O médiích

ROZHOVOR O ŽENSTVÍ, ŽIDOVSTVÍ A ASTROLOGII
Dávala jsem rozhovor do známého internetového média. Pan redaktor mi poslal mnoho otázek a já na ně pečlivě odpověděla. Pan redaktor přijel a vyfotografoval mne a rozhovor mohl vyjít. Vyšel s titulkem – větou z rozhovoru vyjmutou, která sama o sobě představuje silné tvrzení – a dramaticky zkrácený.
Připomnělo mi to jinou situaci, kterou jsem nedávno zažila. V pondělí 26.ledna 2015 se v centru moderního umění DOX konala diskuse o Izraeli (viz. http://www.oheladom.cz/2014/ostatni/kontrasty-a-paradoxy-soucasneho-izraele/ ). Diskuse trvala přes dvě hodiny. První část patřila obecným otázkám moderátora typu „Myslíte si, že roste antisemitismus?“ nebo „Jaké jsou vztahy mezi Českou republikou a Izraelem?“. Moderátor hned na začátku poněkud neprofesionálně prohlásil, že tematice nerozumí, a bylo to znát… Druhá část už šla více do hloubky, i díky šťouravým a kontroverzním otázkám z publika. Akci natáčela Česká televize pro pořad Politické spektrum na ČT24. Když byl potom v sobotu 31.ledna vysílán (stále lze dohledat v archivu), trval cca 20 minut a vybral první část s obecnými tvrzeními, která nikoho neurazí a vlastně až zas tak moc neříkají. A když už by řekla, tak jsou ustřižena (např. u mých slov o nutnosti znát souvislosti následuje věta: „Například jsme tady v DOXu shlédli výstavu fotografií z Izraele a je tu série Josefa Koudelky o známé zdi rozdělující Izrael a Západní břeh. V popiskách u fotografií je zeď odsuzována. Ale naprosto chybí informace, PROČ byla ta zeď postavena, v JAKÉ SITUACI, ZA JAKÝM ÚČELEM – a že ten účel splnila.“ To už je patrně tvrzení, které, ač pravdivé, by mohlo vyvolat odezvu – proto bylo vystřiženo?)
Aby bylo jasno: je skvělé, že v televizi byla alespoň dvacetiminutová zpráva, že se diskuse konala, a pan novinář, který mi poslal otázky pro idnes, byl milý, ochotný a vstřícný. Takže je otázka, kde je chyba? Málo místa na webové stránce/málo vysílacího času?
Každopádně jsem si potvrdila názor, že pokud chcete v dnešní složité situaci alespoň trochu „být v obraze“, musíte si opravdu pečlivě vybírat zdroje informací, a přemýšlet nejen o tom, co je napsáno, ale i o tom, co není napsáno. Nepodporuji tím konspirační teorie
(viz. http://www.oheladom.cz/2014/puvodni-clanky/svetlo-a-stin-o-konspiracnich-teoriich/ ), jednoduše poukazuji na to, že média složitost, nejednoznačnost a diferencovanost dnešního světa nezvládají pojmout a pokrýt. A to nezmiňuji mantru GOOD NEWS – NO NEWS… /Dobré zprávy – žádné zprávy/.
Takže pro ty z vás, kteří mají chuť přemýšlet trochu více a zajímají je názory druhých, aby si mohli tříbit vlastní, přidávám plnou verzi rozhovoru (a připojuji link na verzi zkrácenou). Děkuji za možnost prezentovat se v patrně hojně čteném e-médiu a jsem vděčná za svůj Červený stan! A jako obrázek volím fotografii syrských uprchlíků s nákladem potravin a hygienických potřeb od charitativní organizace Israaid. Věděli jste z médií, že Izrael poskytuje humanitární pomoc Syřanům (a ustřihává loga Israaid z pytlů, aby se jich nedotkl…) a že už dva roky léčí uprchlíky u svých hranic na Golanech? Zdá se, že do mediálního obrazu agresora se tato pravda příliš nehodí…

Otázka: Založila jste webové stránky nazvané OHEL ADOM, což v hebrejštině znamená „ČERVENÝ STAN“. Proč tento název a má to nějaký hlubší význam?
Odpověď: Jsem žena a zajímá mne, co to znamená, v čase a na místě, kde žiji. Po narození dcer jsem si uvědomila, že jako většina žen nežiji tak, jak to cítím, ale jak to po mně vyžaduje postpatriarchální společnost. A to dobrovolně, čistě z nevědomosti. Web jsem vytvořila jako platformu vlastního hledání a zkoumání tématu ženství , jak z osobního, tak z akademického úhlu pohledu. Přidává se i zkoumání mužství a posunu k novému paradigmatu. K názvu mne inspirovala krásná a silná kniha Anity Diamant „Červený stan“ o biblické Jákobově dceři Dině. Červený stan je pro mne symbolem vystoupení z každodenního shonu, reflexe, sdílení, ponoření do hlubší moudrosti těla symbolizované menstruační krví a cyklickým časem.
OT: Píšete, že „červený stan“ byl místem, ve kterém ve starověku odpočívaly menstruující ženy. Vím, že to není jen věcí starověku. Například na Kavkaze (kam se snažím pravidelně jezdit) v odlehlých horských vesnicích jsem na vlastní oči viděl ke stejnému účelu vyčleněné domy, které sice už k tomu nesloužily, ale v povědomí lidí účel stále existoval. Když jsem o tom vyprávěl známým v ČR, začali mi tvrdit cosi o potlačování práv žen, segregaci, útlaku žen apod., a to jsou lidi s rozhledem a nadhledem. Ano, neměli k tomu dostatek informací, ale podobné názory převládají mezi lidmi i v jiných případech týkající se různých kultur. Mířím tím k jednomu společenskému tématu, který rezonuje současnou Evropou, a to především k postavení žen v „tradičních“ společnostech (např.muslimské). Co vy na to, jak se stavíte například k zákazům nošení šátků, který je mezi lidmi tolik diskutovaný …
OD: Předně je opravdu třeba říct, že naše informace jsou přecezené přes média. Nicméně patriarchát byl celosvětovým fenoménem a ve společnostech se silnou vazbou na tradici mnohde přetrvává. Menstruační doby ovšem mohly být pro ženy vítaným prostorem svobody, která jinak byla značně omezena. Co se týče šátků, mohou mít pro ženy v muslimských zemích jiný význam, než jak to vnímáme my. Podle mého názoru nás jednou muslimské ženy svojí silou ještě překvapí. Už teď např. v Íránu mnoho žen se aktivně zapojuje do odporu vůči vojensko-náboženskému totalitnímu režimu. A jejich symbolem může být i odkládání šátků…. Je ale potřeba také říct, že jsou různé druhy zahalení. A v Evropě, kde je významná tradice transparentnosti ve veřejném prostoru, je např. úplné zahalení v burce či niqábu, kdy jsou vidět pouze oči (nebo ani ty ne), vnímány jako nepatřičné. A je to pochopitelné. Muslimské ženy, resp. muži, pokud jsou u nás na návštěvě či tu žijí, by si to měli uvědomit a tvář odhalit jako výraz respektu k tradicím země, kterou navštívili. Druhy šátků, kdy je vidět obličej, vnímám jako součást identity muslimských žen a rozhodně bych je nekriminalizovala.
OT: Nejsme my Evropané obětí stále větších předsudků, nepochopení či netolerance k jiným kulturám, civilizačním okruhům, apod.?
OD: Evropané jsou přehnaně kritičtí ke své kultuře, o čemž svědčí i Vaše otázka. Kritické zkoumání je součástí evropského duchovního dědictví, které nám pomohlo ve vývoji, ale nic se nemá přehánět. Kulturní antropologové by Vám řekli, že předsudky a netolerance k „Jiným“ (the Other) je konstantou všech lidských společností a všechny se s nimi musí potýkat. Podle mého názoru se Evropa ze své koloniální minulosti poučila a dnes je naopak nositelem diplomacie, snahy o dohodu a hledání kompromisu. Ono to v tak rozmanitém celku ani jinak nejde. Druhá věc ovšem je, že se s otázkou tolerance musí poprat každý jednotlivec sám. A to jak víme ze svých osobních životů, není úkol lehký. Když nemáme dostatek sebereflexe, snadno sklouzneme do projekce, tj. do obviňování „toho druhého, jiného“ ve svém okolí.
OT: Píšete, že žijeme v době velikých změn, v době nelítostného boření starých, neplodných iluzí a vzorů v nás i kolem nás a že tyto změny cítíme jak ve vnějším světě, tak ve světě vnitřním – v našem vlastním životě, v naší duši. Co v této souvislosti považujete za nejnebezpečnější společenské jevy?
OD: Navážu na předchozí odpověď. Největší výzvou pro Evropu i Česko je v současné době práce s vlastními emocemi, zvláště strachem, a překonání pohodlnosti a sebestřednosti. Měli bychom si uvědomit, že demokratická společnost, ve které mají jednotlivci nejvyšší míru práv v historii, není samozřejmostí. Záleží na stavu vědomí každého z nás a na tom, jak si svého společného úsilí např. za svobodu slova, svobodu vyznání, rovnost pohlaví, rovnost sexuální orientace, rovnost před zákonem,… vážíme. To je velká výzva – uvědomit si to dobré, k čemu evropská společnost dospěla, a umět to bránit a stále rozvíjet. Na druhou stranu je potřeba se vyvarovat hledání obětního beránka, vnějšího nepřítele. Mnoho lidí raději hodí vinu na někoho jiného, než aby se sami snažili být pružní v názorech a držet se etických hodnot.
OT: Jak uvádíte ve svém veřejně dostupném životopise, vystudovala jste kulturologii a hebraistiku na FF UK Praha, absolvovala kurs moderní hebrejštiny na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, tři dlouhodobé pobyty v Izraeli, vyučovala jste biblickou hebrejštinu na Husitské teologické fakultě UK v Praze, …. . Dovolte mi poněkud osobnější otázku, jste Židovka? Pokud ano, prosím o krátký exkurz do Vaší rodinné historie.
OD:Nejsem Židovka. Moje babička byla Rusínka a od deseti let, kdy se stala sirotkem, do patnácti, kdy odešla za prací do Čech, ji vychovávala židovská rodina. O židovství jsem se začala zajímat ve třinácti letech po setkání se silnou fotografií z holokaustu a už mne to nepustilo. Židovská kultura je pro mne nesmírně inspirativní po stránce etiky, způsobu myšlení i náhledu na svět.
OT: Přivezla jste si z Blízkého východu nějaké ponaučení, moudrost?
OD: Z Izraele jsem si přivezla ponaučení, že pokud chtějí Evropané Izraelce kritizovat, měli by si nejprve zažít jejich situaci lidí neustále ohrožených, kteří nemají kam utéct. A dále poučení, že co můžeš udělat dnes, udělej, protože zítra už může být pozdě. A nečekej, že to za tebe udělá soused nebo dokonce stát!
OT: V roce 2011 jste napsala on-line knihu „Jak učit o holokaustu“. Jak doporučujete k této tragické události v současnosti přistupovat, „jak učit o holokaustu“?
OD: Především to pro mne není „mrtvé“ historické téma. Je stále aktuální. Takže učitelům doporučuji spojovat ho se současnými událostmi. Dále doporučuji spojovat ho s výchovou k občanské společnosti, proto např. velký prostor věnuji tématu Spravedlivých mezi národy, tj. nežidů, kteří Židům pomáhali a zachránili jim život. Kdyby jich bylo více, mohl holokaust dopadnout jinak. Hodně mne zajímají psychologické faktory – vyrovnávání se s traumaty na židovské i německé straně po válce či spravedlivé právní potrestání viníků, které rozhodně nebylo ideální. I to můžeme vnímat skrze naši postkomunistickou realitu.
OT: V roce 2007 jste obhájila disertaci na téma „Ženský prvek v interpretaci hebrejských biblických a pobiblických komentářů“, ve které jste studovala a srovnávala tradiční starověké a středověké rabínské komentáře a současné feministické komentáře biblických příběhů ženských hrdinek. K jakému závěru jste při své badatelské činnosti dospěla (ve vztahu k současnosti)?
OD: Mým cílem bylo skrze srovnávání zachytit posun, ke kterému dojde, když do procesu interpretace biblických textů (jež mají na naši civilizaci zásadní dopad) vstoupí ženy. A podílejí se tak na rozkladu patriarchálního pohledu na svět. Ženské interpretky vrací biblickým hrdinkám hlas, pracují s historickým kontextem, ukazují, jak se ženy v minulosti chovaly statečně, přestože měly minimální prostor pro svobodnou volbu. Tímto procesem léčí kolektivní paměť žen.
OT: Případně, lze z toho vyvodit nějaké ponaučení (viz předchozí otázka)?
OD: Patriarchální pohled na svět, ve kterém ženy a ženské hodnoty byly vnímány jako méněcenné, se rozpadá. To vzbuzuje velký strach a odpor, rezistenci. Je potřeba, abychom každý z nás s těmito vnitřními emocemi pracovali, jinak šance na spravedlivější společnost nebude využita. Náprava vztahů mezi muži a ženami je klíčová, proto by muži i ženy měli věnovat čas svému osobnímu rozvoji.
OT: Jak Vás napadlo věnovat se tématu „Ženský prvek v interpretaci hebrejských biblických a pobiblických komentářů“?
OD: To je jednoduché – stala jsem se matkou a zjistila jsem, že jak ve mně, tak ve společnosti přežívá mnoho stereotypů ohledně ženských rolí a hodnot. Zkuste si jenom jezdit s kočárkem po městě – zjistíte, že tento prostor plný bariér musel navrhovat někdo, kdo s kočárkem nikdy nejezdil. A nebo jezdil, ale necítil, nevnímal, nepustil do srdce, co dělá. Vozíte dítě v golfovém kočárku a jeho hlava je jen lehce nad úrovní výfuku… Svět, který jsme vytvořili, není přátelský k životu, k dětem, ke znevýhodněným lidem. A já když přemýšlím o nějakém tématu, tak to beru od základů. Úctu ke kořenům mne naučili právě Židé. Když šla mladší dcera ve čtyřech letech do školky, bylo pro mne nepředstavitelné jít do práce a děti skoro nevidět. Tak jsem se přihlásila na doktorandské studium, abych zkoumala téma, které žiji, vrátila se po šesti letech rodičovské dovolené ke svému oboru a zároveň byla co nejvíce s dětmi.
OT: Věnujete se židokřesťanské kultuře, náboženství, meditaci, ale i astrologii… . Jak to jde všechno dohromady a nepopírají se jednotlivé prvky (např.: křesťanství x astrologie)?
OD: Předně křesťanství se věnuji pouze do té míry, do jaké souvisí se židovstvím. Končím ve 4.století, kdy se spojilo se státní mocí, což je pro každou spiritualitu cesta ke zkamenění a duchovní smrti. Co se týče astrologie, jako většina akademiků jsem k ní byla skeptická, ale stále častěji jsem narážela na to, že mnoho vynikajících židovských učenců a vědců bylo astrology. Když znáte intelektuální náročnost rabínů, říkáte si, tak asi na té astrologii něco bude? A tak jsem se přes klasickou dostala ke psychologické astrologii, která je velmi inspirativní, a posléze do výcviku kvantové astrologie. Nyní pracuji jako astroterapeutka. Vesmírný rozměr vnímám v souladu se současnou sbližující se kvantovou vědou a spiritualitou jako jeden z rozměrů naší multidimenzionální skutečnosti, se kterou je člověk jako multidimenzionální bytost propojen. Už ve starověku učenci říkali, „Jak nahoře, tak dole“. Nemůžeme se vyjmout z celku Země a z celku vesmíru, jehož jsme součástí.
OT: Od transportu Židů z Jičína, kde s rodinou žijete, uplynulo letos už 72 roků. V neděli 11.ledna se v této souvislosti sešlo více než 35 lidí. Jaký jste z toho měla pocit?
OD: Díky Baševi o.p.s. se tato připomínka koná každý rok. Letos jsme ve spolupráci s distribuční firmou Aerofilms promítali vynikající polský film Ida, takže možná i proto tolik lidí přišlo na vzpomínku a zapálení svící do synagogy. Stále ještě jsou mezi nimi pamětníci, kteří si kdysi se židovskými dětmi hráli. Každý rok je to pro mne silné, dojemné.
OT: Co společnost ztratila odchodem Židů?
OD: Čeští Židé byli velmi loajální vlastenci, dobře asimilovaní. Byli členy Sokola, Skauta, angažovali se v typicky českých aktivitách typu dobrovolní hasiči. Česko pro ně bylo tisíc let domovem. Byli vzdělaní, židovskou komunitou „vycvičení“ k velké společenské odpovědnosti. Je to ztráta, kterou se nepodařilo zacelit celé Evropě, natož Česku. Evropa by nebyla na takové vyspělé úrovni, kdyby neměla židovské vynálezce, podnikatele, umělce, lékaře, právníky, mecenáše, i obyčejné dělníky.
OT: Mám pocit, že jinakost nebo vyznávání menšinových názorů se v dnešním světě (myšleno tím ČR) příliš nenosí, tolerance ve společnosti slábne. Máte také stejný názor?
OD: Znovu opakuji: Úkolem vyspělé společnosti je kultivovat jednoduché vášně a primitivní strachy. A je to úkolem každého z nás. Týká se to každého z nás. Je k tomu potřeba trpělivost, sebereflexe, práce s vlastními ne úplně příjemnými vlastnostmi.
OT: Opět, proč tomu tak podle Vás je?
OD: Protože to je dřina. A jak říkal už rabi Löw v 16.století, lidé jsou od přirozenosti líní. Činit zlo jim jde lépe než činit dobro, protože k dobru se člověk musí nutit, musí mít určitou disciplínu. Zlo mu jde samo.
OT: Vy osobně se angažujete v pro někoho možná okrajové sféře zájmu nebo dokonce možná i citlivé oblasti. Pociťujete s tím spojené nějaké negativní reakce?
OD: Já jsem v tomto šťastná povaha. Asi působím trochu naivně, takže se protivníkům do boje se mnou moc nechce, protože mne podceňují. Anonymů si samozřejmě užívám, to umí v době internetu napsat každý. Ale osobních konfliktů jsem mnoho nezažila. Sama konflikty nemám ráda, nejsem bojovný typ. Spíše – i díky šestileté duchovní práci ve Věznici Valdice s panem farářem Kordíkem – vnímám u dotyčných lidí, co mají za programy, za problémy, které si útokem ventilují, a soucítím s nimi. Ale jak dojde na antisemitismus, to jsem neoblomná. Jednou jsem před zraky své užaslé starší dcery popadla jistého pána za límec a vyhodila z domu, když se antisemitsky rozpovídal. Rozhodně ale raději „bojuji“ vysvětlováním souvislostí, šířením znalosti.
OT: Objevují se informace, že v Evropě (zejména ve Francii) hrozí Židům největší exodus od druhé světové války. Skutečně se v EU tak zhoršily životní podmínky Židů?
OD: Hodně se mne dotkla reportáž švédského novináře, který si nasadil jarmulku a vydal se zcela klidně do přistěhovalecké čtvrti v Malmö. Teprve potom v socialisticky překorektním Švédsku pochopil strach, jaký Židé zažívají. Ano, to nebezpečí tady je, že opět přijdeme o schopné, loajální občany a zůstanou nám ti, kteří se zmíněnými vlastními vnitřními problémy a emocemi neumí pracovat. Je to pro Evropu velká výzva, aby přistěhovalcům, ať jsou odkudkoli, dala najevo, že pokud tu s námi chtějí bydlet, mají respektovat naše zákony a právo. A že je tu místo pro všechny, pokud se chtějí stát Evropany – a co to znamená.
OT: Pociťujete podobný vývoj i v české společnosti (nejen k Židům)?
OD: Česká společnosti si svoji xenofobii odbývá spíše na Romech. Ti nahradili jako obětní beránek Židy. Židé už nejsou tak nápadní a radikální muslimy tu nemáme.
OT: Je pro Vás větší zlo IS nebo Putinovo Rusko (proč)?
OD: Putinovo Rusko je mnohem nebezpečnější, protože se tváří jako civilizovaná země, a přitom chování státních struktur je velmi zákeřné. Nenápadně pronikají do Evropy skupováním domů, médií, firem, a své pochybné totalitní zvyky včetně krutého likvidování oponentů šíří za své hranice. Právě ta maska je nebezpečná. Jak napsal jednou Jaromír Štětina , Rusko bylo a je říše zla. Obdivuji všechny Rusy – novináře, aktivisty, právníky -, kteří bojují proti Putinovu režimu. To jsou skuteční hrdinové, to si zhýčkaní Evropané ani neumí představit. Na což bohužel Putin hraje – že si nedodržování smluv a otevřené lhaní prostě neumíme představit. Protože u nás v Evropě se to nedělá, abyste do sousední země poslal zbraně a vojáky bojovat a nazval to humanitárním konvojem. ISIS jednají krutě na rovinu: aspoň víme,na čem jsme. Vše je odhaleno. Každopádně není novinkou, že kolem ropných polí se v našem světě děje nejvíce zla. Nad tím bychom se měli zamyslet, protože tam je kus viny každého z nás. Ekologie je zatím Popelkou, ale měla by být spolu s právem na prvním místě.
OT: Mnoho lidí v naší společnosti s chováním Putina (… Ukrajina, …) sympatizuje. Čím si to vysvětlit, přitom Češi mají se sovětskou (ruskou) okupací zkušenost? Připomínám, že třeba v Pobaltí nebo v sousedním Polsku vnímají Putina mnohem negativněji.
OD: Jednoduše by se dalo říci – blbost je zkrátka věčná. Ale asi je to složitější. U Čechů mám často pocit, když sleduji, jaké vůdce si volí, že mají dost silný mindrák a imponují jim alfa samci a hulváti. A Putin toto kritérium splňuje.
OT: V čem podle Vás spočívá největší nebezpečí ze strany Ruska?
OD: Právě v té zákeřnosti metod. Prakticky se metody tajné služby KGB staly metodami chování celého státu. Bez slitování.

Zde najdete výslednou verzi v e-médiu:
http://hradec.idnes.cz/kulturolozka-a-hebraistka-terezie-dubinova-z-jicina-varuje-pred-ztratou-demokracie-v-evrope-i0n-/hradec-zpravy.aspx?c=A150223_2141728_hradec-zpravy_pos
(prosím okopírovat do vyhledávače, link není aktivní)

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli