Podle Roberta Gravese příběh Medusy, jedné ze tří Gorgon – krásných dcer moře, znásilněné Poseidonem a potrestané Athénou, myticky odráží vítězství řeckých kmenů přinášejících patriarchát: „Zdá se, že padesát Néreoven bylo družinou padesáti kněžek Měsíční bohyně, jejichž kouzelné obřady zajišťovaly dobrý rybolov. A Gorgony, představitelky Trojjediné bohyně s ochrannými maskami na tváři – zamračené, s blýskajícíma očima a vyplazeným jazykem mezi vyceněnými zuby – měly zastrašit nepovolané od jejich mystérií….Poseidónovi Heléni se  násilím oženili s kněžkami Měsíční bohyně bez ohledu na jejich masky a převzali obřady deště, spojené s kultem posvátného koně….“(str. 127-128, „Řecké mýty“). Tu neděli jsem začala menstruovat a pět dní nato byl úplněk.

Rozbuškou k silné a léčivé identifikaci s Medusou pro mne byl střet dvou světů, světa mého a světa muže, kterého celým srdcem miluji. Dvou světů odlišných, osobitých lidí silných emocí. Dnes už střízlivě vnímám, že určitá situace probudila naše staré programy, které se po celou dobu našeho téměř dvacetiletého soužití snažíme ohlazovat a zpracovávat. Můj starý program se jmenuje „muži ženy zrazují a ponižují, neváží si jich, a já se jim jako žena za to pomstím emocionálními scénami“. Jeho starý program se jmenuje „komunikace je zbytečná a vnímat pocity a názory ženy je ztráta času, všechno je v pohodě a nic se neděje“.

Nepochybně nejsme sami, kdo tyto programy – vědomě či nevědomě – má. V této době je partnerství, mám na mysli nové, hluboké, radostné, energeticky i fakticky rovnocenné partnerství, ve stadiu těžkého porodu či křehkého, jemného, péči vyžadujícího novorozeněte. Staré programy spojené s hluboce uloženými pocity křivdy, zrady, manipulace, zraňování, násilí, lží a pokrytectví, tedy s pocity obsaženými v našem individuálním i kolektivním vědomí i nevědomí, jsou stále v pohotovosti připravené se aktivovat, kdykoli naše vědomá pozornost a bdělé úsilí poleví. Z toho pramení silná NEDŮVĚRA mezi muži a ženami, mezi mužským a ženským prvkem. Nedůvěra, která brání změně vědomí, spolupráci, společnému tvoření nové reality, opouštění starých (sice nefunkčních, ale známých a jistých) modelů chování a vnímání. Ale jak praví kniha Zohar, „oba principy, mužský i ženský, jsou si rovny, neboť není světla bez temnoty a není temnoty bez světla.“ (I 32a). Dokud se znovu nenaučíme spolu s úctou spolupracovat na tvoření všech světů na všech úrovních, ustrneme ve staré realitě. A ta již není Vesmírem ani Zemí podporována. Zaniká, rozpadá se. Stačí se rozhlédnout.

Mám potřebu se vám přiznat, že ač žena, velmi silně v sobě cítím mužské staré programy. Tedy vlastně je to takto: staré ženské programy důvěrně znám a pracuji s nimi již hodně dlouho. Nyní jsou zjevně na pořadu dne staré mužské programy. Díky terapeutickému výcviku ve Škole kvantové astrologie (www.astrohry.cz) poznávám nejtemnější zákoutí své osobnosti a své duše a snad jenom díky pokoře a velké lásce k Matce Zemi jsem schopna přijímat skutečnost, že přesně to, co mi na „mužích“ nejvíce vadí, je mojí součástí. Není to tak dávno, co jsem se v léčivém vysokovibračním kruhu mandaly loučila s programem násilí pro násilí, boje pro boj, dualitního boje „dobra“ proti „zlu“, za „jedinou pravdu“. Kosmickými archetypy těchto programů byly staré energie Jupitera a Marse. V pozadí stála iluzivní představa toho, co je to ŽIVOT. Vnímala jsem ji jako kovovou, chladnou kuličku blokující moji srdeční čakru. Teprve prohlédnutí iluze, že toto NENÍ život, probudilo místo a zdroj skutečného života: BŘICHO, lunární, vlhké, temné sídlo citů, pocitů, místo ženského jasnozřivého centra – dělohy, místo, kde se po spojení mužského a ženského prvku zázračně tvoří nový člověk.

Když jsem se vzpamatovala ze skutečnosti, jak hluboce jsem měla zvnitřněný mužský patriarchální program egoistického boje, použil mne vesmír ke zvědomění a přijetí jiného destruktivního, opět polaritou mužského programu. Při energetické práci jsem se stala nositelem programu „Intelekt a mentální programy jsou více než Láska. Lásku je nutné zničit, neboť ji nelze kontrolovat a ovládat. Láska, spojená s autentickými pocity těla,  je méně než Intelekt a mentální programy. Autentické pocity těla jsou hodny opovržení.“

Nepřipomíná vám to něco? Všechna ta newspeakem   psaná logická a racionální vysvětlení, ideologické obhajoby  a soudní rozhodnutí, proč je nutné zavřít svobodné lidi, zničit kvůli uhlí či atomové elektrárně vesnici, krajinu a přírodu, zničit ekosystémy, živá zvířata, stromy, rostliny, půdu a vodní zdroje kvůli stavbě dálnice, skladu či supermarketu….atd. atd. Vždyť „zajíc nemůže mít přednost před lyžařem“ (citát jistého starého programátora).

 A nebo ještě hlouběji: křesťanství, náboženství lásky, které označilo za temné ďáblovo dílo ženské tělo a na úkor těla a hmoty vyzdvihovalo světlo, duši a ducha, aby vzápětí definovalo lásku jako oddělenou, nezatíženou tělem. V jejím jméně mohlo pořádat pogromy na Židy a jinak smýšlející, křižácké výpravy, zřídit inkvizici, upalovat nevinné ženy a muže. Láska, pokud není spojena s tělem a jeho prožíváním, pokud není spojena s vědomím každé buňky, kterou náš duch a naše duše prostupují, je jenom planým řečnickým cvičením. Oddělena od hluboké moudrosti těla a úcty k ženskému pólu existence, který tělo představuje, lehce se zvrátí ve fanatismus a nenávist. Nepodporuje život, je ničením života.

Kde došlo k tomuto rozštěpu? V judaismu, s jeho úctou a důrazem na psané Boží Slovo? Ve starověkých mýtech o slunečních hrdinech, kteří před úctou k cyklickému času a ženskému pólu Bytí a péče o život dávali přednost pohybu, dobrodružství, hledání nesmrtelnosti a cestě hrdiny? Nějak mám pocit, že už to není důležité. Co je důležité je změnit to. Rozeznat ve svém vědomí, ve svém životě, přijmout, že i já se na tomto starém programu podílím svojí nevědomostí a tupým opakováním, a svobodně, vědomě, celým srdcem a celým prožitkem těla se rozhodnout tento program ukončit. A otevřít nový.

To jsem pochopila, když jsem se zcela v duchu zajetých kolejí (zděděných po ženách mého rodu)  rozčilovala nad příkořím, které se mi stalo ve zmíněném konfliktu s mým mužem. V hlavě rotují ony záludné a dotěrné otázky „Kdo měl tedy pravdu?“ a „Kde je spravedlnost?“, „Jak to VYŘEŠIT?“ a „Co UDĚLAT?“. Argumenty lítaly sem tam, sestavovala jsem si proslov, volila vhodná slova, téměř nacvičovala intonaci budoucího rozhodujícího rozhovoru…. A najednou cink. Došlo mi to. Už ne. To je starý program. Tím, že ho žiji, živím spoustu entit, „mozkomorů“ (díky, Harry), neživých/ nemrtvých energií, které jsou živy z našich emocí, bolestí a dramat. Potřebují je a radují se z nich. A nepouští nás dál, protože by zanikly, došla by jim šťáva.

Lidská „pravda“, „spravedlnost“, „řešení“, „čin“,  mají své hranice. Nikdy je nenaplníme beze zbytku, přistupujeme-li k nim pouze z pozice mysli. V dané chvíli, v dané situaci, to pro mne byly mentální konstrukty ochraňující mne/bránící mi cítit a prožívat. Mohla jsem se v nich motat den, dva… donekonečna. Ale tam,  kde končí, jsem mohla vpustit něco jiného – Lásku. Pustit, odpustit a přijmout. Tak se to stalo a může se to znovu stát, je to pro mne lekce a poučení. Děkuji, miluji a nechávám svým srdcem, svým tělem, proudit životodárný proud Lásky, a on všechny domněnky, co-kdo-si-myslel-a-proč-se-tak-choval, omyje s pochopením a úctou k našemu nelehkému růstu. Jako milované moře, jehož vlny trpělivě, znovu a znovu, ohlazují kameny a urovnávají písek. Moře – matka. Moře – krev Matky Země.

V tom jediném okamžiku, v tom „cink“, se vše spojilo, aby mne ze starého mužského destruktivního mentálního programu převedlo do nového, kde muži a ženy sdílejí své světy, mohou se domluvit, mohou si jeden druhého vážit, mohou si důvěřovat a mohou se milovat. Nejprve své vnitřní muže/ženy, potom ty vnější. Je to proces a není to jednoduché. Ale v jedné chvíli přijde ono cink a my můžeme začínat z jiného místa, obohaceni novým vědomím. A věřte mi, že vedle mozkomorů jsem cítila i zlaté energie pomocníků.

Velikonoční pátek jsem na pozvání přítelkyně strávila se ženami v nejmenovaném křesťanském centru. Mluvily jsme o dění této doby, o svých životech, o svých pocitech. Mluvily jsme o době před dvěma tisíci lety, kdy po několik staletí trvajících předpovědích o nastávající době rovnosti mezi muži a ženami a změně paradigmatu (viz. biblické texty proroků Joela či Jeremijáše) se skutečně otevřely s nadějí očekávané dveře změny. Křesťanství ve svých prvních obcích přineslo rovnoprávnost „bratří a sester“ (na rozdíl od patriarchální rodiny), ženy v nich vyučovaly a zastávaly duchovní úlohy a vyšší postavení,  peníze bohatých vdov umožnily rozkvět komunit. Sdílím přesvědčení, že skutečným smyslem vystoupení Ježíše  a MIRJAM Z MAGDALY/MAŘÍ MAGDALENY bylo vrátit do duchovního života partnerství, spolupráci a láskyplné spojení kosmického mužského a ženského prvku. Proč se to nepovedlo?

Vnější příčiny známe: V patriarchální římské říši, jejímiž zájmy byla především expanze a dostatek vojáků, byla role ženy předurčena a její svoboda nebyla žádoucí. Vzniká křesťanská teologie, odůvodňující Ježíšův ne-návrat, organizačně obnovující hierarchii v čele s muži. Od 4.století, kdy se církevní establishment spojuje se státní mocí, už není potřeba ani peněz vdov, ani ženských duchovních služeb. Patriarchální rétorika je obnovena už v některých pauliánských a zvláště postpauliánských epištolách, teologie církevních otců vstřebává Aristotelovo opovržení ženami a Platonovo zméněcenění hmotného stvořeného světa a těla.

O vnitřních příčinách se můžeme pouze dohadovat. Unesl Ježíš skutečnost, že nebude sám, kdo je v centru pozornosti a že jeho duchovní učení má rovnocenného nositele, totiž ženu? Unesla Mirjam náročnost své úlohy kněžky, která skrze posvátné sexuální spojení zprostředkovává  muži energii  Božství? Nesklouzli do starých programů mužského podceňování žen a ženské manipulace s muži?

Po dvou tisících letech máme novou šanci. Už víme, že ulička, kterou se tehdy duchovní vývoj evropské civilizace vydal, přinesla mnoho dobrého, ale také mnoho destruktivního. Nyní se jeví jako vyčerpaná a potřebuje změnu. Celý vesmír se spojuje, aby nám pomohl, a s napětím očekává, jak to zvládneme. Snad nemusím říkat, že je opravdu důležité, abychom to tentokrát zvládli….to cítíme jistě všichni.

Velikonoční pátek letos připadl na první jarní úplněk. Luna stála ve Vahách, znamení partnerství, harmonické spolupráce a vyvažování protikladů. Se ženami na zmiňovaném setkání jsme se dohodly, že přes nepřízeň počasí půjdeme pozdravit Lunu ven. Stály jsme několik metrů od kostela, na úzké pěšince, mezi starým stromem a bystře tekoucím potokem – bytostmi, kterým je starými programy upírán život a vědomí. Potmě a ve větru jsme zapálily svíčky, zpívaly, představovaly si vnitřním zrakem kořeny vyrůstající z našich nohou až ke zdroji hlubokých podzemních vod – sytících ženských vod, „jejichž nářek není slyšet“, jak říkali rabíni. Přijaly jsme dáreček s poselstvím a popřály své rodící se nové, autentické vnitřní ženě to, co nám přišlo na srdce. A potom jsme se vrátily – s vědomím, že pouze jako ženy žijící svoji skutečnou sílu, lásku a podstatu, můžeme opustit staré ženské programy a být mužům důvěry hodnými partnerkami.

Přeji nám všem co nejvíce takových cink a takových setkání. Potom se náš hmotný svět stane krásným místem, všední den dobrodružnou cestou a každodenní vztahy láskyplným učením. Všechno je tu – jenom to vidět, vnímat, cítit a prožít.

PS: Jo, a náš kocour, který tu vedle mne spí, vzkazuje, že není nad to se dobře vyspat, umýt  a pomazlit se.

TENTO TEXT S LÁSKOU VĚNUJI SVÉMU MUŽI.

WOMAN AS HIGH PRIEST: A KABBALISTIC PRAYER IN YIDDISH FOR LIGHTING SABBATH CANDLES
Chava Weissler
Jewish History, Vol.5, No.1, Spring 1991

Vyloučení žen ze židovských mystických hnutí představuje pro historiky náboženství záhadu: Jak je možné, že v křesťanské a islámské mystice hrály ženy tak významnou roli, a v židovské mystice nikoliv? Problém je jak společenský, tak teologický.
Sociologové náboženství spekulují, že společenská, světská bezmoc žen je vedla k hledání duchovní síly/moci. Společenská organizace židovských mystických kroužků nedávala ženám žádný prostor. Kabala vyžaduje znalost jazyků (hebrejštiny, aramejštiny) a textů, které většině žen nebyly přístupné. Většina kabalistů byla členy esoterické elity, na druhou stranu hnutí oživující  luriánskou kabalu a dále šabatiánský mesianismus a východoevropský chasidismus měly spíše masový charakter.
Teologicky je problém v tom, že mužský prvek obecně symbolizuje duchovní a posvátnou realitu, zatímco ženský prvek sestupuje do hmoty a symbolizuje (s hmotou a tělem spjatou) démonickou realitu. Jestliže jsou ženy skutečně tak intimně spojeny s tělesností (fyzickým tělem, gašmi´ut), zdá se nemyslitelné, že by se účastnili asketického úsilí o duchovní povznesení. Kabalisté sice věnují mnoho pozornosti Šechíně (ženskému aspektu Božství), ale ta je popisována pouze ve vztahu k mužskému mystikovi, neboť bylo jeho úkolem vést Šechínu k jejímu spojení a sjednocení s manželem, symbolizovaným sefírou Tif´eret. Mohlo být v tomto symbolickém světě pro ženy nějaké místo? 

Ve východní Evropě 18. století kvetla luriánská zbožnost, heretické sektářství šabatianismu a frankismu i silné hnutí chasidismu. Je otázkou, do jaké míry oslovovala tato hnutí ženy. Zvláště chasidismus je předmětem sporů vědců: někteří tvrdí, že ženy získaly mnohem větší svobodu a společenskou roli, jiní přesvědčivě dokládají, že tomu tak nebylo. (Souzním se studií Ady Rapoport – Albert, že tomu tak skutečně nebylo, jak mj. dokládá osud Chany Rachel  Werbemacher, jediné známé „spravedlivé učitelky“, která byla naprostou výjimkou, jedinou mezi muži. Byla vnímána jako konkurence a ohrožení. Proto ji rabíni donutili, aby se ve čtyřiceti letech provdala, a tím ztratila svůj statut. Jde o velice silné a závažné téma „duchovních učitelek“, které v patriarchální společnosti mohou být akceptovány jako „duchovní“ pouze tehdy, když se vzdají svého sexuálního života, tj. své tělesnosti – viz. výše. Chana manžela, který byl k sňatku donucen,  opustila ihned po obřadu. Později odešla do Palestiny, kde pokračovala v kariéře učitelky.)
Nicméně se zachovaly modlitby tchines (hebr.tchina, pl tchinot, „prosebná modlitba“) v jazyce jidiš, jejichž autorkami byly ženy z oblasti Haliče a Volyně a které byly určené výhradně ženám. Některé z těchto modliteb obsahují kabalistické symboly a další materiál odvozený z kabalistických pramenů. Patrně to byla popularita luriánské kabaly a nikoliv chasidismus, co umožnilo ženám se s prameny seznámit. K procesu začleňování kabalistických pramenů do populární (jidiš) literatury docházelo asi od poloviny 17.století, kdy vycházela kompendia (souhrny, výtahy) z nejdůležitější kabalistické knihy Zohar a z dalších pramenů (např. Sefer Ma´asei Adonaj, Abbir Ja´kov, Nachalat Cvi).
Je nutné se zeptat, do jaké míry ženy (a muži vyloučení z kabalistických elit) přijaly názor, že kvůli své tělesnosti nemohou usilovat o duchovní zdokonalení? A dále je dobré si všimnout, jaká situace byla ve stejné době v křesťanství? Středověké křesťanství také ztotožnilo ženy s tělesností a muže se spiritualitou. Nicméně dvojí přirozenost Ježíše Krista, lidská a božská, umožnila ženám ztotožnit se s Jeho lidskou přirozeností, a to dávalo jejich fyzičnosti duchovní význam (podle výzkumu Carolyn Walker Bynum).
Máme-li toto na paměti, je otázkou, zda symbolický systém sefirot představuje podobné možnosti pro židovské ženy. Mohly se ženy – jak někdy argumentují současné židovské feministky – identifikovat se ženskými sefirami Malchut („Království“, symbolizující Šechínu, ženský aspekt Božství) a Bina („Vědění“)? A mohly mít skutečné zanícení pro mužské sefíry Tif´eret (mužský aspekt Božství) a Jesod („Základ“, mužská sexuální síla)? Zatím máme spíše doklady toho, že ženy sice používaly kabalistickou symboliku, ale výrazně nezměnily její genderové zobrazení.

Prosebné modlitby tchinot Weissler zhruba rozděluje na „západoevropské“ a „východoevropské“. Západoevropské byly publikovány ve známých hebrejských tiskárnách v Amsterdamu, Sulzbachu, Firthu a v Praze v 17. a 18.století. Jde o modlitby pro dny v týdnu, postní dny, šabat a svátky, pro návštěvy hřbitovů, těhotenství, porod a  ženské příkazy (chana – oddělování těsta při pečení sobotního chleba, dodržování menstruační čistoty a rozsvěcení šabatových světel). V jedné z tchinot se praví: „My (ženy) nemáme tu moc zabývat se mystickými záměry a kombinacemi svatých jmen…“, nicméně modlitba pokračuje „nechť mé modlitby vystoupí před tebou a vytvoří korunu na tvé svaté hlavě společně s modlitbami těch Židů, kteří vědí, jak se zabývat mystickým rozjímáním a pracují se svatými jmény.“

Východoevropské tchinot jsou kratší, týkají se pouze šabatu, svátků a ženských příkazů a obsahují mnohem více kabalistického materiálu. Například „Tchine imohes“, „Modlitby pramatek“, od Sáry Rivky Rachel Ley bat Jukl Horowitz, nar. 1715, obsahuje i vysvětlivky, jako by si autorka uvědomovala, že běžné ženy nejsou v kabale zběhlé. Jinde prostě  kabalistické koncepty „přetavila“ do pochopitelné formy (např. působivou modlitbu s prosbou o spásu).

Konkrétně se Weissler věnuje kabalistické modlitbě pronášené při zapalování šabatových svící. Text pod názvem „Tchine Imrei Šifre“ je připisován ženě jménem Šifra bat Josef (Šifra, dcera Josefova). Publikován byl pravděpodobně koncem 18.století. Na titulní straně stojí:

„Tato tchina byla napsána významnou, učenou a bohatou ženou, paní Šifrou, dcerou vyjímečného a učeného rabiho, našeho učitele rabi Josefa, budiž požehnána jeho památka, manželkou učeného a zbožného, bystrého rabi Efrajima Segala, dajjana (náboženského soudce) ve svaté komunitě Poznaň.“. Na rozdíl od ostatních sbírek tchinot má tato sbírka rabínské doporučení (haskama, jakási schvalující předmluva významných učenců, obvyklý úvod rabínských knih). V doporučení stojí:
„Úvod. Vzhledem k tomu, že významná učená žena, manželka učence a rabína, vynikající a zbožné osobnosti v Tóře, náboženského soudce svaté komunity v Brodech, našeho učitele rabi Efraima Segala, je mi známá a i v minulosti jsem s ní byl obeznámen, dokládám, že všechny její činy jsou pro dobro nebes. Nyní je jejím skvělým plánem cestovat do Svaté Země se svým manželem, a proto několik rabínů a učenců souhlasí s publikací těchto tchinot. Neměla by jí být způsobena žádná finanční ztráta. …“ Stránka pod úvodem  je však prázdná, takže učenci, kteří podle tvrzení autora předmluvy knihu schvalovali,  si patrně nepřáli, aby jejich jméno bylo zveřejněno v jidiš spisku, jehož autorkou je žena. V textu Šifra naříká: „V tomto temném exilu prodléváme už více než 1 700 let…“, z toho Weissler usuzuje, že vznikl někdy po roce 1770. Brody, městečko v Haliči, ve kterém byla sbírka publikována, bylo centrem úsilí zabránit šíření frankistické hereze (zákaz publikování 1752 ) a chasidismu (1772). Byli zde aktivní zbožní Židé luriánské kabalistické školy.  

Podle Weissler je sbírka mimořádná tím, že mnohem více než jiné zdůrazňuje kabalistický (tedy v židovském vnímání univerzální a hlubinný, "kosmický") význam ženských náboženských úkonů. Text zdůrazňuje důležitost dodržování šabatu ženami a důležitost ženských modliteb. Pod vlivem kabalistické knihy Zohar pojednává o Šechíně (pod názvem „miškan šalom“, příbytek míru), kterou ztotožňuje s desátou sefírou Malchut (zastupuje náš pozemský svět, konkrétní hmotnou realitu), o sedmiramenném svícnu (menoře) jako symbolu sedmi „nižších“ sefirot, o přídatné duši „nešama jetera“, kterou Židé získávají o šabatu (od pátečního do sobotního večera), o přesvědčení, že lidské a božské světy jsou propojené jako mikrokosmos a makrokosmos, a o láskyplném spojení mezi sefirot (tj. mezi jemnohmotnými světy, jakýmisi mezistupni mezi lidmi a Božstvím), nápravě jejich narušení. K tomu může dojít lidskou oddanou modlitbou a prováděním božích příkazů (micwot). Lidská láska a činění dobra mohou přivést ženskou boží Přítomnost Šechínu zpět z vyhnanství do náruče Boha, tj. archetypálně může dojít k vyléčení rozštěpu ženského a mužského prvku a k nastolení harmonie ve všech světech.

Šifra píše:
„Přikázání sobotních svící (hadlakat nerot) bylo ženám svatého lidu dáno, aby mohly zažíhat svíce. Naši učenci říkají: Protože Eva zhasla světlo světa a způsobila kosmickou temnotu svým hříchem, ženy musí o šabatu zapalovat svíce. Ale toto je ten důvod: Příbytek míru (Šechína) na nás o šabatu spočívá, totiž spočívá na našich svátečních přídatných duších (nešama jetera), proto máme činit tak, jako je činěno nahoře (v Božím světě), totiž zapalovat svíce. Protože o šabatu září (naše) dvě duše, ženy musí zapalovat dvě svíce. Jak je psáno ve verši (4M8:2) „…když budeš rozsvěcovati lampy, ať svítí sedm lamp po přední straně svícnu“ (hebr. be-ha´alotcha et-hannerot el mul pnej hammenora…, doslova „až vyvýšíš, vyneseš nahoru ta světla před tvářemi menory“) Vypadá to, že verš by měl spíše říci „zapálíš“ a nikoliv „vyvýšíš“. Znamená to, že zapálení svící dole (v pozemském světě) značí vyvýšení.  Ten, kdo zapaluje, probudí totéž ve vyšším světě (hit´orerut le-ma´ala, doslova „probudí vzrušení“). Všechno toto bylo stanoveno dole tak, aby to odpovídalo svatostánku nahoře (rozumí se v nebesích, miškan šel ma´ala). Proto verš říká,že nebeský svícen odpovídá pozemskému svícnu. Když velekněz v pozemském světě rozsvítil (v jeruzalémském Chrámu) sedm světel menory, zároveň tím způsobil, že se rozsvítilo sedm světel ve světě nahoře. A proto tím, že zapalujeme šabatové svíce, probouzíme vyšší svět. A když žena zapaluje šabatové svíce, měla by tak činit s radostí a celým srdcem, neboť je to na počest Šechíny a šabatu (v kabalistickém vnímání ženský rod, „královna šabat“) a zvláštní šabatové duše. A té ženě bude potom dopřáno mít svaté děti, které budou světlem světa v Tóře (bŠabat 23b) a budou bohabojné a přinesou mír na tento svět. A také jí bude dopřáno, že její manžel bude dlouho žít. Proto je vhodné, aby tomu ženy věnovaly velkou pozornost.“

(Všimněte si pro judaismus typické odměny zbožných žen: projeví se v blahu manžela a dětí.)
Pasáž obsahuje mimořádné srovnání velekněze zapalujícího v Chrámu menoru (hluboce symbolický předmět, na rozdíl od tzv. Davidovy hvězdy, resp. Davidova štítu, skutečně autentický symbol judaismu) a ženy zapalující šabatová světla. Obě činnosti vzbuzují odezvu, doslova příval lásky, ve vyšších světech, a vedou tak k léčení rozštěpeného mužského a ženského božského prvku (archetyp hieros gamos, posvátného sňatku). Akt spojení mužského a ženského aspektu Božství je nejdůležitějším  posvátným smyslem a mystickým jádrem kabalistického rituálu.

Otázkou je, kde se Šifra inspirovala a do jaké míry je její pojetí originální. Weissler odkazuje na pasáž z mystické knihy Zohar I 48b, kde je řečeno: „Šabatové světlo bylo dáno ženám svatého lidu, protože (Eva) zhasla světlo světa a zatemnila ho, atd. …Ale tajný smysl (tj. mystický význam) této skutečnosti je ten, že Příbytek míru (Šechína) je Paní Vesmíru, a duše, které jsou zvány „vyšší světla“, v ní spočívají. Proto musí žena zapalovat svíce, neboť Paní (hebr.matronita)  k ženě přilne a působí skrze ni. (Nebo: Proto musí žena zapalovat svíce, neboť je na místě Paní, které k ní přilne, když provádí tento skutek.) A žena musí zapalovat šabatové svíce s radostí v srdci a celým srdcem, neboť jde o mimořádnou poctu pro ni, o velikou milost. A bude hodna svatých synů…a její manžel bude dlouho živ…“
V pasáži chybí popis velekněze. Buď tedy Šifra použila pramen, který již citaci Zoharu upravuje, nebo si jej upravila sama. Podle názoru Weissler učinila obojí: inspirovala se sbírkou tchinot Nachalat Cvi, kde se na jednom místě dává do souvislosti zapalování svící „dole“ a „nahoře“ a na jiném místě se hovoří o veleknězi v interpretaci verše 4M8:2. A zároveň sama vložila svůj názor: odmítá , že by ženám bylo přikázáno zapalovat sobotní svíce jako trest za Evin hřích (uvádí sice názor učenců, ale následuje věta „Ale toto je ten důvod:“ ). Nachalat Cvi uvádí interpretaci o zástupné roli ženy za Šechínu v pozemském světě jako „tajnou“ (tj. mystická úroveň interpretace „sod“, zatímco interpretace o Evině hříchu je homiletická interpretace „deraš“). Zároveň tvořivě srovnává roli velekněze a ženy. Podle Weissler se inspirovala v jiných tchinot ( např. „Seder tchines u-vakošes“ vydaných poprvé  v Amsterdamu  roku 1648 a reprintovaných roku 1750).

V jedné modlitbě se praví: „Pane světa, udělala jsem všechnu svoji práci v šesti dnech a nyní budu odpočívat, jak jsi přikázal. A rozsvítím dvě světla podle požadavků naší svaté Tóry, abych uctila tebe a svatý šabat… A nechť jsou tato světla v tvých očích jako světla, která zapaloval velekněz v Chrámu, a nechť naše světlo není zhasnuto a nechť tvé světlo na nás spočine.“
V další modlitbě se praví:„Pane světa, nechť je mé dodržování příkazu zapalování světel tebou přijato jako čin velekněze, když zapaloval světla v drahém Chrámu. „Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku“ (Žalm 119:105 Ner le-raglaj devarecha, we-or le-ntivati) To znamená: Tvé slovo je světlem mým nohám, nechť nohy mých dětí kráčejí po boží cestě. Nechť je můj čin zapálení svící přijatý, takže oči mých dětí budou osvícené drahou Tórou. A také se nad svícemi modlím, aby mé dodržování příkazu bylo přijato drahým Bohem, buď požehnán, jako světlo, které hořelo z olivového oleje v Chrámu a nikdy nezhaslo.“

Přestože obě tyto pasáže zdůrazňují význam ženina činu srovnáním s činem velekněze, žádná neobsahuje kabalistickou interpretaci tohoto činu – rozsvěcení svící. Šifra tak dala pramenům novou, hlubší interpretaci. Nepřejímá sice troufalou interpretaci Zoharu o tom, že v okamžiku zapalování svící je žena prostoupena ženskou Boží Přítomností, avšak zcela originální, Šifřinou interpretací je tvrzení, že zapalování svící ženou v pozemském světě způsobí probuzení a vzrušení (důrazné termíny pro pohyb energie) v horním světě. (Připomeňme, že na jiném místě Zohar říká: „Všechny ženy světa jsou zakořeněny v tajemství Šechíny“, ženské Boží Přítomnosti.)

V závěru Chava Weissler říká, že autorka se zastavuje „na půli cesty“. Na jednu stranu odmítá rabínskou interpretaci rozsvěcení sobotních světel jako trestu za Evin hřích, na druhou stranu si netroufá ženy ztotožnit s ženským aspektem Božství. Je otázkou, do jaké míry si vůbec uvědomila, že narušuje zaběhaná schémata mužského kabalistického myšlení, která mohou mít v praxi další dopad (tj. zda svoji modlitbu nevnímala pouze jako slovní vyjádření hluboké zbožnosti s dopadem na vztah mezi ženou a Bohem, nikoli ale s dopadem na sociální realitu ženy). Pro úplnost je třeba říci, že chybí  stoprocentní důkaz, že autorkou sbírky byla opravdu žena.Studii Weissler uzavírá odstavcem:
„Navzdory těmto nevyřešeným problémům text popírá ( i když v malém měřítku) tvrzení, že kabala byla formulována výlučně „muži pro muže“. I kdyby autorem byl muž, alespoň někdo si myslel, že ženy mohou provádět byť i jedinou micwu (náboženský příkaz) způsobem, kterým muži podle předpokladů provádějí všechny micwy. Navíc se tento názor o významu rozsvěcení svící, typicky ženského činu, nachází v tchinot, prosebných modlitbách určených ženskému čtenářstvu, tedy ženám přístupných. Ženy, které tento text četly či recitovaly při  provádění genderově specifického příkazu zapalování šabatových svic, mohly o tom to činu vědomě přemýšlet jako o činu, který má vesmírné důsledky.

Bráním se propadnout chmurám nad stavem společnosti – i já jsem její součástí a na vlastní kůži vím, jak je těžké žít skutečně svobodně a v souladu s energií, kterou křesťané nazývají Bohem. Mnoho lidí se snaží, ale sevření starých i nových mocenských systémů, karmy a rodinné, rodové a kolektivní zátěže je nad jejich síly. Popravdě řečeno si toto zatížení často ani neuvědomují. Možná ho v době kolektivní „temné noci duše“ nevidí. Ale informací a signálů, podpory a pomoci k nám už dlouho přichází víc a víc a nemohu se zbavit dojmu, že dnes už nevidí pouze ten, kdo prostě nechce vidět. Na nějaké úrovni jako kdyby se duše každého z nás již rozhodla, zda setrvá na staré úrovni, nebo se vydá do neprobádaných vod nové reality ke své hlubší realizaci a svobodě. A právě astrologie ve své určité podobě může být jedním ze způsobů, která na této cestě každému jednotlivému poutníkovi pomůže.

Astrologie je stará věda z dob, kdy lidé ještě žili v mytické realitě, v souladu s energií vesmíru a stvořeného světa. Vnímali sounáležitost všeho dění, jev, který Carl Gustav Jung nazval synchronicitou: „vše souvisí se vším“, „jak nahoře, tak dole“. Jsme součástí vesmíru a rezonujeme jeho energiemi. Ve chvíli, kdy se člověk uvědoměním si sebe sama a své svobodné vůle vydělil z prvotní jednoty (opuštění Gan Eden, zahrady „ráje“), nahlíží při svém vývoji v dualitě svět jakoby „zvenčí“. Ten k němu promlouvá symbolickým jazykem, jde jenom o to, naučit se jej číst a interpretovat.

Počátky astrologie jsou zahaleny mlhou tajemství. Kdybychom do ní vstoupili, ocitli bychom se na tenkém ledě důkazy nedoložitelných teorií. Osobně důvěřuji channelingům Barbary Marciniak, regresím  a autoregresím pracovníků světla o kontaktu obyvatel Země s mimozemskými bytostmi (v neposlední řadě i díky podpoře zpráv mýtů a Bible), ale chápu, že pro někoho je tento způsob výzkumu obtížně přijatelný. To nic nemění na jeho významu. První písemně zachycené zprávy z našeho kulturního okruhu pocházejí z Mezopotámie. Astronomická pozorování zde probíhala od 4.tisíciletí př.n.l., svatyně (zikkuraty) byly astronomickými observatořemi. Astrologie byla spojena s mytologií a mocí bohů, hvězdy a planety představovaly archetypy a síly božstev (Ištar – Venuše, Rešef – Mars, Šabbtaj – Saturn) a zemřelých zbožštělých předků (kult předků a jejich astralizace). Mezopotámci znali
pět planet (Merkura, Venuši, Mars, Jupitera, Saturna), jejich přesné pohyby, předpovídali novoluní, zatmění Slunce a Luny. Horoskop se sestavoval hned při narození a podle záznamů byl brán značně determinačně.

Bible vzniká v kulturně – sociálním prostředí starověkého Předního Východu a reaguje na něj. Mnoho židovských a křesťanských interpretů tvrdí, že Bible astrologii odsuzuje a odmítá jako čarodějnictví a černou magii. Není to pravda. Bible odsuzuje právě determinační astrologii, tj. takovou, která nedává člověku možnost svobodné volby a uzavírá prostor pro milosrdenství Zdroje (Boha). Mezopotámští astrologové jsou odsuzováni jako „věštci, zaříkávači, čarodějové“ („menacheš“, „me´onen“, „kasdim“), ale na jiných místech se vyskytuje bohatá astrologická symbolika a poznatky získané pozorováním nebes. V popisu stvoření vesmíru a světa se objevuje archetypální symbolika Slunce a Luny a potlačení ("zmenšení") Luny (ženského prvku). Bůh JHWH je dle tradiční teologie stvořitelem a vládcem nebes, kterému jsou všechna nebeská tělesa podřízena – odtud talmudické rčení „ejn mazal le-jisrael“, lid Izraele se může vymanit z vlivu vesmírných těles, neboť mu vládne sám Bůh (viz. dále). Vezmeme-li v potaz hlubší význam boha JHWH (Boží Jméno odvozené od kořene slovesa „být“, tj. v hlubší interpretaci „vše, co bylo, je a bude“), nezbývá nám, než souhlasit – živá božská energie prostupuje celý vesmír.  Tímto vnímáním židovští učenci překračují mezopotamskou determinaci a nechávají do hry lidského osudu vstoupit boží milosrdenství. To je aktivováno lidskou proměnou (teologickým jazykem „pokání“, hebrejsky „tešuva“, „návrat“, vnímejme to jako uvědomění si své božské podstaty, změnu chování a osobní růst).  

"Vskutku vím, je tomu tak, což může člověk být před Bohem spravedlivý?
Kdo by s ním chtěl vésti spor, z tisíce otázek jedinou nezodpoví.
On má srdce moudré a nesmírnou sílu, což dojde pokoje ten, kdo se mu vzepře?
On přenáší hory, než by se kdo nadál, převrací je v hněvu;
zemí pohne z místa, až se její sloupy chvějí.
Slunci rozkáže – a nesmí vzejít, zapečeťuje i hvězdy,
sám nebesa roztahuje, kráčí po hřebenech mořských vln ,
on udělal souhvězdí Lva, Orióna i Plejády a souhvězdí jižní.“ JOB 9:9

Ke zmatení může přispívat překlad nejednoznačného hebrejského textu, např. prorok Habakuk 3:4 a jeho verš  „We-nogah ka-or tihje, qarnajim mi-jado lo“. Ekumenická Bible ho překládá „Září jako světlo, po straně má rohy“. Rabín Joel Dobin, autor knihy Kabalistická astrologie, překládá : „A Venuše (nogah) zazáří jako Slunce,paprsky z něho…“

Nový Zákon pokračuje v tradici odsuzování astrologie. Vesmír a příroda jsou od Boha  odděleny , Bůh je kontroluje a ovládá. Být jimi ovlivněn evokuje nižší duchovní úroveň .  Vesmírné obrazy jsou používány pouze při popisu apokalypsy (Zjevení Janovo). Je tedy spíše paradoxem, že archetypálně počáteční událost křesťanství, narození Spasitele, má být oznámeno hvězdou. Zmíněno je to pouze v evangeliu sv. Matouše 2:9: 
„Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě.“ Jaká jsou možná vysvětlení? 
- Halleyova kometa (viděna 11 př.n.l) nebo podobná kometa (4 př.n.l). Komety tohoto druhu se mohou pohybovat proti směru oběhu planet, a proto jim astrologové přikládali zvláštní význam. Nicméně otázka je, jestli se pohybovala tak, aby byla pozorovatelná pouhým okem.
- Neobvyklá konstelace planet (v 7.st.př.n.l. proběhla konjunkce Jupitera, Saturna a Venuše). Takový fenomén však netrvá dlouho a možná by ani nebyl označen termínem „hvězda“.
- Řídký výskyt supernovy. Na rozdíl od novy je supernova natolik zářivá, že ji lze vidět pouhým okem. Nemohou být ale předpovězeny.
- Je možné, že jev nebyl reálný, tj. nejde o pravdu historickou, ale mytickou (v souladu s archetypálním příběhem „narození ohroženého Spasitele“, viz. asyrský Sargon či izraelitský Mojžíš).

V období helenismu byli Židé silně pod vlivem klasické antické astrologie a jejího poměrně fixního výkladu spojeného i s lékařstvím, typologií na základě fyziognomie, chiromantií apod. Podle mimobiblické literatury (Knihy Chanochovy/Henochovy, Kniha Jubilejí)  je astrologie  démonická, protože pochází od andělů, kteří se vzbouřili proti Bohu (bibličtí nefilim). Abraham překonal tuto víru astrologů důrazem na Boží jedinečnost a možnost změny. Kniha Sybiliných orákulí Židy oslavuje, že nepraktikují astrologii, která je mylnou vědou, nicméně podle Josefa Flavia byla astrologie běžná. Podle něho byla špatná interpretace nebeských znamení částečně zodpovědná za vypuknutí vzpoury proti Římanům a její čtyřleté trvání (Válka židovská 6:288 – v judaismu důležité téma mylných předpovědí, jakýsi ohlas mezopotamské determinace). Josefus Flavius i Filo uvádějí, že dvanáct chlebů v Chrámu symbolizovalo dvanáct znamení, sedm ramen svícnu symbolizuje sedm planet (pět planet, Slunce, Luna). Pro židovské astrology byly nejdůležitějšími hodnotami Slunce,Luna,ascendent a "Drak" (lunární uzly).

V talmudickém období (1.tisíciletí) většina učenců stále věřila v rozhodující roli, kterou nebeská tělesa ovlivňují pozemské záležitosti. Na mnoha místech Talmudu je uvedeno, že člověk má mazal, což je jeho osobní hvězda nebo planeta, která ho ochraňuje od početí a narození (Šabat 53b) a která chápe věci  člověku samotnému neznámé. (Sanhedrin 94a, Megilla 3a). Nejen že jsou lidské bytosti hvězdami ovlivněné, ale dokonce každé stéblo trávy neroste bez dohledu nebes.Někde jsou citovány předpovědi astrologů, které se vyplnily (Šabat119a). O pohanských panovnících se uvádělo, že byli zběhlí v astrologii a vše s astrology konzultovali, ale také král Šalamoun byl prý moudrý astrolog. V deuterokanonické Moudrosti Šalamounově (Knize moudrosti) Šalamoun říká (7:15-21): 

„Kéž mi dá Bůh mluvit uvážlivě a smýšlet podle toho, co mi bylo dáno. Neboť on sám je průvodcem k moudrosti a usměrňuje moudré. Neboť v jeho ruce jsme i my i naše slova, i všechna rozumnost a rukodělná dovednost. On mi dal pravé poznání toho, co je, abych znal uspořádání vesmíru a působení živlů, počátek, konec a střed časů, střídání slunovratů a proměny ročních dob, koloběhy roku a postavení hvězd, povahu živočichů a pudy šelem, sílu duchů a i myšlení lidí, rozmanitost rostlin a léčivou moc kořenů. Poznal jsem věci skryté i zjevné, všemu naučila mne strůjkyně všeho – moudrost.“

Bůh Šalamouna naučil svoji Moudrost, včetně astronomie/astrologie (dle interpretace Šemot Rabba 7:23). Připomeňme také, že v knize Kazatel/Kohelet se říká: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání…“ Nicméně je zachována skepse k astrologově schopnosti INTERPRETOVAT poselství hvězd správně. Dle rabínů se astrologové prostě mohou zmýlit v porozumění obsahu předpovědi.

Velice zajímavé jsou praktické návody, jak – vedle osobní proměny – ještě napomoci změně svého ve hvězdách zapsaného osudu: změnit jméno či přestěhovat se (rčení „mišne maqom – mišne mazal“). Důležitost jména (Jména) je v judaismu dostatečně známá. Podle rabínů je jméno natolik energeticky spjato se svým nositelem, že jeho změna je rovna novému narození, a pro tento okamžik je následně vypracován nový horoskop, který by mohl být příznivější. Příkladem je osud bezdětného Abrama – Abrahama:

1. Kniha Mojžíšova 15:5 „Hospodin řekl…Abramovi…: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy…“
Midraš rabba verš interpretuje: „Abram řekl: „Můj planetární osud mne utlačuje…“ Hospodin mu řekl: „Je to, jak říkáš: Abram a Sáraj nemohou počít, ale Abraham a Sára mohou počít (syna)!“

1. Kniha Mojžíšova 15:3 „I řekl Abram: „Hle, nedopřáls mi símě…“ Rabi Samuel ben Izák komentoval, co Abram řekl, takto: „Můj planetární osud mě utlačuje, říká: „Abram není schopen zplodit potomka.“ Pravil Ten, který je Svatý, budiž požehnán: „Ať je to podle tvých slov: Abram a Sáraj nemohou zplodit, ale Abraham a Sára mohou zplodit. Udělejte to a uvidíte, že vaše planetární vlivy (v novém horoskopu) ukáží, že počnete dítě“.

Z tohoto midraše vznikl zvyk v ortodoxním židovském  životě: Když je někdo nemocný, jeho nejbližší mužský příbuzný jde ráno do synagogy, vysloví požehnání pro čtení Tóry a během obřadu čtení Bible požádá čtenáře, aby se pomodlil speciální modlitby, které „přidají jméno“ k hebrejskému jménu nemocného.

1.Kniha Mojžíšova 15:5 o Bohu, který vede Abrahama:  „A vyvedl ho ven (hchwch) a řekl… (atd.)“ Rabi Juda ben rabi Šimon řekl ve jménu rabiho Jochanana: „Pozvedl ho nad nebeskou klenbu a tam mu řekl: „Pohleď na nebe…“ (habet-na ha-šamajma)“.

Slovo „habe“ znamená podívat se dolů shora (shlédnout).
Tj. Bůh potvrzuje, že Abram si vyložil svůj horoskop správně. Rabi Samuel to vyřešil změnou jména („vědecký astrolog“), rabi Juda („esoterický astrolog“) naznačuje, že Bůh vyvádí Abrama jakýmsi zázračným způsobem z jeho nativních astrologických vlivů tak, že ho fyzicky vynese nad nebeskou klenbu, proto Abram ovlivňuje hvězdy a nikoli naopak (dle Joela Dobina, Kabalistická astrologie).
Toto pojetí je fascinující, neboť odkazuje na tenkou nit tvůrčí, dynamické, nerigidní astrologie, která se vine klasickou astrologií od starověku až do současnosti (ve 20.století v podobě psychologické astrologie Liz Greene, dnes v podobě kvantové astrologie Daniely Viplerové). Abraham jako kdyby se dostal nad svoji KARMU a tím je schopen se z ní vyvázat a svůj osud změnit. Toto pojetí vyžaduje mnoho odvahy, neboť předpokládá zralý, dospělý vztah člověka a Boha/Zdroje. Člověk není vůči Bohu/Zdroji v podřízené pozici dítěte vůči autoritě, ale v rovnoprávné pozici spolutvůrce. Bůh/Zdroj působí prostřednictvím lidských sil, člověk sám tvoří svoji realitu.

Zvláštní kapitolu tvoří díla astrální magie (např. „Sefer ha-razim“, „Kniha tajemství“), které jsou plné magických formulí, přesných postupů i spekulací o sedmi nebesích, andělských strážcích a bytostech pomáhajících i škodících. Důležitým prvkem je rituální čistota – často se opakuje pokyn  „Jednej v čistotě a budeš úspěšný“. Astrální magie pracuje s poznáním, že planety jsou živé a lze je oslovovat, prosit o pomoc. To je další moudrý rys nerigidní astrologie, která zachovává staré mytické vědomí Jednoty všeho živého v kosmu.

Ve středověku zůstává v židovské astrologii odmítnuta determinace a zdůrazněna inklinace. Bůh může kdykoliv rozhodnutí hvězd zrušit a změnit. Mnoho slavných židovských astrologů žilo v islámských zemích. V roce 2003 byla z hebrejštiny do slovenštiny přeložena útlá knížečka básníka a filosofa Šlomo ibn Gabirola „Sefer keter malchut“ (Kniha koruny královstí), kde podává přehledné chápání nebeských těles a jejich vlivů na člověka: 
Nebesa mají sedm sfér (galgal, pl.galgalim), v každé sféře jedna planeta:
1. Země
2. Merkur/Kochav („hvězda“): „…vyvolává na světě půtky a hádky, nenávist a klevety. Dává však lidem sílu konat dobro a shromažďovat bohatství a potravu na příkaz Stvořitele. …Je to hvězda rozumu a moudrosti. Nezkušené činí protřelými, mladým mužům přináší poznání a promyšlené záměry.“
3. Venuše/Nogah („záře“): „… Z vůle Stvořitele na světě obnovuje pokoj a ticho, veselí a radost, básně a zpěvy, jásot pod ženichovým baldachýnem. …“
4. Slunce/Chamma („horká“): tj. geocentrický model
5. Mars/Ma´adim („červená“): „Jako hrdinný vůdce chrání své bojovníky před člověkem. Vyvolává války, zabíjení a ztráty. …“
6. Jupiter/Cedek („spravedlnost“): „Je to hvězda dobré vůle a lásky, vyvolává bázeň Boží, čestnost a návrat k Bohu.“
7. Saturn/Šabbtaj („odpočinek“, původně odpočinek menstruující bohyně): „Vyvolává války a drancování, zajetí a hlad, neboť tak je mu přikázáno. Ničí země a království z vůle toho, kdo mu to přikázal (!!!)…“

Pod vlivem aristotelského racionalismu a odporu některých učenců vůči židovské mystice – kabale se však astrologie stává postupně terčem kritiky mnoha racionálních učenců, např. dodnes nejvíce ceněné náboženskoprávní autority Moše ben Maimona (Maimonida). Maimonides (zemřel roku 1204) tvrdil, že si „ani  nezaslouží být zvána vědou, jde o pošetilost, kterou se zabývali Babyloňané, Kannaanci, Egypťané“ a „Chrám byl zbořen mj. kvůli starověkým židovským učencům, kteří se zabývali astrologií“. Astrologické konzultace ve svém (dodnes dodržovaném) zákoníku zakázal.

Nejznámějším středověkým židovským učencem – astrologem byl Abraham ibn Ezra (12.století). Věřil, že všechny bytosti na zemi jsou ovlivněny postavením hvězd a zodiaku, většina lidí je doslova zotročena silami sedmi planet, nicméně je v moci každého člověka se osvobodit z diktátu hvězd duchovním sebezdokonalováním. Mj. píše v komentáři k 5. Knize Mojžíšově 4:19: „Je známo ze zkušenosti, že každý národ má svoji vlastní hvězdu a konstelaci a podobně i každé město, ale Bůh udělal Izraeli velikou milost a  neudělil jim na ochranu žádnou hvězdu. On sám jej rádcem a ochráncem Izraele.“ Aby sladil předurčení hvězd a Boží Prozřetelnost, pracuje Ibn Ezra se symbolikou dvou božích jmen: Elohim odkazuje na Boha jako na Stvořitele v jeho přírodních projevech včetně vesmírných konstelací, JHWH odkazuje na Stvořitele, který se projevuje zázraky, tj. jako někdo, kdo dané vzory ruší. Nebe s konstelacemi chápal jako „Knihu života“, člověk má k dispozici svůj um a nástroje, které mu pomáhají v ní číst. Takovými nástroji byli urim a tumim či terafim, záhadné předměty jmenované v Bibli: podle Ezry jde o přístroje typu astrolábu. 

Na dvorech některých králů a papežů působili židovští astronomové a astrologové, např. Juda ben Moše ha-Kohen na dvoře Alfonso X.Kastilského (1252 – 84), Abraham Zacuto (1450-1510) na dvoře Manuela I. Portugalského (jeho výpočty používal při svých plavbách Kryštof Kolumbus) , Jakob ben Emanuel na dvoře papežů Alexandra VI. a Lea X.

Co se týče kabalistické literatury (literatury židovské mystiky), již první kniha, Sefer Jecira, obsahuje několik astrologických pasáží, např. spojení sedmi hebrejských konsonantů , ve kterých se píše znak dageš, se sedmi planetami a sedmi dny v týdnu, vztah dvanácti konsonantů ke dvanácti astrologickým domům a dvanácti měsícům. V knize Sefer Raziel haMal´ach (Kniha anděla Raziela) se rozebírají vlastnosti planet a na co v životě mají vliv,  a zdůrazňuje se důležitost ascendentu (vládnoucí planety vynořující se v hodině narození). Materiál je silně ovlivněn řeckou magií – obsahuje návody na výrobu  magických talismanů, zaříkávání a permutace Božího Jména např. za účelem léčení nemoci. V knize Zohar jsou použity astrologické obrazy a terminologie.  „Není ani stéblo trávy na celém světě, nad kterým by nevládla hvězda nebo planeta a této hvězdě vládne anděl, který slouží v přítomnosti Svatého budiž Požehnán každému podle jeho zásluh.“ Nicméně celkově nepřikládá Zohar astrologii příliš význam, neboť po zjevení na Sinaji Bůh vyjmul Izrael z nadvlády hvězd. Největším nebezpečím kabalistické astrologie bylo určování dat spásy (příchodu Mesiáše), tj. chybné či manipulované předpovědi – přesně jak před nimi varovali již talmudičtí učenci.

Právě ve středověku se začala používat vzájemná přání „Mazl tov!“ (překládá se „Hodně štěstí!“, ve skutečnosti „Dobrou konstelaci hvězd!“) či  „Siman tov u-mazal tov jhej lanu we-al kol amcha jisrael“(„Dobré znamení a dobrou konstelaci hvězd nám a všemu lidu Izraele!“), dítě štěstěny je „bar mazal“ („syn dobré konstelace“), naopak smolař je „ra´mazal“ („špatná konstelace“). Je zvykem nezačínat nové projekty v pondělí a ve středu, neboť v pondělí vládne náladová Luna a ve středu náročný Mars (dle vlivu antické astrologie).

Zvláštní kapitolou, která by si žádala samostatné pojednání, je vztah židovských astrologů k ženským tělesům – Venuši a především Luně. Souvislost biblické postavy Ester s mezopotamskou bohyní Ištar, jejíž astrální podobou je planeta Venuše (aramejsky Ist´har), mohla být odhalena až biblisty. Luna byla považována za ženské těleso s negativním vlivem na lidi (rozumí se muže), zvláště v období novu. Tehdy je spjata s mocí zavržené démonky Lilit, první Adamovy ženy, která toužila po rovnoprávnosti, leč byla Adamem (s pomocí Boha) zapuzena a nyní se mužům mstí právě v dobách lunární temnoty. Noc novu byla plná kajícných modliteb a ochranných rituálů. Svatby se raději konaly při rostoucí Luně. Na druhou stranu Luna (Levana, Jerach) byla vnímána jako živá bytost spjatá s pozemskými ženami a pro popis jejího cyklu byly používány termíny „ibbur“ a „moled“, „početí“ a „porod“. Byla to ona, kdo měl převažující vliv na Izrael: lid Izraele, stejně jako Luna, prochází cykly světla a temnoty, růstu a ústupu. Židovský kalendář je lunisolární, měsíce začínají o novu, který byl dnem volna pro ženy. Luna představuje ženskou část Boha, Šechínu (Boží Přítomnost).

Současná moderní ortodoxie, reformní i konzervativní judaismus pod vlivem Maimonida astrologii odmítají. Např. reformní rabín Jeffrey Salkin říká, že astrologie je „pastí new-age“. Konzervativní rabín Aron Kriegel říká, že astrologie není nic víc než magie. „Tóra ale velmi jasně říká, že se máme vyhýbat kouzelníkům a těm, kteří provozují čarodějnictví…mluvím o těch, kteří věří, že jejich předpovědi nebo jejich triky mohou způsobit skutečnou změnu ve světě a tím de facto přimět Boha, aby jim dal, co chtějí.“Jonathan Sacks, ortodoxní rabín, říká: „…od dob Abrahama být Židem znamená být bořičem model. Odmítáme modly věků, ať už jsou to jakékoliv modly a jakýkoliv věk. Někdy to znamená vyrovnat se s modloslužbou, pověrou, pohanstvím, magií, astrologií nebo primitivismem.“ Nachum Amsel, moderní ortodoxní rabín, říká: „Většina autorit věří, že astrologie má nějaký zvláštní druh síly. Ale právě tady je už celkem snadné věřit v jinou sílu než v Boha – a to už není součástí židovského pohledu na svět. Proto nikdo nemůže přiznávat žádnou zvláštní moc ničemu jinému než Bohu. To ale znamená, že nikdo nemůže vážně používat astrologii jako pomůcku na cestě životem.“

Cituji tyto výtky proto, abych dokázala, že to, co skutečně kritizují, je determinační, rigidní astrologie, se kterou ztotožnili veškerou astrologii. Odvaha vnímat astrologii jako živé poznání umožňující spolupráci Boha a člověka, nebyla součástí hlavního proudu judaismu dlouhá staletí – a toto je výsledek. Je smutné, když současní rabíni prohlásí, že „astrologie je judaismu cizí, je to prvek přinesený cizími národy“. Typická projekce domněle nepříjemné skutečnosti je navíc zneuctěním úžasné práce stovek rabínů, kteří se od starověku astrologií a astronomií zabývali.

Rabíni, kteří dnes astrologii uznávají a pokračují v ní, nejsou součástí hlavního proudu judaismu. Byl mezi nimi vynikající a pokorný kabalista Arje Kaplan, česky vyšla práce Kabalistická astrologie rabi Joela Dobina. Ten se zamýšlí nad tím, proč se Židé dědictví astrologie vzdali. Dochází k názoru, že jde o vliv západního pohledu na svět, který je LINEÁRNÍ. „Západní svět vnímá svůj svět lineárně a proto i myslí lineárně…Se západním člověkem přišlo lineární chápání vesmíru, lineární proces uvažování "něco pro něco" a tedy i věda lineárně definovaná. Člověk se stal otrokem své vědy….Existuje pět smyslů: Zrak, sluch, čich, hmat a chuť. Nejvíce lidé používají zrak a sluch. Západní člověk říká: Vidím to! Žid by dříve řekl: Slyším to! Mezi viděním a slyšením je velký rozdíl: zrak je nejvíce prostorově omezeným smyslem. Slyšet je možné v celém kruhu o 360 stupních.
Každý Žid má sám sebe vnímat jako stojícího ve středu Univerza, vnímaného jako jeden celek, s nímž musí jednotlivec jako integrální součást tohoto celku vzájemně na sebe reagovat, protože jednotlivec i Univerzum byli stvořeni jedním Bohem – Tím, jenž stojí v tom druhém epicentru Univerza. Žít v Univerzu takto vnímaném je imperativem, aby člověk ve svém životě vzal v úvahu totalitu Univerza. V této totalitě stojí astrologie jako významný vykladač vztahu člověka s tímto totálním Univerzem. Toto je základní pochopení mystiky a v samotných začátcích židovské mystiky se zdůrazňuje vyvýšené místo astrologie jako nástroje k pochopení, jaká je Boží vůle pro člověka.“

Na závěr se vraťme k onomu faráři a jeho rozhořčené kritice. Nepochybně reagoval na patvary typu „Horoskop na každý den“ v ženských časopisech. Nebo ne? Doslechl se, že si někdo nechal udělat svůj horoskop? Jak ho ten dotyčný asi vnímal – jako technický výkres daných vlastností, „pozitivní – negativní“, „kvality – nedostatky“, „tady hrozí toto a tady se na vás usměje štěstí“…? Nebo jako jedinečnou mandalu života, hologram mnoha vrstev, zachycující živé energie spojující jedince s vesmírem, odhalující jeho místo v síti života, jeho unikátní potenciál a možnosti růstu – pokud on sám s nimi bude pracovat na principu svobodné volby a přijetí výzev zkoušek? Odnaučme se odsuzovat věci paušálně jako dobré či špatné. Říkáme „peníze jsou špatné“, „sexualita je špatná“, „astrologie je špatná“. Je to pošetilé. Peníze, sexualita, astrologie mohou být dobré nebo špatné – záleží na tom, jak s nimi pracujeme.

Zažila jsem obojí. V různých životních obdobích přišlo to, na co jsem tehdy „měla“, co jsem si přitáhla. Nejprve jednoduché charakteristiky slunečních znamení – trefné, ale omezené. Potom klasická astrologie a její pravidla. Výborné pro pochopení principů, které je následně nutno překročit. Následoval velký objev – Liz Greene a její psychologická astrologie. Nový pohled na Saturna, práce s archetypy a řeckými mýty, hlubinné vnímání mnohoznačné lidské duše a jejího propojení s vesmírem. A konečně v současnosti, v době zrychleného probouzení, uvědomování a intenzivního osobního růstu s vděčností objevuji kvantovou astrologii Daniely Viplerové. Lidskou bytost vnímá jako bytost multidimenzionální, součást tvořivé sítě všeho života a bytí, která ve spolupráci s božskými tvořitelskými silami ovlivňuje vesmír. Výzkum kvantové astrologie přináší poznatky o planetách jako živých entitách procházejících svým vlastním vývojem (!), přičemž se tento vývoj neoddělitelně odráží v lidských životech, v různých časových liniích, v mnoha úrovních hmotné a jemnohmotné reality. Nejvíce léčivé je pro mne nové pojetí  astrologické hodnoty Lilit , v tradiční astrologii chápané jako temný ženský aspekt, „Temná Luna“, místo našeho nejhlubšího  ženského zranění v souladu s tisíciletími útlaku ženské pólu bytí.  Podle výzkumu a praktické energetické práce kvantové astrologie je Lilit naším Pravým Já, Jednotou a Celistvostí, spojením ženského a mužského principu. Ve světě duality nemá protiklad, je překonáním duality, naším jedinečným potenciálem a darem, který touží se plně realizovat. Po staletích odsuzování archetypu Lilit jako démonky a nebezpečné svobodné přírodní ženy je takové vnímání nesmírně hojivé, povzbuzující – a plně oprávněné.

Toto je podle mého názoru poselství moudrosti astrologie: být ve své síle, vstoupit do vesmírných dimenzí, stát se jejich plnoprávnou a jedinečnou součástí a s pokorou, láskou a zodpovědností tvořit novou realitu. Takovou, po které všichni toužíme: spravedlivou, plnou hojnosti a lásky. Tak se staň, pro dobro Země.

OFICIÁLNĚ….
Kniha je určena učitelům, studentům i laické veřejnosti se zájmem o problematiku. V centru pozornosti textu jsou lidé a lidský příběh, válečné a poválečné souvislosti a dodnes přetrvávající dědictví a paměť holocaustu. Materiál k dokreslení vytyčených témat používá pasáže z literatury, zprávy z tisku, odkazy na zajímavé weby, tipy na literaturu, filmy, výstavy, projekty či besedy. K tématům nabízí diskusní otázky a témata.

Kniha je rozvržena takto:

PŘEDMLUVA 3
OBSAH: 4
ÚVOD 6
ČÁST I. PŘED VÁLKOU 12
Téma: Hitlerova nenávist k Židům 12
Téma: Krize demokracie v Německu po 1. světové válce 13
Téma: Volby v roce 1932 16
Téma: Příčiny úspěchu NSDAP v Německu 17
Téma: Život v totalitním režimu 19
Téma: Síla ideologie 20
ČÁST II. VÁLKA A HOLOKAUST 22
Téma: Dokumenty ke studiu doporučené Jehudou Bauerem 22
Téma: Klasifikace táborů 22
Téma: Role jazyka 24
Téma: Přenos viny 25
Téma: Ženy za holocaustu 28
Téma: Ženy pachatelky a spolupachatelky 29
Téma: Ženy oběti 29
Téma: Sexuální násilí 31
Téma: Mateřství 32
Téma: Ženy v boji a odboji 34
Téma: Děti za holocaustu 36
Téma: Osobní příběhy 40
Téma: Židé a odboj 43
Téma: Židovské tajné archívy 46
Téma: Povstání 47
Téma: Židovští partyzáni 48
Téma: Spravedliví mezi národy 50
Téma: Pachatelé – tzv. „obyčejní lidé“ 58
Téma: Pachatelé z jiných národů 59
Téma: Zprávy o vyvražďování Židů v Evropě 62
Téma: Co mohli nežidé i Židé pro záchranu evropských Židů udělat? 65
ČÁST III. PO VÁLCE 67
Téma: Návrat přeživších Židů. 67
Téma: „Bricha“ – odchod do Izraele 68
Téma: Židé v Československu 69
Téma: Křivolaké cesty spravedlnosti 73
Téma: Důkazy 75
Téma: Archívy – strážci paměti 80
Téma: Byl holocaust nevyhnutelný? 81
Téma: Čím je holocaust ojedinělý? 82
Téma: Krize evropských hodnot 82
Téma: Krize křesťanských církví 84
Téma: Antisemitismus dnes 86
Téma: Zneužívání holocaustu 88
ČÁST IV. LÉČENÍ 92
Téma: Zranění kmenové duše 92
Téma: Léčení traumatu jednotlivců 92
Téma: Zraněné mateřství 94
Téma: Jméno 95
Téma: „Děti holocaustu“ (druhá generace) 96
Téma: Judaismus a jeho pohled na holocaust 97
Téma: Výuka holocaustu v Izraeli 102
Téma: Vina pachatelů 102
Téma: Děti pachatelů (druhá generace) 104
Téma: Léčení kolektivní paměti 111
ZÁVĚR 115
LITERATURA A WEBOVÉ STRÁNKY (výběr): 118

Učební materiál "Jak učit o holokaustu" byl realizován s podporou projektu EU "Kulturní dědictví česko-polského příhraničí" (registrační číslo CZ.3.22/3.3.01/10.02094).

…A NEOFICIÁLNĚ
Když mi bylo třináct nebo čtrnáct let, „náhodou“ jsem uviděla černobílou fotku židovského chlapce ve varšavském ghettu. Zažila jsem silný pocit déja vu a byla naprosto uhranuta. Kdo je ten chlapec? Žid. Kdo jsou Židé? Proč zvedá ruce? Proč kolem stojí vojáci se samopaly? V době komunismu, kdy téma židovství bylo tabu, jsem se pustila do čtení dostupné literatury (děkuji Odeonu za vydání souboru povídek Isaka Bashevi Singera „Stará láska“), samovýuky hebrejštiny, návštěvy přednášek na židovské obci v Praze  a poslouchání židovské hudby. Po roce 1989 jsem si ke studiu přibrala staronově otevřený obor hebraistika a studovala ho pět krásných let. Pobyty v Izraeli, práce pro synagogu a hřbitov v Jičíně, správcovství synagogy v Turnově, kniha Ženy v Bibli, ženy dnes, kniha Židé na Turnovsku – a nyní on-line kniha Jak učit o holocaustu. Na její titulní straně je ona fotografie, která vše začala.

Tématu holocaustu jsem se – ač hebraistka – vyhýbala, jak jenom to šlo. Dodnes jsem neviděla „Schindlerův seznam“, knih jsem do letošního roku také mnoho nepřečetla a jediné koncentrační tábory, které jsem navštívila, byl Terezín a Mauthausen (místa, kde byl vězněn můj dědeček) a Gross Rosen (v rámci pracovního pobytu v Jawoře, partnerském městě Turnova).  Prostě jsem nemohla. Tělesné pocity, zvláště bolest břicha a krku, byly vždy příliš silné, než abych to činila dobrovolně. No a téma mne samozřejmě dohnalo – nejprve jsem začala v rámci práce v Turnově dělat semináře pro studenty, později pro učitele a nakonec přišel od paní nadřízené úkol vytvořit „skripta pro učitele“. Tělo nechtělo, mysl věděla, že dříve či později ke konfrontaci dojít musí. A došlo letos, v uranském roce 2011.

Léto jsem strávila s knihami obětí, pachatelů, dětí obětí a dětí pachatelů. Energie, které mnou protékaly, byly tak náročné, že jsem každé ráno cestou do práce vystoupila v sedm hodin z vlaku a dvě hodiny šla lesem, abych se očistila a získala energii novou a čistou. Na tomto místě chci ze srdce poděkovat stromům, zvláště bukům, pískovcovým kamenům, rannímu vzduchu a zvukům i milým zvířatům, které jsem potkávala v hruboskalských lesích, neboť mne znovu a znovu učili lekci o moudrosti a řádu života, plynutí energií a léčivé síle přijetí. 

Když jsem četla knihy německých vojáků, cítila jsem jejich pocity opojení mocí, radosti ze síly davu, ješitné pýchy nad strachem civilistů. To na začátku. Potom zmatek, frustraci, útrapy ruské zimy, tvrdošíjné sebeobelhávání. Vzdor až do poslední chvíle. Nechuť přijmout pravdu a přiznat vinu. Jako by nebyli zakořeněni v realitě – v opojení ideologie si ve své mysli vytvořili virtuální svět a následně zničili ten hmotný. Poslední exces patriarchální pýchy, staré mužské energie.

Když jsem četla knihy židovských obětí, cítila jsem pocity bolesti, bezmoci, zoufalství. Těžkého hledání smyslu života, důvěry a síly žít – těmi, co přežili. Ochromení z lhostejnosti a zbabělosti okolí, návrat domů, co už nebyl domovem, odchod jinam, vykořenění. Tíhu smutku a hněvu. Nutností pro mne bylo přidat část „Léčení“ a kapitoly „Ženy za holocaustu“ (včetně „Sexualizovaného násilí“ a „Zraněného mateřství“) a „Děti za holocaustu“. Tam někde se skrývá mé zranění, které rozumem a vědomím zatím nedokážu nahlédnout.

Když jsem četla knihy dětí pachatelů, cítila jsem osudovost a tíhu onoho biblického „otcové jedí kyselé hrozny a synům po nich trnou zuby“. Je základní lidskou, resp. dětskou potřebou vážit si svých rodičů. Nemohu-li tuto potřebu naplnit, obelhávám se nebo se vzbouřím. Mladistvé „já budu jiný“ se s plynutím života mění v poznání břemene rodové zátěže. Je to výzva – kdo učiní pokání, když to neudělal viník? Kdo pocítí a procítí lítost, převezme odpovědnost a bude v rámci svých sil a možností usilovat o nápravu? Zjevením pro mne byly knihy Niklase Franka „Moje německá matka“ a „Můj otec. Účtování“. Zážitek až na dřeň srdce, kosti, slz. (Viz. také text Katheriny von Kellenbach v sekci „Přečtěte si“. )

Když jsem četla knihy dětí obětí, i tam mne smutkem naplnilo vědomé i nevědomé formování těchto „dětí holocaustu“ rodičovskými traumaty. Tyto děti byly „pamětními svícemi“, důkazem, že Hitler nezvítězil, a za to platily vysokou daň: různou měrou nemohly žít svůj vlastní autentický život, projevovat se jako spontánní, zlobivé děti, rebelovat proti rodičům a v dospělosti se od nich oddělit. „Černá díra holocaustu“ byla v jejich životech stále přítomná, i když jí sami neprošly. Podivné ochromení, vážnost. Chce se připomenout slova rabi Nachmana z Braclav „Radost je božská vlastnost.“ Kdo ji umí skutečně žít?

Celý tento proces tvoření výsledného materiálu byl pro mne po emocionální a psychické stránce  náročný. Vše jsem prociťovala velice osobně.  Nyní mám pocit, jako bych svlékla starou kůži a uzavřela kruh, který začal onou fotografií před dvaceti sedmi lety. Poslední texty jsem psala 28. října, v den konce předposledního a začátku posledního cyklu mayského kalendáře. S milovaným podzimem energie dozrály, nabyly klidu, hloubky a smíření. Končím s prací v Synagoze Turnov a netuším, kudy se můj život bude dále ubírat. Nechávám věci plynout a děkuji za vše, co jsem mohla prožít.

Moudrost se však neztrácí. Bohyně neodešla, jak říká Demetra George („Mystéria temné Luny“). Po celá staletí byla náboženstvím užívána Hebrejská Bible, křesťany v podstatě pejorativně přejmenovaná na „Starý Zákon“, v různých překladech (řeckém, latinském, později do národních jazyků). A jen ten, kdo vládl starověkou hebrejštinou, jazykem, o němž jsou dodnes věřící Židé přesvědčeni, že je jazykem Boha, si mohl přečíst původní formulace. Původní jazyk Bible odráží mytický jazyk Blízkého Východu, myšlenkové bohatství Ugaritu, Egypta, Mezopotámie a Izraele. Tento jazyk je plně spojen s konkrétní hmotnou realitou a zvláště s realitou tělesnou. Sama pro sebe, inspirována termínem feministické teologie/ tealogie „body – based perception“ (vnímání tělem) a „embodied thinking“ (vtělené myšlení) ho nazývám „orientálním tělesným vnímáním reality“. Realita lidské bytosti JE  tělesná. Jsme vtělení – to je ten zázrak a unikát života na Zemi. Vědomí se zde vtělilo a prostupuje hmotu. A starověcí lidé to věděli.

Pro starověké Izraelity bylo nejdůležitější částí těla SRDCE (hebr. lev), sídlo citu i rozumu. Již v sumerštině slovo ša (-g)  znamená „srdce, nitro“ a jde o sídlo mysli, rozumu, citů. (viz. ša-battu, „odpočinek srdce“, tj. nitra, „ša-tur“ „děloha“, dosl. „vnitřek, srdce boudičky“). Milostná zaklínání byla nazývána ša.zi.ga, dosl. „pozvednutí srdce“, míní se tím „pozvednutí vášně, probuzení touhy, obnovení potence“.
Výčitky svědomí, které my umisťujeme do hlavy, se hebrejsky řeknou „klopýtnutí/narážení srdce“( michšol lev)  nebo „napomínání ledvin“ (musar kelajot). V 1. Knize Samuelově 25:31 říká  (podle ekumenického českého překladu) moudrá a odvážná Abigajil králi Davidovi:  „Až Hospodin učiní mému pánu všechno to dobré, jež ti přislíbil, a pověří tě, abys byl vévodou nad Izraelem, nebudeš mít újmu ani výčitky, můj pane, že jsi zbytečně prolil krev, aby sis pomohl.“ Doslova však říká „nebude kvůli tomu klopýtat tvé srdce“.   A dále (v. 37), když je řeč o manželovi Abigajil Nábalovi, ve zprávě o jeho infarktu je popisně řečeno  „Wa-jamot libbo be-qirbo“, doslova „…zemřelo jeho srdce v jeho nitru“. Nával se zděsil, uvědomil si, co Abigajil udělala a rozzlobil se – srdce je tedy sídlem jak vědomí, tak emocí. 
Radak (rabi David Kimchi) v komentáři k Davidovu chování vůči Nábalovi říká o Bohu: „On (Bůh) dal do tvého srdce, abys udělal…  „Hu natan be-libbcha le-…“.Tj. úmysl vzniká v srdci. Stejný komentátor k verši Soudců 4:7 o veliteli nepřátelského vojska Síserovi říká doslova „Bůh přitáhnul jeho srdce k vyjití“ (mašach libbo la-cet).
O člověku, který byl šťastný, se řeklo, že byl „dobrého srdce“ (wa-jitav libbo) – to je řečeno o Boazovi v knize Rut 3:7. Český ekumenický překlad říká:  „Bóaz se najedl, napil a byl dobré mysli.“, hebrejština však doslova říká „jeho srdce se udobřilo“. Když měl někdo „dávat pozor“ (česky poměrně abstraktní vyjádření), hebrejský výraz dal přímý návod: „sim lev“ znamená „položit srdce“. Když byli lidé „svorné mysli“, hebrejsky byli „be-lev šawe“, „stejného srdce“. A konečně krásným příkladem je idiom z 1. Knihy Samuelovy  17:32 „David Saulovi řekl: „Člověk nesmí klesat na mysli.“ (tak překládá ekumenický překlad). Doslova je ale řečeno  „al jippol-lev adam alaw“, „na člověka by nemělo padnout jeho srdce“.

Pro zajímavost uvádím roli srdce podle psychosomatické medicíny:
Rüdiger Dahlke, „Nemoc jako symbol“,  str. 69: SRDCE – Sídlo duše, zdroj životní energie, centrum člověka, energetické středisko života, kadinální bod, který v nás reprezentuje jednotu/božské, střed naší existence, brána z polarity do jednoty, centrum a východisko lásky (schopnosti milovat) a emocí, domov pocitů, místo nejhlubších citů, barometr emocí: co na srdci, to na jazyku, vylít někomu své srdce.  nejvyšší smyslový orgán: cítit/naslouchat srdcem, dbát svého srdce. Srdeční tkáň jako vzorový příklad kooperativního chování, rezonance, udatnost, velkorysost, odvaha (lví srdce), identita já. Úkolem/tématem je láska a jednota, vyjadřovat srdeční záležitosti: otevřít/rozdat své srdce, vnímat ústřední témata života, ochota přijímat: vzít si něco k srdci. Vyvíjet se, dospět z duality do jednoty, životní energii (krev) udržovat v pohybu, řídit životní rytmus. Základní princip: Slunce.

Dalším často zmiňovaným orgánem jsou LEDVINY (kralický a ekumenický český překlad: „ledví“). Z akkadského kalitu bylo odvozeno hebrejské  kilja (fem. sg.). Jak už bylo dříve zmíněno, ledviny byly také chápány jako místo úmyslu, přesněji zvažování a rozvažování, hledání optimálního řešení a pravého záměru.  
Jeremijáš 11:20 „Hospodine zástupů, soudce spravedlivý, ty zkoumáš ledví i srdce, kéž spatřím tvou pomstu nad nimi. Vždyť tobě jsem předložil svůj spor.“
Žalm 16:7 „Dobrořečím Hospodinu a on mi radí, i v noci mě moje ledví napomíná.“
V Příslovích 23:15–16 je řečeno:  „Můj synu, bude-li tvé srdce moudré, zaraduje se i moje vlastní srdce. Zajásá mé ledví, když tvé rty budou mluvit, co je správné.“ I na jiných místech, chce-li se vyjádřit radost dotyčného, učiní se tak obratem „zajásaly jeho ledviny“ (´alzu kiljotaw). Pobiblická literatura Talmudu je zcela konkrétní: v traktátu Berachot 61a se praví „Štej kelajot ješ bo ba-adam, achat joacto le-tova we-achat joacto le-ra´a“, čili:  „Člověk má dvě ledviny, jedna ho nabádá k dobru, druhá ke zlu“.

 Rüdiger Dahlke, „Nemoc jako symbol“, str. 50: LEDVINY – Orgány rovnováhy a partnerské orgány (orgány partnerství). Úkolem-tématem je udržovat rovnováhu mezi kyselými/mužskými a zásaditými/ženskými silami, aby vytvořily harmonii mezi mužským a ženským pólem: balancování mezi extrémy, aby se našel střed mezi póly, vyrovnávat diference, harmonizovat rozdíly a protiklady, kontakt s lidmi jako setkání s nevědomým duševním aspektem = stínem, filtrování, celek. Základní princip:Venuše.

JÁTRA, akkadsky kabittu, hebrejsky evar kaved, doslova „těžký orgán“, jsou v Hebrejské Bibli spojeny s „těžkými“ emocemi. „Být zoufalý, smutný“ se doslova řekne  „ vylít na zem svá játra“ (nišpach la-arec kvedo). V Pláči Jeremijášově 2:11 se praví „Zrak mi pro slzy slábne, v mém nitru to bouří, játra mi vyhřezla na zem pro těžkou ránu dcery mého lidu…“. Tělesný obraz vyjadřuje nejvyšší zoufalství. Játra jsou ale spojena i s rozhodností: „být úplně zmatený“ je  doslova „obracejí se jeho játra v jeho nitru“ (nehpach kvedo be-qirbo), prohlížení jater zvířat bylo rozšířenou praxí jasnovidectví, viz. Ezechiel 21:26 „Babylonský král se zastaví na křižovatce, na rozcestí obou cest, aby si vyžádal věštbu. Bude potřásat šípy, bude se doptávat domácích bůžků a nahlížet do jater.“ České přísloví „co na srdci, to na jazyku“ má v moderní hebrejštině podobu „ma še-al ha-kaved hu gam al ha-llašon“, „co na játrech, to na jazyku“.

Rüdiger Dahlke, „Nemoc jako symbol“, str. 47: JÁTRA – Úzce spojena se životem (něm.Leber, angl.liver). Znovuzrození nového života, nesmrtelná játra v mýtu: orel je ve dne sežere a v noci opět narostou (Prometheus, Loki). Hodnocení, světový názor, zpětné spojení dolů (k začátku, původu) a nahoru (smysluplnost), laboratoř, nemoc a hledání. Úkolem/tématem je rozlišování a hodnocení, spojení nazpět k prapříčině, k prvotní formě života, najít správnou míru a smysl života, duševní syntéza, odstranit cizí bílek a vytvořit vlastní (být konstruktivní), to, co je tučné (bujné), učinit stravitelným, zbavit jedovatosti, producent nálady a barometr nálady, přičemž se ani tak nejedná o osobní náladu, ale o tom, zda má život smysl, a o jeho zásadní ladění, základní temperament (Chol-erici, melan-chol-ici, sangvinici, flegmatici). …Chola, žluč, je v laboratoři jater produkovaná trávicí šťáva: jako producent žluči se játra také podílejí na výrazu agrese, sídlo ošklivosti a zloby. Základní princip: Jupiter.

Zvláštní skupinu tvoří mytický jazyk označující sexuální orgány. Jak upozorňují feministické tealožky, v moderních jazycích chybí pozitivní názvy pro tyto části těla, takové, které by evokovaly posvátnou sexualitu. Známe názvy buď lékařské, nebo vulgární. Teprve v posledních letech se feminismus zasloužil o jazykové novátorství.
V ugaritských mýtech, na které text Hebrejské Bible úzce navazuje, je vagina nazývána „ústy“ či „rty“, „středem“ či „nitrem“, „rohem“ či „zřídlem“. Penis je nazýván „rukou“ či „prstem“, „holí“ či „žezlem“. V Talmudu je mužský úd „sluha“ (šamaš). V Bibli je zajímavá zmínka o jednom ze  starověkých způsobů stvrzování smlouvy položením ruky na penis, resp. zde „stehno“ (jerech). V První Mojžíšově 24:2 se praví: „Abraham byl stařec pokročilého věku. Hospodin mu ve všem požehnal. I řekl Abraham služebníku, správci svého domu, který vládl vším, co mu patřilo: „Polož ruku na můj klín. Zavazuji tě přísahou při Hospodinu…“ Český rabínský překlad překládá: „…polož ruku svou pod bedro mé…“ (sim na jadcha tachat jrechi). V originále je doslova „polož prosím svoji ruku pod mé stehno (nebo: proti mému stehnu)“. Potomstvo je hebrejsky „zera´“, „mužské semeno“, opisem se o „synech a vnucích“ mluví jako o „těch, kdo …vzešli z jeho beder“. Opatrný, leč nepřesný překlad. Mimochodem, když muži vůči sobě žárlili na svůj stav či krásu, hebrejsky „žárlili na stehno svého druha“.  Jinými slovy, tady je i hebrejština cudná.

Biblisté znající starověké semitské jazyky se pozastavují nad příběhem Abrahama, Sáry a tří záhadných poslů, kteří přišli, aby starým bezdětným manželům oznámili, že přece jen počnou. Tedy vlastně to řekli Abrahamovi, zatímco Sára jako vzorná žena (a doma ve stanu, jak zdůrazňují rabíni) chystala občerstvení. Výhodou stanové plachty je, že slyšela každé slovo. „Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský. Zasmála se v duchu  a řekla si: Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše?…“ (1M 18:12) Ono „v duchu“ je hebrejsky „wa-ticchaq Sara be-qirbah lemor“, „zasmála se Sára ve svém nitru“, a víme-li, že slovo „qerev“, „nitro, vnitřnosti“, se používalo i pro „vagínu“, dáváme tím jejímu smíchu další rozměr… Vzpomínáte si na smějící se vagínu bohyně Baubó či chechtající se keltskou Šílu na-gig vystavující svoji rozevřenou vagínu na odiv nad vstupem do domu? A povšimněte si toho posunu významu a vyznění originálu a překladu: „zasmála se ve svém nitru/ve své vagíně“ a „zasmála se v duchu“. Je to přesná ilustrace změny od konkrétního, tělesného, popisného jazyka k jazyku abstraktnímu. 
Další tvary pro vagínu („ústa“, „roh“) se v Bibli také vyskytují, ale už nepopisují radostnou, volnou sexualitu bohyní, nýbrž nebezpečné možné spády pozemských žen, které je třeba kontrolovat, nejprve otcem a následně manželem:
Přísloví 30:20 „Stejně je tomu s cestou cizoložné ženy: pojí, otře si ústa a řekne: „Nedopustila jsem se ničemnosti.“
Deuterokanonistická kniha Ješuy ben Siracha je ještě konkrétnější:
Sírachovec 23:10-12 „Bdi přísně nad nevázanou dcerou, aby nenašla příležitost a nevyužila ji pro sebe. Dávej si pozor na její nestoudné pohledy, a nediv se, když se na tobě proviní. Jako žíznivý pocestný otevírá ústa a pije z každé vody, která je nablízku, tak ona si dřepne nad každý kolík a šípu otvírá toulec.“

Krásným dědictvím jazyka Bohyně je verš, nepochybně převzatý z její mytologie: „Kéž pomáhá tobě, kéž ti Všemohoucí žehná shora hojným požehnáním nebes, hojným požehnáním tůně propastné, jež odpočívá dole, hojným požehnáním prsů, požehnáním lůna (birchot šadajim wa-racham).“ (1M48:25) Jde o požehnání mytického praotce Jákoba (!) na smrtelném loži svému nejmilejšímu synu (!) Josefovi. Že by Bůh měl ňadra? Koneckonců, jedním z jeho opisů je jméno „Šadaj“, „mocný, vznešený“, nicméně „šadajim“ jsou skutečně „ňadra“ (duál). A blízkost prsů, lůna a propastné tůně, tj. hlubokých vod nevědomí, rezonuje ženskou energií.

Připomínám, že „lůno“ je básnický obrat pro „dělohu“ odvozený od „Luny“, Měsíce. Děloha, hebrejsky „rechem“, je dalším příkladem procesu zabstraktňování jazyka a jeho oddělování od tělesné reality. Původně fyzický orgán je v Bibli přisouzen i mužům (Josefovi se sevřela děloha při setkání s bratry v Egyptě), odtud už je jen krůček k abstraktní vlastnosti „milosrdenství“ (plurál „rachamim“). V textu knihy Izajáš se děloha svírá Bohu. Ženy – matky ji v biblickém pojetí mateřství prakticky nepotřebují, otěhotní a dítě porodí díky božímu zásahu (Rebeka, Sára). Ztratily svoji archetypální roli Matky Bohyně. Rabínské komentáře tuto skutečnost ještě zdůrazňují, když uvádějí, že „Sára či Rút už byly staré a  neměly dělohu“.
Dělohy se soucitem svírají i ženám, jako v příběhu o dvou matkách a jednom dítěti, které rozsuzuje Šalamoun (1. Královská 3:16 – 28). Ve v. 26 je řečeno: „Wa-tomer ha-išša ašer bnah ha-chaj el ha-mmelech ki nichmru rachameha ´al bnah…“ Doslova: „A řekla ta žena, jejíž syn byl ten živý, králi, neboť se sevřela její děloha nad jejím synem…“. Ekumenický překlad tlumočí: „Tu řekla králi žena, jejíž syn byl ten živý a jíž se srdce svíralo soucitem nad jejím synem:“. Starý kralický překlad je méně lichotivý: „Ale žena…mluvila králi, nebo pohnula se střeva její nad synem jejím…“. Většina výskytu v Bibli je však již ve významu „milosrdenství“, nikoliv „děloha“. Připomínám, že děloha je energetickým centrem ženy, zdrojem jasnozřivosti a síly. To je skutečnost, na kterou jsme bohužel zapomněly. Není náhodné, že ňadra a děloha jsou v současnosti nejohroženějšími ženskými orgány. Žijeme  skutečně svoji ženskou sílu, po staletích jejího znevažování, zkreslování a zapírání?

Rüdiger Dahlke, „Nemoc jako symbol“, str. 42:  DĚLOHA – Symbolický význam: plodnost, pradutina všeho počátku, úrodná prabažina, ve které se může vyvíjet život: (první) hnízdo, bezpečí, orgán, který vyjadřuje (ženský) rytmus, velmi silný sval (ženská síla spočívá uvnitř a ukazuje se navenek jen zřídka). Tématem je poskytnout přístřeší životu, živit, otevřít se a darovat při porodu život. Základní princip: Měsíc.

Mluvíme-li o svých příbuzných, říkáme, že jsou „naše krev“. Zdá se, že magická, tajemná životodárná tekutina, pro nás představuje maximum tělesnosti. Starověký Izraelita mluví o příbuzném jako o „části masitého těla“. Prorok Izajáš  (58:7) nabádá dle překladu „nebýt netečný k vlastní krvi“. V hebrejském originále je nám doslova řečeno  „neschovávat se před vlastním masitým tělem“ (u-mi-bbsarcha lo tit´allam), míněn je vlastní příbuzný.

A  na závěr něco na genderové téma: „muž a žena“ jsou v první zprávě o stvoření označeni „zachar u-nkeva“, „samec a samice“, ve druhé, propracovanější zprávě potom „iš we-išša“. Tuto formální podobnost se kdysi snažil vystihnout český překlad „muž a mužena“. Romantikům jistě kane slza po tváři… Bohužel podobnost je pouze vnější, ve skutečnosti je každé slovo odvozené od jiného kořene (iš – alef, jod, šin, išša – alef , nun, taw). Pokouším se z této skutečnosti nevyvozovat žádné závěry…

Tolik  pár příkladů. Kdo máte malé děti a učíte se s nimi do školy, víte, jak je těžké pro konkrétní dětskou mysl pracovat se slovy a pojmy. Jedním z cílů alternativního školství (Montessori či Waldorfská pedagogika, lesní školky) je propojit realitu a abstrakci, učit děti konkrétní zkušeností a zážitkem. Je to návrat k moudrosti těla, k úctě vůči hmotě, fyzickému vtělenému životu – a k úctě vůči naší hmotné realitě na planetě Zemi. My dospělí se můžeme učit také – minimálně rozlišovat různé dimenze reality a svody, úskalí i pozitiva reality virtuální.  Je nejvyšší čas.

Článek pro časopis "Děti a my" v plné verzi.

„Neexistují-li ve společnosti potřebné rituály, nejsou si lidé jisti tím, kým jsou. Děti, které v rané pubertě tápaly, se na jejím konci ženou za nezávislostí, na druhou stranu se však hněvají, když mají převzít určitou zodpovědnost. Chlapci, kteří nebyli nikdy odděleni od svých matek a zároveň se bojí svých otců, nemohou udělat potřebný krok, aby se stali dospělými muži. Dívky, které sloužily svým hnacím mužským silám, nejsou ochotny vyměnit hodnoty jako je sláva, moc, prestiž a bohatství, za pocit harmonie s vesmírem. …“ Marion Woodman

Ve starověkých a domorodých kulturách bývalo pravidlem přijetí mladého člověka do kolektivu dospělých prostřednictvím iniciačního rituálu. Jde o rituál přechodu z dětství a mládí do dospělosti, kdy chlapec či dívka získávají možnost najít svoji osobnost – své vnitřní Já, o které se mohou opřít, a stát se člověkem schopným nést odpovědnost za svůj život a svoji komunitu. U chlapců byl rituál spojen se zkouškou odvahy, síly, nezávislosti a samostatného důmyslného řešení úkolu, tak aby se stal sebevědomým mužem ochraňujícím život (ženy, děti, komunitu,životní prostředí). U dívek byl rituál spojen s objevením vlastní posvátné ženské energie, která je nositelkou tvořivých sil vesmíru a jejím prostřednictvím je udržován veškerý život. Z dívky má vyrůst žena zakořeněná ve své sebeúctě, ve vědomí svého spojení s hlubší moudrostí přírody a vesmíru. Nemusí si nic dokazovat, nemusí lačnit po vnějších atributech moci – je cenná taková, jaká je, se svým tvůrčím potenciálem léčitelky a matky.

V židovské kultuře byl rituál intelektualizován (učení se posvátným textům, vstup do náboženské komunity samostatnou četbou a výkladem v synagoze) a vztažen pouze na chlapce (podobný obřad pro dívky byl zaveden až v 19. století.) V křesťanské kultuře byl rituál vztažen pouze na realitu duchovního života a začlenění do účasti na nejdůležitějším liturgickém obřadu, eucharistii. Konkrétní zkoušky chlapců a absolutní přijetí dívek v jejich nové ženské (a tedy sexuální) tělesnosti nebylo prováděno. Osvícenství situaci dovršilo tím, že význam posvátných rituálů zcela odmítlo. Moderní společnost tak dospěla do stadia, kdy je plná profánních rituálů, které ovšem nemohou naplnit naše vnitřní potřeby a v realitě života nás podporují spíše iluzorně.

Není  tedy divu, že součástí úsilí o návrat k přirozenému náhledu na člověka jako na oduševnělou bytost s potřebou posvátné reality je i návrat k přechodovým rituálům. Jak tedy dnes vypadá přechodový rituál pro mladé dívky a jaký má účel?

„Važ si své krve, která přichází a odchází stejně jako Měsíc… Nech svoji krev vytékat klidně, bez bolesti, a mysli na to, že uvnitř tebe leží kruh zrození, růstu, smrti a znovuzrození. Jsi to ty, kdo má sílu otevřít nebo zavřít brány života. Jsi to ty, kdo má zodpovědnost být jejich uvědomělou strážkyní. Otevři se objetí lásky podle své volby. Když si je nezvolíš, ať jsi nedoknutelná. Pečuj o své tělo jako pečuješ o to, co miluješ.“ Starhawk:  Požehnání pro menstruující dívky

Přechodový rituál pro dívky je spojen s menarché, první menstruací dívky. Její vnitřní hormonální systém spustil proměnu jejího těla. Dívčino tělo se mění a ona si uvědomuje, že nabývá ženských tvarů a stává se ženou schopnou počít a porodit dítě. Jak ovšem víme z historie i současnosti v některých zemích, kde je menarché brána jako signál k provdání dívky a zahájení jejího sexuálního života, rané těhotenství a porod mohou být životu nebezpečné. Proto toto období považujeme spíše za zahájení zrání dívky a hledání vlastní ženské identity.
Jak v minulosti, tak v současnosti je vedle samotného rituálu zdůrazňováno období přípravy (angl. guidance, „vedení“). Zde je navrhováno mnoho aktivit, které dívku pomalu učí uvědomovat si sama sebe a přebírat odpovědnost za svůj život. Mezi tyto aktivity patří: verbální či neverbální vyjadřování pocitů z proměn (vedení deníku, umělecká tvořivost), předání oblíbeného předmět z dětství mladší dívce s tím, že proběhne rozloučení a ústní nebo písemné vylíčení, co pro dárkyni předmět znamenal, rozpoznání lidí, kteří dívce od dětství pomáhali a podporovali ji, a dobrovolnou aktivitou jim „pomoc vrátit zpět“ (uvařit jídlo, uklidit dům či zahradu, připravit a sehrát divadelní představení), tvorba oděvu pro rituál menarché, vědomé hledání ženských vzorů a reflektování vzorů ženství, které jsou předkládány společností, i jejich zhodnocení, kontakt s přírodou a jejími silami (vlastní zahrádka, noční spánek v lese, osamělé rozjímání na oblíbeném místě v přírodě).

Toto období přípravy vyžaduje podporu blízké dospělé ženy (matky, příbuzné, důvěrnice), která dívku plně respektuje, vnímá její osobitost a jemně reaguje na její případné obavy. A zde tkví pro nás nejzávažnější úkol.

„Když se ptám dospívajících dívek, co nejvíce potřebují od svých maminek, pravidelná odpověď je: Prostor! Je to hlad naší Vnitřní Panny, co odhání dívky pryč, protože na určité úrovni cítí naši vnitřní potřebu. Naše Vnitřní Panna je dospívající dívka, kterou jsme každá z nás kdysi byla. Pouze poté, co se ponoříme do svého nitra a začneme ji léčit, budeme schopni setkat se se svojí dospívající dcerou s lehkostí a autenticitou. Naše dcery náš vnitřní hlad nemohou vyléčit.“ DeAnna L´am

Znevážení ženství, ženské sexuality, mateřství a ženského těla v minulosti naší civilizace má dosud v naší psychice hluboké důsledky v podobě absence sebeúcty, nepřijetí vlastní tělesnosti, strachu ze ženské síly. Na úrovni těla se projevují např. v podobě PMS či nemocí ženských orgánů. Která z nás, našich matek a babiček, byla s láskou uvedena do tajemství menstruační krve a ženství v době své menarché? Toto vědomé či nevědomé trauma si v sobě neseme. Ve chvíli, kdy chceme svým dcerám připravit lepší osud, je na místě, abychom si to otevřeně přiznaly a na prvním místě léčily sebe, protože jinak to, co zdánlivě děláme pro své dcery, děláme ve skutečnosti pro sebe. Lektorka ženských skupin DeAnna Le´am považuje za samozřejmé, aby rituál menarché udělala nejprve matka sama sobě, totiž té dívce, kterou bývala v době menarché a kterou nikdo do ženského kruhu nepřivítal. Ideální je, když tento rituál uděláme v ženském kruhu přítelkyň, kterým důvěřujeme. Mimořádným zážitkem je rituál, když pozvání  přijme naše matka, babička naší dcery, a má sílu bez pocitů viny přijmout skutečnost, že nedala – a ani nemohla dát – kdysi své dceři to, co potřebovala. Také ona má stále možnost svůj náhled změnit. Teprve po sebepřijetí jsme jako matky schopné přijmout svoji dceru jako ženu, tedy na partnerské úrovni.

Samotný rituál může mít různou podobu. Osobně preferuji přírodní prostředí pro posílení vědomí vazby ženy, resp. ženského těla, a přírodních cyklů. Předem bychom s dívkou měli průběh rituálu navrhnout a dívka by s ním měla souhlasit. Stejně tak by ona měla rozhodnout o tom, kdo bude rituálu přítomen, aby se cítila bezpečně a příjemně. Začátkem rituálu může být hudba, píseň, modlitba, přivítání, představení se. Silným zážitkem je představení se jako součásti ženské linie rodu, např. „Jsem Tereza, dcera Věry, vnučka Marie a Věry, pravnučka Pavly, Františky, Marie a Marie.“ Samotný rituál může obsahovat vyprávění příběhů první menarché přítomných žen, přání dívce, sdílení pocitů, co pro přítomné znamená být ženou. Dobré je začlenit rituály loučení se starými rolemi (dětství) a nepotřebnými aspekty sebe sama. Tyto rituály nám připomínají proměnlivost našich životů a možnost růstu v každém okamžiku. Lze např.  napsat tyto aspekty na papírky a společně je spálit  nebo je pojmenovat a symbolicky smýt v míse s vodou. Důležité je naše pevné vnitřní rozhodnutí se s těmito nepotřebnými částmi rozloučit a s odvahou vstoupit do nové role. Po tomto uvědomění si dívka může stoupnout do středu kruhu a přijmout požehnání ostatních žen. Lze použít vůně, oleje, barvy na tělo. Působivým obřadem je také práce se zrcadlem, kdy dívka nahlíží sama na sebe, vidí se novýma očima a tuto novou podobu slovy potvrzuje a s láskou přijímá. Příroda může poskytnout možnost fyzického „přechodu“, např. projití soutěskou, chvilka osamělé meditace v temnějším prostoru, připravené putování lesem se zastávkami v podobě dárečků či dopisu s moudrými radami. Závěr rituálu by měl být v duchu radosti a vítání do nové identity, může se zpívat, tančit, jíst dobré jídlo – a za vše s pokorou poděkovat. Řečené je pouze naznačená možnost, vlastním iniciativám se meze nekladou. Nezapomeňme, že navazujeme na zapomenutou tradici a tvoříme nový kulturní vzor v zájmu ozdravění našich srdcí, rodinných vztahů a tím i celé společnosti.

„Je to skutečně takto jednoduché. Nemůžeme sedět a čekat, až se kultura změní a uvítá naše dívky do ženství. My potřebujeme být tou změnou, kterou chceme, aby se stala. Je to naše zodpovědnost. Máme sílu vytvořit své vlastní vzory.“ DeAnna L´am

ZKUŠENOSTI MATKY, KTERÁ PRO SVOJI DCERU PŘIPRAVILA RITUÁL MENARCHÉ:
„Je to zvláštní, krásný pocit pozorovat své dcery od prvního okamžiku jejich narození do fyzického vyzrání. Na formování ženství mé dcery měly dle mého názoru největší vliv tyto momenty: stálá blízkost přírody, svět pohádek a jejich moudrosti, zdravé stravování, výběr hraček (vycházeli jsme z waldorfské filosofie), vztahy v rámci celé rodiny a konečně moje snaha citlivě odpovědět na všechny její otázky.  Důvěra mezi matkou a dcerou v období „očekávání“ je velmi důležitá, také aby bylo předáno vědomí, že každá pravidelná menstruace je zdravý projev každé ženy. Při samotné oslavě působila dcera v bílých šatech a s rozpuštěnými vlasy opravdu krásně a něžně. Mne osobně silně zasáhl moment, kdy při rituálu vstupovala do soutěsky mezi skály se svými tajnými přáními. Měla jsem pocit, že vstupuje do nitra matky Přírody, Matky Země. Zajímavé bylo také sledovat mladší přítomné dívky (sestry, kamarádky), které teprve svoji menarché budou jednou oslavovat.“
POCITY DÍVKY, PRO KTEROU BYL USPOŘÁDÁN RITUÁL MENARCHÉ. TYTO POCITY VYJADŘUJE I OBRÁZEK V ZÁHLAVÍ ČLÁNKU:
„První menstruaci jsem dostala ve čtrnácti a půl letech, v období letních prázdnin. Maminka si se mnou o všem souvisejícím povídala a všechny změny se mnou intenzivně a radostně prožívala. Já jsem vše přijímala tak nějak přirozeně, jak to je, ani ne radostně, ale ani ne smutně. Návrh oslavy jsem přijala bez očekávání. Společně s maminkou jsme vybraly úžasné, málo dostupné místo v Prachovských skalách, uprostřed skal a lesů. Vnímám ho velmi pozitivně a vždy se tam moc těším, na naprosté ticho uzavřené do skal a něžných borovic, spanilých buků a majestátních smrků. Rituál byl naplánován na září a to mám pocit, že ticho a klid jsou ještě silnější. Slunečné počasí a fajn lidičky přispěli k silnému prožitku. Můj první ženský rituál jsem si užila.“

ZE SRDCE PŘEJI VŠEM MATKÁM A JEJICH DCERÁM, ABY DOKÁZALY HLEDAT, NAJÍT, LÉČIT A S LÁSKOU PŘIJMOUT NAŠE MENSTRUAČNÍ KRVÁCENÍ – NIT KRVE, KTEROU JSOU SPOJENY VŠECHNY ŽENY.  Tereza Dubinová

II.

ROZŠTĚP
Carl Gustav Jung kdysi napsal slova, jež hojně citují feministické autorky: Dokud muž ve svém vědomí nesjednotí archetyp manželky a hetéry do jedné ženské postavy, bude přirozeným vedlejším produktem západního manželství prostituce. Nabízí se tedy otázka, kde došlo k onomu rozštěpu a jak s ním  pracovat. Stojí na něm mnoho kýčů i hodnotných děl západního umění. Dříve byla oslavována a uctívána manželka, milenka byla odsuzována.  Od konce 20. století  je oslavována milenka a manželka je spíše zesměšňována.
Coco Chanel je považována za ikonu naší doby, ikonu feminismu, představitelku silné ženy, která žila nezávisle svůj osobní život a obstála ve světě obchodu do té doby vyhrazeném mužům. Skutečnost, že obchodovala s módou a parfémy, a nejen to, že je i vytvářela, propojuje její mužskou a ženskou osobnost do jedné ideální podoby moderní ženy. Součástí této podoby jsou krása, nezávislost, majetek, úspěch ve společnosti, kontakty na správných místech. Nic proti tomuto obrazu nemám… Také se mi líbí móda a vůně a se zalíbením si prohlížím tvorbu současného návrháře domu Chanel Karla Lagerfelda (muže,  mimochodem…). Ale možná by se tento ikonický vzor mohl doplnit o to, co není vidět: Žádný ze vztahů Coco s muži nevydržel. Neměla děti. Za války poněkud problematicky využila německých arizačních zákonů v neprospěch svého židovského konkurenta a měla úzké, i partnerské kontakty s vysoce postavenými Němci. Po válce uprchla do Švýcarska, aby nebyla nařčena z kolaborace. Na fotkách z jejího posledního období po návratu na módní scénu působí jako tvrdá stařena. Byla šťastná? Nemyslím.
Za splnění svého snu musela zaplatit příliš velkou cenu. Připomíná mi to slova vynikající autorky a tealožky Carol Christ v její knize „Odyssey with the Goddess“: „Byla jsem rozzlobená na feministky za to, že nám tvrdily, že můžeme mít všechno – skvělou kariéru, úspěch, manžela i děti. Nemůžeme.“ Co někde přebývá, jinde chybí. Teprve dnes, na začátku 21. století se učíme hledat a nacházet (vnitřní i vnější) rovnováhu a nechtít vše…největší, nejlepší a nejdokonalejší (podle koho?). Každopádně za to, že svobodně zakoušíme všechny možnosti na vlastní odpovědnost, vděčíme i takovým průkopnicím, jako byla Coco.
A manželka Káťa? Je dnes ohrožený druhu? Svateb ubývá, muži a ženy spolu žijí nesezdaní. Je to dědictví formálních a pokryteckých manželství z dob patriarchátu? Měnící se paradigma ze „vzájemné pomoci a opory“ k „romantické lásce a vášni“ jako (předpokládanému) pilíři vztahu? Důraz na naše individuální štěstí, jež se neohlíží na pocity bezpečí a přání  dětí? Rozpad archetypu „jediné osudové lásky“ a přijetí skutečnosti, že za svůj život můžeme potkat více osudových mužů, osudových žen, s nimiž po určitý čas budeme žít v inspirující spojení? Touha žít skutečně upřímné, obohacující partnerství a nesetrvávat v destruktivních vztazích? Řekla bych, že příčinou je vše dohromady. Rozhodně to má pozitivní stránku – za případné neúspěchy (zase ta hodnocení…) si dnes neseme odpovědnost jenom my sami. Když si toto uvědomíme, je už jenom krok k pochopení významu, jaký má na náš život vliv naše vnitřní nastavení, vnitřní vyzařování – stav vědomí, a ještě více nevědomí.

III.
VNITŘNÍ SLADĚNÍ
Co hledal Igor u Coco? Pragmatici řeknou: změnu. Dobře, tak jinak: Co měla Coco a neměla Káťa? Coco měla drzost, sebevědomí, otevřeně žitou sexualitu, odvahu žít život dle svých snů a tužeb, svobodně tvořit a představit svoji neotřelou, do té doby nevídanou tvorbu světu. Slunce a Venuše ve Lvu jí dávaly ohnivou sílu a odvahu, Luna v Rybách intuici a tvořivost.
Temperament, vášeň, sebevědomí a originalita mohou být vlastnosti, které v historii muži hledali u žen, nikoliv svých vlastních. Vlastní ženy měly být spolehlivé, předvídatelné, alespoň navenek poddajné, plodné a nenáročné. Nebo přiznaně dominantní, pečující, výkonné a v realitě každodenního života praktické. V každém případě věrné.
Co chybělo Kátě? To, co měla Coco. Odvaha jít za vlastními sny a žít po svém – alespoň hodinu denně. Odvaha tančit, jezdit na koni, probudit se. Dovolit si to.
Dnes se mnoho žen potýká s náročným úsilím o sladění vnějších požadavků a vnitřních puzení. Chceme být milovanou manželkou, pečující maminkou, vášnivou milenkou a respektovanou, úspěšnou pracovnicí. Asi to všechno nebude tak dokonalé, jako v módních časopisech…každopádně naše úsilí bude dynamickým, proměnlivým procesem… a je dobré vědět, že v základech našeho úsilí  je dva tisíce let starý rozštěp, který naši snahu poněkud sabotuje. Archetypální rozštěp ženské podstaty, vytvořený ze strachu uměle v prvních staletích rozmachu křesťanství jako monopolního náboženství západní kultury. Rozštěp mezi matkou a milenkou, obětavou láskou a vášnivou sexualitou: mezi Marií a Marií (Máří) Magdalenou.

IV.
PANNA MARIE A MARIE Z MAGDALY
Panna Marie se v křesťanské teologii stala Boží matkou. Otcem jejího syna Ježíše měl být Bůh. Toto „panenské početí“ odráží hluboký archetyp tzv. panenských bohyní a jejich „synů bez otce“. V dospělosti se synové mohli stát i milenci. Jejich osud nebyl šťastný, jako mladí umírali překonáni divokými přírodními silami. Panenství bohyní nepředstavovalo jejich fyzickou nedotknutelnost (virgo intacta), nýbrž jejich nezávislost, zakořeněnost v sama sobě. Pokud měly manžela či milence, v pořádku, pokud neměly, jejich význam to nezmenšovalo. Maria sice panensky počala, ale svůj další život žila v rámci pravidel patriarchálního židovského manželství. Její sexualita buď nebyla zdůrazňována nebo byla přímo popírána. Pozemským ženám byla dávána za nedostižný vzor laskavého, něžného a obětavého mateřství a zároveň sexuální abstinence. Přirozenost ženy tak byla rozštěpena na roli matky a roli milenky. Maria byla pouze matka.
Role milenky, v podání teologů „hříšné ženy ovládané svými pudy“, byla přisouzena ženě jménem Marie z Magdaly. V západní tradici byla Magdalena, jak ji budu nazývat, na církevním koncilu roku 591 ztotožněna s prostitutkou, jež podle evangelia umývala Ježíšovi nohy a utírala je svými vlasy, přestože tato žena není v Bibli jmenována. Dále byla ztotožňována se sestrou Lazara a Marty. (Východní tradice tyto tři postavy – Magdalenu, Marii, sestru Lazarovu, a prostitutku – rozlišuje). Existují názory, že o Magdaleně se jako o Ježíšově ženě a nejmilovanější žákyni psalo v Janově evangeliu, ale pozdější církevní redaktoři pasáže vypustili a místo nich uvádějí výraz „milovaný žák“. Pro toto tvrzení nejsou důkazy, i když je pravděpodobné, že stejně jako knihy hebrejské Bible byly redaktory upraveny, i texty evangelií a epištol byly vybrány či upraveny tak, aby odpovídaly ortodoxnímu pojetí Ježíše, učedníků a Magdaleny.
Katolická církev tak chápe Magdalenu jako napravenou prostitutku, která byla spolu s Pannou Marií přítomna Ježíšovu ukřižování. Právě ona měla být první, kdo viděl vzkříšeného Ježíše. Věrně následovala Ježíše, nicméně nepřekročila rámec ženské doprovodné postavy.
Zcela jiné pojetí nabízejí gnostické spisy, objevené po druhé světové válce v egyptském Nag Hammadi při vykopávkách raně křesťanské basiliky. Gnose, jak známo, byla silným náboženským proudem na počátku prvního tisíciletí zdatně konkurujícím křesťanství co do vlivu i počtu přívrženců. V helenistickém tavícím kotli v sobě spojovala hebrejské biblické kořeny, řeckou duchovní spekulativnost a východní mysticismus. Pod vlivem proroků hebrejské Bible zjitřeně eschatologicky vnímala svoji současnost a vedle dualismu těla a ducha prosazovala i nový pohled na ženský prvek. V gnostických evangeliích Pistis Sofia, Tomášovo evangelium, Filipovo evangelium a Mariino evangelium (tedy Marie z Magdaly) vystupuje Magdalena  jako plnohodnotná duchovní vůdkyně a Ježíšova duchovní partnerka, která měla po jeho smrti převzít duchovní vedení komunity apoštolů a přívrženců. Z této historicky doložené tradice vyrůstá okruh mýtů, které chápou Magdalenu jako posvátnou nevěstu, ženu Ježíše, která s ním sdílela duchovní i fyzický život, počala s ním dítě a po jeho smrti a zapuzení apoštolem Petrem odešla z Izraele. Nejznámější verzí mýtu je legenda o její plavbě do Provence, kde porodila dceru Sáru a stala se duchovní učitelkou inspirující neortodoxní křesťanská hnutí katarů a albigenských. Ohlasem této verze je i kniha Dana Browna, následně film Rona Howarda „Šifra mistra Leonarda“.
Jak se na seminářích často zmiňuji, plně respektuji sílu mýtů. Moje pragmatická část chápe, že pravda mýtu není totožná s pravdou historickou. Moje intuitivní část však říká, že obě pravdy jsou sice nesouměřitelné, ale stejně hodnotné. Slouží různým účelům a vyvěrají z různý impulsů. Mýtus vnímám jako archetypální příběh hlubšího smyslu, který je na určité úrovni kolektivního nevědomí a imaginace reálný. Právě proto měla Brownova kniha takový ohlas: dotkla se potlačovaného, ale nepotlačitelného, stále znovu se vynořujícího archetypálního příběhu o muži (Ježíši) a ženě (Magdaleně), z jejichž spojení vzniklo dítě (Sára jako Svatý grál). Vpravdě božská konstelace, kterou ve svém životě můžeme zažít jako  nejhlubší setkání v jednotě a celistvosti stvořitelských sil Boha/Bohyně/Vesmíru a člověka.  Tato božská konstelace nápravy patriarchálního potlačení ženského prvku a zrovnoprávnění žen a mužů byla navíc židovskými proroky ohlašována, takže plně souzněla s očekáváním lidí na přelomu tisíciletí. (Např. Joel 3:1 – 2 „I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha…“. V Novém Zákoně Skutky apoštolů 2:17 -18 nebo Galatským 3:28.) Jako možnost změny přicházela mužská energie Ježíše, která podporuje a chrání božskou stvořitelskou ženskou energii Magdaleny.  Naděje byly obrovské – a ženy se jich v prvních staletích tisíciletí plně chopily.

V.
HISTORICKÁ SITUACE
Komunity prvních křesťanských obcí usilovaly o rovnoprávné vztahy mezi muži a ženami. Ženy vyučovaly a aktivně plnily veřejné role. Komunity byly budovány a žily z darů donátorek – žen, většinou bohatých vdov. Ženy plně přijaly zvěst proroků i Ježíše a věřily, že tradiční pouta patriarchální rodiny jsou zlomena, aby se mohly stát rovnocennými „sestrami v Kristu“  pracujícími po boku mužů ve veřejné sféře. Nové společenství křesťanů mělo patriarchální rodinu nahradit. „Kdo činí vůli boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“ (Evangelium podle Marka 3:35). Šlo o radikální alternativu k rodině v židovském i helenistickém světě, kde bylo postavení určeno mocí, věkem, pohlavím a pokrevními pouty. Slova hebrejského proroka Jeremijáše „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu… Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. ..Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův…“ byla chápána jako rozšíření znamení smlouvy uzavřené s Bohem, jejímž dosavadním vnějším projevem byla mužská obřízka, na ženy. Apoštol Pavel v očekávání konce dnů a Ježíšova návratu hlásal zrušení židovských zákonů či jejich radikální změnu.
Ježíš se však nevrátil, eschatologické naděje se nenaplnily. Bylo nutné situaci vysvětlit, reorganizovat se (hezký manažerský termín ve starověku…)  zapojit se do římské společnosti, neboť konec světa nenastal a občané dále byli občany. Císař Augustus potřebuje nové vojáky, přikazuje tedy vdovám do padesáti let, aby se znovu vdávaly a měly potomky. To  znamená, že nemohou se svým majetkem zacházet volně.  Křesťanští duchovní začínají formulovat novou teologii, která společenskou strukturu řeckořímské společnosti přijímá a staví na teologický základ, tj. tvrdí, že je Boží vůlí,aby žena byla podřízena muži (např. epištoly 1.Timoteovi 2:9,Koloským 3:18 -25,4:1,aj. ). Ženy jsou zbavovány vůdčích rolí v komunitě a přecházejí pod kontrolu muže – biskupa. Přicházejí o možnost volného pohybu (pouti), nadále je musí doprovázet muž. Partnerský vztah je ovšem považován za méněcenný, více než manželství je duchovně ceněn celibát. Pod vlivem asketických sektářských sklonů a řeckého dualismu je vyvyšován duch a duše jako pravdivá podstata člověka, tělo je vnímáno jako méněcenné, nečisté a nedokonalé. Sexualita je vnímána jako nutné zlo k přežití populace, ti skutečně duchovní a čistí jedinci zachovávají sexuální zdrženlivost. Do společenského vědomí vstoupilo Aristotelovo učení o hierarchickém uspořádání rodiny a ženě jako nedokonalé lidské formě, „přirozeném podřízeném“, kterému vládne „přirozený vládce“ – muž. Křesťanská církev buduje pevnou organizační strukturu, ve které pro ženy již není místo. Pokud chtějí vstoupit na její nejnižší příčku (řeholnice), musejí se  vzdát svého ženství – těla, sexuality, partnerského vztahu a dětí. Pro mnohé ženy byla i toto cesta, pokud si chtěly zachovat alespoň minimální svobodu a být vzdělané.
Je jasné, že původní rovnostářská Ježíšova církev postavená na „darech ducha“ byla velkým ohrožením pro dosavadní společnost. Pokud by se ženy (a otroci) osvobodili, došlo by k otřesu tradiční struktury a k chaosu … ale, jak to bývá, po chaosu by nastal nový řád. Ten však mocní toho světa nechtěli. Na dva tisíce let tak byl pokus o nové archetypální partnerské uspořádání potlačen a znemožněn. Božský archetyp Magdaleny jako ženy, milující milenky, manželky a matky, a zároveň duchovní vůdkyně, byl zavržen a odsouzen. Možnost nabídnutá Vesmírným cyklem byla zmařena.

VI.
O dva tisíce let později. Mužská a ženská energie se v našich životech chaoticky mísí, ať jsme žena nebo muž. Máme co dělat se svým fyzickým pohlavím, natož s  vnitřním opačným (vnitřní muž, vnitřní žena). Stará přesvědčení se drolí, lži se hroutí, pokrytectví a povrchnost, tak pohodlné k přežití, se jeví jako fatální překážky na cestě k autentickému životu. Dochází nám, že nikdo z vnějšího světa nás nezachrání. Spasitel nepřijde. Změnit náhled musíme my. Ze strachu se lidé horlivě vrací k náboženstvím, více či méně upraveným, jež nejméně dva tisíce let utvářela naše životy a osudově ovlivnila současnou krizi (ve smyslu „bod rozhodnutí“, řecky „krinein“): ke křesťanství, judaismu, islámu.
Má smysl je křísit? Proč se neumíme s láskou a úctou rozloučit s tím, co nás provázelo a sloužilo, pustit to bolestivé, připomenout to pozitivní, a otevřít v sobě prostor pro to, co přichází… Pro to, co tu vždy bylo, ale naše omezené vědomí to nevnímalo… Pro radost i odpovědnost tvůrců i tvůrkyň každodenní reality, jež je posvátná, pokud ji tak vnímáme.
Ježíš a Magdalena odcházejí. Poděkujme, rozlučme se a buďme na příjmu. S láskou a vděčností přijímejme léčivé energie, které přicházejí, aby nám pomohly vyléčit naše rozštěpení, oddělení, nesoulady a nepřijetí všech našich částí, všech našich osobností. Jsme světlem i temnotou. Biblický verš z Izajáše, který rabínům pomohl neodštěpit temnotu od Boha a nevytvořit dualitu, jako to udělala křesťanská teologie (Izajáš 45:7 „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“), můžeme parafrázovat „Já jsem světlo i temnota, já tvořím i ničím, já,  člověk…obě tyto polarity v sobě přijímám, sjednocuji a ctím.“ Jsme Magdalenou i Marií, Coco i Káťou. Jsme novou jednotou, která vzniká, jednotou, která neponižuje sexualitu a nedegraduje lásku. Jsme jednotou lásky a sexuality, novou ženskou energií. Zdá se, že zůstane dynamická, fluidní, proměnlivá, tak aby mohla procházet skrze vrstvy duše/těla každého z nás ve vědomím přijatelné podobě. Přijměme ji tak, aťsi s obavami, ale i s odvahou a vědomím, že TENTOKRÁT JE OPRAVDU DŮLEŽITÉ, ABY SE ZMĚNA POVEDLA. Strach, úzkost a zmatek jsou přirozené, přijměme je, ale nenechme se jimi ochromit. Zůstaňme s vědomím, že se po dvou tisících letech opět děje historická změna a my jsme už poučeni. Tady a teď tvořme s odvahou autentickou realitu své vyléčené duše/těla.
V květnu 25.-26., 2011.

SOFIA
Od chvíle, kdy vstoupíš
Do chvíle, kdy se vzdáš smrti
Vše, co zakusíš sama na vlastní kůži
Všechny prsty, spálené při objevu, že, oheň je horký,
Všechna kolena rozbitá při snaze dosáhnout toho, co bylo mimo tvůj dosah,
Všechna zkoumání území, známých i neznámých,
To všechno jsou stezky ke mně.
Hledej poznání a staneš se mnou.
Ženství pátrá po moudrosti
Ženství patří všem ženám
Všechny ženy jsou Bohyní
Všechny ženy mají moudrost
Všechny ženy jsou Sofií.

Amy Sophia  Marashinsky: Goddess Oracle.  Na kartě je Sofia znázorněná jako Máří Magdalena se Svatým Grálem – těhotným břichem.

POZVÁNKU NA SEMINÁŘ "ROZLOUČENÍ S MÁŘÍ MAGDALENOU", KTERÝ SE KONÁ O SVÁTKU MAGDALENY 22.- 23.ČERVENCE 2011 V KAPLIČCE SV. MÁŘÍ MAGDALENY NA ZEBÍNĚ U JIČÍNA, NAJDETE V SEKCI "KONÁ SE – JSTE ZVÁNI".

Kromě feministické teologie jsou jejími oblastmi zájmu mezináboženský dialog a studie o holokaustu. Z poslední jmenované oblasti uvádíme překlad zajímavého projektu a osobní vzpomínky. Mé komentáře a poznámky jsou psány kurzívou. Zdůraznění je mé.

Překlad i poznámky jsem psala s myšlenkou na vlastní práci „dobrovolné duchovní pomoci“ ve věznici Valdice u Jičína. S úctou a poděkováním je věnuji vězeňskému kaplanovi a katolickému faráři Josefu Kordíkovi a studentu/učiteli, t. č.  ve výkonu trestu, Milanu Sztojkovi.

MOTTO: „Společnost si myslí, že disponuje něčím, čemu říká „etika“. Pravdou ale je, že ve skutečnosti disponuje něčím, čemu říká „právo“. …Vraždu můžete dokázat,  dokážete-li záměr.“

Film Předčítač (The Reader, 2008, režie Stephen Daldry, podle románu Bernharda Schlinka)

KATHARINA VON KELLENBACH

KAINOVO ZNAMENÍ: ODPUŠTĚNÍ A POKÁNÍ V ŽIVOTECH NACISTICKÝCH PACHATELŮ

Tento několikaroční projekt analyzuje korespondenci, memoáry a psané reflexe uvězněných a usvědčených nacistických pachatelů, kteří byli v pastorační péči protestantských a římskokatolických vězeňských kaplanů. Když pracuji s těmito sebereflektivními texty pachatelů genocidy, používám biblický Kainův příběh jako narativní nástroj pro porozumění viny za zlo genocidy. Příběh Kaina v První knize Mojžíšově nenabízí vykupitelská řešení ani zázračná očištění. (…rozdíl oproti Ježíši…)Žádná oběť nemůže očistit krev Abela, kterou Kain prolil. Žádné pokání nemůže napravit násilí bratrovraždy. Kain není zachycen jako kající se hříšník, jehož žádosti o odpuštění musí být vyhověno. Kain spíše zůstává sebestředný a bojovný, brání se a od svého činu se distancuje. Je potrestán, žádá o boží ochranu a stěhuje se pryč, aby založil novou rodinu v zemi Nod („Bloudění“). Pokud je v příběhu nějaký morální vývoj, není to výslovně řečeno. Proto je Kain užitečným vzorem pro nenápadný, nevnímatelný,  doživotní proces plný paradoxů, který sotva postřehnutelně měnil nacistické pachatele a jejich genocidní přesvědčení – pokud tedy k nějaké změně došlo. Kain neprošel náhlým obrácením, peklem výčitek svědomí či dramatickou proměnou. Žije paměť bratrovraždy, kterou symbolizuje ochranné  Boží znamení na jeho čele. Kainův příběh není o vykoupení, ale o úspěších a prohrách života ve stínu zla. Jeho manželka a syn jsou také ovlivněni Kainovou násilnou minulostí a musí vyvinout mechanismy, aby vyšli s vrahem ve svém středu. Do jaké míry „Kainovo znamení“ a odtud zatížení veřejné paměti umožňuje pachatelům znovu získat lidskou důstojnost a míru respektu po spáchání násilí?

Tento projekt se věnuje životům jednotlivců, kteří musí platit za svoji účast v holokaustu. Jejich trestní stíhání začalo okamžitě po vojenské porážce nacistického Německa a pokračuje dodnes. Jedná se především o muže, méně ženy, kteří byli jako členové NSDAP aktivně zapojeni do vražd evropských Židů, politických odpůrců, zdravotně, sexuálně či sociálně odlišných lidí, válečných zajatců. Mohli pracovat jako stráž v koncentračních táborech či výkonní úředníci strany. Všichni muži a ženy, jejichž hlasy zazní skrze Kainův příběh, byli obviněni či usvědčeni ze zabití. Jejich sebereflexe byla napsána po rozhovorech s vězeňskými kaplany a poskytovateli pastorální péče, kteří byli posláni do spojeneckých táborů či zaměstnáni ve státních vězeních římskokatolickou a evangelickou církví. Projekt nemá v úmyslu sepsat obsáhlou historii vězeňské pastorační péče. Spíše zkoumá světonázor a diskursivní strategie těch, kdo byli přinuceni obhajovat svoji účast ve vraždícím politickém systému.

Církve v rámci diskusí o minulosti nacistického Německa poskytly teologické paradigma viny a odpuštění, pokání a spásy. Křesťanství nabídlo nový začátek těm, kdo si přáli podrobit se božímu slitovnému soudu, pravdivě u zpovědi přiznali své přestupky a přijali milost Kristovy oběti, která hříchy promíjí.  „Prohlášení viny“ (Stuttgart 1945), četné bohoslužby a publikace (Niemöller, Diehm) i osobní pastorační rozhovory následovaly teologickou doktrínu ospravedlnění. Zvláště v protestantském učení Martina Luthera je doktrína ospravedlnění zdůrazněna universálností hříchu („každý jsme hříšný“) a potřebou bezpodmínečné víry v milost  Kristova odčinění tohoto hříchu. Tato touha po znovuzrození může být naplněna v Kristu . Viník je uvolněn z pout hříchu, když se poddá víře v Krista.

Ačkoliv mnoho pachatelů následovalo volání církví a připojilo se k nim, jejich dopisy a memoáry zřídka vyjadřují lítost nebo vyslovují přijetí morální, kriminální či politické viny. Většina historické analýzy dokumentů z pera pachatelů (Welzer 2005) dochází k závěru, že nedokáží vidět a vnímat, co udělali špatně ve svém genocidním chování a činech. Zatímco křesťanští teologové nabízejí útočiště ve formě bezpodmínečného odpuštění v Kristu, pachatelé nečiní ani první krok. Sami sebe vnímají jako oběti násilné doby, oběti, které byly napáleny nadřízenými a zrazeny přeběhlíky. Pouze minimum pachatelů si uvědomuje míru zkázy způsobenou vlastníma rukama. Je tedy velmi nápadné, že dochází k základnímu rozštěpu mezi křesťanskou nadějí pro spásu pachatelů skrze evangelium odpuštění, a jejich zatvrzelé setrvávání v ideologiích minulosti. Realita poválečných křesťanských snah o konverzi nacistických pachatelů ke křesťanství je nejlépe popsatelná termínem Dietricha Bonhoeffera „laciná milost“. Milost křesťanského odpuštění byla rozmělněna tím, že bylo zajištěno sejmutí břemene minulých hříchů, aniž by byla věnována pozornost hloubce lítosti a odmítnutí antisemitismu, rasismu a genocidního nacionalismu. Doktrína ospravedlnění selhala ve snaze vzbudit svědomí vykonavatelů státního násilí (Kellenbach 2001, 2006).

Kainův příběh poskytuje skutečně vhodné paradigma pro konfrontaci s genocidální vinou. Zaprvé, Kain nelituje a neprosí o odpuštění. Jeho defenzivní vyjednávání s Bohem přesně vystihuje tón textů napsaných nacistickými pachateli. Jeho popírání („…zdali jsem hlídačem bratra svého?“ , rabínský překlad 1M4:9, hebr. Ha-šomer achi anochi) a námitky („…příliš velká jest vina má, abych mohl ji snésti“, 1M4:13, hebr. Gadol ´awoni mi-nnso´) odráží jejich způsob řeči toho, kdo navzdory všem dobře míněným žádostem o kajícné zpovědi odmítá uznat jakoukoliv vinu. Navzdory tomuto mlčení o lítosti a smíření nám Kainův příběh dává návody pro nepřímou, zdlouhavou cestu , na které tento vrah znovu vybuduje svůj život po bratrovraždě. Jeho cesta začíná popřením a zatvrzelým odmítnutím litovat, vede skrze boží trest a ochranu až k usídlení v zemi Bloudění, manželství, otcovství, založení města a ustavení umění a kultury. Je to přesně vyvážená směs požehnání trestu a ochrany, veřejného odsouzení a obrany, viditelné paměti a nových začátků, co pohnulo Kaina vpřed. Jeho cesta není přímá od hříchu přes pokání k uvolnění a spáse. Označením se stal na první pohled viditelným a rozeznatelným. Označení se tak stává komplikovaným darem boží ochrany, která znemožňuje anonymitu a napomáhá pokračující osobní i kolektivní reflexi. Taková kritická a hodnotící pozornost v průběhu Kainova života překonává jeho lhostejnost a sklony k oddělení se od činu (což ochromuje jeho svědomí). Kainův příběh umožňuje průzkum dialektických procesů, které spojují vzájemně výlučné a protichůdné argumenty „soudu“ a „milosrdenství“, „práva“ a „milosti“, „trestu“ a „prominutí“. Pachatelé potřebovali oba tyto léky, v různém podání a v různých obdobích svých životů. Především však potřebovali stálý tlak, který by je popostrkoval ke znovuzrození jako lidských bytostí.

Zadruhé: Znovuzrození Kaina se neodehraje v žádném určitém čase jeho života. Neodehraje se žádná kajícná oběť či rituál smíření, která by označovala jeho návrat do civilizace jako manžela, otce a zakladatele města. Jeho život se spíše vyznačuje snahou žít s dědictvím násilí. Kainův vhled do nespravedlnosti jeho činu se neobjevuje náhle. Dokonce i v přímé konfrontaci s Bohem se nechová přímo a upřímně, nýbrž uniká do odmítání a obrany. Pokud jsou pachatelé přímo konfrontováni se svými činy a uvědomí si utrpení svých obětí, je tím zahájen dlouhodobý úkol – a ten nemůže být urychlen náhlými konverzemi či prudkými změnami. Mnozí vyžadovali „nultou hodinu“ (v Čechách: „tlustou čáru za minulostí“, německy „Schlussstrich“) po porážce Německa, která měla oddělit národní socialismus od dvou demokratických států, nicméně životy jednotlivců (a institucí) se vyvíjely v kontinuitě s minulostí. Zatímco křesťanští teologové vyhlásili „deklaraci viny“(Stuttgart 1945) jako „bránu odpuštění“ (EKD Memorandum), žádné takové „smíření“ s minulostí nemohlo mít trvání. Dodnes  každá „konečná“ deklarace viny, proces či objev znovu otevírá nová kola diskusí. Jsou to přesně tyto vlny paměti, co  poskytuje lepší možnost vnímat lítost a smíření v kontinuitě životů spíše než diskrétní rituály zpovědi a odpuštění hříchů.  Kainův příběh varuje před snahou tuto záležitost uzavřít. Je to Kainovo znamení, co činí paměť klíčem pro smíření, nikoliv spása založená na myšlence konečnosti.

Zatřetí, Kainův boj s minulostí, jeho okamžitá rozeznatelnost a ochrana symbolizovaná znamením představuje nemysterijní (ve smyslu nikoliv nadpřirozený) formu pokání. Jeho vina nemůže být smyta krví beránka. Koncept očistné oběti, ač hluboce biblický, je tváří v tvář společnostem, jejichž systém byl založen na státním násilí, politicky problematický. Kajícné oběti představují magické odstranění. Ale takovéto náboženské rituály nemohou vykořenit hluboká ideologická přesvědčení o bezcennosti obětí v myslích pachatelů. Podle těch, kdo vyhlazovali Židy, komunisty, homosexuály či Romy, si oběti svůj osud zasloužily. Rituály náboženské očisty nemají mnoho možností tato přesvědčení vypudit či změnit.

Začtvrté, Kain se oženil a měl děti. Není izolovaným jednotlivcem, který osaměle čelí dědictví svého zločinu. Jeho život označeného muže ovlivňuje jeho rodinu a komunitu. Také musí vyvinout morální odpovědi na jeho zločin a vysvětlovat svůj intimní vztah s pachatelem. Zatímco židovská i křesťanská tradice tvrdí, že hříchy otců nejsou přenášeny na děti, manželky a děti jsou – ať chtějí nebo nechtějí – dědictvím násilí ovlivněni. Toto omezení kriminální viny na osobu, jež přestupek spáchala, je morálně a právně důležité, ale současný problém kolektivního zla vyžaduje věnovat pozornost rozšířenému dopadu viny. Zatímco každý pachatel je osobně odpovědný, jeho manželka a děti, tj. jeho nejbližší komunita, nese zvláštní odpovědnost vůči zločinu a jeho obětem. Kainův příběh umožňuje takovou analýzu, poukazuje na důsledky Kainova znamení pro ty, kteří jsou v intimním a milujícím kontaktu s pachateli. (Zde doporučuji knihy německého autora, syna generálního guvernéra okupovaného Polska Hanse Franka Niklase Franka „Můj otec. Účtování“ a „Moje německá matka“, vydalo nakladatelství Academia. Dále doporučuji  přednášky a semináře Rafael institutu, www.rafaelinstitut.cz).

Zapáté: Čteme-li mezi řádky v textech pachatelů a nahlížíme-li je optikou biblického Kainova příběhu, vnímáme jejich lidství. Tendence démonizovat je a nahlížet jako morální monstra není pravdivá. Pachatelé genocidy, vykonavatelé státní politiky etnického a politického čištění, jsou obvykle „obyčejní lidé“. Jejich osobní trest a démonizace (dosl. monstroizace) často slouží ospravedlnění komunity a jejích politických, ekonomických a akademických elit. Kainův příběh nám připomíná, že hluboko v naší lidské historii dřímají kořeny i této možnosti – stát se vrahem. Vražda nikdy není pouze probléme „těch druhých“. Přestože nacističtí pachatelé nežádají o odpuštění, nevyjadřují lítost a nezajímají se o smíření, stále patří do kruhu lidství. Když jsme konfrontování s přítomností genocidálních vrahů v našem středu, Kainovo znamení nám připomíná lidství pachatelů a jejich zoufalou potřebu kritické pozornosti, dlouhodobé účasti a uvážlivé podpory v procesu znovu tvoření jejich životů po spáchané hrůze.

RODINNÁ HISTORIE A HOLOKAUST
Německá rodinná historie je konstantně spojena s národním socialismem a holokaustem. Je plná emocí strachu, viny, hněvu a popírání. Jak odchází generace, která žila v době holokaustu, tedy generace přeživších, pachatelů i přihlížejících, dochází k tomu, že jejich potomci vedle majetku dědí také alba fotografií, dopisy, vzpomínkové předměty. Zkreslená či zcela pohřbená minulost se náhle znovu vynořuje. Jak příští generace odpoví na zjištění, že členové rodiny se zúčastnili vraždění?

Má vlastní cesta do rodinné historie proběhla v diskusích s americkými dětmi přeživších, kteří – stejně jako já – bojovali s minulostí a snažili si představit nepředstavitelné. Můj vlastní pocit ochromení a nedůvěry nikdy zcela nezmizel, navzdory nezvratným a přímým důkazům. Jako dospívající dívka jsem díky novinovému článku zjistila, že jeden z mých strýců se přímo účastnil holokaustu, konkrétně vytvoření ghetta a masové vraždy Židů v Pinsku v Bělorusku. V létě roku 2002 jsem proto podnikla pouť do Běloruska, abych si dokázala představit místo a čas, a poskytla členům rodiny a jejím potomkům  příležitost ke společné připomínce a truchlení.

POUŤ DO BĚLORUSKA
Jako vědkyně zabývající se náboženskými studii jsem studovala poválečné životy nacistických pachatelů, účastníků genocidy šesti milionů židovským mužů, žen a dětí v Evropě ve 40. letech 20. století. Zajímala mne zvláště skutečnost, že mnoho nacistických pachatelů po válce konvertovalo (nebo znovu konvertovalo) ke křesťanství. Umí tradiční křesťanské teologické koncepty odpovídajícím způsobem zacházet s realitou pachatelů genocidy? Skutečně se tito pachatelé vynořili ze svých konverzí „očištěni od hříchů“? Odpovědi jsem hledala ve studiu archivních dokumentů vězeňských kaplanů,kteří poskytovali pastorační službu a podporu uvězněným a usvědčeným nacistickým představitelům a esesmanům.

Jak to často u vědců bývá, můj profesionální zájem má kořeny v mém osobním životě. Jsem neteř Alfreda Ebnera, důstojníka SS, který se stal komisařem běloruského města Pinsk, zvětšiny obývaného Židy. Ebner organizoval a účastnil se vraždy téměř 30 000 Židů. Poprvé jsem se dozvěděla o tomto obvinění z novin jako mladá dívka, ale nemohla jsem emocionálně ani intelektuálně pochopit, že masový vrah a můj strýc – starší, uzavřený muž – jsou jedna a tatáž osoba.

Muž, který něco takového spáchal, by měl být přece nějak viditelně označen – ale můj strýc byl svobodný. Jeho proces byl přerušen kvůli podvrženým lékařským potvrzením a on se stal úspěšným obchodníkem, oddaným manželem a otcem, vítaným hostem mnoha rodinných sešlostí. Každý z rodiny odmítal možnost, že by něco udělal, a obvinění byla považována za pomstychtivé lži a propagandu studené války se Sověty.

V průběhu let jsem získala mnoho informací o běloruském městě Pinsk, prošla jsem si záznamy o procesu s mým srýcem a o procesech s členy policejních jednotek, které se na masakrech podílely, pátrala po obětech, které zmizely, i po těch, kteří zabíjení přežili. V minulém roce jsem se potkala s rodinou Nosančukových. Nosančukvi emigrovali z malé vesnice Rubel u Pinsku do USA, Izraele, Kanady a na Kubu. Deset členů této židovské rodiny, včetně dvou osmdesátiletých lidí, kteří v Rubelu před válkou vyrostli, a včetně syna jiného člena rodiny, který přežil dva masakry v úkrytu, plánovalo podniknout cestu do Běloruska.  A ačkoliv jsme se nikdy nepotkali, Nosančukovi si přáli vzít mne s sebou na cestu za domovy předků, synagogami, hroby rodičů, sourozenců, tet, strýců a sestřenic. Poprvé jsme se setkali tváří v tvář v hotelu Pripjať v Pinsku. Všichni jsme byli nervózní – já více. Tím, že jsem zveřejnila svoji rodinnou vazbu k nacistickému komisaři Pinsku, jsem riskovala ztotožnění s dědictvím zkázy, které po sobě nacistické Německo zanechalo.

Příštího dne jsme plánovali navštívit vzpomínkovou událost v Rubelu na místě domu a mlýnu Nosančukových. Ve vesnici byl Michael Nosančuk schováván sousedem. Mlýn byl spálen do základů spolu se všemi dřevěnými domy ve vesnici. Nedávno byl vykopán mlýnský kámen a stal se znamením označujícím hromadný hrob židovských mužů Rubelu. Běloruští vesničané se k nám při slavnosti připojili. Bělorus trpěla více než kterákoli země: z celkové populace deseti a půl milionu před válkou zahynulo 2,2 milionu civilistů. Tři miliony lidí muselo opustit domovy a uprchnout kvůli německé taktice „spálené země“. Osmdesát pět procent továren bylo zničeno a půlka veškeré zemědělské půdy byla znehodnocena. Dnes je Bělorus nejchudší země v Evropě s minimálními kontakty vůči okolnímu světu.

Patrně jsem byla první Němka, kterou Nosančukovi po válce potkali, a docela určitě jsem byla první Němka, se kterou se potkali vesničané. Věděli o mně pouze, že jsem „neteř nacisty“. Na krátkou dobu mne tato nálepka charakterizovala a zastínila moji osobní identitu  profesorky náboženství a vědkyně holokaustu. Po dobu této pouti jsem symbolicky kráčela v botách Kaina.

Když jsem si rozmýšlela řeč na vzpomínkovou slavnost v Rubelu, přemítala jsem, co asi lidé očekávají, že ode mne uslyší. Nikdo nechce slyšet omluvy a vysvětlení. Na takovém místě může být učiněno pouze otevřené přiznání a odmítnutí zvěrstev. Nemohla jsem se omlouvat za něco, co jsem nespáchala. Přesto jsem se rozhodla vyjádřit lítost a výčitky svědomí za pachatele a zavázat se k odporu a ostražitosti vůči ideologiím antisemitismu, rasismu a nacionalismu, které učinily zločiny pachatelů legitimními.

Taková řeč vypadá snadně a samozřejmě, ale příliš málo nacistů se veřejně od svých činů distancovalo. Můj historický výzkum i osobní rodinná zkušenost potvrzují, že většina pachatelů setrvává v pozici popíračů a klamou sami sebe. Nedokáží se vzdát ideologií, které ospravedlnily jejich zločiny. Místo toho přenechávají toto vypořádání budoucí generaci a předávájí svým dětem a vnukům morální ochromení či neurčité pocity viny.

Tím, že jsem vyznala zločin za svého strýce a pozvala vesničany i potomky židovských přeživších společně čelit ideologiím antisemitismu, nacionalismu a nenávisti, jsem chtěla přispět k vytvoření (a vynoření) nové společné paměti. Na chvíli se naše různé historie a nesmiřitelné rodinné kořeny spojily, umožnily nám společně procítit bolest a sdílet vizi lidství.

Později se moje řeč stala součástí překvapivého obratu v konverzaci, když mi běloruští vesničané sdělili , že židovští muži Rubelu nebyli zabiti Němci, ale místními muži, členy jejich vlastní vesnické komunity. „Nebyli tu žádní němečtí vojáci“, řekli nám o dni, kdy byli židovští muži donuceni shromáždit se uprostřed vesnice před kostelem a za bílého dne byli zabiti.

A tak jsme společně tohoto horkého letního dne zkoumali historickou otázku, kdo nařídil popravu židovských mužů v Rubelu. Co předcházelo tomuto „spontánnímu pogromu“? Kdo ochraňoval místní pachatele? Kdo měl ze smrti Židů užitek? Možná proto, že jsem veřejně vstoupila do role Kaina, byli Bělorusové ochotni mluvit se mnou o otázkách morální, politické a kriminální odpovědnosti a otevřeně přiznat vlastní příspěvek vesničanů k hrůzám genocidy.

Místní pogrom proti židovským mužům Rubelu byl součástí většího německého plánu na „Konečné řešení židovské otázky“. Den poté, co bylo zabito padesát tři židovských mužů, zbývající židovské ženy a děti byli hnáni do nedalekého městečka Stolin do místního ghetta. Později byli zmasakrováni ve štěrkovém lomu Stasino. Pečlivě, organizovaně, úsporně, výkonně, chladnokrevně a krutě  – jak je to charakteristické pro holokaust.  Stasino se stalo místem smrti pro dvanáct tisíc lidí, z nichž většinu tvořili Židé.

Nikdy jsem o Stasinu neslyšela a nebyla jsem proto připravena na emocionálně drásající atmosféru místa. Jak jsme se blížili k masovému hrobu po nedlážděné lesní cestě, nad našimi hlavami se stahovaly temné bouřkové mraky. Zatímco Nosančukovi za zvuku hromu zpívali kadiš, židovskou modlitbu za zemřelé, vstoupila jsem do lomu obklopeného borovicemi. Začínalo pršet a já se své skupině vzdalovala, pohlcena vzpomínkou na archivní dokumenty popisující popravy. Sedm tisíc židovských mužů, žen a dětí bylo zastřeleno během jediného dne, 11. září 1942.

Náhle bylo ticho lesa proraženo imaginárními výkřiky agónie, které pronikaly zemí: „…hle, hlas (prolité) krve bratra tvého křičí ze země ke mně!“ (1M4:10, hebr. …Qol dmej achicha co´aqim elaj min-haadama. V hebr. originále je doslova „krve ke mně křičí“, tj. plurál. Verš je uveden také na pamětní desce židovským vězňům KT Mauthausen. Při mé osobní „pouti“ na toto místo věznění a zázračného přežití mého dědečka z matčiny strany na mne zapůsobil stejně silně jako zmiňuje Kellenbach.) – to říká Bůh v První Mojžíšově. Když jsem se otočila ke vzdálenému rohu pole s bouřícím hromem a bleskem nad hlavou, žasla jsem nad povahou lidské a boží spravedlnosti. Horké letní slunce bylo  po dobu naší návštěvy Bělorusi zastíněno pouze jednou, a to na dvě hodiny, které jsme strávili na místě vražd ve Stasinu. Žádný hollywoodský režisér by nemohl předepsat počasí větší dramatický efekt. Déšť mne promáčel a já prochladla.

Co bylo trestem mužů, kteří kráčeli do lomu a tam zabili sedm tisíc lidských bytostí za jediný den? Pouze dva ze střelců byli později uvězněni (ve Frankfurtu am Main v roce 1973) a obdrželi trest odnětí svobody na tři a na patnáct let. Mohli skutečně opustit Stasino jako lidské bytosti? Nemohu si představit nikoho, kdo by se vrátil nedotčen po takové denní „práci“. Jejich duše se vpily do země stejně jako krev jejich mučených obětí.

Stasino a mnoho dalších míst, kde proběhly vraždy v Bělorusi a na Ukrajině, jsou jedinečnými místy „pekla“, zasvěcenými smrti a destrukci. Je na nich cítit ještě více nepřítomnost života a dobra než v koncentračních táborech, ghettech a táborech smrti, protože tam lidé alespoň  usilovali o přežití a zoufale se snažili odolat odlidštění. Ale masové hroby na Ukrajině a v Bělorusi, kde byly stovky a tisíce lidí zabito metodicky, každý jednou kulkou, jsou naprosto bez života. Tyto masové hroby, které jsou teprve dnes odkrývány a označovány (Father Patrick Desbois, „The Holocaust by Bullets“, Palgrave 2008), byly určeny k naprostému zničení, obrácení v nicotu (angl. z latiny  annihilation). Když jsem nastupovala do autobusu, cítila jsem se fyzicky i duševně chladná, necitlivá a prázdná, beze slov, myšlenek či modliteb. Teprve později jsem byla premožena bolestí nad touto naprostou zkázou.

Abel nemohl být jediný, kdo byl zachvácen touto hrůzou. Kain, i když kráčel pryč ze Stasina, musí být navždy označen jako ztracená duše, bloudící a prchající od země, od lidství a od Boha.

Ve skutečném životě ovšem nejsou pachatelé viditelně označeni. Vrátili se z války, měli děti, našli si práci a vybudovali podniky. Nebylo snadné je poznat, ač bychom tak rádi byli schopni rozeznat zlo už z dálky. Genocida chytla do pasti stovky a tisíce lidí. Jsou chyceni v síti spoluviny a tajných dohod. Je to vždy více než práce jednoho diktátora, jedné strany, jednoho národa. Ideologie nenávisti a nadřazenosti jsou vždy mocné a přesvědčivé, bez ohledu na dobu či kulturu.

Šťastný konec tomuto příběhu chybí. Jediné, co zbývá, je schopnost nás, potomků, společně naslouchat ponořeným hlasům z míst vraždění. A to je sice nenápadná, ale jediná možnost, jak čelit stále přítomné hrozbě prolití krve našeho bratra.

Viz. také: http://cgi.ebay.it/1952-STOLIN-Belarus-JEWISH-YIZKOR-BOOK-Holocaust-PHOTOS-/270598158094

Přeloženo 19. dubna 2011. Foto: Moje babička Maria Kačajlo a její židovské přítelkyně Bracha a Fejgla. Novoselice, Podkarpatská  Rus (Zakarpatí), rok 1933.
Děkuji paní Katharině Von Kellenbach za svolení k překladu a zaslání "akademické verze" studie. Ta byla publikována pod názvem "Vanishing Acts: Perpetrators in Postwar Germany" v Holocaust and Genocide Studies, Volume 17, Number 2, Fall 2003. Vydává Oxford University Press.

Můj dodatek:
V hebrejském originále Kainova příběhu je nápadným rysem  archaický, stručný, úderný jazyk. Nejsilnějšími  verši jsou Hospodinova reakce na Abelovu vraždu: „I řekl (Hospodin): Co jsi učinil? Hle hlas (prolité) krve bratra tvého křičí ze země ke mně! A teď budiž proklet zemí, která otevřela ústa svá, aby přijala z ruky tvé krev (dosl. krve) bratra tvého.“ 1M4:10-11 

Rabínský překlad doslova kopíruje mytický obraz Matky Země, která otevírá ústa, aby pohltila krev nevinného mrtvého. Aspekt zahlcení živé Země (koncept Gaia) krví nespravedlivě zavražděných lidí je často opomíjen, v dnešní době však více než kdy jindy vyplouvá na povrch (viz. např. terapeutická metoda systemických konstelací).

Kellenbachové text je pro nás, občany postkomunistické země, velmi aktuální. Jak je to dlouho, co zpěvák Vlastimil Třešňák, za komunismu mučený Státní bezpečností, musel u soudu dokazovat, že hořící cigarety típané o jeho ruku mu skutečně způsobovaly újmu? A jak jeho proces dopadl? Kolik podvržených lékařských potvrzení umožňuje bývalým bachařům komunistických koncentračních táborů v klidu dožívat svůj důchod? A kolik mužů a žen „druhé a třetí generace“, dětí a vnuků pachatelů, nemůže žít svůj autentický život, kvůli míře rodového zatížení a více či méně vědomému puzení napravit viny rodu? Kolik hluboké lítosti, lásky a aktivních činů bude ještě potřeba, aby krví zahlcená  Země byla vyléčena?

1M4:7 „Zdaliž není to tak: Budeš-li jednati dobře, můžeš (svoji tvář) pozdvihnout, a nebudeš-li jednati dobře, pak u dveří hřích číhá a po tobě bude touha jeho, ty však máš jej ovládati.“ Hebr. Ha-lo ´im-tetiv s´et we-´im lo´tetiv la-ppetach chatt´at  rovec we-´elecha tešuqato we-timšol-bo: