O MARTOVI PODRUHÉ

Po krásném, ale fyzicky i psychicky náročném létě se mi opět otevřelo téma Marse. (Článek „O Martovi poprvé“ viz. http://www.oheladom.cz/2015/puvodni-clanky/o-martovi-poprve/ ) . Po návratu z téměř třítýdenní rodinné dovolené se stanem a statečným Fordíkem v divoké přírodě Pyrenejí, kde jsme zažili dosti po všech stránkách extrémních situací, se nějak nemohu vyhrabat ze zpomalení, pocitů umírání a rozkladu. Na tělesné rovině se to projevuje vydatnou očistou zažívání (Luna, Pluto, převážně 3.čakra) a bolestivým zánětem krčních uzlin (Mars, Merkur, 5.čakra). Dahlke je v mém případě mimořádně přesný: „Zánět mízních uzlin… Statečně a otevřeně (ofenzivně) se vypořádávat s tématy, která na nás doléhají, a hnát se na ně útokem místo toho, abychom čekali, než se vytvoří nahromadění (uzly). Bránit se a učit se vypořádávat s okolím. Splnění: ofenzivní a statečně žitý život. Principiální vztah: Mars.“ Je jedno místo, kde takto statečná ještě neumím být: v nejbližší rodině. Prožitky z dovolené mi otevřely staré rány a ukázaly, kde se ještě schovávám. Kde můj Mars nebrání moji vnitřní ženu.

Jak jsem psala v minulém příspěvku, nezralé projevy Marse nyní kolem sebe vidíme často, tím spíše, pokud sledujeme média. Putin a ISIS jsou příklady z učebnice. Při konstelačním výcviku se právě Mars a další mužská energie, Jupiter, jevili jako nejvíce rezistentní vůči změně, nejvíce odolávající tlaku růstu vědomí. Mars šel do agresivity (přesně jak to dělá v životě kolem nás), Jupiter – archetyp mužské duchovní moci (a prakticky tedy ve své nízkovibrační podobě energie starých monoteistických náboženství judaismu/křesťanství/islámu, resp. jejich představitelů, rabínů, kněží, papežů, imámů…) šel do pýchy a zabědněnosti, „nevidím- neslyším, já jediný mám pravdu“. Nízkovibrační Mars je naučený hledat viníky vně sebe, hledat vnějšího nepřítele, a proti němu primárně útočit. Většinou rychle, bez rozmyslu, aby si nemusel klást nepříjemné otázky, jako například proč zrovna tento problém se objevil v mém životě, v tuto chvíli, v takové podobě?

Přesto ho cítím, jak probleskuje ve své zralé, vysokovibrační podobě: jako Posvátný Bojovník, ochránce života, dětí, žen a Země. Má rytířské hodnoty, ale na rozdíl od historických rytířů i silný ekologický aspekt, uzemněnost a nezávislost na ideologii. Vnímá vibraci Země/Gaii a SPOLUPRACUJE V KOLEKTIVU. Takoví moderní rytíři všedního dne nemusí být příliš vidět, nemusí na sebe zvlášť upozorňovat. Pracují sami se sebou, se svými emocemi a náladami, a tříbí svoji pokoru, vyrovnanost a klid. Inspirace východními bojovými uměními je žádoucí: právě cvičení typu čchi-kung, tai-či či krav maga jsou o ovládnutí vlastní síly, hledání těžiště – vlastního pevného středu, vytváření harmonie při energetické hře, kterou snad ani nelze nazývat starým zatíženým slovem „boj“.

Do kolektivního vědomí archetyp Posvátného Bojovníka proniká ztuha. Je to dobře vidět na filmech, druhu umění, jež tak dokonale lunárně odráží kolektivní vědomí a nevědomí. Ještě stále drtivě převažují filmy o „lonely wolfs“, osamělých záchranářích, kteří sami zvítězí nad padouchy. Vždy jsem na ně koukala ráda – Skyfall nemá chybu a když mám depku, ráda se podívám, jak to Tom Cruise všem natře v Mission Impossible – ale…ALE.Už jsem poněkud znavená, jak je to pořád dokola to samé (i když pravda, Bond nám ve Skyfall pěkně zestárnul a už začíná selhávat – dobrá zpráva! Konečně realita!!). Tak předně, měli by začít svoji martovskou energii z velké části vkládat do ochoty se domluvit s jinými bojovníky a spolupracovat s nimi. Neschopnost mužů překročit své ego a spolupracovat na základě dohody napáchala v historii velké škody a stále to neskončilo. Dále, měly by přestat používat ženy jako dobíjecí baterky. Chápu, že je to dost zakořeněný vzorec a jsou spoooousty žen, které rády bojovníky oblaží, ale je to nebezpečně vyhrocená energetická hra, kdy se nezralé a nevědomé polarity přitahují: velmi jinová žena (kráska hrající křehkou květinku a hledající pečovatele a sponzora) a velmi jangový muž (není čas ani kapacita na city, péči a propojení na úrovni jiné než fyzické, jde o energetické vybití na tělesné úrovni). A konečně, martovská energie, energie znamení Berana, by měla být pozvednuta a očištěna ve své skutečné kvalitě: jako energie OHNĚ ŽIVOTA, vášně, touhy, radosti, odvahy. Může být žita mnoha způsoby: vitalitou, důsledností, rozhodností, stanovením jasných hranic a pravidel při ochraně života (ve spolupráci s otcovskou energií Saturna), praktickým naplňováním odvážných vizí a nových způsobů řešení všech problémů, které se nám tu vydatně nahromadily. Mimochodem, tuto energii zvláště evropští muži budou potřebovat s ohledem na příliv migrantů z Blízkého Východu. Jasně, pevně a rozhodně stát ve své síle. Nenechávat věci vyhnít, nesledovat pouze svůj osobní zájem, neohánět se „státem“, který to „zařídí“. Stát jsme my a nikdo jiný to nezařídí. (O migrantech více v příštím článku na tomto webu.)

Moje osobní zkušenost i zkušenost z práce se ženami je tato: My ženy máme už hojně poléčené rány patriarchátu, vrací se nám dávná síla, schopnosti a dovednosti, při pokoře a sebereflexi se dokonce už dotýkáme moudrosti Bohyně, a je to celé velká radost. Ale něco tam skřípe. To něco je zralost naší vnitřní mužské energie. Vrháme se do citů, používáme intuici, učíme se přebírat odpovědnost za svůj život a číst každodenní drobné příběhy symbolicky – ale někdy se ukáže, že neumíme samy sebe ochránit,nebo jsme naopak asertivní, rozumové a mužské až příliš. Nežijeme vyváženě energii odvahy, sebeprosazení, vášně (včetně sexuální), něhy, plynutí, ticha. Buď toho všeho máme moc, nebo málo. Zpravidla se to projevuje na našem zdravotním a psychickém stavu (kde je naše radost? vitalita?) nebo v partnerských vztazích (jako v zrcadle). Kolik je skvělých, moudrých žen, jež nemohou najít toho pravého zralého partnera, nebo kteří žijí s nezralými muži, jenom aby nebyly samy? Hodně.

A otázka na tělo zní: jak náš vnitřní hrdina, princ a bojovník, chrání naši vnitřní kněžku, léčitelku a tanečnici života? Kdy jsme naučeně asertivní, a kdy si dovolíme být jemné, protože skrze nás a v nás proudí síla našeho Marse? Znáte ten pocit blaha, milé ženy, pocit, že se můžeme o někoho/něco opřít? Že na všechno nejsme samy? Že se můžeme opřít samy o sebe, protože na muže uvnitř nás je spolehnutí? A že nám ho nádherně zrcadlí náš partner?

Jak se ke svému vnitřnímu muži dostat a jak s ním navázat vztah? V době, kdy jsem ještě neznala svůj horoskop, mi velmi pomáhaly sny. Čas od času se v nich objevoval muž se zvláštní energií: muž – ochránce, často příslušník jiné kultury, tedy cizinec (!silný archetyp!), jehož samotná přítomnost byla nesmírně oblažující. V jeho očích a úsměvu stálo „ZNÁM tě, VÍM, kdo jsi, a takovou tě přijímám a miluji.“ (Připomínám, že v Hebrejské Bibli je sexuální spojení Adama a Evy nazýváno „poznání“ „I poznal Adam Evu…“ To je sloveso vystihující podstatu posvátné sexuality.) Nejsilnější sny zahrnovaly fyzický kontakt – dotek, objetí a sklonění se k polibku. (Vzpomínáte na sochu Augusta Rodina „Polibek“? Ta něha a odevzdání chycené v mramoru?) Budila jsem se těsně než se ústa střetla – a i když mi to bylo líto a snažila se polibek dokončit alespoň v denním snění, euforický pocit mne doprovázel celý den.

V době vydatné a dlouhé manželské krize jsem asi dva roky četla harlekýny. Byla jsem natolik citově a partnersky frustrovaná, že jsem při čtení měla fyzický pocit hltání.Jídlo a sexualita jedno jsou, to si snad nemusíme vysvětlovat… Čím více jsem setrvávala v masce skvělé intelektuálky, tím více jsem propadala závislosti na těchto jednoduchých milostných příbězích, které mají skvělý efekt drogy: vždycky dobře dopadnou. Rozštěp se začal léčit, až když jsem začala věnovat pozornost svým prožitkům, citům a svému tělu a intelekt s úctou poslala do patřičných mezí. Připustila si o sobě spoustu věcí a přijala je s láskou. Pak potřeba číst harlekýny zmizela ze dne na den. Koupila jsem si „zásnubní prsten“ a udělala si rituál zásnub se svým vnitřním mužem. Oba prsteny, snubní od manžela i zásnubní pro vnitřního muže, nosím společně dodnes.

Když jsem poznala svůj horoskop, vnímala jsem především napěťové aspekty, které můj muž s mojí vnitřní ženou má, a konečně pochopila, proč si sama nabíhám do určitých situací a s rozkoší následně trpím. Vyžadovalo dost velkou sebedisciplínu si přiznat spoustu nepříjemných věcí, jako že moje vnitřní žena vlastně nechce dospět, chce, aby život byl po jejím a chování druhých lidí taktéž, miluje drama a se „slabým“ mužem nezná slitování. Děkuji ti, drahá babičko, žes mi to všechno přehrála, a já viděla na vlastní oči, kam až to může vést… Dospíváme celý život a k ženské moudrosti a zralosti patří, že převezmeme plnou odpovědnost za své vnitřní energie, pohyby, emoce a myšlenky. Odpustila jsem svému Marsovi, že není tak ohnivý, jak bych si přála, zato je jako Vodnář vizionářem, který věci s lehkostí a humorem zkoumá a hledá nové pohledy.

Při tříbení mužské energie mi hodně pomáhají filmy s mužskými hrdiny. Znáte to, když prostě tomu muži na plátně nemůžete odolat. Může to být něco víc než vzpomínka na pubertální lásky, když s tím vědomě pracujete. Proč mne zrovna tento muž v této roli tak přitahuje? Co je na něm, na daném situaci, příběhu…, tak fascinujícího zrovna pro mne? Čím mne jeho energie sytí, co mi dává, jak na ni reaguji? A konečně, zkuste se ztišit, s láskou pomyslet na svoje vlastní mužské energie, a říct jim: to je pro tebe, můj milý. Nasyť se. Inspiruj se.

Naposledy se mi to s velikou emoční silou stalo při sledování britského seriálu Outlander (Cizinka). Zpočátku mne zaujalo zajímavé téma přechodu v časových liniích (timelines): hlavní hrdinka Claire se vrací ze služby zdravotnice v britské armádě za 2. světové války a jede se svým manželem Frankem na „druhé líbánky“ do Skotska. Tam se setkávají s mnoha zvláštními starobylými zvyky. Když se Claire jde jednoho dne projít ke kamennému kruhu, skrze dotek menhiru se dostane z roku 1945 do roku 1734, mezi skotské obyvatele Vysočiny. Následuje vyprávění o drsném životě v drsném klimatu, v době podrobování Skotů Angličany. Nádherná hudba, překrásná příroda, uvěřitelné, plasticky vykreslené postavy, zajímavě zachycený životní styl, skotské zvyky a těžkosti každodenního života. A milostný příběh.

Postupně jsem se až po uši zamilovala do hlavního hrdiny. Je urostlý, zrzavý (má stará slabost…), čestný, odvážný a má skvělý smysl pro humor. Nebojí se dát najevo lásku a uznat chybu – neodolatelné! Jeden z dílů nečekaně začíná jeho monologem, kdy sledujeme jeho vnitřní úvahy a myšlenky. Uvědomila jsem si, jak na to nejsem zvyklá – aby se muž svěřoval se svými niternými pocity. Byla jsem jako u vytržení – a za těmi jednoduchými slovy cítila vnitřní pohyb, vůli i pokoru: „Věci, které si pamatujeme, jsou zvláštní. Lidé, místa, chvíle, které se navždy vryly do vašeho srdce, zatímco ostatní jen mizí v mlze. Vždy jsem věděl, že žiji život odlišný od ostatních. Když jsem byl chlapec, neviděl jsem žádnou cestu. Jednoduše jsem šel krok za krokem vždy dopředu, stále vpřed, řítil jsem se někam a nevěděl kam. A jednoho dne jsem se rozlédl a podíval se zpět – a viděl, že každý krok byl volbou. Jít vlevo, jít vpravo, jít vpřed, nebo dokonce vůbec nejít. Každý den má každý muž na výběr mezi správným a špatným, mezi láskou a nenávistí, někdy mezi životem a smrtí. A součet těch možností tvoří váš život. Ten den, kdy jsem si to uvědomil, jsem se stal mužem….“

Seriál diváky příliš nešetřil a na rozdíl od klasické červené knihovny byl dost naturalistický. Tak jsem mohla celým srdcem a tělem prožít a zvědomit některé z nejhlubších mužských strachů – strach z bezmoci, z utrpení blízkých a milovaných, kterým nemůžeme pomoci, i strach z homosexuálního znásilnění, v tomto příběhu spojeném s koloniálním nadřazením – tedy strach z ponížení a ztráty hrdosti. Zlomený muž – jeden z nejsmutnějších obrazů našeho světa.

Můj osobní příběh s Marsem je v procesu, tak jako je v procesu růst vědomí (a odpor proti němu) Marse na kolektivní úrovni. Je to proces, kterým procházíme všichni, muži i ženy. Věřím, že stojí za to narovnat patriarchátem pokřivenou a do vyhroceného polaritního vnímání uvězněnou mužskou bojovnou ohnivou energii Marse a dát mu znovu zazářit v plné kráse: odvaze, radosti, lásce k životu. Potřebujeme ho, protože jako vládce prvního znamení zodiaku – Berana – prolamuje nehybnost a ticho kosmické Dělohy a začíná nový cyklus. Je to energie změny, začátku, nového života. Energie klíčku, který na jaře (Beran začíná o jarní rovnodennosti) proráží půdu. Potřebujeme jeho meč rozhodnosti,s plným vědomím, že má dvě ostří a jeho používání vyžaduje odpovědnost. A potřebujeme jeho vášeň, aby oheň mezi muži a ženami zacelil rány a posvátná sexualita v úctě a souladu tvořila nový život v moudrosti.

Foto: Můj seriálový hrdina. „Nemusíš se mne bát, ani nikoho jiného zde, dokud jsem s tebou.“ Která žena by ta slova nechtěla slyšet?

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli