TAKY KOUKÁM NA SERIÁLY

Tak nám skončila čtvrtá řada seriálu Homeland (česky byla první řada vysílána pod názvem „Ve jménu vlasti“). Tušila jsem, že budu mít z konce lehkou depresi, ale že to bude tolik z reality… No nic. Jsem odolná díky izraelské předloze, seriálu Chatufim.

UNESENÍ/PRISONERS OF WAR

Ale po pořadě. Na jaře 2010 odvysílala izraelská televizní společnost Kešet, resp. izraelský Channel 2, seriál Chatufim („Unesení“), do angličtiny později přeloženo jako Prisoners of War, tj. „Váleční zajatci“. Seriál napsal a zrežíroval Gideon Raff. Vypráví příběh tří izraelských vojáků, kteří byli uneseni palestinskými džihádisty a sedmnáct let drženi v zajetí. Mučeni a trýzněni fyzicky i psychicky, manipulováni, trápeni. Seriál začíná ve chvíli, kdy se dva z nich, Nimrod a Uri, po dlouhém vyjednávání výměnou za palestinské vězně v izraelském vězení, vrací domů. Třetí ze zajatců, Amiel, měl v zajetí zemřít.

První řada sleduje náročnou aklimatizaci obou mužů, návrat do rodin, které sedmnáct let neviděli (Nimrod byl zajat, když jeho dceři byly dva roky a manželka byla těhotná, nyní má devatenáctiletou dceru a sedmnáctiletého syna, Uriho snoubenka si vzala jeho bratra a má s ním třináctiletého syna), jejich potýkání se s posttraumatickým syndromem i zkoumavý pohled vojenského psychologa, který zjistí nesrovnalosti v jejich výpovědích. Pro diváky, kteří mají zkušenost s izraelskou realitou, je seriál vítaným připomenutím mentality Izraelců a jejich každodenních problémů a dilemat spojených s neustálým ohrožením života a se silnými kolektivními traumaty. Na konci první série se Nimrod, Uri i divák dozví, že Amiel nezemřel, nýbrž se ďábelsky vypočítavou psychologickou manipulací stal závislým na svém mučiteli. Pod jeho „otcovským“ vlivem přestoupil na islám a stal se vzorným muslimem – a teroristou (což se bohužel mezi fundamentalisty nevylučuje). Ve druhé řadě seriálu sledujeme další osudy tří mužů a zároveň pátrání onoho vojenského psychologa Chajima a jeho kolegyně, agentky Iris, po Amielových stopách a po hrátkách tajných služeb s osudy zajatců v době jejich zajetí.

AMERICKÁ VERZE

Námět koupila společnost 20th Century Fox Television pro kabelovou televizi Showtime a na podzim 2011 odvysílala první řadu americké verze seriálu pod názvem „Homeland“ (Vlast). V hlavní roli agentky CIA Carrie Mathison vystupuje Claire Danes, blondýnka křehká jen zdánlivě. V roli mariňáka Nicholase Brodyho, který se po osmiletém zajetí Tálibánem vrací do USA, vystupuje Brit Damien Lewis. Carrie je jediná, kdo tuší, že s Brodym není vše v pořádku, a sleduje ho. Postupně je stále více přesvědčená, že v zajetí přešel na stranu Tálibánu a nyní má v nejvyšších kruzích, kam je zván jako „národní hrdina“, provést atentát. Věc není ovšem jednoduchá: Carrie sledování dělá na vlastní pěst bez povolení, stejně tak před zaměstnavatelem skrývá, že je bipolární a bere léky. A aby toho nebylo málo, Brody se nejen stane její obsesí, ale i milencem. Na konci první řady se ukáže, že Carrie jediná měla pravdu, ale její nemoc je prozrazena a ona je násilně hospitalizována. Teroristický útok Brody na poslední chvíli neprovede kvůli telefonátu své dcery.

Ve druhé sérii (podzim 2012) sledujeme Carriino zotavování, návrat k CIA, navazování vztahu s Brodym a společné úsilí ustát jeho situaci „dvojitého agenta“ mezi požadavky teroristů a službou své zemi. Série končí výbuchem přímo v sídle CIA, ze kterého je Brody obviněn: jediný, kdo mu věří, že útok neprovedl, je Carrie, která mu i dopomůže k útěku. Ve třetí sérii (podzim 2013) Carrie pátrá po skutečných pachatelích útoku a snaží se očistit Brodyho jméno. Sledujeme i těžký osud Brodyho rodiny, manželky a dospívajících dětí, kteří se z obdivované rodiny národního hrdiny a nadějného politika stali opovrhovanými příbuznými „teroristy“. Prokáže se, že Brody útok nespáchal, ví to ale jen úzký kroužek zpravodajců. Brody, aby prokázal svoji loajalitu, je vyslán na tajnou misi do Íránu. Mise se podaří, ale Brody zemře. Carrie už je v té době těhotná s jeho dítětem. Ve čtvrté sérii (podzim 2014) se Carrie, matka holčičky Franny (zrzavé nádherné stvoření neuvěřitelně podobné tatínkovi, casting se opravdu povedl…) stává operační důstojnicí oddělení CIA v pákistánském Islámábádu a snaží se omezit hrozby teroristických útoků Tálibánu. Mise není příliš úspěšná především proto, že domnělý spojenec, pákistánská armáda a rozvědka, se ukáže naopak jako s Tálibánem spolupracující organizace, na kterou se nedá spolehnout. Série končí návratem Carrie do USA s pocitem prohry a hořkosti. Setkává se se svojí malou dcerkou, se sestrou, která se o holčičku starala, a přijíždí akorát na pohřeb milovaného otce. Také se setkává se svojí matkou, která rodinu před patnácti lety opustila, aniž se kdykoli poté ozvala. V posledním díle se tak promísí osobní a kolektivní témata, jak to v životě bývá.

HAPPYEND…SE NEKONÁ

Pro ty z nás, kteří máme rádi spravedlivé konce (jak říká moje maminka, když přijde z práce a pustí si „Walker, Texas Ranger“ či podobné veledílo: „Potřebuju nutně vidět, jak hodní hoši nakopou zlým hochům prdel.“), byl závěr čtvrté série Homeland dost depresivní – hlavní terorista potrestán není, ba dokonce s ním CIA vyjednává a dá mu určité záruky. Ovšem „CIA“ tady není úplně přesné (a seriál se také úspěšně vyhýbá levičáckým klišé o „zlé“tajné službě, neřkuli konspiracích) : vyjednávají s ním ti staří bardi tajných služeb, kteří už nemají na to být v terénu, a tyto mocenské hry jsou hlavní potravou jejich ega a pocitu nepostradatelnosti. Když seriál končil, víc než kdy jindy jsem si uvědomila, že skutečným uměním je umění odejít včas. A kdo to kvůli pocitu vlastní důležitosti neudělá, škodí (podobnost s naším bývalým panem prezidentem čistě náhodná?). Carrie se o domluvě chránící teroristu dozví a šokovaně odjíždí pryč. Konec. Ach jo, zase je to ze života. A já mám tak ráda trochu opia…

Pro ty z vás, které udivuje, že koukám na takové seriály, trochu doplnění. Naše rodina nemá televizi, a tak mne naštěstí míjí česká seriálová produkce. Ani by mne nenapadlo ji vyhledávat v archívu či na webu, protože mi vesměs připadá upatlaná a řešící problémy takzvané. Problémy, které mne zajímají, jsou spojené se složitostí lidské psychiky, s těžkostmi být skutečně vnitřně svobodný jako jedinec, a zároveň být součástí neúprosného běhu osudu, který mne drtí, a společnosti, která mne staví do určitých rolí. Zajímá mne, jak se lidé, skuteční lidé z masa a kostí, v nichž je světlo i temnota a vědomost i nevědomost, potýkají s krajními situacemi, v nichž se ocitnou. Ušlechtilé řeči o svobodě, vědomí a bojkotu systému mne neuspokojují: žijeme tady a teď a potřebujeme se potýkat se světem, který jsme vytvořili. A svět tajných služeb se na jednu stranu snaží chránit naši západní civilizaci s jejími hodnotami, a na druhou stranu se v něm – s fatálními důsledky pro jedince i kolektiv – nebezpečně může projevit lidská křehkost a lidské stíny: egomanie, paranoia, tenká hranice mezi pravdou a lží, zrada, spolupráce/nespolupráce (tj. velmi žhavé kolektivní téma), důvěra/nedůvěra…

ROZDÍL MEZI IZRAELSKOU A AMERICKOU VERZÍ

Když srovnám obě verze seriálu, ta izraelská je drsnější. A nejde jenom o to, že zajatci byli v zajetí sedmnáct let – čtvrtinu normálního lidského života, a že tvůrci diváka nešetří, co se týče zobrazování scén jejich mučení. V korektní americké verzi je pouze pár flashbacků, Brodyho vzpomínek, na mučení. Izraelská verze je drásavá v tom, že ukazuje, jak se seriálová realita dotýká či může dotknout každého Izraelce, obyčejného občana. Brody byl mariňák, voják, ale Nimrod, Uri a Amiel byli kluci na vojně. Unesen může být každý, jak víme ze zpráv. (Možná znáte z poslední doby příběh dvacetiletého Gilada Šalita, který byl unesen vykopanou podzemní šachtou v roce 2006 a propuštěn v roce 2011 výměnou za 1027 palestinských vězňů, většinou odpovědných za vážné teroristické útoky).

Při sledování seriálu víte, že happy end bohužel nehrozí, protože taková je izraelská realita. Scéna z psychoterapeutického sezení bývalých válečných zajatců, nyní starších mužů, a jejich manželek a bývalých manželek, ukazuje, jak hluboko je v kolektivním vědomí Izraelců pocit neustálého ohrožení a jak je těžké s ním tzv. normálně žít. A i když nám nemusí být osobně sympatická, soucítíme s Nimrodovou manželkou Talyou, která sedmnáct let sama vychovávala dvě děti, byla věrná svému muži a vytrvale bojovala – manifestacemi, slyšeními, dopisy, apelováním na mezinárodní organizace, … a když skutečně k propuštění manžela a ke znovushledání dojde, je jím opuštěna, protože pro traumatizovaného Nimroda je manželství dalším „zajetím“.

CARRIE. NOVÝ ARCHETYP ŽENSKÉ VŮLE, KŘEHKOSTI A POMATENOSTI.

Ale i americká verze je zajímavá a rozhodně kvalitní. Pro mne stojí a padá s postavou Carrie, ženy v mužském světě. V tajných službách byly ženy využívány jako svůdné agentky, ale operační důstojnice? A Carrie je opravdu dobrá: má totiž vynikající intuici. A tu intuici má proto, že „není normální“, tj. je velmi citlivá díky své nemoci. Bipolární porucha (starší název byl „maniodepresivní psychoza“) je psychická zátěž, kdy člověk, většinou pod vlivem traumatické události, rozkývá svoji vnitřní stabilitu a pohybuje se psychicky mezi stavy velkého energetického výdeje, optimismu a hyperaktivity, a totálního kolapsu, ztuhnutí, deprese a pesimismu. Tj. ztrácí cit pro pravou míru, pro střed a harmonii: je narušena jeho důvěra v bezpečí a klidné spočinutí. Není náhodou, že Carrie, jejíž otec je také bipolární, onemocní, když rodinu opustí matka. Díky sestře lékařce se snaží nemoc zvládat, v průběhu seriálu i „alternativně“, ale jsme svědky mnoha drásavých scén, kdy se propadá do depresivní fáze zoufalství a jenom její pevná vůle (otec o ní říká: „Ta holka je z ocele…“), vytrvalost a láska k práci, kterou dělá, jí dávají naději a sílu k vyléčení.

Ale představte si tu situaci, kdy říká svým mužským spolupracovníkům: „Je to tak a tak, CÍTÍM TO.“ Žádné důkazy – i když analytické schopnosti má také vynikající… Zkrátka, jak říkám, žena v mužském světě. A navíc na důležitém postu. Několikrát se její mužští kolegové budou snažit jí zbavit, ale pak ještě rádi přijdou s prosbou o pomoc, protože vědí, že – i když je podle nich „cvok“, v tom, co dělá, je opravdu dobrá. I když tomu oni sami NEROZUMÍ.

Pro Claire Danes, respektovanou, inteligentní a vzdělanou herečku, je Carrie životní rolí. Také proto, že její horoskop obdivuhodně ladí s Carriinou energií. Danes má Slunce a Marse v Beranu (vládce Mars – mužská ohnivá energie boje, odvahy a vytrvalosti), Lunu a Pluto ve Vahách (tj. v protikladném znamení – Slunce a Luna, mužská a ženská polarita, jsou tedy v protikladném postavení, což evokuje bipolaritu, Pluto navíc představuje náročné až extrémní transformační zkoušky, spojené s naším stínem a temnotou a jdoucí na dřeň, v jejím případě v blízkosti Luny – duše. Pluto ve Vahách jsou zkoušky v oblasti vztahů. Podle Ruedigera Dahlkeho je Pluto astrologickým symbolem bipolární poruchy ve svém významu extrémů. ) a Venuši v Rybách (vládce Neptun – ženská vodní energie tajemství, neurčitosti, zákulisních jednání, psychických nemocí, tajných dohod, nepředvídatelného chování). Prostě Carrie je hereččino alter ego. Proto je tak přesvědčivá. Někdy nám scénář může připadat přitažený za vlasy, ale z Carrie nespustíme oči. A já osobně jsem za všechny ženy, které se snažíme zůstat tzv. normální v tomto světě, mnohokrát při sledování seriálu v duchu zpívala Emiliinu píseň: „I am a big, big girl, in a big big world…“, včetně toho zoufalého sebepřesvědčování, že to přece zvládnu…

SAMOZŘEJMĚ…

Samozřejmě že sním o lepším světě, kde nebudou potřeba hrátky tajných služeb a Islámský stát se změní v organizaci na výrobu a instalaci hřišť pro děti a vzdělávacím centrem pro seberealizaci muslimských žen. Ve 3D světě to ale zatím na změnu nevypadá (a kdo ví, zda vůbec nastane). A před přílišným sněním o duchovních světech a utopiích mne zachraňuje můj dědeček, který kdysi snil sen o zářné komunistické budoucnosti. Dokonce o ní psal knihy. Byl to laskavý, dobrý člověk a já ho velmi milovala. Ale jeho touha vidět svůj sen ho oddělila od skutečnosti (neptunský opar) a udělala z něho také zajatce – zajatce ideologie. Až do konce svého života tomuto snu urputně věřil a zemřel poměrně mlád na zlomené srdce. Věřil ve spravedlnost a v tu lepší stránku lidí, ale neviděl jejich nevědomí, jejich stíny. Celou lidskou povahu, kterou je potřeba kultivovat v její celistvosti. Když se začala projevovat, dělal, že ji nevidí.

Proto se snažím vidět. Šest let jsem pracovala ve Valdické věznici jako dobrovolná duchovní pomoc. Ctím světlo i temnotu. Vnímám silně své vlastní stíny a pracuji se stíny druhých lidí. A koukám na seriály o stínu našeho kolektivu, našeho světa. Ale pro mne je to také o tom, že právě tady, na hraně mezi světlem a temnotou, kde jsou lidé nejvíce vystaveni tlaku, se může zrodit něco nového. Právě tady mohou skutečně, do morku kostí a do nitra každé buňky, procítit a prožít cenu a krásu OPRAVDOVÉ svobody, lásky, upřímnosti, pravdy, laskavosti, humoru. Vše je najednou mnohem cennější, i když křehčí. Vidíme, že ve tmě svítí jenom naše vědomí – naše rozhodnutí dělat to, co máme, v minimálním prostoru pro svobodnou volbu a v situaci, kterou jsme si vědomě nevybrali, s nejlepším možným záměrem. Není na co čekat, protože zvenčí změna nepřijde. A všechna bolest může být překryta poznáním, že už není více potřeba jako výuková lekce. Že už si života vážíme, vědomě i nevědomě.

Nimrod ve vyhrocené situaci říká své ženě: „There is no logic. Only pain.“ Ale až tím vším projde a uvolní své trauma, v tomto nebo příštím životě, možná dojde k tomu, co říká Inelia Benz:

„Bolest nikdy nikoho nic nenaučila, je to jednoduše červený hadr, který ukazuje, že je něco špatně. Nesmírná krutost, kterou mnoho bytostí světla zažilo na této planetě z rukou druhých, není o karmickém dluhu nebo výukových lekcích. Je to o snaze snížit jejich vibraci. Je utrpení učitelem? Ne. Cokoli co snižuje naši vibraci, je jednoduše zde, aby snížilo naši vibraci. Copak si nemyslíte, že všechny ty věci, které jste se naučili skrze bolest, byste se naučili mnohem rychleji skrze lásku a soucítění? Jinými slovy: Kdybyste chtěli něco naučit dítě, jak byste to přirozeně dělali – s láskou a soucítěním, nebo se zraňováním? Nechme za sebou naši „bolest – učitelku“ a pohněme se vpřed s těmi osobnostmi, se kterými rezonujeme na naší nejvyšší vibraci. Láska je přirozená a nejrychlejší cesta, jak se učit.„

Přeji vám krásný den.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU: 

IZRAEL a PALESTINA:tentokrát inspirace

Bethlehem aneb unést nejednoznačnost

 

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli