K AKTUÁLNÍMU DĚNÍ

„Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci. I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. Řekl: „V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšel mne. Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily. A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. …Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! …“ I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.“ Jonáš 2:1-11

Biblická kniha Jonáš je krátká a aktuální. Zatímco v minulosti jsme měli luxus individuální krize, kdy jsme v břiše velryby uvízli jako jednotlivci a měli čas a pohodlí na osobní rozpad:-), nyní jsme tam všichni. Lidský kolektiv se nachází v hrdle láhve, v porodním kanále nového paradigmatu. Čas se zhustil a smrštil a ještě mnoho dalšího, co zatím nedokážeme pojmout. Proces frčí rychlostí nevídanou a my jen odhazujeme zátěž, abychom vůbec prošli. A že mnozí lidé se rozhodnou neprojít je již zcela zřejmé a je potřeba to respektovat. Jak říká Inelia Benz, odcházejí jinam, do jiných světů, pro zkušenost kompatibilní s vibračním rozhodnutím jejich duše.

Připomenu, že na mystické výkladové rovině se v židovství kniha Jonáš vykládá jako příběh duše, která se odmítla učit (Jonáš, který odmítl přinést městu Ninive nepříznivé proroctví), a musí podstoupit fermentaci v hlubinách tehom, ženských prvotních vod, tj. v nejhlubších úrovních naší psyché, „po tři dny a tři noci“ lunární temnoty – novoluní, než se může znovu-zrodit. Fascinující Jonášova modlitba, která mluví o „lůně šeolu“ (přeloženo „podsvětí“, ale vlastně nevíme, co to je – prostě něco hlubokého podzemního, spojeného se zemí, kam nicméně dosáhne to, co nazýváme „boží milost“), „srdci moře“ (bi-lvav jammim, doslova se znalostí mystické výkladové roviny „do srdce moří“, kde srdce je vědomí, a přítomnost dvou písmen „b/v“ odkazuje na oba lidské pudy, tzv. dobrý a tzv. zlý.) Zajímavé také je, co se v modlitbě děje: nejprve Jonáš mluví o bohu ve třetí osobě, „on“, „Hospodin“, potom ale náhle přechází do oslovování „ty“, tj. ke druhé osobě. To je nutný mezistupeň v procesu: od plné projekce Božství navenek do autoritativní potřeby („On“ jako oddělená entita) k partnerovi ve vztahu „já – ty“. Třetí fází je přijetí Božství jako součásti sebe a obnovení Jednoty – tam ještě Jonáš není, natož my. Jonáš nám taky ukazuje pocity, které se obvykle vynoří, aby nám podkopaly nohy – staré pocity méněcennosti, viny a malosti, tj. „nemůžeme být přijati a milováni.“(„Jsem zapuzen, nechceš mne už vidět…“) Až po téhle fázi zpravidla máme možnost vidět, že pomocná ruka byla vždy natažena, pomocné síly byly vždy přítomné, a můžeme se znovu narodit.

Jonáš tak byl v hlubinách, kde se stírá rozlišování a rozpadá struktura, aby mohlo vzniknout nové. Toto nové zatím nedokáže pojmout, uchopit a pochopit, protože je v tom plně ponořen. Povědomé?

TRANSFORMACE MUŽSKÉ ENERGIE

„…Svěží zelená barva draka představuje znovuzrození, stav, který musí zažít všichni lidé, chtějí-li se posunout na vyšší duchovní úroveň. Muži se musí probudit z noční můry iluze a beznaděje, stále se opakujícího snu o vlastní bezmocnosti. Pomoc je zde ve formě draka a zářícího slunečního svitu, pokud muž otevře oči a vztáhne po ní ruku.“ Keltský tarot: Soud

K aktuálnímu dění se mi jako klíčová jeví tři témata. Zaprvé, téma transformace mužské energie. Aby nedošlo k mýlce, upřesňuji: transformace mužské energie mužů i žen. Doufám, že minimálně moudrým, vědomým ženám už došlo, že patriarchát poškodil muže a mužské archetypy patrně ještě hůře než ženy a ženské archetypy. Zatímco ženy se měly k čemu vrátit, neboť se mohou vztahovat k energii ženského Božství, která se vrací ze své temné lunární fáze, z „undergroundu“, pro muže je nesmírně těžké najít zdravou nad-osobní strukturu, ke které se mohou vztahovat a o kterou se mohou opřít. Jejich role byly důmyslně pokřivené. Vypadaly – a pro mnohé dodnes vypadají – důležitě a smysluplně, přitom sloužily mocenskému establismentu a skutečnou mužskou sílu zneužívaly a vykořisťovaly.  Muži dnes v procesu rozpadu patriarchálních opor proto obvykle volí různé strategie.

První, popírání. „Nic zvláštního se neděje, jedu jako doteď. Svět se sice zbláznil, ale já si ve své bublině budu dělat dál to, co dosud.“ Chvíli to může fungovat (upřímně – nefunguje to, jen se to tak může tvářit), pak se ale něco zhroutí. A tito muži jsou velmi překvapení. Proč jejich žena odešla? Proč s nimi děti nesdílí svůj život? Proč nefunguje práce? Proč přišly zdravotní potíže? V jejich vidění to vypadá, jako že se to stalo „najednou“, ve skutečnosti přicházela varování, která ve své bublině přehlíželi, nechtěli vidět. Někteří tuto krizi uchopí jako příležitost vstoupit do procesu změny, jiní se zatvrdí, setrvají na obviňování vnějšího světa, tj. nepřevezmou osobní odpovědnost, a žijí naštvaní a frustrovaní.

Druhá, regrese. Muži se vrátí ke „starým dobrým mužským hodnotám“, k tomu co „fungovalo po staletí“. Rezignují tak na překotný vývoj moderní společnosti, odrážející tlak vyššího Vědomí na naši proměnu a na tento tlak opožděně reagující systém. Systém (Saturn/Kozoroh) má ze své podstaty setrvačnost. Extrémně silný tlak na změnu a vystoupení z již nefunkčních vzorců myšlení, chování a cítění (Uran/Vodnář) tak vytváří větší či menší vlnobití. Je to vidět např. u návratu k tzv. tradičním mužským rolím v náboženských komunitách (vzestup konzervatismu a fundamentalismu v křesťanství, judaismu i islámu). Protože ale vědomí Země/Gaii již tyto formy spirituality nepodporuje, musí lidé v této komunitě – pokud nemají spontánně otevřené srdce a nejsou tedy přirozeně, aniž si to patrně uvědomují, na Gaiu a nové Vědomí („kristovskou mřížku“) napojeni – kořistit, hledat energii, pokračovat v mocenském ovládání „moci nad druhými“. Což jsou obvykle i nadále ženy, děti a příroda. Regrese je typem úniku, který jako únik nevypadá, naopak, navenek může být velmi aktivní a tvářit se ušlechtile. Ve skutečnosti jde o rezignaci na volání ke změně, neochotu růst a měnit se, plout s proudem Vědomí a dát k dispozici své vědomí.

Třetí, odpojení. K tomu ideálně slouží moderní technologie. Kolik mužů dnes pracuje v IT oborech? Ve virtuálních profesích, kde nepracují fyzicky, venku, v pohybu? Resp. kolik z nich tuto práci vyvažuje vědomým, nevýkonnostním pohybem venku? Jak říká moje milá prasestřenice, terapeutka cranio-sakrální terapie, takoví muži jsou tak energeticky prázdní, zvláště v oblasti pánve, že ač mladí, ztrácejí schopnost mít děti. V tom je něco děsivého – odpojení, ve virtuální realitě se po většinu svého času pohybující muži ztrácí schopnost předávat život a pečovat o něj. Jejich životní síla odtéká do sítě. Ztrácejí příležitost být článkem v řetězci lidských pokolení, „me-dor le-dor“, od generace po generaci. Stávají se pláňkami, planými – prázdnými. To vnímám nesmírně tragicky, protože mužskou sílu – tu nádhernou zářivou energii ohně a vzduchu – upřímně ctím.

VNITŘNÍ MUŽ ŽEN

Apropo, k tomu uctění. Měli jsme se ženami seminář na téma Vnitřní svatby – spojení se s vnitřním mužem. A hned první cvičení na téma respekt a úcta k muži jsme dělaly celé dopoledne. A co všechno se skrze naše těla zvědomilo, o čem nevíme, či to jen tak tušíme a raději nevytahujeme!

Pomůže zvědomit si, že když – obvykle nevědomě – nectíme muže, nectíme ani důležitou část nás samých, našeho vnitřního muže. Toto byl před cca dvaceti lety můj velký objev, hahaha. Jako Blíženka, tj. vzdušné znamení, mám pochopitelně silnou i mužskou stránku. Moment, kdy jsem si po letech pomalu zvědomovaného vzteku, strachu a křivd uvědomila, že nejen že jsem na nejlepší cestě si zničit manželství, ale navíc kanibalizuji a destruktivně napadám sama sebe, byl pro mne klíčový. Pomalu, krok za krokem, jsem se učila důvěře, empatii, hranici, náhledu, disciplíně a ukotvení pocitů. Čím více se osvobozovala a stavěla na vlastní nohy vnitřní žena, tím více byla ochotná se podívat na vnitřního muže. Čím více jsem si jako žena důvěřovala, tím méně jsem se cítila ohrožená. Přebujelé ochranné a ovládající mechanismy („animus“) jsem dokázala usměrnit do patřičných mezí a z tyrana se stal spojenec.

Pamatuji si na sny, které proměnu provázely: skutečnost, že jdu nápomocným směrem, jsem poznávala podle projasňující se rytířské energie mých snových mužů. Chodili za mnou, kamkoli jsem šla, a „jistili mi záda“. To pro ně jsem si potom uspořádala rituál svatby, koupila si prsten, tančila a plakala radostí, že už mne nedrásají ničivé emoce. Respekt, ženy, respekt – to je velká věc. Samozřejmě, že bychom všechno zvládly lépe samy (hahaha), ale – nemusíme. Ukotvenost při ochraně a výživě života, trpělivost a důvěra, že naši vnější muži proces zvládnou – když ne s námi tady a když ne teď, tak třeba jinde a někdy – pomáhá uvolnit staletími nahromaděný blok frustrace a ženského hněvu našich předkyň. Znovu – jsme v porodním kanále, už není čas řešit, co kde kdo komu jak proč.

MILOVANÝ MUŽ

Mám trochu úchylku: ráda si prohlížím lidi. Vnímám, co vyzařují a nesou. Když vidím muže, často se ptám: Je tento muž milován? A mám pocit, že lze poznat, zda je v poli muže žena, která ho miluje. Jakoby se něco v něm uvolnilo a dosedlo. Láska mu dává – aniž si to patrně uvědomuje – to, co potřebuje: misi, úkol, směrování. Jeho život má účel, smysl, a on může žít velkou mužskou kvalitu:  odpovědnost za slabé, křehké a ochranu potřebující – odpovědnost za život a náš svět. Tak i v dnešní době, kdy všechny staré obvyklé mužské cíle jako postavit dům, zplodit syna, zasadit strom, vybudovat firmu, vydělat peníze, mít společenské postavení, mít statutové věci, jít do boje za dobro (viz dále), budovat lepší svět,… se rozpadají a hledají novou podobu, se i v nějakém měřítku a nějaké formě mohou mise realizovat, když srdce muže spočívá v bezpečném lůžku ženské lásky. To je ten nesting, přijetí do pole své magnetické energie, které Máří Magdalena poskytovala Ježíši, aby zvládl svoji misi! Spočinutí a vyživení muže magnetickou energií ženy.

Nemilovaní muži, pokud zdravě nemají respekt sami k sobě (nejsou sjednoceni se svojí moudrou vnitřní ženou),  naopak vyzařují jakýsi nevyslovený hněv na svět. Žití v odporu. Často i vystupuje na povrch opuštěnost malého chlapce, který potom dělá věci z trucu. Destruktivní prvek mužské energie:  je-li opečován, může být dobrým zdrojem energie a tvořivosti. Když není dostatečně ohlazen, ventiluje se ku škodě muže samotného i jeho okolí a ku škodě světa. Ztrácí se ta zářivost, jasnost mise, mužská energie je jakoby zborcená do sebe. Nemá cíl a je tak extrémně zranitelná – přitažlivá pro kořistníky všeho druhu. Kdysi putovala po internetu báseň „Chceš-li změnit svět, miluj muže“ – podepsala bych ji od začátku do konce. (https://www.nakridlechandelu.cz/o-lasce/ )

DRŽET NADĚJI

„Nemůžete chtít změny, když čas na změny ještě nenastal. V procesech jsou klíče růstu, aby mohly změny nastat. Výzva: Buďme stabilní jednotky v nestabilní době.“ Simona Lásková

Druhé téma, které se mi v současné době jeví jako klíčové, je schopnost držet Světlo a Celistvost bez ohledu na vnější dění ve fyzické realitě. Řečeno jednoduše, neztratit naději. Naději, že za vším krutým děním je stále v pozadí neustále otevřená možnost připojit se k procesu, jehož povahou je Láska.

Aby nedošlo k mýlce. Vidím a vnímám, co se v našem světě děje. Bahno nezpracovaného lidského nevědomí se valí ven na povrch: to, co bylo staletí bezpečně ukryté „pod kobercem“, je nyní vidět. Ano, i takoví jsme. Nelze utéct před skutečností, že jsme poškození tisíciletími zotročení skutečného lidského potenciálu. Nelze si nevšimnout, že mnoha lidem setrvávat v nízké vibraci a rezignovat na dobro vyhovuje. Také jsme ale složití: světlé i stínové stránky jsou vetkané jedna v druhou.

To je patrně dnes nejtěžší: tuto vetkanost rozeznat a pochopit. Hněv vůči „systému“ a snaha o revoluci často ignorují skutečnost, že jsme sami „infikováni“ a nevědomě tento systém spolutvoříme. Otroctví, nesvobodu, pohodlnost, slepotu… jsme zvnitřnili. To, co nás tolik irituje ve společnosti, můžeme mít uvnitř sebe. Silné emoce jen upozorňují na tyto bloky. Pokud jsme tedy společensky aktivní ve změně, pro skutečný posun je důležité pracovat jak na vnější, tak na vnitřní úrovni – sami se sebou. Kdo/co nás nejvíce vytáčí, tam je naše slabé místo, energetický uzel, dotčené ego, spouštěč.

Například pro mne je to téma nespravedlnosti – tam vidím rudě:-). Když s tím pracuji, dostanu se až na úroveň mužské energie své duše, která po mnoho inkarnací bojovala, často se zbraní v ruce, za spravedlnost. Tedy přesněji za PŘEDSTAVU spravedlnosti, která byla ovšem patriarchálními institucemi zneužita. Nejsilnější vjem, ke kterému mne to opakovaně vrací – a kvůli kterému opakovaně jezdím do izraelského Akka a jeho křižáckých staveb – je život křižáckého rytíře, muže, jenž za vizí spravedlnosti („osvobození Ježíšova hrobu z rukou nevěřících“) odjel do Izraele, kde padl v boji. A když umíral, došlo mu, že to celé byla jedna velká lež, církevní fake, způsob, jak se zbavit evropských mužů, na které nezbyla při dědickém řízení půda. Ta nespravedlnost ještě není zcela zpracována, také z důvodu, že církev ještě za tuto lež (a mnoho lží dalších) nepřevzala odpovědnost. Protože stále ještě žijeme v timeline, kde jsou války, jistě se tento příběh mnoha mužům opakuje – a oni znovu a znovu jdou do boje za spravedlnost.

DUALITA A CELISTVOST

Je to projev nastavení, ve kterém Země a lidský kolektiv žili tisíce let: nastavení duality. Jak ale ukazují pracovníci světla napravující síť posvátné geometrie Země, tato původně „přirozená“ dualita, hra protikladů, které se měly harmonicky přitahovat a doplňovat, byla černou, tj. mocensky záměrně ovládající magií poškozena a nastavena tak, aby udržela nespravedlnost a jiné pokřivené formy lidského soužití v našem poli, v naší společnosti. Dualita se tak stala základním modem fungování lidstva v podobě, kdy jsme za ni platili cenu utrpení, válek, rozdělování. Kdykoli se někde někam podařilo proniknout s(S)větlu,  jinde to musela vyvážit t(T)emnota. V takovém nastavení bylo (a je) těžké udržet si víru v Jedno Božství a ve Světlo/Lásku, která je za tím Vším,  v jednotném poli přítomná jako Možnost.

Toto vědomí Jednoty ale dnes potřebujeme oživit – jako pole, kam můžeme vstoupit, když  paradigma duality (svíjející se v křeči) PŘEKRAČUJEME. Je mezi námi stále mnoho pracovníků světla, jejichž úkolem je bojovat proti temnotě: to oni chtěli dokončit svoji misi na Zemi – „boj proti …“, tj. misi, jejíž podmínkou je vyhrocená dualita. Ale my, kteří v sobě objímáme oba póly, už nemusíme čekat, jak to dopadne: můžeme scelovat.

Představte si to (Představa je důležitá! Připravuje pole!): jste v místnosti, kde probíhá hádka. Létají talíře, židle. Obě strany funí a pouští se do sebe pěstmi. Protože jste s nimi a emoce jsou tak přitažlivé a fascinující (!důležité vědět, abychom byli opatrní!), ovládne to vaši pozornost. Jako by v tu chvíli nic jiného neexistovalo. A tudíž to vypadá dost na pytel. Zkažený den, lidi se porvou, vy jste v tom chycení, a mysl to komentuje: „takhle to bylo vždycky“, „lidi jsou zvířata“, „lidstvo je nepoučitelné“, „nikdy se z toho nevyhrabeme“… Pořád jste ale v té místnosti, protože je to vlastně zajímavé a čepují tam dobré pivo… Hlava dál hodnotí…

Takhle fungujeme. Je to lidské a pochopitelné. Ale už to nestačí. Přihlížející, který si nezpracuje svoji fascinaci dramatem, je spolutvůrcem probíhajícího násilí, a tedy spolupachatelem. Mimochodem, hebrejsky „fascinace“ se řekne „kesem“, „kouzlo“. Ano, i když si myslíme, že jsme jiní (lepší ,samozřejmě), jsme také očarováni.

Můžeme z místnosti odejít. Ale nějak mám pocit, že to nestačí, a může to hraničit s únikem. Takže za mne ať už zůstanete, nebo odejdete, to hlavní je držet možnost, že toto NENÍ normální, běžné chování (i když po staletí bylo), že jde konflikty řešit jinak a emoce vylívat též jinak, že je tu prostor, kde (zrovna pro tu chvíli) rozdělené strany spolupracují a propojují se. I kdyby k tomu ve fyzické rovině nikdy nedošlo nebo k tomu došlo jen na úrovni jednotlivců (myslím na Ukrajince a Rusy či Palestince a Židy), je to otevřená příležitost – potenciál překročení rozdílů, vyhlazení rozporů a dynamické hry sjednocení pole. Názorně – trochu do mandaly Jin-Jang a ještě do něčeho, co ji přesahuje.

Nejhorší strategií, kterou aktuálně můžeme zvolit, je rezignovat na potenciál svůj i potenciál lidského kolektivu – potenciál k lepšímu. Ztratit povědomí, že máme navíc, nechat se zdecimovat tím, co vidíme fyzicky (nebo nedej bože v televizi, ale to snad už nikdo soudný nesleduje). Protože ve skutečnosti celý svět bublá procesem a Země a její bytosti včetně nás máme mimořádnou příležitost vydat ze sebe to nejlepší – a taky to děláme! Jen to není možná na první pohled viditelné. Ztráta naděje a smyslu a pohodlná vnitřní pasivita se v poli jeví jako odevzdání naší síly parazitním kořistnickým silám „ne-světla“ (termín  Christiny von Dreien). Nebo, jak říká kamarádka Petra: Otevřely se brány pekla. Kdykoli se to tak stane, otevřou se i brány nebes. Kterou bránu vidíme? Které dáváme pozornost?

SITRA ACHARA/PARALELNÍ SVĚT

„V životě potřebujeme oba druhy síly: černou (destruktivní, obrannou, uzavírající) i bílou (kreativní, životadárnou, otevírající). Mnozí z nás dokážeme v různé míře a v různých situacích používat obě. Nejsilnější jsme tehdy, jsme-li široce rozkročeni do bílé i černé dimenze a dovolujeme těmto energiím tančit beze strachu. Problém nastává, když si pod tlakem životních zkušeností k jedné z těchto sil zatarasíme cestu, zablokujeme její přítok, vytěsníme ji, nevidíme ji. V takovém případě nás život bude tlačit k přijetí vytěsněného protikladu, aby obnovil naše celistvé chápání a přijímání přirozeného životního toku.“ Vojta Franče

Výběr není jednoduchý z jednoho prostého důvodu, který staré duše za ta staletí již také znají: skutečné, chladné, nelítostné a kořistící  „ne-světlo“ (nikoli ze strachu za „temné“ označené plodné a úrodné hlubiny) je velmi dobře maskované. Ve skutečnosti se vždy skrývalo a skrývá v extrémech obou pólů duality – jak pěkně ukazuje symbol Jin-Jang, který se překlopí do opačného pólu, když je jednoho příliš. Tj. když se jeden pól příliš snaží distancovat od druhého, je nejzranitelnější. Hledání rovnováhy tak má zcela nový důležitý význam – není to jen sladké klišé harmonie a smíření (Venuše jako vládkyně Vah), ale jasná, přímočará až nelítostná výzva k odpovědnosti za potenciál, který máme, aniž bychom se schovávali do bezpečné, společností jednoznačně přijímané nebo jednoznačně odmítané škatulky (Nibiru jako vládkyně Vah). Unést nejednoznačnost je výzvou, která vede k tak důležité schopnost rozlišování. NIKOLI rozdělování, ale rozlišování – mezi významy těchto slov je klíčový rozdíl.

Aktuálně je totiž dobře vidět, že parazitické struktury ne-světla dělají přesně to, co kabala (židovská mystika) nazývá už po staletí „sitra achara“, „druhou stranou“: lepí se na cokoli „dobrého“, světelného a pravdivého, vytvářejí jakýsi paralelní, jen lehce posunutý (pseudo)systém, který se tváří jako skutečný a pravdivý, a znehodnocuje to, co je cenné a životaschopné. Sitra achara má obvykle skvělý marketing – je to navoněné, pěkné, moderní, designově vychytané… přesně, co má moderní člověk vtištěné, že je „in“ a on chce být toho součástí. Využívá to znalostí behaviorální psychologie a psychologie davu – protože nectí duši, natož Ducha, zachází s lidmi jako s Pavlovovými psy. Kdo nemá své reflexy pod láskyplnou kontrolou nebo je dokonce nezná, snadno se stane obětí, aniž si toho všimne. Sitra achara umí výborně míchat pravdivá, smyšlená či zcela lživá fakta: celá její struktura je jen jakoby lehce odchýlená od struktury světla a pravdy, a tím je nebezpečnější, neboť vypadá a zní důvěryhodně. Je to ten princip „ano, ale“ – zneužívání nejednoznačnosti reality, což slouží jako manipulační nástroj. Něco se zamlčí, něco se řekne šikovně zvolenými slovy se zvláštním důrazem, někde se odvede pozornost…

Sitra achara totiž díky kosmické katastrofě švirat kelim, rozbití nádob obsahujících po Stvoření božské Světlo, obsahuje i jiskry božského, takže není jednolitě temná a manipulativní, což je o to víc matoucí. Manipuluje pak nenápadně a používá k tomu ušlechtilá slova a silová hesla: „Jste silnější, než si myslíte“, „Já za to stojím“, „Buďte sami sebou“, „Myslíme na vás“, „Simply Clever“, „Bude líp“…. Žijeme v době, kdy je ostražitost na místě. Propletence vědomých a nevědomých obsahů, dobrých úmyslů a hijacked záměrů, snahy dělat dobré věci a invaze ega… To všechno jsme my a naše reality timeline. Lidé, jejichž názory si jeden rok s chutí pouštíte na internetu, se další rok překlopí do šíření strachu. Článek s názvem „Jsme ČEZ. Musíme myslet na všechno.“ čtete s úžasem, že ta dobrá žena s do češtiny nepřeložitelnou funkcí to asi opravdu myslí dobře, akorát že je ve firmě, která veskrze mocensky smrdí, což jí nevadí. Atd. atd., příkladů by bylo nespočítaně.

Tak patrně více než kdy jindy platí – „podle ovoce jejich poznáte je“. Protože kolikrát to nejde rozeznat jinak než podle vibrace výsledku – co po takových lidech, firmách, společenstvích … zůstává, jakou úroveň má jejich tvoření, čemu slouží a co posiluje. Když je šířena pachuť, strach, bezmoc a odevzdej-mi-svoji-sílu-zachráním-tě, pak něco není v pořádku.

SMRT

Konečně třetí téma, které je podle mne v současné době klíčové: naše přenastavení vztahu ke „smrti“. Dávám do uvozovek, protože cítím, že nyní s tímto slovem máme spojené představy, které jsou oproti skutečnému potenciálu   úzké a omezené. Co pomůže pozměnit, resp. rozšířit vnímání smrti? Skutečnost, že jsme primárně energetické bytosti, a naše duše jsou nesmrtelné. Natož Duch:-) Skutečnost (jak krásně popisuje Ana Pogačnik v rozhovoru se svojí zemřelou sestrou Ajrou v knize „Být dnes člověkem“), že propast mezi aktuálně inkarnovanými dušemi – tedy tzv. živými lidmi – a aktuálně neinkarnovanými dušemi – tzv. mrtvými lidmi – je mnohem užší, než si myslíme. Máme navzájem spolupracovat, neboť první mohou tvořit ve hmotě ve vymezeném úseku času a prostoru, a druzí, nesvázaní zákony hmoty, vidí celý universální obraz. Potřebujeme více zvnitřnit a přijmout skutečnost, že Paní Smrt je naší velikou učitelkou Života. Pokud ji bereme jako fatální tragédii, oslabuje to celé mystérium, jemnou síť vztahů a náznaků, skrze kterou se máme příležitost učit a posunout. Prostě ji pro silné emoce a pocity nevidíme a necítíme.

Zároveň ale, i s ohledem na současnou válku na Ukrajině, je potřeba říct, že je velký rozdíl mezi tím, zda člověk odejde „ve svém čase“ a pokojně, nebo zda odejde násilným způsobem, bez smíření  a úcty. Duše jakoby zůstane ve stavu šoku a otiskuje se do naší reality, „uvízne“. Potřebuje potom naši spolupráci na vyprovázení, pouštění a opouštění, přijetí a smíření, což pro nás často není jednoduché, když jsme zavaleni žalem a/nebo hněvem. Zde bych velmi orodovala za znovuvytvoření modrých rituálů rozloučení, propuštění, vylaďování a vyvazování, aby naše vztahy a naše pouta byla co nejméně zatížena starými nánosy  a mohla nám tak – oběma stranám – sloužit co nejlépe. (Děkuji ženám z iniciativy Ke kořenům, které již toto dělají.)

PLANETA GAIA

Šla jsem výletem přes les u nás v Českém ráji a došla do Turnova. Koukám na nástěnku s programem kina. Kdo mne znáte, víte, že mám filmy ráda. Ale – současná nabídka: akční řežba, horor, thriller, … příšera z vesmíru, Brad Pitt střílící ve vlaku, příšera z hlubin, roboti s nadpřirozenými schopnostmi…. A třešnička –  české komedie o mužích a ženách (aúúúú). Aneb přehlídka nezpracovaného obsahu našeho nevědomí. No a pak jediný normální film: Planeta Praha. Film o přírodě v našem hlavním městě.

Je to tak. Gaia ví. Je to její proces, její proměna, v partnerství s Duchem. Není to tak, jak říká známý podcast, že „planeta umírá“. Ano, tak to může vypadat na první pohled. Ve skutečnosti planeta sama sebe rodí. Smrt a znovuzrození, to je ten princip, ke kterému se potřebujeme vrátit bytostně, nejen intelektuálně.

Takže když nevíte, jste zmateni a je vám ouvej, běžte do lesa objímat stromy nebo si lehněte do hlíny. A braňte ta místa, kde to můžete udělat, protože je to pro zdraví našeho těla, duše a ducha nyní klíčové. Gaia sama sebe obrodí, my to ještě úplně neumíme, a potřebujeme vedení její a vedení Ducha.

Jen tak se ti z nás, kdo se rozhodli zůstat v ní v tomto dobrodružství, stanou jejími zralými dospělými partnery.

„Vždy bychom měli mít na paměti, že na Zemi je tolik dobrého, pozitivního a povzbudivého i ve větším měřítku. Tímto způsobem se chráníme před pochybnostmi a beznadějí. Především bychom měli mít stále na paměti, že je nade vši pochybnost a nezvratně jisté, že nakonec všechno dobře dopadne.“ Christina von Dreien: Neposlušnost lásky. Co pozitivního se lze naučit ze současné situace ve světě.

Foto: Lesy u nás na Hrubé Skále. Chvíle Ticha:-)

Citace Vojty Franče z jeho skvělého textu: http://ografologii.blogspot.com/2011/07/cerna-bila-dve-tvare-boha.html 

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU: 

ZELENÝ RYTÍŘ: Vánoční příběh mužského zrání

Lucia René o pokřivení posvátné architektury Země

INELIA BENZ v Červeném stanu

 

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

5 Replies to “K AKTUÁLNÍMU DĚNÍ”

  1. Přesně cítím to, co píšete na začátku… Asi 15 let jsem nebyl na dně a teď jsem tam zpět 🙂 To moře, oceán, má každý v nevědomí, znám ho, buddhisté mu říkají oceán strastí – samsára 🙂 je mi v něm napůl dobře a napůl špatně… A že jsme v něm teď všichni, vypadá to tak. a jsem asi jeden z těch, kteří fakt asi nechtějí projít, protože 2020 jsem měl vize věcí, které se teď naplňují a to, co je teď, je ještě „vodička“ :), fakt jen vodička…říkal jsem vize kamarádům, nevěřili, teď někteří věří, ale mne samotného ty vize vlastně děsí tak, že se mi nechce „jít dál“. Vaše stránky jsou fakt zvláštní, cítím něco mystického. jsem trochu „šaman“, ale z toho, co se děje, jsem dostal strach, páč s tím nemůžu vůbec nic dělat. viděl jsem až do roku 25, to byla síla, a pak 2037 a to byla hrůza….shoduje se mi to s vizemi toma horna – woodworm prophecy. mám z toho depku jako bič 🙂 přežít v přírodě už nelze, zkoušel jsem to…. zdravím do vyššího světa 🙂 jinak dnes jsem měl vizi znaku Juno, včera večír nějaké bytosti na koni, mávla mečem a umělá světla na planetě zhasla. moc lidí už mě nechápe.

    1. terezie.dubinova says: Odpovědět

      Dobrý den, Martine, děkuji za sdílení. No, jak pravím, Jonáš je opravdu nápomocné a stále aktuální čtivo, které zároveň – jak je pro hebrejské posvátné texty typické – žije vlastním životem a pracuje s těmi, kdo mu věnují pozornost (energii). Co se týče vizí budoucnosti, je to hodně o tom, pro jakou se rozhodneme timeline. Vzpomínáte na film Nádherná zelená, kde se návštěvnice upřímně zděsí, když zjistí, že na planetě, kam se dostala, jsou ještě války? Určitě v nějaké timeline budou i nadále, protože si to stále přeje hodně lidí. Ale hodně lidí si i přeje žít bez válek a na určité frekvenci jim to bude umožněno. Jen se opravdu potřebujeme znát – tedy všechny své vnitřní osobnosti, protože obvykle jsme dosti rozporuplní a ani o tom nevíme, že si různé části nás samých přejí něco jiného:-)
      No a když vidím/cítím děti, které se na Zemi rodí – duše, které si Země přitahuje – tak nemám obavu, že by tu nebyla timeline pro vysoce vědomé bytosti. Země se každopádně nechystá to zabalit:-)
      S pozdravem, Tereza Dub

  2. Tak nejdřív jsem sepsal román, nezmáčkl, že nejsem robot, pak kratší román, nevyplnil jméno, a už to nedám do kopy 🙂 Asi to tak mělo být 🙂 Země to nezabalí, ale když jsem se pokoušel „odpojit“ a napojit na ni, vždycky mě to „něco“ natvrdo vrátilo zpět….Maj nás asi zmáknutý, jako my jsme kdysi zmákli Indiány…

  3. Ahoj Terezo,
    článek jsem začala číst už na dovolené, ale vrátila se k němu až dnes, když mám více klidu. Pomalu četla a vnímala. Co mě k tomu napadalo a vlastně o tom píšeš: že temnota je také součast Jednoty a že chce být jen uviděna a integrována do celku, pak nastane rozvonováha. Teď mluvím hlavně o osobním poctivém postupu na úrovni jednotlivce, ale vlastně se to celé dá aplikovat i na celek. Dobře se do sebe dívat, vnímat a když je velká mela, tak se soustředit do srdce, protože slovy Malého prince správně vidíme jen srdcem. Být hodně v těle a každý den se dobře rozhodovat, protože tu každodenní realitu si tvoříme sami, což mi teda hodně dlouho trvalo než jsem pochopila. Každý den jsem „napadána“ množstvím myšlenek, ale to zacílení dovnitř funguje. Následný klid mi pak pomáhá se dobře rozhodovat.
    Za mnou právě můj synek Jonáš sleduje nějakého youtubera, děsně se u toho řehtá, jdu ho zkusit nalákat na nějakou aktivitu ve fyzickém světa, ale nejspíš u toho nebudu tak vtipná. Ale pokus učiním :-). Tak zdravím a mávám a zvažuju

    1. Míšo, díky za sdílení. Je to taková křehká a vytrvalá práce, ale podpora je velká, jak už se člověk na tu cestu vydá, už nemůže nazpátek. A děti jsou velcí učitelé:-) pa a na viděnou

Napsat komentář: terezie.dubinova Zrušit odpověď na komentář