Rozvod po židovsku

Čas od času mám seminář s názvem Láska a partnerství. Rozhodně se nepovažuji za tzv. „odbornici“, naopak, učím se stejně jako my všichni. Mnoho času společně se ženami věnujeme zvědomování starých programů a obsahů navázaných na slova „LÁSKA“,“VZTAH“,“PARTNERSTVÍ“, a zkoumáme, kde v našich životech jsme jimi stále svázaní. Můj včerejší filmový zážitek je přímo učebním materiálem: nahlédneme osobní, společenské i náboženské programy spojené se vztahem dvou lidí a s manželstvím v židovské, náboženskou tradicí stále ovlivňované společnosti. To vše ve vynikajícím izraelsko-francouzském filmu sourozenců Ronit (hraje hlavní roli Viviane) a Šloma Elkabecových „Get: Proces Viviane Amsalem“.

„Get“ je hebrejské slovo pro rozvodový list. Jeho tradice sahá do starověku. Ve své době měl, stejně jako svatební smlouva, pokrokový a důležitý význam pro ochranu ženy před svévolným propuštěním bez hmotné a finanční podpory. Get píše manžel za přítomnosti dvou svědků, kteří připojí své podpisy. Všichni tři se zúčastní obřadu, kdy manžel za pronášení slov o propuštění manželky z manželství předá get do jejích rukou. Od té chvíle je žena volná, může se vdát za jiného muže a mít s ním děti.

Pokud z nějakého důvodu muž odepře ženě rozvod, odejde (uteče) do ciziny, je zraněný tak, že nemůže get napsat, je psychicky nemocný či je jednoduše nezvěstný, žena zůstane ve stavu „aguna“, hebrejsky „spoutaná“, a nemůže se znovu vdát. Pokud si najde přítele, je považována za cizoložnici a případné děti vzešlé z tohoto vztahu jsou podle náboženského práva (halachy) „nemanželské děti“ (mamzerim), což následně ovlivňuje jejich celý život. Toto nařízení platí v Izraeli dodnes, a to z toho důvodu, že občanské (civilní) právo (sňatky, rozvody, pohřby…) podléhá v Izraeli stále náboženskému právu, přestože celkově je Izrael sekulární demokratický stát. Je to důsledek dohody mezi sekulárními a náboženskými Židy v době existenční války roku 1948, kdy bylo potřeba zajistit smír a spolupráci obou táborů. Dnes, kdy nejméně polovina obyvatel Izraele je sekulární, a přesto se na ně náboženské právo vztahuje, to představuje vážný střet s demokracií a lidskými právy, především právy žen. Hlavním problémem především je, že z celé škály židovských denominací (různých směrů judaismu dodržujících tzv. tradici a náboženské právo různou měrou) má ve Státě Izrael monopol ortodoxní směr judaismu, tedy ten přísně dodržující tradici.

Už samotné slovo „monopol“ v náboženství (a nejen v něm….) samozřejmě varuje, že je to veliký průšvih: křesťanství a jeho monopol od 4. století n. l. je toho jasným důkazem. Spojení náboženské a státní moci je vždy ožehavé a v moderním pluralitním světě, v demokratické společnosti zajišťující svým obyvatelům mj. svobodu náboženství, je to více než diskutabilní. Je jasné, že ortodoxní směr judaismu se svého monopolu vzdát nechce: je nejen přesvědčen o své roli ochránce tzv. „tradičních židovských hodnot“ (resp. toho, co si pod tímto pojmem rabíni představují), ale má z něho i velmi slušné finanční příjmy. Kdo by se jich chtěl vzdát dobrovolně? Takže jiné směry judaismu jako je např. reformní, konzervativní, liberální či rekonstrukcionalistický judaismus, nemá v Izraeli stejné postavení a už vůbec ne pravomoci a přístup ke státním financím.

Podle statistické zprávy vydané Správou rabínských soudů bylo v roce 2007 v Izraeli 69 „agunot“. (http://archiv.eretz.cz/?p=1002). Zároveň zde bylo 180 mužů odpírajících své ženě rozvod a 190 žen odmítajících převzít si rozvodový list: tj. pár byl chycen ve stavu „znehybnění“. Číselně to trochu drhne…. Každopádně praktikující Židé a Židovky, kteří nechtějí opustit náboženství navzdory přetrvávajícím patriarchálním halachickým reliktům, hledají řešení. Konzervativní a reformní judaismus již koncem minulého století vytvořil institut „předmanželské smlouvy“, ve které jsou jasně stanovené sankce dopadající na manžela, pokud odmítne své ženě get vydat. Horší byla situace se „zmizelými manželi“, např. v boji: pokud neexistovali dva hodnověrní svědci (později i jeden) jeho smrti, žena zůstane agunou. Resp. nemusí zůstat: záleží na rabínech, na konkrétním rabínovi, zda ji chce uvolnit = najít nějakou geniální halachickou kličku, jak to tak dobře rabíni umí a činí již dva tisíce let, nebo … ne. Ukazuje se zde, že mnoho rabínů stále ještě v duchu tradičního přístupu klade výlučně na ženy odpovědnost za harmonický a rituálně správný chod rodiny a manželství a nechápají ji jako individuální bytost s právem na život dle vlastního výběru a svobodné volby. Jak říká mnoho ortodoxních feministických aktivistek (ano, i takové jsou): řešení jsou možná, chybí vůle rabínů.

Čerstvý článek v Jerusalem Post k tématu rozvodů přináší zprávu o tom, že i do ortodoxního světa dorazily předmanželské smlouvy. Organizace Cohar (Tzohar), což je organizace ortodoxních rabínů s pozitivním vztahem k sionismu a modernímu státu Izrael (mj. např. souhlasí se službou ortodoxních mužů v armádě), vydala vzor předmanželské smlouvy nazvané „Dohoda z lásky“. Není to ani v ortodoxním světě žádná novinka. Už v roce 2000 v židovském právu vzdělaná a osobně ortodoxní judaismus praktikující žena Rachel Levmore, doktorka Talmudu a Židovského práva a advokátka rabínského soudu, vydala spolu s rabíny Eljašivem Knohlem a Davidem Ben Zazzonem vzor smlouvy nazvané „Dohoda o vzájemném respektu“. Ke smlouvě napsala knihu s výmluvným názvem „Ušetři si své slzy: Úplný průvodce k ortodoxním židovským předmanželským smlouvám“, kterou následně rozeslala od členů vlády a parlamentu přes rabíny až po knihovny, aby se důležitost smlouvy dostala do povědomí. Jak smlouva Levmore, tak Tzoharu, nastoluje finanční pokuty pro odmítajícího manžela, který je nucen platit polovinu svého měsíčního platu své ženě, dokud jí nedá get. Finanční sankce se připojily k sankcím typu vězení pro odpírajícího manžela.

Jak tehdy, tak nyní smlouvy budí odpor u části rabínů. Mezi jejich důvody patří údajně tenká hranice mezi dobrovolným a vynuceným rozvodem (manžel je „donucen“ finančními sankcemi), přičemž vynucený rozvod náboženské právo zakazuje. Dále předmanželským smlouvám vyčítají ohrožení – zlehčení manželství a zvýšený počet rozvodů, „podkopání rodinného života a poškození ženských práv a postavení ženy“. V článku je citace rabína, který ženě žádající před svatbou o předsvatební smlouvu, řekl: „Pokud před vstupem do manželství zvažujete rozvod, tak to se ani nevdávejte.“ Žena dnes lituje, že nebyla důslednější a smlouvu si neprosadila. Je šťastně vdaná, ale tvrdí, že „by to poslalo správný vzkaz mým dětem“.

Z pohledu neortodoxních aktivistů a aktivistek však takto koncipovaná předmanželská smlouva neřeší to hlavní: nerovnost muže a ženy v manželství podle náboženského práva. Právnička Batja Kahana-Dror, ředitelka neziskové organizace Mavoi Satum (Slepá ulička) pomáhající „spoutaným ženám“, říká: „Tato smlouva jednoduše posiluje obvyklé halachické manželství, kde má žena podřízené postavení vůči muži a je na něm vždy závislá, zda jí dá get. Tím neřešíme základní – a velký – problém.“ Navíc podle ní finanční sankce nemusí bolet manžela, který je bohatý. Sama navrhuje smlouvy s tzv. podmíněnými zásnubami, které jsou formulovány tak, aby zrušily halachické manželství, pokud nejsou dodrženy určité uvedené podmínky. Jmenuje „Smlouvu pro spravedlivé a rovné manželství“, kterou publikovalo a nabízí Centrum pro ženskou spravedlnost (Center for Women´s Justice). Zde je řečeno, že pokud spolu pár nežije 18 měsíců nebo pokud jeden z dvojice požádá o rozvod, manželství může být zpětně anulováno. Připomíná, že v současnosti řeší případ mladé ženy, jejíž manžel leží po autohavárii v kómatu. Pro tuto situaci halacha zatím nenabízí řešení. „Nikdy nevíme, co se během manželství stane, a halacha nemůže postihnout všechno.“ Jak je situace vážná napovídá další výmluvný název knihy Susan Weiss, ředitelky Centra pro ženskou spravedlnost, „Manželství a rozvod v židovském státě: Izraelská občanská válka“. (Článek můžete najít zde: http://www.jpost.com/Israel-News/The-pen-vs-the-chains-419913 )

Slova o občanské válce si můžete vybavit při sledování filmu Get. Zároveň je ale natočený a zahraný tak skvěle, že osloví i nás, kteří se s podobnými problémy (naštěstí) nepotýkáme. Celý se odehrává v soudní místnosti náboženského soudu se třemi soudícími a jedním přísedícím rabínem. Před nimi žádá žena Viviane Amsalem o rozvod se svým mužem Elíšou, který jí odmítá vydat get. Tedy, nechce se rozvést vůbec. Dále vystupuje Vivianin právník, Elíšův bratr – údajný rabín, který se chopil jeho obhajoby, a několik svědků – sousedé a příbuzní. I sebekratší výstup je nejen hereckou etudou, ale i mrazivou sondou do lidské psychiky, náročných manželských vztahů zatížených osobním očekáváním a zklamáním, společenským tlakem na „správné role“ a náboženskými předpisy. To vše v kontextu marocké židovské komunity. Aniž bych chtěla zaběhnout do klišé o „typických“ vlastnostech, zmíním rysy patrně s židovsko-marockým naturelem a náboženským pohledem spojené: vypjatá emocionalita, přetrvávající patriarchální rozdělení rolí muže a ženy (u soudu svědkové opakovaně vypovídají, že Elíša byl skvělý manžel, protože nechal svoji ženu chodit ven…), používání francouzštiny, výřečnost doprovázená bohatou gestikulací.

Sledujeme proces po dobu pěti let, kdy s několikaměsíčními odstupy předvolání se nikam nehýbe, protože problém zůstává stále stejný: čeká se na muže, žena není podstatná. „Poznej své místo, ženo!“ zakřičí předseda soudu na Viviane, když jí prasknou nervy a začne se domáhat rychlejšího řešení. Na druhou stranu film je natočený tak skvěle, že chápeme i úhel pohledu soudců, kteří se snaží ze všech sil zachránit židovské manželství – neboť jejich úkolem je chránit tradici a komunitu, jak tomu vždy v historii bylo. A vlastně chápeme i Elíšu, který má evidentně nezralou psychiku zraněného muže a uvízl na úrovni dítěte vyžadujícího plnění všech svých egopřání. Lásku si spojuje s vlastněním (tady je mu patriarchální tzv. „tradice“ podporou). Pohled do dvacetiletého manželství je mrazivý právě tím, že je tak „normální“: není v něm fyzické násilí či nevěra. Manželé se k sobě prostě nehodí – a jsou nešťastní. Muž to řeší tichou, nenápadnou agresivitou, žena ztratí náboženskou víru a touží po jediném – odejít a být svobodná. „Když já křičím, tak je to špatně. Ale když Elíša šeptá jed, tak je to v pořádku“, říká Viviane. V tuto chvíli jsem s ní ještě více soucítila, neboť i já patřím k ženám, které na problémy upozorňují nahlas, zatímco můj milovaný muž unikal do mlčení, jak dlouho to šlo. Dnes už to nedělá – a já tedy nemusím křičet a plakat. Partnerství.

Žijeme v době, kdy se rozšiřuje vědomí jedinců i kolektivu. Bortí se stará konfigurace „otrok – pán“ a předepsané, dříve zmocněné autority ztrácí svoji moc. Učíme se být autoritou sami sobě, znovuobjevovat, tříbit a kultivovat svoji vlastní sílu. Je to těžké a je to proces. Ale je to důležité v procesu osvobození, kterým procházíme. Už nemůžeme nikomu spílat za to, že nám zničil život: je potřeba vzít sami za sebe plnou odpovědost. Viviane nakonec svobody dosáhne, i když s trpkou podmínkou. A my se ptáme, do jaké míry má být součástí tradice nerovnost možností muže a ženy i ve 21. století. Úcta k tradici je obdivuhodná a potřebná věc, ale žijeme teď a tady. Už nás nemůže svazovat. Máme mít rovné podmínky, i když nejsme stejní.

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli