a kočky, lišky a srnce, medvědy a kozy; zamkněte je do jedné ohrady a přinuťte je žít v tomto nesmyslném houfu, jejž nazvete Společenský Řád, a dodržovat společná životní pravidla; bude to nešťastné, nespokojené, fatálně rozklížené stádo, ve kterém se ani jeden boží tvor nebude cítit doma.
    Jsem přesvědčen o tom že každý tvor/člověk je přěsvědčen o své pravdě a tu si žije, záleží jen na úhlu pohledu, v momentě kdy si uvědomí že si každý žije svou pravdu dojde do bodu nula, do bodu uvědomění, do bodu Já. A proto je Vše dobré, protože To Vše směřuje k jediné pravdě…