Fanny Neuda – průkopnice ženské modlitby

„Dnes jsou lidé bohužel přitahováni vnějším pozlátkem. Srdce se svojí schopností rozkvést a dát semena je stále více zanedbáváno, považováno za chvilkový vrtoch… Náboženskému učení je dávána stále menší pozornost: je považováno za něco nedůležitého a bezcenného. Nicméně ušlechtilost emocí a skutečná zbožnost jsou nejcennějšími ozdobami ženy… Pouze s nimi se žena stává požehnáním svému domu a světu, v přítomnosti i při vytváření budoucnosti.“ (Fanny Neuda v úvodu své modlitební knihy vydané roku 1855).

Do knihy Kořeny ženské spirituality jsem napsala kapitolu „Ženy, které tkaly menstruační nit“ na památku žen, které v historii (his-story) dokázaly navzdory často nepříznivým okolnostem žít a šířit moudrost ženství. Mezi takové patří i Fanny Neuda, rebecin, čili manželka rabína, z moravských Loštic 19. století. Přiznám se, že poprvé jsem o ní slyšela, když mi přišla pozvánka na přednášku izraelské akademičky a poslankyně Knesetu (se zaměřením na gender a multikulturalitu v izraelské společnosti) Alizy Lavie (www.AlizaLavie.com ) nazvanou „Fanny Neuda of Lostic – A Pioneer of Women’s Prayer“. Ráda jsem do Prahy na univerzitu zajela.

Lavie, mimochodem ve svých padesáti letech velmi krásná žena s typickým izraelským temperamentem, nejprve vyprávěla o své osobní cestě k Fanny. Vyrostla v náboženské rodině a sama ve své rodině se třemi dcerami a synem dodržuje „micwot“, náboženské příkazy. Zmínila svoji babičku původem z Afghánistánu, která sice nebyla vzdělaná, neuměla číst a psát, ale znala modlitby a zvyky nazpaměť (zde platí doslova ono anglické „by heart“). Co se stalo, že tolik žen (nejen) v Izraeli zapomnělo na spiritualitu? Nebo položme otázku jinak: Co se stalo, že tolik žen zapomnělo na své předkyně, které jim předávaly tradici duchovní moudrosti?

Fanny Neuda, rozená Schmiedl (1819-1894) se narodila v Ivančicích v rodině rabína. Vdala se za muže z rabínské rodiny v Lošticích, který se v roce 1835 sám stal rabínem. Vychovali tři syny. Manžel však zemřel předčasně ve čtyřiceti dvou letech a Fanny se ocitla v nezáviděníhodné a sociálně náročné situaci vdovy s nedospělými dětmi. O rok později vydala v renomovaném pražském nakladatelství knihu modliteb pro ženy „Stunden der Andacht“ – „Hodiny zbožnosti“, první knihu modliteb v německém jazyce psanou ženou pro ženy. Kniha měla velký ohlas a byla vydávána až do druhé světové války.

Zajímavou epizodou je skutečnost, že knihu „objevil“ v Německu narozený rabín Moritz Mayer, který ji po emigraci do USA přeložil do angličtiny a vydal v roce 1866. Jméno Fanny jako autorky však odstranil a místo něho uvedl jméno své. V his-story je to celkem známá praxe: už v Talmudu jsou zachovány rady žen (většinou matek rabínů), které jsou zmiňovány v diskusích („Řekl rabi Abaje, řekla mi matka:…“), ale v jiné zákonodárné literatuře citující tytéž pasáže (Mišna, Tosefta, Barajta) už nejsou ženy jako autorky či inspirátorky uvedeny. Vzpomeňme i na první reformní rabínku Reginu Jonas (1902-1944), ordinovanou v roce 1935. Po její smrti za holokaustu se o ní přestalo mluvit. Respektive její kolegové, mj. rabín Leo Baeck a Viktor Frankl (ano, ten slavný ušlechtilý psycholog), o ní nemluvili, takže se o ní svět dozvěděl až po pádu železné opony a otevření východoněmeckých archívů. Kolik takových žen bylo, o kterých nevíme, ale jejichž statečné osudy, slova, činy, moudrost, pokora, odvaha… jsou obsaženy v našem kolektivním poli a díky nimž se dnes těšíme svobodě? Jak řekla v přednášce Lavie: „I said to my children: Go and make research. More knowledge – more power….“

Motivací Fanny bylo najít střední cestu mezi přísnou ortodoxií, která neuznává schopnosti a práva žen v duchovním životě, a mezi asimilací, kdy frustrované ženy opouští pro ně nepřátelskou tradici a odcházejí do sekulárního světa, žít profánní život. Kdo zná judaismus, ví, jak těžké dilema to muselo být: na jednu stranu přísné zákony mužského světa vyzdvihujícího intelekt na první místo, na druhou stranu hluboká moudrost, psychologická znalost, duchovní zralost a etický maximalismus neuvěřitelně bohaté, pluralitní a mnohoúrovňové, dva tisíce let tvořené židovské tradice. Dnes už víme, že úsilí židovských žen o dosažení rovnoprávnosti a zachování víry se… podařilo, ovšem rozpadu tradice to nezabránilo. Jakmile dáte lidem – mužům i ženám – svobodnou volbu, nelze už je nacpat do jednoho, dvou, tří „povolených“ proudů. Těch proudů budou nutně desítky a stovky, neboť lidé jsou rozmanití. Pravdou je, že dnes už také víme o mnoha ženách, které dobrovolně či na základě výchovy v diskriminovaném postavení setrvávají (např. v ultraortodoxních komunitách) a považují to za „ženské“. Dalo by se diskutovat, do jaké míry moderní doba rozbila i tradiční ženskou a mužskou roli a jak se s tímto gulášem dnes vypořádáváme, pravdou však je, že ženy jako Lavie, které mají v životopisné kolonce náboženství „ortodoxní judaismus“, vychovaly čtyři děti, mají několik prestižních zaměstnání, angažují se ve společnosti a na přednášku přijdou s nepokrytou hlavou a ve šmrncovních šatech, ukazují, že lze zůstat duchovní a zároveň být moderní.

Mimochodem, Lavie na přednášku přivedla svoji přítelkyni, ortodoxní chazanit (kantorku), která dvě modlitby z Fanniny knihy zazpívala. Byla oblečená do přísně černého oděvu s dlouhými rukávy, měla pokrytou hlavu a nízké podpatky – a zpívala nádherně. Jistý původem izraelský, v Praze usazený rabi ( nebudu jmenovat, každý ho v daných kruzích zná, protože je neodbytně a neslušně sebeprosazující se, hlučný a hovořící v nejméně vhodných chvílích) se před zpěvem zeptal, zda je připraven playback? Tak tomu se říká hra na tradici. V tradičním judaismu totiž muži nesměli naslouchat ženskému zpěvu, a už vůbec ne modliteb, tudíž ženy jako kantorky nemohly obci sloužit. (Zdravím na dálku svoji milou přítelkyni Lenku Lichtenberg, která mj. vystudovala židovskou liturgickou hudbu a zpívá v rekonstrukcionalistické synagoze v Torontu. Liturgickou hudbu také skládá, nádherně, koukněte na: https://www.youtube.com/watch?v=I30SvfjMpMU ). Panu rabínovi bylo odpovězeno, že šlo o překvapení (technika tudíž není připravena) a má si zavřít oči (vtipné)…

Každopádně jsem se znovu zamyslela, zda jsem byla dostatečně dobrou duchovní průvodkyní svým dcerám. Když byly malé a bydleli jsme na evangelické faře jako správci, brávala jsem je na nedělní bohoslužby – do té doby, než Klárka do unylých a smrtelně vážných zpěvů typu „Jezu Kriste, štědrý kněže“ nadšeně zpívala jasným hláskem „My jsme žáci 3.B“. Pak jsme byly odejity. Do přírody jsme je s manželem brali odmala a vyprávění o vílách a skřítcích jsme milovali všichni (skvělé jsou irské pohádky!). Jak dcery rostly, vyprávěly jsme si o Bohyni. To se potom zúročilo při jejich menstruačních rituálech. Mladší Bětka mívala dobré průpovídky, na jednu stranu „Nemám ráda anděly, protože jsou s Bohem“, na druhou stranu „Naše (ztracená) kočička je v pořádku, Matka Země mi to řekla.“ Zamilovala se do selenitu, kamene se silnou ženskou lunární energií, a když jsem jí ho koupila, měla ho vedle postele a povídala si s ním. Na burze kamenů, kterou pravidelně dvakrát ročně navštěvujeme dodnes, si kupovala kameny se slovy „tenhle na mne zavolal“.
Teď už jim do hlavy nevidím, jen doufám, že jejich citlivost a čistota bude ochráněna jejich odvahou a zdravým úsudkem. A samozřejmě se za ně modlím, protože jak je pouštím a stále méně zasahuji do jejich svobodné vůle, víc a víc prosím všechny moudré síly o jejich podporu.

Na závěr překládám z angličtiny modlitbu Fanny Neudy, kterou se matka modlila při pojmenování dcery v synagoze. Možná bychom to dnes řekli jinak, každý dle své víry, ale hluboká touha po ochraně a světlě pro naše drahé děti je stále stejná, napříč staletím….

„Dobré jméno je nad výborný olej…“ (Kazatel 7:1)
„Veleben buď, Bože, který nás zahrnuješ svojí hojnou laskavostí! Vkládáš něžné pocity do srdce ženy. Jsou tak svaté a jemné, že ji naplňují ušlechtilostí a vyzdvihují ji v jejích vlastních očích i v očích druhých. Mateřská láska a čest utváří dobré vlastnosti a zabraňuje vrtochům. Přišla jsem, abych velebila tvé Jméno, můj Bože. Také mně jsi dal tyto dobré a sladké pocity. Dal jsi mi dceru, aby naplnila mé srdce vřelostí, dceru, jejíž prospívání a vzdělání budou mojí odpovědností. Díky její něžné přítomnosti znovu s radostí prožiji své dětství a mládí.
Dnes ji přinášíme do stanu Sáry, Rebeky, Ráchel a Ley. Ať je tvojí vůlí, můj Bože, vložit na ni požehnání. Dnes jí bude dáno jméno. Ať ho skrze své čisté a ctnostné činy udělá jménem hodným úcty a ocenění. Nechť je tvou vůlí, dobrý Bože, aby toto jméno bylo před tebou napsáno do Knihy Života a štěstí. Ať je jako Sára, jako Rebeka, jako Rachel a jako Lea – ozdobená, požehnaná a vznešená, a její život a víra ať jsou poctivé a čestné. Ať vyroste k jemnosti a velkorysosti, spravedlnosti ve víře, přímosti a skromnosti. Ať je věrnou dcerou oddanou tvým přikázáním, zdrženlivou a cítící srdcem i duší, věrnou manželkou a tvůrkyní domova, na které spočívají nebeská požehnání. Nechť najde náklonnost mezi lidmi. Amen.“

(Přeloženo z materiálu, který jsme obdrželi na přednášce. Jde o reprint knihy „A Jewish Women’s Prayerbook“, kterou Lavie vydala a která je překladem Fanniny knihy do angličtiny.)

Modlitební kniha Fanny Neudy byla v roce 2008 díky nadaci Respekt a tolerance přeložena J.A.Haidlerem do češtiny: http://www.databazeknih.cz/knihy/hodiny-zboznosti-141163
Více o Fanny najdete zde:
http://www.respectandtolerance.com/cz/lostice/osudy-lostice/87-fanny-neuda-napsala-prvni-motlitebni-knihu.html

Foto: Ve čtvrtek 3.září 2015 byla na zdi loštické synagogy odhalena pamětní deska Fanny Neudy. Jak pravil pan velvyslanec Státu Izrael Gary Koren, „with little mistakes in Hebrew, but I´m sure in excellent Czech.“ Vedle desky napravo stojí Aliza Lavie.První zleva pan Koren, první zprava paní kantorka (jméno si bohužel nepamatuji).
Zdroj: http://sumpersky.denik.cz/galerie/v-losticich-odhalili-desku-fanny-neude.html, foto Jiří Kopáč

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli