Muž, žena a příroda

…aneb byla jsem na osamělé dovolené.
Blíží se léto. Budeme mít mimořádnou možnost být více venku v přírodě. A řekněme si upřímně – je to nezbytné.
Když říkám „v přírodě“, myslím „v přírodě“, a nejlépe ještě v „divočině“. Sami, to kvůli neodvádění pozornosti mluvením a projekcemi. A nemyslím obléknout si lesklý barevný obleček a profrčet les rychlostí blesku, šlapat či běhat na výkon s trasou danou pro potřebný počet spálených kalorií nebo splněných kilometrů. Myslím tím jít nebo být v přírodě vědomě, soustředěně, s pozorností. Postupně se zklidňovat, uvolňovat mysl- všechno to veledůležité hučení v přeplněné hlavě, prohlubovat dech a skrze něj a skrze smyslové vjemy a skrze dotek chodidel NAVAZOVAT SPOJENÍ…. Až se dostanete do fáze, kdy si uvědomíte, že vlastně žádné spojení navazovat nelze, protože tu stále je. Jsme jedno, Ona a my. To jenom na to příliš často zapomínáme a ve svém nezralém, úzkém vědomí se odpojujeme, vyčleňujeme (a vyvyšujeme).

Asi je to téma tzv. ve vzduchu, protože do našich kin současně vstoupily dva filmy: norský Proti přírodě a americká (kanadského režiséra) Divočina. Nejprve jsem se vypravila na film norský, který k nám záslužně přivezla pražská společnost Aerofilms. Režisér, scénárista a zároveň představitel hlavní role Ole Giaever natočil film o frustrovaném třicátníkovi Martinovi, který začíná čelit „krizi středního věku“ z daných a stále se opakujících kulis svého života na malém (norském) městě.V pátek, místo aby se chystal na strávení víkendu s manželkou a malým synem, si sbalí krosnu a vydá se do přírody. Norská divočina, ve své strohosti a decentní barevnosti přesto úchvatná, hraje v podstatě hlavní roli – a hrdina jí je zdařilým partnerem. Hodinu a půl sledujeme převážně vnitřní dialog a bizarní setkávání – se zvířaty, pár lidmi či s rašeliništěm (scéna, kdy ve sluchátkách rozjuchaně poslouchá šlágr „Forever Young“ a skončí zapadnutý v bažině, nemá chybu – dost symbolické…).

Režisér-scénárista-herec říká: „Chtěl jsem natočit film, v němž se střídá pohled do nitra člověka, otevírající přístup k jeho nejniternějším myšlenkám, snům a představám, s jeho vnějším pozorováním – ovšem aniž by onen člověk věděl, že je pozorován. Mou vizí bylo dostat se ve filmu blíže k jádru člověka, k samotné podstatě toho, co je důvěrně známé a univerzální všem lidským bytostem.“ Pro mne nejcennější bylo nahlédnutí do tužeb a pochyb muže – tak vzácně otevřených. Vždyť víme, jak je to s komunikací niterných pocitů našich drahých partnerů, pokud jsou skutečně zralí a dospělí (paradox!). A dále, jak dobře to mnozí z nás známe: Martinovy problesky do dětství, kdy vyrůstal s otcem, jenž o něho neměl zájem. S otcem přítomným – nepřítomným, zdrogovaným sledováním televize. Když si potom Martin klade otázky o svém vlastním otcovství a pochybuje, zda ho zvládá, mnozí z nás známe důvěrně to zoufalství, že se v rodičovství snažíme o něco, co jsme v harmonické či alespoň „normální“ podobě vůbec nezažili, a „šlapeme vodu“ (viz. můj článek na tomto webu „Matky a dcery“).

Americký film „Divočina“ se sympatickou Reese Witherspoon je oproti norskému uhlazenější, ale na film americký velmi dobrý a civilní. Reese hraje mladou ženu Cheryl, které zemře matka na rakovinu, a její život se zhroutí. Útěchu hledá v drogách a promiskuitě, takže se jí zbortí i manželství. Nakonec se sebere, sbalí krosnu (úvodní scéna v motelu, kdy ji krosna doslova zavalí a ona nemůže vstát, je dosti vypovídající…) a vydá na 1800 km dlouhou cestu po adrenalinové „turistické stezce“ Pacific Trail podél Spojených států od hranic s Mexikem až na hranice s Kanadou. Prochází pouští i horami, sněhem i lesem. Malá žena a velký batoh. Ve dvouhodinovém filmu se výborně podařilo to, co každý z nás chodících zná – vyjádřit „malé“ události typu špatné plynové bombičky či setkání s liškou jako „velké“, takže i když se v porovnání s jinými filmy tzv. „nic neděje“, jste zaujatí a nenudíte se.

Protože tak to je. Malé se stává velkým. Právě jsem se vrátila z desetidenní dovolené na malém řeckém ostrově, s nádhernou přírodou a tradičními vesnicemi, bez letiště, bez hotelů, v této roční době i téměř bez turistů, bez místní dopravy (všehovšudy dvanáct taxíků). A jsem přeplněná naprosto ohromujícími, jedinečnými zážitky typu ranní výstupy po kamenné stezce do hor, setkání s kozami, ovcemi, racky, ještěrkami, housenkami, motýly a kobylkami, vůně bylin a pryskyřic, mořský vítr, prodírání se středomořským (čti: neprostupným, pichlavým a skutečně divokým) lesem, slézání k moři z útesu po kamenech popadaných ze srázu. Ve chvíli, kdy se vaše pozornost může soustředit na základní vjemy a mysl přestane kroužit kolem každodenní logistiky, se ze všeho, co v přirozeném světě potkáváte, stává zázrak a SETKÁNÍ. To, co je v naší civilizaci a složitém, překombinovaném životě občana technologicky vyspělých zemí nedůležitou „poznámkou pod čarou“, teoretickou informací, která zůstává na mentální úrovni a nemá spojení skrze prožitek, se ve chvíli propojení na plný prožitek, kdy vnímáte nejen myslí, ale i všemi smysly, intuicí, instinkty, city i emocemi, stává dar a jedinečný zážitek. Vidíte starou studnu a jste nadšení spojením s minulostí i úctou k práci lidí, kteří ji vyhloubili a postavili, cítíte seno pro ovce a vzpomenete si na dětství a letní prázdniny, když jste v úzkých, povídáte si s Bytostí Stromu, který míjíte. Jíte jednoduché věci – ořechy, sýr, chumus, olivy, chleba, zeleninu – a máte jednoduchý program, protože se zase tak moc věcí dělat nedá, pokud nejste party girl. Ráno vás v pět hodin místního času (ve čtyři českého času) budí kohout (jak to jenom ví, kolik je hodin? Jeho pravidelnost mne fascinovala…) a večer po osmé, když už je v těchto končinách tma a já jsem zalezlá v posteli, se v pravidelných intervalech ozývá hlas sovy. Fascinující.

Máte čas číst knížky v jednom kuse i několik hodin (!) a jediné rozhodnutí, které ráno musíte učinit, je, zda se vydáte nahoru do hor nebo podél pobřeží. Jsem přesvědčená, že pro nás Čechy, v chladné zemi zkultivované krajiny, uzavřené bez moře ve střední Evropě a pro jistotu obehnané pásy hor,s málo slunečními dny, by dovolená v divočině u moře měla být proplácena VZP, protože je léčivější než sto platíček léků. I když po zkušenostech s českými spoluúčastníky zájezdu nevím, zda si to vůbec uvědomují… I to byla dobrá lekce – vidět, jak mnoho lidí je schopno i uprostřed klidu a nádherné přírody lpět na svém stěžování a otrávenosti.

Je na nás, co si v přírodě, v divočině, vezmeme. Jak se jí otevřeme, jak se s ní spojíme, jak s ní splyneme. Jak odložíme svá velká ega a přijmeme, že „nejsme důležití, ale jsme jedineční“ (Inelia Benz). Martin ve filmu Proti přírodě se vrací v neděli večer domů a jde hrát fotbal se svým synem. Cheryl ve filmu Divočina, bez velkých slov a gest, v závěru cesty ví, že TO dokázala. A když dokázala ujít takovou cestu, kterou mnozí jiní – muži – vzdali, dokáže ujít i cestu vlastním životem. A my s odstupem víme, že autorka knižní autobiografie to skutečně dokázala. No a já jsem nyní přeplněná vděčností a cítím se jako milionářka, tak bohatá a obdarovaná. Velmi pomalu najíždím do pracovního a rodinného režimu a třídím podstatné od nepodstatného. Protože když se necháte, živý, přirozený svět přírody a divočiny vás změní. A laskavě, ale pevně ve vás vyvolá mnoho důležitých otázek.

Teď abychom si ho nezničili. Možná že právě tyto nepříjemně upřímné otázky o smyslu našeho činění a hodnotě skutečných věcí jsou důvodem, proč tolik lidí, a vlastně celá společnost, pokračuje v ničení Gaii. Nikdy se nepodívali do očí ještěrce a nesbírali ze silnice živé slepýší mládě s rozjetým ocáskem. Nemám žádné romantické představy – vím, že příroda je pro nás děsivá a pro naše předky byl život v ní bojem o přežití. I já zažila úzkost ze síly živlů a vědomí, že jsme opravdu „takhle malí“. Ale to, po čem ve skrytu duše všichni toužíme – autenticita, opravdovost, přijetí, bez požadavků a hodnocení – můžeme prožít právě v přirozeném světě přírody. Je tam nejen náš strach a pocit ohrožení, ale i naše léčení.

Tak to v létě nepropásněte…

Foto: Děkuji dceři Klárce za tuto fotografii na její chytrý mobil. Byly jsme s dcerami v pražském kině Oko na nádherné pohádce Píseň moře a tato výloha byla venku. To už jsem oba filmy viděla a zrál ve mně tento článek – dokonce i název byl vymyšlený… Takže děkuji i kinu Oko:-), že mi tak nahráli!

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli