Tak máme zase žabí období. Poslední den února jsme s manželem a kolegy z Českého svazu ochránců přírody upevňovali sítě, které žáby zastaví před silnicí a svedou je do zakopaných kbelíků, kde si počkají, až je někdo z nás přenese. No a nyní se různě střídáme a jezdíme přenášet. Největší tíha leží na vedoucí sdružení – přírodovědkyni, ale i jedno ráno strávené vybíráním ropuch, skokanů, kuněk, rosniček, čolků malých i čolků velkých,mloků,…, z kbelíků, přenášením přes silnici a vypouštěním do blízkého rybníka, je krásný zážitek.
POZOR, OHROŽENÍ AUT
Žáby žijí ve vlhkých lesích, ale rozmnožovat se chodí do rybníků, takže každý rok táhnou přes překážky, včetně těch asfaltových, které jsme postavili my lidé, na místo nového života. Žene je rozmnožovací instinkt, jeden ze základních instinktů živých bytostí. My stavíme sítě a přenášíme na dvou místech cca 15 km od Jičína, kde je vypozorován (podle žab rozjetých na silnici) silný tah. Letos byl tah opravdu mimořádný: ve čtvrtek 26.března zburcovali bdělí občané hasiče, že vesnická silnice je doslova zavalena žábami. Hasiči se nejprve snažili žáby přenést přes silnici na pole, ale „bylo jich hrozně moc a vraceli se zpátky na silnici“ . Neposluchy! Po poradě s naší předsedkyní, která požila a nemohla jim tedy v devět večer pomoci přenášet, a po poradě s policií, hasiči úsek silnice uzavřeli. Aby nevznikla mýlka: byli to hasiči z úseku péče o silnice a důvodem uzavírky nebyla ochrana žab, ale nebezpečí pro auta. Myslím, že to vypovídá hodně o našem vztahu k živým spolu-bytostem, jimiž obojživelníci pro nás jsou: ty mohou být rozježděné po silnici, ale kdyby se po nich třeba sklouzlo motorové vozidlo a doznalo úhony, pak by to byla skutečná tragédie. O tom, kdo je naše spolu-bytost a kdo si zaslouží empatii a spolupráci, nemáme příliš jasno.
Každopádně druhý den naše vedoucí přenášela kolem dvou tisíc ropuch, což je náš místní rekord. S manželem a starší dcerou jsme v neděli přenášeli 23 čolečků, roztomilých křehoučkých bytůstek, jejichž vizáž naznačuje strašidelnost, ale velikost vás dojímá. Předpokládáme, že tento týden se migrace uzavře, když většina už přešla o oné „biblické noci“.
ŽÁBA JAKO MATKA ZEMĚ
Apropo, Bible. Vzpomínáte na druhou egyptskou ránu? „Wa-jomer Adonaj el-Moše: Emor el-Aharon: Nte et-jadcha be-mattecha al-hanneharot al-hajeorim we-al-haagammim we-ha´al et-hacefard´eim al-erec Micrajim:“ „I pravil Hospodin Mojžíšovi: řekni Aharonovi: vztáhni svou ruku s holí svou nad řeky, nad průplavy a nad jezera a přiveď žáby na zem egyptskou.“ (2.kniha Mojžíšova 8:1, žába je hebrejské krásné zvukomalebné slovo „cefarde´a„) Egypt zaplavily tisíce žab… No, příjemné to asi nebylo. Ještě horší nálepku mají žáby ve Zjevení Janově, apokalyptické knize, která uzavírá celek Nového Zákona: „Šestý anděl vylil svou nádobu na velikou řeku Eufrat: a její voda vyschla, aby byla připravena cesta králům od východu slunce. A hle, z úst draka i z úst dravé šelmy a z úst lživého proroka vystoupili tři nečistí duchové, podobní ropuchám. Jsou to duchové ďábelští, kteří činí zázračná znamení…“ (Zjevení 16:12-14a) Není divu, že v naší kolektivní paměti je žába vnímána negativně. Má slizkou kůži, je spojena se zemí a vodou (ženské elementy), ropucha má na sobě výrůstky podobné bradavicím, z našeho pohledu má nekoordinovaný, nečekaný pohyb.
V pohádkách žáby vystupují jako jedno ze zvířat čarodějnic nebo jako zakletý princ/princezna. To už je lepší role: vzpomínáte na moudrou „Žabku Carevnu“ držící kralevicův vystřelený šíp? Nelitoval, že se stala jeho nevěstou, a byl tak odměněn, že neviděl jenom to, co je vidět: zvířecí podobu. Žába je spojena s tajemstvím, vlhkým lesem, nepředvídatelností, překonáváním překážek vnějších i vnitřních (jenom si představte, že byste ji měli políbit…). Psychoterapeutka Verena Kast v knize „Touha po druhém: O lásce v pohádkách“ ve výkladu pohádky „Železná kamna“ zmiňuje postavu Tlusté Ropuchy. Princezna bloudící temným lesem narazí na starý domeček a zaklepe. „Tlustá ropucha hned zavolala: Zelená malá panenko, krsonožko, krsonohá fenko, nožkama sem tam, podívej se, kdo je to tam venku.“ A jedna malá ropuška přišla a otevřela jí. Jak vstoupila, všechny ji přivítaly a musela se posadit. Ptaly se jí: „Odkud přicházíte? Kam jdete?“….…Ropuchy princeznu pohostí , nechají ji přenocovat a druhý den jí dobře poradí a dají jí na cestu za princem tři kouzelné předměty.
Kast jejich roli v pohádce vysvětluje takto:
„Ropuchy zde působí jako personifikace matky přírody. Nahrazují moudré stařeny, které známe ze srovnatelných pohádek, nebo Slunce, Měsíc a hvězdy. Ropuchy, tyto ještě zvířecí podoby, v nichž se zjevuje Matka Země, se zde ukazují v pozitivním aspektu: matka příroda dává královské dceři, co potřebuje. Jinak řečeno: aby se skutečně mohla vyvíjet směrem k autonomii, aby skutečně mohla hledat a jít svou cestou, potřebuje zastavení u něčeho mateřsky ochranitelského . Musí se nechat přijmout do jistoty a bezpečí… Když jsem v jedné skupině (lidí na terapii) použila obrazy z této pohádky jako základ pro další, vlastní obrazy účastníků, několik z nich se těchto ropuch děsilo a nikdy by prý od nich pomoc nepřijali. Dokonce těm ropuchám ani nevěřili, že by mohly vůbec nějak pomoci. Obraz těchto ropuch – pomocnic mimo jiné vyjadřuje, že POMOC MŮŽE PŘIJÍT OD TOHO, CO NENÍ VIDĚT, ČÍM SE POHRDÁ – jen musí být člověk jejímu přijetí otevřen…Změny přicházejí mnohem spíše tak, že se učíme vnímat a přijímat to, co jsme doposud přehlíželi a co nám život sám od sebe přinesl. …Tato fáze u ropuch se rovná inkubační fázi, jakou známe z tvůrčího procesu, ale vlastně principiálně z každého procesu proměny: když jsme se s problémem dostatečně dlouho potýkali a dokázali ho pro sebe formulovat, zpracovává se v nevědomí. Patří k tomu též tato důvěra v pomoc – v naší pohádce v ropuchy jako symbol mateřského prazákladu, který je protikladný světu otcovskému, z něhož královská dcera přichází. Na vývojové cestě vymaňování ženy z původně pozitivní otcovské vazby se tento moment rovná fázi, kdy za sebou již nechala svět otců, připadá si dezorientovaná, a dostává se do kontaktu s mateřským světem v sobě – ani ne tak se světem určovaným tělesnou matkou, jako spíše s archetypovou mateřskostí.“ Na konci pohádky jsou i ropuchy vysvobozeny: „…byly to samé královské děti a měly velikou radost.“
ŽÁBA JAKO SYMBOL PLODNOSTI A ZNOVUZROZENÍ
Půjdeme-li úplně ke kořenům lidského vnímání žab, dochovány jsou záznamy, že Egypťané v raně dynastickém až druhém dynastickém období (4.-2.tisíciletí př.o.l.) uctívali žabí bohyni Heket. Protože po každoročních životodárných jarních záplavách Nilu se mj. vylíhlo obrovské množství žab, stala se symbolem plodnosti, hojnosti a znovuzrození po zimě. Patrně biblická inspirace, ovšem původně měla jiný náboj – radostný, jak přísluší návratu života a zajištění úrody. Dovedete si představit zvuky žabích koncertů v rákosí Nilu? Heket byla zobrazována buď jako žába, nebo jako žena se žabí hlavou, případně žába s tělem prodlouženým do falického tvaru. Našly se obsidiánové sošky žab s prodlouženým a zaobleným tělem, které podle některých feministických vědkyň sloužily k defloraci dívek po první menstruaci , neboť panenská krev žen patřila Zemi, nikoli mužům, a neměla být součástí kupní ceny dívek, jak tomu v patriarchátu bylo. Krásně takové zasvěcení popisuje Anita Diamant v knize Červený stan. Hieroglyf pro jméno Heket obsahuje čtyři znaky, včetně obrázku žáby. Heket pomáhala ženám při porodu, především v posledním stadiu, a její malé sošky nosily ženy k porodu jako amulety. Byla spojena s prvotním bahnem, vlhkou, úrodnou půdou, ze které se vše rodí.
Brněnská malířka Věra Kočka Tomisová nakreslila – nebo stáhla? – obraz Žáby a doplnila ho těmito slovy:
„Pomáhá nám uvědomovat si každodenní zázraky života. Navozuje duchovní klid a mír. Léčení plexu solaru i obecně. Přináší sluníčko do duše, přítomnost Ježíše Krista a pomáhá nám přijímat změny, které nám přináší transformace. Obrázek byl kreslen v napojení na Prapodstatu jednotlivých druhů zvířat žijících ve volné krajině. “ http://www.verakocka.cz/zaba
Zvířata nám pomáhají vidět a vnímat víc než jenom své úzké, omezené zájmy. Učí nás soucítění a vědomí, že nejsme vrchol evoluce, a na této Zemi máme nesčetné partnery, spolu-bytosti, malé, velké, nekonečně rozmanité,…Naše prostředí je i jejich prostředím. A jejich esence se skrze duši dotýká našich nevědomých procesů, naší evoluce.
Až vás někdy popadne pocit pána tvorstva a vládce vyspělé civilizace, zkuste si chvíli všímat, kolik je na silnicích zabitých zvířat: ježků, koček, veverek, selátek divokého prasete, srnek, ptáků, hadů a žab. Mlčky platí za naši pýchu. Doufejme, že jejich oběť nás někdy probere.
Věnováno Petře, Jiřince, Erazimovi,Míše, Katce a všem kolegům z ČSOP po Česku, kteří v těchto dnech přenášejí žáby.
Foto: Rosnička – setkání při přenášení z roku 2009. Foto Petra Zíková.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: