S Lucienem jsem se seznámila prostřednictvím společného izraelského známého. Setkali jsme se v Praze, kde Lucien bydlí, a povídali si o všem možném od umění po Izrael a Palestinu. Lucienovým záměrem je uspořádat v Praze setkání „lidí dobré vůle“ z obou stran, což je v současné situaci opravdu odvážný plán. Když se sejdeme k rozhovoru, začneme sdílením o izraelsko-palestinském dokumentárním filmu Žádná jiná země (No Other Land), který právě dostal Oscara za nejlepší dokument a byl promítán i v Praze na festivalu Jeden svět. Já ho neviděla – bydlení na venkově má i své nevýhody – , Lucien ano.
JEDEN PŘÍBĚH NENÍ JEDINÝ PŘÍBĚH
Lucien: Už jsem film No Other Land viděl. Je to dobré. Není to bez odstínů (nuances – názorové odlišnosti). Jak napsala Emily Dickinson, „Tell all the truth but tell it slant“, „Řekněte celou pravdu, ale řekněte ji ze strany“ (Rozumí se: ne napřímo, ne celou. Báseň pokračuje: „Úspěch je v kroužení… Pravda musí zářit postupně, jinak by každý člověk oslepl.“ Geniální Emily, miluji ji!). Ona to však řekla o poezii, nikoli o historii. Jako básníci bychom měli mluvit z různých úhlů (angles) – v úhlech pohledu jsou andělé (angels). Protože to je způsob, jak vyjadřujeme naše jedinečné vize. Film říká odkloněnou pravdu. Nicméně je v něm zachycen i velmi soucitný izraelský protagonista. S velkou péčí se stará o to, co se děje na palestinské straně.
Terezie: Film zachycuje boření palestinských domů ve vesnici Masafer Jatta izraelskou armádou kvůli vytvoření tréninkového prostoru. Vyhnaní obyvatelé nemají kde bydlet. Pomáhají jim jak palestinští a izraelští, tak zahraniční aktivisté, zraněného Palestince, který později zemře, podporují Izraelci skrze crowdfundingovou kampaň, to ale ve filmu zmíněno není.
Lucien: Crowdfunding je skvělý, ale nic to nevyřešilo. Ale souhlasím, že by bylo vyváženější, kdyby diváci věděli, že mnoha lidem v Izraeli na Palestincích záleží.
Terezie: Zajímavé také je, že když tvůrci získali Oscara, palestinský filmař ve své děkovné řeči mluvil o Palestincích, kdežto izraelský filmař mluvil o obou národech – o Izraelcích, o izraelských rukojmích, i o Palestincích.
Lucien: To je pravda.
Terezie: Zkrátka cítit se vinným nepomáhá. Jako by nyní probíhala velká hra a manipulace s viktimizací. A propalestinští aktivisté beztak Izraelce Juvala Abrahama odsoudili s tím, že „pouze maskuje povahu izraelského apartheidu“. Ať uděláte cokoli, tyto extrémisty nikdy neuspokojíte. Nicméně sleduji na FB jednoho Gazana žijícího v Americe, Ahmeda Fuada Alchatiba (https://www.facebook.com/search/top?q=ahmed%20fouad%20alkhatib ) Je velmi moudrý a odvážný. Takové lidi máme podporovat.
Lucien: Potřebujeme si uvědomit, že je zde mnoho příběhů. Jeden příběh není jediný příběh. Pokud si to myslíme, dostaneme se do vážných problémů. I kdyby to byl náš příběh, není jediný. Proto se snažím naslouchat co nejvíce příběhům a učit se z nich. Vytvořil jsem nový jazyk. (Rakouský židovský filosof Ludwig) Wittgenstein říká, že nemůžeme vstoupit do nějakého místa/prostoru, pro který bychom neměli jazyk. Takže potřebujeme jazyk, abychom vstoupili do nových dimenzí.
Jedním z těch slov je slovo re-humanizace. To zoufale potřebujeme. Je to moje slovo, vytvořil jsem ho. Máme slovo „dehumanizace“, například v souvislosti s Afričany, ze kterých jsme kdysi udělali otroky, a mnoho jiných příkladů. Nyní je ale čas na rehumanizaci, potřebujeme vidět a ctít, že tu nejsou jen „oni“, třeba „oni Palestinci“ a „oni Izraelci“. Ve slově „oni“, „ti jiní“ (psychologický termín The Other, ten jiný) je velké nebezpečí. Slovo rehumanizace mimo jiné vyjadřuje potřebu přivést k sobě skutečné lidské bytosti tak, aby se potkaly a pochopily své sdílené lidství. Pojďme si říct: „Všichni jsme lidské bytosti. Všichni máme své perspektivy, hodnoty a rozdíly.“ Tyto rozdíly je důležité přijmout se zvídavostí a láskou.
My jsme se potkali tady v obchodním centru. Je to místo rozmanitosti: jsou tu různé obchody. Do některých jsem vstoupil nebo do nich vstoupím, do některých nikdy nevstoupím. Ale to neznamená, že by se ty obchody měly zavřít. Mají různý nádech, různý rozpočet… A pak jsou tu projevy reality, které v tomto obchodním centru nejsou, a ty bychom měli hledat.
Terezie: Můj pohled je takový: Jako lidský kolektiv procházíme transformací mnohem většího rozměru, než si dokážeme představit. I když je důležité vnímat Jednotu lidstva a Jednotu Vědomí, uvnitř této Jednoty dochází k rozchodu do různých paralelních realit, různých timelines, které si lidé podle úrovně vibrace svého vědomí vědomě a ještě více nevědomě volí. Před dvaceti, třiceti lety jsme usilovali o oslovení všech lidí a všelidské porozumění. Dnes už si nejsem jistá, zda to jde. S některými lidmi se prostě nepotkáme, protože jsou v jiné dimenzi reality. Je to svobodná volba každého, i když většinou nevědomá.
Jestliže se někdo rozhodne, že nechce žít lásku a toleranci, nemůžeme ho nutit. Můžeme jen rezonovat naše rozhodnutí jako druh pozvánky do světa tolerance – a třeba někoho ovlivní. A to je dnes ta výzva. Rozhraní nevede skrze různé národnosti či sociální skupiny, ale skrze frekvenční úroveň vědomí. Proto sleduji na sítích palestinské aktivisty, kteří vystoupili z kolektivní hypnózy a z programu oběť – agresor. Stali se sice pro velkou část své společnosti „černými ovcemi“, ale zároveň vytváří novou úroveň vědomí svojí osobní statečností a střízlivostí. Možná jsou zatím kapkou v moři, ale zároveň vytváří to, co feministky nazývají „moment of rupture“, „prasklina“. To je důležité. Ukazují, že je zde jiná cesta a že lze překonat strach. V palestinské společnosti je to opravdu nebezpečné být pravdivý. Tito Palestinci obvykle museli uprchnout, žijí v USA nebo Evropě.
Lucien: Ano.
JSEM PŘIPRAVENÝ SE SVÉZT, KAMKOLI MNE DUCH CHCE VZÍT
Terezie: Co nyní cítíte ve vaší tvořivosti? Všimla jsem si, že následujete svoji tvořivost. Není vykalkulovaná podle trendů či zisku. Jak jste zjistil, že musíte následovat svoji tvořivost, a kam vás vede?
Lucien: Nechme promluvit báseň, kterou jsem o tom napsal.
„Hitchhiking to heaven,
each love is a ride.
If we´d known where we were going,
we would never have arrived.
(Stopování do nebe, každá láska je jízda. Kdybychom byli bývali věděli, kam nás zavede, nikdy bychom tam nedojeli.)
Už jenom stopování naznačuje, že nejsme řidiči😊. Jsem připravený se svézt, kamkoli mne Duch chce vzít. Poprvé jsem cítil volání své tvořivosti, když mi bylo jedenáct let a studoval jsem v Los Angeles. Učitelka vyšla ze třídy a vrátila se plačící. Viděl jsem, jak se můj vzor dospělosti přede mnou hroutí. A tak jsem vytáhl papír a napsal báseň. Nikdo mi nikdy neřekl, jak se to dělá – byla to moje první báseň. Nemám ponětí, proč jsem to udělal – prostě mi to přišlo jako jediný možný způsob, jak na danou situaci odpovědět.
Ve třinácti letech, to už jsem bydlel v Seattlu, nám učitel dal za úkol napsat krátkou báseň. Když jsem ji potom četl nahlas, nikdo nevěřil, že jsem ji napsal a neokopíroval. Byla velmi odlišná a, upřímně, lepší než ostatní😊. A když mi bylo šestnáct let, blesk znovu udeřil. Byl jsem v posledním ročníku školy a napsal jsem báseň Gentle Wolf (Jemný vlk), kterou dodnes přednáším. A tehdy jsem se rozhodl ty dveře poezie otevřít.
Myslím si, že všichni ve svém životě dostáváme tajemné klíče. Já dostal velmi zvláštní klíč, protože jsem se narodil bez pravé ruky. To by pro většinu lidí představovalo zásadní postižení. V mém životě se ukázalo, že to tak není. Kromě tohoto „viditelného“ klíče obdržíme i mnoho neviditelných vkladů, které jsou buď velmi „plusové“, nebo naopak „mínusové“. Můžeme třeba dostat do vínku popudlivou netrpělivost, což je v životě opravdu velké mínus. Když jste malé smějící se miminko, nikdo to nepozná – projeví se to až později. Tak jsem se i já narodil s uměleckými talenty, o kterých nikdo nevěděl, dokud se nezačaly zhmotňovat. A i poté to byl proces důvěry v toto zhmotňování a proces důvěry, že tento dar není jenom pro mne, ale že ho mám sdílet s druhými lidmi.
Terezie: Takže nyní žijete svůj život a čekáte, kdy přijde vlna tvořivosti?
Lucien: To je výborná otázka. Ještě nemám dobrou odpověď. Je to jedno z témat mé nedávné přednášky: do jaké míry se prostě jen uvolníme, abychom umožnili tvořivosti přijít, – protože to někdy funguje! -, a do jaké míry máme aktivně skočit a plavat proti proudu řeky? Usilovat, potápět se v protisměru, i když je to mimořádně těžké? A popravdě řečeno, oba přístupy jsou užitečné. Neexistuje žádný recept. Kdyby existoval, všichni bychom se podle něj chovali. Někdy zkrátka musíte nechat věci dít a čekat, a jindy musíte těžce pracovat a jíst prach a unést odmítnutí. Každá publikovaná báseň může přinést nějaké odmítnutí. To není jednoduché, je to bolestivé.
Terezie: Ano. Při skutečné tvořivosti jdeme s kůží na trh.
Lucien: Ano.
NOVÉ ZPŮSOBY VIDĚNÍ MOHOU OTEVŘÍT NOVÉ ZPŮSOBY BYTÍ
Terezie: Co Vás fascinuje na umění fotografie? Je to umění světla a stínu, odrazu a reflexe.
Lucien: Možná bych začal samotným slovem – „foto“ znamená „světlo“ a „grafie“ znamená „psaní“. Takže fotografii chápu jako psaní světlem. A snažím se psát světlem básně. Moje fotografie jsou tak hodně založené na dění v okolním světě – nepracuji ve studiu, tak potřebuji být otevřený a připravený, a zároveň chápat, že básně světla jsou mimořádně vzácné. Takže průměrně udělám opravdu dobrou báseň světla tak dvakrát za rok. Ale aby k tomu došlo, musím udělat tisíce fotografií. Je tam spousta činitelů – promeškání chvíle, technika, rušivé prvky… Téměř nedělám post úpravy (post-processing) – chci zachytit co nejautentičtější báseň světla, která se odehrává před mýma očima.
Dnes každý fotí, dělá obrázky (pictures). Já dělám fotografie (photographs). Jaký je rozdíl? Obrázky jsou pro lidi, kteří tam byli. Je to vzpomínka. Fotografie je pro lidi, kteří tam nebyli. Je to vzkaz, který může být a má být předán. Přemýšlím o mimořádně působivé fotografii „Afghánská dívka“ (z roku 1984) amerického fotografa Steve McCurryho. Tato fotografie změnila vnímání fotografie – jako by vytvořila nový slovník. Ve třpytivé smaragdové zeleni jejích očí lidé viděli odolnost lidského ducha, zápas a drama uprchlictví, … A také viděli – protože fotografové komunikují s mnoha vrstvami vědomí a podvědomí a rovinami významu – zeleň stěny za ní, jak se odráží na jejím přehozeném šátku. A to jako by naznačovalo, že i utrpení může být absolutně krásné. To všechno může být v jedné fotografii obsažené. A nové způsoby vidění mohou otevřít nové způsoby bytí.
Zpátky k Vaší otázce. Také miluji nadnárodní jazyk fotografie. Když napíšu v angličtině dobrou báseň, vím, že je skříňka s cennostmi, která má kombinovaný zámek. Může ji otevřít jen ten, kdo umí mimořádně dobře anglicky. Ve skutečnosti nemůže být přeložena, i když je to určitě možné. Jak říká (ruský spisovatel Lev Nikolajevič) Tolstoj, nepřeložený text je jako nahromaděná krev v určité části těla – a my potřebujeme, aby krev protékala celým tělem. Mnohé z mých oblíbených básníků jsem četl jenom v překladu – Rainera Mariu Rilkeho, Charlese Baudelaira, Arthura Rimbauda, Pabla Nerudu. Kdyby překlad jejich básní nebyl možný, poznal bych to. Nepropadl bych jim😊Takže bych to poopravil: jsou dvě skříňky s kombinovanými zámky. Je to jako kdybychom báseň přetvořili (re-made) do jazyka nové skříňky. Lidé, kteří tento jazyk znají, dostanou kombinaci čísel, aby si zámek otevřeli. Shrnuto – je to možné.
Ale díky Bohu za fotografy! Neboť každý, kdo má spolupracující oči, a to nemá každý, může báseň ve světle okamžitě vidět a ocenit.
Terezie: Ano. A ona pracuje s emočním tělem, vzpomínkami, pocity, … Je zajímavé, jak každý vidí skrze svůj vlastní filtr.
TEXT A HUDBA PÍSNĚ SE STANOU DVĚMA KŘÍDLY PTÁKA
Terezie: A co Vás přivedlo k radosti hudby? Ke hraní, zpěvu…
Lucien: To se stalo také v mládí, kdy jsem si uvědomil, že umím zpívat, a tak jsem začal. A přišlo ocenění od lidí. Kvůli partnerským rozchodům jsem zjistil, že umím i psát písně. Svoji první píseň jsem napsal po bolestivém rozchodu – rád bych věřil, že mi to pomáhá se s rozchody vyrovnat. Kdykoli je moje srdce zlomené, mohu zemřít do tvořivé říše – a písně mi pomáhají znovu se poskládat a situaci transformovat.
A co se týče hudby, miluji představu, že text a hudba písně se stanou dvěma křídly ptáka. Krouží a vezme mne na svoje záda. Je to magický pták, odnáší mne do dimenzí, které bych jinak nepoznal. Pro vznik velkého umění jsem stvořil slovo „brainbow“ (anglicky „brain“ – mysl, mozek, „rainbow“ – duha, doslova „dešťový luk, oblouk“): je to ta chvíle, kdy déšť pocitů je prostoupen slunečním paprskem intelektu.
Jednou z kvalit, které hudba poskytuje, jsou pocity. Když slyšíte hudbu, vynoří se spontánně, automaticky. (Fyzik Albert) Einstein počítal rychlost světla. Ale i když byl sám houslistou, nikdy nemluvil o rychlosti hudby. A ta je také neuvěřitelná! Vibrace se objeví prakticky okamžitě, kdy hudba začne.
A ještě musím zmínit moji jednorukost. Důvod je samozřejmě tajemstvím života a osudu. Po praktické stránce mne vede k tomu, že musím hledat někoho ke spolupráci – doslova „potřebuji ruku“. Díky tomu jsem měl v hudbě opravdu mnoho spolupracovníků. A to mám rád, protože musím vystoupit z prostoru své vlastní tvořivosti a spolupracovat. Třeba s nizozemským hudebníkem, který na moje básnické texty napsal klasickou hudbu a zahrál ji v Concertgebouw, nejslavnější nizozemské koncertní síni. Když jsem tam byl, rozplakal jsem se – sto padesát lidí na jevišti interpretovalo slova, která jsem napsal v noci, sám na Sinajské poušti!
Jiným příkladem je moje nová báseň „Mír je náš domov“ (Shalom is our home). Demo nahrávku jsem poslal palestinské zpěvačce Miře Elabouni a ta nazpívá doprovodné vokály k mému zpěvu. Momentálně je na umělecké tour společně s Izraelko-Kanaďankou Jael Decklebaum. Napsal jsem sice melodii, ale nemám pocit, že je nejlepší😊 tak jsem ji poslal asi čtyřem skladatelům a jeden z nich mi poslal krásnou verzi. Píseň brzy vydáme.
Terezie: Krása. Ano, spolupráce, to je naše budoucnost. Zároveň to není jednoduché, protože naše ego zápasí o naši sebestřednost😊
Lucien: Režisér Francis Ford Coppola, který natočil tolik skvělých filmů, řekl, že spolupráce je sexualita tvořivosti. Myslím, že je to krásná a vtipná věta. Když jsem poprvé poslouchal demo písně Mír je náš domov, které mi hudebník Tomas Sky, později vybraný, poslal, a cítil, kolik je v písni emocí, řekl jsem si: „Díky Bohu, že jsem byl dostatečně pokorný a požádal o hudbu někoho jiného než sebe😊“ Jeho otec mimochodem přežil Osvětim.
UHASIT OHEŇ A ZAČÍT S OBNOVOU
Terezie: A co vidíte jako největší úkol a výzvu pro lidi jako my? Pro náš, jak tomu říkáte, „národ představivosti“ – „imagi-nation“?
Lucien: Ano, první důležitá věc je uvědomit si, že jsme součástí imagi-nation, národa představivosti. Dále se potřebujeme zapojit do procesu re-humanizace, obnovení lidství. Část tohoto procesu je velmi osobní: každý z nás potřebuje pochopit, že je Město. Vy jste Město Terezy. Já jsem Město Luciena. A část našeho Města hoří. My sami, nebo naše rodina, nebo naše traumatizující zážitky, tu část zapálili. A tato část může ohrozit i ty části, které nehoří – například se budeme dusit kouřem. Jestliže máme neléčené trauma, je nyní moc důležité se mu věnovat, aby se oheň uhasil a my mohli začít obnovu této své vnitřní části. Takže první část je osobní. Mnoho z těchto témat zkoumám v mém novém románu „Rabínka z Osvětimi“ (The Rabbi of Auschwitz. Inspirací byl osud první rabínky – ženy Reginy Jonas.)
Až potom se můžeme otočit tváří v tvář naší komunitě a najít „svoje“, podobně založené lidi. A nemusí jich být hodně! Někdy selháváme, protože máme příliš vysoké ambice. Ale je to o vybudování základů. Potom prvního patra. Potom druhého patra. Klidně můžeme začít dva, jako (Paul) Simon a (Art) Garfunkel. Tihle dva židovští muži dali ruce a srdce dohromady a vytvořili nádhernou hudbu. Bob Dylan dokonce hrál a zpíval fantastickou hudbu sám, ale jak ukazuje film Úplně neznámý, i on měl svého předchůdce Woodyho Guthrie a další své vlivy, na které navazoval a kteří ho inspirovali. I my máme vždy své inspirátory.
Terezie: Je to zajímavé slovo: in-spiro, v – dechnout. Co popisujete je spojené se živlem vzduchu. Dech je propojující nosič, spojuje nás s domněle vnějším prostředím, s lidmi, se stromy, zvířaty…
Lucien: Ano, A zároveň je tam i propojení s Duchem.
Terezie: Ano. Hebrejské slovo „ruach“ znamená dech, vzduch, vítr, duše i Duch. Řecké „spirit“ má podobný význam. Děkuji za rozhovor a ať nás Duch vede k obnovení našeho lidství!
Lucien: Děkuji, Terezie! Kdybychom dokázali věnovat čas vytvoření blízkosti a intimity „Into Me You See“ (intimacy) – „vidíš do mne“ se sebou navzájem, zastavit se v mlýnku každodennosti a skutečně si navzájem naslouchat, svět by byl otevřenější a rozšířil by se. A v tomto novém širším světě by naše vlastní problémy vypadaly menší. Samozřejmě je potřeba přiznat, že někdy je otevření se druhému bolestné. Nicméně, jak říká židovské přísloví, „žádné srdce není tak celistvé (whole) jako zlomené srdce.“ A já věřím, že srdce se rozbíjí proto, aby se stalo větším.
Lucien Zell pochází ze Spojených států, žije v Praze.
Založil Moving Center, literární festival https://www.facebook.com/movingcenterliteraryfestival/?locale=cs_CZ . Vede mezinárodní diskusní skupinu psaní poezie zvanou Poetry Junkies https://poetryjunkies.com/ a https://buymeacoffee.com/poetryjunkies
Píše poezii, povídky, písňové texty, které zpívá. Aktivně propojuje umělce, vytváří místa pro setkání rozmanitých tvůrců. Rád si hraje se slovy, vytváří nový podpůrný jazyk pro harmonizaci vztahů mezi lidmi.
Fine art tisky (limited edition, 1/25, podepsané a zarámované) jsou k dispozici skrze objednávku u Martina Ichy: martin@icha.cz.
Luciena můžete přímo podpořit na Patreonu: https://www.patreon.com/LucienZell a na Buy Me a Coffee: https://buymeacoffee.com/poetryjunkies
Lucienovu hudbu můžete omrknou zde:
„Make Me Miss“ – natočeno během lockdownu:-)
https://www.youtube.com/watch?v=BSAy3I2Go_w
„Imagi – Nation“ spolupráce s maďarskou skupinou Earthjam
https://www.youtube.com/watch?v=Csol50Sa2Ro
zhudebněná báseň „The Ivy“
https://www.youtube.com/watch?v=MesUh3UhshY
Foto: Lucien Zell. Jedna z Lucienových nejznámějších fotografií.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
MELILA HELLNER EŠED: O truchlení Židů a Palestinců a ženské boží Přítomnosti