Vážení přátelé, nyní máte možnost poslechnout si mé ranní úvahy každý všední den od 7. do 18. března od 6:50 do 6:55 na stanici Český Rozhlas Vltava. Komu se nechce v takto brzkou ranní hodinu vstávat, může si text úvah přečíst zde na stránkách.
Obsah úvah:
- Evropská spiritualita: hluboké kořeny i nové pohledy
- Pandora a Eva – nové role
- Stvoření muže a ženy
- Kde se bere zášť aneb o ženském zranění
- Afrodita – čas na změnu
- Srdce jako sídlo rozumu i citu (původní: 6. Menstruace – v zajetí rituální nečistoty a zaručeně čistých tamponů)
- Draci a jiná havěť aneb zrcadlo našeho strachu
- Mirjam aneb jak je těžké být vůdkyní
- Píseň písní aneb co se stalo se sexualitou?
- Změna je život – a Bůh
Za oslovení a realizaci srdečně děkuji paní redaktorce Teresii Bečkové. Vaše ohlasy jsou srdečně vítány, podělit se o svůj názor můžete například v komentářích pod tímto článkem.
1. Evropská spiritualita: hluboké kořeny i nové pohledy
Jistě nejsem sama, kdo vnímá, že v našich osobních životech, v naší společnosti, zemi, na celé planetě, probíhají nezadržitelné změny. A jistě nejsem sama, kdo vnímá, že tyto změny mají jak své (dlouho přehlížené ) příčiny, tak zcela neočekávané a nové projevy. Tyto změny se jeví chaotické (protože je vnímáme z omezeného úhlu svého pohledu), jeví se nelítostné (protože zasahují naše nejcitlivější a nejbolavější místa), zároveň ale v sobě mají jakousi zvláštní zákonitost. Naši předci by řekli „vyšší nebo hlubší Moudrost“.
Někdo tyto změny ignoruje (dokud mu nezaklepou na dveře), někdo je zvědavě pozoruje, někdo s nimi spolupracuje. Utéci před nimi nelze – zasahují do našich osobních životů, do našeho tělesného zdraví, duševní pohody, vztahů, světonázoru nabytého ve škole či v knihách, zasahují do našich ustálených představ O SVĚTĚ, ve kterém žijeme.
Bývaly doby, kdy lidem v rozbouřeném čase a rozbouřeném osobním životě házelo záchranný kruh bezpečí a jistoty NÁBOŽENSTVÍ.Bývaly doby, kdy toto náboženství sdílelo celé společenství. V našem evropském prostoru to bylo křesťanství s více či méně trpěnými ostrůvky judaismu. Dnes hledáme své náboženství každý sám a je to vskutku široká paleta: křesťanství, pohanství, judaismus, šamanismus, budhismus, hinduismus, uctívání Bohyně, ateismus, negativismus, a jistě jsem na některá zapomněla. Hledáme si svá malá společenství, své duchovní rodiny, a na základě své osobnosti si vytváříme svůj duchovní náhled na svět. Je to tak v pořádku a je to krásným projevem svobody, které se těšíme.
Možná by ale nebylo od věci připomenout si v dnešní době změn kořeny naší duchovní kultury (a to kořeny hlubší, než o kterých jsme se učili ve škole), a na tyto kořeny navázat novým přístupem. Zvolit nový úhel pohledu. Nevědomé kořeny nás ovlivňují a zároveň mohou být novým impulsem pro naše vědomí. Možná s překvapením zjistíme, že to, co hledáme na dalekém Východě, bylo prožíváno a vyznáváno našimi předky na počátku evropské civilizace. Poté to na dlouhou dobu bylo potlačeno, ale nikdy to nemohlo být zničeno, protože je to projevem božské Energie. Tak se tedy po následující rána vraťme ke kořenům biblických příběhů a řeckých mýtů. Budeme mluvit o stvoření světa, stvoření muže a ženy, o Evě, Lilit, Medúse, Pandoře a Afroditě, Mirjam i Písni písní, a zkusíme najít možnost, jak tyto archetypální příběhy pozitivně změnit, tak, aby nás pomalu, ale jistě přestávaly strašit z kolektivního nevědomí. Budu se na vás těšit.
2. Pandora a Eva – nové role
Příběh o Pandoře známe z podání řeckého autora Hesioda žijícího v 8.století před naším letopočtem. Podle něho byla bohem Hefaistem stvořena z hlíny a vody krásná dívka, kterou chtěli bohové použít, či spíše zneužít, aby přinesla na svět mezi lidi bídu a trápení. Dívku dali za manželku muži jménem Epimétheus (mimochodem, byl to bratr Prométhea, dárce ohně). Dívka ze zvědavosti otevřela dar bohů – totiž skříňku, ve které byla uchována všechna bolest pozemského života. Tak se ŽENA stala viníkem trápení smrtelníků.
Tato řecká báje není ve svém obvinění vůči ženám osamělá. Bible, posvátná kniha judaismu a křesťanství, jejíž učení má naše židokřesťanská euroamerická civilizace doslova pod kůží, obviňuje jinou ženu, Evu, z téhož. Podle První knihy Mojžíšovy to byla Eva, která uposlechla našeptávání hada a porušila boží příkaz. Utrhla plod ze stromu poznání dobrého a zlého a společně s Adamem jej pojedla. Adam byl celou dobu mlčky přítomen, přesto židovští i křesťanští komentátoři spílají ženě Evě, že svým činem způsobila prokletí člověka, jeho nelehký pozemský osud („…v potu své tváře budeš jíst chléb…“, jak praví biblický verš) a podle křesťanského podání i příchod hříchu na svět.
Je nejvyšší čas, abychom tento negativní obraz změnili. Předně je jasné, že obě podání pocházejí z pera mužských autorů a redaktorů. Jejich zadání bylo jednoznačné, vždyť žili ve společnosti, která upírala ženám rovná práva. Vytvářeli mýty na politickou a teologickou zakázku. Jev, kdy ruku v ruce s úpadkem moci ženských mytických postav klesá prestiž a reálná moc pozemských žen, můžeme pozorovat již od dob akkadského dobytí Sumeru ve 3.tisíciletí před naším letopočtem, to jest od prvních písemných záznamů, jak přesvědčivě doložila biblistka a sumeroložka Tikva Frymer Kensky. Ženské hrdinky musely odevzdat své moci do rukou manželů, kněžky byly postupně zbavovány úřadů, Bohyně Matky byly v lítém boji poráženy a zcela zničeny mužskými válečnými bohy.
A tak se z původní předřecké panenské bohyně Země Pandory, zrozené z lůna Velké Matky Země se džbánem pithos plným hojných darů ovoce, obilí a pramenitých vod, stala uměle vyrobená dívka přinášející zmar. Její jméno však znamená „Dárkyně všech darů“ – a původně to skutečně byly dary dobré.
A Eva? Zkusme si představit, jak by se vyvíjel biblický příběh a jak by se vyvíjel lidský rod, kdyby neučinila ten odvážný krok a nesáhla po zakázaném plodu. V neměnné blaženosti by dál s Adamem žila v Zahradě Edenu …a nic. Její čin zahájil dějiny lidstva. Ona byla první, kdo překročil hranice bez ohledu na následky. Po pojedení plodu si s Adamem uvědomili, že jsou nazí… a začali žít sexuálním životem. Měli děti a ty měly děti. Dokonalá stagnace Zahrady Eden je narušena dynamickou energií vývoje, svobodné volby a osobní odpovědnosti za každý náš čin.
Ano, jsme dcery a synové Evy. A můžeme na to být pyšní.
3. Stvoření muže a ženy
O stvoření člověka jsou v Bibli podány dvě zprávy: první v první kapitole první knihy Mojžíšovy, druhá ve druhé kapitole téže knihy. Biblistika podává vědecké vysvětlení: jde o dva různé textové celky pocházející z různých dob od různých autorů, spojených do jednoho celku vyprávění. Tradiční židovská interpretace ovšem s pramennými teoriemi nepočítá, pro ni je vše v textu posvátné, platné a smysluplné.
Připomeňme, že první zpráva říká: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Druhá zpráva říká, že Bůh stvořil z prachu země (adama) nejprve člověka (adam), oživil ho, a teprve později ho uspal, aby „Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu.“ Zprávy hovoří nejen o odlišném způsobu stvoření, ale používají i jiná označení pro muže a ženu.
Jeden z mnoha rabínských výkladů říká, že Adam byl oboupohlavní bytost, androgyn, a odebrání žebra ve skutečnosti znamená rozdělení jediné bytosti na muže a ženu. Hebrejské slovo pro „žebro“ totiž znamená i „strana“, takže je možné text číst jako zprávu o genderově korektní operaci. Jak rabíni dále praví, právě skutečnost, že muž a žena původně tvořili jednu kosmickou bytost, způsobuje, že přes všechny odlišnosti a překážky po sobě stále touží – totiž touží po oné původní Jednotě, spojení se svojí druhou polovinou. Ženatý muž se hebrejsky řekne „iš šalem“, tedy „celistvý, dokonalý muž“. Teprve když se ožení, vstoupil do Jednoty. Neženatí židovští muži, pokud takoví vůbec existovali, byli v historii vždy pod silným nátlakem. Vždyť nejdůležitějším úkolem každého muže je podle Bible „plodit se a množit se a naplnit zemi“, a to, jak známo, muž nezvládne sám. Mimochodem tato skutečnost je velice silným argumentem gnostické tradice poukazující na skutečnost, že Ješua ha-Nocri/Ježíš Nazaretský by stěží požíval takové autority mezi učedníky, kdyby byl svobodný.
Přijmeme-li tuto interpretaci za vysvětlení biblického textu, vypadá to, že zpráva o stvoření muže a ženy je plně partnerská a nepreferuje jedno pohlaví před druhým. V první zprávě jsou muž a žena označeni termíny pro mužský a ženský rod, nebo chcete-li , samce a samici (zachar u-nkeva). Druhá zpráva používá označení „muž a žena“ – „iš we-išša“. Cítím, jak se vaše romantická fantazie po ránu rozběhla… jak dojemně blízká tato slova jsou… jistě vyjadřují sounáležitost, která je přes všechna úskalí muži a ženě vlastní…
Bohužel vás musím zklamat. Slova nejsou příbuzná, mají odlišný semitský kořen.
Vlastně je to jako ve skutečnosti. Až na pár detailů vypadají muži a ženy zvenčí podobně. Skryté před zraky však dřímají poměrně zásadní vnitřní i vnější rozdíly.
A proč ne? Alespoň se nenudíme. Odlišnost nevylučuje partnerství. Být sice odlišnou, ale partnerkou, je pro ženu určitě lepší, než být až na konci řady, po rostlinách a zvířatech, z mužského těla stvořená pomocnice.
4. Kde se bere zášť aneb o ženském zranění
Dnešní téma je pro mne hodně osobní. Z vlastní rodiny vím, co to znamená, když zraněné dítě vyroste ve zraněnou ženu bez špetky sebeúcty, sebelásky a sebereflexe. Když chybí uvědomění a léčení, narůstá manipulace a „energetické kořistnictví“, jak terapeutka Caroline Myss označuje citové vydírání. Konečnou formou může být zlo v podobě scén, pomluv, lží a obviňování, ničení vztahů v širokém příbuzenstvu. Nahlížet potom na takto v podstatě zraněnou a nešťastnou ženu se soucitem a pochopením je stále více obtížné, ne-li nemožné.
Zraněných žen, jež se proměnily v zášť šířící příšery, je v patriarchálních mytologiích poměrně dost.
Kdo by neznal Medúzu, jednu ze tří mořských bytostí zvaných Gorgony. Podle Hesioda byla původně krásnou ženou s plavými vlasy. Zaujala boha moře Poseidona do té míry, že ji znásilnil v chrámu bohyně Athény. Athéna se rozhněvala a potrestala Medúzu, opakuji, Medúzu, tak, že ji proměnila v příšeru s tělem pokrytým hadími šupinami, s křídly a hady místo vlasů. Kdo se na ni podíval, zkameněl.
Dalším ženským monstrem byla Lamia. V olympském mýtu je krásnou libyjskou královnou. Neunikla pozornosti Dia a ten s ní měl mnoho dětí. Do idylky zasáhla Héra, Diova manželka. Podle mýtu děti ze žárlivosti zabila. Lamia bolestí zešílela, její tvář se znetvořila, ze msty zabíjela děti jiných žen a v noci spala s mladými muži, aby jim mohla sát krev.
A konečně Lilit. V Eposu o Gilgamešovi je větrnou dívkou žijící v posvátném stromě, nucená uprchnout, když Gilgameš strom porazí. V biblické knize Izajáš je zmíněna jednou jako škodící noční bytost, „noční přeluda“, jak překládá Bible kralická, či „upír“, jak ještě optimističtěji překládá ekumenická – obě jí tak upírají jméno. V Talmudu se stává nebezpečnou démonkou s dlouhými vlasy a křídly, škodící osamělým mužům. V apokryfu Alef-Bet de-Ben Sira z 8.až 10.století se stává první Adamovou ženou. Byla stvořena jako Adamovi rovná, avšak Adam to nechtěl uznat, povolal si na pomoc Boha a společně ji vyhnali do pouště. Odtud se podle středověkých židovských spisů vrací, aby ukradla rodičkám novorozeňata a z nočních polucí mužů plodila démonické děti.
Všechny tři hrdinky mají společný osud: byly zraněny v lásce, odmítnuty a vyhnány. V konkrétních osudech představují to, co se stalo autentické ženské lunární síle v historické době. Jungiánská psychoanalytička Barbara Black Koltuv říká, že „…Na lidské úrovni lze tento pocit cítit jako nenapravitelnou ztrátu a zradu v nejhlubších úrovních ženské psychiky.“
Medúsa byla mocnou silou ochraňující lidi před negativní energií, znázorňována na štítech řeckých chrámů, na dveřích, zdích, podlahách, mincích, štítech, náhrobcích. Had byl posvátným zvířetem Bohyně, strážcem dolních vod a pánem proměny. Lamia byla původně libyjskou bohyní lásky. A Lilit je naší krásnou ženskou duší, spojenou s moudrostí Přírody, svobodomilovnou, smyslnou a vášnivou. Kvantová astrologie jde ještě dále, když o Lilit mluví jako o našem celistvém pravém Já, o naší skutečné duchovní podstatě.
Držíme-li v sobě hněv a zranění, obrací se proti nám. Pokřivuje naši duši, tělo, ducha. Ovládá nás. Proto seberme odvahu a s láskou pohleďme své vnitřní Medúze, Lamii a Lilit do očí. Třeba je ještě naděje na jejich – a naši – záchranu.
5. Afrodita – čas na změnu
Jednou za měsíc si s radostí koupím nejmenovaný ženský magazín o módě a kosmetice. Je drahý a šaty a kosmetiku v něm vyfocené si nikdy nekoupím. Články většinou přeskakuji. Co mne na tom všem těší jsou vpravdě umělecké fotografie šatů, parfémů, šperků a krásných žen. Potěším se tou vizuální krásou – a to mi stačí. Věci nepotřebuji vlastnit. Říkám tomu, že sytím svoji vnitřní Afroditu, nebo chcete-li Venuši.
Afroditu jako silný ženský archetyp má v sobě každý z nás. Je to naše touha po kráse a tvořivosti, která dává vzniknout krásným předmětům i umění. Je to naše touha po lásce v její hravé podobě – po dvoření, flirtování, smíchu, dárcích a překvapeních. Je to naše touha alespoň na chvíli si nasadit růžové brýle a vidět svět okolo v souladu a dokonalosti. Afrodita je naší přirozenou touhou po hlubší harmonii.
Ne každý ji však takto vnímá. V řecké mytologii byla Afrodita degradována na frivolní koketu, která zahýbá svému chromému manželovi Hefaistovi (za kterého byla násilně provdána) a baví se povrchními milostnými pletkami. Podle podání mýtů je rozmarná, žárlivá a manipulující. Zkrátka má takové vlastnosti, jaké muži v té době přisuzovali ženám. Hrubé zobecňování a ponižující výmysly byly zcela v souladu s politikou tehdejší moci – odejmout ženám práva, zbavit je možnosti působit ve veřejném prostoru, mít nad nimi moc. Stejný proces probíhal ve starověkém Izraeli a Judeji. To vše zvláště v 8. a 7.století před naším letopočtem.
Přitom původně byla Afrodita předhelenskou bohyní plodnosti, matkou stvoření dohlížející na lásku a harmonii mezi muži a ženami. Patřila mezi tzv. panenské bohyně. Panenské v tom smyslu, že pro svoji celistvost, sílu a uskutečnění moci nepotřebovaly mužského partnera. Byly zakořeněny samy v sobě. To jim nebránilo prožívat lásku a sexualitu. Na Krétě byla Afrodita nazývána „Antheia“, „Bohyně květin“, což odkazuje na rostlinnou magii.
Ostrovem, kde se Afrodita vynořila z moře, byl Kypr. Turistický průmysl Kypru si z této mytické skutečnosti udělal reklamní heslo. To nic nemění na tom, že atmosféra kyperských míst spojených s uctíváním bohyně Afrodity je mimořádně působivá. Moře, skály, zbytky chrámů kdysi záměrně stavěných na svazích nad mořem, mezi nebem, zemí a vodou. Věřte mi, že až budete stát před černým obeliskem ze sopečného kamene v nadživotní velikosti, který kdysi zdobil oltář chrámu Afrodity v Pafosu, dnes v archeologickém areálu v Kouklii, dojde vám dech. Zmatení zapomenete na všechny ty lákavé sochy krásného ženského těla, jak známe Afroditu z klasického řeckého a římského období, a otevřete se možnosti, že skutečná krása pramení z hlubin Země, moře, těla a duše, že na počátku byla a je temnota. Vždyť z temnoty lhostejnosti se těžce rodí dobro, z temnoty strachu se těžce rodí svoboda, z temnoty nedůvěry se těžce rodí láska. Dítě se rodí z temnoty matčina lůna.
Konečně, kdo má dnes odvahu říci, co je krásné a kdo je krásný? Kosmetický průmysl, plastická chirurgie, módní giganty, novináři z časopisů? Ti všichni musí z něčeho žít. Někdy je hranice úcty, fascinace a manipulace opravdu tenká. K tomu, abychom se cítili krásní, nepotřebujeme mnoho. Schválně se na to zeptejte svojí Afrodity.
6. Srdce jako sídlo rozumu i citu
Hebrejský jazyk stojí za poznání. Je zajímavý a krásný. Co mne ale při jeho studiu překvapilo nejvíce byl odlišný způsob myšlení, který je s ním, a tedy s Hebrejskou Biblí a judaismem spjatý. Sama pro sebe jsem ho nazvala „orientálním tělesným vnímáním“ – inspirována termínem „body – based perception“ ve feministické teologii .
Když totiž začnete číst Hebrejskou Bibli v originále, s údivem zjistíte, že mnohé obraty a verše nejen zní jinak, ale vycházejí i z jiného pohledu na člověka. Konkrétně vztah člověka
k jeho tělu bychom pod vlivem četby hebrejského originálu Bible mohli rozdělit na „před platonsko-křesťanským rozštěpem“ a „po platonsko-křesťanském rozštěpu.“ Narážím tady na učení řeckého filosofa Platona o světě idejí, který je na rozdíl od našeho hmotného stvořeného světa skutečně dokonalý. Odtud už je jen krůček k rozdělení člověka na hmotné nedokonalé tělo a nehmotného dokonalého ducha. Tělo je méněcenné, duch je nadřazený. Tento pohled převzalo křesťanství a my dnes sklízíme jeho trpké plody.
Jaký byl přístup starověkých Hebrejců nejlépe osvětlí příklady veršů. V českém překladu proslulého Sářina smíchu (který neudrží, když se dozví, že ve svém vysokém věku otěhotní) se dozvíme: „ Zasmála se v duchua řekla si: Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše?“ V hebrejském originále je však doslova „Zasmála se ve svém nitru“. Možné je to přeložit i „zasmála se ve svých vnitřnostech“. A dokonce můžeme vzít v úvahu i návrh překladatele ugaritských mýtů, ve kterých „qerev“, „nitro“, znamená „vagína“. Když v První knize Samuelově David říká Saulovi dle českých překladatelů „Člověk nesmí klesat namysli“, hebrejský originál zní „Na člověka by nemělo padnout jeho srdce.“ Chtěl-li Izraelita říci, že je s někým „svorné mysli“, řekl, že je s ním „stejného srdce“.Sídlem lidského myšlení bylo ve starověku srdce, nikoli hlava. Místem etických úmyslů, svědomí a přemítání byly ledviny, jak o tom svědčí např. Žalm 16 „Dobrořečím Hospodinu a on mi radí, i v noci mě moje ledví napomíná…“ K tomu praví Talmud (Berachot 61a): „Člověk má dvěledviny, jedna ho nabádá k dobru, druhá ke zlu.“ Byl-li někdo smutný a zoufalý, Bible o něm říká, že „vylil svoje játrana zem.“ Játra byla sídlem silných emocí, jak potvrzuje židovské přísloví „Co najátrech, to na jazyku.“
Vědomí, že duše, duch a tělo představuje neoddělitelnou jednotu, jež je projevem jedné posvátné energie tvoření, se kdesi mezi Platonem, Aristotelem a Augustinem ztratilo. Odštěpení od hmotné reality vlastního těla i okolního prostředí dotáhla naše kultura do dokonalosti. Není divu, že navzdory technické vyspělosti jsme tolik nemocní a že k nejmocnějším lobby našeho světa patří farmaceutický průmysl.
Je jenom dobře, že stále více lidí naslouchá volání svého těla a pomalu se k němu vrací zpět. Vnímá jeho moudrost, přirozené cykly a procesy, jeho potřeby. S díky za věrné služby odkazujeme naše slavné hlavy do patřičných mezí a rozvíjíme svá srdce jako centra skutečné moudrosti. A poznáváme, že nejen naše duše, ale i naše těla jsou posvátná. Jak praví Hebrejská Bible o stvořeném hmotném světě: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“
(Na místě této úvahy byla původně úvaha o menstruaci, kterou uvádím vzápětí. Ta nejprve doznala změny, když bylo nutné nahradit názvy vložek slovy „známá značka“. Poté byl změněn nadpis na neutrální „V zajetí rituální nečistoty a bezpečných řešení“. Přesto schválením neprošla. Domnívám se, že i tak stojí za zveřejnění.)
6. Menstruace – v zajetí rituální nečistoty a zaručeně čistých tamponů
Naše starší – jedenáctiletá – dcera přišla domů ze školy a přinesla brožurku o menstruaci a vložky Always. V brožurce se dozví, co se s jejím tělem děje v době dospívání, co je to menstruace a jak se používají vložky – Always. Případně ještě tenké vložky Discreet, ale to je jedno, protože výrobce je stejný. Na celé jedné stránce je rozebrána vložka Always, která, cituji „tekutinu přemění na gel“, vše vyvedeno v modré barvě. Kdybyste nevěděli, o čem je řeč, tak o menstruační krvi – té husté, tmavě červené, silně vonící tekutině, kterou naše zázračně fungující tělo dává dívce vědět, že se stala ženou.
Na chvilku jsem zavzpomínala na své mládí. Tehdy se brožurka jmenovala „Děvčátko, na slovíčku“ a já v ní téměř ničemu nerozuměla. Nikdo se s námi o ničem nebavil. Když jsme začaly menstruovat, obdržely jsme neforemný balík tlustých vložek z buničiny svázané škrábající síťkou. Jak přicházejí na svět děti a proč menstruuji jsem se dozvěděla z podivné ilustrované knihy. Když jsem propadla mentální anorexii a přestala menstruovat, odvedla mne maminka ke gynekologovi, který se mnou zacházel jako s pytlem brambor. Celé to bylo odrazem vztahu, či spíše nevztahu žen ke svým tělům a nezájmu mužů.
Hebrejská Bible označuje tělní tekutiny včetně menstruační krve za rituálně nečisté. Původně neutrální status znemožňující menstruující ženě přiblížit se k posvátnému prostoru svatyně či Chrámu se postupně změnil v degradující označení. Po dobu menstruace a následujících sedmi dní se židovský manžel nesmí své ženy nijak dotýkat. Křesťanství označilo ženské tělo za nádobu hříchu a v souladu s učením řeckého filosofa Aristotela chápalo ženy jako nedokonalé bytosti podléhající přírodním procesům. Některé ženy tento odsuzující postoj zvnitřnily do té míry, že v době své menstruace odmítaly chodit do kostela, protože v nich údajně nepřebývá Duch svatý. Ve filmu Agora filosofka Hypatia v podání Rachel Weisz podává svému ctiteli svoji vložku s menstruační krví jako důkaz toho, že není DOKONALÁ.
Dnes je mi čtyřicet let a ušla jsem dlouhou cestu. Naučila jsem se milovat a ctít své tělo, žasnout nad jeho moudrostí a vědomím, naslouchat jeho jazyku, vdechovat vůni menstruační krve a vnímat ji jako dar, červenou nit spojující mne se silami Přírody a se ženami celého světa. To, že na této cestě nejsem sama, jsem pochopila na prvním otevřeném dialogu o menstruaci „Měsíc v nás“, který se konal v listopadu 2010. Tam jsme s ostatními ženami sdílely velmi podobné zkušenosti, včetně těch, jak odolávat lákavým nabídkám gynekologů a farmaceutů – zaručených expertů na naše těla.
Ženy dnes hledají. Ptají se. Poznávají. A vracejí se ke svým kořenům. S úžasem zjišťují, že bývaly kultury, které menstruační krev považovaly za posvátnou. Menstruační krev spojovala ženu s moudrostí jejího těla a dávala jí možnost se na několik dní vzdálit od rodiny do prostředí čistě ženského kolektivu. V době svých dní prožívala ticho, klid, odpočinek. Její tělo se čistilo. Krev se jako posvátná tekutina používala při rituálech. Menarché mladých dívek byla slavena, stejně tak menopauza starých žen. Měsíční krev spojovala ženy navzájem a v pomalém času zrání je celý život učila poznávat a vnímat život skrze vlastní tělo.
Zdá se, že Ministerstvo školství, jehož povolení dotyčná paní lektorka dělající po školách besedy získala, má v tomto pomalém procesu jasno: vše vyřeší vložky Always. Tak teď jenom doufám, že navzdory této osvětě se co nejvíce dívek s plnou sebedůvěrou vydá na cestu vlastní intuice. Vždycky, pokaždé, stále, jak praví anglicko-český slovník.
7. Draci a jiná havěť aneb zrcadlo našeho strachu
Dovolím si ocitovat začátek Bible: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. A země byla houšť a poušť a tma byla nad propastí a duch Boží vznášel se nad vodami.“
Vždy když čtu tyto verše, je mi líto, že se duch vznáší nad vodami. Proč není ve vodách? Otázka, kterou si kladu po četbě moudré knihy filosofa Davida Abrama „Procitnutí do živé země“ je: Proč odpíráme hmotě ducha? Proč jej odpíráme zvířatům, rostlinám, kamenům, vodám, celé Přírodě?
Jako hebraistka tuším, jak k tomu došlo. Biblické texty byly formovány v 1.tisíciletí před naším letopočtem a jsou plně spojeny s kontextem své doby. Již o tisíc let dříve jiný nejvyšší mužský bůh, babylonský Marduk, v mýtu vytáhl proti mocné Tiamat, Bohyni Matce, Bohyni Stvořitelce, Bohyni temných vod, ze kterých se vše rodí, a v nelítostném boji ji zcela porazil.
Následně v mýtech z dalších oblastí Předního Východu se scénář opakuje – přírodní temná božstva je nutné jako „mocnosti chaosu“ porazit a rozdrtit. Mimochodem, v hebrejštině slovo pro temnou propast, nad níž se vznáší duch, je tehom, ohlas jména Tiamat.
Tiamat je popisována jako mořská příšera, had či drak. Ozvěnou těchto zásadních mýtů degradujících stará ženská božstva jsou pohádky. V nich zlí draci hrozí zničit království a udobří je pouze princezna k snídani. Princeznu zachrání statečný rytíř tím, že draka zabije. Hadi, ještěři a další drakům podobná zvířata jsou v lidské fantazii spojována s nocí, temnotou, čarodějnictvím a magií, nebezpečím a záludností.
Pravým křesťanským hrdinou je legendární světec svatý Jiří. Podle náboženského příběhu byl vojákem a mučedníkem za křesťanskou víru. Statečně osvobodil obyvatele města od draka, který obsadil pramen a znemožnil tak přístup k vodě. Svatý Jiří draka zabije a zachrání princeznu, kterou měl drak sežrat.
Před časem jsme s dcerami shlédli béčkový film Legenda o Jiřím a drakovi. Počáteční shovívavost se měnila v nadšení, když se děj filmu nečekaně zvrtnul: Princezna dobrovolně odešla, aby své kamarádce dračici hlídala dračí vejce, rytíře, který se vydal ji osvobodit, přesvědčila, že musí vejce ochránit a převézt k jezeru, kde bude v bezpečí. V závěrečné scéně Jiří předstírá boj s dračicí (uzavřen ve stodole) za povzbuzování venkovního davu. Vyjde ven se zlomeným zkrvaveným kopím a je davem oslavován jako HRDINA. Nikdo netuší, že Jiří a princezna dračici pustili zadními vraty do jezera, aby se tam mohla i se svým dráčkem schovat. Do vod nevědomí, chtělo by se říci, aby tam byla v bezpečí, dokud lidé nepochopí, že místo draků je ve vědomí.
Draci jsou totiž naše síla. Ta síla, která nemá zdroj v logice, řádu, příčině a důsledku. Síla, která se rodí z temných hlubokých vod naší duše, naší vnitřní Přírody. Síla intuice a instinktu, síla smyslů a pocitů. Vyžaduje úctu a respekt. Nelze ji zničit, lze ji pouze potlačit, a potom je nebezpečná – přesně tak, jak to popisují staré patriarchální mýty a jak vám to potvrdí každý psychiatr. Když odpíráme ducha Přírodě, odpíráme ho sami sobě.
8. Mirjam aneb jak je těžké být vůdkyní
První částí Hebrejské Bible je Pět knih Mojžíšových. Židé jim říkají Chamiša Chumšej Tora (Pět pětin Tóry) či prostě Tóra. Ve své knihovničce však mám i „Pět knih Mirjaminých“. Knihu s tímto názvem napsala židovská teoložka Ellen Frankel a dává v ní hlas všem ženským biblickým hrdinkám, kterým redaktor textu Bible nedal možnost promluvit a projevit svoji vlastní vůli.
Mirjam, Mojžíšova a Aronova sestra, podle které je kniha pojmenována, je dobrým příkladem. V Hebrejské Bibli se objevuje nejprve jako bezejmenná sestra, která zpovzdálí hlídá osud svého novorozeného bratra položeného v košíku na vodu. Jako s dospělou ženou označenou „prorokyně“ se s ní setkáváme ve Druhé Mojžíšově: „Tu vzala prorokyně Mirjam, sestra Áronova, do ruky bubínek a všechny ženy vyšly za ní s bubínky v tanečním reji…“ Později vystoupí společně s Aronem proti výlučnému vůdcovství Mojžíše se slovy: „Což Hospodin mluví jenom prostřednictvím Mojžíše? Což nemluví i naším prostřednictvím?“ Za tuto troufalost Bůh Mirjam, opakuji, Mirjam, potrestal malomocenstvím. O významném postavení Mirjam nepřímo svědčí zpráva, že „lid netáhl dál, dokud se Mirjam nepřipojila“ ze své týdenní karantény vně tábora. O mnoho více se o ní nedozvíme: v další zmínce umírá. V knize proroka Micheáše je však zmíněna jako jedna z trojice vůdců slovy samotného Boha: „Vždyť jsem tě vyvedl z egyptské země, vykoupil jsem tě z domu otroctví, poslal jsem před tebou Mojžíše, Árona a Mirjam.“
Když tedy sledujeme biblickou zprávu o Mirjam, nemůžeme se zbavit dojmu, že šlo o mimořádnou, silnou ženu, které ovšem nebyl dán prostor. Některé feministické teoložky se domnívají, že kdysi existovala mnohem obsáhlejší ústní i písemná tradice o duchovní vůdkyni Mirjam, která ovšem redaktory Bible nebyla přijata nebo byla vyloučena. I někteří rabínští komentátoři naznačují, že role Mirjam byla důležitější, než by se mohlo zdát. Reagují tak na skutečnost, že po verši o její smrti následuje verš o ztrátě životodárného pramene vody v poušti. Jeden z komentářů zní: „Čtyřicet let v poušti měl Izrael vodu díky zásluhám Mirjam, ale když zemřela, Izrael se ocitl bez vody. Zbožné ženy jsou přirovnány ke studni.“
Žena, která silou své autority, znalostí, schopností či duchovních darů získá ve společnosti moc a postavení, to po dlouhá staletí zkrátka neměla jednoduché. A zdá se, že ani dnes nemá vyhráno. Jakou cenu bude muset za své postavení zaplatit? Jak si poradí v přetrvávajících mužských hierarchických a soutěživých strukturách? Jaký prostor si dovolí dát své ženské energii? Jak obstojí její chrakter?
Každopádně je dobré si uvědomit, že doba, kdy být mocný znamenalo mít moc NAD někým či něčím a nikoli sám nad sebou, končí. Pokud chceme – jak muži, tak ženy – svoji moc používat moudře a uváženě, měli bychom začít u sebe. Zacházet zrale se svojí silou – to je vlastnost králů a královen všedních dní. Ať je nás takových co nejvíce.
9. Píseň písní aneb co se stalo se sexualitou?
Mojí nejoblíbenější biblickou knihou je Píseň písní. Nikdo v ní nikoho nepoučuje, nepronásleduje a nezabíjí. Kolébá čtenáře krásnými verši, bohatými obrazy, láskyplnými pocity.
Kdysi jsme si s jedním katolickým panem farářem, kterého si hluboce vážím, říkali, jaká je škoda, že Píseň písní není považována za hlavní zvěst Bible. Jen si to představte. Žádné vyhrožování, žádné příkazy, žádné tresty. Jenom čirá radost.
Přišli byste do kostela a místo „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel,…“ byste řekli:
„Kéž políbí mě polibkem svých úst! Vždyť lepší je tvé laskání než víno…“
A nebo vyznání hříchů:
„Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, že často hřeším myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat: je to má vina, má veliká vina. …“
V dětství, když mne babička vodila do kostela, mne tato slova velice děsila. Místo nich navrhuji říkat:
„Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná, oči tvé jsou holubice.
Jak jsi krásný, milý můj, jsi líbezný! A naše lůžko samá zeleň.“
Vsadím se s vámi, že vaše životní nálada by byla úplně jiná. Vždyť i biblické texty, které překládáme truchlivým názvem „Žalmy“, jsou původně v originále „Tehillim“, radostné zpěvy, při nichž se hrálo, tančilo a výskalo.
Jak židovští, tak křesťanští interpreti se snaží zjevnou erotickou náladu veršů Písně písní oslabit tím, že knihu vykládají jako alegorii. Tedy doslovné znění má vypovídat o něčem jiném, jak vysvětluje slovník. Nejde o lásku a přitažlivost muže a ženy, ale o lásku a přitažlivost Boha a lidu Izraele či Církve a Ježíše Krista. Znamená to, že představitelé náboženství mají takovou hrůzu z tělesných radostí sexuality? Ráda budu přesvědčena o opaku. Zatím to vypadá, že v pozadí je strach a kontrola.
Feministické komentátorky poukazují na skutečnost, že verše Písně písní léčí prokletí Evy ze 3. kapitoly Třetí knihy Mojžíšovy. Tam je řečeno, že Eva bude toužit po svém muži, ale on nad ní bude vládnout. V Písni písní je však něco jiného: „Můj milý je můj a já jsem jeho…“ „Já jsem svého milého, on touží jen po mně“.
Sexualita je přirozená energie a jako taková není ani dobrá, ani špatná. Jaká je, to záleží na nás. Pokud ji zatížíme strachem, vinou, manipulací, potom přináší bolest a trápení. Pokud ji vnímáme jako posvátnou výměnu energií dvou milujících se vtělených lidí, muže a ženy, muže a muže či ženy a ženy, potom přináší radost, harmonii a léčení na nejhlubších úrovních. Vždyť u muže a ženy, vnitřních i vnějších, začíná život.
Už jenom pro toto poselství by měla být Píseň písní vyzdvižena na první místo mezi biblickými knihami. A mimochodem, neříkám nic originálního. Totéž říkal v prvním století rabi Akiva, jehož zásluhu se do biblického kánonu Píseň písní dostala.
10. Změna je život – a Bůh
Vynikající americká biblistka a tealožka Carol Christ pojmenovala svoji poslední knihu „Ta, která se mění: Nová představa Božství ve světě“. Hlavními zdroji inspirace jí byla starověká náboženství uctívající Bohyni a procesuální filosofie. V knize brilantním, srozumitelným jazykem a jasně vedenými argumenty vyzývá základní teologické dogma: totiž tvrzení, že Bůh je dokonalý, tudíž neměnný. Božství je proces, říká. Existuje v nás, našich tělech, duších, v rituálech, v přírodních procesech, v moudrosti Vesmíru.
Stále více autorů sdílí tento náhled. Evoluční bioložka Elisabet Sahtouris chápe Boha jako Vědomí, živý, vnímající a inteligentní celek prostupující lidstvo, Přírodu, planetu Zemi, Vesmír. Vědomí podle ní není výsledkem, nýbrž ZDROJEM evoluce. Je vším, co existuje. Znamená to tedy, že nejsme „my“, někde tady ve hmotném světě chycení jedinci, a „Božství“ jako od nás oddělená síla, ke které se vztahujeme. Může to tak být, ale je to pouze náš omezený pohled, který způsobuje toto vnímání.
Sahtouris doslova říká: „Z pozice s místem a časem svázaného vědomí je Bůh vnímán jako energie „Já-Jsem“ v bytostech jako jste vy a já. Když meditujeme, naše malé vědomí se rozšiřuje do velkého Vědomí, jehož jsme všichni částí. V tomto stavu se nejen sjednocujeme s Bohem, ale i překračujeme svou prostorem omezenou individualitu a uvědomujeme si sebe sama jako Boha….Jsme části Boha v podobě Přírody.“
Zajímavé na tom je, že naši starověcí předci takto Božství vnímali a teprve politicky a společensky motivovaná teologie ve svém hlavním proudu tento pohled odmítla.
V Bibli jsou tři verše, které popisují Božství v souladu s touto vizí.
První v kapitole o stvoření člověka: „I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby…“
Druhý v příběhu o povolání Mojžíše: „Bůh řekl Mojžíšovi: Jsem, který jsem.“
Vzhledem k tomu, že hebrejština nezná slovesný čas, lze větu přeložit v souladu s rabínským výkladem „Jsem vše, co bylo, je a bude.“
A konečně verš z příběhu o Elijášově setkání s Bohem v poušti. Zde si dovolím citovat v kontextu, protože ten je výmluvný.
„Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.“ Qol demama dakka.
Tyto verše mohou směle vstoupit do 21.století, do kvantového věku. Teď ještě stačí maličkost: Aby nám to vše nebylo jedno. Přeji vám krásný den.