O tvoření a hledání svobody

Tvořiví lidé to znají – žijete svůj život, hledáte formu, jak své vnitřní tvořivé puzení zhmotnit, ideálně tak, abyste při tom neumřeli hlady a poplatili složenky. V náročném procesu tříbení zkoušíte slepé i funkční cesty, pochybujete, radujete se, vylaďujete a slaďujete s vizí a nitrem, nacházíte – heuréka! Tvoříte. Přichází odezva zvenčí. Kritika vás zamrzí, ale síla tvoření z vás a po svém je tak mocná, že beztak nemůžete jinak. Ocenění vás potěší, ale stejně nemá vliv na jedinečnost vaší cesty. Kompasem tvůrce srdcaře je jeho vlastní nitro, intuice, ten tajemný pocit, možná hlas, možná vedení, odkud asi? Ohlasy zvenčí jsou vlastně pěna dní. I když se s nimi někdy musíte těžce vypořádat.

Nějakou dobu vše běží, sbíráte plody své práce…A pak to přijde. Myslíte si, že konečně máte klid, jste dobří v tom, co děláte, našli jste způsob, jak světu předat, co umíte, možná i peníze konečně přišly, takže dobrý, můžu si oddechnout… A v tu chvíli se v onom tajemném „někde“ začíná roztáčet nová spirála, nové volání. „Ještě to zkusit jinak, tahle cesta stále není prozkoumaná, tuhle hranici překroč, …ukonči, co děláš a vydej se znovu hledat.“

Nejdřív se bráníte. Nechce se vám. Unikáte, předstíráte, že neslyšíte, necítíte niterné puzení. Mluvíte víc nahlas, vezmete si drogu, užíváte si slávy… Když v tomto odporu zůstanete zabetonovaní, možná vám to v mainstreamu přinese věhlas. Do konce života můžete dělat koně naložené ve formaldehydu a chodit na večírky s modelkami. Nebo si najít bezpečné placené pracovní místo a žít ze své slávy. Ta část, která hledá, zkoumá a potřebuje skákat do propasti nového tvoření, však trpí, kamení, a může i zemřít. Je to poznat – takoví lidé ztratí upřímnost dítěte a blázna. Nějaká jejich část žije ve lži a sebeklamu. Krusta persony, společenské masky, tuhne. Ztrácí se přímost a zvídavost.

Avšak můžete na vnitřní volání i odpovědět. Opustíte zaběhnuté a vydáte se znovu do neznáma. Znovu hledáte a učíte se jako prvňáček, bez ohledu na to, jak slavní jste. Otevřete se bolestem duše, neboť jsou součástí vašeho tvoření – vaší osobnosti. Zase žijete v nejistotě, nevíte, kam vás cesta zavede. Zabezpečeným bardům můžete připadat nestálí, vrtkaví, rozmarní, „neví-co-chce“, „pálí-ho-dobré-bydlo“, „co-by-za-to-kdo-dal“, atd. Ale vy musíte.
Neříkám, co je dobře a co je špatně. Svět potřebuje stabilitu i pružnost. Každý je máme nastavené jinak. Ale když volá vnitřní hlas tvoření a nové cesty, doporučuji – naslouchejte a respektujte ho.

„Náhodou“ se mi do pole dostal film Dancer o ukrajinském tanečníkovi Sergeji Poluninovi.V období, kdy se ve mně roztáčí spirála nového volání.

Nejprve info chycené na webu. Sugestivní oči a ústa – moje profesionální úchylka – aha, Štír. Potom fotky na dceřině Instagramu. Následoval rozhovor Emy Smetany na DVTV, kde byl film Dancer zmíněný. Hned ten večer jsem si ho pustila. Doporučuji všem, kdo hledáte upřímně a nebojíte se hloubek své duše, včetně jejích zranění.

Sergej se narodil před 28 lety v Chersonu, ukrajinském městě na břehu Černého moře. (Název pochází z řečtiny, jde o starověkou řeckou kolonii.) Záběry na město – klasika. Hnusné paneláky, šedivo, únava z každodenního shánění základní obživy. Život je přežíváním. Matka Galina rozeznala talent syna, jediného dítěte, a dala ho do kroužku tance. Po nějaké době ho chtěla „popostrčit“. Po dohodě se rodina přestěhovala do Kyjeva a Sergej začal studovat na škole choreografie. Cena, kterou rodina zaplatila, byla vysoká. Aby zaplatili náklady spojené se stěhováním, bydlením v Kyjevě a školným, rodina se rozdělila: otec šel pracovat do Portugalska, babička do Řecka. Matka se synem zůstali sami. Když bylo Sergejovi dvanáct a jasně vynikal nad všechny žáky školy, poslala matka přihlášku na konkurs do The Royal Ballet School v Londýně, jedné z nejprestižnějších baletních škol na světě. Vydali se do Londýna („Všechno bylo úplně jiné“, říká Sergej) – a konkurs zvládli. Cena ale byla opět vysoká: matka neměla pobytové vízum a nechtěla nelegálním pobytem synovo studium ohrozit. Vrátila se na Ukrajinu a třináctilený Sergej zůstal v Londýně sám. Byl skvělý, brzy se stal nejlepším žákem školy, navzdory skutečnosti, že v prvním ročníku neuměl jediné slovo anglicky. („Domluvili jsme se jinak. Jsou i jiné způsoby komunikace než slovy“, říká Emě Smetaně. Vřele souhlasím.)

V patnácti letech ho ale zastihla zpráva, že rodina rozdělení neunesla a rodiče se rozvedli. A tehdy se začíná projevovat trýznivé vnitřní roztržení. Na jednu stranu vyrůstá geniální tanečník, který s lehkostí zvládá neuvěřitelné skoky, figury a otočky. Na druhou stranu vnímavý a citlivý mladý muž, v cizí zemi, který na svých bedrech nese obrovskou zátěž odpovědnosti za oběť celé rodiny. Už když mu bylo deset let (1999) a vyhrál v Kyjevě celonárodní soutěž, na otázku televizního hlasatele „Sergeji, co je tvou vášní?“ odpovídá: „Mám hodně vášní, ale největší je tanec. Chci, aby můj tanec lidem přinášel radost. Chci, aby moje figury byly krásnější, chci zhubnout, chci, aby byl na mě příjemný pohled. Chci být nejlepší, aby se na mě nezapomnělo.“ Deset let!

Rodiče ve filmu – mimochodem přirození, posmutnělí, v tom nejlepším slova smyslu obyčejní lidé – bezděky odkrývají nálož, která na chlapci spočívala: „Vše, co jsem měla, byly jeho problémy, jeho škola, cvičení… (Po návratu z Anglie) jsem nevěděla, co bez něj dělat. Celý rok jsem se nemohla dát dohromady,“ říká matka Galina. Otec Vladimír pracující na stavbě a na zahradách (jako tolik Ukrajinců u nás) říká: „Měli jsem tým a tenhle prcek byl naše naděje.“a po shlédnutí synova představení: „Bylo pro mne hlavní nakrmit rodinu. Dnes už bych to udělal jinak, byl bych více s nimi.“ Babička, která se v Řecku starala o nemohoucí a staré lidi, říká jen krátce: „Mně bylo tak žalko“ – „Tolik se mi stýskalo“, „bylo mi tak smutno“.

Připomnělo mi to dvě situace. Když se přeživším Židům po válce rodily děti, dávali rodiče dětem jména příbuzných zemřelých za holokaustu a úzkostlivě o ně pečovali. Svým mlčením a lpěním na ně nakládali nevyslovené břemeno „tvůj život není samozřejmý, nežiješ sám za sebe, ale za nás za všechny – za svůj rod, za svůj národ. Život je privilegium a nepatří jenom tobě.“ Tak vznikl fenomén „dětí holokaustu“, generace, která holokaust nezažila fyzicky, ale skrze psychický otisk, kumulativní trauma. Pocit, že nejsem odpovědný jenom sám za sebe a nemohu tak úplně svobodně žít svůj vlastní život, protože nesu svoji rodinu a rod, vedl k velké psychické i fyzické zátěži. Dnes se i s touto skupinou psychoterapeuticky pracuje.

Druhá situace, kterou jsem při filmu prociťovala, je ryze osobní. Moje babička byla Ukrajinka, Rusínka z Karpatských hor. Stala se sirotkem, v patnácti letech odešla s jedním proutěným kufrem do Čech za prací. Celý život byla buď služkou, dělnicí, nebo ženou v domácnosti. Její rodina – osm sourozenců – se rozešla do Evropy i Ruska za prací. Moje prababička Maria Dohomeľ žila prakticky stále sama – pradědeček pracoval v cizině. Podobně to má mnoho mých současných ukrajinských příbuzných. Jak může takové manželství fungovat? Přežít v úctě, sdílení, blízkosti? Kolik Ukrajinců v Česku pracuje a kolik dramat, rodinných i manželských, je skryto v jejich životech a úsilí? Kolik Čechů Ukrajinci opovrhuje? Jak by vypadal můj vlastní život, kdyby se babička jako mladá dívka nerozhodla jít na Západ? Na Ukrajině jsem dlouho pracovala jako humanitární pracovnice: až vás bude pálit dobré bydlo a budete mít chuť nadávat na „český bordel“ a „nefunkční systém“, laskavě si udělejte výlet na Východ, abyste získali proporce. Přitom jsou to lidé jako my – jen s jinou historií, v jiném systému, blíž ruské agresivitě.

Zpátky k Sergeji Poluninovi. „Myslel jsem, že baletem všechno vyžehlím a přivedu rodinu dohromady“, říká ve filmu. Ta odpovědnost. Samozřejmě postupně vnímal, že jde o iluzi. Takže večírky, drogy, únik. Jaký smutek, jaká bolest, se otiskla v jeho tanci? V devatenácti letech se stal historicky nejmladším „hlavním sólistou“ Královského baletu. Fascinující pohyb, dokonalá technika, hluboký cit. A potom to prasklo – o čtyři roky později se postavení, po kterém touží tisíce tanečníků, zřekl a z Londýna odešel. Nevěděl kam, co bude dělat a jak se bude živit. Odešel do Ruska, vystoupil v soutěži, v baletu, ale co hledal – svobodný růst a klid v duši – nenašel. Vrátil se do Evropy – a na Havaji, na jednom z nejvíce léčivých míst planety, natočil na píseň „Take Me to Church“ taneční choreografii moderního tance, pod vedením svého dobrého přítele. „Celou dobu natáčení jsem plakal“, říká ve filmu. Vnímal natáčení jako svůj „poslední tanec“. Video se stalo virálním: nesmírná sugestivnost, tanec doslova o život – o nový život – jako by se vylila do domovů a životů lidí připravených vnímat. Po natočení videa si ostříhal vlasy. Iniciace, nový začátek.

Stále tančí. Ve filmu mluví o stínu tance, bolestech zad, když vynechá jediný den, o vyčerpání a pochybnostech. Ale stále tančí. Jak vyplývá z rozhovoru se Smetanou, také začal hrát ve filmu: „Balet je dřina, práce. Film je zábava. Připadám si jako malý kluk, který si hraje.“ Je na volné noze, hledá, přemýšlí, jak pomoci mladším tanečníkům („Chybí nám mentoři, starší tanečníci, kteří by pomáhali mladším“) a jak vrátit baletu i finanční prestiž („Nemohl jsem si ani dovolit koupit svůj vlastní byt.“) Jeho jedinečné energie v horoskopu ho nepochybně ještě mnoha zkouškami provedou: Slunce, Mars, Lilit a Pluto ve Štíru (transformace, boj o život na hraně smrti, pravdivost z hlubin duše a Ducha), Saturn, Neptun, Venuše a Uran v Kozorohu (smysl pro přesnost a tělesnou formu, pracovitost, zkoušky, být sám sobě autoritou), Chiron a Jupiter v Raku (úkol zpracovat trauma dětství a rodiny) a chybějící vzduch („Ve výskocích jsem svobodný, kvůli nim stojí za to tančit.“) – přitom ho karmická osa vede ke vzdušnému Vodnáři (proražení starých omezení – osvobození). Tvůrčí svoboda – téma, které se v jeho introvertních, tichých, a přitom otevřených promluvách často opakuje.

Je zajímavé, že když si jeho jméno dáte do vyhledávače, časté titulky článků obsahují označení „bad boy“. Film dává ono „bad boy“ do souvislostí a ukazuje, jak málo máme pochopení pro skutečný, autentický život a jeho pohyb ve vlnách – nahoru a dolů, vzestupy a pády, stín úspěchu, cenu, kterou platíme za své sny. Chceme jenom světlou stránku: úspěch, oslnivou kariéru, PR články v lesklých časopisech, kde jsou všichni šťastní, mladí, bohatí a krásní. Když umělcům nastane období cyklu „sestupu do podsvětí“, nechceme to vidět a přijmout a raději si najdeme někoho jiného, kdo je zrovna ve fázi vzestupu. I sobě těžko odpouštíme období introverze, introspekce, krize a hledání: vnímáme je jako stagnaci, selhání, chybu. Přitom jde o přirozené cykly – a pokud jsme skutečně upřímně spojeni se svojí vnitřní tvořivostí, pro autenticitu svého díla a života jimi procházet MUSÍME. Takže to není o žádném „good boy/girl“ – „bad boy/girl“, hodnotícím posuzování, ale o PRAVDIVOSTI A INTEGRITĚ, přímosti vůči sobě samému a respektování sebe sama.

Na dnešní době je fascinující, že se nic neutají a že nás zcela přirozeně vývoj tlačí k přijetí obou pólů naší skutečnosti a našich životů – světla i temnoty, štěstí i bolesti. Kdo setrvává v iluzi jen světlého a idylického růstu, setrvává v sebeklamu. Budiž. My, kdo známe puzení Vnitřního Tvůrce, známe i zákruty, pády a vzestupy, sražení na kolena i pocit tichého štěstí, když se podaří sladit hmotnou formu, záměr duše a hloubku i výšku Ducha. Nová generace mladých lidí jako je Sergej Polunin snad bude upřímněji mluvit o svých životech a nehrát hry na „vítěze“ a „poražené“, ovládání vnější skutečnosti za současného nezpracování vlastních vnitřních témat, a tudíž projekcí strachů a nefunkčních představ o světě, jak je to vidět třeba u naší starší generace politiků.

Život je tanec – tančíme s vnitřními vlnami energie, aktivně tvoříme i pasivně jsme tvořeni, v tom pravém čase, jedinečném pro nás, tak, abychom byli sami sebou podle záměru vesmíru. Lidé v této energii mohou spolupracovat a tvořit společně, vědoměji, protože neposuzují a neprotlačují svůj náhled jako jediný možný. To je lekce, kterou se nyní učíme. Tak ať máme odvahu a toleranci.

TANEC NA PÍSEŇ „TAKE ME TO CHURCH“:

Rozhovor na DVTV:
https://video.aktualne.cz/dvtv/drogy-byly-plytvani-casem-tetovani-nepocitam-tanecnici-nemaj/r~93d11d64328f11e7b9de0025900fea04/

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

2 Replies to “O tvoření a hledání svobody”

  1. Hluboke oci, zvlastni nejednoznacna energie a to co se deje ve vzduchu…neuveritelne…

    1. Ano, Polunin má neuvěřitelné oči, je v něm – křesťané by řekli – „bůh i ďábel“, opravdu není jisté, jak to s ním „dopadne“, musí následovat své vnitřní puzení a bude jako několikanásobný Štír stále „na hraně“. A ta východoslovanská duše, syn jedináček… No, duše si vybrala spoustu lekcí. Cítím vděčnost nejen za jeho umění, ale i za jeho otevřenost – spoustě lidem může pomoci naučit se neodsuzovat a propojovat. Zdravím do Brna!

Napsat komentář: terezie.dubinova Zrušit odpověď na komentář