INTERSTELLAR víc než sci-fi

Už náš pan profesor Vladimír Sadek, jeho památka budiž požehnána, velký hebraista a odborník na židovskou mystiku kabalu, říkával na hodinách: „Čtěte sci-fi, tam je všechno.“ Narážel tím na skutečnost, že v době komunistické totality se mnoho spisovatelů od zakázané společenské kritiky uchylovalo do bezpečného „bezčasí“ či „budoucnosti“ se svými vizemi lidstva. Podobnost s totalitní současností samozřejmě „náhodná“, cenzoři nemohli nic namítat. A také říkával: „To, co kabalisté a jiní mystici poznali intuitivní cestou již před stovkami let, nyní poznává věda experimentální cestou. Ale intuice hraje stále velkou roli. Mystika, spiritualita a věda se setkávají, až se v blízké budoucnosti protnou úplně.“ Na tato slova jsem vzpomínala, když jsem už podruhé byla na americkém filmu Interstellar.

SPIRITUALITA A VĚDA

Nebudu tady předstírat, že jsem všemu rozuměla. Kvantová fyzika není téma, o kterém bychom se ve škole učili či si o něm vyprávěli s kamarády u čaje. Je to ale téma fascinující mne přesně z toho důvodu, který uváděl pan profesor: cítím, že prolamuje hranice dosavadního paradigmatu, staletími mechanické, materialistické a deterministické vědy naprogramovaného vědomí, a celé lidstvo pomalu, ale jistě posouvá k paradigmatu novému, kde spiritualita a věda budou dvěma úhly pohledu na totéž, ve zvídavé spolupráci. Můj pocit z filmu je úžas, radost, pocit „zapadlých kousků puzzle“ a osvobozující „aha efekt“, „tak jsem to přece vždy cítila…“ – tedy přesně ty emoce, které ve starém duchovním i vědeckém paradigmatu rozhodně nemám.

PÁTÁ DIMENZE…AHA!

Především mám radost, že mi konečně do reálného prožitku dosedla představa pětidimenzionální reality (5D realita). Při výcviku ve Škole kvantové astrologie nám zakladatelka školy, astroložka Daniela Viplerová, často říkala, že pracujeme na tom, aby se lidské vědomí rozšířilo ze 3D (ateistického vědomí, „existuje jen to, co vidím a na co si mohu sáhnout“) a 4D (náboženského, duchovního vědomí starého paradigmatu vnímajícího božství jako vnější autoritu a lidi jako poslušné děti) do 5D úrovně. Samozřejmě jsme jí to horlivě odkývali, ale… Nevím, jak mí spolužáci, ale já si nedokázala nic konkrétního představit.

Když jsem sama začala pracovat jako astroterapeutka s lidským tělem, resp. s moudrostí buněk, užasla jsem, kolik informací a obrazů je v nich skryto. Začala jsem tak nějak tušit, že inteligence těla a vědomí buněk jsou nejen důležité, ale i jaksi důmyslně propojené, nastavené na momentální stav úrovně vědomí člověka, přizpůsobující se jeho stavu (na co zrovna v citovém, mentálním a emočním rozpoložení „má“), spojující dědictví osobní, rodinné, rodové, kolektivní i kosmické… , a celé je to mnohem důmyslnější celek než si vůbec dokážeme představit. A mnohokrát se mi vybavila tvrzení rabínů – kabalistů, kteří vnímali naši realitu jako holografický celek skrze učení o „Ec Chajim“, Stromu Života, s kořeny „v nebi“ a korunou „na Zemi“ (prostorové rozložení), ale se sefirot, jakýmisi „energetickými uzly“, obsahujícími jak svoji „energii“ – téma, tak všechny ostatní, a navzájem propojenými. Jak říká Christopher Nolan, režisér filmu Interstellar: „Každá králičí nora má na dně další králičí noru a ta má na dně další králičí noru…“

No a po shlédnutí filmu Interstellar jsem s otevřenou pusou „dosedla“: Aha, tak to je pátá dimenze… To je propojení času a prostoru, jak se může projevit v našem životě… To je propojení času a prostoru, nenásilně zapojené do příběhu a postavené na nezbytné síle, která drží celý Vesmír pohromadě a která pohání jeho dynamickou tvořivost: na Lásce. Neříkali to mystici už před dvěma tisíci lety….?

EKOLOGICKÁ KATASTROFA NA ZEMI

Pro mne má Interstellar několik rovin, několik příběhů. První je příběh o ekologické katastrofě na Zemi. Toto dědictví patriarchátu, kdy Země, ženská mateřská energie, byla zneužita a zotročena, se nám ve 3D realitě nedaří odvrátit. Film ukazuje blízkou budoucnost, zároveň ale to není sci-fi budoucnost – je nepříjemně podobná naší současnosti. Snad jen posun o pár let, kdy už se – jak dnes ekologové varují – hlavním problémem stalo prostě uživení obyvatel planety. Tedy ženský pól bytí, zemní element. Mužský pól – zvídavost, zkoumání, expanze, dobývání a výlety ke hvězdám se náhle jeví jako pošetilé plýtvání, když základní potřeby nejsou uspokojeny. Silná je scéna, kdy je hlavní hrdina Cooper, vdovec a otec dvou dospívajících dětí (skvělý Matthew McConaughey), pozván na kobereček do ředitelny a učitelka jeho bystré dcery Murph si mu stěžuje, že Murph „stále trvá na tom, že lidé přistáli na Měsíci. Ale my jsme změnili učebnice a učíme děti, že to byla lživá propaganda, která donutila Sovětský svaz investovat do kosmického programu, a tím pomohla ukončit studenou válku.“ Najednou zažíváme, my – odchovanci komunistického školního systému s jeho lživě překroucenou či zamlčenou historií, propagandu „naruby“: falšování historie pro údajně dobrý důvod. Je potřeba lidem vštípit, že investice do čehokoliv jiného než je farmaření, je zbytečným hýřením. No, chápeme to, ale… Jako Blíženka se silnou mužskou polaritou nemohu než soucítit a souhlasit s Cooperem, bývalým pilotem, když si večer u piva tchánovi stěžuje: „Bývali jsme objevitelé, pionýři. Teď jsme jen údržbáři.“ Zkoumání vnějšího světa k člověku patří, zvídavost a touha překročit hranice jsou jedním z nejobdivuhodnějších rysů lidské povahy: jde o to, aby byla v rovnováze s péčí a vědomím souvislostí a uvědoměním si dopadů pokroku. A to v našem světě zatím není. Takže film ukazuje, jaké to je, když dojde k zastavení tohoto zrychleného, neodpovědného vývoje a člověk je donucen podívat se zpátky, pod své vlastní nohy. Neutíkat vpřed, být tady a teď v realitě, a to doslova. Velmi poučné.

KDO JE TADY HRDIN(K)A…?

Apropo Murph. Cooper je skvělý, ale Murph je pro mne hrdinkou celého filmu. A to už od mala. Skvěle zahraná mladičkou Mackenzie Foy, která má přesně tu energii nového (dle mého pocitu křišťálového) dítěte: odvahu jít si za svým, bystrost, tvořivost, kritické myšlení, zkoumavost, vytrvalost. Její vztah s otcem se dotkl mého osobního traumatu: jak je to krásné, když otec a dcera se otevřeně milují a s úctou podporují, a jak je to bolestné, když se rozejdou. I když se Murph na otce zlobí, že se vydá na vesmírnou misi, zůstává jí dar, který si možná ani neuvědomuje – a který si uvědomujeme my, dcery, které neměly takové štěstí na otcovskou lásku: samozřejmá sebedůvěra. Základ ženské svobody. Jessicu Chastain, která hraje dospělou Murph, již několik let nekriticky obdivuji, takže mne ani nepřekvapí, že nakonec je to právě ona, kdo „zachrání Zemi“. Pamatuje si ještě někdo všechny ty filmy, kdy Zemi/lidstvo zachraňovali pouze muži, nejlépe se zbraní v ruce? Osamělí hrdinové, neschopní spolupráce? Takových filmů bylo 99,99 procent, takže nepochybně ano. Ale teď je tu Murph a její tabule s rovnicemi, aneb jak lze také zachránit Zemi. Bystrost, odvaha, vhled, intuice, pracovitost, obětavost, odpovědnost za kolektiv. Spasitelkou je Žena – nelze si nevzpomenout na kabalistické spekulace 17.-18. století…

CESTA DO VESMÍRU

Ale je tu samozřejmě i kosmická cesta, archetypální „cesta hrdinů“ do velkého světa, tedy kosmu. A zatímco v jiných sci-fi filmech mne obvykle nudila (s fascinující výjimkou Gravitace, která je mým nej nej sci-fi filmem), tady na nudu není čas. Průlet červí dírou, návštěva planety pokryté vodou se zvýšenou gravitací a dilatací času, návštěva planety pokryté ledem s údajnými podmínky k životu – jak tvrdí jediný přeživší předchozích misí , dramatický pokus o návrat domů na Zemi skrze černou díru a již zmíněný zážitek pětidimenzionální reality…, to chápete, že ve třech hodinách filmového času se divák nemůže nudit. Závity se mu zavařují, jak se snaží pochopit lekce kvantové fyziky a působivé filmové obrazové zpracování ho unáší do jiných světů. Ve chvíli, kdy vzdá snahu pochopit zákony gravitace a úsilí vědců sladit kvantovou mechaniku s kvantovou gravitací, se nechá „jenom“ unášet obrazem a pocity – a to rozhodně také není málo. Vlastně je to jiný způsob vnímání, stejně cenný. Konec konců, jak říká Ann Hathaway v rozhovoru s Cooperem: láska není jenom emoce určená pro udržení rodu, je to jediná síla, která dokáže překonat čas, prostor…a gravitaci. Takže když náš tak mladý intelekt nestíhá, je to chvíle pro kultivaci našich citů, empatie a vnímavosti.

PROPOJOVÁNÍ HEMISFÉR

Scénář k filmu napsali bratři Jonathan a Christopher Nolanové ve spolupráci s uznávaným kvantovým fyzikem Kipem Thornem. Vyšlo mnoho článků o jejich spolupráci (viz. dále), o celém procesu úpravy scénáře a propojování vědecké a lidské stránky příběhu. Jonathan o svém bratrovi krásně říká: „Vždycky jsem měl pocit, že (způsob naší spolupráce) souvisí s tím, že já jsem pravák a on je levák. Protože Christopher je nějak schopný podívat se na mé nápady a převrátit je vzhůru nohama způsobem, který je zajímavější. Je skvělé s ním takto pracovat.“ Že by konečně do kolektivního vědomí viditelněji vstupovala spolupráce pravé a levé hemisféry? Vědy a spirituality, dedukce a intuice, intelektu a citů? Právě propojení „malého“ lidského příběhu a individuálních osudů s „velkými“ kosmickými objevy a ději, tak, jak to učí mystika o propojení a vzájemném zrcadlení mikrokosmu a makrokosmu, je silnou stránkou filmu. Nenásilné, díky promyšlenému střihu organicky přecházející z jedné polohy do druhé. Když Murph zapaluje svému bratrovi pole, aby ho donutila se pohnout, změnit život a zachránit manželku a syna, a zároveň otec bojuje na vzdálené planetě o život, nemůžeme se ubránit dojmu, že vidíme na plátně ten tajemný jev synchronicity a smysluplné koincidence (časového souběhu, „shody okoloností“), o kterém také mystika (a v moderní době holistická psychologie) často mluví. A které zažíváme, když se nám rozšiřuje vědomí a vnímáme „zprávy“ živé, vědomé reality všude kolem nás. Starověké „jak nahoře, tak dole“ lze, předpokládám, také už díky kvantové fyzice vyjádřit rovnicí.

Takže abych své úvahy shrnula. Interstellar je víc než sci-fi. Je to realita, která se nám otevírá, když se rozšiřuje naše vědomí. Realita, kterou intuitivně tušili mystici všech dob, vnímající živý vesmír, a realita, kterou tušíme i my, když si konečně přiznáme, že Gaia není jenom mrtvá hrouda kamení a potenciál člověka je větší než jen jíst, spát a rozmnožovat se. Teď jenom stačí …překonat své ego,nevědomost, strach, lpění, stará naprogramování, … cítit, milovat, důvěřovat…opravit a rozšířit definici života…pracovat se svými emocemi, nezatěžovat Gaiu dalším vykořisťováním…

To dáme. Jak jinak.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

Tady najdete „Filmy o filmu“:
http://www.csfd.cz/film/227786-interstellar/videa/?type=2
Článek Kamila Filly v Respektu z 9.11. 2014 „Výprava do vesmíru dokonalých filmů“ je trochu mimo, naopak skvělý článek fyzika Pavla Krtouše „V pokřiveném světě. Trocha fyziky po zhlédnutí filmu Interstellar“ z 6.12.2014 vřele doporučuji pro vysvětlení jevů jako je dilatace času či podoba černé díry.

Na webové stránce www.wired.com je mnoho článků k filmu, např. „The Metaphysics of Interstellar“ http://www.wired.com/2014/11/metaphysics-of-interstellar/ ,což je dvojrozhovor s Ch.Nolanem a K.Thornem.

 

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

2 Replies to “INTERSTELLAR víc než sci-fi”

  1. Zdravím Vás,
    film Interstellar jsem díky Bohu viděl, téměř od začátku do konce jsem měl pusu dokořán ,to byla síla…..sice nic nového ale trefa přesně do toho jak to cítím, vím… Film oslovil absolutně všechna má přesvědčení, korespondoval se vším co jsem…Fantastický, ani se mi nechtělo ze sedadla po titulcích, do běžného života jak tomu říkáme…bulil jsem jako tele kam jsme to všechno zašantročili…nad tou bídou. No tak zatím vše,jdu objevovat kdo opravdu jsem MV

  2. Opravdu skvělá recenze! 🙂 Film mě také velmi nadchnul a přesně ho vystihujete už v nadpisu.

Napsat komentář: milan Zrušit odpověď na komentář